Stroze vybaveným hotelovým pokojem se rozléhalo kvílivé úpění brzd, následované tříštěním skla a rachotem deformujícího se plechu. Čas od času zazněly výstřely z mudlovských zbraní, zpravidla okořeněné nějakým mocným výbuchem.

Příčinou zvuků byl přehnaně akční film plný automobilových honiček, odehrávající se nyní za zaprášeným sklem staré televize, jež zůstávala také jediným zdrojem jakéhosi světla v místnosti. Pootevřeným oknem dovnitř doléhalo rádoby zpívání a halekání přiopilých výrostků z ulice a z dáli přibližující se houkání sirén snad pěti zásahových aut.

Když se ke všemu tomu hluku přidalo ještě neodbytné pípání hlídacího kouzla, oznamující světu nejvyšší čas pro překontrolování bublajících kotlíků, Hermiona sebou několikrát neklidně zaškubala a pak prudce otevřela oči. I v té namodralé blikající televizní záři se její oči leskly prožitým strachem, po spáncích a zátylku jí stékaly studené kapky potu a dýchala, jakoby přeběhla celou Velkou čínskou zeď. Ať se jakkoli snažila, už si nedokázala pořádně vybavit průběh prožitého snu, sem tam zachytila jeden či dva náhodné obrazy, jediné, co se však nikdy neměnilo, bylo posledních pár vteřin před probuzením – pamatovala si ostrou zelenou záři smrtící kletby, jež pokaždé pocházela z hůlky někoho, kdo kdysi býval jejím přítelem.

Chvíli trvalo, než se uklidnila natolik, že dokázala vstát a jít zkontrolovat lektvary. Ve skromném obýváku našla Adama sedět v rozvrzaném křesle s nohama na stole a očima soustředěnýma na poznámky před sebou. Překvapil ji, před pár hodinami třikrát v myslánce shlédli její soud, proto nečekala, že bude ještě pokračovat bez ní.

Když vstoupila do místnosti, ještě dočetl větu a až poté odložil papír do složky na stole a vzal ji na vědomí. V tomtéž okamžiku zasténal: „A jéje, ty zase vypadáš strašně… Další noční můra?“

„Jo,“ přikývla. Také si pomyslela, že potřebuje sprchu; jindy volné tričko nyní cítila přilepené na zádech a jen tušila, jak musí vypadat její nerozčesané vlasy. Ušklíbla se nad sebou, ale nutkání navštívit neprodleně koupelnu se nedostavilo; věděla, že její neupravený vzhled po probuzení je to poslední, co by Adama zajímalo nebo pohoršovalo. Ovšem rád se občas díky tomu bavil na její účet…

V rohu místnosti na konferenčním stolku se nad magicky ošetřenými plameny vznášely dva kotlíky. Zatímco nachový obsah prvního líně pobublával, sousední tmavě zelená tekutina vztekle prskala a šplíchala až k okraji kotlíku, div se přes něj nepřelila. Před kotlíky ležela rozevřená knížka a hned vedle na dřevěném prkénku bílé kořínky nakrájené na přesně stejné kousky. Právě po nich Hermiona okamžitě hrábla, když zaregistrovala nestálé chování lektvaru.

„Krucifix!“ ulevila si, když se nedostavil požadovaný efekt. Zazírala do knížky, několikrát si pečlivě pročetla předposlední odstavec receptu a doběhla si k batohu pro něco, čím by napravila svou chybu.

Adam se mezitím také přesunul ke stolu, tiše sledoval její počínání. Až když se hladina kotlíku ustálila, odvážil se zeptat, co se vlastně stalo.

„Přetáhla jsem limit pro přidání poslední přísady, ale už je to napravené. Teď to musí zavařit a následně vychladnout do trávově zelené barvy. Kolem osmi bude hotový.“ Cítila rozmrzelost sama nad sebou, opravdu málokdy se stávalo, že něco pokazila, kdyby však teď svou práci nezachránila, už by neměla dost přísad na další pokus. S tímto lékem na Adamovu alergii se potýkala už od chvíle, co se jim úspěšně podařilo navštívit Londýn. Správně by jej sice měla mít hotový za pouhé dva dny, během těch se však s kotlíkem nesmělo nijak hýbat, natožpak jej kouzelně přemisťovat po celé Americe, proto se jeho příprava zkomplikovala a protáhla na více než trojnásobek času. Přesto už za několik hodin se Adam bude moci napít a jejich cestování se tak značně zjednoduší.

„Už se nemůžu dočkat,“ řekl nadšeně a pak se znechucením dodal: „Doufám, že včerejší večer zůstane posledním, který jsem strávil nad záchodovou mísou.“

S pochopením přikývla a trochu se zapotácela - zakopla o svůj batoh a málem na sebe strhla oba kotlíky.

Adam se zakabonil, sklonil se, aby vyprostil její nohu z popruhu a pak ji dostrkal ke křeslu.

„Jsi roztržitější, než kdy jindy. Četl jsem si o těch lektvarech a nerad bych vyletěl do povětří. O čem se ti zdálo?“

Uvědomila si, že se dostal k jádru problému jejího počínání. Stále byla v myšlenkách u svých snů, nejen toho dnešního.

Zoufale pokrčila rameny: „Já vlastně pořádně nevím. Sem tam si vzpomenu na nějaký obraz z Bitvy o Bradavice, na určité momenty z mého soudu, nebo,“ polkla a zachvěla se, „na Kingsleyho v kaluži krve.“

Adam mírně pozvedl obočí. Dosud stále ještě neviděl její vzpomínku na to, jak Kingsley zemřel – tedy jak ho následně nalezla.

„Nemyslím, že ty sny něco znamenají, jen si kvůli nim nemůžu pořádně odpočinout. Vlastně,“ pochmurně se usmála, „poslední můj pořádný spánek máš na svědomí ty.“

„No vidíš,“ ušklíbl se, „tak to udělám znovu…“

Nepochybovala, že se Adam bez konzultace s ní už na její lektvary ani nepodívá, jen navrhuje, aby to udělala sama. A také, že několikrát už v pokušení sáhnout po bezesném spánku byla, stále ale nemohla.

„Raději ne, nenechám tě s bublajícími kotlíky o samotě, když nevíš, jak napravit škody.“

Adam nic neřekl. Bylo očividné, že přemýšlí nad tím, jak ji rozptýlit a sebe koneckonců taky.

„Hele, tak si pustíme film. Podívám se, zda je v té polici pod televizí nějaký, u kterého si nebudu chtít vyrvat oči z hlavy.“

Jak řekl, tak udělal. Po dlouhém přehrabování a čtení obsahů vložil do přehrávače mírně poškrábané DVD s komedií, které se však vůbec nespustilo, tak nakonec nechal hrát nějaký seriál v televizi. Když se Hermiona vrátila z koupelny, našla ho, jak se směje odehrávající se hádce. Několik následujících hodin jen leželi a bavili se nad situacemi, do kterých se postavy dostávaly, protože v situaci, ve které se nacházeli oni dva, se jim boje o povýšení a dohady o dědictví zdály obyčejné a malicherné.

Když skončil poslední díl seriálového maratonu a zahrála znělka ranních zpráv, Adam se plácl do stehen a zvedl se s tím, že zajde pro něco k jídlu, nebo by mohl omylem posnídat ji.

„Jenom žádné kuře!“ varovala ho a jen při tom slově se jí zahoupal žaludek.

„Beru na vědomí,“ zavolal z vedlejší místnosti a následně slyšela bouchnutí dveří a absenci zarachocení klíče, protože zapomněl zamknout.

Ještě chvíli sledovala zprávy, ale u druhé reportáže televizi vypnula. Na pár minut se zaměstnala urovnáváním rozházených plastových obalů s filmy a jejich seřazováním podle abecedy. Potom uvařila dvě kávy a jeden hrnek začarovala ohřívacím kouzlem, aby nevychladl. Počítala s tím, že se Adam brzy vrátí, KFC totiž stálo jen o ulici vedle a nikam dál on určitě nešel. Znamenalo by to moc velké riziko.

Popadla Denního věštce a dala se do luštění poslední křížovky.

Poplašná kouzla ji dostala na nohy ve vteřině, nespouštěla oči z otvírajících se dveří. V malé škvíře se objevila nejdříve noha, kopnutím otevřela a až poté vplul Adam dovnitř. Zastavil se a zazíral na hrot hůlky, kterou nesklonila.

„Ahoj,“ protáhl nejistě.

„Nezaklepals,“ odtušila.

V jeho tváři se smísilo pochopení s úlevou. Výmluvně zahýbal krabičkami s jídlem v rukách: „Neměl jsem čím. Ten je můj?“ Postavil snídani na stůl a upil s hrnku, který pro něj nachystala.

Uklidnila se a hůlku zase schovala. Sedla si, přitáhla si jednu z krabiček a vrátila se ke křížovce. Cítila, že ji pozoruje.

„Nebudeme něco dělat?“ vyrušil ji svou znuděnou otázkou u vyplňování osmého sova.

„Tobě to v noci nestačilo?“ opáčila a dnes už podruhé se zarazila nad jeho horlivostí.

Adam zavrtěl hlavou, odpovědět nahlas nemohl, neboť se momentálně topil v doušku kávy.

„Až to dojím, musím dodělat svůj lektvar. Za půl hodiny, možná trošku déle, se ti budu věnovat, souhlasíš?“

„Dobře.“

S dalším řízečkem si uvědomila, že on se své snídaně zatím ani nedotkl, přestože pro ni šel kvůli svému hladu, ne kvůli ní. Přeměřila si ho. Zamračeně listoval hromadou výpovědí a jakoby stále nenacházel to, co hledal. Působil u toho tak… neklidně. Díky tomu sama začala být nervózní a nedočkavá. Napadlo ho snad venku něco a chce si to v myslánce ověřit? Přišel konečně na vodítko k její svobodě?

Tyto myšlenky jí rozhodně dokončení práce neusnadňovaly. Silou vůle se snažila soustředit na krájení, aby nepokazila něco dalšího. Adam seděl v křesle a krátil si čekání čtením; raději ji u vaření nerušil, proto za celou dobu spolu neprohodili ani slovo. Když už pro ni v jednu chvíli bylo ticho neúnosné, hůlkou zapnula rádio.

Nakonec nad kotlíkem strávila čtyřicet minut a hotový bleděmodrý lektvar sundala z plamene. Ačkoliv hořela zvědavostí, naklonila se nad hladinu druhého kotlíku. V knížce Domácí léčitel se psalo, že se lektvar musí užít několik hodin před přemístěním, aby jeho účinky působily trvale. Takže byl nejvyšší čas, protože další přesun naplánovali na poledne.

Opatrně část obsahu přelila do připraveného flakónku.

„Jak to vypadá?“ Adam náhle stál kousek od ní s rukama za zády a hlavou lehce nakloněnou na stranu.

„Už vychladl, barva i hustota perfektní.“ Pak se sobě pousmála, jak se jí připomnělo jisté období z minulosti.

Podala příteli lahvičku. Převzal si ji levou rukou a přistrčil pod nos. Několikrát začichal a v očích se mu objevovalo poznání. Jakoby snad hodnotil správnost přísad…

Ne, to je špatně! křičel na ni její mozek znenadání a tak urputně, že zmateně o krok ustoupila.

Zadívala se mu do očí a čekala vlídnou zeleň, místo ní však narazila na hluboké černé tůně plné nenávisti a odporu. Přeměřila si jeho tvář, na níž hrál křivý úsměv. Ten úšklebek znala, patřil však k úplně jiné tváři.

„Snape?!“ hlesla zděšeně.

Měla si uvědomit dřív, že něco není v pořádku. Tolik náznaků přešla bez povšimnutí nebo si je něčím odůvodnila. Jak mohla být tak hloupá?!

Vytasila hůlku téměř ve stejný okamžik, kdy on pravou ruku s tou svou přesunul zpoza zad.

„Má to smysl, Grangerová? Nemáte šanci, dnes to ukončíme.“ Když promluvil, hlas stále patřil Adamovi, přestože se některé jeho rysy už měnily.

Zavrtěla odmítavě hlavou, bez boje se nedá. Nemohla do vězení, samotné pomyšlení ji ničilo. Nepřežila by tam.

Hlavou jí běželo neskutečné množství myšlenek. Proč to tady na ni tak dlouho hrál? Mohl vytáhnout hůlku a omráčit ji téměř kdykoli, tak proč ji nechal, aby ho odhalila? Byla to jedna z jeho her, protože se chtěl pobavit? Nebo snad získat informace o někom, koho by ještě mohl zatknout?

Pravdu ale znala, jen si ji nechtěla připustit - nepřišel, aby si ji v klidu odvedl, přišel se pomstít. Nebude ji poslouchat.

Zaútočila první ve snaze ho odzbrojit a samozřejmě neuspěla. Ve tváři mu škublo, přesně na tohle čekal.

Pak už se musela převážně jen bránit, protože po ní zuřivě házel jednu kletbu za druhou. Pokoj se měnil v ruiny. Po jednom obzvlášť výbušném kouzlu se ze stěn do ovzduší vyvalil prach a oba se mohli ukašlat. Vrhla se proto do rohu místnosti za skříň, aby získala alespoň trochu času. Snažila se ho omráčit, ale chránil se příliš silnými štíty. Mohla by zkusit utéct, tušila však, že pokud se přiblíží ke dveřím, dopadne to s ní špatně.

Vyklonila se, zastavila blížící se ohnivé provazy a obratem je vyslala proti němu. Zároveň oživila rostliny v květináčích po obou stranách pohovky, která poskytovala krytí Snapeovi. Její dřevěná skříň zatím magii odolávala díky nerozbitnému kouzlu, nebezpečně se však nakláněla. Zase se schovala.

Od začátku existovala jediná možnost - ale jak mu sakra mohla dokázat, že je nevinná, když se ji snaží zabít?! Slova zde nic nezmohla. A i kdyby ho snad dostala k myslánce, jejímu obsahu by neuvěřil.

Zastavilo se jí srdce. Proč ji to u Merlinovy brady nenapadlo dříve? Snady by se i plácla do čela, kdyby tak neohrozila svůj život. To bylo ono! Potřebovala mu ukázat, co se doopravdy stalo.

Rostlina na chvíli Snapea zabavila, pod skříní k ní však protekla voda a začala ji od noh pohlcovat a poutat. Vedena novou nadějí ji pomocí svých oblíbených modrých plamínků nejprve zahnala na ústup a následně úplně odpařila.

Šlehl po ní řezavou kletbou, když vykoukla, aby se ujistila, že je její plán proveditelný. Chránil se mnoha štíty, ona však potřebovala jeden konkrétní, který kouzla nepohlcuje, ale odráží. Ten se rozhodla využít ve svůj prospěch. Ani se neodvažovala připustit si, že by to kvůli jejímu vlastnímu lektvaru nemuselo vyjít. Zrušila všechny své štíty a počkala si na okamžik, kdy přemýšlel o dalším zaklínadle. Právě tehdy vykročila z úkrytu a duševně připravená na vzpomínku roztřeseně vykřikla: „Legilliments!“

* * *

„… děkuji… za všechno. Uvidíme se zase za měsíc?“

„Samozřejmě.“ Pochopila, že jej asi vyrušila od něčeho důležitého, tak vstala a nechala se vyprovodit ke dveřím.

„Měj se, pane ministře, ať se ti v práci daří.“ Políbila ho na tvář a odešla skrz prázdnou kancelář sekretářky. Teprve ve výtahu si vzpomněla, že se ho úplně zapomněla zeptat, zda má kde strávit pozítřek, nebo se má doma připravit na návštěvu. Samozřejmě mohla později poslat sovu, ale nač tak složitě, když byla jen kousek od jeho kanceláře? Jen se jí nejspíše bude smát, že je sklerotik. Takže zamířila chodbou ministerstva zpět do ministerské kanceláře.

Podruhé už se do knihy návštěv nezapisovala a rovnou zaklepala na dveře.

Otevřít tentokrát nepřišel, ani nebyla pozvána dovnitř. Slyšela jen nějakou ránu a pak ticho.

„Kingsley? To jsem ještě já. Chci se jen zeptat na -“ zarazila se, co kdyby tam nebyl sám, „…něco.“

Cítila se nepříjemně, takhle na něj křičet přes dveře… Znovu zaklepala a pak opatrně vešla.

Už to zvláštní železné aroma ve vzduchu jí mělo napovědět, že je něco hrozně špatně. Po několika váhavých krocích a zmateném rozhlížení padla na kolena. Z úst se jí vydral přidušený výkřik.

Kingsley ležel nehybně na zemi v nepřirozené poloze a stylový koberec pod jeho hlavou ztratil hodně ze své oslňující bělostné čistoty.

Po čtyřech se k němu vrhla a zasyčela bolestí, protože se jí do kolena zařezala jedna z hran zlaté sošky, jež obvykle stávala ve skříni vedle šanonů. Odhodila ji stranou a náhle studenými prsty chvíli setrvala na jeho krku.

„Ne, Merline, to snad ne! To ne!“ vzlykala a přitiskla si jeho hlavu k hrudi. Cítila stále ještě horkou krev, líně stékající po její dlani. Kolébala se ze strany na stranu, jakoby svého přítele jen utěšovala, v hlavě hučící prázdno.

„Prosím, ne, prosím…“ Vteřinu za vteřinou odmítala přijmout tu krutou pravdu čišící z jeho bezduchých očí, vrtěla hlavou, držela ho v náručí a plakala.

Někde hluboko v srdci už ale věděla, že Kingsleyho nadobro ztratila. Že jí ho někdo vzal.

Opatrně položila jeho hlavu zpátky na zem a levou rukou mu zavřela oči.

Kousek od místa, kde klečela, spatřila červené album. Musela teď přivést bystrozory, čím dříve, tím lépe, ale ty fotky nikdo najít nesměl. Jak by to vysvětlila?

Třesoucí se zkrvavenou rukou ho zastrčila do kabelky a…

* * *

Vzpomínku náhle něco samo přetrhlo, protože Hermiona ještě neměla v úmyslu ji ukončit.

Klečela uprostřed hotelového pokoje s očima upřenýma na Severuse Snapea. Během vzpomínky mnoholičný lektvar zcela vyprchal, stál před ní s napřaženou hůlkou, ale z jeho postoje se nedalo nic vyčíst. Uvěřil jí? Ráda by se zeptala, ale nějak ze sebe nemohla vypravit ani slovo. Když se nadechla, v hrudi ji bolestivě píchlo.

Cítila se slabá; hrozně slabá a unavená. Nepamatovala si, že by v pokoji předtím byla taková zima a ticho… Vysoká postava se jí před očima začala rozpíjet a vlastní tělo ji nechtělo poslouchat.

A pak, chvíli předtím, než všechno zčernalo, konečně pochopila, že prohrála.

Pro zanechání komentáře klikni SEM