Panoval tichý letní podvečer. Šel pomalu s rukama v kapsách liduprázdnou ulicí, a co chvíli se nenápadně, leč nervózně rozhlížel zpoza kápě kolem sebe. Hlavou mu vířily znepokojující myšlenky i obavy. Přemítal, jestli tenkrát nebylo moudřejší nechat osud osudem a mrtvé mrtvými. Určitě by teď nemusel utíkat. Ach, jak to slovo nenáviděl. Utíkat… vždyť on přece nikdy nebyl zbabělec! Téměř celý svůj život věnoval boji proti té nejčernější spodině magického světa, i své rodině… Tak co se změnilo, že už nemá odvahu postavit se jim znovu? Strach, sebezáchova? Tohle mu nebylo podobné, něco takového neznal, jenomže teď, když jako jediný podle svých domněnek věděl, co je v sázce; čí život je znovu v ohrožení, cítil jako svou povinnost ho varovat. Chlapce, vlastně již muže, jehož znal od narození, ale dostal možnost poznat bohužel teprve nedávno, a který mu, nejen svou povahou a čistou duší, přirostl srdci. Nemůže ho přece nechat napospas jeho zvráceného Osudu…

Zahnul do další uličky a mírně zrychlil tempo, i když si byl vědom toho, že by neměl na sebe připoutávat zbytečně více pozornosti a narušovat tak celkově skvělý plán. Cítil v zádech dvě neviditelné postavy – dva z nejlepších kouzelníků, jež znal a co mu stáli po boku připraveni bránit ho za každou cenu. Přesto se necítil v bezpečí. Měl by, jenomže nemohl, i když věděl, že kdyby opustil spěšný vlak z Bradavic a ocitl se na nádraží King’s Cross až zítra - poslední den před prázdninami, jako ostatní, měl by za patami Jeho zabijáky okamžitě a to by už neměl sebemenší šanci uniknout. Na tom, že si nikdo nevšimne jeho předčasného odchodu z hradu, taky plán postavili. Jenomže nic není tak dokonalé, aby se to nemohlo pokazit.

Už si ani své neustálé zrychlování neuvědomoval, jak byl zabrán ve svých obavách. Nemůže riskovat, že by se mladík nedozvěděl o svém osudu. O cestě, která zdaleka neskončila smrtí lorda Voldemorta. Ne teď, když už je tak blízko… Už jen několik set metrů a dostane se za hranici Fideliova zaklínadla, kde si bude moci konečně na chvíli vydechnout.

Naposledy odbočil doprava a soustředil se na adresu svého nového domova. Viděl, jak se objevuje nízký ozdobný železný plot, po něm tři schody a hlavní dveře s obdélníkovou skleněnou tabulkou uprostřed. Sešel z chodníku a kráčel přes ulici. Náhlé zapískání pneumatik na navlhlé silnici ho však zastavilo a přikovalo na místě. Prudce otočil hlavu, čímž se mu z hlavy svezla kápě a odkryla jeho starou vrásčitou ustaranou tvář s hnědozelenýma očima, a pohlédl přímo do bílých světel mudlovského automobilu, který se nezadržitelně blížil. Věděl, že již uhnout nestihne a auto nejevilo žádné známky brzdění. Smrt si ho našla. Radostnou tvář rychle vystřídal výraz strachu. V koutku pravého oka pocítil slzu. Zklamal ho, už potřetí… Těsně před nárazem ještě zaslechl zoufale bezmocný mužský výkřik.

Cítil, jak mu praskají v těle kosti, když narazil do předního skla. Cítil, jak ostré úlomky nemilosrdně vyřezávají do jeho vlastní kůže ornamenty smrti. Cítil, jak hlavou naráží na kapotu auta. Poté tvrdě přistál na studené silnici s tělem stočeným do nepřirozeného úhlu.

Nebál se vlastní smrti, bál se smrti svých blízkých, kteří teď budou nezadržitelně umírat, protože mu osud nedopřál je varovat. K čemu tedy byl dobrý jeho život? K čemu, když ten nejdůležitější úkol, jež mu byl svěřen, už vykonat nestihl? Tak moc si přál, aby mohl zůstat při vědomí ještě o chvíli déle, ale naděje i síly ho opouštěly s každou kapkou krve, vytékající z otevřených ran na asfalt a neskutečný tlak v hlavě už mu téměř znemožňoval o čemkoliv dále uvažovat. Slyšel náraz. Auto zřejmě zakončilo svou smrtící jízdu ve fasádě některého blízkého domu.

Něčí ruce opatrně nadzvedly jeho hlavu. Vyhledal oči člověka, se kterým stráví poslední vteřiny svého života.

„Harry!“ zachroptěl úlevně, ale naléhavě. Nezabýval se tím, že by tu mladý muž vůbec neměl být, koneckonců, proč by se měl divit, vždyť on nikdy neposlouchal ostatní. Varování, prosby, příkazy… nic. Vždy se řídil tím, co mu říkalo srdce, a rozum odsouval na vedlejší kolej – bohužel.

Pohlédl do jeho očí, ze kterých se řinuly slzy.

„Vydrž, prosím! Pomoc už je na cestě.“

„Na to už je pozdě. On–“ chtěl mu ze všech sil sdělit své podezření - své varování, jenomže čím více se snažil, tím rychleji mu těch sil ubývalo. Navíc mu jazyk svazovala kletba a zabraňovala mu vyslovit to jméno, které ho tolik tížilo na srdci.

„Měj se na pozoru, nemá spadeno jen na tebe, ale i na tvou rodinu! Chraň sebe i ostatní, když už to nemohu dělat já. Oni tě potřebují a ty potřebuješ je! Víš, co musíš-“ rozkašlal se, až na Harryho tvář dopadlo několik kapek krve.

„Ššš, nemluv. Řekneš mi to později, neboj se.“

„Bojím se,“ smutně pohnul hlavou, „ale ne o sebe…“ Věděl, že už nedokáže své další myšlenky říci nahlas. Tak moc by chtěl, ale už nemůže. Už to nejde. Oči se mu zavíraly a bolest v těle slábla.

„Netrap se… prosím.“

„Ne, zůstaň tu se mnou! Nesmíš umřít! Slyšíš?!“ křičel mladík zoufale.

Ty oči, poslední věc, co si bude pamatovat… To byl důvod, proč ho tak náhle přestalo tížit, že Harrymu nesdělil, kdo je oním novým sjednotitelem temných sil. To ty oči! Věděl, že ať už to bude sebevíce těžké, nevzdají se. On se nevzdá.

„Sbohem,“ vydechl naposledy. Bezvládná hlava se se slabým úsměvem na rtech svezla ze silných rukou na stranu. Už neslyšel Harryho zoufalý výkřik. Neviděl slzy, které kanuly na jeho rozdrásané tělo ze smaragdových očí. Vše zahalila temnota.

* * *

Ještě hodných pár minut klečel u svého zesnulého přítele. Nemohl tomu uvěřit… Nechtěl uvěřit. Pohroužen do úvah nad tím, co všechno by mu tak moc chtěl ještě říct, ani nevnímal své okolí. Nevšiml si slabé práskavé rány ani zažloutlého pergamenu, jenž se pomalu snášel odkudsi ze vzduchu k jeho nohám. To až červené světlo, jež vydávaly jednotlivá písmena textu, svítící mu do obličeje upoutalo jeho raněnou mysl. Jen matně si uvědomoval, co vlastně čte:

Už bylo na čase, aby kletba bradavických učitelů obrany proti černé magii znovu ožila. A brzy dojde i na ostatní. Na zrádce, pak i na Tebe.

Ucítil na svém rameni pevný stisk.

„Už mu nemůžeme pomoct. Doufám, že tady nechceš v kleče čekat na bystrozory,“ promluvil za ním muž zahalený v dlouhém černém plášti a s obličejem pečlivě schovaným za hranicí stínu kápě. Nečekal na mladíkovu odpověď.

„Jeho tělo tu musíme nechat, lidé mají právo vědět, co se stalo.“

Harry si otřel zakrvácené ruce do oblečení. Když vstával, zavadil o malou lahvičku plnou stříbřité tekutiny, jež svírala pohmožděná Andrewova ruka. Sebral ji a pevně kolem ní semkl prsty, div nepraskla. Pohlédl dolů na zem a tiše vyslovil svůj závazek: „Zabiju ho. Ať už ti to udělal kdokoliv, přísahám, že ho zabiju.“

„Neslibuj něco, co možná nebudeš schopen splnit.“

„I po tom všem, co se za poslední roky stalo, mě stále podceňuješ…“ konstatoval pravdu Harry.

„Tak mi dokaž, že se mýlím. Dokaž mi, že jsem ti nedal-“ najednou se se zúženými zorničkami prudce otočil za sebe.

„Co je, já nic… Bystrozorové!“ uvědomil si i Harry.

„Ne, to jsou lidi od Věštce. Měli bychom co nejrychleji opustit toto místo. Zahlaď všechny naše stopy, nikdo si nesmí spojit tuhle vraždu s tebou, potom by tě hledalo mnohem více lidí, než teď a já koneckonců také nechci být na seznamu podezřelých vrahů, ze kterého jsem se teprve nedávno dostal pryč… Merline, tak pohneš se, Pottere, nebo ne?!“

„Nemůžu jen tak přejít skutečnost, že mi právě zemřel přítel v náručí. Nejsem jako ty… Sice to nebyl tvůj přítel, ale nemusíš se kvůli tomu chovat, jakoby se nic nestalo! Ale proč se vůbec namáhám, nikdy jsi nebyl jiný.“ Zavrtěl hlavou a chopil se hůlky.

„Tak to není. Prostě myslím hlavou a ne srdcem, jako ty.… Postarám se o případné svědky.“

Přikývl. Pokud vůbec nějaké srdce máš, pomyslel si. Odříkával kouzla pečlivě, avšak jakoby si ani neuvědomoval, co dělá. Vyhýbal se myšlenkám na zesnulého profesora, přesto nedokázal zabránit svému srdci přestat křičet bolestí. Sotva dokončil svou práci na zahlazování nežádoucích znaků přítomnosti jiných osob na místě „nehody“, vynořil se ze tmy znovu druhý strážce.

„Viděla nás jen jedna stará… paní. Vymazal jsem jí pouze tu část, jak tady řveš jak na lesy a-“

„To si laskavě odpusť!“ zledovatěl mladíkův hlas.

Muži zpoza kápě uniklo posměšné odfrknutí.

„A co ten řidič?“

„Mrtvý,“ řekl neznámý bez špetky lítosti. Už beze slov Harrymu hodil černý plášť, který předtím v šoku odhodil a poté ještě přes oba přehodil neviditelný plášť. Na kratičký okamžik se z prázdnoty vynořila ruka s hůlkou a ulici opět osvětlily pouliční lampy. Tiché prásknutí kouzelného přemístění už však zaniklo v několika zděšených výkřicích příchozích reportérů z Denního Věštce a v hlasitém cvakání mnoha spouští fotoaparátů.