Ráno mu přišlo pochmurné a šedé i přesto, že venku slabě svítilo slunce. Možná to bylo způsobeno tím, že se pořádně nevyspal. Probudil se kolem půl třetí ráno a od té doby oka nezamhouřil. Po dvou hodinách bezúčelného zírání do stropu opatrně vstal z postele, oblékl si teplý župan a sešel do obývacího pokoje, kde nějaký čas přemýšlel, jakým směrem by se teď měl ubírat jeho život. Po středečním podvečeru bylo jasné, kdo má teď navrch. Smrtijedi se svým tajemným vůdcem jim znovu zasadili pořádnou ránu, ale Harry byl nyní pevně rozhodnut, nezlomit se. Měl na své straně hodně spolehlivých a schopných lidí, ale stále to nebylo dost. Bylo na čase, aby světlá strana spojila své síly. To měli udělat už dávno.

Jakmile se pevně utvrdil v tom, že jiná možnost v tuto chvíli není, rozhodl se to neodkládat. Počkal, než se ráno přehouplo na nějakou přijatelnější hodinu a v sedm si zavolal posilu, takže teď už jen seděl s teplým hrnkem kávy a pozoroval, jak Deck s mobilem v ruce přechází po pokoji tam a zpět a svolává na pondělí poradu Fénixovy rady.

„Jsme domluveni? Dobře, tak pozdravuj Jenn a nashle v pondělí.“

Se zaraženým výrazem položil telefon na konferenční stolek a dosedl do křesla naproti Harrymu.

„Martin s časem počítá, ale Jennifer prý ještě není dobře, takže se možná nedostaví.“ Oznámil. „Co se to tam stalo?“

Donald se jako jediný akce nezúčastnil, pro hledaného vraha - jak mezi kouzelníky, tak i mudly - by to bylo příliš riskantní.

„Všechno už v podstatě víš… Z Bradavic se Andrew dostal bez potíží a zanechal tam svou kopii pro odvedení pozornosti. Z Prasinek odjeli autem, řídila Jennifer a Ellis byl druhý řidič. Tahle cesta už se trochu zkomplikovala, asi měli nějaký způsob, jak Andrewa sledovat. Přepadli je někde před Londýnem, když se za volantem střídali. Jenn zasáhla nějaká černá kletba, ale to by nebyl takový problém, kdyby neměla alergie na většinu přísad lektvarů, které by ji z toho vysekaly. Nenechala Nicol, aby jí pomohla.“

Deck se zamračil ještě více. „Když ne lektvary, tak co?“

„Nějaká léčitelská kouzla, nevím, nikdy jsem se v tom nijak nevyznal. Ale jde o to, že to není léčba stoprocentní, Jenn může kdykoliv zase zkolabovat. Znáš ji, nijak zvlášť se šetřit nebude, jen Martin ji teď trochu drží na uzdě.“

Upil si trochu kávy a chvíli zůstal očima viset na hladině hnědé tekutiny. Cítil se provinile za to, že si na Jennino zranění od včerejšího rána vůbec nevzpomněl.

„Ta Martina nemít, válí se v hrobě už dávno.“ Pokýval Deck hlavou s mírným úsměvem. Pak se ale znova zachmuřil a s mírnými obavami v očích se zadíval na Harryho.

„Potřeboval bych vědět, jak bude probíhat pohřeb. Víš už něco, nebo to necháme na pondělí, až se sejdeme všichni?“

Harry se otočil na nástěnný kalendář vedle krbu a předstíral, že si jeho pohledu nevšiml. Zadoufal, že ta doba, kdy se všichni v jeho přítomnosti budou bát něco říct, brzy pomine.

„Do organizace pohřbu já nevidím, spíš si promluv s Mattem. Bystrozorové budou nepochybně přítomni, aby zabezpečili ničím nerušený obřad.“

Na tohle mu Deck nic neodpověděl, jen souhlasně přikyvoval. O něčem přemýšlel a Harry ho nechtěl rušit. Obývací pokoj mu připadal nezvykle tichý, čím to bylo, poznal v zápětí, kdy do pokoje vešel Ellis a ze sterea se okamžitě začaly linout tiché tóny keltské písně. Ellis sklopil hůlku a teprve potom se rozhlédl. Zatvářil se překvapeně, že není sám.

„Dobré ráno… Decku, co ty tady?“

Donald sebou trhl, zřejmě byl zahloubaný ve svých myšlenkách a jeho příchodu si nevšiml.

„Vlastně… Jestli už nic nepotřebuješ, Harry, šel bych.“

„Jasně. Běž. Díky za… Teda, ještě jednu věc, v úterý po pohřbu se potřebuji dostat na Příčnou ulici. Někde mi tam nech zaparkované auto, prosím.“ Tázavě se na něho zadíval, čekal otázku, proč se raději nepřemístí, ale ta nepřišla.

„Jasná věc, bude tam. Já jdu, užijte si víkend a v pondělí se uvidí, co a jak.“

„Čau.“ Houkl Ellis na jeho vzdalující se záda a poté si zabral uvolněné místo v křesle. Zavolal si domácí skřítku a poprosil o kafe.

„Vypadá to, že máš nějaký plán. Tak copak to bude?“

„Dnes ráno jsem si trochu podrobněji rozebral Martinovu otázku, co přesně od svého návratu čekám. Neberu to jako návrat, ale jako příležitost posílit stranu dobra. Po celou dobu si s Fénixovým řádem křížíme cesty, když ale budeme spolupracovat, naše šance se zvýší.“

Než Ellis vyslovil svůj názor, donesla mu skřítka teplou kávu a upozornila ho, že za pět minut bude osm hodin a že by měl pomalu vyrazit na nádraží. Ellis poděkoval a zamračil se na hodiny.

„Stejně nechápu, k čemu tam mám jít stepovat už teď. Domluveni jsme, ale Elizabeth stejně nepřijede. To bude zase: ‚vlak nejel, vlak ujel, měl zpoždění…‘. Vůbec bych se nedivil, kdyby se vymluvila na to, že píchnul. Doufám, že do večera své děti uvidím. Nicméně, stejně půjdu. A v té spolupráci s tebou souhlasím, docela se těším na to, až poznám celý legendární Fénixův řád. Zatím ahoj.“

„Ahoj,“ rozloučil se s ním Harry, ale Ellis se stále k odchodu neměl - lítostivě se díval na své sotva upité kafe. Chvíli na něj mhouřil oči, pak se usmál. Vytáhl hůlku a jedním švihem přeměnil keramický hrnek na plastový kelímek. Své dílo zhodnotil uznalým kývnutím hlavou.

„Jo, teď můžu jít,“ podtrhl své dílo a pak už se pokojem rozlehlo jen prásknutí od toho, jak se přemístil pryč.

Chvíli po tom, co Ellis odešel a s odbitím osmé hodiny, se za oknem objevilo několik sov s ranními výtisky nejrůznějších novin. Harry zběžně prohlédl několik titulků na mudlovských novinách a odložil je s tím, že je prostuduje až později. V Denním věštci nalezl podle očekávání oznámení o konání pohřbu bez uvedení místa nebo času, žádné další zprávy nevypadaly ani zajímavě ani důležitě. A protože neměl zrovna nic dalšího na práci, popadl všechny noviny a vydal se s nimi do místnosti, kde se scházela Fénixova rada. Když došel k masitým dřevěným dveřím s železným kováním, musel hromádku odložit na zem, aby mohl vytáhnout ze zadní kapsy hůlku. Poklepal jejím hrotem na zámek, který nebyl na klíč. Ve dceřích hlasitě cvaklo a rozevřely se před ním dokořán. Sesbíral noviny znovu do náruče a vešel dovnitř. Místnost měla čtvercový tvar, uprostřed stál kulatý stůl s osmi koženými židlemi. Na kamenných stěnách viselo minimum obrazů a několik loučí a přímo naproti dveřím se honosil rozložitý krb. Harry položil noviny na stůl a sedl si na jednu židli. Pomalu začal procházet jeden výtisk za druhým a veškeré podezřelé články typu nevyjasněná nebo záhadná úmrtí vytrhával a dával stranou. Dnes se psalo ‚jen‘ o třech vraždách. Otočil se na stěnu, co měl za sebou a znovu mávnul hůlkou. Zpočátku se nic nedělo, pak se jakoby zeď posunula nahoru a dopředu vystoupila velká korková nástěnka s mapou světa a několika rozsáhlými seznamy. Postupně nechal do mapy zabodnout tři červené špendlíky. Pak si sedl zpět na židli, kterou si předtím otočil směrem ke stěně. Chvíli očima přejížděl mapu, pak ale musel zrak sklopit jinam. Dělalo se mu z těch červených hlaviček zle. Až po chvíli si vzpomněl na seznamy, kde byla vypsána jména mudlovských kouzelníků. Přivolal si je kouzlem, postupně všechny projel a v jednom vyškrtl jméno čarodějky.

Jedním si mohli být jisti – temné straně se dostalo kvalitního nástupce, který do detailu ctil Voldemortovy myšlenky a dařilo se mu je i realizovat.

Hořce se nad tím ušklíbl. Kdysi si dovolil radovat se nad tím, že nastolil ve světě mír. Ani ve snu ho nenapadlo, že se tak brzy po Raddleově smrti najde další černokněžník, jenž bude pokračovat v jeho stopách. V podstatě už to nebyla jeho věc, ale jestli chtěl zajistit jednou svým dětem život beze strachu, musel bojovat, ať už to má smysl, či ne.

Ještě nějakou chvíli se mračil občas na seznam, pak zase na mapu, než usoudil, že když nemá nic jiného na práci, mohl by zajít na Příčnou ulici pro nějaké přísady do lektvarů. Nechtěl jen tak sedět a zírat do zdi.

Zasunul židli zpět za stůl a stěnu s nástěnkou uvedl do původního stavu. Dveře zase poklepáním na zámek zamkl a odešel do ložnice najít si vhodné oblečení. Nicol už v posteli nenašel, nepochyboval, že ji najde u snídaně v kuchyni. I když jim včera tvrdila, že si vzala volno, Harrymu neušlo, jak se z postele vytratila v deset hodin a zase do ní o pět hodin později zalezla, kdy on předstíral spánek. Nezamlouvalo se mu to, a ještě více protestoval proti tomu, že měla dvě práce. V noci mizela a prováděla pro bystrozorské oddělení merlinví co a přes den vypomáhala v mudlovské nemocnici a občas u sv. Munga pomáhala Jennifer u složitých případů. Stokrát jí říkal, že mají peněz dost, ale ona mu vždy oponovala tím, že to pro peníze nedělá. Bavilo ji to.

Když se podíval do jejího kalendáře, zjistil, že dnes do nemocnice nastupuje o půl desáté. To mu připomnělo, že má podle jejích vzpomínek s tamějším šéfem nevyřízené účty. Umínil si, že za ním zajde jen, co k tomu nastane vhodná příležitost.

Otevřel svou šatní skříň a vytáhl si obyčejnou košili a černé rifle. V koupelně se pak převlékl, nasadil si kontaktní čočky hnědé barvy, vlasy si přebarvil na blond a nechal si vyrašit plnovous. Musel si promnout bradu, neuvěřitelně ho totiž svědila. Zhodnotil svou vizáž v zrcadle a značně se mu ulevilo, když si uvědomil, že za pár dní se už maskovat nebude muset. Ještě si do kapsy zastrčil peněženku, než se vydal najít svou ženu.

Jak předpokládal, našel ji za jídelním stolem se zpola snědenou snídání. Vzhlédla a změřila si ho pohledem od hlavy k patě.

„Dobré ráno, zlato. Kampak máš namířeno?“

„Na Příčnou ulici,“ odvětil a obešel stůl, aby ji mohl políbit na tvář. Když už stál v krbu s letaxem v ruce, neodpustil si ještě malé rýpnutí: „Přišel jsem se jen ujistit, že jsi v pořádku. V noci jsi byla nějak moc dlouho na záchodě.“

Věděl, že jeho narážku pochopila; rozpustile se na něho usmála a zakousla se do topinky.

Zavrtěl hlavou a s výkřikem: „Děravý kotel!“ pod sebe hodil prášek.

Trochu se mu motala hlava, když vystupoval z krbu v hostinci. Starý Tom mu kývl na pozdrav, jinak většina hostů se nejdříve se zájmem podívala, kdo přišel, a pak se lhostejně odvrátili. Bylo to úsměvné.

Prokličkoval mezi stoly k zadním dveřím, kde potom poťukal hůlkou na pět daných cihel. Vchod se před ním otevřel a on mohl projít na úchvatnou Příčnou ulici.

I když začínaly prázdniny, bylo zde poměrně rušno. Rovnou zamířil do obchodu s přísadami. Když cestou míjel restauraci U Bludníčka, kde se s Hermionou a Ronem raz za čas scházeli, připomnělo mu to, že na úterý budou potřebovat rezervaci. Místní servírka na něho chvíli zírala, když ji požádal o rezervaci na jejich oblíbený stůl v rohu, konečně si vzpomněla, že ho zná. Jelikož nikam nespěchal, rovnou si ke stolu sedl a objednal si máslový ležák. Po bližším přezkoumání restaurace na chvíli ztuhl. U jednoho stolu objevil sedět manžele Weasleyovy. V první chvíli se vyděsil, v té druhé už si je zvědavě prohlížel a zkoumal, co se na nich změnilo za tu dobu, kdy je neviděl. Seděli kousek od něho, přesto neslyšel, o čem se baví. Předpokládal tedy, že se baví o věcech řádu.

Když svůj ležák dopil, shodou okolností se k odchodu měli i Weasleyovi. Zvedli se ve stejnou dobu a Molly na Harryho upřela zkoumavý pohled. S úsměvem jí kývl na pozdrav a ona mu ho po chvíli zamyšleně vrátila.

V tmavém krámku podle Nicoliného seznamu nakoupil všemožné uši, drápy, kořeny a plody a zmenšenou tašku si schoval do kapsy. Vrátit se na tiché panství stále nechtěl, tak postupně procházel všechny obchody, nejdéle se zdržel v Krucáncích a Kaňourech a v kapse měl nyní o dvě knihy více. Nějakou chvíli obdivoval nové koště za výkladní skříní. Byl to Nimbus 2004, jenž byl celý černý, jen některé štětiny prosvítaly zlatě. Musel uznale pokývat hlavou, mělo to styl, ale svůj Kulový blesk od Siriuse by nikdy nevyměnil.

Když vycházel z krbu na panství, bylo už krátce po dvanácté hodině. V jídelně byl prostřený stůl pro jednoho a maličká skřítka pobíhala po místnosti s prachovkou, zatímco čtyři malá košťátka před ní zametala podlahu.

„Dorry se omlouvá, nečekala pána taky brzy.“ Zapištěla, když Harryho zaregistrovala.

„To je v pořádku,“ ujistil ji a posadil se za stůl. Skřítka hned nato luskla prsty a na talíři se mu objevil kus pečeného kuřete s hranolky.

Po obědě roztřídil ve sklepení nakoupené přísady a usadil se v obýváku s novou knížkou o famfrpálu. Zvládl si ovšem přečíst jen úvodní kapitolu, než mu hlava padla na stranu a usnul.

* * *
Seběhla schody do prvního patra, nohama se odrazila od stěny mezipatra a třemi skoky zdolala zbytek schodů do přízemí. Vběhla do chodbičky před kuchyní, aniž se rozhlédla, díky čemuž vrazila do právě procházejícího Kingsleyho.

„Zpomal, děvče, ublížíš si.“ Nesouhlasně se na ni zamračil. „Myslel jsem, že tu nebudeš, Martin říkal, že ještě v pořádku nejsi.“

Ignorovala jeho poznámku. „Co tady děláš ty?“ do hlasu jí prosákl zmatený tón. Páteční schůze řádu patřily k těm menším, kde obvykle přítomnost ministra kouzel nebyla nutná.

„Snad víš, co děláš,“ pokrčil rameny. „Jsem tady, protože jsme našli Harryho Pottera.“ Odpověděl na její otázku.

Málem jí upadla spodní čelist na podlahu, když vyslovil Harryho jméno. Tohle nebylo v plánu.

„Jak? Kde je?“ už už se chtěla vrhnout do kuchyně, ale zastavil ji.

„Počkej, já tím nemyslel, že jsme s ním mluvili nebo že je tady.“

Teď byla ještě zmatenější. Nechápavě zavrtěla hlavou.

„Byl u Andrewovy smrti, viděli ho tam.“

Byla ráda, že nemohl slyšet ten velký kámen, jenž jí spadl ze srdce. Smutně přikývla.

„Aha, o tom jsem slyšela.“

Vypadal znepokojeně.

„Jsi první, kdo se mě nezeptal, proč je tedy profesor mrtvý, když ho Harry ochraňoval.“

Opřela mu dlaň o hruď a udržela si svůj zmatený výraz. „Ani Harry Potter není Superman. Míříš tím někam, Kingsley?“

Ruku jí sundal a ustoupil od kuchyňských dveří, takže mohla konečně projít.

„Ne, ale přemýšlím, jestli bych neměl. Už kvůli tomu tvému zranění. Proč neřekneš, jak jsi k němu přišla?“

Jemně si pohladila obvázaný bok a ušklíbla se: „Už jsem to říkala… Sportovala jsem.“

Protáhla se kolem něj a šáhla po klice. Nesouhlasně zavrčel a chytil ji za paži.

„Myslíš si, že nevím, že je to lež? Co dalšího ještě skrýváš?“

Provrtal ji naštvaným pohledem, kterému hrdě čelila.

Rezignovaně si povzdechl a pustil ji: „Mrzí mě, že mi nevěříš.“

Usmála se.

„Já ti věřím, ale tohle jde prozatím mimo mě. Ale už brzo -“

Přerušil ji v půli věty rozmrzelým zahučením: „Hlavně mi teď neříkej, že se to jednou dozvím, Jennifer.“

Mrkla na něj a pak se protáhla pod jeho rukou a vešla do kuchyně.

Nevypadalo to, že by si někdo všiml jejich rozhovoru před dveřmi, zrovna se podávala večeře.

Několik lidí ji překvapeně pozdravilo.

„Jennifer, drahoušku, copak tady děláš? Jsi v pořádku?“ starala se paní Weasleyová a v mžiku jí přistrčila židli a talíř s polévkou.

Viděla přes stůl, jak bratr ztuhl.

„Jenn, ráno jsem tady říkal, že se ještě necítíš dobře. Všem.“ Zdůraznil.

Věděla, že nemluví jen o Řádu.

„Je mi fajn. Není třeba, abych vynechávala jakoukoliv schůzi. Lupine, Kingsley mi říkal, že se objevil Harry.“

Lupin se rozhlédl po kuchyni, a když zjistil, že jsou přítomni všichni, začal vyprávět: „Nejsme si jistí, zda to byl on. Deane?“

Dean Thomas vzhlédl.

„Věštec dostal tip – místo a čas. Mysleli jsme si, že Davies bude v tu dobu ve škole, ale šli jsme tam.“ Odmlčel se, aby se napil. Na chvíli nastalo ticho, Molly si konečně sedla.

„Přišli jsme ale pozdě, viděli jsme ho na silnici… Někdo u něj klečel a já… myslím, že to byl Harry.“

Slyšet to podruhé bylo pro ni utrpení, nejraději by poradu opustila. Dean dále vyprávěl všechno, co pochytil z rozhovoru mezi strážci a ona ho neopravila ani, když jeho vyvozené domněnky byly chybné.

Dívala se do země, protože pocítila, že je něco špatně. Zranění si začalo vybírat svou daň. Nechtěla se zhroutit na poradě a všechny tak vyděsit, proto se raději omluvila s tím, že musí na záchod a vytratila se z kuchyně. Její tušení se potvrdilo, nestihla dojít ani k hlavním dveřím a už se jí zvedl žaludek tak, že se musela opřít o zábradlí schodů.

„Ne!“ hlesla tiše.

Už skoro nevnímala, když ji uchopily pevné ruce. Ocitla se v náručí svého bratra.

Upřela na něho zděšený pohled a následně upadla do bezvědomí.

* * *

„Nevypadá jako on.“

Otevřel oči, hlasy mu přišly povědomé.

„Já nevím… Hele, probouzí se! Nemá strejda zelené oči?“

U pohovky objevil stát dvě jedenáctileté děti, které na něho upíraly se stejnou zvědavostí své hnědé oči. Usmál se.

„Baf!“

„Je to on!“ vyhrkla dvojčata současně a vrhla se Harrymu kolem krku.

Byl rád, že je vidí, alespoň bude na panství zase trochu živěji.

„Říkal jsem, abyste ho nebudili!“ Houkl Ellis zpoza novin, když ho ten náhlý rozruch vyrušil od čtení. Harry ho předtím ani nezaregistroval.

Když děti uznaly, že se náležitě přivítaly, sedly si vedle něho každý z jedné strany.

„Jaká byla cesta?“ zeptal se. „Přijeli jste vlakem?“

„Jo, ale máma zaspala, takže jsme museli jet až tím pozdějším.“

Ellis po Aidenově prohlášení složil noviny na stůl a nevěřícně kroutil hlavou. Pak se ušklíbl stylem ‚já to říkal‘. Harry měl co dělat aby se nerozesmál.

Aisling tomu ještě nasadila pomyslnou korunu: „Mámin přítel ale říkal, že ti to nebude vadit, tati.“

Ellis už otevíral ústa, aby vyřkl nějakou poznámku, ale přerušil ho výkřik Harryho jména, přicházející z chodby.

Harrymu se rozbušilo srdce strachem, ten vyděšený hlas patřil Martinovi a jemu hned došlo, že se muselo něco stát. Okamžitě vystřelil na nohy, až tím vyděsil dvojčata. Obě děti se okamžitě vrhly ke svému otci. Vzápětí se do pokoje přihnal Martin se sestrou v náručí.

„Co se stalo?!“ Dožadoval se vysvětlení Harry a ukázal na pohovku, která už byla prázdná. Martin na ni opatrně Jennifer položil a přidřepl si k ní.

„Říkal jsem, ať zůstane doma, ale přišla na schůzi. Přivede mě do hrobu, sestřička.“ Nezněl naštvaně, v jeho hlase se odrážel strach.

„Tati, co se tetě stalo?“ zapištěla Aisling.

„Odveď je odtud, Ellisi!“ poprosil kamaráda. Nechtěl děti hned takto děsit. Poté přidřepl k Jennifer stejně jako Martin. Šáhl jí na čelo, ale musel ruku stáhnout, žena na dotek úplně pálila.

„Pomoz jí,“ zasténal Martin do křiku protestujících dětí.

„Nevím, Martine. Nedokážu odhadnout, jak velké na ni ten lektvar bude mít negativní účinky. Mohl bych to ještě zhoršit. Vlastně, je vysoká pravděpodobnost, že to zhorším.“

Martin zaklel.

„Je jiná možnost?“ zeptal se přímo.

Harry se zamračil, ale ať přemýšlel, jak přemýšlel, zrovna na tu kletbu, kterou schytala Jennifer, neznal jiný lektvar a protikouzla očividně nezafungovala.

Pomalu zavrtěl hlavou.

Martin vyhrnul Jenn tričko a odvázal zakrvácený obvaz. Odkryla se jim ošklivá zahnisaná rána, kolem níž byla kůže spálená a tak i zapáchala.

Martin pevně semkl oční víčka.

„Tak dělej!“ šeptl Harrymu.

Přikývl, spěšně doběhl pro malou lahvičku ke krbu a půl z ní nalil na ránu, druhou půlku nechal ženu spolknout.

Účinek byl téměř okamžitý, rána se zatáhla a kůže po ní zůstala načervenalá. V normálním případě by už bylo všechno v pořádku, jenomže Jennifer sebou začala prudce škubat. Martin ji chytil za ramena a přidržel ji na pohovce, aby si neublížila.

„Co teď?“ zahučel bezradně.

„Jestli to zvládneš, přenes ji do jejího pokoje. Já se pokusím najít ještě něco, co by pomohlo.“

„Dobře.“ Souhlasil.

Harry tedy nemeškal a rychle seběhl do sklepení do skladu lektvarů. U každého lektvaru, který bral, si musel několikrát přeříkat přísady, aby náhodou nenadělal Jennifer ještě více problémů. Nakonec vybral tři lektvary - na uklidnění, tišení bolesti a bezesný spánek.

Opatrně vešel do pokoje, a lahvičky postavil na stůl. Hůlkou vyčaroval na nočním stolku mísu se studenou vodou a hadříkem, který mokrý položil na Jennifeřino horké čelo.

„Všechen ten sajrajt chceš do ní nalít?“ Prohlížel si Martin nedůvěřivě lektvary. Když mu Harry odpověděl přikývnutím, muž nedůvěřivě odzátkoval první lahvičku a sám se té práce ujal. Harry ho jen kontroloval, aby Jenn nepodal lektvary ve špatném pořadí. Pak si přisunul k její posteli židli, a co chvíli vyměňoval hadřík za studený. Martin zůstal sedět v křesle. Žena sebou po lektvarech přestala házet, teplota se však stále nechtěla nechat srazit do normálu. Po několika hodinách nechal Martina, aby se o svou sestru staral a odešel pro nějakou večeři.

Za stůl v kuchyni se posadil dost zničeně, byl unavený a měl o Jennifer strach. Nejméně stokrát už si stihl vynadat do kreténů, že ji nechali ten večer odejít. Když se k němu a k Ellisovi však Martin během noci přidal, tvrdil, že vypadá v pořádku. Alespoň si myslel, že to tak bylo, protože z pozdější doby si kvůli alkoholu skoro nic nepamatoval. Ani nebylo co, jen pili.

Zvedl hlavu z dlaní a poprosil skřítku ještě o jídlo pro Martina. Pak se vrátil do pokoje.

Martin jídlo odmítl, což ho nepřekvapilo, vždyť ani on sám nakonec na jídlo taky pomyšlení neměl.

„Nějaké změny?“ zeptal se s obavami ze špatných zpráv.

Martin však vzhlédl s mírným úsměvem: „Myslím, že ta horečka klesá.“

„Merline, díky!“ vydechl úlevně a svalil se do křesla; rozhodně ji teď nechtěl znovu nechávat o samotě.

Martinovi zanedlouho klesla hlava na postel, zřejmě byl už dosti unaven. Harry vydržel vzhůru asi o hodinu déle. Několikrát ještě Jenn vyměnil vlhký hadřík a pak v křesle také usnul.

„Harry?“

„C-co? Au!“ Zaúpěl, když mu za krkem hlasitě křuplo. Tohle křeslo asi nebylo nejvhodnější místo na spaní. Několikrát pokýval hlavou ze strany na stranu a mnul si ztuhlý krk. Stála nad ním Nicol a usmívala se. Když viděla, jak přes noc dopadl, slitovala se nad ním a začala mu ztuhlé krční svaly jemně masírovat.

„Hmm,“ zamručel spokojeně.

Tím, že přešla za jeho záda, mu uvolnila výhled na postel, kam chvíli zíral, než si uvědomil, co je špatně. Jeho žena si samozřejmě jeho pohledu všimla.

„V noci jsem je potkala. Horečka ustoupila a Jenn se probrala. Prý chtěla domů, ať neděsí dvojčata.“ Uklidnila ho.

Zavrtěl hlavou. „A to jsem myslel, že alespoň Martin je zodpovědný.“

„Však se neboj, po včerejší zkušenosti ji teď nespustí z očí, dokud nebude jako rybička.“

V to taky doufal. Po chvíli mu došlo, co na její větě mu nedávalo smysl.

„Probudila se? Ale jak, dali jsme jí lektvar na bezesný spánek. Ten nemá tak krátký účinek.“

„Na ni žádný lektvar nepůsobí tak, jak by měl.“

Jen přikývl, ta žena byla vůbec zvláštní osoba. Někdy se mu zdálo, že ví, co někdo udělá dřív, než na to dotyčný přijde sám.

„Měl jsem strach,“ hlesl, „strach, že udělám něco špatně… Mohla umřít, Nicol!“

Sklonila hlavu na úroveň té jeho.

„Díky tobě žije. Zachoval ses správně.“

Povzdech si, bylo hrozně jednoduché to říct teď, když už bylo jasné, že to skutečně správné bylo. Až teď si uvědomil, jak moc se to vlastně včera bál.

„Netrap se tím, Harry. Ona bude v pořádku, tak už vůbec není třeba se nějak užírat. Slíbíš mi to?“ zaprosila. Provedla ještě několik zkušených hmatů na jeho ramenou a pak se po pohledu na hodiny odtáhla.

„Promiň, už musím –“

Tahle věta už od prvního písmenka zněla podezřele. Prudce se po své ženě otočil, až mu za krkem znovu křuplo. Nadechoval se k protestu, že přece není možné, aby pár hodin po tom, co se vrátila z práce, šla zas do druhé, ale přiložila mu ukazováček na ústa.

„- se jít schovat, aby mě dvojčata nenašla. Jinak si ze mě bude Ellis dělat srandu.“

Vteřinu na to se rozletěly dveře a dovnitř nakoukla rozježená hlava Aidena. Rozzářily se mu oči a zavolal někam za sebe: „Mám ji!“ a zase za sebou dveře zabouchl.

„Kruci, vidíš to?! Jdu za nimi, nebo mě pomluví,“ zaklela Nicol, ale přitom se smála.

* * *

Víkend uběhl rychleji, než by Harry čekal. S dvojčaty za patami neměl na nějaké přemýšlení či nudu vůbec čas a uvítal to s otevřenou náručí. Celé pondělní dopoledne pobíhal po obchodech v nejrůznějších městech a snažil se realizovat svůj nápad. Tedy, vlastně nebyl tak úplně jeho, přivedla ho na něj zcela náhodou dvojčata. Krátce před polednem, kdy už své hledání téměř vzdával, narazil ještě na jeden malý zapadlý krámek v ulicích Dublinu, kde mu konečně zdejší prodavač dokázal vyhovět.

Na panství dorazil s mírně zvednutou náladou a na otázky své ženy a Ellise odpovídal zavrtěním hlavy. Ještě si nebyl jistý, že svůj záměr dovede uskutečnit. Po obědě se odebral do schůzovní místnosti s jednou starou knihou z knihovny a vydržel tam až do tří hodin, kdy dovnitř opatrně nakoukla Nicol.

„Můžeme, Harry? Je tu Martin.“

Už byl několik desítek minut hotov, takže přikývl a tlustou knihu odložil na stolek v rohu. Martin si sedl na židli napravo vedle něho, přičemž tam nechal ještě jedno místo volné. Chvíli mlčel a Harry ho pozoroval se zvednutým obočím.

„Dobrá!“ zvedl jeho kamarád ruce nahoru, „vzdávám se. Ale tys ji neslyšel, vždycky mě ukecá. Vypadá však už v pořádku, po ráně ani stopa. Taky mi dalo velkou práci udržet ji dneska doma.“

„Jasně, ale mohls mi dát vědět, že jdete pryč. Víš, jak jsem se to ráno vyděsil?!“

Odpovědí mu byl jeho omluvný úsměv.

Nicol zaujala místo vedle Harryho zleva. Po několika minutách dorazil i zbytek Rady – čili Ellis, Matthew a Donald. Nakonec zůstaly prázdné jen dvě místa, u nichž bylo jasné, že jejich majitelé dnes nedorazí.

„Jsem rád, že jsme se zde zase sešli,“ přivítal se se všemi. Zajídalo se mu to zase opakovat, ale musel to teď říct oficiálně. Vypověděl o svém záměru vrátit se, a to hlavně Mattovi, který netušil ještě vůbec nic.

„… a po zítřejším pohřbu se na tom hodlám domluvit s Ronem a Hermionou.“

Deck po jeho proslovu vytáhl blok, kalamář a brk.

„Když už mluvíš o zítřku, Harry, domluvili jsme se tady s Mattem. Měls pravdu, oddělení pohřeb organizuje s pověřením samotného ministra. Shodou okolností se bude konat obřad na hřbitově kousek od Martinova starého bytu. Každý smuteční host bude muset projít několika kouzly. Většina je nepodstatná a neškodná, až na jedno…“ Vyměnil si s Matthewem krátký pohled, což byl pro druhého muže signál.

„Jestli víš, u Gringottových mají ve svých tunelech opatření proti zlodějům a jedno z nich se jmenuje Zlodějova zhouba. To smývá všechna zaklínadla a odhaluje…“

Harry přikyvoval: „…všechno, co kouzla a čáry skryly.“ Dořekl za něj Harry. Ještě si pamatoval, co za potíže jim to kouzlo způsobilo, když se tam před lety pokoušeli ukrást pohár Helgy z Mrzimoru - Voldemortův viteál. „Jo, já vím. Jakou spojitost to má s pohřbem?“

Matt si projel rukou vlasy, ale na jeho otázku mu odpověděl Donald: „Po mírných úpravách ho budou používat na hosty, takže pokud nemíníš odhalit svou identitu na pohřbu, jakože já ne, tak máme problém.“

„Já v tom problém nevidím,“ ozval se Martin, „tak si prostě vezmete neviditelný plášť a někde přelezete plot.“

„To dost dobře nepůjde,“ oponoval mu znova Deck, „bude tam ochranná bariéra.“

„Tak projdou za námi při kontrole.“

„Pochybuji, že jim nějak pomůže plášť. To kouzlo je velice mocné a dost dobře se oklamat nedá.“ Řekl Donadl.

Všichni se obrátili zpět na Martina. Ozval se ale Matt: „Pánové! O tom snad vím já nejlépe.“ Zastavil začínající výměnu názorů, která byla pro ty dva pověstná.

„Neviditelný plášť nebude nutný, jen si vezmi zase kontaktní čočky a všechno to kolem a já tě tam nějak dostanu. A tebe taky, Decku.“

„Dobře,“ přikývl Harry.

„Deset minut před druhou se sejdeme v Martinově bývalém bytě. Pokud vám to nebude vadit, tak si Nicol a Ellis zahrají na rodinku s dvěma dětmi a půjdou jako první. Pak půjdeme my, Harry. Taky se trochu zamaskuju a doufám, Matte, že něco vymyslíš. Martine, nevím jak to ty a Jennifer máte s Řádem, takže…“ Nechal větu otevřenou.

„Nijak, přidáme se k vám.“

„Fajn, tak se pak ztratíte v davu za námi.“ Dokončil Deck, do bloku si zapsal poslední dva řádky, několikrát s ním ve vzduchu zamával, aby usušil inkoust a poté ho zmenšený schoval do kapsy.

Složku teď pro změnu vytáhla Nicol a ujala se slova: „Ze seznamu bývalých Smrtijedů nám dva ubyli, vrátili se do aktivní služby. Jestli to tak půjde dál, bude mít náš nový přítel vycvičenou armádu jeho předchůdce a k tomu nespočet nových stoupenců, o kterých zatím nevíme.“

Matt si lusknutím prstů vyprosil od Nicol seznam a přejel ho očima několikrát odshora dolů. Přimhouřil oči.

„Rýsuje se nám tu pořádný průser. Odkud ten seznam máš?“

Harrymu se jeho výraz moc nelíbil: „Je asi týden starý, dal mi ho Jižan. Proč?“

Matt zaklel. „Protože několik lidí, jako například Thorfinn Rowle, by měli sedět v Azkabanu. Divím se, že‘s na to nepřišel sám, seznam vězňů, jejichž uvěznění bylo utajeno, musíš mít. Kdysi jsem ti ho dával.“

Už si vzpomínal. Potlačil nutkání poškrábat se na hlavě a přešel ke stěně v rohu, kde přitiskl dlaň na jeden z kamenů. Ten se zasunul, malý stolek uhnul a po něm se objevila skříň s několika přihrádkami. V jedné z nich se asi minutu přehraboval, než našel, co hledal.

„Těch seznamů je už prostě moc,“ pokrčil rameny na tázavé pohledy svých přátel. Sedl si znovu za stůl, poklepal na papíry hůlkou a vytvořil pět dalších kopií. To samé udělal i Matthew, jakmile pochopil jeho záměr. Oba pak kopie jediným mávnutím odlevitovali před ostatní.

Hned po prvních pár jménech mu došlo, že měl Matt pravdu. Pokud byl Jižanův seznam pravý, a jakože jeho pravostí si byl jist, tak se na svobodě potloukalo hned pět vězňů, kteří by si měli odpykávat doživotní tresty.

„Má pro to někdo nějaké vysvětlení? Copak už si z Azkabanu může každý odkráčet, jak chce?“ ozval se Ellis.

Harry to nechápal… K čemu pak bylo všechno to chytání a zatýkání Smrtijedů po válce, když se v Azkabanu bez mozkomorů měli jako v hotelu a stejně se teď dostali ven. A ke všemu si toho nikdo ani nevšiml.

Jediný, kdo na Ellisovu otázku zareagoval, byl Matt: „Nic mě nenapadá, i když je samozřejmě možné, že se to ke mně jen nedoneslo. Na ministerstvu se podívám po nějakých zprávách v archivu.“

Když si Ellis všiml, že opravdu není nikdo, kdo by něco věděl, neradostně vzdychl: „Tak já si zkusím popovídat se sestřenkou Agnes. Jestli někdo z Věštce má šanci o tom vědět, tak ona.“

Nicol zase přislíbila, že se po informacích porozhlédne přímo v Azkabanu, kam díky svému vzdělání měla přístup. Harry se hodlal dozvědět, zda o tom neví Řád a tu možnost mu naskytovala zítřejší schůzka s Ronem a Hermionou; na Donaldovi zůstalo podsvětí, což muži nevadilo, už se tam vyznal.

Porada nadále probíhala podobným tempem. Když už se všichni podělili o své novinky a následně si i jako přátelé popovídali, nastal čas schůzi rozpustit.

Málem zapomněl…

„Ještě než odejdete,“ zastavil přátele ve dveřích, „chtěl bych vám ještě něco dát. Měl jsem to udělat už dávno. Něco, abyste se dostali sem na panství a nemuseli se dovolávat nás,“ gestem ruky označil sebe, Nicol a Ellise, „ale pravdou je, že až donedávna jsem nevěděl jak.“

„Reclender!“ švihl hůlkou a na stole se zhmotnila hrabička s rudou polstrovanou vystýlkou, na které leželo sedm navlas stejných řetízků s přívěškem ve tvaru kříže s křídly. Horní cíp křížku měl tvar ptačí hlavy, takže celkově vypadal jako Fénix. V místě, kde se ramena protínaly, byl zasazen malý lesklý černý kamínek. To celé vyvedené ve stříbře působilo nesmírně elegantně.

„Každý, s tímhle na krku,“ odhrnul límec své košile a ukázal svůj přívěšek, „má volný přístup sem na panství. Jsou mezi sebou propojené, kdyby se někdo dostal do úzkých, dokáže si pomocí něj přivolat nás ostatní na pomoc.“

Deck se na přívěšky podíval z blízka.

„Když ho ale nějaký Smrtijed uvidí na našem krku, bude mu jasné, na čí straně stojíme, nemyslíš? Je to nebezpečné.“

I na to Harry myslel: „Přívěšek na krku druhého, je li skryt zaklínadlem Lender, dokáže vidět jen ten, kdo ho sám nosí… “

„Užitečná věcička,“ pochválil jeho práci Ellis, „trochu mi to připomíná Smrtijedské znamení zla. Ale tohle je mnohem lepší. Tetování já nesnáším.“

Harry přikývl.

„Je tu ale ještě jedna věc. Kdyby se čirou náhodou Smrtijedi zmocnili jednoho přívěšku, mohlo by se potom stát, že vystopují nás ostatní. Proto je na nich ještě jedno kouzlo. Jakmile se jednoho dotknete, bude si vaši ruku pamatovat a nikdo krom vás samotných už nebude schopen vám ho z krku strhnout. To kouzlo zlomí pak už jen smrt.“ Nevěděl, jestli to vysvětlil dostatečně jasně, ale doufal, že ano.

„Takže… Já si ho sundat můžu, ale nikdo jiný to nedokáže, dokud nezemřu? To se mi zdá fér, dej to sem!“ Usmíval se na něj Martin.

Harry mu úsměv oplatil a naznačil mu, že si ho musí vzít sám. Byl hrdý na svůj nápad, ale předtím nevěděl, zda ho dokáže předat svým přátelům, členům Rady, tak, aby jím byli nadšeni i oni. Zjevně je podcenil, pochválili ho za skvěle odvedenou práci a řetízky si rozebrali.

* * *

Následující den se už od první minuty, co se probudil, nesl ve znamení smutku. Sotva otevřel oči, uviděl na skříni pověšený nažehlený černý oblek s novou kravatou, což mu okamžitě připomnělo, co ho čeká. Hodně se musel přemáhat, aby z postele vylezl, pro něj zcela nepochopitelně bylo už téměř půl jedenácté. Nebyl zvyklý vstávat takhle pozdě.

Rozdíl mezi včerejší a dnešní náladou na panství snad nemohl být větší, i dvojčata byla nezvykle zamlklá a při obědě dokonce nikdo neřekl ani slovo.

Dlouho bez hnutí sledoval hodinové ručičky, jak se obě pomalu blíží k jedničce, až tehdy se rozhodl připravit se. Jednou z výhod obrovského hradu nepochybně bylo i větší množství koupelen, takže se jich všech pět nemuselo střídat v jedné. Nějakou dobu mu trvalo zamaskovat se; bývala to pro něj záležitost několika vteřin, nyní si však při nasazování kontaktních čoček málem vypíchl oko, jak se na to nemohl soustředit. Zaklel a potřetí si začal převazovat kravatu.

Před tři čtvrtě na dvě to vzdal a koupelnu opustil. V chodbě u dveří jiné koupelny potkal Nicol, která se právě snažila upravit Aidenovi motýlek. Aisling stála opodál v černých šatičkách a trpělivě vyčkávala.

Když se Nicol narovnala, mohl si prohlédnout i ji. Oblékla si jednoduché černé šaty pod kolena a vlasy si vyčesala nahoru a sepnula do drdolu. Vše doplnila stříbrnými šperky, přičemž se jí na krku houpal i fénix. Když si všimla jeho pohledu, na chvilku se smutně usmála.

Stereo v obývacím pokoji hlasitě vyhrávalo, když šli chodbou a Harry absolutně nechápal, jak při takovém kraválu dokáže někdo spát – Ellis ležel na pohovce s hlavou zalomenou přes boční opěrku. Se strachem o svoje ušní bubínky stereo vypnul.

„C-co je?“ zahučel rozespale Ellis a protáhl se. Snažil se na Harryho pořádně zaostřit.

„Proč to promerlina tak řve?“

Muž vyskočil na nohy.

„Asi jsem usnul na ovladači.“ Pokrčil rameny a začal si uhlazovat pokrčenou košili. Když se mu ruční žehlička neosvědčila, mávl rukou a oblékl si sako.

Nicol zavřela oči a zavrtěla nechápavě hlavou. Harry sebral z krbu přenášedlo v podobě černých slunečních brýlí - nepřemisťovali se kvůli dětem - a napřáhl ruku k ostatním. Vyčkal, dokud se brýlí nedrželi všichni, pak je pomocí hůlky aktivoval. Zanedlouho už po nich zůstalo jen ticho.