Severus Snape nevrle odkopl stranou malý uhlík, po kterém se mu smekla noha. Bylo to k nevíře; letaxovým krbem Děravého kotle denně procházely desítky lidí, ale kus ohořelého dřeva si počkal přímo na něj – jako kdyby dostatečnou smůlou nebylo už to, že se vší pravděpodobností míří rovnou za mříže. To měl z toho, že se musel stavit pro svůj bystrozorský plášť do šatny Děravého kotle a nepoužil služební hodinky pro přemístění přímo před…

„Ministerstvo kouzel,“ vyslovil zřetelně svůj cíl a rozevřel dlaň s letaxovým práškem.

Zatímco míjel jednotlivé krby cizích domácností a úřadů, vzpomínal na doby, kdy jeho cesty na ministerstvo zpravidla nevedly do atria, ale na sekretariát ministra – ke Kingsleymu. Dnes by při pokusu odletaxovat se přímo tam byl odkloněn na jiný krb, do privilegovaných výjimek už nepatřil. Ty doby by rád vrátil kvůli Kingsleymu, chyběl mu čistě význam té možnosti, nikoliv možnost samotná – návštěva Scamanderovy kanceláře obvykle znamenala nepříjemnosti, ke kterým by přímější cestu ani neocenil.

Právě včas, pomyslel si, když pocítil pod nohama pevnou půdu. Uvítal, že mu nezaměnitelný hluk davu kouzelníků okamžitě rozehnal vzpomínky, nebyl správný čas hloubat nad skutečnostmi, které, ač by opravdu chtěl, nemohl nijak změnit.

Vystoupil z rozložitého zdobeného krbu a oprášil se od popela, přestože prachuvzdorné kouzlo patřilo k základní výbavě jeho pláště. Tato zbytečná činnost mu však poskytla příležitost si obezřetně a hlavně nenápadně zmapovat celou halu a zapátrat mezi lidmi po známých tvářích kolegů.

Znepokojeně shledal, že je v atriu koncentrace bystrozorů, především nováčků, neobvykle vysoká, což svědčilo o tom, že se něco nepochybně chystá – zřejmě už jen stačilo, aby na jeho příchod někdo upozornil.

Jistým krokem a s předstíraným nezájmem o okolí se vydal směrem k výtahům, přičemž se snažil alespoň zaslechnout, proč je atrium stále tak plné zvědavých lidí, když běžně shon nedělních úředních dnů utichal daleko před čtvrtou hodinou. Na kloudné informace však neměl štěstí, všude slyšel pouze fráze typu: „Víte o tom už? Co si myslíte o té hrůze? Kdo by to čekal, zrovna on…“

Jeho cestu napříč atriem vůbec nic nenarušilo; sice byl zvyklý, že se mu kouzelníci vždy pohotově klidí z cesty, tentokrát mu ale přišla zvláštní rychlost a samozřejmost, s jakou to všichni činili v momentě, kdy spatřili jeho bystrozorský plášť.

Kdyby pak v poloprázdném výtahu nemusel poslouchat debatu dvou pracovníků kouzelné údržby, zapochyboval by, že se opravdu čeká na něj. Ti dva se za jeho zády velmi nenápadně bavili o podivném kontrastu zatčení v začátcích jeho kariéry a nynějším neúspěšném pátrání po jedné obyčejné holce.

Dobře věděl, že cílem jejich předstíraného šepotu je provokace. Nepotřeboval se hájit, už vůbec ne před hloupými údržbáři, kteří ani dostatečně netuší, o čem vlastně mluví. Vystoupil po ohlášce Oddělení regulace a kontroly magických tvorů s mírně zlepšenou náladou; ti dva ho pobavili, neboť Hermiona se dala považovat za mnohé, ale stěží za obyčejnou holku.

Pootevřené dveře některých kanceláří svědčily o tom, že pracovníkům zdejšího oddělení pracovní doba ještě neskončila, i tak v chodbě kromě několika přecházejících poslíčků nikdo nepostával ani nedebatoval. To Severus ocenil, ušetřilo ho to zvědavých pohledů a otázek, i když si možná většina stálých pracovníků ještě pamatovala, že si navykl tímto podlažím procházet, když mířil do kanceláře nebo na porady.

Ve chvíli, kdy za sebou uslyšel kroky přibíhající osoby, se jen ostřeji nadechl, ale neohlédl se, ani nijak nezrychlil. Když už nevyhnutelné přicházelo, ocenil alespoň to, že jej kolegové nezadrželi přímo v atriu plném lidí. Přemýšlel, jaké to bude zase cítit na rukou magická pouta a vidět mříže z opačné strany, než jak bystrozorovi přísluší. Překvapila ho absence jakékoliv emoce vůči této představě, dána snad tím, že o správnosti svých dosavadních rozhodnutí kolem Hermiony nepochyboval.

Čekal, až kroky utichnou vedle něj, a přemítal přitom, kdo onou osobou, pověřenou jeho zatčením, nejspíše bude. Savage? Toho jediného by skousnul, na druhou stranu být zatčen Potterem, začal by litovat toho, že před lety požil protijed na Naginiho kousnutí.

Jeho tip se nakonec ukázal jako mylný a zbytečný – kroky neustaly vedle něj, bystrozorka, které patřily, jej pouze s rychlým neprocítěným pardonem minula a pokračovala dál ve svém běhu. Severus tiše zaklel a vzteklým pohledem vzdalující se Fawcettové propaloval záda, přičemž si masíroval brňavku pravé ruky, kam jej žena omylem praštila kusem něčeho, co na dálku nedokázal identifikovat.

Definitivně usoudil, že se jej tady nikdo zatknout nechystá, ale napětí z něj neopadlo. Většině lidí by se po zbytečném poplachu ulevilo, mezi tu však Severus nepatřil – nedokázal polevit v ostražitosti; už v dětství se naučil, že občasná ostražitost je horší než žádná, a jedna zažehnaná hrozba neznamená vůbec nic, když hned ta další by mohla být osudná.

S posledním záchvěvem nepříjemného mravenčení v ruce vymizela i nevraživost vůči nešikovné kolegyni. Když se rozhlížel, zda tento útok na jeho sebeovládání zůstal nespatřen, zaregistroval postavu u úpatí schodiště. Netušil, jak dlouho už tam stála, ale když v ní rozeznal rysy Collinsové, přestal důvěřovat svému zraku. Dnes na ministerstvu očekával kohokoliv, jen tu zpropadenou sovu ne. Její přítomnost jej totiž přinutila pochybovat o správnosti vlastního úsudku – přestože se celou dobu tvářil jinak, uvěřil, že s Hawthornem na jachtě říkali pravdu, proto si nebyl jistý, jak si její přítomnost na ministerstvu vyložit. Řekl jí, ať zůstane na jachtě, a bral to jako samozřejmost – a ona se přesto objeví na ministerstvu. Přivedla snad sebou i Hermionu?

Bez větší snahy své počínání utajit natočil ruku a nechal si do ní napůl vklouznout hůlku. Pozvolna došel k ní a polohlasem se optal: „Čekáte na mě, Collinsová?“

„Ano, Lovče, čekám.“ Odlepila se od zdi, o kterou se opírala, a malým krokem se k němu přiblížila. „A můžete být v klidu,“ poukázala kývnutím na jeho k boji připravenou hůlku a na své prázdné dlaně.

„To opravdu nemohu; říkal jsem,–“

„Jsem si jistá, že vždy všichni udělají, co vy chcete, ale já se kvůli vám vyhodit nenechám.“

Povytáhla si rukáv na levé ruce právě tak, aby odhalila bystrozorské hodinky, a pak mu předloktí přistrčila do zorného pole.

Z toho gesta a především z ciferníku pochopil, že Collinsová není na ministerstvu pouze ze svého rozmaru, ale že i ona obdržela zprávu Okamžitě se dostavte, Y.

Tolik ke konspiračním teoriím… Vynadal si do paranoidních hlupáků za to, že už za vším vidí spiknutí.

Příkře přikývl na znamení, že může ruku spustit, a dobře si vědom toho, že ji nemůže konfrontovat před otevřenými dveřmi kanceláří, zahnal zbytečnou zlost a zabrousil do neškodných vod: „Jak jste věděla, kde mě hledat?“

Chtít po Collinsové podobnou prozíravost, bylo zřejmě příliš troufalé. Jen zatnul zuby, když pohotově vyhrkla připravenou odpověď na otázku, kterou se rozhodl nepoložit: „Mé zavolání přišlo o chvíli později než to vaše.“ Když si uvědomila nenávaznost vlastní promluvy, ještě se pokusila svůj přešlap zaonačit: „A tak mi nahoře řekli, že jste vystoupil dříve. Z výtahu.“

Když po ní dodatečně střelil varovným pohledem, vykulila na něj oči a pokrčila rameny. Ani jeden znovu nepromluvil, dokud po schodišti nevystoupali dále od kanceláří. I tak Severus opětovně snížil úroveň hlasu na polovinu.

„A co ten poplach, víte alespoň, co se děje?“ Spokojeně zaznamenal, že zvolil tón správně, když se jej Collinsová pokusila obdařit výrazem, snažícím se sdělit, že není úplně hloupá nebo zbytečná.

„Mlok Scamander zmizel. Ten poplach vyhlásil ministr… Já jsem akorát nechtěla, abyste se před těma dvěma v té chodbě ukázal, nenapadlo mě hledat v tom jejich neprofesionálním rozhovoru něco víc. Mám obavy, že jsme tomu mohli zabránit.“

„Co to…“ začal opět naštvaně, protože nechápal, o čem to Collinsová najednou mluví. Pak si ale na ten rozhovor, který do popsané situace zapadal, vzpomněl. Dokonce to byla jedna z položek seznamu otázek, kterými plánoval Collinsovou při nejbližší vhodné příležitosti vyzpovídat. Znepokojeně zapátral po důvodu, proč to vytáhla sama od sebe a zrovna teď.

„To jsou podle vás informace o Youngově propásnuté schůzce s otcem a docházející trpělivosti tak důležité?“

V momentě, kdy to vyslovil, se kousky skládanky, které si předtím špatně vsadil do kontextu, samy od sebe přehodily na správná místa. Collinsová už mu myšlenky jen urovnala: „Kdyby šlo o Younga, tak ne, jenže vy jste to pochopil špatně, copak neznáte svého nadřízeného a nevíte, že o rodiče přišel a vyrůstal u tety? Mluvil tam se Scamanderem, jehož otec, Mlok, z nějakého důvodu hledal vrchního bystrozora…“ Odmlčela se, aby svá slova podbarvila dramatičností. „Copak to asi bylo za informaci, že ji už nedostal šanci sdělit?“

Protočil panenky, zastavil se na místě a zachytil paži Collinsové, která si jeho činu nestihla včas všimnout. V rychlosti si ověřil, že jsou ve slepém místě schodiště mezi třetím a druhým patrem jediní, a následně zakouzlil prostor kolem nich Ševelissimem.

„Toto není zrovna nejvhodnější místo pro vyřčení takových úvah, Collinsová. Uvažujte, než začnete napadat ministrovu bezúhonnost na jeho domácí půdě… To se mi opravdu pokoušíte podsunout myšlenku, že se Mlok Scamander snažil udat vlastního syna za vraždu, a ten jej proto nechal zmizet?“

„Ano,“ vytrhla se mu, „přesně to si myslím.“

„A nebyla jste to právě vy, kdo před chvílí dal zapravdu Hermioně a od podobných možností upustil?“

„To jen proto, že –“ zarazila se a upustila od obranného postoje. „Pořád mám snad právo změnit názor. Přece by někdo neunášel Scamandera nejstaršího jen tak z rozmaru a zrovna teď. To by byla zatracená náhoda, kdyby to nějak nesouviselo s tím rozhovorem.“ Severus na okamžik svraštil obočí, když si snažil vybavit přesná slova obou mluvčích. Neviděl však přímé souvislosti jako Collinsová.

„Dokud si nevyslechneme okolnosti na schůzi, nemá cenu se o čemkoliv dohadovat.“

„Nemůžete to jen tak přejít, co když se to opravdu týká Pastorkovy smrti?“

„Až po schůzi,“ zopakoval o to důrazněji v reakci na obtěžující pálení hodinek. Dnes obzvlášť mu připomínaly Znamení zla, v obou případech nebylo možné volání ignorovat. Přesto zde alespoň jeden kladný rozdíl byl – u pozdního příchodu si vrchní bystrozor pouze neodpustil poznámku ohledně nedochvilnosti a občas podle nálady přidal nějakou peněžní sankci, u Pána zla by jej čekala kletba Cruciatus bez výjimky.

Všiml si, že i Collinsová si co chvíli tře zápěstí, nejspíše zpocené kvůli teplému náramku hodinek, ale kromě nepohodlí si s ničím dalším starosti nedělala: „Dobře. Počkám tu, jděte první.“

„To je zbytečné. Ptala jste se na mě kolegů,“ připomněl, „dorazit zvlášť by tedy bylo podezřelejší.“

„Jestli si toho vůbec kdo všimne při tom povyku tady.“

Nejdříve plánoval ta slova přejít mlčením, ale snad léta zkušeností s touto nepravdou jej nutila poučit nezkušenou kolegyni: „Nikdy nevíte, kdo sleduje vaše kroky, neměla byste na to zapomínat.“

Zaznamenal její otrávený pohled, ale už mlčel.

Za ticha vystoupali po poslední části schodiště do patra ústředí, práh Youngovy kanceláře překročili o půl minuty později. Collinsová, přestože šla první, byla ušetřena nesouhlasných pohledů a káravých poznámek, neboť se od ní Youngův zrak ve vteřině stočil k Severusovi.

Tomu se s trochou obtíží podařilo dostat do hlasu správný kajícný podtón: „Omlouvám se za zpoždění, měl jsem práci.“

Young kývl hlavou a poklepal hůlkou na svůj stůl někam do míst, kde Severus tušil své jméno, neboť mu hodinky na zápěstí okamžitě zchladly.

„Vás si tak poslat pro smrt, Snape,“ zaskřípal zuby Scamander, který se náhle vynořil zpoza Younga. Severus zapřemýšlel jak to, že si jeho nepřehlédnutelné postavy při příchodu nevšiml.

„Pane ministře,“ vzdal jak se patří čest titulu; slova mu jako pokaždé na jazyku zhořkla.

„Najděte si místo,“ přikázal netrpělivě Scamander a dál mu nevěnoval pozornost.

Všechny čtyři řady byly obsazené, ani Collinsová už si neměla kam sednout a opírala se o kousek volné zdi. Severus se vydal bočními úkroky úzkou uličkou mezi poslední řadou konferenčních židlí a sekretáři obestavenou zdí k oknu, které dnes mělo přikázáno promítat oblohu s občasným mráčkem.

Protáhl se až k širokému parapetu, kde odsunul stranou polozvadlou kytku, aby se mohl usadit trochu pohodlně. Přelétl po zátylcích kolegů, aby získal trochu lepší představu o tom, kdo je přítomen, a kdo už seznámen se situací byl poslán do terénu. Podle očekávání nenalezl celou Potterovu jednotku a Savage, kterého už předtím zahlédl v atriu. Ani svému okolí nebezpečnou Fawcettovou nikde neviděl, tudíž se opět nedozvěděl, čím ho to v chodbě praštila.

Young zavřel dveře, jejichž zvukem kompletně utišil poslední šeptavé hovory předních řad: „Protože snad kromě lidí z terénu už většina z vás zná skutečnost a ne jen nějaké po ministerstvu kolující fámy, přejdu rovnou k důvodu téhle informační schůze. Vůbec se mi –“

„Já teda jako ten člověk z terénu bych si ráda poslechla ty nezkreslené podrobnosti,“ zahlásila Collinsová dostatečně hlasitě, aby se k ní otočilo devadesát procent bystrozorů. Severus si to ani neuvědomoval, ale po kouscích se odsunoval po parapetu od zdroje oné nevítané pozornosti.

Young zamračeně vyhledal toho, kdo mu skočil do připravené řeči, jako kdyby podobnou troufalost ani nepředpokládal. „Tomu věřím, tak si to prostudujte, někde tu koluje složka,“ odbyl ji netrpělivě.

Collinsová zahučela tiché díky a zmařila Severusovu nevědomou snahu o distanc, neboť se k němu přitočila a nahlédla do řečené složky, kterou si těsně před její otázkou vyptal od kolegy.

„Dost nenápadné?“ špitla tiše.

Severus sotva znatelně zavrtěl hlavou: „Vás snad nikdo nemůže podezřívat z vlastnictví nějaké inteligence, natož abyste byla spojována se skrytým plánováním.“

„Však to je účel, ne? Tak, co se stalo s Mlokem?“

Zatímco se Young rozpovídal o zhoršující se situaci v bystrozorském sboru a s tím souvisejícím únikem tajných interních informací, nalistoval si Severus třetí stranu složky, která byla určena pro stručné shrnutí hlavních doposud zjištěných skutečností, a společně s Collinsovou se začetl do těch několika řádků, pod které se podepsal Ronald Weasley:

18. července 2004 – 15:30

Dle posledních informací zmizel Mlok Scamander v sobotu 17. července 2004 v 19:00 z blízkého okolí svého domu. Očití svědci buďto neexistují, nebo se nepřihlásili. Pátrání započalo následující den ve tři hodiny odpoledne, ihned poté, co bystrozorský sbor kontaktoval vnuk pohřešovaného.

Únosci zřejmě nevěděli o dosahu vstupních ochranných kouzel domu, neboť byla překročena jejich hranice a neprovedena deaktivace alarmu. Navzdory tomu agenturou nebyly podniknuty příslušné kroky ani ke zjištění totožnosti narušitele, ani k jeho zadržení. Dokumenty dodané agenturou prokazují, že Mlok Scamander neuhradil poslední platbu za služby, tudíž byl částečně vyřazen ze sledovací databáze. Agentura nepřipouští pochybení.

Okolí Scamanderova domu ohledala bystrozorská jednotka, nebyly zachyceny žádné podezřelé magické ani nemagické stopy.

Motivy únosců dosud nejsou známy: předpokládá se finanční výkupné nebo politické požadavky spojené se synem pohřešovaného – úřadujícím ministrem kouzel.

Severus se několikrát pohledem vrátil ke druhému odstavci, pak, když si ověřil, že ani Collinsová už se textem více nezabývá, zaklapl desky a odložil je za sebe na parapet. Hodlal se začít plně věnovat Youngovu výkladu, protože už na minulé schůzi vedené Scamanderem nebyl dvakrát vzorným posluchačem – vlastně si nepamatoval ani slovo –, žena ho ale v klidu poslouchat nenechala.

„Pořád si myslíte, že je to náhoda?“

Preventivně sevřel okraj parapetu. „Chcete to rozebírat teď? Tady?“ podivil se; opět se prokázal její mizerný talent pro výběr místa a času k očerňování ministra kouzel. Kdyby promluvila jen o trochu hlasitěji, mohla je oba přivést do potíží, proto zadoufal, že dostala rozum a pochopila nevhodnost této diskuze. Marně.

„Jo, chci, abyste se mi z té debaty zase nevyvlíknul. Teď už musíte uznat, že se s největší pravděpodobností o otcovo zmizení postaral sám Scamander. Je zjevné, že někdo vyloženě čekal, až Mlokovi vyprší smlouva s bezpečnostní agenturou, a kdo měl možnost zjistit, že si ji Scamander neprodloužil? Nebuďte tak bledej, odkoukala jsem to vaše Ševelissimo.“

Zaskřípal zuby, tohle mu bylo stejně proti mysli, jako když se dozvěděl, že se jeho učebnice Přípravy lektvarů pro pokročilé ocitla v rukou Pottera.

„I kdybyste ten prostor stokrát zakouzlila, očerňovat osobu, která stojí čtyři metry od vás, je neskutečně pošetilé. Obzvlášť v kanceláři vrchního bystrozora, který mohl podniknout opatření proti podobným kouzlům.“

Konečně docílil toho, že Collinsové zmizel z tváře pohodový úsměv. Cukla sebou a nervózně zatěkala očima po místu, kde za Youngem stál ministr kouzel. Nic ale nenasvědčovalo tomu, že by kdokoliv z těch dvou nebo nějaký jiný bystrozor zaslechl její nebezpečné teorie. To ji zase uklidnilo.

„Vypadá to, že nepodnikl. Takže mi odpovíte?“

Důkladně si promyslel, co skutečně chce vyslovit nahlas. To, co se v tuto chvíli mohlo zdát jemu a Collinsové zjevné, už v případu nemuselo hrát žádnou roli.

„Uznávám, že ta věc s agenturou je vskutku příhodná náhoda, nicméně to nijak přímo neukazuje na viníka. Stejně tak dobře jako Scamander věděli o konci smlouvy všichni pracovníci té agentury. Potter to určitě prošetří,“ dodal, protože Young dokončil káravý proslov a vrátil se k pohřešovanému Mlokovi oznámením, že celé vyšetřování dostala na starost Potterova úderná jednotka a zbytek sboru by měl mít oči otevřené a veškeré informace a stopy hlásit jim.

„To mě teda nepřesvědčilo. Asi se na chvíli k Potterovi připojím a zjistím, co a jak.“

„Vaše volba. Spojím se s vámi, jakmile domluvím schůzku s Potterem. Jestli u toho chcete být…“

Přikývla a pro jednou si odpustila výmluvné pohledy. „Prozradíte mi váš trik, jak se vrátit na jachtu? Při tom spěchu kvůli Scamanderovi jsem se Hermiony na tuhle drobnost zapomněla zeptat.“

O minutu dříve by jí ten způsob prozradil, neměl s tím žádný problém, přesto pouze řekl, že jí dá vědět skrz bratrův telefon, a odvrátil od ní pohled. Upřeně zkoumal hřbet tlusté složky na druhé straně místnosti, přestože drobné písmo nemohl na tu vzdálenost přečíst.

Pochopil, že ten kousek papíru, který ji na jachtě viděl zkoumat a ukrýt, na sobě nesl informaci o důvodu Youngovy sháňky po ní; nepochybně zaúkolovala nějakého kolegu, aby ji informoval. Už se ani nepotřeboval ptát: „Věděla jste už na jachtě, že Young svolává všechny bystrozory, i proč to dělá, přesto jste nic neřekla.“ Nedíval se na ni, ale zřetelně viděl výsměšný úšklebek doprovázející její odpověď: „Tak jste mě prokoukl. Ale co ten tón, měl jste nervy?“

Kdyby nevedli tuto konverzaci na tak absurdním místě i čase, možná by se stihl pozastavit nad tím, proč vlastně v prvé řadě nepomyslel na sebe, jak Collinsová předpokládala.

„Já ne, ale máte vůbec představu, co asi musí prožívat Hermiona? Kolika strachu jste ji mohla ušetřit jednou obyčejnou větou – ztratil se Mlok Scamander?“

„Vlastně ne,“ pokrčila rameny.

Jeho obočí samovolně vylétlo o půl centimetru vzhůru, když marně zapátral po náznaku, že žena svá slova opět pokládá za vtipná a nemyslí je doopravdy vážně. Problém nastal, když pochopil, že tu lhostejnost nepředstírá, a že ji dost možná ani nenapadlo, že by se díky ní někdo mohl přestat trápit.

„A opravdu se staráte o její citovou újmu, nebo o to, zda jí nedojde, že ji dříve či později přece jenom zradíte jako pravý vypočítavý Zmijozel?“

Strnul. Křečovitě zesílil stisk parapetu rukou, na níž neměla výhled, aby nepoznala, že její slova dopadla na úrodnou půdu. Mohlo na něm být znát, že opravdu dilema, zda Hermionu zatknout, nebo nezatknout, řešil? A tušila snad Collinsová, k jakému kompromisu nakonec dospěl?

Zamítl to vzápětí; pokud se před někým měl mít na pozoru, byla to Hermiona, neboť po Kingsleyho smrti ta jediná ještě mohla říct, že jej zná. Alespoň natolik, kolik jí dovolil.

Vydedukoval tedy, že Collinsová pouze využila všeobecně známé informace o Zmijozelské koleji a testovala vyvolané reakce, jako už to udělala několikrát předtím na jachtě. Tentokrát jí podobnou výhru nehodlal dopřát.

„Nepředstírejte znalosti historie Zmijozelu a mé osoby. Tentokrát jste vyrazila na lov příliš zbrkle, a tudíž i odletěla s prázdnou.“

Bez problému ustál její zkoumavý pohled, a než stihla něco namítnout a trvat si na svém, dal jí jasně najevo, že debata skončila rychlým zrušením odposlechu bránícího Ševelissima.

Žena naprázdno otevřela ústa a obdařila ho nasupeným pohledem.

Zdálo se, že oba propásli celý Youngův proslov i veškeré zajímavé informace, pokud nějaké vůbec byly vyřčeny. Vrchní bystrozor právě ukončil prostor pro dotazy, neboť se už pár vteřin nezvedala žádná ruka, a ještě se zběžně probíral papíry na stole.

„Vážení, pro dnešek končíme, takže pro veřejnost standardně – vyšetřování probíhá, sledujeme několik stop, více se k tomu nemůžete vyjadřovat. Jestli se dozvím, že kdokoliv z vás řekl navíc byť jen slovíčko, vyletí od sboru na hodinu! To vám doufám nemusím připomínat…“

Sbor zahučel na souhlas a Collinsová tiše zafrkala: „Doufá, ale stejně to připomněl.“

„Jděte za tím Potterem,“ odbyl ji nevrle, neboť se mu neplánovaně začínala situace vymykat z rukou. Sbor se zvedal a rozcházel, přičemž nastalý zmatek a hrkání odsunovaných židlí znamenaly pro Severuse vytrácející se příležitost, proto v davu urychleně vyhledal největšího ničitele kotlíků v dějinách bradavické školy a naznačil mu, že si potřebuje promluvit.

Neville Longbottom kývl na srozuměnou a vykročil vpřed, jenže si jej v tutéž chvíli odchytil Weasley, mající na srdci očividně něco na delší povídání.

Severus ohrnul spodní ret a smířen s tím, že si bude muset odstát frontu, vyšel na chodbu, přičemž si dával pozor, aby Young a Scamander jeho odchod nezaznamenali. Při jeho štěstí by si některý z nich ještě vzpomněl, že si chce promluvit.

Našel si na chodbě relativně opuštěné místo a s pečlivě udržovanou trpělivostí vyčkával, až si Weasley vylije srdce a Longbottoma propustí. Ani si nestačil všimnout, kam zmizela Collinsová, ale nepocítil sebemenší zájem to zjišťovat. Měl té sovy plné zuby.

Ač mu už nějakou dobu neskutečně drásalo nervy Hermionino urputné mlčení ohledně jistého dítěte, viděl za tím silnou loajalitu a přátelství ke Kingsleymu, nikoli potěšení z možnosti zamlčovat před ostatními unikátní informaci. Tedy něco, čehož zřejmě Collinsová nebyla schopna mimo sourozenecký vztah. Zjištění, že veškerou svou lhostejnost nepředstírá, jej překvapilo, neboť to znamenalo, že jsou s Hawthornem jako Zmijozel a Nebelvír – po většinu času úplné protiklady. Ulevilo se mu, že ji chvíli neuvidí, jediný důvod, proč ji trpěl, byla Hermiona. Stále Collinsové dával šanci přijít s nějakou důležitou informací.

Někdy mezi sedmou a osmou minutou nekonečného stání a bezcílného rentgenování konce chodby si všiml, že mu odtamtud pohled někdo opětuje. Vzpomínal, zda onoho plešatého muže průměrného vzrůstu v modrém hábitu už někdy potkal, ale nedokázal ani s jistotou říct, zda je mu ta osoba povědomá. Nadále předstíral, že muže nevidí, aby získal jistotu, zda je opravdu středem jeho pozornosti. Nemýlil se.

Přepadla jej zvědavost i podezření, proto nehodlal čekat, než se muž sám odhodlá k činu, a vykročil mu naproti…

„Tak jsem tady, chtěl jste se mnou mluvit?“

Severus se zamračeně otočil na nevítanou osobu s připravenou zamítavou odpovědí, ale včas se zarazil.

„Ano, Longbottome.“ Než mu osvětlil důvod, proč jej vyhledal, opakovaně využil zaklínadlo proti odposlechu, přičemž se ještě jednou pohledem vrátil ke konci chodby, ten už však zel prázdnotou, plešatý muž zmizel.

„Zajímá mne, zda stále máte v úmyslu pomáhat slečně Grangerové.“

„Jasně, že jo.“

Severus přikývl, jinou odpověď ani neočekával, přesto ještě jednou důkladně zapátral po falši. Longbottomova tvář však zůstávala stejně bezelstná jako kdy jindy.

„Potom při nejbližší příležitosti nějak zjistěte, jak by zareagoval Potter, kdyby byl postaven před možnost se s ní setkat.“

Longbottomovi uniklo překvapené „uh“.

„No, Harry má teď trochu práce s tím únosem, před touhle schůzí mi říkal, kde všude musí prověřovat stopy, a žádal o pomoc, takže netuším, zda si v nejbližších dnech najde chvilku aspoň pro rodinu, natož pro tak složitou schůzku. Ale budu s ním v kontaktu, zeptám se.“

„Nechci, abyste to domlouval, a nejlepší bude, když se vůbec nezmíníte o mně.“

„To je fakt,“ přitakal mu mladý muž s pobaveným úsměvem. Během dvou následujících vteřin se ale jeho výraz jako mávnutím hůlky úplně proměnil: „A co mu vlastně chcete? Jestli ho plánujete obvinit, tak –“

„Nechte si to!“ utnul jej Severus; poslední, co chtěl, bylo vyslechnout si výlev přisuzující Potterovi několikanásobnou svatozář, obzvlášť, když se Longbottom chystal rozohnit neoprávněně. Příkaz ale zaúčinkoval jen napůl, Longbottom se zprvu opravdu zarazil, avšak po chvíli zřejmě usoudil, že mlčet nechce. Severusovi se zastesklo po té mladší verzi, která urychleně mizela z bradavických chodeb, kdykoliv jej zahlédla.

„Chápu, že vás to napadnout mohlo, ale Hermionu? Ta přece ví, jaký Harry doopravdy je. Nikdy by ji neopustil bez opravdu dobrého důvodu, a tím vina z vraždy rozhodně není.“

„Zbabělost ano?“

„Nevěřím, že si to o něm stále myslíte.“

„Váš problém, Longbottome.“ Nikdy by nepřiznal nahlas, že jej Potterův vstup do Zapovězeného lesa vstříc jisté smrti docela ohromil. Ale usoudil, že by mohl uklidnit rozvířenou hladinu i jinak: „Potter, aniž by to tušil, by mohl mít důležité informace o průběhu procesu. Zjistěte, jak o slečně Grangerové smýšlí, nic víc, nic míň.“

„Dobře, zkusím to. Musím jít, vyřiďte Hermioně můj pozdrav.“

Severus přikývl, ale ve skutečnosti už obsah Longbottomovy poslední věty nevnímal. Znovu se obrátil k prázdnému konci chodby. Nehodlal podcenit žádné nebezpečí, plešatý muž mu připadal příliš podezřelý na to, aby se s klidným svědomím vrátil na jachtu za Hermionou. Už jednou ji vystavil nebezpečí, opakovat to nehodlal.

Obrátil se na podpatku a navzdory původnímu plánu vyrazil na personální oddělení.

Pro zanechání komentáře klikni SEM