Sacramento, o 3 hodiny dříve:

Mnoho nechybělo. V pokoji cítil zbytky její magie, na kterou už si vypěstoval skrytý radar, ale nebyla tady už nějakou dobu. Rozhlédl se po zdánlivě uklizené místnosti a unikl mu otrávený úšklebek. Zase se mu postarala o zábavu na pár hodin, kdy musel zjišťovat, po které stopě se za ní vydat. Ta holka nebyla hloupá, to vždycky věděl, protože ji pozoroval při svých hodinách. Mnohokrát ho překvapily její schopnosti, ale nikdy by do ní neřekl, že dokáže klesnout tak hluboko.

Během války se ukázala jako silná a chytrá žena; nebýt jí, Potter by nepochybně nikdy nedokázal Pána zla zničit. Po Bradavicích o ní nějakou dobu neměl moc zpráv, dokud spolu nezačali pracovat. Mělo mu dojít, že se k něčemu schyluje, když na ni začal čím dál častěji narážet u Kingsleyho nejen v kanceláři. A Kingsley mu odmítal cokoliv říct, navzdory jeho naléhání.

Pak zemřel.

A Snape potřeboval vědět, kdo ho připravil o jediného přítele, který za ním po smrti Brumbála opravdu stál… Průběh vyšetřování a následná oficiální Závěrečná zpráva o smrti ministra kouzel otřásla jeho názorem na osobnost Hermiony Grangerové. Když utekla po oznámení rozsudku, podepsala si u něj rozsudek další. Bylo pro něj zcela přirozené jít a pomstít se.

Jenomže ho vázala přísaha k ministerstvu, kterou musel uzavřít kvůli důvěryhodnosti.

Celý půlrok se musel jen dívat na to, jak bystrozorům ta husa utíká. Celý půlrok se jim vysmívala.

Najednou jeho smlouva skončila a on byl dokonce vedoucím odboru pověřen jejím dopadením. Nehodlal selhat. Se svým smrtijedským výcvikem dokázal Grangerovou najít během prvních čtyř dnů. Nepočínala si dost opatrně, trávila moc času na jednom místě, i přesto se vůbec nedivil, že ji nemohli najít bystrozorové.

Měl to tehdy tak snadné… Stačilo jedno jediné kouzlo, lidé na náměstí by to ani nezaznamenali, a Kingsley by dostál odpočinku. Chtěl ale rovný souboj, aby se jí při porážce mohl dívat do očí, ne ji zasáhnout do utíkajících zad.

Myslel si, že opětovně ji najít nebude nijak těžké, ale to bylo poprvé a naposledy, co ji podcenil.

Zhluboka se nadechl a nasál do plic zbytky známého parfému. Dělala to schválně, nebo prostě na tento detail zapomínala? Vytáhl hůlku a začal s obvyklou sérií kouzel. A rovněž jako obvykle našel snad deset stop, vedoucích na mnoho různých míst po celé Americe. Kus mapy, telefonní čísla, loga různých hotelů a jiné maličkosti, důkladně schované před pečlivými mudlovskými pokojskými, ne však před ním. Ale právě to byl její záměr.

Samozřejmě nebyl tak hloupý, aby všechny nastrčené stopy prověřoval, tohle byla spíš taková hra. Více se teď soustředil na kouzla, snažící se zamlžit přemisťovací stopu a matoucí kouzla. Když asi po hodině skončil, věděl s jistotou jednu věc – Grangerová se nepřemístila z širokého okolí tohohle hotelu.

Takže logicky jako vždy bylo vše úplně obráceně…

O několik hodin později už měl zjištěno, že ze Sacramenta zmizela autobusem a mezičas hrál pro něj. Z několika lidí se mu podařilo dostat i její nynější podobu. Zbývalo mu prozkoumat pět zastávek mezi Sacramentem a cílovým místem ze zakoupené jízdenky.

K vlastní nesmírné zlosti a znechucení ucítil, že se jeho na první pohled mudlovské hodinky rozpalují. To znamenalo jediné – je volán na nějakou důležitou schůzi. Jeho odpor dosáhl vrcholu v momentě, kdy na hodinkách spatřil místo čísla dvanáct velké tiskací písmeno m.

Se sebezapřením a naštvaný na to, že tím jistojistě zase ztratí těch několik hodin, které získal za uplynulý týden, aktivoval přenášedlo v hodinkách, jež ho přeneslo před ministerstvo, a zamířil rovnou do kanceláře nejvyššího - a že tu kancelář pořádně nesnášel poté, co se do ní nastěhoval nový ministr kouzel.

Pozdravil, sedl si na poslední volné místo a vypnul. Opravdu neměl potřebu poslouchat žvásty o rozšiřování pravomocí a nových školeních, která se ho vůbec netýkala.

Myslí se vrátil do hlavního města Kalifornie a probíral si, co zjistil z výpovědí personálu a některých hostů - i když výpověď asi nebylo správné slovo, když si to z jejich hlav jednoduše vytáhl. Vesměs se od nich dozvěděl, co očekával, až na jednu maličkost - jeden z liftboyů si všimnul potlačované bolesti v její tváři a špatně zamaskovaného kulhání. Něco se jí stalo a on by dal klidně deset galeonů za to, aby se dozvěděl co. Možná se utkala s jiným bystrozorem, ale to se mu zdálo nepravděpodobné, kolegové z oddělení jsou hodně kroků za ním, o nějaké změně a proběhnutém souboji by se dozvěděl. Mudlovskou policii vyloučil úplně. Pak ještě uvažoval nad lovci odměn, stále zůstávalo hodně takových, kteří v hledání neustali; jenomže tomu zase odporoval fakt, že zatím nenarazil na žádné magické stopy kouzelníka, prohledávajícího pokoj před ním. Jen na ty její.

A proč vlastně vůbec kulhala? Před cestou výtahem večeřela a žádný konflikt se tam neodehrál. Pochyboval, že by si s nějakým zraněním neporadila.

Ať už se stalo cokoliv, upřímně doufal, že je to zranění hodně vážné a zpomalí ji. Tentokrát použila méně maskovacích kouzel, takže při troše štěstí by ji mohl v jejím nynějším úkrytu ještě zastihnout a konečně všechno ukončit, přestože zrovna byl nucen sedět tady…

Začínala ho ta bezvýsledná honička pořádně rozčilovat. Ne, že by nebyl rád, že má nějakou práci, ale šest měsíců bez viditelného výsledku mu kazilo reputaci jednoho z nejnebezpečnějších bystrozorů. Na svou přezdívku Lovec právem cítil hrdost. Měl konečně normální práci, nemusel se přetvařovat před stranou Dobra ani Zla a bát se o holý život. Ale hlavně se mu konečně dostávalo uznání za všechno vynakládané úsilí, protože právě po uznání toužil celá léta, kdy mu bylo odpíráno.

„Pokud nemáte žádné otázky, můžete jít.“

Zvedl oči k malému podsaditému muži, sedícímu za někdejším Kingsleyho stolem. Tenhle ministr se jevil jako hrozný patlal; kdo normální by si po půlhodině nevšiml, že někdo nevěnuje sebemenší pozornost jeho výkladu?

Postupně všichni svolaní bystrozorové kancelář opouštěli, jeho ministr ale zadržel, takže se měl asi konečně dozvědět, proč byl povolán.

Když zůstali sami, ministr kouzlem zavřel dveře a přesunul se na pohovku.

„Snape, znepokojují mě vaše výsledky. Co myslíte, nebude to tím, že žádné nemáte? Začínám vážně pochybovat…“

V té krátké pauze, než ministr dořekl svou větu, napadlo Severuse, že pokud uslyší pochybnosti o své loajalitě, kouzelníci okamžitě ztratí dalšího ministra.

„… o svém doporučení, aby vás Derek nasadil na případ Grangerové. Tak nějak jsem doufal, že vaše osobní pocity uspíší nalezení vraha. Dávám vám poslední tři měsíce, když ji do té doby nepřivedete, zase se vrátíte ke staré práci.“

Nebyla to nějaká hrozivá výhružka, i svou normální práci měl rád. Jenomže toužil po pomstě a pátrání po Grangerové spotřebovávalo všechen jeho čas. Další povinnosti by mu hledání znemožnily.

„Popravdě, pane ministře, měl jsem dnes mimořádnou příležitost dostat se k ní včas, ale tato vaše schůze mi ji překazila. Možná, kdybyste mě v těch třech měsících nijak nepotřeboval…“ Předsunul mu svou myšlenku a velice se mu ulevilo, když ministr pokýval hlavou.

„Tak dobrá, běžte, Snape. A nezapomeňte – do tří měsíců! A pokud tedy potřebujete odejít rychle, použijte krb u sekretářky.“

Vzal ho na vědomí kývnutím, a co nejrychleji vycouval ze dveří, kdyby si to ministr případně rozmyslel.

Když vstoupil na sekretariát, přišla mu ta místnost o mnoho menší, protože všude kolem stěn stály skříně plné spisů.

„Susan, smím použít váš letax?“ optal se černovlasé čtyřicátnice, která dělala sekretářku ministrům, kam až sahala jeho paměť.

Žena zvedla oči od nějakých papírů a přikývla. Luskla prsty a u krbu se objevila miska s letaxovým práškem.

Potřeboval místo, odkud se může vrátit zpět do Ameriky, tak zvolil Děravý kotel. Než však stihl z hostince užít přenášedlo skryté v hodinkách, aby se dostal zpátky do Sacramenta, někdo ho zastavil.

„Neposadíte se?“

Otočil se po hlase s úmyslem dotyčného rychle odbýt, ale okamžitě zaznamenal, že na něj na stole čeká hrnek kávy. Tomu neodolal, půl hrnku a tři minuty navíc už ho nezabijí. Přešel ke stolu, ale na židli ani nepohlédl.

„Co chcete, Pottere?“

„Říkal jsem si, jaká je nejrychlejší cesta z ministerstva. Tak mě napadlo jít sem a doufat, že vás ještě zastihnu. Už jste ji našel?“

„Stále si myslím, že vy Grangerové pomáháte ukrývat se, jen nemám důkaz. Chápu vaši otázku jako zastírací manévr a snahu mě ještě více zdržet. Vy poznáte chvíli, kdy ji najdu.“

Potter sklopil zrak a zavrtěl hlavou: „Vím, že je nevinná, a stále doufám, že vás o tom dokáže přesvědčit, ale už jí nepomáhám. Nechal jsem ji jít.“

Zkusil teplotu voňavého hnědého nápoje, a když si neopařil jazyk, vypil převážnou část hrnku a odložil ho zpět na stůl. Dodalo mu to potřebný čas, aby si Potterova slova přebral a rozmyslel si, co mu na ně povědět.

„Tak zaprvé, neexistuje nic, co by Grangerová mohla říct a změnit tím můj názor. Žil jsem mezi vrahy dost dlouho na to, abych věděl, že nemají žádné zábrany. Až ji dopadnu, bude mi stačit jediný špatný pohyb a bez problémů jí znepříjemním prvních pár týdnů v Azkabanu velmi bolestivou kletbou.“ Po tomto prohlášení musel proti své vůli obdivovat Pottera, že udržel na uzdě svou vznětlivou povahu a nepokusil se mu rozbít nos.

„A zadruhé, pokud je pravda, co jste říkal, pak nejste přítel, ale sketa.“

Udivilo ho, že se mladý bystrozor ani nesnažil protestovat. Zelené oči se od něj zase odvrátily, což byl přímý signál toho, že si je vědom svých chyb a jejich důsledků.

Na pár vteřin ho zalil příjemný pocit zadostiučinění, dokud si neuvědomil, že místo toho, aby se radoval, že Grangerová nemá spojence, zkouší tu Pottera moralizovat. Zbytečná snaha… Zavrtěl nad sebou hlavou, otočil se a vytáhl hůlku.

„Slibte mi…“

Aktivoval přenášedlo. Neměl potřebu slyšet, co Potter chce, a už vůbec mu nehodlal něco slibovat. Sliby byly zrádné, i když vypadaly neškodně, nakonec ho stejně donutily udělat něco, co vůbec nechtěl, nebo naopak neudělat to, co chtěl. Nemohl se rozhodnout, co z toho je vlastně horší.

Až pozdě odpoledne druhého dne rozmotal její přemisťovací stopu, která překvapivě končila znovu v Kalifornii. Nestávalo se často, že neměnila stát. Měla zásady, většinou přeskakovala státy dva. Ale zase tak moc se nedivil, když se rozhlédl kolem sebe, Kalifornie byla vlastně nádherná, i když hlavně spíše pro lidi, kteří měli na dovolenou zde dost peněz. Nebo taky hůlku a nebáli se zatčení, což tedy byl případ Hermiony Grangerové. Přeci jen úřady nebyly dostatečně rychlé, aby chytily někoho, kdo na jednom místě nezůstane déle než dva dny. Mohl jim to vyčítat, když dostatečně rychlý nebyl ani on sám?

Na recepci třetího hotelu narazil na poměrně všímavého muže, který se nenechal obelhat jeho policejními triky a odmítal mu ukázat knihu hostů. Dělal to nerad, ale vynutil si ji pomocí Imperia.

Seznam hostů byl nelidsky dlouhý, hotel musel mít přes stovku pokojů, přesto nebylo zase tak těžké zjistit, že konečně našel ten správný. Použila stejné příjmení jako před dvěma měsíci v Denveru. Zjistil číslo pokoje a ještě si z mysli recepčního vypůjčil mapu. Na mudlu se mu ten muž celkem obstojně bránil, ale rozhodl se tomu nevěnovat více pozornosti, v hlavě měl teď jediný cíl…

Když dobloudil ke správným dveřím, předem věděl, že jde pozdě. Jako obvykle. Stopa po kouzlech se však jevila čerstvější, jakoby odešla teprve před chvílí, což zapříčinilo, že byl naštvanější o to víc. Mohl to skončit, nezdržet jej porada a Potter.

Okamžitě, jakmile vstoupil do dveří, poznal, že nebyla sama. Citlivý nos lektvaristy zaznamenal kromě jejího parfému i mužskou vůni v tak silné koncentraci, že vyloučil krátkou návštěvu. Musel to být mudla, nenašel stopy cizí magie, jen její. Odmítl uvažovat nad účelem té návštěvy.

Podle prvních diagnostických kouzel zůstával pozadu pouze několik hodin, což bylo lepší, než očekával a v co doufal. Zdržela se déle, ještě jedna taková chyba a bude konečně po všem…

Když odcházel z hotelu kolem recepce, jeho paměť mu div nenakopala. Už věděl, komu ta mužská vůně patřila i proč mu připadala povědomě. Ani se nezastavil, pouze recepci minul, ale zapamatoval si recepčního vizáž. Instinkt mu napovídal, že neudělat to by byla obrovská chyba.

* * *

Jakmile vysoká postava opustila hotel, Adam úlevně vydechl. Konečně z něj spadla nervozita i strach. Že jde o Lovce, stíhajícího Hermionu, poznal okamžitě ve chvíli, kdy k němu černě oděná postava došla a vyžádala si knihu hostů. Nedokázal si vybavit, proč mu tu knihu vlastně vydal, ale stalo se.

Už se nemohl dočkat, až odslouží svou poslední směnu, sbalí si věci a odejde na smluvené místo, kam si pro něj Hermiona přijde. Pořád sice nechápal důvod, proč s ní nemohl jít hned a dali si sraz až večer, ale před časem ho něco přinutilo důvěřovat jí a jejímu úsudku, takže na tom teď nehodlal nic měnit.

Pro zanechání komentáře klikni SEM