Největší místnost podpalubí Věčného plamene chránily od naprosté tmy pouze dvě zářivky kuchyňského koutu. Jachta na příkaz své majitelky plula vpřed rychlostí pět mil za hodinu, o čemž dole v místnosti svědčilo jen občasné zachvění se hladiny nafialovělé tekutiny v malé zdobené lahvičce položené na stole.

Hermiona nešťastně seděla na pohovce, nohy přitažené k tělu, lokty zapříčené o kolena, a klouby palců si podpírala hlavu v nadočnicových obloucích. Koukala přes zúžený průzor mezi předloktími do noh konferenčního stolku, kde se válel pootevřený batoh s ohořelým náramenním popruhem. Když ho tam objevila, srdce jí poskočilo radostí. Rychle prohledala boční kapsy a jakmile sevřela v prstech známé chladné sklo, odpustila Severusovi, že jí o zachráněném batohu neřekl, i to, že neudržel na uzdě zvědavost a prohledal jeho obsah – poznala to podle fotografií na vyšetřovatelské nástěnce, zpětně mezi všemi našla i ty své, při nichž mačkala spoušť.

Radost ze znovunalezených věcí jí ale téměř kompletně zastiňoval fakt, že se Severus dosud nevrátil z ministerstva kouzel, kam odešel už před více než čtyřmi hodinami. Dle Adamových rad se snažila nepředpokládat nejhorší, ale stejně byla její mysl představami drásána na kousky.

A nešlo jen o Severusovo zatčení, spíše jako by se veškeré její obavy nashromáždily a hodlaly ji kompletně udolat právě dnes. Spaloval ji natisíckrát prožitý strach ze zatčení a Azkabanu, pronásledovaly ji odsuzující nenávistné pohledy lidí, vztek z jejich zrady. Stýskalo se jí po rodině a přátelích, bolela ji ztráta mnoha z nich. Avšak největší hrůzu pro ni představovala samota; děsila se dne, kdy si Severus uvědomí, že zná všechny odpovědi, které mu mohla poskytnout, a že ji vlastně k ničemu nepotřebuje.

„Jsi v pohodě?“

Zvedla oči a věnovala Adamovi chabý úsměv. „Tak v pohodě, jako jsem byla před deseti minutami i půl hodinou.“ Snad jen jeho přítomnost a starostlivost ji dosud zabraňovaly poddat se zlým myšlenkám – to a utěšující vůně ve vzduchu, kterou měla na svědomí nalezená voňavka.

Adamův příchod z paluby, kam chodil kontrolovat správnost kurzu a případné překážky na vodní hladině, Hermioně připomněl, že ani od Laury dosud nedostali zprávu. I když nechala Adama myslet si, že za její mlčení mohou fungující ochranná kouzla jachty, sama dobře věděla, že má Laura u sebe mobil, kterým mu mohla poslat zprávu během několika vteřin. Signál Severus neblokoval.

Z akutního nedostatku informací se jí těžce svíral žaludek.

„Dívala ses ještě na tu nástěnku? Pořád si myslím, že bys Severusovi měla umožnit vidět celý obraz. Ty si možná myslíš, že to není důležité, ale co když on si díky tomu spojí nějaké souvislosti, o kterých zase nic nevíš ty?“ Vyzývavě si pohazoval se dvěma neočarovanými klubky, bílým a žlutým, jako by čekal, že si je od něj Hermiona okamžitě s nadšením přebere.

Spíše ji tím ale dopálil: „Svůj názor na tohle jsem nezměnila, dokud bude existovat jiná možnost, Severus se o Mackenzie nedozví. A ty se opovaž mu něco jen naznačit, taky máš vroubek za to, jak ses o tom dozvěděl. Co se culíš?!“ nechápala jeho samolibý úsměv. „Jestli sis nevšiml, tak ti nadávám!“

„No jo, všiml,“ usmíval se nevzrušeně dál a Hemiona si uvědomila, co dělá. Adam většinou poznal, kdy si na věc udělala jasný názor, který nehodlala měnit, a v takových případech se ji nesnažil lámat. Pokud tím něco nesledoval…

„Ty se mě snažíš rozptýlit, že?“

„A daří se, ne? Chytej,“ jemně po ní hodil klubíčko žluté barvy. Její reflexy nezafungovaly a klubíčko jí proklouzlo mezi prsty, odskočilo od pohovky na zem, kde se z něj odmotal celý metr. Nesehnula se pro něj.

„Díky, že se snažíš, ale opravdu to neudělám,“ stála si pevně za svým a doufala, že se tím Adama příliš nedotkne.

Starosti si dělala zbytečně, úsměv mu z tváře nezmizel, ačkoliv to bylo téměř nemožné, zubil se ještě více.

„Nejsi ty náhodou beran?“

„Ne, panna, proč?“

„Jen, že jsi neskutečně tvrdohlavá. Až tě zažene do kouta, snad budu poblíž, abych ti moh‘ připomenout, že jsem ti to říkal.“

„Milé,“ zazívala. Dočasná bojovnost z ní vyprchala a na její místo se zpět vrátila únava, dotěrnější a tíživější. A přesto ne dost silná, aby zvítězila nad temnými myšlenkami, ke kterým přibyla díky Adamovi ještě provinilost.

Klubíčko na zemi se dokutálelo až Adamovi k nohám; přišlápl jej špičkou boty. Sám se sehnul a pomalu šňůrku nepřítomně namotával zpátky. Celé klubíčko položil na stůl, přičemž zavadil o voňavku a málem ji shodil.

Hermiona vystartoval rukou tak přehnaně rychle, aby lahvičce zabránila v pádu, že ji málem převrhla sama. Asi by ji klepl infarkt, kdyby o voňavku přišla jen pár chvil poté, co se k ní znovu vrátila. Přestože byla téměř obyčejná, kromě receptury na míru a kouzelně upraveného množství, pro Hermionu znamenala voňavka mnohé, ne jen pouhý dárek. Byla to odměna za její ohromný úspěch po dlouhodobé práci na výzkumu mysl uzavírajícího lektvaru, zároveň připomínka těžkých časů, které překonávali a svým způsobem i omluva za ně. A po Kingsleyho smrti se také voňavka stala jednou z mála hmatatelných vzpomínek na něj – skutečně jedinou, kterou po soudu a útěku měla stále u sebe.

„Promiň, nedával jsem pozor,“ omluvil se zcela vytržen z přemýšlení. Zaváhal jen malinko, než se svěřil, o čem uvažoval: „Víš, napadlo mě, jestli by ti nevadilo, kdybych se zase vrátil na statek. Nebo se mnou máte plány?“

„Asi žádný nový, jen zůstaň s Kennethem.“

Potěšeně přikývl. „Fajn. Tak já už tě dál nebudu rušit,“ spěchal jí náhle z dohledu. Možná nechtěl riskovat, že si vzpomene na nějaký úkol pro něj, a nenechá ho vrátit se k příteli. „Už budeš spát, ne?“

„Asi ne, ještě chvíli budu čekat, stejně bych neusnula,“ snažila se znít přesvědčivě, ale zradilo ji zazívání.

Adam se chápavě usmál. „To se ti zdá. Usneš, sotva si lehneš.“

Odhodlaně vrtěla hlavou další minutu, než ji přemluvil: „Vždyť ty tvoje kruhy pod očima vypadají spíš jak monokly. Severus se tě lekne.“

To nemohla připustit, vytáhla z úložného prostoru deku, natáhla se na pohovku a Adama odcházet už neslyšela.

* * *

Krátce před jedenáctou hodinou večerní Severus s úlevou konečně opustil budovu ministerstva kouzel. Původně zamýšlel stavit se ještě domů, jachta mu však padla na mysl automaticky jako první, tak se ani příliš nedivil, že pod nohama po přemístění neucítil dlažební kostky, ale mírně se pohupující podlahu. Jen díky mnohaleté praxi se neodštěpil, rozhodně nemohl říct, že má mysl dostatečně odhodlanou, a už vůbec ne orientovanou.

Obnovil kouzlo řídící jachtu, které se před jeho příchodem samočinně přerušilo, a pro jistotu ještě zatáhnul střešní okno, kdyby se náhodou rozpršelo.

Po několika krocích se, jako by narazil na nečekaný průhledný štít, zastavil na prahu dveří do podpalubí. Trvalo několik dlouhých vteřin, než si uvědomil, co jej zarazilo. Začichal.

Hermiona ležela pod jeho nástěnkou na pohovce s nohama přitaženýma k tělu a v ruce u srdce svírala malou lahvičku parfému. Zpětně si vybavil, že od požáru na jachtě vůni, která jej půl roku provázela napříč celou Amerikou, necítil. A překvapeně si uvědomil, že mu chyběla.

Pokusil se jako obyčejně sestoupit po dřevěných schůdcích, sotva však vstoupil na první, který jako jediný při správném tlaku dokázal příšerně zaskřípat – a zaskřípal –, ozvalo se vedle něj nedůtklivé pšššt. Hawthorne stál ve dveřích své dočasné ložnice a mračil se na něj.

„Před chvílí usnula a dalo mi to šílenou práci. Určitě by ráda zjistila, že jste se vrátil, ale věřte mi, že ta holka potřebuje spánek víc než dobré zprávy, a to už je co říct.“

„Pochopil jsem,“ zavrčel tiše. Zauvažoval nad dalším Ševelissimem, ale rozhodl se, že prostý šepot bude stačit. Stejně neměl náladu na žádnou dlouhou debatu, a také by si už rád na posteli narovnal záda.

„Nezatkli vás,“ oslnil jej Hawthorne bryskním postřehem. „Jak to?“

„Únos otce ministra kouzel se zdál vrchnímu bystrozorovi jako dostatečný důvod pro zalarmování celého sboru. Mé osoby se to netýkalo.“

„Hm. A kde jste nechal Lauru? Doufal jsem, že mě vezme na farmu.“

„Vaše sestra sleduje vlastní stopy,“ odvětil. „Ale pokud vám jachta nadále nevyhovuje, přemístím se s vámi já,“ nabídl mu s vidinou klidnějšího spánku. Hned poznal, že Hawthorna zaskočil, ale v tu chvíli si neuvědomil, proč.

„Vážně? Tak jo! Hned? Jen napíšu Hermioně vzkaz, nemám ve zvyku nerozloučit se.“

Severus pokynul rukou a nechal jej naškrábat v rychlosti několik řádků na nejbližší vhodný kousek papíru, zatímco sám potlačoval dráždivé lechtání v krku, vyvolané náročným šepotem. Vycouval z podpalubí na vzduch, kde sbíral sílu na mezikontinentální přemístění, dokud se vedle něj neobjevil Hawthorne a nezopakoval mu adresu farmy v Ohiu, kterou od posledně už vypustil z myšlenek.

Náhlá změna časového pásma v něm vyvolala ještě silnější pocit únavy. Zařehtání koně z blízké ohrady mu rezonovalo v hlavě, jako by strávil den s ohnivou whisky. Ani se nerozhlížel po statku, mnohem lákavější pro něj byla teplá postel jachty. Protočil hůlku v prstech a...

„Můžu s vámi ještě vteřinu mluvit?“

Na poslední chvíli utnul snahu o přemístění a podrážděně na Hawthorna zavrčel: „Ta uplynula, než jste se vůbec zeptal.“

Ten si poznámky nevšímal: „Chci se jen podělit o takový léty prověřený postřeh. A sice, že ne všechny plány je dobré uskutečnit, některé můžou mít překvapivé následky, které už nevezmete zpátky, ať se budete snažit sebevíc.“

Severus tohle nečekal; navenek zachoval neutrální výraz, ale v duchu si spílal, že zapomněl na to bizarní Hawthornovo nadání zírat lidem do mysli. Z těch slov nerozpoznal, kolik muž z jeho plánu odhalil, ale zřejmě ne příliš, neboť by v opačném případě nepochybně jednal mnohem agresivněji ve snaze ochránit Hermionu.

„Máte příliš bujnou fantazii.“ Nenechal se znepokojit.

Mnohočetná zařehtání koní je upozornila, že z domu na dvůr vyšel Kenneth Towler a se širokým úsměvem si to volným krokem zamířil k nim. Hawthorne se ohlédl a vzdychl nad ztrátou soukromí k rozhovoru, kterou Severus naopak vítal.

„Jste s Hermionou stejní paličáci. Tak si to přeberte sám, já vám do toho více mluvit nebudu.“

„Výborně,“ ocenil tuto informaci chladně. Předpokládal, že rozdávání rad Hawthorna tímto přešlo, proto znovu protočil hůlku v ruce.

„Ale zajímalo by mě, jaký máte problém s Albi. Teda, s mojí sestrou.“

Zapřel palec o lesklé dřevo, aby částečně vybil frustraci, že se opět nestihl přemístit. Magická hůlka ten tlak s přehledem vydržela.

„Začínám mít problém s vámi oběma.“ Řekl netrpělivě.

„Jen jsem si všiml, že vám něčím nesedí.“

Hawthorne očividně byl naprosto splachovací; ať Severus volil jakýkoliv tón, muž byl odhodlaný říct své a vyzvědět kýžené informace. Pochopil, že dalšími vytáčkami si jen oddálí návrat na jachtu, a popravdě ho názor sourozence Collinsové docela zajímal. Zvolil tu hlavní věc, která jej rozčílila.

„Prořekla se, že věděla o důvodu mého povolání na ústředí, ale mlčela, přestože viděla Hermionino rozrušení.“

„Aha, chápu.“

Nemusel objasňovat více, měl podezření, že Hawthorne jeho problém s Collinsovou odhadnul dávno sám, jen to chtěl slyšet nahlas a přímo – chtěl si jej vychutnat.

„No, nenechte se zmýlit, Lauře na lidech záleží, jenom… trvá to věčnost, než si to uvědomí. Neumí se do lidí vcítit. V naší rodině koluje taková myšlenka, že veškerá empatie si počkala na druhé dítě. To první má zase všechnu magii.“

„Nejde jen o absentující empatii. Vaše sestra je indiferentní, lhostejná, necitlivá,…“

„Není to všecko to samé? To je vlastně fuk, ale víte, co je celkem paradoxní? Že ze stejného důvodu prvně ona nechtěla pomáhat vám…“ Usmál se, když u Severuse zaznamenal zamýšlený dopad slov. Tomu se nelíbilo toto přímé srovnání s Collinsovou; představa, že je takto vnímán.

„Huntere!“ O chvíli dříve než druhý muž, přicupitala k Hawthornovi krásná černobílá border kolie. Muž se okamžitě sklonil a nadšeně zabořil prsty do její srsti: „Chlapče zlatej, tys mi tak chyběl!“

Zvíře se klidně nechalo drbat na krku, ale své inteligentní přátelské oči upíralo na Severuse, který z toho začal být ještě více nesvůj. Nikdy dříve se o psy nezajímal, byli pro něj neviditelní, ale tato němá tvář mu vyvracela přesvědčení o uštěkaných slintajících potvorách. Poslušně klidný Hunter jako by mu viděl do duše a něco v něm tím probouzel. Až se přistihl u touhy podrbat psa mezi ušima; už už se chystal shýbnout…

„Dobrý večer, profesore. Jdete dál?“

„Ne, Towlere,“ potlačil přistižený podtón, „ne dnes.“ Spěšně se rozloučil a učinil třetí pokus o přemístění – konečně úspěšný.

Vrátil se na jachtu pln podnětů k přemýšlení, ale nebyla to rodina Hawthornů a Collinsů, co zapříčinilo, že i tentokrát zapomněl na vrzající schod. Tato chyba jej stála chvíli potupného skákání na jedné noze, jímž se snažil vybalancovat rychlý a příliš dlouhý krok, kterým se pokusil rychle učinit přítrž protivnému skřípání.

Zamračeně namířil hůlku na dřevěného nepřítele a zamumlal formuli opravného kouzla, načež se mu schod pomstil ještě posledním skřípavým křachnutím.

Rychle zkontroloval stav spící dívky, byl přesvědčený, že jeho počínání sebetvrdší spánek nemohl přestát, ale i když měl v první chvíli pocit, že se ve tmě střetl s oříškovýma očima, Hermiona nadále klidně oddechovala. Ležela ve stejné poloze, jako při jeho tichém rozhovoru s Hawthornem, jen lahvička s voňavkou jí mezitím vyklouzla z dlaně a odkutálela se na samý okraj pohovky.

Vymlouval se na starost, aby se nerozbila, když místo do koupelny zamířil napříč místností. Pokud na něj nečíhala v podlaze žádná zrádná vrzavá prkna, ani se nikde neválely fotografie, šla mu tichá chůze naprosto přirozeně.

Opatrně dorazil k pohovce a celou dobu nespouštěl oči z Hermoniny tváře. Z blízka nevypadala zase tak klidná a odpočatá, spíše se mu zdálo, jako by prožívala sen plný starostí. Zcela automaticky bez většího rozmýšlení uchopil cíp skrčené deky a opatrně jej popotáhl výš přes její holé rameno.

Ještě pár vteřin váhal, než svou pozornost zaměřil na parfém. Lákalo jej jeho tajemství, které tajemstvím ve skutečnosti ani být nemuselo.

* * *

„Severusi?“

„Hm?“ zahučel v domnění, že přítele předstíráním otrávenosti odradí od plánovaného dotazu. Nebyl naladěn na vážné rozhovory o práci, úplně mu stačilo, že už v téhle kanceláři strávil celý den. Být ochrankou ministra, i když neoficiální, bohužel znamenalo nucenou přítomnost na téměř všech jeho schůzkách.

„Tohohle budu litovat…“ Vzdychl Kingsley. Podtón onoho povzdechu v Severusovi přece jenom zažehl plamínek zvědavosti a upoutal jeho plnou pozornost. Pomalu odložil knihu a zvědavě se zahleděl na poněkud komicky nejistého ministra, kterému trvalo dalších pár chvil odhodlat se činu.

„No… kdybys třeba někdy chtěl… udělat radost nějaké ženě – myslím dárkem –, co bys jí koupil?“ dokončil a preventivně si založil ruce na prsou v obranném gestu.

Severusovi zacukaly koutky pobavením. „Vážně v tomto směru žádáš o radu zrovna mě?“ Nedovolil svému mírnému úsměvu uvadnout ani poté, co podrobněji analyzoval skutečnost, ukrytou pod vlastními slovy.

„Už to tak vypadá. Ale přiznávám, že jsi až třetí na seznamu, akorát že Harry si užívá líbánky a Neville je teď prakticky stále v nemocnici s babičkou. Tak mě nemuč a zapoj svůj brilantní mozek, mám na to jen pár dní.“

Cítil se být polichocen, že dostal přednost alespoň před Weasleym.

„Vsaď na nějaký výlet – nejlépe do Paříže – nic nezkazíš. Odpoledne v Louvru, večeře ve špičkové restauraci, luxusní hotel – oba si přijdete na své.“

„Není to tenhle druh dárku,“ upozornil Kingsley se staženým obočím, jako by ho samotná představa nějakým způsobem pobuřovala, „jen trvanlivější druh poděkování.“

„Takže příslib do budoucnosti?“

Kingsley otráveně mávnul rukou: „Já věděl, že toho budu litovat. Víš co, zapomeň na to, ano?“ Sehnul hlavu a prohrábl několik papírů, jakože se vrací ke své předchozí práci.

Severus zpětně vyhodnotil svůj úmyslně přehnaný spiklenecký tón za další naprosto zbytečný pokus vydolovat z Kingsleyho něco jiného než náznaky, a ustal s touto marnou snahou. Místo toho se zamyslel nad požadavkem, který Kingsley vznesl, jakkoliv prapodivný se mu zdál.

„Dobře, jak moc trvanlivé by to mělo být? A přehnanou originalitu ode mě nečekej.“

„Nečekám,“ po předchozím rozhořčení nebylo ani stopy, „přijímám návrhy, sám jsem se totiž nedostal dál než ke šperkům, a to se příliš nehodí.“

„Šperk ne?“ byl mu sebrán vítr z plachet. Na druhý pokus tedy zkusil zajít dál než za první nápad. Brzy mu bylo jasné, že kdyby sám byl nucen vymýšlet dárek, skončil by u nějakého lektvaru. Co jiného se od něj mohlo očekávat? Pak se chvíli trápil s vymýšlením takového, který by neurazil. Který by byl užitečný – pro ženu.

„Co takhle parfém?“ potlačil vítězoslavný podtón, který se mu snažil vniknout do hlasu, kde neměl co dělat.

Kingsley nakrčil nos: „Obyčejný parfém? Jak se mám trefit do vůně, která by seděla i jí? Na tohle nemám buňky.“

„O obyčejnosti nepadlo ani slovo. V Londýně sice nepochodíš, ale ve Francii je maličký krámek, kde se tamější prodavač zabývá výrobou parfémů osobám na míru. Jsou sice trošku dražší, ale když obstaráš vše, co se po tobě bude chtít, nemůžeš se s vůní netrefit.“

Bezpochyby tentokrát Kingsleyho nadchnul, měl totiž ve tváři výraz dítěte, které prvně spatřilo Příčnou ulici.

„To je geniální! Myslíš, že mají ještě otevřeno?“

* * *

Kingsleyho se na pokrok s dárkem zeptal dvakrát; poprvé mu přítel přistrčil pod nos nějaký kus papíru, že prý to vzorek; podruhé už mu odpovědí byl jen úsměv a jednoduchá věta, že je parfém předán. Obdarovaná osoba pro Severuse zůstala bezejmenná, měl jen teorie, kterým nekraloval nikdo jiný než Hermiona. Sice o ní tehdy už nějaký pátek neslyšel, protože si dívka držela odstup od společenských akcí i od Kingsleyho domácnosti, ale věděl, že se ti dva stále pravidelně navštěvují.

Dávno zapomněl, že něco takového před více než dvěma a půl lety s Kingsleym probírali, ani ho nenapadlo si ty dvě vůně spojovat, protože mu nepřipadaly podobné. Čichová paměť mu sice sloužila dobře, ale koncentrace vůně na tehdejším Kingsleyho vzorku byla tak hutná, že stěží odolal nutkání promnout si nos a jen vyjádřil předstírané nadšení pokýváním hlavy. I tak ho zaujala možnost, že ten dárek, na který přispěl nápadem, leží zrovna v jeho dlani.

Po chvilce zkoumání lahvičky opravdu objevil drobným Kingsleyho písmem napsané věnování na štítku – „Ať k tobě jednou přivede toho pravého.“.

I když věděl, že by měl raději voňavku položit zpátky a zase se od pohovky vzdálit, dlouho se na těch několik slov díval – nemohl nezůstat a nepřemýšlet, jaký význam to věnování má. Napadlo ho, zda to nebyl od Kingsleyho způsob, jak odvrátit Hermioninu náklonnost, to mu ale příliš do sebe nezapadalo časově, neboť jí ten parfém daroval v době, kdy se držela stranou veřejnosti, a kdy zároveň podle jeho výpočtů měla být těhotná.

Nestihl si vyvodit žádné další závěry, tentokrát si byl stoprocentně jistý, že se na něj Hermiona upřeně dívá – světlo z kuchyňského koutu se jí odráželo v doširoka otevřených očích. Parfém jej zaujal natolik, že přestal být obezřetný.

Silou vůle neucukl, když ten zkoumavý pohled zaznamenal, přestože si byl vědom nemístně malého prostoru mezi nimi, i toho, jak zvláštně jí musí situace připadat. Netušil, co očekávat, měla plné právo se zlobit, že jí zatajil existenci batohu, i že prohledával jeho obsah. A teď ještě k tomu přidal další zásah do soukromí. Nechal proto rozuzlení situace na ní.

Hermiona se zapřela o loket a dívala se mu zpříma do očí. „Dostala jsem ji od Kingsleyho, jsem ráda, že ji nezničil ten požár.“

Navzdory jeho očekávání nezněla nijak pohoršeně, proto se rozhodl nevymýšlet si krkolomné důvody pro své počínání. Jen prostě přikývl: „Všiml jsem si jeho rukopisu. A vzpomínám si, že se jistou dobu sháněl po perfektním dárku.“

Pousmála se. „Říkal mi, že výběr s někým konzultoval, vás jsem netipovala. Což samozřejmě nemyslím zle.“

„I mě s tím překvapil,“ přiznal a ani se nenamáhal pobavení skrývat. Byl příliš unavený na to, aby si nadále při vzpomínkách na Kingsleyho s kamennou tváří udržoval odstup. Před Hermionou už přestával pociťovat tu nutnost.

Když Hermiona jeho emoční upřímnost ocenila dalším vřelým úsměvem; konec dne mu začal připadat mnohem příjemnější než jeho průběh. Všiml si, že její dech voní po kávě, lákavě a intenzivně. Opětoval jí pohled do plynoucích vteřin ticha a přemýšlel, co se jí honí hlavou, že najednou mlčí.

Odpověď dostal vzápětí, a nejen slovní. Hermiona se mu znenadání vrhla kolem krku.

„Tolik jsem se vašeho zatčení bála… Jsem moc ráda, že jste se vrátil.“

Příjemná vůně parfému jej zaplavila mnohem intenzivněji. Krapet užasle zamrkal, lichotila mu její starost, a to objetí rozhodně také nebylo nepříjemné, jen nečekané. Pohnul pažemi, ale dokončil pohyb jen pravou, jíž Hermionu dvakrát neohrabaně poplácal po lopatce.

„Omlouvám se, snad nepřekračuju příliš hranice,“ zamumlala po chvíli a zase se odtáhla.

Sice je v tom skromném osvětlení příliš neviděl, zato rozpaky z jejího hlasu cítil. Uvažoval, jak ji spravit o tom, že nepotřebuje slyšet omluvy; nechtěl, aby si myslela, že mu kterýkoliv z dosavadních fyzických kontaktů byl nějak výrazně nepříjemný. Ženy se mu kolem krku nevrhaly zrovna pravidelně, proto se o ty vzácné chvilky nehodlal připravit.

„Nic se neděje,“ ani netušil, proč to, ale najednou se slyšel dodávat: „Pokud mě nehodláte zase líbat…“

Hermiona vytřeštila oči, zavrtěla hlavou a trochu zahanbeně ji sklopila. Snad i pochopila, že z jeho strany šlo o vtip, jenomže Severus si svými vlastními slovy docela zavařil – najednou se pro něj stalo téměř nemožné odolat magnetismu jejích rtů, které se nalézaly tak blízko… Stačilo by se jen trochu pohnout. Odstrčila by ho?

Vzpamatoval se v polovině čtvrté vteřiny; vstal tak rychle, jak mu to dovolily klouby, jen aby získal tolik potřebný odstup. Ještěže jej u toho zírání Hermiona nepřistihla, zřejmě by nebyl schopen podat vysvětlení. Sám sobě to nebyl schopen vysvětlit.

„Vidím, že jste unavená, za to probuzení se omlouvám. Jestli souhlasíte, tak vás s novinkami seznámím až ráno.“

„Nějaké jsou? To snad ani nedospím.“

„Ale ano. Dobrou noc.“

„I vám.“

Pomalu, aby to nevypadalo jako úprk, odešel do koupelny, kde si ledovou vodou opláchnul obličej. Zíral si v zrcadle do očí s vtíravým povědomím o Hermioně ve vedlejší místnosti. Nečekal, že její přítomnost na něj bude mít takový dopad, alespoň ne tak brzy, ale přece jenom byl stále muž a ona krásná žena…

Hned raději z praktických důvodů veškeré nemístné myšlenky z posledních minut svedl na únavu a odsunul je na nejvzdálenější místo pomyslné poličky v mysli.

* * *

Hermiona v noci už nenašla sílu, aby se z pohovky přesunula do malé ložnice, usnula jen pár vteřin po Severusově odchodu. Nyní ležela s rukama za hlavou a zešikma koukala na nástěnku nad sebou – do míst, kde visela Severusova fotografie. Trochu se styděla, že se zase neovládla a objala ho, byla přesvědčená, že už mu tím musí lézt na nervy, přestože to popřel. V tu chvíli svou radost z jeho návratu ale neuměla vyjádřit mírněji, obzvlášť poté, co několik minut sledovala nehlídaný usměv při zkoumání její voňavky. Spánek samozřejmě předstírala, Severusův nenápadný příchod by nezaspala ani po dalším Adamově lektvarovém zásahu. Pozorovala Severusovo počínání a nedala najevo, že je vzhůru, dokud ji zvědavost nepřemohla. Tolik se jej chtěla zeptat, co se na ministerstvu odehrávalo, ale věděla, že tím by ho přinutila vrátit se ke svému neprostupnému výrazu, na kterém si do té chvíle nedával příliš záležet. Právě jeho mírný úsměv jí dodal dostatek odvahy k tomu, aby ho objala. Chtěla tak vyjádřit svou radost a úlevu, což se jí i povedlo, jen nečekala, že to Severus přejde pouze neútočnou poznámkou.

Poznámkou, jíž jí připomněl polibek, který raději vytěsnila z hlavy a doufala, že on také. Za tím letmým rychlým dotykem rtů se tenkrát neskrývalo nic jiného než její zoufalství a vidina bezvýchodné situace. Ani si to pořádně nepamatovala, celý onen den jí splýval v nekonečné bolesti.

Začínalo jí být líto, že nebyla při smyslech více.

Dalších deset minut se přemlouvala, než vstala z pohovky a dala hlavní místnost do pořádku. Nebyla sto vzpomenout si, v kolik hodin ji Severus probudil svým návratem, ale cítila se odpočatá.

Připravila studenou snídani pro sebe i Severuse, ale budit ho nešla. Přemýšlela, zda by nebyla vhodná chvíle začít zařizovat schůzku s Harrym, které už se nemohla nadále vyhýbat, ale nejdříve chtěla znát novinky, o kterých se Severus v noci zmínil.

Nakonec na něj nemusela čekat ani příliš dlouho; ani ne dvacet minut odpočívala se zavřenýma očima na lehátku, když poznala, že je Severus vzhůru. Vyčkávala a poslouchala kroky pod sebou, dokud se nepřemístily až k ní a místo slunečních paprsků na ni nedopadl stín.

„Hermiono, promluvíme si?“

Otevřela oči a spatřila jeho napřaženou ruku. Vložila svou dlaň do jeho a nechala se vytáhnout na nohy. Přešli na záď a sedli si každý na opačný konec pohovky. Na mramorovém povrchu stolu lícem dolů leželo několik fotografií a papírů.

Severus jí vypověděl o zmizení Mloka Scamandera a o poněkud šílené teorii Laury, že byl muž unesen vlastním synem. Pak zmínil krátký rozhovor s Nevillem, než dospěl k důvodu, proč a kde se tolik zdržel: „Nejdříve jsem předpokládal, že je to další osoba, která se snaží dostat skrze mě k vám, ale když jsem si vyhledal jeho složku v archivu, nezdá se mi to už tolik pravděpodobné. Podívejte se,“ otočil písmem nahoru první list papíru, „je to jen kopie, původní pergameny jsem tentokrát pro jistotu nechal na místě.“

„Axel Dunn, Odbor záhad, úklid?“ příliš nechápala, čeho přesně Severus chce, aby si všimla. Moc informací tam dále napsáno nebylo, spíše to působilo dojmem, že údajů je ve spisu jen tolik, aby přijetí onoho člověka nepůsobilo podezřele. Nebo Axel Dunn jednoduše neměl příliš pestrou minulost, která by mohla být v životopisu zaznamenána.

A pak narazila na podpisy: „Přijímal ho Kingsley? Odkdy ministr kouzel vybírá úklidový personál?“ divila se po právu.

Severus souhlasně pokynul zdvihnutým ukazováčkem.

„Dunn byl první a jediný, koho Kingsley přijal osobně. Hledal jsem všude, počínaje odborem záhad, atriem konče, ale nenašel jsem ani jeho, ani kancelář, ve které by měl sídlit.“

„Uklízeč potřebuje kancelář?“ podivila se pohotově i nad touto další zvláštností.

„Kancelář nebo pracovnu, něco zřejmě ano,“ vytáhl Severus druhý papír, na kterém byl soupis kumbálů a dílen, spadajících pod pracovníky kouzelné údržby. Předposlední tři řádky dosvědčovaly, že od ledna 2000 ministerstvo poskytovalo Axelu Dunnovi místnost nespecifikovaných výměrů na neurčeném podlaží pro účely spojené s jeho náplní práce.

Zprvu jí to nepřišlo až tak zajímavé, ve srovnání s ostatními záznamy byl ale tento neobvykle neurčitý.

„Vyvodil jsem závěr, že Dunn byl Kingslyho člověk, nevím, z jakého důvodu jej zaměstnával, o nikom podobném se přede mnou nikdy nezmínil, ale mám v plánu pokusit se jej v nejbližší době opětovně vyhledat.“

Nedal to najevo, ale poznala, že jej tížila možnost, že mu přítel nedůvěřoval natolik, aby se podělil o všechny své plány. A ještě horší pro něj bylo zeptat se, zda se Kingsley více nesvěřil jí.

Pochopila to, přestože nepoložil přímou otázku. Vzpomněla si na Kingsleyho zmínku o preventivním opatření; nějaké zaváděl přibližně v době, kdy ji v pokoji Děravého kotle požádal o výzkum lektvaru. Zvažovala, co Severuse zraní méně – přiznání, že skutečně ví více než on, nebo další upravená pravda?

„Jeho jméno ani tvář mi nic neříká, ale mám tušení, že úkolem toho muže bylo tajně shromažďovat informace z celého ministerstva. Neznám důvod, proč se vám ukázal.“

„Soukromý zvěd?“ Severus s užaslým výdechem narazil zády do opěrky. „Prozíravé… A vysvětlovalo by to ty neurčité údaje ve složkách a možná i odkud se bral jistý druh informací, který bystrozorskému sboru pomáhal při vyšetřování. Jak toho muže najít, když se pohybuje jako stín?“

„Jestli s vámi chtěl mluvit, najde si vás sám, pokud bude kolovat informace, že jste zrovna na ústředí.“

„To byla řečnická otázka. Zvažuji důležitost toho setkání. Přeci jen, kdyby ten člověk měl nějaké informace o vrahovi Kingsleyho, nečekal by přes rok se snahou mě kontaktovat. Musí to být něco čerstvého, něco, co se možná ani té vraždy netýká. Ne… Prioritou pro nás stále zůstává Potter.“

Pokrčením ramen dala najevo, že nemá námitky. „Takže mám zkusit domluvit setkání, nebo čekáme na Nevillovu odpověď?“

„To je na vás. Mým záměrem bylo pouze otestovat Longbottoma a jeho reakci.“

Opravdu se musela ovládat, aby nepřevrátila oči, Severus a jeho testy... Také mnohými prošla během lektvarového doučování, které na ni Kingsley ušil.

„Tak to udělám hned, jestli jste už uvažoval nad místem setkání a jste schopný to do pár hodin sepsat.“

Přikývl. Proto nahmatala v kapse galeon a vytáhla ho na světlo. Poté nastavila Ginnyino jméno, aktuální datum a čas na přesných jedenáct dopoledne. Nakonec ještě připojila krátkou zprávu Ten čas přišel.

„Domluvily jsme se s Ginny. V případě, že bych potřebovala poslat více informací, než na které by stačil galeon, mám poslat tuto zprávu, načež ona v uvedený čas na chvíli zruší sledovací kouzlo krbu. Chodí do práce na odpolední směny, tudíž by měla mít volno. Výpadek kouzel se dá před kontrolou z ministerstva spolehlivě zamluvit jen jednou, proto tu příležitost nemůžeme propásnout.“

„V pořádku. Už jsem souhlasil, že to zkusíme nejprve po vašem. Nejsem však přesvědčen, že se Potterové vzhledem k její profesi zaklínače-odeklínače podaří zamluvit výpadek kouzel u domácího krbu. Předpokládám tedy, že jste domluveny na jiné místo.“

Ne, ve skutečnosti předpokládal pravý opak a chtěl poukázat na jejich neprozíravost. Obě si ale při vymýšlení této nouzové možnosti komunikace dávaly velký pozor, aby nepřehlédly žádné detaily. Ginny kvůli Harrymu, který jí zakázal udržovat s Hermionou kontakt, Hermiona zase byla obezřetná kvůli Ginny, aby alespoň trochu zmenšila její riziko obvinění z napomáhání uprchlíkovi.

„Ano, víme o vhodnějším krbu.“

„Potom máte neomezený počet možností pro kontakt tímto způsobem.“

Pochopila z toho tónu odkud ten vyzvídavý vítr fouká. A chápala, proč mu to připadá zbytečně komplikované, když se nedávno k Nevillovi stačilo jen přemístit.

„Opakované výpadky kouzel v letaxové síti by dříve či později vedly k odhalení Ginny. Nebudeme riskovat více než jeden pokus. A všechno děláme kvůli Harrymu a jeho podezření, že je celá jeho rodina sledovaná.“

Severuse ta zmínka o sledování očividně zaujala, ale nepožádal o upřesnění. Snad vidinou blízké možnosti zeptat se osobně a na bezpečné půdě.

„V tom případě tu zprávu odešlete. Sepíšu instrukce a předpokládám, že najít vhodný krb k odeslání je také na mně.“

„Pokud stále trváte, abych neopustila jachtu, pak ano. Ale stačí nějaký veřejný, třeba v Děravém kotli. Důležité je pouze zrušení sledovacího kouzla u příjemce, což by mělo být zařízeno.“ Galeon, který posloužil své funkci, už opět bezpečně ležel v její kapse, ještě mírně teplý po rychlé souhlasné odpovědi od Ginny.

Severus si ještě několika dalšími otázkami prověřil, zda opravdu nic neopomněly, než byl ochotný začít sepisovat informace o místě setkání. Zatímco se věnoval svému, Hermiona psala samotný dopis pro Harryho, o jehož nenápadné doručení se měla postarat Ginny.

Ještě dlouho poté, co už Severus odložil pero, se trápila nad rozepsanými řádky. Slova k ní nepřicházela, a když už ano, připadala jí nevhodná a nedostačující. Psát cizímu člověku by v tomto případě bylo mnohem jednodušší.

Doufala, že si od složitých myšlenkových pochodů a rozhodnutí oddechne, když konečně připojila pod hotové dílo svůj podpis, jakmile však její propiska zazvonila o povrch stolu, Severus sáhl po poslední dosud neotočené fotografii.

Jen naprostou náhodou si v tu chvíli všimla, že v jednom z rohů lesklého papíru je značka série, ze které fotografie pochází – modré M.

Trvalo jí jen zlomek vteřiny uvědomit si, co by spatřila, kdyby Severus fotku otočil – louku s houpačkou, samu sebe a Kingsleyho s Mac. Během další vteřiny měla jasno i v tom, že jakmile se fotografie otočí, nebude pro ni cesta zpátky.

Severus už svíral růžek, když zachytila jeho ruku a jemně ji přitiskla ke stolu. Nedovolila mu promluvit.

„Dal jste mi poslední šanci, vím to. Jen se… prosím, neptejte dnes.“ Nedokázala se mu dívat do očí, proto si nevšimla, že on oční kontakt také nevyhledává.

Připravovala se na výbušné protesty plné jedu, ale překvapil ji jednoduchou otázkou položenou neutrálním tónem: „Vážně mi tolik nedůvěřujete?“

Nevědomky sevřela jeho ruku; nepřestávala ji tisknout ke hřbetu fotky, aby ji náhodou skutečně neotočil.

„To není otázka důvěry, Severusi, ale dodržování slibů. Nepochybuju o tom, že byste v mé situaci zůstal stejně mlčenlivý, ale…“ váhala; mluvilo se jí těžko, „jestli tohle skončí špatně – jestli já skončím ve vězení –, do všeho vás zasvětím, protože někdo musí zůstat a dávat na ně pozor. Nikdo lepší než vy mě nenapadá; protože já vám důvěřuju, ač to tak teď možná nevypadá.“

Tentokrát už si jeho pohled vysloužila; zvedl hlavu, tvář i oči měl bezvýrazně chladné a jeho tón mrazil: „Dokola a dokola, píseň zůstává stejná. To nás nikam neposouvá, že? Ale ušetřete mě i sebe těch nesmyslů, že mlčíte jen kvůli dávnému slibu. Možná jsem vás odhadl špatně, možná se od sobecké Collinsové zase tolik nelišíte.“

Pak vyprostil svou ruku a bez dalšího slova shrnul papíry na jednu hromadu a odešel s nimi do podpalubí. Jen fotografii nechal už nedotčenou.

Nedokázala říct, zda to byl projev naprosté nedůvěry, nebo jen rezignování nad její neoblomností, jen jeho zklamání cítila zřetelně. To ji mrzelo nejvíce.

Zavřela oči a tvrdě zabořila hlavu do opěrky. Cítila se jako uštvaná laň, zahnaná do kouta rozvětvených skal, které se podařilo zmizet z dohledu svému pronásledovateli. Avšak jen zdánlivě.

To, co říkala, myslela vážně; kam Severus mířil, když to označil za nesmysly? Měl snad pravdu?

Mohla se ještě nadále schovávat za ušlechtilost slibu, nebo bylo načase konečně si připustit, že se za její neochotou říct pravdu skrývá něco dalšího? Něco jednoduchého a prostého.

Obyčejný stud…

Pro zanechání komentáře klikni SEM