Zaklepala na dveře Kingsleyho kanceláře. Schůzku sice měli domluvenou až na další den, ale jí do toho něco přišlo.

Čekala na vyzvání ke vstupu, místo toho však přišel otevřít sám. Vypadal trochu rozladěně, jak usoudila ze stažených rysů jeho tváře. Jakmile ale spatřil ji, uvolnil se.

„Hermiono,“ usmál se a ustoupil, aby mohla projít dovnitř. „Co tady děláš? Že bych si špatně poznamenal naši schůzku? Prosím, posaď se.“

Ukázal na pohovku, sám došel ke zpřeházenému baru pro něco k pití.

Sledovala jeho počínání. „Ne, to já jsem tady bez ohlášení, promiň.“

Nadzvedl obočí a postavil před ni skleničku ohnivé whisky. „V pořádku, tak copak je?“

Opatrně se napila, od jisté doby tento nápoj neměla zrovna v oblibě. Na okamžik se pozastavila nad tím, že na to Kingsley zapomněl. Na jeho otázku neodpověděla slovy, jen před něj výmluvně položila malou průhlednou lahvičku s bleděmodrým tekutým obsahem. Moc dobře věděl, co to je.

„Díky, nějak mi vypadlo, že… Děkuju.“ Vděčně se usmál. Lahvičku si schoval do kapsy. „Ve škole se ti nedaří? Překvapil mě tvůj vzkaz o konci studia, nerozmyslela sis to? Pořád to můžu přerušit.“

Rázem její nálada klesla pod bod mrazu. Škola momentálně nepatřila na žebříček jejích nejoblíbenějších konverzačních témat. Důvodem však nebyla nechuť ke vzdělávání, ale přímo instituce, na níž studovala, a lidé, které tam denně byla nucena potkávat. Zavrtěla hlavou a smutně sklopila zrak k whisky.

„Nic neruš. Už tam nechci chodit.“ Musela urychleně změnit téma. „A co ty? Už ses dlouho nepřišel podívat na Mac.“

Pastorek se mírně ošil a zadíval se před sebe na skříň s mnoha šanony plnými spisů a smluv.

„Jak se má? Rád bych ji viděl, ale… vždyť ty víš.“

Musela se usmát. Stále se bál u nich ukazovat, aby nedostal pěstí do nosu.

„Začíná jí období prvních slůvek. Víš, že už umí říct máma? Ty bys od ní nechtěl slyšet, že jsi táta?“ Teď byla zlá, ale musela si rýpnout.

Kingsley jakoby s něčím bojoval. Až po nějaké chvíli se váhavě zeptal: „Máš nějaké fotky?“

Vytáhla ze své kabelky malé červené album a podala mu ho. Bylo milé pozorovat, jak s téměř posvátnou úctou hledí na pohyblivé fotografie malé roční holčičky. Nevyrušovala ho, Mac vypadala opravdu nádherně… A byla jeho.

„Klidně si ho můžeš nechat, jestli chceš.“

Zvedl hlavu až po chvíli. Jakoby až teď pochopil, že s ním mluvila. „Rád, pokud ti vážně nebude chybět. Tak děkuji… za všechno. Uvidíme se zase za měsíc?“

„Samozřejmě.“ Pochopila, že jej asi vyrušila od něčeho důležitého, tak vstala a nechala se vyprovodit ke dveřím.

„Měj se, pane ministře, ať se ti v práci daří.“ Políbila ho na tvář a odešla skrz prázdnou kancelář sekretářky. Teprve ve výtahu si vzpomněla, že se nezeptala na…

* * *

Se slzami v očích se vynořila z myslánky. Přestože svou vzpomínku na osudný den sledovala dnes už poněkolikáté, stále nedokázala vydržet v myslánce až do konce. Dění následujících deseti minut ji odsoudilo k samotě a neustálému strachu o svůj život a svobodu. Jenomže ani to pro ni nebylo zdaleka tak hrozné, jako ztratit jednoho ze svých nejlepších přátel a ještě být obviněná z jeho vraždy.

Tak hrozně moc by si přála dostat skutečného viníka do rukou! Teprve až po tomto střetnutí by bystrozorové měli skutečně důvod, proč ji zavřít do cely v Azkabanu.

Ucítila na ramenou Adamovu teplou ruku a pomalu se přestávala třást.

„Promiň, nedokážu v té vzpomínce pokračovat.“

„Nevadí, zvlá-á-ádneš to později,“ zazíval. „Stejně bych to ještě jednou rád s odstupem viděl, něco mi tam nesedí, ale ani napotřetí jsem si neuvědomil, co.“

Poskočilo jí srdce radostí, že by přece jen na konci tunelu svítilo světlo? Po krátkém pohledu na hodiny ale znovu poklesla na duchu. Zjistila, že na to později už moc času nemají a vidina brzkého loučení v ní vyvolávala nevolnost. Adam sice věděl, proč se s ním posledně rozloučila tak, jak se rozloučila, přesto se cítila jako mizera, že to udělala a dokonce uvažuje, že udělá znovu. Kdy se z ní tohle stalo?

„Měl by ses trochu prospat,“ řekla dnes již poněkolikáté. Muž už byl na nohou více než čtyřiadvacet hodin a pokaždé, kdy se vynořili z myslánky, získávaly jeho kruhy pod očima hrozivější temnější barvu. Měla pro to však i jiný důvod, ale neobelstila ho, už si ji stihl přečíst natolik, aby zavrtěl hlavou: „To nic, vydržím to,“ usmál se, „nespustím tě z očí.“

Aby tolik nemyslel na svou únavu, potřeboval něčím zaměstnat ruce, takže začal uklízet roztahané papíry kolem sebe.

„Kam odtud půjdeš?“

„Do Rivertonu ve Wyomingu,“ začala popisovat svůj cestovní plán, ale asi po sto kilometrech zjistila, že by mohla klidně opakovat ‚bla, bla, bla‘ a vyšlo by to nastejno – Adam se sice díval jejím směrem, jenomže ve skutečnosti byl hluboce zamyšlen, hleděl někam za ni a vůbec ji nevnímal.

Zkusmo ho dvakrát oslovila. Když se nedočkala reakce, zmlkla a pokračovala v uklízení, se kterým započal. Postupně a pečlivě srovnávala spisy, které předtím Adam předčítal nahlas, zatímco se ona marně modlila, aby našel nějakou stopu, kterou sama přehlédla. Pak sbalila plavky a nakonec ve svém batohu bezpečně zajistila myslánku.

Když byla téměř hotová, smutně pohlédla z okna na stoupající žhavý kotouč slunce, i když věděla, že několik dalších vteřin uvidí jen rozmazanou černou skvrnu.

Dopnula přezky a posadila se na postel vedle Adama, kde dalších několik minut čekala, dokud ji sám nevezme na vědomí.

Lekla se, když najednou zvedl hlavu. Přikývl, jakoby sám sebe zrovna v něčem ujistil, a podíval se jí do očí: „Půjdu s tebou!“ prohlásil pevně.

Překvapeně zamrkala. Tahle možnost ji nikdy nenapadla, vždy ji přemlouval, aby zůstala a ona pro něj měla jedinou odpověď. Zopakovala tedy slova, která už i jí samotné začínala lézt na nervy.

„To nejde, Adame. Jsi v nebezpečí už jen kvůli tomu, že tady se mnou mluvíš.“ Mírnějším tónem pak dodala: „Já si nemůžu dovolit mít strach ještě o tebe.“

Svým proslovem mu na tváři vyloudila jeden z jeho oblíbených vědoucích úsměvů, jímž jí dával jasně najevo, že může říkat cokoliv, ale on si stejně prosadí svou. Jenomže ona se bála, že podlehne. Opravdu by kvůli ní obětoval svou kariéru i budoucnost?

„Tohle už jsi mi vysvětlila. Já se ale nesmířím s možností, že zase zmizíš a už tě nikdy neuvidím. Buď budeš utíkat, nebo tě zavřou, protože podle všech důkazů jsi vinná.“

Neubránila se a ublíženě sklopila pohled. Věděla, že to nemyslel doslova, ale poslouchat o své vině z jeho úst bylo zvláštní a nepříjemné.

Omluvně stiskl její ruku.

„Promiň, chtěl jsem říct, že v obou případech už se k tobě nikdy nedostanu, a to nechci.“

Nadechla se… ke slovu ji nepustil.

„Vím, teď budeš opakovat to, co jsem už od tebe slyšel prvně, kdy jsem chtěl, abys se mnou zůstala a od té doby snad desetkrát znovu… Ale, prosím tě, nebuď tentokrát tak sobecká a vezmi v potaz, že nechci jít jen kvůli tobě, ale hlavně kvůli sobě. Mám peníze, práci, kde bydlet… Ale nemám život!“

To byla pro ni další rána, i když si to Adam ani neuvědomil. Ještě nepříjemnější bylo uvědomit si, že má pravdu. Vždyť i tentokrát začala uvažovat o tom, jak ji neprávem nazval sobeckou, a přestala vnímat, o čem mluví. Pomalu a zpětně její mozek ta slova zpracovával a ona si uvědomila, kolik bolesti obsahovala.

„Jak to myslíš?“ pracně spolkla své myšlenky a námitky.

Neradostně vzdychl: „Doteď jsem doufal, že na tento rozhovor nedojde. Raději poslouchám cizí problémy, než abych přetřásal ty svoje.“ Odmlčel se, aby si na posteli našel příjemnější polohu. „Víš, že jsem odešel z domova, ale neřekl jsem, že to nebylo tak zcela dobrovolné. Rodiče se mě zřekli pro to, jaký jsem.“ Usmál se, za což ho obdivovala. Přála by si také umět brát smutné věci s úsměvem.

„Utěšuje mě, že jsem nebyl odříznut od rodinného konta, karty fungují.“ Rozšířil úsměv ještě víc, když si všimnul, jak se zarazila. „Teď to vypadá, že jedu po penězích, co? Tak to ale není, snažím se do rodinné pokladny nesahat příliš a živit se sám. Spíš mi jde o to, že mě otec nenechal vyškrtnout z rodokmenu. Že o mně stále vědí.“

Už se chtěla zeptat, jak to souvisí s ní, včas se ale stihla kousnout do jazyka. „Je mi líto, že jsou tvé vztahy s rodinou špatné.“

„Nejsem první ani poslední,“ mávl rukou, „ale rodina mi chybí. Zatím však nemám odvahu se vrátit. Napadlo mě, že když pomůžu tobě, bude naděje i pro mě.“

„Takhle to přece nemůžeš brát, jsou to dvě rozdílné věci.“ Nevěřícně naklonila hlavu na stranu.

„Asi jsou,“ připustil, ale tón hlasu i pohled očí naznačoval, že si to nemyslí. Sledovala, jak se snaží najít správná slova pro své myšlenky a došlo jí, jak moc mu záleží na tom, aby ho pochopila. Ztrácela odhodlání mu jeho rozhodnutí vymlouvat. Koneckonců rizika znal.

„Pomůžu ti vrátit se domů, k rodině a přátelům. Třeba pak budu mít odvahu učinit stejně.“

Uznala, že takto podané už to zní logičtěji, jenomže měl jeho plán nějaké mouchy… „Když tě se mnou chytí bystrozorové, přinejlepším tě jen předají vašim policistům, kteří tě odsoudí a zavřou za napomáhání uprchlému zločinci. To není zrovna dobrý způsob hledání cesty k rodině.“

Vzdychl; už tak byl unavený a tohle dohadování mu moc nepřidávalo. Rozhodl se použít trochu citového vydírání, což byla podle ní podpásovka: „Nehledej v tom větší význam, prostě mám pocit, že jít a strávit s tebou více času je správná věc. Vidím, že tobě tyhle několikadenní náhody vyhovují a o mou společnost nestojíš.“

Zvedl se z postele a zamířil ke dveřím. Nevěřila, že jimi doopravdy projde, proto se ho nepokusila zastavit, a nemýlila se - téměř sahal po klice, když si svůj odchod rozmyslel. Nerozhodně se zhoupl na špičkách, a když se k ní znovu otočil, spatřila prosebný štěněčí pohled - překvapilo ji, jak oholený kulatý obličej účinky umocňuje.

Ostře se nadechla; tak přece vyhrál.

Konečně přestala hloubat nad tím, zda měl s tou sobeckostí pravdu - kdyby ano, přece by hned kývla a nesnažila se ho tady přesvědčit, jak je jeho nápad hloupý. Bylo přeci naprosto přirozené, že si částečně odvykla starat se o druhé, potom co strávila o samotě tak dlouhou dobu.

„Nedovedeš si představit, jak moc ráda tě budu mít u sebe.“

Znovu se mu na tváři rozlil úsměv, i on pochopil, že mu ustoupila.

„Adame, nevím, zda si plně uvědomuješ, do čeho se pouštíš,“ pokusila se ho ještě zchladit. „Tohle není film, abychom byli do týdne doma. Já už se rok nehnula z místa!“ Zamračila se nad vlastní volbou slov. „Každou další hodinou se mé šance více přibližují k nule. Svědkové v můj prospěch nejsou, a i kdyby se nějaký objevil, právě čas mu ubírá na důvěryhodnosti. A lidé, kteří by mi pomoct možná i chtěli, k tomu zdaleka nemají potřebné prostředky. Ženeš se do něčeho, co nemá řešení.“ Vydechla a zatlačila slzy; právě vyslovila něco, co ji sžíralo už nějaký ten pátek.

Adam nedokázal skrýt své překvapení: „Mluvíš, jako bys to vzdala.“

Nejprve to chtěla potvrdit, pak si vybavila Kingsleyho smích a jejich společné chvíle. Své rodiče a domov, kam se nemohla ani na vteřinu podívat…

Zavrtění hlavou nestačilo, potřebovala vyslovit a hlavně slyšet, že to není pravda. Ohradila se tak důrazně, že překvapila i samu sebe: „Nikdy to nevzdám!“

Pro zanechání komentáře klikni SEM