Ráno už se cítila o něco lépe, když si připravovala plány na další přesun. Měla sice ještě několik hodin času, ale občas neuškodilo zmizet o chvíli dříve. Obzvlášť když si potřetí vybrala město ve stejném státu – kalifornské Palm Springs. Do hotelu se zvučným názvem ‚Vagabond Inn‘, vzdáleném od centra jen pár kilometrů, dorazila krátce po desáté hodině. V noci se rozhodla udělat si ještě jeden den volna, než se znovu pustí do pátrání, proto také dlouho neváhala, kde strávit část dne. Letošní červen měl být sice podle meteorologů chladný, ale předpověď se rosničkám vůbec nepovedla, jak ostatně dokazovaly i rozjařené hlasy, pronikající do pokoje skrz otevřené okno od bazénu.

Už tak dlouho neměla příležitost si zaplavat nebo si na chvíli odpočinout při opalování. Stálo ji to hodně přesvědčování na recepci, aby získala nějaký pokoj. Hotely v Palm Springs bývaly pořád plné ve všech ročních obdobích, natož na počátku léta; bez rezervace tedy lidé neměli moc šancí se ubytovat. Jenomže ona měla jednu velkou výhodu – hůlku.

Převlékla se do plavek a pro jistotu si zmenšený batoh zamotala do osušky. Kdyby se musela narychlo přemístit, bez jistých věcí už by se neobešla.

Od plavčíka si nechala ukázat volné lehátko na slunci a konečně se oddala hřejivým slunečním paprskům.

Nemělo to takový účinek, v jaký doufala… Hlavou se jí honilo tolik myšlenek, že na nic nemyslet, se pro ni stalo nemožným.

Někdy před sto lety, když byl svět ještě normální, ji Harry dlouho marně učil nitrobranu. Tenkrát narazila na velký problém, nedokázala si vyčistit mysl. Nutno říct, že to v Harryho přítomnosti vypadalo velice hloupě po tom, jak dlouho mu tutéž věc vyčítala. Až ze starších knih o tomto umění se dozvěděla, že patří do menšiny lidí, u kterých schopnost nitrobrany nemůže nikdy dosáhnout takové kvality, aby se ubránili čarodějům znalým nitrozpytu byť jen minimálně.

„Nebojíte se, že se spálíte? Slunce je ve zdejších končinách ostré.“

Podvědomě stiskla hůlku a rozladěně se otočila po hlase toho vlezlého muže. Byla ráda, že už mnoholičného lektvaru s vlasy oné krásné dívky má jen poslední lahvičku; příště si musí vybrat někoho méně výrazného.

Už měla na jazyku nepěknou poznámku, kterou by nechtěného společníka odpálkovala, ale nakonec se zmohla jen na překvapené zamrkání.

„Ad-“ zradil ji hlas. „Adame?“

Brunet s kulatými, hladce oholenými tvářemi se široce usmál a pokýval hlavou. Aniž by cokoliv řekl, roztáhl na zemi svou osušku, klekl si a chytil ji za ruku. Zelenohnědé oči se snažily najít známé rysy v jejím obličeji, samozřejmě marně.

„Nedoufal jsem, že tě ještě někdy uvidím. Ne po tom, jak ses rozloučila.“

Nemohla uvěřit, že ho vidí. Jak ji našel, proč? A co by mu měla říct po tom, jak na něj byla hnusná? Loučila se s ním po svém prvním setkání se Snapem – značně vystrašená a rozčílená. Bohužel si to celé odnesl právě Adam.

„Nevím, co říct. Já…“ uvědomila si, že zatajovala dech, tak vydechla. „Ahoj.“

„Už jsem se bál, že se žádného přivítání nedočkám. Jsi dost překvapená,“ konstatoval pobaveně.

Nevěděla, jak se má cítit. Měla být šťastná ze shledání a na všechny obavy zapomenout? Nebo se měla zase vrátit k té bezcitné mrše, kterou byla před půl rokem, když nutně potřebovala zmizet co nejdále od Severuse Snapea?

* * *

Vracela se do hotelu z prohlídky místních památek, když ji uprostřed náměstí upoutala vyčnívající postava. Hlavně proto, že muž byl oblečen celý v černém a velice pečlivě se rozhlížel kolem sebe.

Téměř se jí zastavilo srdce, když poznala, o koho se jedná. Jejich pohledy se na okamžik střetly - ta vteřina byla dost dlouhá, aby i on poznal ji.

Neváhala, okamžitě zapadla do uličky za sebou, odkud se přemístila. Nejprve na tři různá místa, než se odvážila vrátit do hotelového pokoje. V rychlosti naházela všechny věci do batohu a chystala se přemístit znovu, ale nemohla…

Proběhla hlavní halou tak rychle, jak to bylo přípustné na veřejnosti. Nechtěla vzbuzovat přílišnou pozornost. Vytáhla z kapsy kartu od pokoje a důrazněji, než původně plánovala, s ní praštila o recepční stůl před Adama: „Musím pryč!“

Dva přítomní hosté ji sjeli pohoršeným pohledem, ale tím ji nemohli rozházet víc, než už byla. Adam se slušně vymluvil z konverzace.

„Copak se děje?“ zeptal se nechápavě. „Chtěla jsi tady zůstat týden, a pokud dobře počítám, stále z něho zbývají dva dny. Můžeme dneska zase někam zajít.“ Navrhl, jakoby nic neřekla.

Protočila panenky. Proč vždycky musel být tak… nevinný a milý? Nechtěla mu ublížit, ale byla tomu blízko.

„Na to kašlu, našli si mě. Potřebuju vypadnout, dej mi účet!“ začínala být zhnusená sama ze sebe. Nechtěla být tak hnusná, mluvil z ní strach.

Adam zaraženě ucouvl před jejím tónem a naštvaným pohledem. Už začínal chápat.

„Neutíkej, pomůžu ti.“ Málem zúpěla. Už tak ho ohrozila příliš.

„Jak bys mi zatraceně mohl TY pomoct? Nepotřebuju tě, nepotřebuju nikoho!“ přemáhalo ji zoufalství. Nechtěla Adama ztratit, s ním se cítila bezpečně.

Uvědomila si, že musela zvýšit hlas, až ji Adam odtáhl z haly do malé místnosti s uklízecími potřebami a zabouchl dveře.

„Poslyš, my to nějak vyřešíme, –“

„MY neuděláme NIC! Nech mě být. Nic pro mě neznamenáš!“ Vytrhla se z jeho sevření a chtěla se co nejrychleji dostat z jeho dosahu. Snape se mohl kdykoliv objevit ve dveřích.

„Herm…“

„Hele, nemám potřebu se tady s tebou zahazovat, takže přestaň strkat nos do mých věcí! Můžeš přes něj taky dostat.“

Bezradně zvedl ruce do vzduchu, čímž naznačil, že se vzdává.

„Dobře, tak –“

Musela ho utnout dříve, než se mu zhroutí do náruče: „Ty jsi ale naivní pitomec! Využila jsem tě, copak ti to nedošlo?!“ Zhnuseně zavrtěla hlavou. Dříve, než se jí po tvářích začaly kutálet slzy, z místnosti s mopy utekla.

* * *

Rozhodla se i teď…

Zhluboka se nadechla a chystala se ho znovu poslat do háje.

Zřejmě zaregistroval její úmysly, protože nesouhlasně zavrtěl hlavou a více stiskl její ruku ve své.

„Na tohle hezky rychle zapomeň! Já se nenechám znovu odpálkovat. Jsem tvůj přítel, a kdybys tenkrát tak rychle nevyběhla z našeho hotelu, řekl bych ti to samé. A jen mezi námi… hraní na drsňačku ti opravdu nejde…“ Když na to teď vzpomínala, opravdu si připadala jako idiot.

„Tak co chceš?“

Znovu se zasmál. „Nebuď nervózní. Já tě nešpehoval… Když tě nenašli policajti, jak bych mohl já?“ Ztišil hlas; slovo ‚policajti‘ vzbudilo u několika lidí z jejich okolí zájem. „Pracuju tady. Od té doby, co jsi zmizela, pokaždé když objevím v novém hotelu stejná jména, která používáš, hledám tě. Ty jsi z nich první, kdo mě poznal.“

Konečně si trochu oddechla a dovolila si povolit pevný stisk hůlky, ukryté pod osuškou na lehátku. Pořád nemohla pochopit, proč se k ní Adam chová tak přátelsky. Navíc si teď uvědomila, že dosud používala dokola stejná příjmení, a to nebylo vůbec chytré.

„Musíš mi říct, co jsi celý ten čas vyváděla, ale někde jinde, kde můžeme mluvit bez publika.“ Výmluvně se zašklebil na slunící se muže a ženy v plavkách, kteří opět rádoby nenápadně poslouchali. Každý si samozřejmě najednou hleděl svého opalování.

„Adame, nemyslím si, že je to dobrý nápad. Zítra zase budu pryč.“

Muž vstal a vytáhl ji na nohy, přestože chvíli protestovala. „Už nechci slyšet žádné výmluvy, jdeme!“

Posbíral její věci, nedbaje námitek, a zamířil s ní zpět do hotelu a, jak po chvíli pochopila, k jejímu pokoji. Začínala se smiřovat s tím, že Adama jen tak neodradí. Přestala si i namlouvat, že jí to vadí – naopak, bylo by úžasné, zase si mít s kým promluvit a vypovídat se. Tak v sobě umlčela všechny negativní hlasy, říkající, jak toho později bude litovat. Třeba problémy vůbec nenastanou…

O několik hodin později uvolněně ležela Adamovi na klíně a nechala si vískat vlasy. Mnoholičný lektvar dávno vyprchal a ji hřála u srdce kamarádova poznámka, že vypadá mnohem lépe, než ta vyumělkovaná blondýna.

Na posteli kolem nich se válely prázdné krabičky od čínského jídla, které si objednali a nechali donést až na pokoj. Hermiona přitom zapomněla na poplašná kouzla, tudíž jakmile se poslíček přiblížil k jejím dveřím, rozezněl se pokojem vysoký nepříjemný alarm, díky němuž sjel Adam leknutím z kraje postele a praštil se do hlavy. Ona na nepříjemný zvuk už byla zvyklá, vystřelila na nohy rychlostí blesku, v ruce hůlku a na jazyku omračovací kletbu. Uklidnila se, až když přebrala jídlo a poslíček bez problémů odešel. Adamovi pak musela vysvětlit, jak podobná kouzla fungují a proč je nikdo na chodbě neslyší - nic menšího jako omluvu za bouli na zátylku nepřijal.

Dlouhou dobu strávili probíráním její situace. Adam už část příběhu znal, rozhodla se mu však objasnit i zbytek. Snažila se nevynechat žádné detaily; pokud by to někomu řekl, jí by to neublížilo. Pochopitelně však opomněla zmínit některá kouzla a způsoby, kterými se chránila před vystopováním, nebo kdo ji dostal ze zadržovací cely… To se jí podařilo zamaskovat tak, že se na jméno dokonce ani nezeptal.

Když pak mezi nimi zavládlo na několik minut ticho, přemýšlela, s jakou otázkou přijde jako první. Doufala, že to nebude…

„A ty jsi s Kingsleym něco měla?“

…přesně ta. Byla zklamaná; nemohla si však nalhávat, že tu otázku nečekala.

„Byli jsme přátelé. Blízcí přátelé.“ Vzdychla.

Poznala, že ho to mrzí dříve, než se sám omluvil. Dlouho pak váhal, zda se ptát dál, ale nakonec ho zvědavost přemohla. Tentokrát ale s podobnou otázkou nepočítala: „Existují kouzla na vymazání vzpomínek? Umíš to?“

Tušila, kam tím míří, stejně se rozhodla neříct nic přímo a pojala to jako přednášku: „Existují. Máme kouzlo, které dovoluje manipulovat se vzpomínkami. V mozku je však pouze uzamkne a je jen na síle a magickém potenciálu kouzelníka jak hluboko. Na drobné zásahy a úpravy stačí protikouzlo, ale lékouzelníci ještě nepokročili s výzkumem mozku natolik, aby se daly zachránit vzpomínky, potlačené odborníkem.“ Chtěla se rozpovídat o nitrozpytu a nitrobraně, ale nestihla nabrat dech.

„Hermiono, ptal jsem se, zda to umíš.“ Připomněl mírně pobaveně. Do hlasu mu ale pronikly stopy obav z odpovědi.

„Jisté okolnosti mě donutily se to naučit,“ připustila po chvíli.

Další otázka byla nevyhnutelná: „Použila jsi to kouzlo někdy na mě?“

Dnes podruhé se v duchu vrátila do okamžiku před půl rokem. „Měla jsem to udělat, ale… nemohla jsem. V takovém rozpoložení, v jakém jsem byla po nepřímém střetnutí se Snapem, bych ti mohla upravováním vzpomínek ublížit i fyzicky. Slovní urážky a lhostejnost se jevily jako menší zlo.“ Pohlédnout do jeho očí jí najednou připadalo příliš těžké. Sice nic neprovedla, ale skutečnost, že chtěla, jí připadala stejně hrozná.

Adam dlouze vydechl, málem slyšela ten kámen, který mu spadl ze srdce. „Jsem rád, že‘s to neudělala. Jen jsem se bál, že mi něco uniká. Že jsem zapomněl na důvod, proč jsi tak jednala.“

Konečně vzhlédla: „Omlouvám se.“

„Nemusíš,“ zavrtěl hlavou, „měla jsi strach. Chápu to.“ Dřív, než postřehla jeho záměr, pomalu vstal a její hlava se tak ocitla na polštáři.

„Půjdu na tu recepci, končím o půlnoci, budeš tady?“

Nezaváhala: „Budu.“

Když Adam odešel, uklidila nepořádek z postele a zas si na ni lehla. S rukama za hlavou koukala do stropu a nepřemýšlela o nikom jiném, než o Adamovi. Dostala odpověď na to, proč na ni nezanevřel kvůli poslednímu setkání, nedokázala však zcela pochopit, proč jí od první chvíle neochvějně věří. I po všem, co mu řekla.

Pocházel z Ohia, nebyl z kouzelnické rodiny, nebyl ani moták. Měl však přátele kouzelníky, díky nimž získal povědomí o magickém světě. Když se poprvé setkali, hledala za chůze něco v tašce a nechtěně do něj vrazila. Poté, co sesbírala své rozsypané věci, uvědomila si, že jí neznámý muž podává hůlku a očividně i ví, k čemu slouží. Přijala jeho pozvání na kávu a byla překvapená, jak příjemně se s ním cítí. Až po dlouhých hodinách z něj vypadlo, že od začátku ví, z čeho je obviněná a že tomu nevěří. Nitrozpytem zjistila, že nelže, ale když se ho ptala, proč tomu tak je, řekl jen, že má na lidi čuch. To sice jejímu mozku nestačilo, Adam však odmítal prozradit něco víc. Nyní, když se znovu setkali, se ho už na to neměla v úmyslu ptát; při své zpovědi mu zatajila mnoho skutečností, tak jí přišlo fér, nechat Adamovi také nějaká tajemství…

Pro zanechání komentáře klikni SEM