Severus Snape sevřel rohy stolu tak pevně, až mu zbělely klouby. Měl totiž silné nutkání shodit na zem kamennou misku, která před ním ležela, přičemž by přišel o příliš mnoho důležitých vzpomínek.

Nic nedávalo smysl. Bylo těžké si připustit, že možná poslední rok žil ve lži. Že pronásledoval špatnou osobu, zatímco ta pravá si bezstarostně běhala po světě. Tak rád hodil všechnu vinu na tu mrňavou Nebelvírku a všechna ‚ale‘ a ‚proč‘ prostě ignoroval. Půlrok se ji cílevědomě snažil zničit; když se mu to málem povede, stane se tohle…

Její úhel pohledu na onen den s ním otřásl. Když tehdy dorazil na místo činu, stála v Potterově objetí a vzlykala mu do ramene, zatímco on ji hladil po zádech a nepřestával opakovat, že všechno bude dobré.

Jakmile vešel do kanceláře, sám se přesvědčil, že nebude. Místnost prohlíželo několik lidí z odboru pro uplatňování kouzelnických zákonů, několik jeho důležitějších kolegů spolu nad něčím diskutovalo a odborník z Nemocnice svatého Munga zrovna dokončoval hůlkou diagnostiku nehybného těla - tehdy svého přítele spatřil. Jakkoliv s ním ten výjev otřásl, nedal průchod svým pocitům. Nemohl, protože kdyby se zdál až příliš osobně zainteresován, okamžitě by jej odvedli a už by se nedozvěděl, co se stalo a po kom pátrat. Velitel bystrozorského oddělení Derek Young ho však ujistil, že vrah už je na základě jasných důkazů dopaden - na jeho následný pokyn Grangerovou z Potterovy náruče odtrhli a odvedli pryč. Po přečtení závěrečné zprávy od hlavního vyšetřovatele podobně jako většina kouzelnického světa uvěřil, že ona je vrah. Měl dát na prvotní dojem, který z celé situace měl, a to sice, že by Grangerová nebyla schopna Kingsleymu ublížit. Ale jak se říká, po bitvě je každý generál.

Když si v myslánce ověřoval pravost vzpomínky, nenašel jediný důkaz o jakýchkoliv úpravách. Navíc mu nitrozpytem neukázala jen svou vzpomínku, ale nechala ho prožít i své pocity, se kterými se od té doby stále ještě potýkal.

Nedokázal ale jen tak přehodnotit svůj postoj k ženě, která velice slabě oddechovala pár metrů od něj. Jen Merlin věděl, jak rozporuplně se cítí, protože sám sobě by si nikdy nepřiznal, že je mu jí líto. Vztekle se zamračil, tato emoce se mu ani trochu nepodobala.

Váhavě si sedl na křeslo poblíž postele a zadíval se na její tvář. V hlavě se mu stihl vytvořit takový zmatek, že se mu z toho dělalo zle.

Chápal, že se ve vyšetřování mohou objevit nejasnosti, jak se ale z ženy, která našla svého přítele mrtvého, mohla stát vražedkyně během patnácti minut, aniž by se nad tím kdokoli pozastavil? Nakonec si uvědomil, že už to není Grangerová, koho nenávidí, ale on sám – tedy to, co jako bystrozor představuje.

V tom poznal, že se probrala.

Nešlo o to, že by nějak zamrkala nebo se dokonce pohnula, pouze zaslechl změnu v jejím dýchání. Na kratičký okamžik povolila mentální obrana v její hlavě, kterou se doposud marně snažil prorazit, a tak nakoukl alespoň zčásti do jejích myšlenek. Zachytil však pouze pocity; nejdříve zmatek a strach, chvíli poté téměř panický úlek z uvědomění, že je svázaná. Ani jeden z těchto pocitů mu nepřišel zvláštní. Pak zeď byla zpět a už necítil vůbec nic. Nedokázal říct, zda to Grangerová dělá úmyslně, nebo zda je ona zeď čistě přirozená. Existovali snad jen tři lidé, u kterých se setkal s něčím podobným.

Ještě několik dlouhých desítek vteřin ji tiše pozoroval, až ho její zbabělost omrzela.

„Vím, že jste vzhůru, Grangerová.“ Oznámil pouze holý fakt, nedal do svého hlasu žádný výhružný podtón, přesto sebou škubla a prudce otevřela oči. Pod náporem přímého světla žárovky je ale zase musela zavřít. Chvíli trvalo, než na něj dokázala pořádně zaostřit.

„Co se stalo?“ zeptala se, když si prohlédla svůj stav, a hlas se jí mírně zachvěl.

„To, co byste měla očekávat, když v průběhu souboje zrušíte své štíty. Téměř jste se zabila.“

Částečně si vybavila sílící slabost, než omdlela. „Bylo to vaše kouzlo, které mě málem zabilo,“ opravila ho šeptem a doufala, že dostatečně zamaskovala vyčítavý podtón.

Pomlčel o tom, že si byl téměř jist, že ho odrazí, místo toho ji příkře ujistil, že o nic menšího neusiloval.

Odvrátila od něj zrak a pokusila se na posteli zaujmout o trochu příjemnější či důstojnější pozici, jenomže pouta jí to neumožnila. Zkřivila obličej bolestí, nikoli však fyzickou, a svou rozladěnost promítla do svých následujících slov: „Čekala jsem azkabanskou celu. Máte snad se mnou jiné plány? Mohla bych si to špatně vyložit.“ Zaškubala pouty, ale vzápětí si uvědomila, že přestřelila.

Snape zaskřípal zuby a přiblížil se k posteli. Když se sem přemístil a ošetřil její rány, ruce jí připoutal nad hlavou ke kovové konstrukci postele, aby měl jistotu, že mu náhodou neuteče. Přikryl ji jen tenkou plachtou, aby nezpomalil léčbu jizev, které způsobil kouzlem sectumsempra. Byla tedy naprosto bezbranná, to ji ale neopravňovalo myslet si o něm, že by mohl… Že by snad chtěl… Přimhouřil oči. Bez váhání položil ruku na její levou tvář, neomylně sjel ke krku a palcem přimáčkl hrtan. Ne pevně, avšak dostatečně, aby ujasnil situaci: „Nemám zapotřebí ženy přivazovat k posteli a znásilňovat je. Pokud si svého života doopravdy ceníte, už nikdy nic podobného nevypouštějte z úst!“ zasyčel a až poté ji pustil.

Sípavě se nadechla a šokovaná mu zírala do chladných očí. Snažila se pochopit, co se stalo. Ve skutečnosti svá slova nemyslela vážně, jen měla nervy na pochodu, protože nevěděla, co se bude dít. Uvědomila si, že ho opravdu urazila a pocítila potřebu se mu omluvit, jakoby on před chvílí žádné hranice nepřekročil.

„Promiňte, nemyslela jsem… Já jen – “ zakoktala a sykla bolestí, jak se jí provaz zařezal do zápěstí. „Omlouvám se.“

Přikývl a zase se stáhl do přijatelné vzdálenosti.

„Jen mi řekněte, proč netrčím v Azkabanu. Předpokládala jsem, že se probudím právě tam.“

„To by bylo vysoce pravděpodobné, kdybyste mi neukázala vaši vzpomínku. Neočekáváte ale, že mi postačí pouze tento snadno upravitelný důkaz?“

Zavrtěla hlavou a znovu se pokusila o důstojnější polohu. Opět se jí to nepodařilo. Povzdechla si a odpověděla: „Jen jsem vás chtěla zastavit a jinak to nešlo, neposlouchal byste mě.“

Její domněnku nepotvrdil, jeho výmluvné mlčení ale brala jako souhlas. Mírně a v rychlosti se porozhlédla po pokoji - pro změnu hotelovém - a zpozorovala myslánku. „A to si pořád myslíte, že má vzpomínka není pravá?“

Vrhl po ní nečitelný pohled. Díky této otázce pochopila, že ji možná ani neposlouchal. Nebo poslouchal, ale byl natolik pohroužen ve svých myšlenkách, že mu za reakci nestála.

„Až z vašeho krevního oběhu vyprchají léčivé lektvary, byla byste ochotná užít veritasérum?“ Překvapeně pootevřela ústa; jakoby potřeboval svolení k tomu, aby jí nakapal tři kapky do krku, když se tomu nemohla bránit. Pocítila k němu náhlou vlnu vděčnosti za to, že se vůbec zeptal.

„Souhlasila jsem už u svého soudu. Pro dostatek důkazů se mému požadavku nevyhovělo. Potřebovali jste obětního beránka a já se pak proti celému Starostolci neměla jak bránit.“ Párkrát zapolykala, aby zatlačila slzy nespravedlnosti.

„Zabila jste - “ začal silnějším hlasem, ale zarazil se a nevěděl, zda to doříct.

Její smích nabyl známky hysterie. „Ano, už se té nálepky nezbavím. Stále si myslíte, že já jsem vrah. Co uděláte, až se ujistíte o opaku? Stejně si už nikdy nebudete jist, zda mi můžete v něčem důvěřovat.“

Tentokrát už slzy udržet nedokázala. Zapomněla, že by to neměla dělat a pokusila se odvrátit. Poněkolikáté vyjekla bolestí a vztekle praštila hlavou zpátky na polštář. V rukách cítila mravenčení a ramenní klouby také značně protestovaly. Už když se probudila, byla slabá a unavená, nyní ji rozhovor s mužem, od kterého nevěděla, co může čekat, ještě více vysiloval.

Chtěla se napít, nedokázala si však představit, že by o to měla Snapea požádat.

Jakoby jí snad četl myšlenky, i když by to nemělo být možné, promluvil: „Ta pouta vám sundám. Ztratila jste kolem litru krve a musíte hodně pít. Lektvary nedokázaly nahradit celou ztrátu. Váš organismus navíc nereaguje tak, jak by měl, z čehož jsem usoudil, že nějaké lektvary již užíváte. Nezajímá mě to, pokud mi tady nehodláte umřít.“

„Snad by vám to nevadilo?“

Na vteřinu vypadal zamyšleně, než řekl: „Ne, ale majitelé by mohli mít nějaké připomínky.“

Nemohla se neusmát. „Nejsou pro mě životně důležité.“ Zatím, dodala si v duchu.

Nahnul se nad ni a poklepal hůlkou na obě pouta. Provazy se zavlnily, jako dva hadi se odplazily z její kůže a zůstaly nehybně viset na rozích postele.

Promnula si pohmožděná zápěstí a konečně se posadila, i když se tomu její tělo značně bránilo. Rozbolelo ji i to ostatní, co prozatím zůstávalo v klidu.

„Tady, vypijte to.“

Převzala si nabízenou sklenici, která doposud ležela nepovšimnuta na nočním stolku. Už se nedivila, že nemá pouta. Dostatečně dlouho pracovala s lektvary, takže dokázala rozeznat, že krom džusu sklenice obsahuje i něco víc. Byla však příliš vysílená na to, aby rozpoznala, o jaký lektvar se jedná, přesto celý džus vypila; věřila, že kdyby ji Snape stále chtěl vidět mrtvou, nenamáhal by se s ošetřováním jejích ran.

Vzal si sklenici zpět a opětovně ji naplnil. Když pak odsunul křeslo, aby mohl odejít, odkryl se jí výhled na okno. Pod ním - opřený zády o topení, s roubíkem v ústech a ránou na hlavě - seděl Adam, bezpochyby v bezvědomí.

„Co jste s ním udělal?!“ vyhrkla zděšeně.

Vysledoval její pohled a odfrkl si: „Nic mu není, jen ještě nějakou dobu bude spát. Jeho pouta jsou magicky zapečetěna pro případ, že by vás napadla nějaká hloupost. Veritasérum přinesu ráno.“

Když za sebou zavřel dveře, pokusila se vstát, ale místo toho únavou klesla zpátky na polštář. Několikrát na Adama zavolala, ale ani to jej neprobralo. Neradostně to vzdala.

Ještě dlouho hleděla do stropu a přehrávala si v hlavě ten velice zvláštní rozhovor. Vybavila si tu krátkou chvíli, kdy byl Snape opravdu naštvaný, kvůli její poznámce o svém připoutání; ale copak se mohl divit, že ji něco podobného napadlo? Kéž by to mohla vzít zpět. Ještě ve škole věřila, že Snape není jako ostatní Smrtijedi a obhajovala ho, přestože se choval opravdu hnusně. A teď své tvrzení takto popře?

Nepochybovala, že se jeho charakter od školních let a Voldemortova pádu příliš nezměnil. Dokazovalo to už jen to, s jakou vytrvalostí honil domnělého vraha svého nejlepšího přítele…

Uvědomila si, že navzdory všemu zlému nemohla prozatím dopadnout lépe – dostala šanci říct Snapeovi pravdu. O to přece šlo. Jen netušila, jak s tím Lovec naloží.

Viděla nyní jen dvě možnosti nadcházejících událostí - v lepším případě ji nechá jít, v tom horším stejně bude odvedena na ministerstvo a zůstane ve vězení, dokud se nenajde nějaký důkaz o falešném obvinění. Jenomže jak dlouho by to trvalo?

Začala pociťovat tíživou únavu, za níž se bezpochyby skrýval uspávací lektvar. Zasmála se sama sobě, že už si podruhé nechala podobný lektvar nastrčit do pití. Jen zadoufala, že se z toho nestane zvyk.

Pro zanechání komentáře klikni SEM