Procítěně se zamračila na ten zbyteček studeného kafe, který vytekl z konvice do jejího hrnku. Nebyla by to taková tragédie, kdyby si mohla uvařit novou konvici, jenomže v dóze s kávou zůstalo už jen pár zrníček na dně. Dlouze zívala už jen z té představy, že se musí bez kávy obejít, neuměla si představit, jak vydrží vzhůru, až účinky kofeinu skutečně vyprchají.

Nechtěla probudit Adama, který konečně vydržel spát několik hodin v kuse, tak se k rozepsaným poznámkám, nad nimiž strávila už přes čtyřicet hodin, vrátila po špičkách. Sestavovala plán, jak opatřit přísady do lektvarů, protože jejich nedostatek byl ještě akutnější od doby, kdy se k ní Adam připojil. Nepočítala vůbec s tím, že by mohl mít problémy s přemisťováním - tedy věděla, že po tom prvním přemístění byla nevolnost samozřejmostí u většiny lidí, ale u Adama nepřešla po pár minutách ani hodinách a ulevilo se mu až po lektvaru proti bolesti, jejž zároveň potřebovala na svou nohu.

Takže z původních dvou týdnů, které na plánování měla, se stal jeden, a ten byl nyní u konce. Už dlouho sice měla jasnou představu o každém jejich kroku, plán pomalu dovedla k dokonalosti, ale nemohla jít spát kvůli stále přítomnému špatnému pocitu, že na něco zapomněla nebo přehlédla důležitou maličkost.

Po x-té přelétla pohledem hrubý náčrt Příčné ulice; ne že by se snad hodlala řídit heslem pod lampou je největší tma, u té jediné však znala přesnou polohu obchodu a díky Harrymu i většinu ochranných opatření. Adam představoval velkou naději projít skrz ta kouzla bez použití jiných, mudlové měli na Příčnou ulici přístup za pomoci někoho znalého, aby si mladí čarodějové z nekouzelnických rodin mohli obstarat potřebné věci ke studiu. Chystala se kamaráda vyslat přímo do centra kouzelnického světa, jen nevěděla, zda je na to připraven.

Při pročítání dalších poznámek poznala, jak moc je unavená. Písmenka svévolně přeskakovala do jiných slov, některé věty tak musela číst několikrát dokola, než pochopila jejich správný význam. Dopila zbytek kafe v domnění, že jí to zase na chvíli trochu pomůže udržet otevřené oči, rozhodně nečekala účinek opačný.

Smysly se jí ještě více otupily a reakce zpomalily. Když ucítila na rameni stisk cizí ruky, hmátla po hůlce až po několika vteřinách a skrz řasy zamžourala kolem sebe.

Ani zuřivé mrkání ji zcela neprobralo, umínila si, že už nikdy nepodcení pravidelný odpočinek, kdyby totiž měla před sebou skutečnou hrozbu a ne Adama, jak si díky jeho nezaměnitelnému smíchu uvědomila, nedovedla by se v polospánku vůbec ubránit - obzvlášť po tom, co ji Adam upozornil, že není tak ozbrojená, jak si původně myslela: „Obávám se, že pokud nemáš v úmyslu mi jen vypíchnout oko, tak v ruce držíš špatný klacík.“

Vzdychla; jakoby nestačilo, že na něj vytáhne hůlku pokaždé, když se něčeho lekne, teď ještě ke všemu na něj jako naprostý hlupák míří neostrouhanou tužkou tvrdosti dvě! Mohla jen doufat, že svého přítele v budoucnu nijak nezraní, protože tomu naučenému pohybu nedokázala zabránit. Prostě musela být neustále ve střehu, pokud chtěla přežít.

Stav, ve kterém se nacházela nyní však ani s nadsázkou nemohla nazvat bdělý. Oči držela otevřené jen násilím, přičemž po každém dalším mrknutí hrozilo, že už je neotevře a usne. Několikrát potřásla hlavou, ta ale stále měla tendenci klesat dolů, ač se ji usilovně snažila udržet vzpřímenou. Co se to s ní dělo? Tohle nebyla obyčejná únava.

I Adam už si všimnul, že s ním nespolupracuje: „Ty usínáš, viď?“ zatvářil se kajícně. To neodpovídalo výrazu, jaký čekala. Ale proč neodpovídalo, se už nezeptala, nechala hlavu seznamovat se s deskou stolu, neboť říše snů vyhrála přetahovanou nad realitou.

* * *

Adam spokojeně pokýval hlavou. Vzal kamarádku do náruče, donesl do postele a přikryl až po bradu. Měl s tím drobné potíže a křuplo mu i v zádech, ne že by snad Hermiona byla nějak příliš těžká, to on nebyl žádný silák. Sportu se v mládí příliš nevěnoval, protože nezapadal do kolektivu, a ani teď mu výlety do tělocvičny za squashem jedenkrát do měsíce moc svalové hmoty nepřidávaly. Sedl si do křesla čelem k posteli a konečně si trochu vydechl. Svědomí ho sice hryzalo, dokázal ho ale umlčet tím, že si Hermiona odpočinout musela…

Po dalším kole přemisťování, jež zakončili v tomto hotelu, se jako obvykle zhroutil v křečích a byl jí k ničemu. Uvědomoval si, že je ta nevolnost pokaždé slabší, možná ještě párkrát a konečně si žaludek zvykne. Nicméně zatím tomu tak nebylo a musel ležet v posteli. Pokaždé když se probral z lehkého spánku, našel Hermionu s nosem zabořeným v poznámkách a s narůstajícími kruhy pod očima. Vzpomněl si, jak nutila ke spánku jeho, a to byl prosím vzhůru jen polovinu času než teď ona. Proto se rozhodl zakročit dříve, než se zničí.

Když se složil poprvé, Hermiona se přehrabovala v lahvičkách s lektvary, mezi nimiž zahlédl i nápis Uspávací lektvar, takže teď, protože nedbala na jeho prosby, ať se prospí, ho nenapadlo nic lepšího, než jím naředit zbytek kafe v konvici, když šla před chvílí na záchod. Jen teď doufal, že to s dávkou nepřehnal, nenašel totiž žádný návod.

Aby využil čas, než se Hermiona probudí a zase půjdou jinam, stáhl si většinu papírů ze stolu na klín a začal prozkoumávat to, co celou dobu usilovně sepisovala. Ztratil se v tom na několik dlouhých hodin, protože musel luštit její drobné písmo a zároveň i magické termíny, kterým vůbec nerozuměl. Pochopil, že v plánu hraje hlavní roli, na pořádné vysvětlení si však raději hodlal počkat.

Po pokusu dát poznámky na stole do původního stavu zamířil do koupelny za pořádnou sprchou. Pak si z ledničky vytáhl a ohřál lehké jídlo, které mu tam Hermiona nechala, a nakonec ještě prostudoval mapu a vyhledal informace o městě, kolem něhož zaznamenal modrý kruh a správné datum.

Přesně v sedm ráno si sedl k Hermioně na postel: „Hermiono, je čas vstávat,“ hlesl a lehce spící ženou zatřásl.

Odpovědí mu zůstalo pouze ticho. Usoudil tedy, že byl moc jemný, zatřásl podruhé, ale opět marně, neprobudila se.

Adama polilo horko. Ať dál třásl sebevíc, Hermiona spala jako zabitá, takže mu došlo, že to buď s dávkou uspávacího lektvaru přehnal, nebo jeho účinky trvají déle, než si myslel. Vlastně původně předpokládal, že ji lektvar jen uspí a on ji pak dokáže kdykoliv probudit. Možnost, že prostě usne a nic s ní nehne, ho ani nenapadla. A co když je proboha třeba nějaké zaklínadlo?!

Se zaúpěním zabořil hlavu do dlaní, to zase něco pořádně zpackal!

Vzdal pokusy ji probrat a začal uvažovat, jak se dostat z maléru, který zavinil. Mohl by počkat, než se sama probudí, znal ale své štěstí. Už teď bylo pozdě, zbývala necelá hodina do odchodu, a on Hermioně s načasováním věřil. Nemohli zůstat déle, Hermiona ve formě by se snad tomu nebezpečně vypadajícímu chlápkovi svedla chvíli bránit, i když tomu nevěřila, jakou šanci ale proti školenému bystrozorovi měl on? Bohatě mu stačilo, když si vzpomněl na své sousedy z domova, kteří se po návratu ze školy předváděli ve svých kouzelnických dovednostech. To měli čerstvě po zkouškách a další studium teprve před sebou.

Potřásl hlavou, aby vyhnal z hlavy nepříjemné vzpomínky, a místo toho se pokusil přemýšlet jako Hermiona, jen bez magických schopností. Z jejího plánu - chvíli se přemisťovat, pak autobusem procestovat půlku státu a do Hendersonu se zase přemístit - sešlo. Když si to uvědomil, ulevilo se mu, že se oddálilo toto účinné, ale nepříjemné kouzelnické cestování a jemu nebude špatně.

Rychle se okřikl, nikdy by přece nevyměnil Hermioninu svobodu za své pohodlí! Musel napravit i to, jak ji nyní ohrozil.

V hlavě si utvořil jakousi trasu a přemítal nad tím, jak úspěšní jsou bystrozorové ve stopování mudlovských dopravních prostředků, neboť viděl jedinou možnost, jak odjet z hotelu s bezvládným tělem - vypůjčit si auto. Jenomže ochranka ho s bezmocnou ženou asi nenechá projít jen tak.

„Ale co nám zbývá, viď?“ Vrhl na Hermionu zoufalý pohled, ta ale tvrdě spala dál, takže druhý pohled, ještě zoufalejší, patřil malé lahvičce na nočním stolku, která to všechno zavinila.

Pět minut před osmou s Hermoinou v náručí za sebou zakopl dveře pokoje. Musel se hodně snažit, aby nevyplivl duši už při cestě k výtahu. Kromě ženy ještě totiž táhl na zádech její podivně těžký batoh, který si ona vždycky dávala do kapsy. Kéž by to svedl také, protože ho vůbec nenapadlo zkontrolovat, zda mají oba popruhy stejnou délku. Zřejmě ho sama nikdy na zádech nenesla, protože pravý popruh byl asi o deset centimetrů kratší, takže ten levý sklouzával. Neustálé popohazování ramenem mu ubíralo síly, ale batoh ani Hermionu by poslíčkovi nikdy nesvěřil, takže si musel poradit sám. Musel!

Zalitoval, že si nevybrali hotel s méně hvězdičkami, sotva se v přízemí rozevřely výtahové dveře, stal se středem pozornosti a za okamžik už u něj stepoval i recepční se starostlivým výrazem.

„Promiňte, je slečna v pořádku? Nemám zavolat doktora?“

Adama stálo hodně úsilí neztratit uvolněný výraz, který pracně získával ve výtahu, a děkoval své prozřetelnosti, že si celou dobu opakoval, že než odpoví, musí napočítat do tří. Jen to mu teď zabránilo vyhrknout vyděšené „Ne!“.

Usmál se a znovu pohodil ramenem, jakoby si opětovně upravoval popruh, zároveň trochu posunul ruku pod jejími stehny, aby byl jeho prsteníček více na očích. Nikdy by ho nenapadlo, že ze sebe dobrovolně udělá ženatého muže, navíc prstýnkem, který ani není ze zlata, jen ho imituje.

„Děkuji, doktor nebude potřeba, má žena je jen mírně společensky indisponovaná, jestli mi rozumíte. Počkal bych, až se vzbudí a nevyvolával zbytečně poprask, ale spěcháme na narozeniny její sestry.“ Jak předpokládal, oči muže se stočily nejdříve na levou ruku Hermiony, poté i na jeho prsteníček, kde zkoumaly lesklý kroužek.

„Jistě, chápu. Pokud se tedy odhlašujete, potřeboval bych váš podpis. Pokoj se sice psán na vaši… ženu, ale to nebude problém.“ Zíral přitom celou dobu na Hermionu, ještěže měla hlavu natočenou k jeho hrudi a nebylo jí vidět do obličeje.

Vydal se tedy k recepci, ale klid se mu udržoval čím dál hůř. Viděl, že recepčního nepřesvědčil. Vlastně ho chápal, zachoval by se úplně stejně stát se mu v práci podobná věc. Teď ale toužil z hotelu zmizet co nejdříve a modlil se, ať po něm nejsou chtěny doklady.

„Je už přistaveno mé auto s řidičem?“ zajímal se, zatímco pracně škrábal vymyšlené příjmení na příslušný řádek.

„Samozřejmě. Jsme rádi, že jste se rozhodli právě pro náš hotel. Věřím, že se vám zde líbilo a při příští návštěvě města si opět zvolíte k ubytování nás.“ Adam všechno odkýval, také měl naučené fráze, ale opravdu doufal, že nikdy nezněl tak úlisně. Před hotelem uložil Hermionu na zadní sedadlo auta a konečně se také zbavil batohu.

„Zavezte nás prosím do Emmaus, na roh ulic Pike a Stephen.“ Zadal řidiči instrukce místa, kam si nechal přistavit další auto, a opřel se do sedačky. Ještě nikdy ho nebolela záda tak jako právě teď. Žasl nad tím, že opravdu Hermionu celou dobu udržel a neskácel se. Snad si neuhnal kýlu.

Pravděpodobně usnul za první zatáčkou, neboť se mu téměř hodinová cesta zdála jako okamžik. Rozhlédl se po okolí.

Na liduprázdné ulici stálo pouze jedno tmavočervené auto, takže nemusel dvakrát váhat, kam přenést Hermionu a jejich věci. Řidičovu nabídku pomoci odmítl, potřeboval se ho co nejrychleji zbavit. Z peněženky vytáhl obnos větší, než si muž řekl a naklonil se do okýnka.

„Mohl bych vás požádat, abyste auto ještě nevracel? Dál jezděte po městě a vyřizujte si třeba pochůzky, jen ho nevracejte. Za váš čas vám zaplatím.“ Rovnou svůj požadavek bez okolků vyslovil, i kdyby vymyslel nějakou pohádku, stejně by zněl podezřele a otázce „Utíkáte před policií?“ by se nevyhnul.

„Kéž by,“ vydechl a čekal další zpovídání, neboť melodramatický tón na řidiče viditelně moc nezabral. Proto byl překvapen, když mu muž doslova vytrhl peníze z ruky se slovy: „Máte štěstí, že dnes se mi volno hodí, ale jestli se dostanu do problémů, najdu si vás.“

I když se celou dobu tvářil mile, téhle výhružce Adam věřil a snad by se i bál, kdyby nevěděl, že existují horší lidé s lepšími prostředky. Ale stejně se mu ulevilo, jakmile černé BMW zmizelo za rohem.

Sedl si za volant, nažhavil GPS a zadal cílové souřadnice, dopnul Hermioně pásy, neboť bezpečnost především, a vyrazil na cestu. Jestli je nepotkají nějaké dopravní komplikace, měli by do Hendersonu dorazit za přibližně čtrnáct hodin. Nikdy dřív neřídil tak dlouho v kuse, takže byl ochoten se i někam přemístit, až se Hermiona probudí. Nejistota z vlastních řidičských schopností nebyla jediným důvodem, proč po své kamarádce nervózně pokukoval; věděl, že má auto čip, pomocí něhož se kdejaký bystrozor během minuty dozví jeho polohu. Kdykoliv se tedy někdo mohl objevit třeba na zadní sedačce.

Zalapal po dechu a rychle se ohlédl. Zrovna sám sebe vyděsil svými úvahami.

„No tak, Herm!“

Aby mu cesta rychleji utíkala, vyprávěl Hermioně své vzpomínky a zážitky z dětství. I když neměl zpětnou vazbu, stačilo mu vědomí, že by ho poslouchala, kdyby mohla. Pojal to jako terapii, povídal a povídal a s každým slovem se mu lépe dýchalo.

„…, ale pořád jsem doufal, že se s tou mou odlišností časem smíří. Ale on ne, naopak, snažil se ze mě udělat normálního kluka, protože velký pan Hawthorne přece nemůže mít za syna gaye! Představ si, že jednou podplatil několik mých spolužáků z vyšších ročníků - teda nedal jim peníze, jen celý ten večer šel na jeho účet - no, a zatáhli mě do strip baru. Bože, bylo mi šestnáct! Nechápu, jak mě tam vůbec dostali skrz ochranku, ale umíš si představit, jak mi bylo? Myslím, že i Alenka se v říši divů cítila líp. Celý večer jsem jen- co to je s tím krámem?! Do prdele!“ Zakončil svůj monolog poněkud vulgárněji, ale při pohledu na palubní desku si nemohl pomoci. GPS na něj začala výsměšně poblikávat, potom dokonce úplně zčernala, takže se ocitl s vlastním orientačním smyslem hluchého netopýra kdesi na cestě uprostřed Pensylvánie, bez sebemenší potuchy kdy a kam odbočit.

Nebylo divu, že se ani ne za půl hodiny vyskytoval na opuštěné silnici bez směrových cedulí uprostřed rozsáhlých polí a luk. Ujel několik mil, ale na tom že zabloudil, se nic nezměnilo. Zastavil u krajnice, vyhrabal v kastlíku autoatlas, vynadal si, že to neudělal hned, a pokusil se vzpomenout si, ve kterých místech ho ta zatracená technika zradila. Tak trochu doufal, že ho ta cesta praští do očí nebo se objeví jeden z Hermioniných křížků, ale vypadalo to, že si se stovkami spletitých čar bude muset poradit sám.

Když pak konečně zvedl hlavu, téměř se mu zastavilo srdce leknutím. Ve zpětném zrcátku spatřil policejní auto a vystupujícího uniformovaného muže.

Zpanikařil.

Zklidnit svou mysl a všechny vyděšené myšlenky mu dalo velkou práci… Jak mohl být takový hlupák a zastavit?! Přece by i po téhle cestě někam dojel. A i kdyby ne tam, kam měl namířeno, Hermiona už by se o zbytek postarala. Začínal uvažovat o tom, že udělal strašnou chybu, když ji donutil, aby ho vzala s sebou. Opravdu si myslel, že může pomoci, od první chvíle jí však byl přítěží. Stačil pouhý týden a už se ocitl jen krůček od toho, aby jednou větší botou než druhou zničil všechno, o co usilovala celý rok.

Dvakrát se hluboce nadechl a vydechl, zkusil uvolnit obličejové svalstvo, aby na něm nešel poznat strach. Stáhl okýnko těsně předtím, než na něj muž stihl zaklepat. Na krátký naivní okamžik zadoufal, že si Hermiony vůbec nevšimne.

„Dobré poledne, mohu pomoci?“

„Strážníku?“

Prvotní úsměv policistovi trochu ochabl, když odpověděl pouze Adam. Zaměřil se na druhou osobu v autě.

„Je slečna v pořádku?“ zeptal se podezřívavě.

Adam zatnul zuby, stejnou otázku už dnes jednou slyšel, tentokrát se však reakce na svou odpověď bál mnohem víc. Poprvé zalitoval, že sám přímo nepatří do magického světa, zamával by hůlkou… Ale když to zkusil naposledy, nestalo se vůbec nic, a ještě se mu za to „kamarádi“ vysmáli do obličeje.

„Tišeji, prosím. Má žena má za sebou několik náročných dní, nerad bych ji probudil.“

Ke strážníkovi se připojil i kolega: „Jak to tady vypadá, Henry? Porucha?“

„Nevím, Johne, ještě jsem se nestihl zeptat.“ I zrak druhého muže zabloudil k Hermioně, tentokrát však Adam věděl, že je skutečně v háji.

„Hele, vždyť já tu ženu znám. Viděl jsem ji v televizi.“ Zauvažoval řečený John a udělal tak jasno i kolegovi. Adam pevně stiskl řadicí páku, bohužel s vypnutým motorem pramálo svedl. Bylo pozdě, úplně viděl tu pomyslnou žárovku, která se nad hlavami policistů rozzářila.

Oba sáhli po zbraních.

„Je to ta vražedkyně! Grangerová!“

Pro zanechání komentáře klikni SEM