Sklesle sledoval průsvitnou pokožku nehybného muže na nemocniční posteli. Ještě si pamatoval její správný odstín i to, jak týden po týdnu bledla. Za ty roky už detailně znal každou křivku jeho tváře, všiml si trojúhelníku znamínek pod pravým uchem, našel tenkou jizvu v jednom z obočí; ale nikdy neviděl barvu jeho očí. Věděl, kde se muž narodil, s kým vyrůstal, jaké měl ve škole známky a životní ambice,… ale nikdy neslyšel, jaké zabarvení má jeho hlas, jestli si neosvojil nějaký řečnický zlozvyk nebo neužíval přehnaných gest.

Věděl o tom člověku mnohé, ale neznal jej, přitom na něm tolik záviselo.

Už tomu bylo dávno, co se přestal ptát, kdy; důležitější se pro něj stala otázka, co bude, jestli… Co bude, jestli se muž už neprobudí, co bude, jestli zemře?

Odvrátil pohled od té tváře, od níž se už ani sluneční svit neodrážel – jako by i ten seznámen s osudem muže jej jen míjel. Každý týden hledal východisko ze své situace, ale ať dělal, co dělal, nořil se jen hlouběji do bláta.

Vyrovnat se s následky války a Bitvy o Bradavice nebylo pro nikoho lehké. Nový ministr dělal, co mohl, aby kouzelnické společenství postavil zpátky na nohy, reorganizace ministerstva a restrukturalizace zákonů mu však zabírala téměř všechen čas, proto si k sobě sháněl schopné lidi. Když tehdy začala jejich spolupráce, okamžitě dal Kingsleymu najevo, že se do žádných politických věcí zatáhnout nehodlá – odmítl Popletala i Brouska, názor od té doby nezměnil –, raději mu doporučil Hermionu.

Myslel si, že práce a Ron jí pomůžou překonat pocit viny, který ji po válce začal sužovat. Nepletl se, Hermiona se vzpamatovala; pomaleji než ostatní, rychleji než jiní… Jenomže po pár měsících se ze sledování vývoje vztahu jeho dvou nejlepších přátel stalo čiré utrpení. Ron se před ním nijak netajil, že nezvládá odolávat ženám, které se mu snaží vlichotit do přízně, často tak Hermionu podváděl, jednou, dvakrát za měsíc, a ona k tomu byla jako slepá. Ať se snažil sebevíc, nedokázal domluvit slovy či pěstmi Ronovi, ani logickými argumenty Hermioně, takže se ti dva navzájem trápili několik dlouhých let. Nevěděl, kdo ji to nakonec přemluvil, ale Hermiona se jednoho dne sbalila a opravdu odešla. I když pak Ron prozřel a usilovně se snažil získat si ji zpátky, už neustoupila; jejich společný život skončil tichým zrušením zasnoubení.

Sám na tom byl mnohem lépe; nadšeně přijal od Kingsleyho nabízené místo bystrozora, které mu umožnilo dát se fyzicky i duševně dohromady natolik, že se stal i ve svých očích dobrým partnerem pro Ginny. Miloval ji a považoval za neskutečný zázrak a štěstí, že i ona miluje jeho.

I když se mu problémy samozřejmě nevyhýbaly – sem tam se s Ginny pohádali, sem tam se něco nepodařilo v práci –, získal život, o kterém se dlouhou dobu neodvažoval ani snít.

To hlavní, co mu stále unikalo, byla chvíle, kdy a proč se to všechno zkomplikovalo a zvrtlo. Věděl jen, že si jednou při archivaci hlášení všimnul nesrovnalostí, a když se tomu snažil přijít na kloub, objevilo se mu na stole nepříjemné anonymní varování, že za jeho vlezlou zvědavost někdo může zaplatit. A to se opakovalo několikrát…

Byl hloupý, neobezřetný, dlouhou dobu nevěřil, že ta upozornění jsou myšlena vážně. Nevěřil, že budou naplněna. Zůstával ke všemu slepý, vždyť přece anonymní udání nevěry ze strany manželky, které málem rozvrátilo vztah Longbottomových, mohlo přijít odjinud. A omyl na exekučním oddělení, který zapříčinil infarkt Artura Weasleyho a týdny strachu Molly a jejich dětí, opravdu mohl být jen skutečným omylem. I dům Hermioniných rodičů si mudlovští lupiči mohli vyhlédnout pouze náhodou…

Nebo ne.

Až když výhružky začaly být konkrétnější, si konečně přestal namlouvat, že se jej to netýká, a došlo mu, že sám nic nezmůže. Kdykoliv v pátrání pokročil, přišlo silnější klepnutí přes prsty. To by snad i snášel, kdyby ty pomyslné prsty patřily jemu, jenomže vždy zaplatil někdo jiný – Ginny, Ron, Neville a Parvatti, Lenka… Jenomže než sám sebe přemluvil k vyhledání pomoci, náhle to udělat nemohl.

Stejně jako se muž, kterého do té doby ani pořádně neznal, ocitl v kómatu upoután na nemocniční lůžko, byl i on z minuty na minutu spoután podobně. Tomuto vydírání nemohl zabránit, neboť by nejvíce zaplatila jeho sladká Ginny. To nemohl připustit!

Takže, i když zjistil, že existuje skupina lidí, která se snaží dostat k moci a navzdory všem Kingsleyho opatřením má k dispozici i nějaké lidi uvnitř ministerstva, nedělal vůbec nic, aby je zastavil. Nečinně přihlížel každé špatnosti, u níž mu to bylo s výhružkou doporučeno. Bolelo to, nikdy se nesmířil se svou bezmocností.

Celé měsíce dělal, co mohl, aby Ginny ochránil; až klesl tak hluboko, že svým způsobem zradil svou nejlepší kamarádku a nepomohl jí, když to nejvíce potřebovala. Ne, rozhodně si nepřipadal jako hrdina kvůli tomu, že jí do ruky vrazil číslo bankovního účtu a zamával na cestu.

Snad své chování trochu vylepšil, když se navzdory vzteku z jejího opětovného objevení rozhodl porušit služební tajemství a svěřil jí informaci o sledování magické stopy, bez níž by ji pravděpodobně už před nějakou chvílí Snape dopadl a zavřel zpátky do vězení.

Ale to byla jen slabá útěcha… Věděl, že měl být s ní, bít se za ni, jako se ona vždy bila za něj. Ginny jej však změnila, stala se mu obrovským zdrojem síly, zároveň však i největší slabinou. Už ji nemohl opustit a přivést do nebezpečí. Nikdy.

Proto jej vytočil do ruda dopis, který před dvěma dny našel ve schránce – prosba o schůzku s instrukcemi. Jak mu takovou věc mohla udělat po tom, co ji prosil, aby se mu už vyhýbala? Nejspíše musela mít vážný důvod, přesto byl plný vzteku, z něhož ale Hermioně patřila jen část. Zlobil se hlavně na sebe, že není takovým přítelem, kterého by si zasloužila.

Zvedl hlavu, nepřeslechl slabé vrznutí dveří, na to bylo v místnosti příliš velké ticho. Věděl, že je čas jít. Schválně chodil na návštěvy ve středu ráno, kdy jej vždy po čtvrthodině z pokoje vyhodili kvůli pravidelným kontrolám neměnného stavu pacientů a jejich mozkové činnosti. Měl pocit, že by se z té židle nikdy sám nezvedl, kdyby jej postarší lékouzelník nepřicházel informovat o blížící se vizitě.

„Pane Pottere.“

Postavil se s přikývnutím, oba se už znali dlouho, nebylo třeba dalších slov a vysvětlování. Přesto se s rukou na klice zastavil, Bill ho varoval, že mezi Gringottovými probíhá nějaký spor a je možnost, že se zpozdí platby. Potřeboval se ujistit, neobětoval tolik jen proto, aby všechno ztroskotalo na penězích. Opatrně volil tón: „Nevyskytl se náhodou nějaký problém s hospitalizací? “

Lékouzelník však žádné skryté úmysly nečekal a nehledal. „Pokud vím, tak ne. Vše je zajištěno i na následující měsíc.“

Zavadil pohledem o prázdnou postel vedle dveří, která dva předchozí týdny byla obsazená jeho dávným o několik let mladším spolužákem. Teď zela prázdnotou a jemu se ze zlé předtuchy stáhly útroby.

„Ten muž, co ležel tady, on…?“

„Ne,“ vyvrátil mu ponurou myšlenku pohotový lékouzelník, zřejmě byl na podobné myšlenky zvyklý. „Před týdnem se probral, jen asi dvacet minut potom, co jste odešel. Zrovna tu u něj byl váš kolega Snape s nějakou blondýnou, a ten kamarád, co tu měl několik dní domluvený i nocleh. Byl jako nějaká ochranka nebo co. Každopádně jsme ho propustili, je v pořádku.“

Harry se zamračil, chtěl namítnout, že přeci po jeho odchodu byla vizita, ale hned si uvědomil, že před týdnem odešel velmi brzy, jelikož se cítil se nesvůj, když v místnosti s pacienty nebyl sám.

„To jsem rád, slyšel jsem, že tady na oddělení moc šťastných konců nemíváte.“

„Opravdu ne, ale teď kdybyste mohl… Vizita?“

S chápavým přikývnutím se rozloučil. Nohy jej automaticky vedly ven z nemocnice, zatímco uvažoval, co přesně znamenala Snapeova návštěva Kennetha Towlera – svědka u Hermionina soudu.

Sevřel v kapse její dopis; pokud ještě existovala naděje pro ni, mohl by ji mít i on?

O pár pater níže proskočil kouzelnou výlohou na ulici před nemocnici a pohlédl na oblohu. Zase bylo zataženo, jako by se mělo každým okamžikem hustě rozpršet. Jenže podobným mrakům se nedalo věřit, také z nich nemusela za celý den spadnout na zem ani kapka. Zuby si promnul spodní ret. Déšť mu nevadil, kouzlo pro odpuzování vody znal už od třetího ročníku, neměl však rád tu nejistotu; čekání, jestli se něco stane nebo ne.

Zvedl k očím bystrozorské hodinky a vyvolal si přehled úkolů, které na něj dnes čekaly. Seznam to nebyl dlouhý, téměř vše potřebné již bylo vyřešeno. Osobu, která unesla ministrova otce, našli už v pondělí ráno – znali identitu, zjistili motiv, zrekonstruovali plán únosu a vypátrali, co tomu předcházelo. Žádost o výkupné nepřišla, ani to neočekávali, neboť ze zjištěných důkazů vyplývalo, že je Mlok Scamander nejspíše po smrti. Zbývalo jen samotného viníka dopadnout, což jediné se prozatím příliš nedařilo. Očividně se muž vůbec nenamáhal se zahlazováním stop, prokazujících, že je únoscem, protože měl pečlivě propracovaný únikový plán. Našli jen málo vodítek, v noci se sám vydal jedno prověřit, ale skončil ve slepé uličce. Doufal, že kolegové dopadli lépe.

Nechal zmizet třepotající se písmenka a porozhlédnul se po příhodném místu k přemístění.

Sraz si domluvili v malé kavárně na okraji Londýna. Tamější majitelkou byla vdova po vrchním bystrozorovi Gawainu Robardsovi, vedla podnik pro obě společenství, mudlovské i kouzelnické. Malý speciální salónek, zabezpečený vůči zvědavým cizím uším a přístupný pouze vybraným osobám, si při zakládání podniku prosadil a zřídil Robards, Elain jej zachovala i po jeho smrti a každého příchozího bystrozora uvítala vlídným úsměvem.

Harry prošel mezi stolky až dozadu ke kolegům, kteří unisono hlesli své pozdravy. Potěšilo ho, že nečekali dlouho, Laura se teprve sháněla po obsluze.

S tázavě zvednutými obočími kývl na Nevilla, který se mu od první chvíle zdál být poněkud nesvůj.

Přítel protočil panenky, vystrčil bradu v ukazovacím gestu na Lauřina záda a zavtěl hlavou. Zřejmě ty posunky považoval za naprosto výmluvné a dostačující, Harry však z nich o situaci nevydedukoval ani zbla. Mělo to znamenat, že Laura byla naprosto neužitečná? Nebo otravná? To by se jí aspoň více podobalo… Netušil, v čem tkvěl Nevillův problém, ale nechtělo se mu to zkoumat.

„Něco nového?“ předběhl jej Neville s otázkou, která ale nesměřovala k případu. To, že týden co týden navštěvuje Munga, už vědělo mnoho lidí, jen Neville však jako jediný znal pravdu celou. Stačilo tedy jen zavrtět hlavou, oba už bezvýchodné zdravotní stavy znali až příliš dobře.

Lauře se podařilo konečně domávat servírky. Když zjistila, že je to Nevillova žena Parvati, mírně ohrnula ret, ale do jejího stále mírně iritujícího tónu to při objednávce nijak nezasáhlo: „Pro ně zas máslové ležáky a já si dneska dám čaj, hm… švestkový, čistý.“

„Jistě, hned to bude.“

Kdyby to zrovna nesledoval, ani by nepostřehl, že i Parvati není Laura úplně po chuti. Potom bylo snadné uhodnout, že důvodem nevraživosti mezi děvčaty je Neville.

Neubránil se úsměvu, jestli na Nevilla Laura začne dorážet, tak chlapec ještě bude mít co dělat, aby zůstal ženě věrný. Věřil ale, že Neville odolá, vůbec neměl podobný problém jako Ron.

Laura se s očekáváním obrátila zpět ke stolu, netušíc, že jejich krátkou němou konverzaci zmeškala. K překvapení jich obou se však zorientovala během několika prvních vteřin: „Aha. Všechny odbory jsou na nohou, ale ty si nutně musíš zrovna dneska v tuhle hodinu skočit okouknout nějakého lazara. Co je teda v té nemocnici nového?“

Vyděsil se: „Špehuješ mě?! Proč to děláš? Zbláznila ses?!“ Nesměl nikomu nic říct, udělal to pod nátlakem jednou a tvrdě zaplatil; ale co když někdo začne pátrat sám?

„Klídek, nešpehuju,“ Lauru jeho zlost ani nepřekvapila, ani neznepokojila, „jen znám někoho, kdo tě nedávno při jedné návštěvě tam potkal.“

Automaticky mu na mysl vyplula vzpomínka na Kennetha Towlera a jeho přítele. Uklidnil se a svého výbuchu zalitoval. Nikdy zcela nezkrotil svou výbušnou povahu a v některých okamžicích se projevovala ještě silněji než dřív.

„Promiň,“ omluvil se a raději se dalšímu rozebírání tématu nemocnice vyhnul. Koneckonců, to nebyl důvod, proč se sešli.

„Jak dopadlo vaše pátrání? Měli jste štěstí?“ Zeptal se Nevilla, přestože mu hodinky nehlásily žádné pochvalné vzkazy, a bylo mu tak jasné, že nedopadli lépe než on.

„Částečně. My…“ přítel se odmlčel s omluvným úsměvem do doby, než Parvati přendala nápoje z tácku na stůl a zase se nevzdálila. „Dokončili jsme okruh příbuzných a přátel, ani jedněch moc nebylo a u žádného se neukrývá. Ale opět nám potvrdili předpokládaný motiv, Jeffriesův otec zmizel během Bitvy o Bradavice, oddělení nikdy nepřišlo na to, co se s ním stalo, či zda vůbec žije. Právě to Jeffries celé roky ministerstvu vyčítá. I když přesně nechápu, proč svůj vztek namířil zrovna proti Scamanderům, když ti se do bitvy příliš nezapojili, ale jinak je jeho motiv ukázkový.“

„Nejspíše zacílil tak vysoko, aby o tom vědělo co nejvíce lidí,“ navrhla Laura. Neville přípustně pohodil ramenem: „Takže nemáme příliš šancí, že najdeme Mlokovo tělo, natož aby byl ještě živý.“ U posledního slova mu hlas zakolísal.

Všichni tři zůstali chvíli sedět v tichosti. Na takové hrůzné vyhlídky obětí už měli být zvyklí, ale opak byl pravdou, a tady se ke všemu jednalo o ministrova otce, váženého magizoologa a tvůrce registru vlkodlaků.

„Tohle je průšvih,“ přerušila Laura mlčení, „oddělení už bude lidem kompletně pro smích, dva poslední největší případy sice vyřešíme, ale nejsme schopni viníky dopadnout a zatknout?“ rozohnila se, Harry ale postrádal v jejích očích se slovy související emoce, což ho silně mátlo. Věděl, že Laura vždy pečlivě váží každé slovo, a ještě ji neviděl projevit tolik negativních emocí. Musela někam směřovat.

„Tak, do pytle, na co máme všechny ty úžasné metody? Možnost přemístit se téměř kamkoliv na světě, nahlížet do mysli i vzpomínek a sledovat konkrétní magické stopy, když nám přes to všechno po světě běhají únosci. A vražedkyně.“

Neville se na Lauru zamračil, pak sebou všichni trhli – kousek od nich za zdí pravděpodobně nějaký zákazník shodil na zem prázdný hrnek, jehož tříštivý řinkot se nečekaně silně rozlehl od zdí jejich místnosti. Dovnitř zvuky pronikaly, ven k mudlům ne. Po chvíli kolem dveří proběhla Parvati se smetáčkem.

Její manžel se vzpamatoval z krátkého zbytečného leknutí a pokračoval v mračení se: „Hermionu teď nevytahuj, tu mají na starost jiní. Ale to víš, viděl jsem tě mluvit se Snapem. Nebo taky patříš mezi ty pitomce, kteří s neochvějnou jistotou přísahají, že Harry má Hermionu schovanou ve sklepě?“

Odfrkla si. „Ne, ale nedivím se jim, jste přece vítězné trio. Byli jste… A ty ses taky docela činil, hadobijče,“ do oslovení vložila nepatrný náznak uznání. „Weasley ji krýt nebude. Byl by to největší adept, kdyby se nechoval jako blbec a nekorunoval to tím rozhovorem v novinách. Milenec je mrtvý, její rodina jsou komplet mudlové, takže logicky zbýváš ty se svou manželkou a ty, hadobijče.“

Neville nespokojeně vzdychl. Harry věděl, že tahle přezdívka se mu nikdy příliš nelíbila, přestože si ji vysloužil svými činy. Ale říkat Lauře, ať něco nedělá, fungovalo vždy jako pravý opak, čehož byla tahle konverzace jasnou ukázkou.

„Co po nás chceš? Nevíme, kde je. Ani to vědět nechceme, už kvůli tomu, co říkáš.“

„Takže neděláš vůbec nic?“

„Že jsme spolu prošli peklem ještě neznamená, že si pak navzájem zničíme životy. Rád bych pomohl, kdyby byla příležitost, ale –“

„To jsou planý řeči. Vsadím se, že příležitostí už‘s měl nejmíň deset, jen si hlídáš to svý teplý místečko.“

„Co kdybys nám raději řekla, proč na nás útočíš a vyptáváš se na Hermionu, když teď máme k řešení jinou vraždu a jiného zločince? Ty o ní něco víš?“

„Samozřejmě, že ne,“ věnovala mu pohled určený lidem s hloupými nápady, „Ale protože jsme ještě takhle společně nic nevyšetřovali, tak chci vědět, s kým pracuju a jestli je na vás spoleh. Nic víc.“ Koutky jí zacukaly úsměvem. Napila se čaje, který už stihl trochu vychladnout, jako kdyby jí nezáleželo na tom, jak odpovědí zapůsobí.

Harry převrátil oči a nehty levé ruky si zaryl do stehna, protože byl na nejlepší cestě opět vybouchnout vzteky. Ta ženská neměla žádné právo po nich dvou tady vyjíždět, nevěděla vůbec nic! A leč by se měl radovat, že působí na okolí přesně tak, jak potřebuje a musí, jen to prohlubovalo jeho sklíčenost.

Sevřel pravou pěst; kus papíru v kapse už měl celý pomuchlaný a zvlhlý od zpocených dlaní. Podruhé hluboce zvažoval, že prosbu vyslyší, i když by to znamenalo ohrozit úplně všechno, na čem mu záleželo. Ale nejvíce si vždy vážil přátelství. Nemohl nechat Hermionu, ženu, která mu byla více než přítelkyní a více než sestrou, aby si dále myslela, že se na ni vykašlal.

Ona při něm neochvějně stála i v těch nejhorších situacích a usilovně z nich nalézala východiska, ať už to bylo sebesložitější. Teď byla v hledání řešení řada na něm; už musel něco udělat!

Ale ne s Laurou za zády. Nelíbilo se mu, že sama od sebe začala mluvit o Hermioně, a soudě podle Nevillovy okamžité otrávené reakce to neudělala poprvé. Snažil se pochopit její záměry, ale neuměl ji přečíst. Byla u sboru relativně nová, nežila v Británii a Hermionu ani nepoznala, tak proč ten zájem o ni? Dle její práce na oddělení a rychlého vzestupu soudil, že je to ambiciózní kariéristka, Derek, jejich vrchní bystrozor, by ale nepovyšoval nezaslouženě, takže jí nejspíše záleželo na dobře odvedené práci. Ale patřilo dopadení Hermiony na seznam jejích cílů, nebo něčích jiných? Věděl, že jen někdo z jeho blízkého okolí má dostatek aktuálních informací k tomu, aby jej držel v šachu. Nemyslel si, že ona je hlavním strůjcem, ale nemohl se zbavit nového nepříjemného podezření, že je tím, kdo donáší.

„Sama ses rozhodla připojit se k nám. Za tu pomoc díky, ale jestli ti vadíme, zase se můžeš jít věnovat něčemu jinému, co máš na starosti.“

Nedokázal kompletně skrýt všechny své myšlenky a bál se, že se mu to do hlasu promítlo až příliš. Ale Laura se opět usmívala.

„Chápu, už ti stačí napsat závěrečné hlášení a přehodit odpovědnost na nižší bystrozory.“

„Na nikoho odpovědnost nepřehazuju! Je nepsaným zákonem oddělení, že dlouhodobější případy dostávají na starost bystrozorové, kteří jsou svobodní.“

Mávla rukou a na jeden zátah dopila celý svůj čaj: „Klidně se odpojím, ale vámi to není, jen už dnes odpoledne něco mám. A ty si taky svůj program dobře rozmysli.“ Tentokrát mluvila chladně a vážně.

Nechápavě zíral na její vzdalující se záda.

„Ještě jednoho,“ vzdychl nad téměř dokončeným spisem. Navzdory vlastnímu očekávání strávil nad závěrečnou zprávou jen něco málo přes hodinu, a to se ještě značnou chvíli zaobíral Lauřinými slovy na rozloučenou. Co mělo znamenat to, aby si svůj program dobře rozmyslel?

„Tak tam dopiš Riverse.“

Věnoval příteli zmatený pohled, než si uvědomil, že jen dostal odpověď na vlastní povzdech. Vrátil se myšlenkami do přítomnosti.

„Nejraději bych napsal tebe, jsi na řadě, víš to?“

Ronovi sjely nohy ze stolu z toho, jak prudce zavrtěl hlavou: „Ne, ne. Já týden běhal za Jugsonem, když utekl z ošetřovny v podobě krtka. Chápeš to? Pořád nevím, jak se to mohl naučit, když neměl o zvěromázích žádné knížky. To by nesvedla ani –,“ sám se zarazil a větu nedořekl.

Harry se to rozhodl přejít, i když přesně věděl, na koho si Ron vzpomněl. „No, někteří ten dar zřejmě mají. Ale promiň, že jsem na to zapomněl.“ S dalším povzdechem popadl brk: „Tak teda Rivers!“

Sotva inkoust doschl, zaklapl desky a překryl je dlaněmi. Ron se na něj povzbudivě zakřenil: „Můžeme jít? Mamka už s obědem deset minut čeká. Myslel jsem, že tě jen vyzvednu.“

„Víš, že to ještě musím zanést Derekovi, ale kdybys mezitím skočil na grafické za Deanem, tak bychom za pět minut mohli vyrazit. Potřebujeme letáčky,“ doplnil na popud Ronova zvednutého obočí.

„Tak jo, za pět minut u krbů.“ Ani se příliš nevykrucoval, takže nejspíše vzkaz hodlal využít jako záminku ke krátkému prodiskutování posledního zápasu ve famfrpálu. Harry měl opodstatněné tušení, že nakonec sám bude tím, kdo u krbů vystojí důlek.

Vydal se chodbou na opačnou stranu než Ron směrem ke kanceláři vrchního bystrozora, přičemž bojoval s pocitem sklíčenosti z ne úplně příznivých výsledků vyšetřování. Derek ho ale přivítal s neskrývaným nadšením. Ukázalo se, že ho ministr co půlhodiny bombarduje netrpělivými oběžníky, proto jakoukoliv písemnost velmi vítal. Jeho nadšení přece jen trochu polevilo, když mu Harry vypověděl, co zjistili.

„Tohle ministr neuslyší rád, ani se mně s tím za ním nechce chodit.“ Do místnosti vletěl další oběžník, ale místo aby přistál spořádaně na stole, vrazil do hromady oběžníků předešlých a celá hromada se odporoučela na zem. Derek div nezavyl: „Beru zpět, jdu tam hned! Co si o tom případu myslíš ty?“

„Dělali jsme, co jsme mohli. Viníka známe, jen je třeba zjistit, kam se ztratil. Sepsal jsem seznam lidí, kterým bych dal další pátrání na starost. Strana pět.“

Počkal, dokud si Derek příslušnou stranu nenalistoval. Rád viděl, že nad seznamem pokyvuje souhlasně hlavou: „Ano, tak bych volil i já. Ještě něco?“

Zaváhal: „Nevím, přijde mi to nějaké moc jednoduché. Buď si je Jeffries sebou opravdu jistý, nebo někdo chtěl, aby vina padla na něj.“

„Hádám, že to se nedozvíme, dokud nedostaneme šanci k výslechu. Ale to snad ani nebude potřeba, důkazů je dost a jsou velmi přesvědčivé. Díky, Harry, odvedli jste dobrou práci a já teď jdu na tu popravu.“

Přikývl. Derekova slova mu ale rezonovala v hlavě. S přímými důkazy se opravdu nebojuje snadno, obzvlášť když je jich více než dost. Je možné, že Jeffriese potká stejný osud jako Hermionu?

Ne, neboť Hermiona přece měla přátele, připravené za ni bojovat. I když to některým docházelo později.

Vložil ruku do kapsy s úlevou ze svého rozhodnutí. Po dlouhých měsících konečně pocítil, že udělá správnou věc.

* * *

Hermiona už několik desítek minut měla pocit, že se jí co nevidět napětím rozskočí hlava a všudypřítomný les s neuvěřitelně uřvanými ptáky jí ke klidu zrovna nepomáhal.

Přecházela po místnosti a jen malým koutkem mysli vnímala přítomnost Severuse, uvelebeného se zavřenýma očima v pohodlném křesle. Ruce s propletenými prsty měl položené na břiše a s nepravidelnými pauzami poklepával pravým palcem o kloub druhého, což chvílemi připomínalo rytmus nějaké písně. Nedokázala ji poznat, nemohla se na to soustředit. Všechno kolem na ni padalo; doslova šílela z tohoto místa. Jako by jí to všichni dělali naschvál, nejdříve Harry a teď Severus. Proč se najednou lovecké chaty těšily takové oblíbenosti? A nejhorší bylo, že při tom nekonečném čekání na Harryho měla dostatek času porovnávat. A ona to viděla…

Přes opěrku židle přehozený roztrhaný hábit, na stole mísu s růžově zbarvenou vodou. V krbu jako největší zdroj světla plápolající studený oheň, místnost pak už osvětlenou jen měsícem. Slyšela nářek, mužský plný bolesti, ženský vyděšený k smrti. Viděla před krbem svíjejícího se muže, na kachličkách pod ním kaluž krve, jako kdyby čerstvě vytékala z jeho ran.

Naskočila jí husí kůže už jen při vzpomínce na ten večer. Znovu pocítila strach z toho, co se stalo, ale i z toho, co horšího se vůbec mohlo stát.

Zaúpěla a zrychlila své přecházení. Severus otevřel oči.

„Děje se něco?“

Zavrtěla hlavou, protože stále nenašla slova, kterými by tu noc popsala.

„Bojím se, že nepřijde. Myslíte, že přijde?“

Severus jí neodpověděl, ale neměla mu to vůbec za zlé. Vždyť se jej na totéž zeptala nejméně počtvrté a on dosud pokaždé našel odpověď dostatečně ironickou, ale zároveň alespoň trochu povzbuzující. Nejspíše už to vzdal.

Věnovala další pohled skrz okno místu, kde se měl Harry objevit. Před půl hodinou.

To zpoždění už něco muselo znamenat, Harry neměl ve zvyku chodit pozdě, maximálně mu sem tam utekla minuta nebo dvě, ale ne půl hodiny.

Zamrkala, aby rozehnala ještě neexistující slzy. Vždyť na možnost, že Harry nedorazí, se připravovala několik dní. Čelit skutečnosti ale bylo horší.

„Nechcete se už zastavit?“

„Ráda bych, ale nemůžu,“ vydechla po další stoosmdesátistupňové otočce. Severus zvedl obočí. Pak přelétl místnost a půlminuty ji pozoroval s občasným překontrolováním hodinek.

„Už jste urazila tři čtvrtě míle,“ informoval ji. „Úctyhodný výkon na prostoru o třinácti stopách.“

Neslyšela ho, právě se zaobírala další znepokojující myšlenkou: „Ach ne, co když jsem ten dopis napsala špatně? Co když ho nepochopil a neví, že na něj čekám?“

„Zajisté se na své vyjadřovací schopnosti můžete spolehnout,“ odvětil znovu, už mírně netrpělivě.

Hermiona sice věděla, že se s ní Severus snaží mluvit, ale nedokázala jeho slova plně vnímat.

„Nebo to pochopil, ale nechce přijít. Co to bylo? Je to Harry?“ zareagovala na zvláštní zvuk zvenčí. Vyvolala tím jen posměšné odfrknutí: „Pokud Potter vypadá jako straka, tak ano, čeká na zábradlí terasy, můžete mu otevřít. Nebo ne, už je pryč.“

„Kde je?“ Opakovaně si mumlala při každé otočce.

„Zastavte se!“

„Nemohlo se mu něco stát?“

„Hermiono!“ Když míjela Severuse po třísté padesáté první, vystřelil pravou rukou, chytil ji za zápěstí a trhl s ní dost na to, aby ji vychýlil z rovného postoje. Takto nahnutá neměla jinou možnost, než se soustředit na něj a jeho oči.

„Už se uklidni, ano? Buď přijde nebo ne, ale tím, že si o podlahu prošoupeš podrážky, to opravdu nezměníš!“

Zamrkala na něj, jako kdyby jej spatřila poprvé. Jak moc na nervy mu musela lézt, že jí začal bez varování tykat?

Zavrtěla hlavou: „Nechtěl se mnou mít nic společného, myslíte, že to jeden dopis změní? Kingsley byl i jeho přítel, asi… asi mi to vyčítá.“ Snažila se vyhnout jeho pohledu, věděla, že souhlas nesnese, ale neměla kam uhnout.

„Potter je na tvé straně, o tom jediném nepochybuji. Stále má ten svůj komplex spasitele, ale zároveň zřejmě i důvod, proč jej drží na uzdě.“

„Myslíte?“

„Snažím se o to,“ odvětil pobaveně. Povolil stisk, aby se mohla narovnat, nicméně ji nepustil úplně, ani když vstával z křesla. Tázavě na něj pohlédla.

„Jen se chci ujistit, že nezačneš zase pochodovat.“

„Už budu v pořádku. Trochu mě přemohla panika, ale váš zásah zabral,“ vložila na zájmeno zvláštní důraz.

Severus naklonil hlavu na stranu a snažil se své jednání objasnit: „Nechtěl jsem se vás dotknout, ale nevnímala jste mě, tak, vzhledem k tomu, že tykání už jednou fungovalo a proniklo skrz vaši paniku, jsem ho zkusil znovu. Ale jestli je vám to nepříjemné, napříště se tomu vyhnu.“

„Není,“ vysvětlovala rychle. Pak už měla potíže vyjádřit účel svého tónu. Cítila, že není na ní něco takového navrhovat, ale také nevěděla, jak mu své přání naznačit. „Nevadilo mi to. Ani teď, ani jindy…“

Zaznamenala lehký úsměv a pochopení. A k velké úlevě i souhlas.

„Tak to bychom u tykání už mohli zůstat, co myslíte?“

„To bychom vážně mohli.“

Pokročil k ní. „Sdělovat křestní jména si, hádám, nemusíme.“

Jen nepatrně zavrtěla hlavou.

„Výborně.“

Najednou se mezi nimi rozhostilo nejisté ticho; odsouhlasili si tykání, ta dohoda by si zasloužila stvrzení. Očekával od ní stisk ruky? Vždyť její zápěstí stále lehce svíral.

Dovolila by mu víc, společenský polibek na tvář. A ne jen na tvář…

Protože ji pozoroval, snažila se mu to naznačit pohledem. Po malé chvilce pochopil, se zvlněnými rty se k ní přiblížil… A pak se venku zalesklo modré světlo přibližujícího se Přenášedla. Severus si s tichým povzdechem rozmyslel původní záměr a polibek stočil na její tvář, načež ji pustil a odstoupil.

Na mýtince před domem se objevil Harry.

Pro zanechání komentáře klikni SEM