Jeho pohled směřoval do dáli, kde se tyčily hluboké temné lesy a tvořily jakousi pomyslnou hranici travnatých luk, jež by jinak splývaly s obzorem jako klidná mořská hladina. Vycházející slunce vytvořilo na velkém stejnoměrném povrchu bariéru dne a noci – světla a tmy. Stejnou bariéru, jakou cítil ve svém srdci. Teď slunce vyhrávalo, ale na jak dlouho, než ho zase zastíní temnota? A jak dlouho trval jeho den, než nastala tahle noc? On krajinu, jež se mu před očima probouzela, však neviděl; zahalil ho mlžný opar, který prostupoval celým jeho tělem i myslí. Svým způsobem pociťoval podivný klid, jenž zaplavoval jeho nitro. Upadal do netečnosti a lhostejnosti, ale bylo tohle to, co chtěl? A bylo tohle to správné?

„Už jsi tu zase?“ rozezněl se odněkud klidný mužský hlas.

„Damiene?“ hlesl.

„Znám důvody, které tě sem dohnaly, Harry, a věz, že mne mrzí jeho smrt, ale ty se nemůžeš takto vzdát života - kvůli němu ani nikomu jinému.“

„Není trochu pozdě mi toto říkat? Samotná tvá přítomnost je důkazem toho, že jsem svou bitvu již prohrál…“ namítl.

Jakoby odnikud se znenadání v jeho zorném poli objevil nádherný muž s ostře řezanými rysy elfa. Dle lidských měřítek mu nemohlo být více než třicet let. Oči měl zvláštní, téměř zvířecí a přes záda přehozený plášť, jehož kapuce zčásti zakrývala delší tmavě hnědé vlasy a zašpičatělé uši. Promluvil zvučným melodickým hlasem: „Smrt není podmínkou pro to, abych přišel.“

„To si zapamatuju.“

„Já vím,“ usmál se. Pak se jeho oči staly lidskými, vyjma světle fialových duhovek, když se rozhlížel po krajině a zeptal se: „Proč zrovna zde?“

Harry od něj odvrátil oči, než promluvil.

„Vždy tady sedával a naslouchal přírodě, když už nevěděl kudy dál… Proč, Damiene? Proč jsi to dopustil?“

„Přirozený běh věcí nelze porušit, nanejvýš pozměnit, ale tentokrát už přišel jeho čas.“

„To ale není správné!“

Damien přikývl a stále bez pohnutí Harryho sledoval. Ten se na něj obrátil s otázkou: „Proč jsi přišel?“

„Kvůli tobě,“ odvětil prostě. „Myslíš, že by Andrew chtěl, abys zatratil vše, o co jste se snažili, jen kvůli jeho smrti?“

„Nevím, co by chtěl a už se to ani nedozvím!“

Stékaly mu po tvářích slzy, cítil je. Před očima viděl všechny, které měl rád a na kterých mu záleželo více než na sobě samém, jenomže stále nemohl najít sílu zvednout se a jít dál.

„To, že ještě nejsme mrtví, je jen jeho zásluha. Nestihl mi říct, na co přišel, tak jak mám pokračovat?!“

„Nebyl jeho úkol všechno ti vysvětlit, ale navést tě na správnou cestu. To je to tak těžké? Každý člověk se v životě musí rozhodovat sám, nikdo to za něho neudělá a ani já to neudělám za tebe.“

Harry pevně sevřel v pěsti trs trávy, ale neřekl nic.

Damien si dřepl před něj a očima, jež už zase neměly po těch lidských ani památky, ho propaloval.

„Pořádně se rozhlédni a pochopíš, proč se to muselo stát. Ještě nepřišel tvůj konec, nepřišel čas se vzdát.“

Mlčel.

„Necháš své přátele v boji, který nemůžou sami vyhrát.“

Damienův tichý melodický hlas a pohled, jímž ho spaloval, ho přinutili vzpomínat. Bolest, vztek, nejistota, strach, pochyby a beznaděj… Štěstí, radost, přátelství a láska…

„Co po mě sakra chceš?!“

„Abys žil!“ A Damien věděl, že vyhrál. Jediným cílem této jeho návštěvy bylo vrátit svěřenci ztracenou chuť do života a to také splnil. Nastal čas nechat ho jít.

* * *

Jakoby jím projel blesk, prudce trhl hlavou a otevřel oči. Okamžitě je zase zavřel, když se do nich opřelo ostré sluneční světlo. Zjevně se probudil do nádherného rána, ale ani zdaleka se sám tak nádherně necítil. Hlava mu nechutně třeštěla, jakoby se stala obětí kopyt rozzuřeného hipogryfa, a marně se snažil v paměti najít nějaké vodítka ke včerejšímu večeru. Přivodil si však jen větší migrénu. Pokusil se vstát z proutěného křesla, na kterém zřejmě strávil noc. Šlo to docela dobře, dokud mu výhled nezakalila nějaká horká tekutina, jež mu – jak si uvědomil – stékala po čele. Zmateně si hlavu ohmatal pravou rukou a zarazil se, když se mu podařilo trochu zaostřit na mokrou dlaň.

„Krev?“

„Neboj, ta zcela jistě není tvoje.“ Ozvalo se přidušeně zleva. Otočil se po hlase. Vedle něj, opřený o zábradlí rozlehlého zastřešeného balkónu, stál vysoký hnědovlasý muž. Z nosu, jenž měl chycený jednou rukou, mu vytékala krev a vytvářela nejen na kachličkové podlaze, ale i na jeho oblečení hrůzostrašné skvrny. V jeho oříškových očích nebyly žádné výčitky, jen byly nepatrně přivřené bolestí.

„Ellisi, promiň!“

„Ty promiň, já tě nechtěl vyděsit, jenomže jsi byl včera dost na šrot a nemohl jsem tě teď probudit. Do Merlinových- nezbavíš mě toho?“ sundal z nosu ruku a bezmocně zakroutil hlavou, když na zem začalo kapat ještě více krve.

„Zbavím,“ odvětil rychle a vstal. Okamžitě se však sesul zpátky se zaúpěním raněného zvířete.

„Jo, zapomněl jsem… Nicol ti tu nechala lektvar proti kocovině a taky říkala něco o upravené verzi… Nevím, co tím myslela. Tady máš,“ zazubil se a vzápětí už vyplivoval krev i z úst.

„To byla pomsta, že jsi to neřekl dřív?“ zeptal se Harry pobaveně, když si bral malou lahvičku.

„Tak trochu,“ vykašlal ze sebe Ellis.

Urychleně lektvar vypil. Pocítil téměř okamžitě nezměrnou úlevu a dokonce mu ani nevadila jeho hořkost, jelikož ji necítil. Jakmile rozmazaný svět dostal trochu přívětivější barvy, uviděl hůlku na samém okraji balkónu a byl rád, že nefouká vítr, neboť se mu rozhodně nechtělo sbíhat ty nesčetné schody dolů na pozemky.

„Ukaž,“ namířil kamarádovi hrot hůlky přímo mezi oči, „Episkey!“

Ellisův nos se s nepříjemným křupnutím vrátil do původního stavu. Muž spustil svou ruku a zašilhal na něj.

„Pěkný, ale nepřehnals to trochu? Tak dlouhý jsem ho určitě neměl…“ zatvářil se ublíženě. Harry se usmál. Najednou však na něj dolehly všechny důvody, proč se před několika hodinami tolik toužil utopit v Ohnivé whisky. Vrátila se mu krátkodobá paměť, kterou alkohol vymazal - zatracený vedlejší účinek upraveného lektvaru proti kocovině…

„Neremcej a raději si to kouzlo konečně zapamatuj; možná, že ho brzy budeme potřebovat.“

„Proč, chystáš se s někým poprat?“ nahodil rádoby vtipem, ale když si všiml Harryho nadmíru vážného obličeje, pochopil a nasadil nesouhlasný odmítavý výraz.

„Neznič všechno, o co se tu už celou věčnost snažíme kvůli pomstě!“

„No, tak to jsem v plánu sice neměl,“ ušklíbl se, „ale zase tak špatný nápad to není.“ Letmo pohlédl na ranní nebe a všiml si vzdálené černé šmouhy. Jakmile se na ni zahleděl o něco důkladněji, rozeznal letící sovu, která před ním asi za deset vteřin přistála a zahoukala. Opatrně jí sundal obálku z natažené nožky.

„Od koho to je? Že by čerstvé zprávy?“ zajímal se Ellis a nahlížel mu přes rameno.

„Hermiona,“ odvětil, jakoby to jméno vše vysvětlovalo. Roztrhl obálku, vytáhl z ní malý kousek pergamenu a začetl se:

Ahoj Harry,

nevím, jestli se k Tobě už dostaly nejnovější zprávy, ale máme dalšího mrtvého. (Jen pro jistotu jsem Ti do té obálky přidala ještě článek z večerního Věštce.) Andrew Davies byl učitel Obrany v Bradavicích. Občas mě mrzelo, že jsme ho ve škole nezažili, Minerva tvrdí že byl opravdu dobrý a i studenti ho milovali. Zatím nevíme, proč byl zabit, ale jisté je, že Andrew něco musel tušit - opustil školu dříve, než je zvykem a na King's Cross se potloukali nějací podezřelí lidé. Kingsley rozjel vyšetřování; představ si, že nemůže najít žádné dokumenty, co by osvětlily jeho minulost… Když ho bystrozorové prohledávali, našli u něj v kapse lístek jenom s Tvým jménem, neplánuješ náhodou návštěvu? V úterý kolem 16:00 mám nějaké zařizování na Příčné ulici, ráda bych Tě zase viděla! Budu tam i Ron, nepochybuju, že by byl stejně nadšený jako já, kdyby ses zase ukázal.

Hermiona

„No vida, šíří se to rychle,“ špitl za ním Ellis. „Můžu si půjčit ty noviny?“

Zavrtěl hlavou: „Já to přečtu.“

Položil dopis na stůl a z natržené obálky vytáhl překvapivě nepokrčenou titulní stranu Denního Věštce.

Úmrtí Andrewa Daviese - Nehoda nebo spiknutí?

Dnes kolem páté hodiny odpolední utrpěl kouzelnický svět nemalou ztrátu. Bradavický profesor Obrany proti černé magii, Andrew Davies (45), byl sražen rychle jedoucím autem při obyčejném přecházení ulice. Na následky svých zranění zemřel dříve, než mu mohla být poskytnuta jakákoliv pomoc.

Otázkou však zůstává, co tento muž pohledával v tak odlehlé části Londýna, zatímco měl být stále ještě v Bradavické škole. Když jsme se však na toto zeptali stávajícího ministra kouzel, který byl, jak je veřejně známo i profesorův blízký přítel, odbyl nás strohým: „Nehodlám se vyjadřovat k soukromým věcem Andrewa Daviese ani po jeho smrti!“

Dále nás zajímaly okolnosti, jež předcházely této tragédii a proč se o tento zdánlivě jasný případ nehody zajímá bystrozorské oddělení. Dostali jsme však další nejasnou odpověď doplněnou teprve po chvíli zajímavým prohlášením: „V současné době ještě nemohu prozradit veřejnosti pravý směr pátrání, ale co již s jistotou mohu říci je, že jeho smrt nebyla náhoda nýbrž promyšlená vražda.“ Což ve mně vyvolává další otázku – čím si tento sympatický, vždy příjemný a vtipný muž zasloužil takto zemřít?

„Pro školu je to veliká ztráta,“ nechala se slyšet Bradavická ředitelka Minerva McGonnagalová. „Pokud je mi známo, profesor Davies s každým vycházel v dobrém a na všechno pohlížel s nadhledem, nedovedu si vybavit nikoho, kdo by se k němu choval vyloženě nepřátelsky.“ Bohužel, psychický stav paní ředitelky byl silně otřesen v základech touto nečekanou smrtí. Navzdory jejímu prohlášení, kdo z nás nemá žádné nepřátele, že? Když jsem narychlo zapátrala po Daviesově minulosti, byla jsem překvapena, jak málo o něm víme. Vlastně to vypadá, jakoby se teprve před třemi lety znenadání objevil v ředitelně Minervy McGonagallové, žádaje jí o místo.

Nicméně je jisté, že naše děti přišly o vynikajícího učitele a svět o zkušeného kouzelníka, který dokázal najít a dovést ministerstvu tři Smrtijedy i bez bystrozorského výcviku. Věnujte, prosím, minutu ticha jeho památce.

Agnes Komárková

Chvíli ještě zíral na velký titulek a poté stránku odhodil na stůl s trochu větším rozmachem, než bylo zapotřebí, a tudíž stránka sklouzla po desce a sletěla někam na zem k prázdným láhvím od alkoholu. Opřel se lokty o zábradlí a zůstal s pohledem upřeným na vzdálenou železnou vstupní bránu, která se mu z takové dálky jevila stejně veliká, jako mudlovská krabička od zápalek.

Jak je možné, že si toho nevšiml? Jak je možné, že udělal znovu stejnou chybu?! Vždyť Komárková měla pravdu; co byl vlastně Andrew Davies zač?

„Harry?“

Vzhlédl.

„Je to jen snůška keců!“ zavrtěl Ellis hlavou s úšklebkem na rtech.

„Ale ona má pravdu, odkud-“

„Jen kvůli tomu, že neznáš jeho minulost, začneš o něm pochybovat? Třeba měl důvody proč mlčet.“

„Oceňuji, o co se snažíš, ale-“

„Je mi to jasné, teď tě nepřesvědčí nikdo.“

„Mohl bys mě u Merlinových-“ znovu nedořekl.

„Neklej!“ zarazil ho tichý naříkavý hlas, ozývající se odněkud z rohu, kde leželo převracené křeslo. Frustrovaně vydechl nosem páru a trochu víc odměřeně, než zamýšlel, štěkl: „Martine?!“

„Na mně si zlost nevylívej a nekřič tolik, prosím,“ zaúpěl oslovený. „To by snad měli zakázat, pro takové probuzení bych si Ohnivou whisky raději odpustil. Nemáte nějaký lektvar?“ ale to už mu Ellis mával s lahvičkou před nosem.

„Kdeže jsme to přestali?“ otočil se zpět k Harrymu.

„Snažil jsem se ti říct, že se vracím do Londýna pokecat si se starými známými,“ zahučel stále trochu popuzeně. Martinovi se vzápětí povedlo lahvičku nedopatřením rozbít, přesto však přes tříštění skla nepřeslechl jeho dotaz: „Tak ses konečně rozhoupal? Co tě k tomu vedlo?“

Máchl rukou směrem ke stolu.

„Agnes,“ zavrčel.

„Ta si taky nedá pokoj,“ odfrkl si nejmladší z přítomných vstávaje zpoza křesla.

„Chceš doprovod na úterý? Neměl bys tam jít sám, i když je to kamarádka…“ pokračoval Ellis v rozhovoru.

„Spíš bych řekl, že tě zajímá, co je na tom papíru,“ uhádl Harry a Martin se na Ellise zašklebil.

„Jen nechápu, jak jsem ho mohl přehlédnout, něco tak důležitého!“ Znovu se opřel o zábradlí a složil si hlavu do dlaní. Dlouho nikdo nepromluvil, všichni tři ale směřovali v myšlenkách ke stejnému tématu: Co dál? Harry už však nechtěl víc přemýšlet, naštěstí Martin mučivé ticho prolomil.

„Abych byl v obraze, co přesně od svého návratu čekáš?“ objevil se vedle něj z levé strany, Ellis se opřel zády o zábradlí zprava.

„Ty víš, proč jsem tehdy z Anglie odešel, oba to víte. Ta věčná popularita už mi lezla pořádně na nervy a zůstal jsem tak dlouho jen kvůli Hermionině přemlouvání a studia, což je vlastně skoro totéž… Ale teď, po pěti letech už Věštce a nejen jeho konečně přestal zajímat můj život; musím přiznat, že za tu dohodu jsem Komárkové i vděčný. Nikdy jsem neměl v úmyslu odejít natrvalo. Navíc, řád bude určitě zajímat, proč měl Andrew v kapse mé jméno, když zemřel.“ Shrnul své myšlenky posledních několika dní a snad i let.

„Určitě nás to bude zajímat,“ zasmál se potutelně Martin. Sám do Fénixova řádu již několik roků patřil, společně se svou sestrou Jennifer. Oba byli něco jako dvojí agenti. Předávali zprávy z řádu Harrymu, aby byl v obraze a zároveň i mohl z povzdálí pomáhat, neodhalen, zabraňovat akcím nových Smrtijedů. Bylo užitečné vědět, kde a na čem řád pracuje, ale Harry byl rád i z osobních důvodů; věděl, jak jsou na tom jeho přátelé. Hermiona s Ronem ho sice zásobovali dopisy, ale přece jenom soví pošta není nejrychlejší, ostatně i teď musela Mia poslat nějakou extrémně rychlou nadsovu, že sem stihla doletět přes jedinou noc.

„Ale vážně, co myslíš, že to znamená? Co na tom papíru bude?“

„To nevím,“ pokrčil rameny.

Martin pokýval hlavou, přičemž mu padl zrak na hodinky na zápěstí. Polkl.

„Poslechni, budu muset jít, povinnosti volají… Schůze bude kdy?“

„Nevím, dám ti ještě vědět.“

„Tak nashle,“ rozloučil se a zmizel za dveřmi. Ellis se rozhlédl a ještě za ním zakřičel: „Hej, ten bordel nám tady pomůže uklidit kdo?!“

Nic se však neozvalo.

„To dělá vždycky,“ čertil se dál. Harry se musel usmát, ale taky mu musel dát zapravdu – celý balkón vypadala jako po výbuchu. Téměř všechna křesla ležela převrácená, na zemi zůstalo několik zaschlých kaluží červeného vína a střepy skleniček i lahví se válely všude, kam se podíval. O zašpiněném stole, na kterém se momentálně povalovaly i kousky papíru, ani nemluvě.

„No, máme štěstí, že jsme kouzelníci…“ Ihned nato vydoloval svou hůlku a postavil křesla zpět na místo. Prázdné láhve, které ku podivu zůstaly ještě celé, i ty poloprázdné poslal do kuchyně a střepy jednoduše nechal zmizet. O vše ostatní se postaral Ellis. Nakonec ještě luskl prsty a na čistém stolku se objevily dva Máslové ležáky. Oba se úlevně usadili naproti sobě do svých oblíbených pohodlných křesel. Harry si nemohl nevšimnout, že se teď jeho nejlepší přítel tváří nejistě. Ještě než se ho však stačil zeptat co se děje, začal sám.

„Víš, když teď začaly prázdny, Elizabeth mi dala možnost mít dvojčata u sebe. Chtěl jsem jen vědět, jestli ti to nebude vadit?“

Odtud vítr vane?

„Jak už jsem ti nejmíň stokrát říkal, je tohle i tvůj dům a můžeš si dělat, co chceš. Ale jestli ti jde o můj souhlas… Budu jen rád, to přece víš.“ Usmál se.

„Nastoupí po prázdninách do Bradavic?“

„Samozřejmě, jejich matka si to výslovně přeje. Ale mně vlastně šlo o to, jestli to nebude vadit Nicol a jejímu otci.“

Jenom mávl rukou.

„To mě teda překvapuje, že je chce dát do anglické školy, myslel jsem, že nenávidí celou Británii jako takovou.“

„To sice nenávidí, ale uznala, že Bradavice budou pro ně vhodné. Neodpověděl jsi mi.“

„Co chceš slyšet? Nicol to samozřejmě vadit nebude a jemu…“ zasmál se, „neboj, jeho zpracuju osobně. Kdy si je máš vyzvednout?“

„Už zítra dopoledne. To zas bude… Víš, že minule měla zpoždění skoro celý den? Je jedno, že bydlí daleko, tak snad logicky vyjedou dříve, ne?“ stěžoval si rozhořčeně a Harry i přesto, že už si tohle vyslechl nespočetněkrát, jako správný kamarád mlčel a přikyvoval.

„Pravda, o logice u Elizabeth nemůže být řeč…“

„Zase?“ ozval se z chodby pobavený ženský hlas. Vzápětí se ve dveřích objevila krásná vysoká černooká černovláska.

„A chudák Elizabeth se ani nemůže bránit… Řekla bych ale, že sis tenkrát ty spletl datum, není to tak? Hádám správně, že tady budeme mít brzy o dva obyvatele více?“ zeptala se Nicol.

Ellis kývl.

„Myslel jsem, že jsi v práci, lásko,“ políbil ji na přivítanou Harry. Posadila se mu na klín.

„Vzala jsem si volno. Zaslechla jsem, že chystáš velký návrat…“

„Potkala jsi Martina, co?“ bylo mu jasné. „Chystám, vadí ti to?“

„Mě ne, ale otci to vadit bude, a to pořádně.“ Nahnula se na stranu, aby mu viděla do očí a zasmála se.

„Tak tohle ti očividně vůbec nevadí. Už vidím, jak si oba budete tu hádku užívat a nakonec si padnete kolem krku.“

Ellis se překvapením začal dusit Máslovým ležákem.

„To už někdy udělali?“

Nicol se smála dál.

„Ne, to by byla událost století.“

Harry nereagoval, seděl mlčky a koutky úst mu cukaly. Sice si nepamatoval, že by si hádky někdy užíval, ale ta představa, že by si s tchánem padli kolem krku, ho nesmírně pobavila. Rozhodně teď už nelitoval. Andrew mu bude hodně chybět, ale už zase dokázal vidět tu cestu před sebou, kterou mu žal skryl. Za co všechno bude Damienovi ještě vděčit? Nebo to byl jen sen? Ne, jak toho muže (nebo anděla?) znal, nezdálo se mu to. Když si teď vzpomněl na své dětinské chování, nejraději by si sám vrazil pořádnou facku. Jak se mohl tak nervově zhroutit?

„Ty se divíš?“ netrhl sebou, když uslyšel v hlavě její hlas.

„Nicol,“ zasténal, „víš, že nemám rád, když mě někdo poslouchá bez mého souhlasu.“

„Tak si svou mysl začni zase hlídat pořádně, bude se ti to hodit. Já se nedivím, že jsi se, byť jen podvědomě, odmítl probudit. Už jsi prožil tolik smrtí svých přátel…“

„Nemluv o tom, prosím.“

„Neboj, zítra se budeš cítit zase o něco lépe.“

Chtěl tomu věřit.

PRÁSK, zaznělo balkónem. Všichni tři sebou leknutím trhli.

„Dorry se omlouvá, pane, ale pan Matthew žádá povolení ke vstupu. Moc se omlouvá, ale nemohl vás kontaktovat mobilem, neboť si ho včera zapomněl zde v obývacím pokoji.“

Převrátil oči. „Děkuji, můžeš jít.“ Skřítka se uklonila a zase s dalším prásknutím zmizela. Ellis se zaškaredil na místo, kde ještě před chvílí stála.

„Pořád si na ně nemůžu zvyknout, je to tak nepřirozené!“

„Jsi kouzelník,“ připomněla mu lehce Nicol, zatímco uhýbala Harrymu.

„Já se z něj…“ zamumlal si Harry a poté, co učinil několik složitých tahů hůlkou, se naklonil přes zábradlí a zakřičel do dáli: „Ale tohle je naposled!“

Poté se zhroutil zpět do křesla a opřel si hlavu tak, že se díval do nebe. Zběžně ještě pohlédl na hodiny a trochu si oddechl, Matthew ještě neměl být na hlídce. Bylo by totiž velice špatné ztratit teď další vodítko – jedno z posledních – které je mohlo dovézt k poznání oné obávané osoby, jež teď hýbala s celým kouzelnickým podsvětím. I když se mu to příčilo, uznal, že dotyčný musí být velice schopný, když zůstal neobjeven a za necelý rok si vybudoval ze tří čtvrtin stejné impérium jako jeho předchůdce – Tom Raddle.

Ale on sám také nezůstával pozadu. Když z Londýna odešel, poznal spoustu nových skvělých lidí, se kterými vytvořil něco na způsob Fénixova řádu. S tím rozdílem, že jejich Rada Fénixe (jak je kdysi trefně pojmenoval Ellis) čítala pouze osm členů a zůstávala neměnná. Dosud z nich, za což děkoval Bohu i Merlinovi, nikdo nezemřel. Byli schopní a hlavně čestní a ze všeho nejvíc je zajímal mír a klid v kouzelnickém světě.

Zvedl hlavu právě v okamžiku, kdy do dveří vpadl Matthew. Se svou téměř dvoumetrovou postavou a delšími světlými vlasy by ho teoreticky nikdo nikde neměl přehlédnout, což je pro bystrozora poměrně velký problém, ale jeho přední schopností bylo právě maskování. Měl totiž stejnou schopnost jako Nymfadora Tonksová – byl metamorfomág. Občas uvažoval nad tím, zdali se k této schopnosti neváže i nějaký druh ‚postižení‘, protože Tonksová byla od přírody velké nemehlo a mladý Bones zase to, co si nenapsal neměl - prostě na to zapomněl. Důkazem toho byly i jeho tři poslední návštěvy; poprvé zde zapomněl pracovní papíry, podruhé dokonce hůlku a dnes to byl mobil. Naštěstí zapomínal pouze materiální věci…

„Promiň,“ bylo první, co ze sebe udýchaně vyrazil. Škoda jen, že si svou teorii založenou na dvou lidech nemohl potvrdit někým třetím.

„Nevadí, jen jsem se lekl, že nestihneš vystřídat Jennifer.“

„Neboj se, čas si hlídám, jen bez mobilu bych tam byl celkem nepoužitelný, nemyslíš?“ stále ještě chvílemi lapal po dechu.

Harry přikývl.

„Hlavní je, že je to ještě stále docela bezpečný způsob komunikace, když se i po těch letech nedostal kouzelníkům pod kůži. Většina stále neví, co to je a přitom je tak neuvěřitelné, jak mudlové dokázali do tak malé věci -“ rozohnil se Ellis, o němž bylo mezi přáteli známo, jak moc zbožňuje mudlovskou techniku. Už zbrusu nové stereo, které stálo ne zcela na svém místě v obývacím pokoji, bylo důkazem jeho posedlosti. Harrymu tím neuvěřitelně připomínal pana Weasleyho.

„Myslím, že zase půjdu,“ otočil se Matthew na podpatku, když zavětřil sáhodlouhou přednášku ‚mudlové to, mudlové tamto‘.

„Matte!“ zavrčel Harry na odcházejícího přítele. „Nezapomeň na ten mobil v obýváku!“

Muž se na znamení své zapomnětlivosti plácl do čela: „Jo, jasně, dík,“ a odešel.

„Už vím, co by mu pomohlo. Nějaké šikovné kouzlo, které ho kopne pokaždé, jakmile se vzdálí od svých věcí na více než deset metrů.“

„To mu neuděláš, víš, jak by vypadal po týdnu? Nepohnul by se,“ zaškaredila se Nicol.

„Myslel jsem elektrošok, ne kopající nohu,“ obhajoval se se smíchem. Všichni tři ještě dlouhou dobu strávili probíráním všech věcí, které by Matthewovi mohly pomoct.

Bylo přesně devět hodin, když se znovu objevila skřítka.

„Snídaně je připravená, paní,“ zaskřehotala a zase zmizela.

„Výborně,“ zajásala Nicol, „ta ti teď přijde vhod, lásko, protože pak se vrhneme na cvičení.“

Harry táhle zasténal: „Myslel jsem, že jsme si dali týdenní pauzu.“

„Však to přežiješ. Tak honem. Víš, co se říká: Těžce na cvičišti, lehce na bojišti.“

„Značně nepřesné,“ zamračil se, ale vytáhnout z křesla se nechal. Z balkónu do velmi dlouhé chodby vyšel první. Bylo v ní příjemně – dosud si nevšiml, že venku seděl pouze v tričku s krátkým rukávem, což bylo vzhledem ke skotskému podnebí v poslední době nezvyklé.

Na stěnách mezi dveřmi visely převážně obrazy přírody a různých světových míst, které však už v dnešní době vypadaly jinak. Chodba ústila po pár metrech do prostorného obývacího pokoje spojeného s jídelnou průchozími dveřmi. Na konci dlouhého stolu bylo prostřeno pro tři. Tato místnost vzdáleně připomínala sklepní kuchyni Grimmauldova čísla 12 – dlouhá a úzká – s tím rozdílem, že tady kolem sedících lidí prošly ještě dvě osoby vedle sebe, aniž by se sunuly kolem zdi. Nad velikostí hradu žasl celý první čtvrtrok svého žití zde. Pak už si zvykl. Když měl volno v práci, trávil hodiny a hodiny procházením vzdálených končin hradu, ale dosud neobjevil vše. Ihned první den sice našel velice podrobnou mapu; její autor v ní však zatajil všechny bezpečnostní pojistky a tak vždy, když se vydával na průzkum, musel mít čistou hlavu, napnuté smysly a hůlku v pohotovosti.

Jeho důmyslnost byla testována na nejvyšší míru. Nekonečně dlouhou hodinu mu trvalo dostat se ke dveřím Merlinovy knihovny a téměř celý další týden se snažil ji otevřít. Ale stále to bylo jednodušší, než samotné Merlinovo panství najít. S tímto termínem se setkal již na škole; tehdy poprvé a naposledy dával pozor na Binnsově hodině dějin čar a kouzel a byl za to rád. Tam, kde všichni historici viděli jen legendy a fámy, on pravdu. I Hermiona by se divila, jakou dobu strávil ve všemožných knihovnách čtením těžkých a nudných bichlí – toto mu ale přestalo vadit ve chvíli, kdy se v jedné z knihoven seznámil s Nicol a zároveň bohužel i s jejím otcem. A až jednou omylem převrhl na velmi staře vypadající knihu dýňovou šťávu, objevil odkaz na místo ve Skotsku. Když se tam přemístil, našel pouze rozsáhlou louku na pobřeží. Nevzdal se a nakonec se do hradu prokouzlil. Velké překvapení ho čekalo pouhé tři dny poté, co se s Ellisem, kterému nabídl pomoc, nastěhovali – objevila se Nicol s otcem. Ale jak se říká u mudlů: Kdo dřív přijde, ten dřív mele. Tudíž si toto nedorozumění vyříkali soubojem. Nicméně nedlouho poté, co se oba málem zabili, měl hrad o další dva obyvatele více…

„Nechce se mi do toho pouštět dneska.“ Snažil se vymluvit z programu, co pro něj Nicol připravila.

„Jednou se to budeš muset naučit, a čím dříve tím lépe, obzvlášť teď, když chystáš návrat mezi lidi. Měl jsi to umět ovládat už dávno!“ rozčílila se.

„A kdo řekl, že to nezvládnu sám?“

„Abys zkolaboval a zůstal někde ležet bez pomoci? Ani náhodou, opovaž se to zkoušet sám dřív, než si budeme jistí, že je to bezpečné!“

Nasupeně si sedl na židli a založil ruce na prsou jako nějaký puberťák. Už ho to štvalo. Samozřejmě to měl zvládnout už dávno, ale copak někdo touží po tom, aby ho celý den bolela hlava?

„Přestaň se mračit, budu opatrná.“ snažila se uklidnit situaci.

„Jako by to šlo…“ Zakousl se do topinky a hned ji položil zpět na talíř. Zhluboka se nadechl, žaludek odmítal pozřít jakékoliv jídlo.

„Půjdu si raději zaběhat,“ oznámil a vyklouzl z jídelny, čímž jim dal jasně najevo, že chce být sám.

„Neměla bys trochu polevit? Musí se dát dohromady,“ šeptl Ellis hned, jakmile Harry zmizel za dveřmi, netušíc, že je pořád slyší.

„Právě naopak. Když ho teď nechám, Merlin ví, co ho napadne. Nehodlám riskovat, že udělá nějakou hloupost. Stačí, že jsem mu dovolila vystřídat Donalda a… Nepřestanu si to vyčítat. Rozhodně teď bude lepší, když si vezme po cvičení lektvar na spaní, než aby se mu zase zdály nějaké sny. Dobrovolně si ten lektvar nevezme, tak spojíme… nezbytné s užitečným.“

Tohle poslouchat nechtěl. Dal se tiše do běhu. Po chvíli minul dveře balkónu a snažil se nevnímat nic jiného, než svůj dech. Bylo to uklidňující a on se rozhodně uklidnit potřeboval. Zoufale se snažil začít zase ovládat své emoce. Ale koneckonců uplynul teprve necelý jeden den a tudíž mohl brát jako úspěch, že nesedí někde uzavřený do sebe, jako tomu bylo po smrti Siriuse nebo Brumbála v malém neútulném pokoji v Kvikálkově, ale že je obklopen přáteli a rodinou a je schopný vcelku normálně fungovat. To hlavně Nicol ho držela nad vodou. Milovala ho a on miloval ji. Nadevšechno.

Proběhl chodbou jako blesk, seběhl četné schody do vstupní haly, nechtěným skluzem se dostal na její druhý konec a zamířil skrytým schodištěm dolů do podzemního bludiště tunelů. Zde běhal nejraději, jelikož tyto prostory jako jediné nebyly tolik vyhřívány. Mávl hůlkou a rozsvítil louče na stěnách, aby získal alespoň trochu světla - kamenitá podlaha nebyla nejrovnější, jelikož ji tvořily ploché, nepříliš opracované kameny.

Dlouhou dobu strávil bezcílným během zhruba 80 metrovou chodbou, která vedla kolem několika místností včetně skladu lektvarů a přísad potřebujících k přežití chladno a tmu. Podařilo se mu přitom oprostit se od všech myšlenek a vzpomínek a vnímal jen uklidňující prázdnotu – ovšem jen do té doby, než jeho samotu narušila Nicol. Nevšiml si jí, a tak leknutím zakopl, když na něho promluvila: „Tys mě slyšel, že?“

Zastavil a opřel se o nejbližší zeď. Jakmile se trochu vydýchal, obrátil svou pozornost k Nicol.

„Slyšel.“ Pokrčil lhostejně rameny.

„Omlouvám se, já-“

Nesouhlasně ji přerušil: „Nemáš se za co omlouvat, pochopil jsem, proč tolik trváš na tom, abych se učil ovládat to čtení mysli teď.“ Přikývla. „Vlastně mám více důvodů,“ opřela se o zeď vedle něj, „kdysi jsi mi říkal, že ses učil nitrobranu a vůbec ti to nešlo. Teprve, když jsi měl velký vztek, dokázal jsi konečně uzavřít svou mysl před Voldemortovým vlivem…“ Otočila se čelem k němu a ruce dala kolem něj v náznaku uvěznění. Zadívala se mu do očí. „Máš teď vztek, Harry?“

Ten děsivě hluboký pohled ho znervózňoval. Měla pravdu. Cítil vztek na - zatraceně, ani ho nemůže nazvat jménem! - Voldemorta číslo dvě za to, že mu zabil přítele. Cítil vztek na Andrewa, že se nechal zabít, že ho opustil. Ale nejvíce byl naštvaný sám na sebe, že není schopen ničemu zabránit. Že jeho přátelé dál trpí a umírají.

Vzpomněl si na den, kdy poprvé použil nitrobranu. Dlouhé dva roky se jí učil, aby nakonec u Dobbyho hrobu zjistil, že to není nic složitého. V čem je to teď jiné?

Možná v tom, že Nicol má v krvi Zmijozel kdežto on je čistý Nebelvír – i když si to Moudrý klobouk nemyslel. Možná se sám podvědomě brání někomu nahlédnout do mysli, koneckonců ministerstvo kdysi zakázalo tuhle metodu na školách učit, nejen z důvodu, že studenti občas končívali na ošetřovně vyčerpaní, nebo dokonce v kómatu, ale proto, že to byl obor na hranici bílé a černé magie a rozhodně by nebylo vhodné, aby se studenti a budoucí Smrtijedi naučili číst v mysli bystrozorů. Jednou z výhod této metody totiž bylo, že ji téměř nikdo nedokázal odhalit. Ti zkušenější dokážou vycítit, když někdo proti nim používá nitrozpyt, ale tohle neodhalil sebelepší mistr nitrobrany, jen několik kouzelníků a mudlů na světě mělo něco jako vrozenou přirozenou obranu.

A podle toho to také bylo náročné, alespoň do té doby, než si uvědomíte, v čem je chyba.

Zavřel oči, aby ho nelákalo použít nitrozpyt a ze všech sil prorazil přirozenou obranu její mysli. Cítil, jak sebou trhla – patřila mezi těch ‚několik‘. Snažil se udržet si obraz jejích vzpomínek, na které se snažila v tu chvíli vůbec nemyslet. Nevydržel to dlouho, ale rozhodně už nemohl tvrdit, že je to nemožné.

Několikrát se nadechl a pak ztěžka otevřel oči.

„Měl jsi mi říct, že-“ znovu ji zastavil uprostřed věty. Ani trochu se mu nelíbilo to, co viděl.

„Obtěžuje tě už dlouho? Proč jsi mi to neřekla?!“ Měl sto chutí hned teď se sebrat a upravit tomu idiotovi, co si říká šéf oddělení obličej.

„Není to nic, co bych nevydržela a tu práci potřebuju.“ Odvětila varovným hlasem, jelikož si dobře uměla představit, co se jejímu manželovi honí hlavou.

„Asi si s ním budu muset trochu popovídat…“

„To teda nebudeš mus-“ zarazila se, jakoby si něco právě uvědomila.

„Dokážeš to zopakovat? Znovu mi nahlédnout do vzpomínek?“

Nevěděl to jistě, ale tušil, že ano. Přikývl. Šťastně se mu vrhla kolem krku.

„Harry, to je úžasné, věděla jsem, že to dokážeš!“

Přitáhl si ji k sobě a vyhledal její rty.

* * *

Teprve až o několik hodin později u večeře se odhodlal zkusit znovu nahlédnout do cizích vzpomínek. Když už věděl jak na to, nepřipadalo mu to tak složité. Zkrátka jen musel najít slabé místo v obraně lidské mysli. A v tom byla právě ta potíž, jak pochopil – učil se na nesprávných lidech. Mnohem jednodušší by pro něj bylo, odchytit si nějakého mudlu a… jenomže on nebyl Zmijozel! Raději sám sobě působil bolest, než aby si to ulehčil.

„Jo, jsi idiot, kámo!“ zařechtal se Ellis, který ho už nějakou dobu pozoroval. „Nicol ti říkala, že nebude tak snadné protít její obranou a naší konec konců také.“

Už se ani nepozastavoval nad tím, že zase nemá soukromí ani ve své vlastní hlavě.

„Pořád nemůžu pochopit, jak jste se to všichni zvládli naučit tak rychle.“

„Tak rychle to zase nebylo,“ snažil se ho povzbudit. „Víš co? Teď už můžeme vyrazit mezi Smrtijedy na výzvědy a zase budeme o krok blíže k vítězství.“

„Věčný optimista Ellis O’Bryan…“ zakroutil hlavou. „Jak můžeme být blíže k vítězství, když ani nevíme, s kým máme tu čest?“

„A právě to jsem měl na mysli, mohli bychom konečně z něčí mysli to jméno vyčíst.“

„To bychom opravdu mohli, kdybys nezapomněl na jednu menší drobnost. Použil na své Smrtijedy dost pokročilé kouzlo, čím znemožnil komukoliv z nich v přítomnosti nepovolaných lidí říct, napsat či si jen myslet jeho jméno. Už jste to přece zkoušeli.“

Ellisův úsměv trochu ochabl.

„A co Jižan? Ten s tebou o něm přece může mluvit.“

Jižan byl Harryho jediný informátor ve službách zla a byl mu vázán vlastním životem. Už několikrát od něj dostali nedocenitelné informace, díky nimž zachránili desítky životů mudlů i kouzelníků.

„Nemůže mi říct jeho jméno, používá oslovení ‘můj pán‘ a to dost znechuceně. Je to jak s Voldemortem, od něj se také neodvážil nikdo odejít a když už, tak naživu dlouho nezůstal.“ Mimoděk si vzpomněl na Igora Karkarova.

„Ještě že jsi nás ho zbavil, jinak bys pořád jako Vyvolený neměl klid.“

„Vyvolený,“ zakroutil hlavou. „Myslíš, že teď klid mám?“

Na nechápavý pohled svého přítele své myšlenkové pochody trochu osvětlil: „Kdybys byl na… Takhle to dál nejde, musíme mu dát jméno! Takže kdybys byl na jeho místě, koho bys zabil pro jistotu ze všeho nejdříve?“

„Aha,“ přikývl chápavě, „vraha svého předchůdce. Celkem logické… Co to?“ Otočil se po divném zvuku. Na okno jídelny klovala sova. Už když přebíral přespříliš formálně vypadající obálku, zaplavil ho nepříjemný pocit.

„Co se děje?“ zeptal se Ellis, přestože už si odpověď z Harryho obličeje přečetl.

„V úterý je pohřeb,“ s útrpným povzdechem předal svému příteli parte Andrewa Daviese.