Ráno u své postele našla tác se snídaní a lístek se vzkazem, že tentokrát je prosta všech lektvarů, kromě esence z třemdavy. Další dva řádky patřily výčtu kouzel, rozmístěných kolem bytu, doplněnému o ujištění, že se pryč rozhodně nedostane. Poprvé si uvědomila, že nemá tušení, kde se nachází její hůlka, což bylo v podobné situaci značně frustrující. Postavit se na nohy jí stále dělalo mírné potíže, ale poté, co snědla jednu z topinek, už aspoň byla schopná dojít k Adamovi a zkontrolovat jeho zraněnou hlavu. Rána se zahojila, při pokusu o probuzení ale neuspěla, tak mu vyndala alespoň roubík.

Jakmile se trochu rozhýbala, objevila celkem uspokojující koupelnu. Při pohledu do zrcadla se pořádně vyděsila. Objevila na své levé tváři dlouhý zarudlý šrám, který pravděpodobně díky Snapeovým lektvarům nyní vypadal jako několik týdnů starý. Rána musela původně být asi hodně hluboká, neboť menší šrámy a odřeniny by lektvar vyléčil dokonale během několika hodin. Také neměla tušení, kolik černé magie do svého kouzla vetkal.

Musela zatnout zuby, aby zabránila slzám spatřit denní světlo, a pomalu si sundala tenké bílé tričko, které, jak si zpětně uvědomila, ani nebylo její. Našla tak na svém těle několik dalších podobných jizev a slzy už neudržela. Svou lítost a vztek vybila jednou dobře mířenou ranou pěstí přesně do středu zrcadla.

Koupelnou se rozlehl řinkot rozbitého skla a posléze tiché bolestné sykání, když si Hermiona vytahovala malé střípky z ruky. Poté, co zahodila i poslední ostrý střípek do koše, zalezla do sprchy a konečně na sebe nechala dopadat uklidňující proud vlažné vody. Pomalu smývala zaschlou i čerstvou krev, navzdory štípajícím ranám na kloubech. Neměla vůbec chuť vylézt a čelit realitě, tak se do pokoje vrátila asi po hodině, s vysušenými vlasy a velkou modrou osuškou omotanou kolem těla; bílé tričko potřísněné zaschlou krví si na sebe znovu obléct odmítala. Doufala, že někde snad najde své oblečení, nebo alespoň něco jiného, co by si na sebe mohla vzít. Nakonec své oblečení našla ve skříni, vyprané bez jakékoliv známky po Snapeově kouzle - i když si vlastně nebyla jistá, jak Sectumsempra funguje, zda rozseká jen kůži, nebo i oblečení.

Jakmile dopnula poslední knoflíček košile, ozvalo se jí za zády tiché: „Vypadáš strašně.“

Nadskočila leknutím málem až ke stropu. „Těší mě, že je to tvá první věta pokaždé, když mě spatříš.“

Zasmál se. „Tak jo, není to tak hrozný.“

„Nemohl jsi třeba zakašlat? Oblékala jsem se.“

„Já se nedíval!“ V unavených očích mu však zazářily dvě jiskřičky vypovídající o úplném opaku. Už se nadechovala, aby ho zpražila, Adam však nebezpečí zpozoroval a raději vyhrkl: „Utekla jsi mu?“

Než ho stihla zarazit, vstal a málem spadl přímo na nos, protože se pokusil udělat krok k ní, na což byl provaz příliš krátký. Zachytila ho, takže měl teď ještě lepší výhled na její tvář. Opatrně se dotkl kůže podél jizvy a pak ji objal.

„Hádám, že to znamená ne.“

Než ho stihla ujistit, že je v pořádku, objevil se ve dveřích Snape a ze všeho nejdříve vyslal na Adama omračující kouzlo. Zpomalil jeho pád, jinak by se brunet jistojistě praštil o topení.

„Proč jste to –“ křikla naštvaně, ale před jeho hůlkou raději ucouvla a zmlkla.

„Nepotřebuji podruhé poslouchat nesmyslné výhružky. Uklidněte se! Pokud prokážete, že mluvíte pravdu, bude v pořádku, jinak - ať už mudla - je to stále spolupachatel. Policie jeho státu si s ním jistě poradí.“

Se zvednutým obočím čekal, co řekne. Přímo ji vyzýval, aby mu poskytla záminku.

To nemohla připustit, proto se silou vůle pokusila dostat svůj hlas pod kontrolu.

„Rozbila jsem vám zrcadlo. Opravila bych ho, ale…“ polkla, měla si vybrat jiné téma. Z jeho výrazu okamžitě vyčetla, že pochopil důvody, kvůli kterým se teď na podlaze koupelny válí desítky ostrých střípků.

„Jizvy se časem zhojí,“ mezi řečí mávl hůlkou směrem ke koupelně, „jsou způsobené temnější magií, tudíž léčení trvá poněkud déle. Předpokládal bych, že něco takového budete vědět, Grangerová.“

Pokusila se nedat najevo svou bolest. Jak dlouho ve skutečnosti znamená déle? Však hůř než slova na ni zapůsobil Snapeův tón a lhostejnost, kterou by mu nejraději vymlátila z obličeje, protože tohle všechno byla jeho vina a měl by za to zaplatit. Co pro něj byla? Špína?

„Přinesl jste veritasérum?“ zeptala se narovinu, aby oddálila zbytečné řeči a svou chuť, udělat nějakou hloupost, kterou by už opravdu nemusela přežít.

„Sedněte si.“ Zamumlal nějaké zaklínadlo a uprostřed pokoje se objevilo kamenné křeslo ne nepodobné těm, která se nacházejí uprostřed soudních síní na ministerstvu, včetně masivních řetězů na obou opěrkách.

„To žertujete,“ řekla nevěřícně. Na tváři Snapea se objevil spokojený úšklebek.

„Zmínila jste se, že výslech pod veritasérem jste si přála již u soudu. Pouze vaše přání plním. Teď sednout!“

Raději ho poslechla, protože hrotem hůlky mířil na její srdce. Jakmile se rukama dotkla opěrek, spoutaly ji řetězy tak pevně, že překvapeně vyjekla.

Už se k ní blížil s lahvičkou v ruce, když si uvědomila, že marně čeká ještě nějakou domluvu: „Počkejte, chci znát otázky dopředu! Nebudete se ptát na něco, na co nemáte právo!“

Snape se však ani nepozastavil, takže za malý okamžik už jí krkem protékaly kapky průhledné látky.

Účinkovaly okamžitě, cítila to. Jakoby ji jemná pavučinová síť zastřela mysl…

„Je pravá ta vzpomínka, kterou jste mi ukázala?“

… a na světě existovala pouze pravda. „Ano.“

„Proč jsem ji měl vidět?“ Předpokládala, že odpověď na tuhle otázku si sám domyslel a nejspíše tedy jen testuje, zda lektvar působí.

„Abyste mi dal tuhle šanci dokázat vám, že mě obviňujete neprávem. Hledala jsem pomoc.“

Vzápětí jí domněnku potvrdil: „Vaše jméno?“

„Hermiona Jean Grangerová.“

Naklonil hlavu mírně na stranu. „Proč jste na útěku?“

„Hledám způsob, jak očistit své jméno.“

Neznatelně se nadechl: „Zabila jste Kingsleyho Pastorka?“

Podívala se mu zpříma do očí a zřetelně vyslovila: „Ne. Nikdy bych mu nedokázala ublížit.“

Snape chvíli mlčel a oči měl nepřítomně upřené někam do zdi. Před několika okamžiky ještě docela dokázala v jeho tváři rozpoznat nějaké emoce, nyní mohla pozorovat kus skály a došla by lepšího výsledku. Nechápala, jak to dělá.

Možná až po minutě položil další otázku: „Víte, kdo to byl?“

„Ne.“ Nevěřícně na něj pohlédla, zda to myslí vážně.

„Proč všechny důkazy ukazují na vás?“

Nevíru vystřídalo zoufalství nad vlastní situací. „Nevím.“

Snape se otočil po hodinách a vytáhl hůlku. Na chvíli si pomyslela, že přeci jen není takový hulvát, jakého ze sebe neustále dělá, protože sérum pravdy nezneužil. Jenomže pak hůlku ještě jednou sklonil: „Spala jste s Kingsleym?“

Doufala, že se přeslechla. Nemohla uvěřit, že má tu drzost se jí na něco podobného ptát. A proč ho to vůbec zajímá? Pomalu cítila, že účinky veritaséra pomíjejí, merlinžel však ne dost rychle. Cítila, jak se pravda dere na povrch. Ne přesně ta, kterou si Snape přál slyšet, přesto odpověď na položenou otázku.

„Ano.“

Pokýval hlavou a pouta zmizela. Její vztek však vzrostl.

Stále neměla čistou hlavu, ale vstala s jediným cílem. Promnula si pohmožděná zápěstí a přistoupila ke Snapeovi natolik blízko, aby se mohla napřáhnout a zasadit mu pořádně pleskavou ránu na levou tvář.

„Jak jste mohl?!“

Ruku už nestihla odtáhnout, drtil ji v ocelovém sevření. Hrdě čelila jeho vzteklému pohledu a přemýšlela, čím za svou troufalost zaplatí.

„Jste volná, vypadněte!“ zasyčel nakonec jen a v mžiku zmizel za koupelnovými dveřmi.

Poté, co sebrala svou bradu ze země, si znovu promnula zápěstí - kromě ok řetězů se tam nyní vybarvovalo pět otisků prstů. Nemohla odejít, Adam zůstal omráčený a připoutaný, na což Snape očividně úplně zapomněl. Sedla si do křesla co nejdál od toho kamenného a upřela zrak na dveře do koupelny.

Jakmile se Severus ocitl sám, zamířil k umyvadlu a pustil studenou vodu, aby si mohl opláchnout obličej a alespoň trochu se zbavit toho hučení v hlavě. Ani v nejmenším to nefungovalo. Zadíval se na svůj mokrý odraz v zrcadle a pochopil, proč Grangerová ten lesklý povrch shledala jako uspokojující cíl k vybití vzteku. O vteřinu později se zrcadlo už podruhé s rachotem vysypávalo z rámu.

Promnul si zarudlé klouby. Nikdy nebýval typ, který by si uvolňoval emoce na materiálních věcech. Vždy mu stačila pouze ostrá bodavá slova, aby jimi skryl své opravdové pocity, čímž vytvořil iluzi, že ani žádné nemá. Samozřejmě to tak nebylo.

Co měl teď dělat? Viděl i slyšel pravdu přímo od Grangerové, přesto se stále nemohl přimět přestat ji obviňovat. Z čeho ale? Měla pravdu, když říkala, že už nikdy nebude mít jeho důvěru, přestože nikdy nebyl skutečný důvod, aby ji ztratila?

Měl sto chutí prostě ignorovat minulé dva dny, Grangerovou spoutat a dovléct na ministerstvo. Nikdo by se už neptal, zda je vinná či ne. Nebyl by žádný soud na zpřísnění trestu, protože už ten nejvyšší možný dostala - doživotí. Od té doby, co z Azkabanu byli vyhnáni mozkomorové, přirozeně musel být zrušen i trest mozkomorovým polibkem.

Když o svém nápadu přemýšlel ještě trochu déle, rád by znovu do zrcadla praštil. Vzpomněl si na doby, kdy se nacházel v podobné pozici jako momentálně ona – bez důvěry, s vraždami na krku, jen krůček od cely v Azkabanu. Existovalo jen málo lidí, kteří se tehdy opravdu postavili na jeho stranu. Minerva, Kingsley, Potter… A Grangerová.

Takže teď nemohl prostě jít a odvést ji „spravedlnosti“. Ne po tom všem.

Opřel se o umyvadlo, svěsil hlavu a dlouho zamračeně zíral na konce svých kalhot. Nebylo vůbec snadné rozhodnout se, co dělat dál. Když se nakonec vrátil do pokoje, opravdu nečekal, že tam Grangerovou ještě uvidí. Ani zdaleka nebyl připraven na další konfrontaci s ní.

Vzhlédla k němu a spatřila jeho překvapený výraz a zdvižené obočí. „Nevrátil jste mi hůlku. Bez ní a Adama neodejdu,“ odtušila. Pomlčela, že to ani zdaleka nebyl největší důvod, proč na něho celou hodinu čekala. Vůbec se mu nedivila, že se tak dlouho srovnával se zjištěním, že je doopravdy nevinná.

Beze slov dostala hůlku zpět, ani si nestihla všimnout, odkud ji vytáhl. I její batoh náhle ležel vedle Adama.

„Ještě dnes se vrátím k ministrovi a z vašeho případu odstoupím.“ Sdělil jí svůj plán a naprosto ji tím vyděsil: „To nedělejte!“ vykřikla. A nejraději by si za to okamžitě nafackovala. Rozkaz nebyl nejlepším začátkem.

„Chci říct… Jestli to uděláte poté, co každý ví, jak urputně mě hledáte, mohl by vás ministr podezírat z toho, že mi pomáháte.“

Snape si ji dlouhou chvíli jen prohlížel, než neochotně přikývl. „To je pravděpodobné.“

Možná si to jen představovala, ale zdálo se, že bojuje sám se sebou. Jakoby nevěděl, jak se zachovat.

„Budete hledat vraha dál?“

Přikývnul.

„Mohla bych-“ začala s nadějí, ale vůbec ji nenechal mluvit: „Myslel jsem, že jsem se vyjádřil dost jasně… Seberte ho a běžte, než si to rozmyslím.“

Byl to jasný náznak, přesto se ještě nechtěla vzdát. Rozhodla se to říct přímo: „Potřebuji vaši pomoc, proto tady stále jsem. Když odejdu, je zřejmé, že se už nesetkáme. Prosím.“

Zpozorněl, což poznala pouze z polohy jeho ramen. „O co přesně ještě prosíte?“

Ušel jí ten náznak, že podle vlastního názoru už udělal dost.

„O naději. O možnost projít se po Londýně zase jednou beze strachu, že narazím na bystrozory a půjdu do vězení. O to, abych nebyla známá jako ta, která zabila jednoho z nejoblíbenějších ministrů za posledních sto let, protože já jsem nevinná a vy to, k čertu, víte!“ Pak jí došel dech a v koutcích tlačily slzy nespravedlnosti a zlosti. Měl by ji chápat, vždyť zažil totéž. Nebo mu to snad bylo jedno?

Pak si uvědomila, že nějakým záhadným způsobem svírá rukama jeho košili. Leknutím ucukla.

Snape si bezvýrazně urovnal záhyby a sedl si do křesla přímo naproti tomu, kde seděla před chvílí ona.

„Nejsem si jist, zda vám můžu poskytnout byť jen minimum z toho, oč prosíte. Nebo zda vůbec chci.“

Spolkla horký knedlík v krku a snažila se vyhnout zkoumavému pohledu jeho očí. Nechtěla ukázat své zklamání ani lítost. „V tom případě tedy půjdu. Děkuji za to, že jste mě vyslechl, vím, jak těžké to pro vás muselo být.“ Ráda by mu podala ruku na rozloučenou, ale možná by to bylo příliš. Pro něj i pro ni.

Pomalu namířila na Adama a zašeptala: Enervate! Věděla, že ji Snape stále z křesla pozoruje s hůlkou připravenou k okamžitému použití.

Brunet zatřásl hlavou, aby se probral.

„Co…?“

„Vydrž, musíme jít.“ Zarazila jeho vyptávání a zamířila ke dveřím. Přemítala nad tím, kde vůbec jsou a kam zamíří, až opustí Snapeovo ochranné pole.

Na jednu stranu byla ráda, že odchází, měla štěstí, že je vůbec na svobodě. Jenomže i tak si nemohla pomoct, chtěla se zastavit, začít žebrat. Hrdost by jí to však nikdy nedovolila. Sice věděla, jak velká je šance, že jí pomůže, ale asi doufala až moc.

Do háje se vším, co si to nalhává? Byla zklamaná a naštvaná, protože ona mu kdysi pomohla, ale on ji teď nechal vlastnímu osudu…

Pro zanechání komentáře klikni SEM