„Mohu vám ještě něco nabídnout, madam?“ zašvitořil mladý číšník poté, co zcela přeložil prázdné nádobí od večeře ze stolu na svůj tác. Několikrát na ni zamrkal a dokonce se sladce usmál. Zjevně se mu líbila. Už nemohl tušit, že se dívá pouze na masku vytvořenou mnoholičným lektvarem, nikoli na skutečnou Hermionu. Viděl před sebou sedět krásnou dvacetiletou blondýnku s modrýma očima a srdcovitými rty. Dívka z toalet jedné restaurace z… už si ani nepamatovala odkud.

„Ne, děkuji,“ řekla jemně. Číšník z jejího tónu pochopil, že neodmítla jen další jídlo, ale i jeho a přelétlo mu přes tvář nehrané překvapení. Rychle se vzpamatoval, kývnutím ocenil taktní přístup a odešel za svými povinnostmi.

Hermiona se zastyděla, neměla ho celý večer pozorovat a dávat mu naději. Věnovala mu poslední pohled a přestala ho vyhledávat. Nemohla mu nabídnout víc, zařekla se, že už nebude vyhledávat žádné vztahy, nechtěla se sbližovat. Podobnou chybu udělala už několikrát a pokaždé si málem rozervala srdce. Každé začínající přátelství musela kvůli svému útěku zpřetrhat. Vždyť jen tím, že se s někým dala do řeči, danou osobu ohrozila. Bystrozorové přestávali být u výslechů milí.

Dopila sklenku vína, čímž definitivně zakončila dnešní večeři, a chystala se zamířit k výtahům. Ke svému nemalému zděšení ucítila v pravé noze táhlé bodnutí, až klopýtla. Bolest ale nebyla neznámá…

Okamžitě se vzpamatovala a zahrála na nejbližší večeřící hotelové hosty, kteří si jejího zaváháni povšimli, nešikovné nemehlo, pak navzdory zraněné noze odcupitala z jídelny.

Když ve výtahu poslouchala tiché tóny oznamující každé minuté patro, v duchu se častovala nelichotivými výrazy za zapomenuté užití lektvaru proti bolesti. To byl důvod, proč se jedno její nedoléčené zranění takto přihlásilo o pozornost.

Uniformovaný liftboy samozřejmě zaznamenal, že je její postoj velmi napjatý, i když se ze všech sil snažila chovat normálně. Na jeho otázku zda je v pořádku, jen rychle přikývla. Neměla odvahu promluvit, musela by povolit zatnuté zuby a to už by pak nejspíše nedokázala zastavit příval klení a stenů, doteď pracně držených v sobě. Ochota a starostlivost personálu hotelu, který si v Sacramentu zvolila, a díky čemuž pravděpodobně zůstával hotel vyhledávaný i významnými mudlovskými osobnostmi, jí nyní byly překážkou.

Oddechla si až za dveřmi svého pokoje, celou cestu od výtahu cítila na svých zádech mužův zvědavý pohled a dojít sem vzpřímená, bez ulehčení váhy na nohu, ji stálo téměř všechny síly. Sesula se po lesklém dřevě k zemi a hůlkou si přivolala lahvičku s lektvarem, jejíž obsah vypila celý.

Zhluboka dýchala, zatímco bolest ustupovala. Věděla, že velmi riskuje, když nechává nohu nedoléčenou a jen tlumí bolesti. Jednou se jí to může šeredně vymstít, asi jako kdyby mudla přechodil angínu. Neriskovala však schválně, jen neměla možnost sehnat přísady do lektvaru, který by ji nejen zbavil bolestí, ale nohu nadobro a zcela vyléčil.

Trhla sebou při tom pomyšlení a prohlédla si pořádně lahvičku, jejíž obsah míval tmavě zelenou barvu. Červeným písmem hlásala cedulka ‚VII/VII‘. Namáhavě proto vstala, zkusmo došlápla, a když noha nijak nezaprotestovala, zamířila k batohu. Zatímco se proměňovala zpátky do své podoby, postupně vyskládala na barový stůl v rohu místnosti čtrnáct lahviček a sáčků s potřebnými ingrediencemi, kotlík, podstavec a další pomůcky na vaření lektvarů.

Už při prvním pohledu do několika pytlíků jí bylo jasné, že se chystá uvařit poslední várku a pak bude nahraná. Dnes poněkolikáté si vynadala, tentokrát při vzpomínce na poslední přepočítávání zásob a poznámce o sehnání nových – poznámce, kterou si neudělala!

„Grangerová, kam se poděla tvá pečlivost?“ zavrčela si tiše a dala se do vaření, přičemž přemýšlela, jak do dvou týdnů navštívit nějakou kouzelnickou ulici a nenechat se při tom chytit. Déle jí tato várka nevydrží a bez ní není schopná dlouho existovat, vždyť si to zrovna ověřila. Byla by jako raněná laň, jen a jen ji někdo dorazit – nebo přivést na ministerstvo kouzel.

Když se jí později pod rukama střídaly byliny, zatímco v kotlíku vesele pobublával vývar z albície smíchaný s třemi kapkami dračí krve, přistihla se při úsměvu – konečně po dlouhé době upřímném a nenuceném. Připomněla si, jak ráda lektvary vařívala nejen ve škole, ale i pro potřeby své a přátel. Nikdy nedokázala dosáhnout kvalit uznávaných lektvarových mistrů, cit pro přesné vyměřování přísad tak, aby lektvary správně fungovaly, neměla zcela vyvinutý. Vynikala pouze svým jedinečným uměním vše nastudovat a nezapomenout. I přes to už však na svém kontě jeden nový lektvar měla, uvařený díky striktnímu dodržování vlastností všech přísad. Pomáhala jím příteli v nesnázích.

Ani se nenadála a měla polovinu práce za sebou. Přikryla kotlík, zmírnila plamen a natáhla si stopky na dvacet minut, čili na dobu, během níž měl lektvar nepatrně zhoustnout a získat sytě oranžovou barvu.

Původně chtěla po večeři vybalit myslánku a vrhnout se na prohlížení vzpomínek, po dnešku už ale na takovýto nátlak na emoce neměla sílu. Rozhodla se proto vyřešit svůj prozatímně největší problém s přísadami do lektvarů.

Sedla si do pohodlného křesla se seznamem kouzelnických ulic a jejich zabezpečením. Poválečné tažení za zvýšení bezpečí celé kouzelnické populace bohužel vůbec nehrálo ve prospěch lidí, nacházejících se v podobné situaci jako ona. Když se ale na to dívala z toho správného pohledu, zločinci teď neměli moc šancí. Kingsley si vyslechl i pár Harryho rad a zavedl do ulic kouzla odkrývající různé maskovací lektvary a převleky. Harrymu to samozřejmě bylo jedno, stále měl svůj jedinečný neviditelný plášť, ona se však ocitla čelem k téměř neřešitelnému problému. O mnoholičném lektvaru, matoucích kouzlech, dokonce ani o imperiu nemohla vůbec uvažovat. Dobrovolně jí žádný z kouzelníků nepomůže a mudla už vůbec ne. Ještě nikdy podobnou situaci neřešila, přísady dostala od Harryho předtím, než se rozloučili; tenkrát ani jeden z nich nepočítal, že zůstane hledanou vražedkyní tak dlouho. Dosud naštěstí docházely pouze ty přísady, které se daly sehnat i v obyčejné mudlovské lékárně. Tentokrát by však těžko po lékárníkovi mohla chtít sušené listy čistě magických rostlin nebo kůži z hřímala – to i ve zverimexu by se dočkala leda doporučení k návštěvě psychologa.

Ještě ji napadlo kontaktovat některého z přátel, stojících tenkrát na její straně. Nepříjemně ji píchlo u srdce, když si uvědomila, že to je kromě Harryho už jen asi osm lidí a to si ani nemohla být jistá, že po té dlouhé době ještě pořád své mínění nezměnili.

Protože neměla ráda dlouhé ticho, šáhla po ovladači a zapnula televizi jako zvukovou kulisu. Možná to byla telepatie, že si vybrala zrovna ten okamžik, kdy běžela na britském kanále ve večerních zprávách reportáž o výročí smrti důležitého politika. Ustrnula s ovladačem v ruce, z obrazovky na ni koukala tvář holohlavého muže se zlatou náušnicí v uchu a mírným úsměvem na rtech. Vypadal přesně tak, jak si ho pamatovala, a to už bylo na ni moc. Cítila, jak dvě slané kapky opustily její slzné kanálky a razí si cestu po líčkách. Za nimi další, a další… Vůbec si neuvědomila, že právě dnes je to ten přesný rok, kdy na ministerstvu našli jeho tělo, ji označili za hlavní podezřelou a za pouhé tři dny – něco u Starostolce dosud nevídaného - odsoudili na doživotí v Azkabanu. Čas si hlídala jen přibližně, až teď jí došlo, že je 14. června.

Krátkovlasý reportér nejprve zdůraznil světu, jak velkou úlohu Kingsley sehrál za života, než přišly na řadu okolnosti jeho smrti. Vystupňoval se tím u lidí odpor; tím spíše si pak zapamatují její tvář, která chvíli dominovala levé polovině obrazovky, takže ani nepochybovala, že si se zněním reportáže pohrál nějaký bystrozor.

Reportáž vystřídala další, ale Hermiona už nedokázala vnímat její obsah. Před očima stále viděla Kingsleyho tvář. Pamatovala si ten oblek, jejž měl na sobě v den pořízení oné fotografie i důvod, proč mu z náprsní kapsy vykukoval čtyřlístek…

* * *

Milovala tohle místo, protože měla ráda přírodu, kterou si ve městě nikdy moc neužila. Takto daleko od civilizace ještě více vynikaly její krásy. Mohla na chvíli hodit za hlavu únavu z neustále narůstajícího množství učení ve škole. Nikde jinde to nedokázala, nebyla ten typ.

Poslouchala zpěv ptáků a nechala se šimrat na zátylku hřejivými slunečními paprsky. S hlavou skloněnou zrakem rentgenovala trávu u svých nohou ve snaze být rychlejší. A povedlo se!

„Sedmý!“ sklonila se a utrhla ho. S vítězným úšklebkem se otočila na Kingsleyho.

Muž se opřel o opěradlo houpačky a s úsměvem nad její rozverností zavrtěl hlavou. „Jen jestli nepodvádíš.“

Také se opřela a plácla ho do ramene. „Já a podvádět?“ Pak si ale všimla jeho ustaraného výrazu a své nadšení ze hry trochu zkrotila.

„Co se děje?“

Sebral jí z ruky čtyřlístek a zasunul ho mezi dva listy svého diáře k desítkám ostatním. Před několika měsíci zde vyčaroval krásnou houpačku pro Hermionu, jíž jí chtěl vyjádřit svůj vděk za všechnu pomoc, kterou mu poskytla. Jen pouhou náhodou se trefil na místo, kde rostly desítky čtyřlístků.

„Několik lidí mě varovalo, novináři se jich vyptávali. Trápí mě, co se o nás dvou povídá.“

„Něco se o nás povídá?“ Zbystřila. Posledních několik týdnů se mezi lidi vůbec nedostala, měla doma spoustu povinností. V novinách čítala jen hlavní zprávy, sekce o vztazích vynechávala. Na ty drby ohledně všelijakých zaručených románků mezi hlavami kouzelnického světa nebyla zvědavá; sama už se podle nich vyspala nejméně s půlkou spolužáků, tak si jich přestala všímat.

„Zatím jen neoficiálně. Ani v novinách nic pořádného nevyšlo, jen náznaky, ale Holoubková jen tak nepřestane, však sama dobře víš.“

„To by mohl být problém,“ souhlasila. Rozhoupala houpačku a jen tak mimochodem se zase zadívala k zemi po čtyřlístcích. Vytušila, že její přítel svou největší starost stále drží v sobě. Dobře věděla, co řekne, cítila to stejně, ale také věděla, že se zatím není čeho bát.

„Nemůžu je nechat hledat. Nechci, aby ji našli, Hermiono, má celý život před sebou!“

Chytila ho za ruku: „Nenajdou, je v bezpečí.“

Zdálo se, že ho ta slova uklidnila, napětí mu z tváře zase zmizelo, v hlase však stopa smutku zůstala, přestože se usmíval.

„I Severus se začíná ptát. Dnes jsem se prořekl, že máme schůzku. Ani nevíš, jak velkou práci mi dalo ho setřást.“ Zakroutila hlavou nad tou představou.

„O tomhle místě nikdo neví, nedělej si starosti. Potřebuješ klid.“ Povzdechla si a utrhla krásný čtyřlístek, který pak Kingsleymu strčila do náprsní kapsy a zakouzlila proti zvadnutí.

Dlouho na něj mlčky koukal, pak tiše, že ho skoro neslyšela, hlesl: „Už jsem udělal hodně chyb. Snad mi pomůže, abych je napravil.“

Zamračila se. „Jsi skvělý ministr, proč si myslíš opak?“

„Ne jako ministr, ale jako člověk. Už jsem zapomněl, že v lidech to špatné nevidíš.“

„Nejsi… špatný. Chybovat je lidské, Kingsley.“ Očividně měl vážně strach. Vůbec se jí nelíbilo, kam se debata stočila.

„Nechci ti dělat problémy. Pokud ti pomůže, když se budu držet stranou…“

Rychle zavrtěl hlavou: „Neblázni, Hermiono, nechtěl jsem, aby to vyznělo takhle. Není nic, na co bych se těšil více, než na naše společné chvilky. Problémy způsobuju spíše tobě.“

Chtěla mu to vymluvit, říct, že je její přítel, pro něhož by udělala cokoliv, ale ozval se pípot jeho hodinek, varující ho před meškáním.

Kingsley rozladěně alarm vypnul. Už při vstupu na tuto loučku z hlavy úplně vytěsnil, že si nastavil budík na tuto hodinu, protože má ještě povinnosti. „Hermiono, omlouvám se, musím odejít. Čeká mě večírek s mudlovskými politiky.“

Zasmála se nad tím, jak mu na tu příležitost vyzdobila kapsu: „To jsem netušila. Počkej, vyndám ten čtyřlístek.“

Byl však rychlejší, vytáhl z kapsy hůlku, a i když mu namířit na sebe dalo trochu práce, zelenou kytičku začaroval kouzlem permanentního ulpění.

„Tak, teď je ta elegantní brož navždy součástí saka. Raději půjdu, ať nedorazím pozdě.“

Vstal a sebral si z houpačky svůj plášť a tašku. Také chtěla vstát, ale gestem ruky jí naznačil, že nemusí.

„Klidně zůstaň. Přeji ti mnoho štěstí s učením a pozdravuj maminku.“

„Samozřejmě. Měj se krásně.“

Sklonil se k polibku na tvář a odešel.

Chvíli sledovala jeho vzdalující se záda. Musel pěšky, protože kolem houpačky zůstával kruh o poloměru zhruba půl kilometru chráněn proti přemisťování a také zabezpečen několika mocnými štíty, posílenými ministerstvem kouzel. Kingsley měl mnoho možností ze svého ministerského křesla.

Znovu se opřela s rukama za hlavou a jemně nohama houpačku rozhoupala. Opatrně, aby nepošlapala trávu pod sebou, každého čtyřlístku byla škoda.

Ale asi přeci jen nebyla dost opatrná, protože o pár měsíců později nejen ji štěstí opustilo…

Pro zanechání komentáře klikni SEM