Lovecká chata Na Kamenné stráni se už dlouhé časy neřadila mezi zářivé novostavby. Ještě dříve, než pro ni byly vyhloubeny základy, spadala mezi neveliký majetek rodiny Snapeů. Ti do dřeva jejích stěn celá desetiletí vyrývali ponuré příběhy, uchovávali špinavá tajemství. Generace ji nechávaly chátrat, o renovaci se nikdo nestaral, přesto ve výsledku byla tím jediným užitečným, co Severus po svém otci zdědil.

Roky po jeho smrti mu byl osud chaty ukradený, nestaral se o ni, ani ji nenavštívil. V den, kdy jej konečně přemohla zvědavost, jej čekalo překvapení, když uprostřed lesů nenalezl takovou ruinu, jakou si vykreslil v myšlenkách. I přes dlouhá léta bez údržby, dopadla chata nejspíše lépe, než kdyby se o údržbu Tobias Snape za svého života vůbec pokoušel.

Severus váhal, zda se chaty raději nezbavit, ale po dlouhém rozvažování dospěl k rozhodnutí, že si ji nechá; už kvůli tomu, že zůstal – a pravděpodobně i zůstane – posledním nositelem jména Snape. Brzy na to zadal zakázku dvěma spolupracujícím architektům, mudlovi a kouzelníkovi, a nechal celou chatu zrekonstruovat a přizpůsobit k užívání magie. To vše ještě v době, kdy netušil, jak moc se takové prostory budou hodit. Přirozeně ne jemu samotnému, protože by stačilo jen trochu zavzpomínat, aby si spočítal, že v jeho vlastní chatě strávil daleko více času Kingsley. Sám si na odpočinek v obležení téměř nedotčené nádherné přírody dokázal vyhradit jen několik víkendů a změna se v nejbližší době za současné situace ani nedala očekávat.

I dnes mohl odpočinek jedině předstírat, a ani to mu v atmosféře ztěžklé nervozitou a strachem příliš nešlo. Nemohl se na to dívat; nemohl se na ni dívat. Napůl seděl, napůl ležel ve svém oblíbeném křesle a snažil se soustředit na melodii oblíbené písně, ale ve výsledku jen chaoticky poklepával prsty, zatímco stejně po sluchu vnímal jen ji. Přemýšlel, co se jí honí hlavou, protože za jejím skoro sprintem ode zdi ke zdi se nemohlo skrývat jen čekání na Potterovo rozhodnutí.

Všiml si, že se zarazila, když vyšli z lesa na malou mýtinku s chatou, ale plnou pozornost tomu začal věnovat až nyní. Myslel si, že jen nečekala pro setkání podobné místo, ale ten její zvláštní výraz také mohl značit, že už tady někdy dříve byla. Téměř stoprocentně si byl jist, že za tu nervozitu mohla Kamenná stráň. Ale proč? Věděl, že Kingsley si jednou nebo dvakrát sem do chaty nějakou ženu přivedl, a kdysi dokonce i Hermionu mezi úzký okruh podezřelých dam řadil. Návrat k tomuto podezřívání ale brzy zamítl – nejenže ona sama jakýkoliv intimnější vztah vehementně popírala, také v jejích očích marně hledal s tím spojenou bolest oživovaných vzpomínek, a z její chůze a zrychleného dechu spíše dedukoval, že chatu vnímá jako klec, nikoliv příjemné místo. To se ho dokonce trochu dotklo.

Po předchozích zkušenostech se rozhodl nevyptávat se a raději počkat, jestli k němu jednou nepocítí tolik důvěry a sama se nerozhodne se svěřit. Doprošovat se už ho unavovalo.

To ale neznamenalo, že by začal přehlížet její momentální zjevné duševní utrpení. Už několikrát se snažil uklidnit ji, ale nebyl v tom moc dobrý ani úspěšný; vždy z něj nakonec vylítl nějaký nesmysl, který vyzněl spíš jako narážka. Mluvení se proto vyhýbal jak to šlo, dokud však ze sebe nevyloudila to podivné přidušené vyjeknutí, které ho donutilo otevřít oči a zeptat se, co se děje.

„Bojím se, že nepřijde. Myslíte, že přijde?“ zadrmolila. Očividně ne přímo to, co jí bezprostředně před otázkou proběhlo hlavou.

Nezvládl by uklidňující tón, jen ji sledoval a během chvíle mu došlo, že Hermiona panikaří. Rychle zvažoval, co s tím. Říct, že kdyby Potter dnes nepřišel sám, vydal by se za ním, aby ho sem dotáhl za límeček třeba i násilím, by asi nebyla ta správná volba. Spíše by se vyděsila ještě více.

Téměř automaticky ji necíleně a bez větších výčitek několikrát odbyl poznámkou, protože ho stejně ztracená v temných myšlenkách nebyla schopna vnímat. Krátce poté, co spočítal, že zvládla přes místnost uběhat tři čtvrtě míle, si vzpomněl, že v takové situaci už přece byl, a to celkem nedávno. Do jejího k smrti vyděšeného podvědomí tenkrát nakonec proniknout dokázal; teď to musel zvládnout ještě jednou – sice jí nešlo o život, ale emoce s ní cvičily podobně intenzivně. Už to nesnesl. Po posledním neúspěšném slovním pokusu zachytil její ruku, když jej výhodně míjela, a snad přiměřeným trhnutím ji donutil k přímému očnímu kontaktu.

Podtón důvěrnosti dávných přátel mu do hlasu vskočil zcela přirozeně: „Hermiono, už se uklidni, ano?“ Pokračoval naléhavě, aby neměla šanci jej nevnímat, a byl úspěšný; něčím ji konečně přinutil vyslovit to, co ji děsilo nejvíce.

„Kingsley byl i jeho přítel, asi mi to vyčítá.“

Tušil, že ji nejvíce ničí právě myšlenka na pochyby nejlepšího přítele, zároveň věděl, že se trápí naprosto zbytečně – to mu Potter tenkrát v Děravém kotli dal zřetelně najevo. Hermiona o loajalitě svého přítele určitě věděla, jen to potřebovala slyšet nahlas od někoho jiného: „Potter je na tvé straně, o tom jediném nepochybuji. Stále má ten svůj komplex spasitele, ale zároveň zřejmě i důvod, proč jej drží na uzdě.“

„Myslíte?“ usmála se vděčně a on poznal, že je z ní zase ta rozvážná žena, v jejíž společnosti trávil čas rád.

Vstal z křesla, aby ji kvůli němu nerozbolela záda, ale nějak se mu nechtělo ji definitivně pustit.

„Jen se chci ujistit, že nezačneš zase pochodovat,“ vymluvil se pohotově.

Věřil jejímu „Už budu v pořádku.“, přesto se k ukončení fyzického kontaktu neměl ani poté, co se stal poněkud nepatřičným v souvislosti s jejím upozorněním na nevyžádané tykání. To nejspíše byla právě ta věc, která upoutala její pozornost. Sám vlastní změnu formálnosti ani pořádně nezaregistroval, zato chápal, že pro ni může být nepříjemná.

„Nechtěl jsem se vás dotknout,“ vysvětloval své jednání a celou dobu se snažil o lhostejnost, „…, ale jestli je vám to nepříjemné, napříště se tomu vyhnu.“

„Není. Nevadilo mi to. Ani teď, ani jindy.“

Nehraným úlekem a napůl zmatenou snahou uvést tón svého výroku na pravou míru ho potěšila. Objasnila mu tak, že její upozornění pochopil špatně, až se musel usmát té neskutečné ironii.

Kingsley mu vždycky říkával, jak je směšné, že se s Hermionou stále oslovují pane profesore a slečno Grangeová i poté, co se více než čtrnáct měsíců vkuse pravidelně jednou týdně potkávají nad kotlíkem. Nikdy jeho narážky nebral příliš v potaz, nepředpokládal, že by Hermiona o změnu formálnosti mezi nimi stála. I ke křestním jménům přešli jen s opravdu velkým Kingsleyho přičiněním; dodnes se domníval, že tato rovina oslovování Hermioně vyhovuje. Připustil si ale, že od ní slýchá své jméno rád, v jejím hlase nezaznívala žádná vypočítavost nebo zášť, a to mu připomínalo dětství s Lily. Častokrát ho z toho dojmu vyvedlo Hermionino následující vykání; pár týdnů před Kingsleyho smrtí proto zvažoval, zda jí nenabídnout tykání. Možná by se nakonec, ve chvíli, kdy by se přestal přesvědčovat, že ona volba náleží jí samotné, k nabídce odhodlal, to už ale neměl možnost zjistit. Chytil se šance současné, neboť to možná byl ten krok, který scházel, aby mu Hermiona plně důvěřovala.

„Tak to bychom u tykání už mohli zůstat, co myslíte?“

„To bychom vážně mohli.“

Mírně si naběhl, při vších úvahách nad nabídkou náhle netušil, co si počít se souhlasem. Věděl, co se společensky sluší, ohledně Hermioniných reakcí už takovou jistotu neměl. Zkusmo k ní přikročil.

„Sdělovat křestní jména si, hádám, nemusíme.“ Získával si ještě trochu času. Bedlivě pátral po jakýchkoliv náznacích z její strany a přehlížel prodlužující se ticho. Potřásat si rukou už nemuseli, neboť stále lehce svíral její zápěstí. To by mu jako stvrzení tykání stejně nestačilo; od jistého incidentu na jachtě jí něco zůstal dlužen; společensky vhodnou záminku hodlal využít, obzvláště když Hermiona nevypadala nepřístupně.

Naklonil se k ní s úmyslem lehkého zdvořilostního polibku na rty a téměř uspěl. Modré světlo přenášedla jej vyvedlo z rovnováhy natolik, že jí raději neobratně vtiskl polibek pouze na tvář a odstoupil. Jen povzdech v sobě neudusil.

„Návštěva nám dorazila,“ poznamenal bez svého obvyklého chladného tónu, i když měl silné nutkání jej využít. Všiml si, že jím jí občas ubližuje, a leč potlačoval zklamání, nemohl si jej ventilovat na ní.

I Hermiona na chvíli vypadala zcela vyplašeně. Považoval za úspěch, že ji alespoň na chvíli rozptýlil natolik, že přestala myslet na Potterovo zpoždění.

„Hm, asi za ním raději půjdu ven, předtím, než –“

Hlas se jí zadrhl, proto načatou větu dokončil za ni: „– než se se mnou potká? Počkám, ať se vyhneme scénám.“

Jen, co se přivřely dveře, vrátil se do svého křesla a hledal určitý bod, kam přesměrovat antipatie k Potterovi, protože bylo nesmírně důležité, aby se všichni dokázali konstruktivně bavit bez zbytečných přestávek vyplněných hádkami.

Ale přenést se přes zášť z Potterova posledního prohřešku – opravdu špatného načasování – , mu momentálně připadalo nereálné.

Hermiona nervozitou klopýtla o spodní ze dvou schůdků terásky k chatě, když se nejistě hnala na louku k mužské postavě, která zírala opačným směrem někam do lesů. Harry ještě Kamennou stráň – nějak takto ji Severus mezi řečí pojmenoval – nemohl vidět. Měla v kapse lísteček, který prvně odkryl Fideliovo zaklínadlo pro ni, teď měl splnit stejnou funkci i u Harryho. Svírala ho jako pocit útěchy, a snaha jej nepokrčit padla za své, když roztřeseně vyslovila kamarádovo jméno těsně před hranicí bariéry.

Harry se pohotově otočil a ostřil na ni. Zarazila se nad jeho neudržovaným vzhledem. Strhanou tvář rámovalo strniště vousů, očividně se několik dní neoholil, což u něj rozhodně nebývalo zvykem. V ruce svíral hůlku, alespoň to se nezměnilo – nepřipraveného bystrozora by už dávno někdo překvapil a zmrzačil či zabil.

Když ji spatřil, vydechl úlevou; ve tváři se mu zračila stejná nejistota, která trápila i ji. Zavrtěla hlavou, aby rozehnala slzy, pro tuto chvíli bylo vše zapomenuto. Skočila mu kolem krku a nechala se drtit jeho známými svalnatými pažemi.

„U Morgany, ty jsi tady!“

Krátce se zasmál úlevou, než opět zvážněl: „A ty taky. Jsi v pořádku? A buď upřímná!“ chytil ji za ramena, odtáhl od sebe a důkladně ji rentgenoval pohledem. Jeho zelené oči se zastavily u všeho jen trochu podezřelého. Snažila při vší té pozornosti nervózně nepolykat, ale nepokoušela se mu nic rozmluvit. Pozdě si uvědomila, že by bylo vhodné věnovat stejnou pozornost nejen výrazu, ale i volbě odpovědi…

„Chvíli jsem v pořádku nebyla, ale už se mi vede skvěle.“ Nejraději by si nafackovala, nejen za tu pro Harryho naprosto zbytečnou informaci, ale i za ten tón, kterým ji podala. Viditelně jej vyděsila. Kousla se do jazyka a přála si, aby se nevyptával na podrobnosti. Bývala obdivována pro svou racionalitu, ne zbrklost; tu však očividně zvládla ve velké míře pochytit od svých přátel.

„Nebylas? A co – co se ti stalo?!“

Mlčky zavrtěla hlavou a upřela na něj prosebný pohled. Harry se po pár vteřinách dovtípil, že nepochodí, stejně se ještě malou chvíli sám marně snažil přijít na to, co tím myslela.

Vzdychl: „No, žiješ, to je asi hlavní. Nechme toho, asi chceš vědět, proč jdu pozdě. Ještě jsem –“

„To je tvoje věc, Harry,“ skočila mu do řeči z obav z výmluv. „Tumáš,“ podala mu lístek s adresou a předstírala, že na jeho dezolátním stavu není nic zvláštního.

„Jen tak mi dáš adresu? Žádná kontrolní otázka?“

„Kdybys nebyl Harry James Potter, přenášedlo by na tebe nereagovalo. Proto žádná otázka – já vím, že jsi to ty, jenom tvé úmysly odhadnout nedokážu.“

„To jsme na tom asi podobně,“ jeho oči zrcadlily její smutek, dokud nezamrkal a pohledem neuhnul. Rychle si sáhl pro lístek: „Ukaž teda, kde to jsme… hm… tak tady teď bydlíš?“ vrhl na dřevěné stavení zvědavý pohled, který tři vteřiny na to vystřídal nesouhlas. „Nebydlíš, že ne? Není to rozumné, nemáš tu dostatek ochran pro trvalý pobyt. Můžu ti pomoct nějaké přidat. Ale to ty přece umíš. Proč jsi to neudělala sama? Jak to, že tě Snape ještě nenašel? Teda, ne, že bych to chtěl. Jenom nechápu, co potom celou tu dobu dělá. Ale schvaluju ti, že nejsi v Americe. Tamější bystrozorové tě pořád hledají a nás nekontaktovali. Jak se ti to povedlo?“

Mluvil tak rychle a úsečně, že se v jeho řeči naprosto ztrácela. Nejjednodušší se jevilo opovědět jen na poslední otázku, která pro ni byla v tuto chvíli stejně nejdůležitější. Otevírala nebezpečné téma – jak se jí povedlo zmizet z Ameriky beze stop?

„Měla jsem pomocníka.“

Harry si ale snad ani neuvědomil, co ta odpověď může znamenat, nebo podobnou možnost bral automaticky za nereálnou. Dál se držel své nervózní zrychlené mluvy a začal s chvalozpěvem: „Trochu jsem se bál, říkal jsem si, že pokud tě někdo má chytit, tak on. Ale ty se nedáš! Snape je na tebe krátkej.“

Musela se držet, aby ho rázně neutnula. Vůbec jí to neulehčoval. Lehkým odkašláním se ujistila, že se jí podaří udržet klidný a vyrovnaný tón, a teprve potom promluvila: „Jenomže on mě ve skutečnosti dostihl i zatkl.“ Její předstíraný klid obsah sdělení ale nezastínil.

Harry šokovaně vyjekl: „Cože?!“ zdvojnásobil stisk hůlky a zatěkal kolem sebe pohledem. „Kdy?“

„Na tom přece nezáleží,“ zavrtěla hlavou. Nechtěla mu říkat nic bližšího, protože už se nemohla spolehnout na vlastní předpoklad jeho reakcí – to se jí téměř okamžitě potvrdilo jeho podezřívavým dotazem: „Nezáleží? Takže tohle je past?!“

„To jako moje past?“

„Kruci, ne!“ zavrtěl vyděšeně hlavou. Z jeho odmítavého tónu snad měla pochopit, že ji by z něčeho takového nikdy neobvinil. „Jeho přece! Řekni mi to, Hermiono! Udělal ti něco? Jestli jo, přísahám, že ho –“

Za žádnou cenu ho nechtěla nechat dokončit větu, Severus ji chránil; stal se právě tím opěrným bodem, kterým pro ni kdysi bývali Harry, Ron nebo Kingsley. Na to, jaký měla půl roku strach z jejich střetnutí, už si vůbec nevzpomněla.

„Na rozdíl od ostatních mi on pomohl!“ důrazně Harrymu utnula větu v půli. Ten zmlknul a hledal v její tváři vysvětlení, tohle sdělení na něj zafungovalo dokonale.

„Takže se o mě neboj, všechno je v pořádku. A tohle to,“ mávla za sebe na Kamennou stráň, „je jen místo na dnešek. Chtěli jsme mít klid a ten zajistit i tobě.“

„My? Kdo je to my?“ Přesně podle jejího očekávání ostražitě zpozorněl a položil zbytečnou otázku, jen aby měl chvíli na zpracování dalšího šoku. „On je tam?! To myslíš vážně?!“

Když si uvědomila, že má potřebu tvářit se provinile, okamžitě svou mimiku pevně ovládla. Nikomu se ospravedlňovat nemusela, Harrymu už vůbec ne.

Pohlédla mu zpříma do očí: „Ano, Severus čeká vevnitř, a já bych byla opravdu šťastná, kdybys to bral jako fakt a ne něco, co můžeš změnit hádkou. Ale pokud to akceptovat nezvládneš, jdi raději hned.“

Jeho zmatený vyčítavý pohled ustála; tady už nesnesla námitky. Dlouho neodpovídal a ji nenapadlo vyžadovat opak. Chápala, že mu poskytla mnoho podnětů k přemýšlení; překvapila i samu sebe, natožpak jeho. I když ji bodavý pocit v žaludku nenechával přehlédnout očividný fakt změněných priorit, ze svého rozhodnutí špatný pocit neměla. Bylo správné.

„Asi ti do toho vážně nemám co mluvit. Pokud ti to tak vyhovuje, budu se snažit to respektovat.“ Vzdychl. Nebylo těžké uhodnout, že se mu ta slova neříkají snadno.

„Nedá se zrovna říct, že mi to vyhovuje,“ nevesele poznamenala, ale zároveň i vděčně přikývla. „To víš, že se chci vrátit domů. Pomůžeš mi? Můžeme jít dovnitř a všichni si promluvit?“

Harry nepříliš nadšeně vyšel schody a položil ruku na kliku. S němou otázkou se ohlédl, ale na další pobízení nečekal. Viděla tu zvědavost, která ho popoháněla kupředu, ale i přes tu vlastní zůstala venku o několik desítek vteřin déle. Chyběla jí přirozenost, která v minulosti provázela veškerý čas strávený v Harryho přítomnosti. Dokud to bylo možné, oddalovala hrůzné poznání, že už přátelství mezi ní a Harrym nikdy nemusí být stejně… jednoduché.

Předstíraně si vychutnávala vzduch provoněný jehličím, napětí ji upoutalo na místě.

Až jedno pronikavé zasyčení, neslučující se s denní dobou, ji probralo. Porozuměla významu ve vteřině; důrazně v odpověď zavrtěla hlavou, a pak sebrala potřebnou odvahu…

Přechod zvenčí do šera chaty jí zezačátku znesnadnil vnímat naplno atmosféru v místnosti; nepochopila hned, proč Harry stojí se zaťatými pěstmi, nebo proč se Severus ani nezvedl z křesla, aby se s ním alespoň symbolicky uvítal. Zřejmě v její nepřítomnosti nepadlo ani žádné slovo. Pak si uvědomila, že Harrymu sice o Severusově přítomnosti řekla, ale to ještě neznamenalo, že jej přesvědčení se na vlastní oči vůbec nezasáhne. Buď to vstřebával opravdu tak dlouho, nebo jen hledal neutrální start rozhovoru.

„Zdravím, kolego, nakonec jste ji přece jenom poslouchal?“

„Nutno říci, že mi nedala na vybranou,“ zareagoval Severus okamžitě, jako by přesně takovou otázku očekával. Hermiona potlačila převrácení očí v sloup a raději pozorněji prozkoumala drobné změny, které interiér chaty prodělal, zatímco se venku bavila s Harrym. Severus posunul stůl, obě pohovky i křesla, aby to jeho stálo přesně naproti dveřím, aby na ně měl nekrytý výhled. Bylo zcela zřejmé, že pro Harryho přichystal to druhé křeslo, aby jej měl pod dozorem. Přebývalo jí podvědomě ještě něco dalšího, ale spíš než o nábytku přemýšlela o Severusově hůlce, jíž třímal stále v ruce. Znamenalo to nedůvěru v Harryho, podezření, že se za něj někdo vydává, nebo jen, že poslal Patrona Lauře, jak slíbil?

„To ona umí. Poslyšte, můžu si sednout? Jsem dneska už docela uběhanej a ještě si tu připadám jako na zkoušce,“ škrobeně se zasmál, nesvůj z toho, že je nesvůj.

„Poslužte si.“ Severus se pobaveně ušklíbl až ve chvíli, kdy mu Harry zrovna nevěnoval pozornost. Opravdu se snažil o prostý hovor bez konfliktů. Oba se snažili.

Využila příležitosti a také se svezla na pohovku po Severusově pravé ruce. V tu chvíli také objevila tu druhou změnu interiéru – na stolku téměř v rohu místnosti čekalo připravených několik skleniček s ohnivou whisky. Jakmile se Harry usadil, Severus každému poslal po skleničce. Harry výhled na stolek neměl, nevšiml si, že jedna ještě na svého majitele čeká.

„Díky, ta se hodí,“ naznačil přiťuknutí a vzápětí do sebe obrátil celých třicet mililitrů zlatavé tekutiny. Severus učinil totéž, jen ji nenapadlo panáka vypít; zaháněla křivý úsměv, který vyvolávalo aroma whisky, a pohyblivou hladinu využívala k odčerpávání nervozity.

„Tak se do toho pusťte. Proč jsem tady?“ vzdychl Harry a bezděčně si připlácl ofinu k čelu v místě své jizvy. Bylo to jedno z naučených obranných gest, které mu zůstalo i po válce.

„Strpení,“ protáhl rozvážně Severus místo přímé odpovědi. S doplněním důvodu záměrně pár vteřin vyčkával. „Ještě nejsme všichni…“

Harry se okamžitě poplašeně napřímil, ale to bylo také to jediné, co udělat stihl. Severus mávnutím ruky otevřel dveře, kterými dovnitř proletěla Laura ve své soví podobě a přistála na opěrce Harryho křesla. Tomu překvapení sebralo protesty z úst, málem si zvrátil krk, aby ji měl pořád na očích. Sova se proměnila v Lauru, která ho se širokým úsměvem praštila pěstí do ramene: „Nazdar, Pottere!“

„Ty?!“ trhnul naštvaně postiženým ramenem. „K čertu s tebou, vždyť já jsem strávil půl hodiny ujišťováním se, že mě nesleduješ!“

„A nesledovala jsem. Už přes půl hodiny zbytečně přešlapuju támhle na větvi a čekám, jestli sis mou radu vzal k srdci.“

„Radu? Vždyť to znělo jako výhružka. Zdržel jsem se jen kvůli tomu!“

„Já ti do hlavy nevidím, nevěděla jsem, jestli sem půjdeš. Nijak ses nepodřekl, i když jsem se o to snažila. Ale to ber spíš jako uznání, protože bych tě vlastně nakopla, kdybys to vyžvanil.“

Ještě ho s úsměvem poplácala po zádech, a pak obsadila poslední pohovku, čímž doplnila čtvrtý roh čtverce.

Harry její proslov neocenil. Procedil skrz zuby zavrčení a už se na ni nepodíval. Sledovala, že jeho prvotní nervozita díky Lauře vymizela. Rozčílení pro něj přišlo odněkud, odkud to nečekal, a nezvládl jej ovládnout. Převládla v něm bojovnost a vlastní zvědavost: „Jak dlouho vlastně už nejste v Americe? Jak dlouho posíláte ostatní po falešných stopách?“

Severus nadzvedl obočí, což značilo, že mu na Harryho zájmu o informace ani v nejmenším nezáleží. Větu „To není důležité.“ ani nemusel vyslovovat.

„Ahá, tak na mě tu chystáte výslech, ale sám se ptát nemůžu. Samozřejmě.“

„Jen se ptejte, Pottere,“ vybídl jej Severus s příliš okatou velkomyslností, „odpověď přijde pouze v případě podnětné otázky,“ doplnil. Poselství bylo zřejmé.

„Jinými slovy si vyberete, co říct chcete, a co ne.“

„Volím mezi tím, co musíte a nemusíte vědět, pouze kvůli vám, abyste měl únikovou cestu a nestal se přímým spolupachatelem.“

„Únikovou cestu?“ Harry posměšně zafrkal. „Vám tak záleží na mých problémech se zákonem.“

„Hermioně ale ano. A jelikož už nyní máte vážný problém, byl jsem požádán, abych vám nevytvářel další.“

„Jaký problém? Nechte si ty kličky! Prostě mi to řekněte přímo.“

Severusovi zacukal malíček, jak se snažil Harryho odsekávání nekomentovat. Vsadila by se, že se mu nyní stýská po bradavickém bodovém systému.

A jí se zase zastesklo po obyčejném teplém čaji; whisky v ruce jí začínala zvedat žaludek. Několikrát poklepala hůlkou na okraj skleničky, první tři poklepání proměnily sklo na zvláštně zdobený keramický hrnek, další tři z whisky učinily nejprve čistou vodu, poté malinový čaj, a po posledním klepnutí začala od hladiny stoupat jemná příjemně nasládlá pára.

Harry po ní a její hůlce zmateně loupl pohledem, jako kdyby zaznamenal, že se na jejím kouzlení něco krapet změnilo. Což nejspíše byla pravda, neboť mu na okamžik tvář rozjasnilo poznání. Blesklo jí hlavou, jestli neměla být v odhalování své změněné magické stopy opatrnější, ale nakonec ji uklidnilo vědomí, že to v křesle vedle ní sedí její přítel Harry.

„Bez kliček. Zmizely důkazy z archivu a vaše jméno figuruje na seznamu lidí, kteří se o ty důkazy kdy zajímali.“

„Jaké důkazy, o co jde?“

„Ovšemže se zde bavíme o dvacet let starém případu ztracené sbírky modelů košťat, Pottere. Co existuje důležitějšího?“

Netrpělivost Severusovi ani minimálně neubrala z neprostupnosti výrazu. Lehko mu šlo uvěřit, že ona poznámka o košťatech je myšlena vážně. Laura pobaveně zafrkala, skopla si boty a natáhla si nohy na pohovku, zatímco Harry se pokoušel rozdrtit skleničku prsty. Hrubé sklo jeho vzteku odolávalo statečně.

„Jo, jasně,“ vydechl s předstíraným nadhledem, „jde o to, že jsem si nevšiml, že bych měl za patami kluky z vnitřního. Nemůžete se mýlit?“

„Pravděpodobnost je mizivá.“

„A můžete mi říct, jak by obyčejný člověk vynesl z důkazy z našeho všemožně zabezpečeného archivu? Vždyť na něj snad padlo víc kouzel než na samotné ministerstvo.“

„O obyčejnosti žádná zmínka nepadla.“

„Vy někoho -?“

„Mnoho lidí,“ přetnul zvědavý dotaz, „ale jsou to prozatím pouze spekulace. Vraťme se raději k situaci s důkazy, již jste odhadl špatně. Archivační krabice nezmizela, mám ji nyní u sebe. Její obsah ovšem nesouhlasí se seznamem v registru, a ve chvíli, kdy bych se krabici pokoušel v současném stavu vrátit, by nastal problém.“

Harry opět zafrkal. Ten zvuk už Hermionu začínal iritovat. Správně předpokládala, že spoluprácí se Severusem nebude nadšen, ale nemusel se za každou cenu snažit vyhledávat chyby.

„Takže ze šlamastyky potřebujete vytáhnout vy, ne Hermiona.“

„Nechráním pouze sebe, Pottere. Snad kdybyste se alespoň pokusil zamyslet, došlo by vám, že ztracené důkazy znamenají ohrožení pro všechny, kteří se o ně zajímali. A pokud u toho přemýšlení vydržíte ještě o chvíli déle, možná si i vzpomenete, že na tom seznamu figuruje i vaše jméno. Na tom velmi krátkém, dvoučlenném seznamu!“

Harrymu zmrznul úsměv na rtech; ty vzápětí smočil ve whisky.

„Hrome…“ shrnul své myšlenky ztrápeným výdechem. „Co s tím?“

„Je třeba ty důkazy nahradit.“

„Přinejmenším do té chvíle, než budeme moci dokázat, že i ty původní důkazy byly podvrhy,“ doplnila pro jistotu.

Byl jí za to věnován jedno drobné chápavé mrknutí.

„A k čemu potřebujete mě? Nestačíte na to sám?“ s chutí si rýpnul Harry, ale jeho snaha tentokrát nepadla na úrodnou půdu.

„Nesmírně rád bych se byl býval obešel bez vás, ale bohužel jsem neměl šanci ony předměty prozkoumat. Proto jste tady, od archivace jste posledním člověkem, kdo si je prohlížel, máte nejčerstvější vzpomínky.“

Harry si schoval hlavu do dlaní, což mu mělo usnadnit vzpomínání. Postupně ale důrazněji a důrazněji vrtěl hlavou. Severus vyčkával a zkoumal mezitím vzor hrnku s jejím malinovým čajem. Odolávala nutkání posunout prsty a zakrýt své dílo, když se mu po rtech přelil úšklebek. Ozdobila hrnek vlkem, který zanechával v zemi za sebou lidské stopy. Až nyní ji napadlo, že podobný kdysi zahlédla v jeho kuchyňské skříňce v domě na Tkalcovské ulici.

„Je to dávno, už si ty věci skoro ani nevybavím,“ zasténal Harry ztrápeně. Až tehdy Severus opět přesunul pozornost k němu: „Jsou způsoby, jak vám osvěžit paměť.“

„Zastesklo se vám po našich dostaveníčkách v bradavickém sklepení? Ale ne, já vás do své hlavy znovu vpustit nehodlám.“

„Ujišťuji vás, že o to nemám ani sebemenší zájem. Zvolili jsme více přesnou a méně odpudivou metodu. Myslánku.“ Jeho neutrální tón u posledního slova zcela ochladl. „Jedině tak se podaří důkazy replikovat natolik detailně, aby mohly konkurovat těm původním.“

„Šílíte? Nehodlám vyrobit něco, co by mělo opětovně obstát u soudu!“

„Jako obvykle nepřemýšlíte. Důkazy se k soudu dostat nemusí, stačí, když pomocí nich znejistíme strůjce těch původních.“

To byla nadějná vyhlídka, ale Harry neprojevil ani špetku radosti nebo souhlasu.

„Samozřejmě to zkusit můžeme. Musíme, kvůli tomu seznamu, ale nečekejte od toho zázraky. Nic víc nebude fungovat.“

Hermiona poposedla s neblahou předtuchou, že Harry přece jen má nějaký problém, se kterým se nesvěřil. „Proč myslíš? Je přece veliká šance, že jej tím vylákáme.“

Tentokrát už se z Harryho vytratila bojovnost docela. Překryl si oči dlaní a promnul si palcem a prostředníčkem spánky. Doslova se do řeči nutil: „Jenomže oni se vylákat nenechají. Ne tak snadno.“

„O čem to mluvíš?“

„O důvodu, proč tě nemůžu podporovat otevřeně, Hermiono. Asi si to nemyslíš, ale já jsem za tebou nikdy nepřestal stát, přísahám,“ zdůraznil s přímým pohledem na ni. Pak se posilnil whisky a zabodl pohled do jedné z vystavených trofejí na zdi nad Severusovou hlavou. Nakonec s těžkým výdechem oči zvřel: „Myslím, že za to, co se stalo Kingsleymu, i za to tvoje obvinění, můžu já…“

„To je přece nesmysl,“ vylétlo z ní nekontrolovaně. Harryho slova jí připadala nepravděpodobná, překombinovaná. Jenže jeho smutný vážný pohled naznačoval, že vše myslí naprosto vážně a svým slovům věří.

„… neposlouchal jsem, ignoroval varování, a odnesli jste to vy.“

„Nerozumím, Pottere. Žvaníte ještě nesrozumitelněji než obvykle. Koho jste neposlouchal?“

„Myslíte, že kdybych to věděl, seděli bychom tady!?“ zavrčel vztekle, načež se zkusil třemi nádechy a výdechy trochu uklidnil. „Kdysi jsem přišel na to, že čas od času unikne z ministerstva nějaká interní informace, tak jsem po té stopě šel. Nebral jsem vážně dopisy, které mi někdo začal posílat, že se mám vykašlat na pátrání, myslel jsem, že to nesouvisí, ale vždy se něco stalo – třeba ten anonym pro Nevilla. A já stejně pátral dál po těch osobách na ministerstvu. Než Kingsley zemřel. Po soudu jsem dostal další vzkaz, něco ve stylu – máš, cos chtěl. Nech ji jít, nebo budou další oběti.“

„A to vás odradilo? Bystrozorům, jejich rodinám a přátelům, někdo vyhrožuje v jednom kuse. Souviset to nemuselo, vždyť ta vražda ani vzdáleně nepřipomínala něco dlouhodobě plánovaného. Maximálně to někdo dokázal přiživit a proti Hermioně obrátit.“

„Výhružka smrtí není to jediné, co na mě mají… To Ginny. Mají informace, kterými můžou zničit moji Ginny.“

Hodně polykal, aby se zklidnil. Neskutečně se o svou ženu bál. Pochopila, že dnes poprvé se někomu odhodlal svěřit; byť možná z velké části donucen. Váhala se svou otázkou, ale potřebovala odpověď slyšet. Neuměla si představit, že by Ginny provedla něco závažného.

„Zničit? Jak? A proč?“

Severus při pohledu Harrymu do tváře mu beze slova a výzvy doplnil prázdnou skleničku. Ten po ní okamžitě sáhl a ruka se mu přitom třásla. Laura zvědavě naklonila hlavu, přičemž nápadně připomínals sovu, a kupodivu jen seděla a se zaujetím naslouchala.

„V květnu před dvěma lety krátce před závěrečnými zkouškami vyrazila Ginny se sedmi přáteli spolužáky do terénu vyzkoušet si své dovednosti v praxi. Našli si starý opuštěný dům, spíš teda zchátralou vilu, kde si navzájem vytvářeli překážky a zdolávali je. Samozřejmě bez povolení a bez toho, že by to někomu ohlásili. Merline, kéž by mi to řekla, byl bych jí to vymluvil, kruci!“

Harry byl na nejlepší cestě spadnout do výčitek, zabránilo mu v tom jen Severusovo „Pottere!“, proceděné varovně skrz zuby.

Zatřásl hlavou ve snaze přinutit se soustředit. Už tušila, kam jeho vyprávění dospěje, ale stejně se tu zlou předtuchu snažila zapudit.

„A v takových případech se vždycky zákonitě něco pokazí, co? Ginny byla na své spolužáky až moc chytrá a důmyslná; některé její překážky nikdo z nich nedokázal překonat. Když se rozcházeli, měla to zrušit, nevím, proč to neudělala. Jeden z jejích spolužáků totiž zalhal, že odchází a místo toho tam zůstal a snažil se její kouzla prolomit ještě následující hodinu. Ginny však do svého kouzla zahrnula i statiku domu, nebo tak něco, a když pak on špatně odklel část zaklínadla, zřítil se na něj strop.“

Hermiona si překryla zděšením pootevřená ústa dlaní, vedle sebe zaslechla Lauřino tiché syknutí snad z představy padajících sutin, i na druhé straně Severus také vydal téměř neslyšný mručivý zvuk.

„A on…“ Nakousla otázku, ale pak si spojila souvislosti. „Ne, počkej, ty návštěvy u Munga? To je ten pacient, ke kterému každý týden chodíš?“

Harry přikývl, aniž by se na ni podíval; stejně důsledně se vyhýbal i pohledu ostatních. Ale jí se krapet ulevilo.

„Každej den si přeju, aby se ten chlap probudil a řekl, že pokazil kouzlo a shodil si ten barák na hlavu sám. Protože jestli ne, tak Ginny mohla své kamarády zabít. Mohla by přijít o práci nebo i hůř – to je jedno –, ale samotné vědomí, že toho kluka upoutala na lůžko, by ji zničilo.“ Znovu si schoval hlavu do dlaní.

Semkla oční víčka, pohled na přítele bolel. Nechápala, jak mohla být tak slepá, vždyť Harry byl zlomený. To přece nemohl tak skvěle skrývat. Vážně se tehdy tolik zaměřila na martýrium kolem Kingsleyho, že si nevšimla, jak se trápí Harry?

Nakonec to byla ona, kdo se tady nechoval jako věrný přítel.

Laura do tíživého ticha hlučně shodila nohy z pohovky na zem, snad aby zdůraznila svůj postřeh: „Aspoň teď víme, že potřebujem větší sekeru, než jsme mysleli, protože se kořenový systém našeho stromu poněkud nepředvídatelně rozrostl.“

Hermiona společně s Harrym přikyvovala, koutkem oka viděla i Severuse kývat hlavou, nevšimla si však, že ten pohyb byl zamítavý.

„Ne nutně. Souhlasím, že s nějakou další organizací v pozadí je třeba počítat, ale plány výrazně upravovat nemusíme.“

Harry volnou rukou sevřel opěrku křesla. Zřejmě si představoval Severusovu reakci zcela jinak. „Jak to, že nemusíme?“

„To, že Kingsleyho vraždu někdo využil k vydírání vás, ještě neznamená, že je i pachatelem. I s tímto je třeba počítat. Jak jsem již zmínil, jeho vražda byla plánována za pochodu, nikoliv dopředu. Do činů někoho tak důmyslného, kdo se měsíce a roky nenechá chytit a zvládá u toho tahat za nitky, tohle nezapadá.“

Harry vrtěl hlavou, zase se v něm hromadila zlost. Tentokrát navíc smíšená se smutkem a zoufalstvím, proto jej nikdo nekrotil.

„Nezapadá? Ne!? A co by teda podle vás zapadlo? Kdyby na Kingsleyho těle nechali ležet kartičku se vzkazem? Já bych se vůbec nedivil, kdyby i Scamander zmizel kvůli nim!“

„Ten případ je uzavřenej,“ zahučela Laura pro ni atypicky smířlivým tónem, který ale stejně nezabral a Harry nevrle odsekl: „To Hermionin taky!“

Severus dlouze vydechl, spojil prsty rukou do stříšky a několikrát jimi o sebe poklepal. Celou dobu z Harryho nespustil oči, a přitom se na něj díval jen zpola; přepočítával jeho vzdorovitost a odhodlání.

„Poslyšte, Pottere, rozumím vaší touze rozplést celou tu organizaci, ale sem jsme vás pozvali kvůli Hermioně. Pro mne je její případ prioritou.“

„Chápu. Co když to ale fakt souvisí?“

„Potom ony souvislosti najdeme. Lépe se nyní soustředit na dosažitelné cíle.“ Mávl přitom hřbetem ruky ke stolu, jako kdyby poryvem větru odfoukával prach, čímž zrušil maskovací kouzlo. Harry při pohledu na archivační krabici zavřel oči a pokoušel se smířit s tím, že nadále se hádat nemá smysl. Nedařilo se.

„Doufal jsem, že se budu cítit aspoň trochu líp, když jsem vám to řekl. Ale ne. Naopak, pocit, že prohrávám, je ještě silnější. Oni Ginny nakonec ublíží a já tomu nedokážu zabránit.“

„Říkal jsi, že dokud se jim nebudeš plést do cesty, nic Ginny nehrozí. Vydrž. Pomoz mi očistit mé jméno a já pak udělám všechno pro to, aby Kingsleyho odkaz přestala znevažovat nějaká skupina intrikánů. Ginny bude v pořádku.“

„Dal bych za to cokoli…“

„To ale ne vždy stačí. Kdysi jsem také byl ochoten obětovat cokoli. A obětoval jsem. Výsledek znáte. Ale Pottere, pokud teď pomůžete, i já se posléze plně zaměřím na váš problém.“

Harry zíral, Hermiona zírala, Laura zírala se zvednutým obočím, protože se tentokrát výjimečně ocitla mimo obraz. Ale všechny tři bezpochyby zaujala ta stejná část proslovu.

A Severus následujících několik chvil vypadal, že by nejraději použil obraceč času a zabránil svému mladšímu já cokoliv říct. Nebyl však nikdo, kdo by se jeho slovům ušklíbl, ani nic podobného. Jen Harry nebyl sto ocenit tu drobnou nečekanou otevřenost.

„Chytat vyděrače je vaše práce, tak se netvařte, že mi tím uděláte laskavost!“

Hermiona se ostře nadechla, aby okřikla Harryho a ujistila Severuse, že on to tak nemyslel, ale Severus její snahu postřehl a gestem ruky naznačil, že její obhajoba není zapotřebí. Plynulým pohybem se zvedl z křesla, nevyveden z míry.

„Vydírání stále spadá pod oddělení prosazování magického práva, takže ano, Pottere, laskavost by to byla. Promyslete si to. Já mezitím dojdu pro myslánku, nemám zde žádnou, a zdržím se. Bar je vám k dispozici, ale zařiďte se tak, abychom s vytvářením důkazů nemuseli čekat, až vystřízlivíte.“ Harry jen převrátil oči a nevěnoval mu nadále pozornost. Severus proto vyhledal její pohled, aby se ujistil, že byl pochopen. Vděčně se na něj usmála, nejen za ten prostor, který jim hodlal poskytnout svým zdržením se. Odpověděl jí sotva znatelným kývnutím, načež si z věšáku u dveří vzal lehký černý kabát, přehodil si jej přes ruku a poskytl jim slíbené soukromí.

Harry se okamžitě uvolnil, opřel se do křesla a první mávnutí hůlky věnoval doplnění své skleničky. I druhé a třetí mávnutí. Napotřetí už ale k jeho ústům dorazila sklenička opět prázdná. Tázavě se zamračil na hůlky v rukách obou žen.

„Máš dost,“ informovala jej Laura stejnými slovy jako Hermiona.

„Asi jo, ale bylo jí škoda,“ zaškaredil se na zcela čisté dno. A tentokrát už si sklo doplnil čistou vodou.

„Ač jsem od toho pozvání čekal cokoliv, tak tohle ne,“ obsáhl rukou místnost, až si postříkal kalhoty, „ne jeho chatu. Ne jeho přítomnost.“ Mírně přiopilým tónem se sám sobě zasmál. Jen jeho oči zůstávaly chladné, opilost předstíral. „Já to chápu, potřebuješ se něčeho držet – potřebuješ se někoho držet –, ale, Hermiono, proč sakra on?“

„Už ses jednou smířil s tím, že my dva jsme přátelé. Proč ti to teď dělá zase problémy?“

„Vykašlal se na tebe jednou, vykašle se znovu.“

„Vykašlal?“ Hermiona by si nejraději ukousla jazyk, než aby reagovala větou, která jí na mysl připlula první – „To ty taky!“ –, protože by to byla reakce ublížené dívky, nikoliv osoby, která se zrovna dozvěděla, čím si její přítel prošel a stále prochází. Ne osoby, kterou se snažila být.

„Ono to není tak jednoduché. Ani s tebou, ani s ním.“ Rozhodla se pro neurčitost, u které věděla, že Harryho sice neupokojí, které však alespoň porozumí. Mohla by začít vysvětlovat, jak Severuse nevědomky ale nevyhnutelně ovlivnil v rozhodování Derek Young, jenomže tahle informace náležela Severusovi, neměla žádné právo mluvit o tom bez jeho vědomí a svolení.

„Tohle si asi zasloužím…“

„Já jsem…“ nedokončila svůj povzdech, že mu nezamýšlela těmi slovy ublížit, ale naopak se tomu chtěla vyhnout. Promnula si oči a pak i čelo, uvědomovala zbytečnost jakéhokoliv dohadování. Neviděli se tři čtvrtě roku, přesvědčovat toho druhého o svých pravdách nebo se navzájem obviňovat a trápit nemělo cenu. Věděla, že musí využít čas, který jim Severus poskytl, k důležitějším tématům.

„Lauro, můžeš, prosím tě, skočit uvařit silnější kafe? Dveře do kuchyně jsou támhle,“ ukázala průchod napůl skrytý pod schodištěm do patra. Doufala, že ji neurazí tak zjevným náznakem, že si chce s Harrym promluvit bez její přítomnosti.

Zbytečná obava, Laura se zašklebila: „Myslíš, že ho tak ta depka přejde, co? Aj,“ zvedla ruce do vzduchu, když byla zavražděna jejich pohledy, „tak ok, hipogryf se stahuje z podupaného záhonku.“ Vycouvala z místnosti a málem při tom hraném útěku přibrala hlavou boční hranu dřevěných schodů.

A Hermionu píchla u srdce další vzpomínka na 5. srpna před třemi lety.

„To jsme dopadli, co? Dlouhá léta jsme to byli my, kdo se doprošovali druhých, aby nám věřili. Aby nám pomohli. Nikdy bych nehádal, jak se to otočí.“

„Nic se neotočilo, jen doplácíme na dospělost a více komplikovaných tajemství.“

„To jsem nikdy nechtěl. Mít před Ginny tajemství,“ dodal, když postřehl, že nepochopila, kam směřuje. „Nemělo to tak být, víš? Po Raddleovi…“

Už pochopila; především proto, že podobné úvahy znala až příliš dobře. I odpověď. Jen nebyla dostatečně rychlá a Harry se rozpovídal: „…viděl jsem to jasně. Bystrozorská kariéra, úžasné manželství s Ginny, naše děti… I ty’s měla mít s Ronem párek ryšavých dětí, společně bychom je každé září posadili na vlak a šli si dát do restaurace oběd. Měli jsme být šťastní!“

I tuhle představu budoucnosti si probrala už nesčetněkrát.

„To je život, Harry. To, že porazíš jedno zlo, neznamená, že máš zajištěno doživotní štěstí. Ale, kdo vůbec říká, že to tak ještě být nemůže? Akorát mé děti asi nebudou po otci zrzavé…“ S tím už se před nějakou dobou smířila. Zvedla hrnek se zbytkem malinového čaje a napila se.

„To je spíš smůla než život,“ zahučel Harry, jako kdyby její poznámku ani neslyšel, nebo už vzdal veškeré pokusy dát ji s Ronem opět dohromady. „A smůla ani zdaleka není ten nejpřesnější výraz… Chci ti poděkovat,“ vydechl zprudka okamžitou myšlenku.

„Hm?“ zeptala se zpoza hrany hrnku.

„Děkuju, že jsi z tohohle vynechala Ginny, jak jsem tě prosil. Vím, že‘s mi nic nedlužila.“

Mělo ji varovat, že to náhlé poděkování nedávalo okamžitý smysl. Místo toho pila dál a nevyhnutelně se tak zakuckala. To jí alespoň poskytlo potřebných pár vteřin času, aby si promyslela, jak na jeho poděkování správně reagovat. Plná upřímnost nepřipadala v úvahu, Ginny samotná manželovo přání kompletně ignorovala od počátku, riskovala Harryho hněv a ztrátu důvěry, jen aby jí zajistila šanci na částečně svobodný život a možnost dokázat svou nevinu. Měla jen jedinou podmínku – že se to Harry nikdy nedozví. Když se jí Hermiona svěřila s Harryho prosbou, Ginny ji s úsměvem ujistila, že za její činy zodpovědnost nenese, a tudíž daný slib neporušuje.

Pochybovala však, že Harry by to vnímal stejně.

Utřela si slzy z přidušení a usmála se: „Copak jsou přátelství o dluzích?“

Pocit viny se jí asi podařilo dostatečně potlačit, protože jí Harry úsměv opětoval.

„Ta pravá ne. Copak jsi chtěla probrat, že musela Laura do vyhnanství?“

„Jak se má Ron?“

Obočí mu vylétlo vzhůru: „Vážně tě to zajímá?“

Zajímalo, ale sžíravý pocit nedůvěry, kterou v ní vyvolal Severus tenkrát na pláži u ohně, zaujetí přebil. Kličky nebyly třeba, rozhodla se pro přímý řez. „Ne docela. Nemůžu se starat o Ronovy city, když si myslím, že je zapleten do Kingsleyho smrti.“ Když to vyslovila, napadlo ji, jestli se neměla raději zaklít Silenciem.

Harry nevěřícně zavrtěl hlavou a odvrátil zrak opět k jedné z trofejí. Pochopila, že je mu pohled na mrtvé zvíře momentálně mnohem milejší.

„Nenávidíš mě?“

„Za to, že obviňuješ našeho společného nejlepšího přítele z vraždy?“

Skoro ji zaštípala tvář od té slovní facky. „Žádné obvinění jsem nevznesla.“

„To on, že jo?! Snape ti to namluvil!“ sykl se povědomou letitou nenávistí v hlase. Nikdy se od ní zcela neoprostil; začínala si myslet, že se tak ani v budoucnu nestane. Naštvalo ji to.

„Chceš vědět, jak já to vidím? Důkazy proti mně jsou falešné a ty jsi zkušený kouzelník, takže víš, že k jejich vytvoření bylo potřeba něco z mých osobních věcí. To se opravdu divíš, že mě napadlo přemýšlet, jestli osoba, která mě roky podváděla a nevážila si mě, která se mnou žila a měla ke všem mým věcem přístup, a která právě na Kingsleyho neúměrně a neopodstatněně žárlila, ho v návalu agrese nezabila a ze stejného náhlého popudu to nenastražila na mě?“

Opět měla slzy v očích, ale tentokrát znamenaly duševní bolest. Samotnou ji překvapilo, jak moc reálným vrahem se v jejím proslovu Ron stal. Dlouho si zakazovala o té možnosti přemýšlet, když už nebylo zbytí, probrala si vše do detailů ve chvílích samoty. Jakmile se dopracovala výsledku, začala se ujišťovat, že ani ten nic neznamená. U kohokoliv ve svém životě by nakonec nalezla dostatek ukazatelů a snad i nějaký ten motiv k vraždě.

Harry se na ni opravdu zlobil, to ji to překvapivě těšilo. Bylo osvobozující zjištění, že on za Ronem stále stojí; že jeho loajalita je neochvějná alespoň k němu, když už neměla stoprocentní jistotu u sebe.

„Přesvědč mě, že se Ron nezměnil. Že by nebyl pro udržení své získané slávy schopen udělat cokoliv. Přesvědč mě, že to není, jak to vypadá.“

„Nevím, co na to říct,“ zaváhal na několik vteřin, v další chvíli vrtěl vztekle hlavou a oči mu zaplály hněvem a nevírou: „Ne ne, beru to zpátky! Chápu, že o tom ty přemýšlíš, ale Ron je můj nejlepší přítel, a i když ho nenávidím za to, jak se k tobě choval, nikdy mě nepřesvědčíš, že by byl schopen vraždy. Nechtěj to po mně!“

To byla poslední kapka i pro ni. Praštila dlaněmi do hrany stolu, až ho o několik centimetrů posunula po podlaze. Na zem se skutálel její prázdný hrneček. Koutkem oka zahlédla, že malovaný vlk utekl. Vybuchla: „Nechci! Nechápeš, sakra, že nechci?!“

Harry překvapeně zamrkal a zabořil se zaraženě do opěrky; tohle od ní čekal ještě méně než přímé obvinění Rona. Brzy se dovtípil, o čem se vlastně hádali, natáhl se přes opěrku a našel si její dlaň.

„Nikdo na světě by mě nepřesvědčil, že ty nebo on s tou vraždou máte něco společného. Omlouvám se, že jsem tě nechal o tom pochybovat. Vidím, že ty to máš stejně, tak se přestaň přesvědčovat o opaku.“

Jeho vlídný tón a stisk ruky mírnily její výčitky. On nebyl ten, na koho se tady zlobila.

Chyběl jsi mi, chystala se vyslovit, ale nedostala šanci.

„Je sice hezký, že jste se konečně jakžtakž shodli, ale jen proto, že mu věříte, ještě nemusí být nevinný.“

Oba vrhli po Lauře velmi shodný rozhněvaný pohled, že jim narušila soukromý rozhovor. Jako vždy si z toho vůbec nedělala těžkou hlavu.

„Weasley je pořád na seznamu podezřelých a zůstane tam, dokud se nepotvrdí opak.“

„My to víme,“ vrhla na ni zlostný pohled Hermiona, „můžeš si jít zkoušet dělat chytrou někam jinam.“

„Teď se mám leknout a stáhnout se zpátky do kuchyně? Ani náhodou, nehodlám strávit týden čučením z okna do nekonečně nudného lesa. Zůstávám tady. No ták, nesu kafe,“ zahučela, aby jejich tváře zbavila nevrlého výrazu. U Harryho to zabralo, nadšeně se pro kávu natahoval, a Hermionu v tu chvíli chuť na ni přešla; blížící se hrnek odklonila ke stolu a sehnula se pro ten svůj na zemi, aby si opět mohla připravit malinový čaj.

Laura pokrčila rameny, její práce ale nebyla zbytečná úplně. Jakmile při vracení posunutého stolku na místo poznamenala, že by raději měli archivační krabici otevřít, dokud ještě není kompletně zpřeházená, mávl Harry hůlkou, kávu z třetího hrnku nechal zmizet a čistý porcelán pak přeměnil na skleněnou lahvičku s těsnící zátkou.

„Pro jistotu,“ vysvětloval se špičkou hůlky u spánku. Stříbřité vlákno vzpomínky důkladně zavřené v lahvičce zastrčil do kapsy, a pak se natáhl ke krabici a odklopil víko.

Hermiona zatajila dech a bez hnutí sledovala jeho tvář. Už z prvního pokrčení čela pochopila zřejmé – že obsah krabice je mu cizí, přestože by jej měl z dřívějška znát.

„No,“ prohlásil po přebrání několika složek a jako by si chvíli užíval, že se na něj upíraly dva zvědavé ženské páry očí, „tak tohle ještě bude zajímavé…“

Pro zanechání komentáře klikni SEM