„Děláte chybu! Je to Grangerová, ale nevidíte, že je neškodná? Uspal jsem ji, jsem lovec odměn!“

Ozvalo se bolestivé zaúpění, policista pravděpodobně Adamovi prudce zkroutil ruce za záda a uvěznil do pout, i tak ale brunet neustal v pokusech strážníky přesvědčit: „Nenechám vás přisvojit si mé zásluhy, to já ji chytil!“

„Poznám lháře na první pohled, snažíš se marně. Proč jí pomáháš, jak tě přinutila?! Z lidí jako vy se mi dělá zle!“ Na důkaz svých slov s ním praštil o kapotu auta a podle dunivého zvuku se silou nešetřil.

„Johne, mírni se! Co když říká pravdu?“

Policista jen nesouhlasně zavrčel: „Lže, věř mi. Vezmu ho do auta, ty zatkni ji!“

Hermiona měla v hlavě zmatek. Když se před chvílí probudila a zaslechla hlasy, dalo jí pořádnou práci zůstat nadále nehybná, když všechny její instinkty volaly po útěku. Snažila se uvědomit si, co se dělo v několika posledních hodinách, jakmile však měla nějakou vzpomínku na dosah, zase jí zmizela v mlze. Asi by se z toho zbláznila, kdyby se dveře auta náhle neotevřely a nikdo s ní nezatřásl. Snažila se nereagovat, napínala sluch, aby identifikovala policistovu činnost. Pravděpodobně schoval zbraň a vytáhl pouta.

Nehodlala se nechat zatknout, obzvlášť ne mudly. Pevně obemkla prsty hůlku, kterou před chvílí nahmatala, a zároveň děkovala Adamovi, že jí ji neschoval někam do batohu. Zažitým švihem omráčila policistu neverbálním zaklínadlem, aby nenadělala zbytečný hluk. S jeho kolegou zamýšlela skoncovat stejně, jakmile však vylezla z auta a postavila se na nohy, příšerně se jí zamotala hlava. Díky tomu pochopila, že byla uspaná svým vlastním lektvarem. Ale…

„Stůj, budu střílet!“ V hlase policisty nezazněl ani náznak žertu.

Když konečně zaostřila, zjistila, že Adam je již zavřený v autě a na ni míří služební pistole. Kulka však nebyla to, čeho se bála.

„Volal jste ústředně?“ zeptala se. Okamžitě si negativní odpověď v jeho rozmrzelém obličeji přečetla, takže ho bez dalšího otálení omráčila.

Až potom si dovolila úlevně vydechnout a zapřemýšlet, co se stalo. Kdo ji uspal tím lektvarem, a proč ji teď málem zastřelili? Ke všemu uprostřed polí!

Vytáhla Adama z auta, ale s napřaženou hůlkou. Sice měla vzpomínky rozmazané, však první slova, která zaslechla po probuzení v autě, jí v hlavě stále rezonovala. Snažil se muže zákona přesvědčit, že ji chytil, uspal a vezl předat úřadům. Vzhledem k tomu, že tomu tak opravdu bylo, její důvěra v Adama se trochu otřásla v základech.

„Tak vysvětlíš mi to?“ vyhrkla netrpělivě.

„Ale-“

„Žádné ale! Prostě mluv!“

Adam pevně semkl oční víčka. Tuhle reakci vlastně čekal. „Tak jo, ale nenaštvi se, prosím. Když jsi mě nechtěla poslechnout a spát, trochu jsem ti dopomohl lektvarem. Usnula jsi okamžitě a já se zabavil pročítáním toho, cos plánovala - doufám, že nevadí, že jsem ty plány viděl bez tvého svolení. Vůbec se v těch vašich lektvarech nevyznám, když zbývala hodina do odchodu, nenapadlo mě, že s tebou nehnu. Naštěstí jsem nás dostal z hotelu dříve, než se objevil Lovec a bystrozorové, a kdybych se neztratil, nechytili by nás ani tihle,“ mávl rukou k omráčeným mužům. „Cokoliv jsem řekl těm strážníkům, tak jen proto, aby nás pustili. Díky Bohu, že ses probrala, neunesl bych, že jsi ve vězení kvůli mně.“

Hermiona zamrkala: „Nalil jsi mi uspávací lektvar do kafe?“ pospojovala si souvislosti a náhle měla v hlavě jasno. Vybavil se jí ten pocit ztěžklé hlavy a nemožnosti udržet víčka otevřené.

„Podělal jsem to, já vím.“

Dlouze se mu zadívala do očí, ve kterých neměl ani stopu po lži, jen vinu, takže ho zbavila pout a sklonila hůlku.

„U Merlina, Adame,“ vzdychla, „uspávací lektvar sám o sobě působí asi hodinu, ale při kombinaci s kofeinem se jeho účinek několikanásobně prodlouží.“ Včas zarazila své dlouhé povídání o vedlejších účincích, na kterých teď už stejně nezáleželo. Nebyl jeho záměr jí ublížit a udělal všechno pro to, aby svou chybu napravil. S jistotou věděla, že už se poučil a vícekrát na její lektvary nesáhne. Vlastně se nezlobila.

„Zapomeň na to, dopadlo to dobře.“ Usmála se a sledovala úlevu v jeho obličeji se stejným pocitem.

„Děkuju. Ale stejně bychom měli rychle zmizet, to auto je z půjčovny, můžou nás ve chvilce najít podle čipu.“

Hermiona se zamyslela. Ze všeho nejdříve se chtěla postarat o paměť strážníků - Snapea tím sice nezpomalí, ale alespoň díky tomu na sebe a Adama nepoštve celou policii tohohle státu. Přehodnotila svůj původní záměr zanechat je oba v policejním voze se vzpomínkou na únavu. Dostala jiný nápad.

S Adamovou pomocí jednoho strážníka naložila do policejního auta, toho druhého probudila a užitím Imperia z něj udělala dočasného taxikáře. Nijak ji to netěšilo, už se ale smířila s tím, že pro svou svobodu musí obětovat část své čestné duše.

Využila toho, že si Adam již přečetl její poznámky, a během cesty mu jen objasnila detaily, které sám nepochopil. Nechali se odvézt až téměř ke hranicím, kdy pak policista samotný pokračoval v cestě zpět s tím, že se na něj seslané kouzlo zruší, jakmile vrátí auto do půjčovny. Doufala, že se Snape zaměří právě na jedoucí auto, kam se nebude moci přemístit, dokud policista nezastaví, a Adam tak mezitím získá možnost proklouznout na Příčnou ulici. Vytáhla z batohu poslední lahvičku s mnoholičným lektvarem, který ji proměnil v nezajímavou padesátnici. Adamovi předala seznam a pro jistotu znovu popsala cestu ke krámku, nejen aby na sebe přílišným rozhlížením nestrhával nežádoucí pozornost, ale hlavně aby se ničím nezdržoval a co nejdříve se vrátil zpátky.

Nakonec se pokusila najít vhodný předmět pro použití zaklínadla Portus. Přenášedlo sice neznamenalo jistotu bezproblémového přesunu; člověk musel mít pro vytvoření přenášedla povolení ze správné kanceláře z Oddělení pro kontrolu magické přepravy, které ona pochopitelně neměla. Nebyla si úplně jistá, jak často a jakým způsobem jsou kontrolována nepovolená přenášedla, proto je využívala jen v nejnutnějších případech. Merlinžel, jeden takový právě nastal.

Chtěla Adamovi říct, že přenášedlo není tak zlé, o přemisťování mu ale tvrdila totéž, takže se raději kousla do jazyka. Odpočítávala start, přičemž starostlivě pozorovala bruneta, kterýžto se nervózně chytil její nabízené tužky a zavřel oči. Když přišlo podivné bodnutí v žaludku a let vzduchem, připravoval se, že bude zvracet nejméně týden. Kolem něj hučel vítr a on si neuměl představit, jak můžou přežít přistání ve zdraví. Z čista jasna pod nohama ucítil zase pevnou zem a jen díky Hermioně, která ho duchapřítomně podepřela, tvrdý dopad ustál. Chystal se od dívky odvrátit, ale nenašel k tomu důvod. Cítil se skvěle a klidně by si tu cestu zopakoval.

„Zajímavé,“ řekl jen. Chtěl se zeptat, zda tak nemohou cestovat pořád, na chvíli zapomněl, že mu Hermiona vysvětlila, proč to nejde.

„Tak, kudy k Rezavému kotli?“

Uniklo jí pobavené odfrknutí, ale vůbec necítila potřebu název hostince opravovat, rezavý se jí líbil víc. Ukázala na jeden konec ulice a pocítila záchvěv nervozity. Adam jí nabídl rámě a ona se do něj zavěsila jako matka do svého syna. Přesně tak, totiž vypadala kvůli své roli.

U prahu Děravého kotle se ocitli o čtvrt hodiny později. Hermiona se nedokázala zbavit rostoucího strachu. Na obavu ze svého zatčení už si zvykla, neměla do toho ale zatahovat Adama. Ukázalo se však, že se o svého přítele bojí zbytečně.

Adam se choval naprosto klidně a vyrovnaně. Nedal na sobě vůbec znát, zda ho překvapilo, když se před ním objevil hostinec. Vevnitř kývl na pozdrav barmanovi a krátce přelétl pohledem stoly, jakoby hledal známé tváře. Celkově tak zanechával dojem, že prostředí dobře zná. Odmávl si u Toma dva máslové ležáky gestem, které ho naučila, pak zamířil obsadit volná místa co nejblíže místnosti s cihlovým vchodem. Dál se Hermiona neodvážila, nesměla se dotknout hranic ochranných kouzel.

Popíjeli máslový ležák přes dvacet minut a snažili si udržet běžná témata mezi matkou a synem. Adam si celkem zdárně vymýšlel problémy s dívkami, až se Hermiona chvílemi málem neudržela a rozesmála se. Ona pak dlouze a opatrně mluvila o práci, aby si její historku nemohl nikdo ověřit a určit, zda mluvila pravdu nebo ne. Možná byla paranoidní, možná taky ne.

Když k cihlovému průchodu konečně zamířil první kouzelník, Adam se pozvolna zvedl, krátce ji políbil na tvář a velice tiše zašeptal: „Zvládnu to, věř mi!“

„Počkám tady,“ kývla a se smíšenými pocity sledovala, jak mizí za dveřmi.

Cihlová stěna se poskládala do původního celistvého tvaru, sotva prošel skrz. Na první pohled mu Příčná ulice připomínala obchodní ulice měst v jeho rodné zemi. Tam také jeden krámek střídal druhý, prodejci hlasitě propagovali své výrobky a člověk nemohl udělat pořádný krok, aby do někoho nevrazil. Vnímal však tu zásadní odlišnost v podobě nabízeného zboží a v oblečení některých jedinců. Kouzelníci velice rádi nosili různobarevné pláště a hábity, které by na sebe nikdo normální - bez magických schopností, opravil sám sebe hned - neoblékl ani za peníze. Jemu se to však líbilo, protože některým mužům hábit vyloženě slušel.

Prošel kolem obchodu s košťaty, se kterými se podle jeho názoru muselo zametat hodně blbě, a naproti uviděl knihkupectví, kam měl zamířit jako první. Dlouhých pět minut koukal do regálů a četl jeden název za druhým, až nakonec raději poprosil o pomoc dívku, jež zde pracovala. S úsměvem mu podala tenkou knížku nesoucí název Domácí léčitel – jak na méně běžné nemoci a alergie a pro příště ho poučila, že léčivé lektvary rozhodně nenajde v oddělení péče o dítě.

Ze stojanu ještě popadl Denního věštce pro Hermionu, aby měla nějaký čerstvější přehled o dění ve své zemi, a z Krucánků a Kaňourů pokračoval ulicí dál, velkosklad přísad stál téměř až na konci. Zastavil se jen na tak dlouho, dokud podle Hermioniných instrukcí nenašel jeden recept na lektvar a nepřepsal si na seznam potřebné ingredience.

Vůbec na sobě nezaregistroval zkoumavý pohled mladé ženy...

Čerstvá absolventka bystrozorského výcviku byla dnes první den ve službě a nyní se skrytě radovala i ze svého prvního úspěchu. Nebyl nikterak velký, přece jen zahlédla muže, jehož popis byl rozdán mezi bystrozory s poznámkou ohlásit. Předala tedy avízo na ústředí a z muže nespustila oči, dokud nezmizel v jednom z obchodů. Čekala jen další instrukce od vedení, místo toho se vedle ní objevil neoblíbený kolega. Lovec osobně.

„Kde je?“

Zvedla obočí; žádný pozdrav nebo díky? Znala jeho pověst, právě proto nebyla jedna z těch, kteří jeho začlenění mezi bystrozory schvalovali. Ona si své místo tvrdě vydřela, Snape využil protekce od bývalého ministra. Hrdina nebo ne, díky svým skutkům neměl mezi bystrozory co dělat.

„Obstarává si zásoby.“

„Zajímavé,“ zabručel a na okamžik se zatvářil… Ne, neznala ho, nedokázala přesně říct, zda to bylo překvapení, nebo jen úšklebek nad jejími slovy.

„Smím se zeptat, kdo je to?“ nelíbilo se jí, že stojí v tichu.

Vydechl: „Nejsem si jist, je příliš brzy. Teď se vraťte ke své práci, vedete si dobře.“ Odkráčel do ústraní, odkud měl dobrý výhled na vchod, ale sám nebyl příliš nápadný, a ji zanechal uvažovat, zda jeho dnešní chování neodsoudila příliš brzy. Ale to, že ji takřka pochválil, na jejím názoru nic nezměnilo, jen ten chlap zřejmě v nějakém případu znamenal mnoho a Snape byl vděčný, že mu jej našla.

Nákup zabral více než deset minut, prodavač podle seznamu běhal z jednoho konce obchodu na druhý, pak zase do skladu a zpátky, dokud na pult nenavršil pořádnou hromadu pytlíků a lahviček. Adam se tak dočkal několika naštvaných, udivených i podezřívavých pohledů od zákazníků, čekajících v řadě za ním. Zaplatil podle Hermioniných instrukcí a urychleně zamířil zpět do hostince, šťastný, že se opustil to příšerně různorodé bylinné aroma.

Proplétal se davem lidí a na kratičký opravdu děsivý okamžik se mu zdálo, že vidí bledého černovlasého muže opírajícího se o nějakou výlohu. Po zádech mu přeběhl nepříjemný mráz a zakousl se až do páteře. Uklidňoval se, že se nejspíše jen jeho obavy promítly do reality, protože když se znovu ohlédl, na tom místě a ani poblíž něj nikdo takový nestál.

Pro zanechání komentáře klikni SEM