Severus za sebou s úlevou přibouchl lakované dveře, poskytující alespoň pocitové soukromí. Stále vnímal směsici hovořících hlasů z paluby, jakmile ale sestoupil po třech schůdcích dolů, už nedokázal rozeznat téma hovoru ani jednotlivá slova.

Bez většího zájmu se porozhlédl po největší z lodních místností a automaticky zamířil ke kuchyňskému pultu, kde po krátkém hledání našel kávu a čtyři na jeho vkus příliš malé a přezdobené hrnky s holuby. Správnou funkci na kávovaru hledal trochu déle, ale uspěl.

Nebyl na svou výmluvu s kávou vůbec hrdý, ale byl to nejpřijatelnější způsob, jak alespoň na chvíli uniknout společnosti dvou bláznivých sourozenců – přinejmenším té ženské polovině. Collinsová přišla na loď teprve před chvílí, a přestože vlastně neměl příliš proč se na ni hněvat – i když se dvakrát neshodli na metodách, ukázala, že je relativně schopná –, nejraději by ji zase okamžitě vypoklonkoval pryč.

Když zaslechl z venku její smích, z náhlého popudu přepnul páčku kávovaru zpět do polohy vypnuto a nenechal tak dohrčet do plna ani první hrníček. Oddálil si tak návrat na palubu, kam se mu nechtělo ani v nejmenším, protože tušil, co se tam právě odehrává – že se Hermiona určitě velmi ochotně seznamuje s bystrozorkou, která jen hoří touhou vyslídit pachatele a pohnout se na kariérním žebříčku, a která podle všeho v pátrání dosud byla mnohem úspěšnější než on sám. Předpokládal, že je jen otázkou času, než se pro sourozenecké duo a Hermionu stane zbytečnou postavou, a tahle ta vyhlídka ho mrzela; zvyknul si, že na jeho návrat někdo čeká; zvyknul si, že je to právě Hermiona.

Potlačoval nutkání hodit Collinsovou okamžitě žralokům a utěšoval se tím, že se k tomu dostane hned, jakmile z ní vytáhne veškeré informace; například s kým se o Hermioně a o vlastním otci onehdy na chodbě oddělení bavil Derek Young, a proč mu zabránila zjistit to hned na místě.

Měl však jeden menší problém – sice se mu kromě téhle nastřádala i spousta dalších otázek, ale když se naskytla možnost otevřeně se zeptat, nevybavil si jedinou. Její přítomnost ho vytáčela do ruda, a od chvíle, kdy se svěřila se svým geniálním plánem, čítajícím vlastní vymytý mozek, se mu nechtělo ani snažit se o navázání nějaké větší spolupráce – jak věřit člověku, který nad rizikem definitivní ztráty vzpomínek mávne rukou. Navzdory jejímu prohlášení, že by se do toho podruhé nepouštěla, už u ní nikdy nemůže mít jistotu, že nezmění názor a při dalším experimentování nezapomene na nějaký důležitý úkol nebo na zlomovou informaci.

Sám se neodvažoval v manipulaci se svými vzpomínkami zajít dál, než k uchování několika z nich na několik hodin v myslánce s podporou ochranného lektvaru. Možnosti všechny inkriminující vzpomínky nechávat v myslánce před každým setkáním s Pánem zla nikdy nevyužil – nikdy nevěděl, na jak dlouho se schůze protáhne, a opravdu se nemínil stát kvůli hloupé náhodě spolubydlícím Zlatoslava Lockharta U svatého Munga. Nikdy nepřesáhl hranici, kdy absence vzpomínek začínala být nebezpečná.

„Co to… Hmm,“ zamručel překvapeně a vytáhl ruku z kapsy. Na parketovou podlahu dopadlo pár kapek krve z jeho poraněného prstu. Nevědomky si pohrával s malým měkkým balíčkem, až se říznul o něco neidentifikovaného.

Ošetřil si ukazovák a opatrně znovu hmátl do kapsy. Na světle odhalil, že jde o Hermionin zmenšený batoh, který mu ráno přinesla sova od Collinsové se vzkazem „Vyřiďte Grangerové, že jsem více vzít nestihla, měla jsem dost práce se zachraňováním vašeho legendárního zadku, Lovče.“

Ze samého rozčílení batoh schoval a zapomněl na něj, i když jej mohl předat téměř okamžitě. Tak trochu zadoufal, že stejná zapomnětlivost postihla i osoby nahoře na palubě.

Zrušil zmenšovací kouzlo a chystal se nechat batoh bez povšimnutí ležet na pohovce, všiml si ale, že z nedopnutého zipu trčí roh červeně zabarveného papíru. Došlo mu, že právě ten, zmenšený, zafungoval jako žiletka.

Necítil žádné provinění za to, že se ani nesnažil krotit svou zvědavost. Postupně z batohu na stůl vyskládal úctyhodnou řádku papírů a pergamenů; koneckonců, zaplatil za to podívání se krví.

Samozřejmě nečekal žádný deníček, přesto byl ze známých dokumentů zklamaný. Všechno to byly složky o případu, které Hermiona dostala od něj nebo od Pottera; nic z toho mu nevysvětlovalo, co znamenaly všechny ty obrazy, které zachytil v Hawthornově hlavě. Nedokázal z nich pochopit celý příběh, na to by nejspíše potřeboval speciální druh dekodéru, na který měl patent jen Hawthorne.

Momentky z jejího života, které si Hawthorne proti své vůli podržel v mysli déle než ostatní, i jemu nyní zůstávaly v živé paměti. Většina z nich mu přišla zajímavá, dávala mu možnost nahlédnout na Hermionin život ze stránky, kterou dosud neznal, ale přesto bez kontextu nerozpoznal, proč jsou ty vzpomínky Hermionou i Hawthornem tak úzkostně střeženy. Tedy až na jednu…

Velmi ho překvapila scenérie osamělé houpačky uprostřed rozkvetlé louky, kde stála šťastná Hermiona s malou holčičkou v náručí.

Vyhýbal se přímému pojmenování té dvojice, i když věděl, že není o moc více možností, jak si to vyložit; vždyť význam Hermionina štěstí ve tváři byl zcela jasný a stěží zaměnitelný.

Namátkově si vybavil dva, vlastně tři páry, které měly dítě do tří let po válce, ale neviděl důvod, proč by Hermioně mělo vadit, že je viděna s dítětem některé z kamarádek. Vlastně neznal důvod, proč by schovávala jakékoliv dítě; za těmi tajnostmi se muselo skrývat mnohem víc. Určitě si měl počkat na její vysvětlení a nespekulovat, ale bylo těžké nevěřit očividnému – a to ani nemusel složitě počítat.

Zamračil se nad svým váháním, jak se zjištěnou skutečností naložit – ať už situaci odhadl správně nebo ne. Podle jejích slov to pro případ nemělo být nijak důležité, jenomže zjistil, že je to důležité pro něj samotného.

Raději obrátil svou pozornost zpět ke složkám. Zkusmo několik z nich prolistoval, ale opět nenarazil na nic neočekávaného, tak celou hromadu naplněn nezájmem naaranžoval zpátky do batohu, aby se vyhnul zbytečným řečem o zasahování do soukromí.

Fotky, která mu nejspíše vypadla na zem z nějaké složky, si nevšiml do chvíle, než se mu po kluzkém povrchu smekla noha.

Zamručel několik nadávek, neboť se mu při snaze vybalancovat hrozící pád podařilo nabodnout se dlaní na roh konferenčního stolku. Nenáviděl tu fotografii dříve, než se na ni vůbec podíval, ale jakmile spatřil pohyblivé znázornění svých úvah a předtuch, vztek i bolest ruky samovolně zmizely.

Vsadil by svůj nejcennější knižní výtisk, že se dívá na snímek, zachycený na téže louce; vzápětí rozeznal stejnou houpačku. Tentokrát na ní s dítětem v růžové zavinovačce seděl Kingsley; Hermiona stála za opěradlem bradou opřená o jeho rameno a oba se zalíbením sledovali, jak miminko malými prstíky svírá Kingsleyho ukazováček.

Severus pocítil zvláštní pocit závisti při pohledu na tu šťastnou rodinku, ale ten brzy přebila zlost, že Kingsley nepovažoval za vhodné, aby o této části jeho života věděl. Pochopil, že z nějakého zřejmě závažného důvodu rodičovství utajili před kouzelnickou veřejností, ale už po několikáté byl nucen pozastavit se nad nedostatkem důvěry, kterou vůči němu Kingsley choval.

Přátelé vůbec často měli ve zvyku jej z důležitých věcí vynechávat; když se konečně vyrovnal s Brumbálovými intrikami a jejich následky, začal zjišťovat, že si na něj Kingsley přichystal také mnohá tajemství. Hodlal odhalit všechna do jednoho, už byl na podobné jednání alergický.

Poté, co ji náležitě zvětšil, připevnil fotografii doprostřed prázdné zdi nad rozkládací pohovkou tak, aby Hermionu při příchodu do podpalubí okamžitě uhodila do očí. Chvíli mu to připadalo jako příhodný způsob, jak ženu přinutit k přímé odpovědi, ale v druhém okamžiku tu fotografii zase sundal, neboť mu to gesto přišlo přehnané, zvláště poté, co Hermioně dal ještě jednu šanci vysvětlit své mlčení.

Ta fotografie na zdi mu ale vnukla nápad jak se konečně pořádně zorientovat v lidech, kteří se pohybovali v Kingsleyho okolí. Poněkolikáté se slonil k batohu a ke složkám uvnitř; čekala ho spousta práce, ale v jistém smyslu se mu ulevilo, že má záminku zůstat v podpalubí o něco déle.

Odpoledne se pozvolna přehupovalo do své druhé poloviny a jachta Věčný plamen na své palubě stále hrdě nesla své čtyři pasažéry. V kapitánském křesle s nadšením malého kluka trůnil Adam, který se po několikaminutovém marném čekání na kávu strategicky odpojil a nechal svou sestru s Hermionou o samotě, aby si mohly promluvit.

Dvě ženy po sobě chvíli mlčky nejistě pokukovaly, než Hermiona pochopila, že jí Collinsová nechává prostor pro první slovo. Ráda toho využila.

„Už od první chvíle chci poděkovat člověku, který zachránil Severuse z té hořící jachty, takže jsem ráda, že mám teď příležitost – děkuji vám, Lauro!“

Collinsová se široce usmála: „To nic nebylo… A mimochodem, nejsem zase o tolik starší než ty, nemusíš mi vykat. Jsem Laura.“

„Dobře – Lauro. Ale neříkej, že to nic nebylo, vrhnout se do ohně chce určitou dávku odvahy.“

Laura mávla rukou v dalším zlehčujícím gestu: „Nezapomínej, že jsem bystrozorka, dostala bych padáka, kdybych Snapea nechala vědomě uhořet.“

Hermiona její humor ocenila jen malým pousmáním, potřebovala dopovědět, co má na srdci: „A taky se omlouvám za škody na vaší rodinné jachtě. Opravy zaplatím, slibuji.“

„O to se nestarej, táta si ani nevšiml, že mu chybí v kapse pár galeonů.“

„Pár galeonů?“ opáčila užasle, znovu překvapená, jak lehkovážně Adam i Laura berou peníze, když ona sama s nimi už nějakou chvíli válčí. Jak už řekla, nemínila v žádném případě utíkat před svou zodpovědností za požár, jen netušila, zda bude mít na pokrytí škod dostatek financí, neboť ty se po zaplacení za Věčný plamen povážlivě ztenčily.

„Jojo, speciálně pro tátovy modré oči se našla větší slevička… No, jak tě tak pozoruju, nebudeš mít klid, dokud ti ten účet nedonesu, co? Tak já ho doma někde najdu.“

„Díky,“ kývla a doufala, že se jí do hlasu příliš nepromítla úleva z narážky na protislužby. Laura jen mávla rukou a téma tím nejspíše považovala za uzavřené, neboť z jejích očí vymizelo pobavení.

„Hmm… takže ty jsi opravdu nevinná,“ připravovala si Laura půdu pro následnou debatu. Ani to nebyla otázka, jen věcné shrnutí.

„Ano. Nějaký nápad, jak o tom přesvědčit zbytek světa?“

Laura s přimhouřenýma očima naklonila hlavu na stranu, jako kdyby zkoumala, co se od ní očekává za odpověď. „Nejraději bych vše řešila standardní metodou, podle zákonů a s tebou ve vězení,“ na chvíli se odmlčela, aby dala najevo, že to nemyslí zle, „ale uznávám, že to by teď nepomohlo ani mně, ani tobě… ani Adamovi,“ dodala dostatečně zřetelně, aby bylo jasné, že v jejím výčtu je právě on tou nejdůležitější osobou.

„Adamovi?“

„Albi!“ jmenovaný okamžitě přestal předstírat, že za volantem neposlouchá. Otočil se k nim s mrzutým výrazem.

„Copak, bráško, nemám se s Hermionou podělit o to, jaký jsi manipulativní spratek?“

„A ty zase drbna, která všechno vyslepičí!“ oplatil jí urážku.

Hermiona na obou poznala, že svá slova nemyslí až tak vážně, jak by se mohlo zdát někomu, kdo o jejich sourozeneckém poutu nemá ani tušení. Ji tak jen bodl osten lítosti a stesku.

„Vyslepičím,“ potvrdila žena hrdě, „protože tvoje kamarádka by měla vědět, že mi vyhrožuješ, že se půjdeš přihlásit, pokud ji mou vinou zatknou.“

„Cože?“ vydechla překvapeně Hermiona. „Proč přihlásit? Kvůli svým schopnostem? Musíš vědět, že je to zbytečné, na tvé slovo nikdo nedá.“

„Jo, vím – i když odborníci potvrdí, že umím to co umím, tvá nevina bude jen moje tvrzení, protože žádný nitrozpytec nedokáže zcela pochopit to, co vidím,“ odříkal jako naučenou básničku, neboť to zřejmě od sestry slyšel už nesčetněkrát. „Je mi to ale jedno, udělám to, když vy neuspějete.“

Laura zatnula pravačku v pěst a klouby praštila do pohovky. Až poté, co promluvila, však Hermiona poznala, že to nebylo zlostí, ale bezmocností.

„Prosím tě, vymluv mu to,“ zažadonila. „Tobě to možná sice nakonec pomůže, ale Adam bude trpět. Negativně reaguje na nejrůznější kouzla rozdílného charakteru, na jejichž pojítko jsme zatím nepřišli. Tobě určitě nemusím vykládat, co všechno bude muset podstoupit, aby kouzelníci jen potvrdili jeho schopnosti. Ani ti o tomto svém problému neřekl, že?“

Nestihla odpovědět, v tom byl rychlejší Adam, ale zato si uvědomila si, že už se pravděpodobně s jednou jeho negativní reakcí setkala.

„Nepotřebuju žádné promluvy do duše, je jenom moje věc, jak zacházím se svým zdravím. Myslel jsem, že jsme si to vyjasnili dostatečně. Taky jsem ti už říkal, že nebudu muset nic podstupovat, pokud vy dvě a Snape začnete spolupracovat.“ Chvíli vyčkal na náznak, že si sestra vzpomene na zmiňovaný rozhovor, poté spokojeně přikývl a lehkým kopnutím nohy upravil polohu otočného kapitánského křesla, aby seděl čelem k Hermioně: „A ty! Vidím, že mi chceš vynadat, tak to nedělej. Nevěděl jsem, že mi z našeho přemístění bude špatně; v životě jsem se předtím přemisťoval jen dvakrát kdysi ve třinácti, napodruhé s lektvarem na tu alergii, ale nikdo mi neřekl, že se musí brát pravidelně, aby fungoval. Úmyslně bych se ti takhle na krk nikdy nepověsil.“

„Já se nezlobím,“ zalhala a následně své tvrzení popřela jak slovy, tak tónem hlasu, „ale rozhodně nesouhlasím s tvým nezodpovědným mlčením! Vždyť se ti mohlo stát něco horšího. Kdybys mi to řekl, tak –“

„Na kdyby já nehraju,“ skočil jí odhodlaně do řeči, „důležitá je přece přítomnost. Víš, kdybych si jednoho krásného dne nešel na pokoj pro zapomenutou peněženku, nezahlédl bych pak v aule povědomou tvář z novin. Nezjistil bych, že jsi nevinná, nepřesvědčil bych o tom ani Lauru, ty bys před Snapeem nejspíše stále utíkala… A na mě by doma nečekal Kenneth,“ vydechl s náhle širokým úsměvem. „Proto mě nezajímá, co by bylo jinak, kdybych něco řekl, nebo neřekl,“ pokračoval už mírným, ale neméně naléhavým hlasem, „teď je mi fajn a vy dvě byste se měly bavit o něčem úplně jiném, nebo na jachtách strávíme zbytek života.“

Laura si po poslední větě přestala zkoumat hojící se zranění na ruce a naježeně zvedla hlavu: „A co si myslíš, že tady dělám – zavádím pletací kroužek?“ spustila rozhořčeně. „Merlinžel jaksi postrádáme Snapea, abychom mohli řešit ty podstatné věci okolo Hermiony, tak mi promiň, že využívám volnou chvíli snahou vymluvit ti ten tvůj pitomý nápad se svědectvím! Nech se zabít, už se starat nebudu!“ Založila si ruce na prsou a zprudka vydechla. Vypadalo to, že nahlas vyslovila něco, co ji dusilo už řádnou dobu. Radost z toho se ale pravděpodobně nedostavila; Laura sklonila hlavu, když se chvilková úleva začala proměňovat v lítost.

Adam sice sestřin výbuch emocí neignoroval, ale nebral ho ani přespříliš vážně, i když ho slovní potyčka už od pohledu mrzela.

„Já tě mám za tu starost rád, Albi, ale musíš pochopit, že tohle je zrovna jedna z věcí, ve kterých nehodlám ustupovat.“ Upřel na ni tvrdý pohled, který mu dlouho mlčky oplácela.

Hermiona poposedla nepohodlím, zacítila se mezi nimi nepatřičně, když opět zřetelně pocítila jejich sourozenecké pouto.

„Dobře,“ prohlásila Laura nakonec do ticha, „ale jen prozatím,“ přislíbila mu pokračování do budoucna.

Adam s úsměvem zavrtěl hlavou a spokojeně se otočil zpět ke kormidlu. Hermiona ještě měla oproti Lauře možnost, zahlédnout jeho samolibý vítězný úšklebek.

„Paličák,“ ulevila si Laura polohlasně. „Už bych si vážně dala to kafe, kde ten Snape vůbec je, čeká až zamrzne moře?!“

Severus se z podpalubí nevynořil ani po dalších dvaceti minutách; to už Laura začala považovat za nějakou svou osobní urážku a přes přesvědčování pro něj hodlala dojít. Trhnutím otevřela dveře do podpalubí a málem tak způsobila pohromu, jelikož si Severus vybral tu stejnou chvíli pro návrat.

Laura uhnula stranou a nechala kolem sebe proplout čtyři levitující hrníčky kouřící kávy i Severuse, na kterého okamžitě nevěřícně spustila: „Kde jste byl tak dlouho? Jste tu kávu teprve pražil, ne?“

I Hermiona neúspěšně zapátrala po nějakých náznacích toho, co Severuse tak zdrželo, ten však dal jasně najevo, že se o tom nehodlá bavit, když Lauru přezíravě minul a mávnutím hůlky zadal hrnkům cíle.

„To vám vážně nestojíme za vysvětlení?“ dorážela na něj Laura. Nehodlala se nechat tak lehce odbýt, čímž si přímo koledovala o odpověď, kterou dostala: „Řešil jsem dilema, zda váš šálek ozvláštnit prudkým jedem s okamžitými účinky, nebo raději něčím pomalejším s uspokojivějšími následnými efekty.“

Laura se posadila a začichala k voňavé páře. „A pro co jste se nakonec rozhodl?“ v jejím hlase zazněla zvědavost, nikoliv strach.

„Pro klec na ptáky,“ odvětil zcela vážně a usadil se na pohovce vedle Hermiony. Laura podrážděně zasyčela.

„Hawthorne, ta je vaše!“ upozornil Adama, který z nějakého důvodu nebral hrnek na vědomí, přestože jej do pravého předloktí vytrvale pošťuchovala lžička. Možná skrýval úsměv, aby sestru znovu nedráždil.

„Předpokládám, že jsem narušil nějakou debatu, co jsem zmeškal?“

„Probrali jsme jen to, co je důležité pro nás tři,“ řekla Laura tvrdě, čímž se mu snažila dát najevo, že se podobně jako on nehodlá podělit o detaily, „se vším ostatním čekáme na vás. Když jste se teda konečně uráčil přijít, ráda bych věděla, kde jsou původní důkazy zkoumané soudem. Někdo je vyměnil na tvůj popud, Hermiono? Máš je u sebe?“

Hemiona začala odpovídat, ale Severus ji gestem zarazil: „Z čeho jste usoudila, že se budete vyptávat vy nás?“ ušklíbl se povýšeně.

Laura protočila panenky.

„Z vašeho nezájmu. Z toho, že jste se na tři čtvrtě hodiny zavřel do podpalubí a totálně nás tady ignoroval. Zřejmě jsou moje otázky důležitější a přednější.“

Severus posměšně ohrnul nos, což Lauru vytočilo ještě více: „A přestaňte se laskavě zase tvářit, jako by se vám před očima přeměňoval vlkodlak.“

„Vlkodlaci mě neobtěžují,“ ušklíbl se znovu. Část „na rozdíl od vás“ zůstala sice nevyřčená, ale sotva přeslechnutelná. „Ti v živočišné podobě alespoň jednají narovinu, neplíží se v převlecích ve stínech a nelze je podezřívat, že připravují místo pomoci past.“

Laura okamžitě pochopila, že je řeč o ní. „Prostě jsem vám nevěřila, s vaší minulostí se mi přece nemůžete divit…“

„Zato mou důvěru očekáváte bezvýhradnou?“

„Ano,“ potvrdila, jako kdyby to byla ta nejsamozřejmější věc na světě.

„Ne,“ zpochybnil její jistotu. „Vy také nejste bez poskvrnky. Znám vás jen chvíli, ale už vím, že přinejmenším falšujete záznamy,“ připomněl nemilosrdně.

Žena si uvědomila, že zrovna toto na ni dobré světlo opravdu nevrhá, a přešla do útočného módu: „Ale nikdy,“ nebrala v potaz Adamovo varovné zasykání, „nikdy bych si nenechala vytetovat na ruku hada, jen abych se na zavolání mohla klanět vraždícímu monstru!“ Lauřina slova byla promyšlená a cílená; Severus nebezpečně přimhouřil oči a mírně se nahnul: „Vůbec nevíte, o čem mluvíte. Nevíte, jak se Pán zla choval, aby dosáhl svého, jak si dokázal získávat pozornost a úctu. Tak o tom laskavě pomlčte.“

Laura opovržlivě zaprskala: „Úctu?! To si snad děláte srandu! Soudný člověk by na ty jeho řeči neskočil, kdyby v sobě napřed neměl předpoklady pro zlo a násilí.“

Hermiona zatnula ruku v pěst, nenacházela žádná slova, kterými by Lauru mohla umlčet, proto se raději začala přesvědčovat, že je správné se do jejich výměny názorů neplést.

„Nikdy jsem nepopíral, že mě to k černé magii táhne, ale i kdyby, tak zrovna vy nemáte právo mě soudit, zejména když jste ani nebyla v centru událostí. Hovořit o válce, kterou jste jen z povzdálí jiného kontinentu sledovala, je jednoduché, zrovna tak jako rozhodovat s odstupem času o správnosti a nesprávnosti činů jiných. Byl jsem očištěn, –“

„Protože lidé mají bohužel až příliš krátkou paměť…“

„Dokazuji každý-jeden-den, jakou stranu jsem si doopravdy zvolil. Léta se neschovávám za masku nebo tmavou mikinu s kapucí. Vy totéž říct nemůžete,“ dokončil, jako by se jej ani nepokusila přerušit.

„Srovnáváte nesrovnatelné,“ zamračila se.

„To je věc názoru.“

„Ale –“

„No tak!“ předběhl Adam o vteřinu Lauřinu další rýpavou poznámku, když mu došla trpělivost nad jejich hádkou o nepodstatných věcech. „Máte větší problém, než osobní antipatie. Unavuje mě tohle poslouchat.“

Tentokrát mu však role smírčího soudce nevyšla podle předpokladů. Laura stále v ráži obrátila svůj vztek ze Snapea na něj a jedovatě mu oznámila: „Nikdo tě nenutí tady být. Své už jsi řekl.“

Adam bez mrknutí pozoroval její výraz, až nakonec zřejmě usoudil, že nejrozumnější bude uklidit se. „To máš pravdu, půjdu si dolů lehnout a vy se klidně hádejte další rok, Hermiona to jistě ocení.“ Vzal si kávu z odkládacího stolku a odkráčel hrdě středem – alespoň to měl v úmyslu, dokud jej Severus ve dveřích neoslovil: „Hawthorne – mám dole rozdělanou práci, dávejte pozor, kam saháte, ano?“ varoval jej bez sebemenší narážky nebo rozkazu.

Adam zmateně přikývl, ale už se nevrátil, aby se pozeptal na význam toho varování.

Severus pár vteřin setrvával pohledem na zavřených dveřích, jako kdyby přemýšlel, zda dovnitř přeci jen nemá zajít. Nebo možná shledával, že je na Adamových slovech něco pravdivého, protože když svou pozornost obrátil zpátky k oběma ženám, nenavázal už na hádku, ale navrátil se k Lauřině otázce, kterou prve odbyl: „Ptala jste se na důkazy? Dobře. Nemáme je, byly vyměněny na popud někoho jiného.“

Hermiona se jen pousmála, zato Lauře činilo o trochu větší potíže pochopit ten obrat. Zvedla obočí a několikrát sotva zřetelně zavrtěla hlavou, pak v ní ale vyhrála ta část, která chtěla vyřešit případ, poposedla na sedačce a zamyslela se nad Severusovým sdělením: „To je důležitá informace. Sice ne tak pro nás, jako pro případný další soud. Podle zápisů z archivu si dosud jen tři osoby vytáhly krabici z police a nahlédly do ní, z toho jedna ji odnesla s povolením – což mimochodem považuju za velmi špatný nápad.“

„Souhlasím,“ přikývl Severus a na okamžik tak Lauru znovu vykolejil.

„Fajn… Takže, tou první osobou byl Harry Potter dva týdny po soudu. V prosinci jsem podala žádost o nahlédnutí do spisů, ale tehdy byla zamítnuta kvůli přesunu archivu. Po mém nástupu do sboru už jsem měla možnost prohlédnout si jen to, co zbylo.“

„A to‘s to neohlásila?!“ podivila se Hermiona. Vzápětí si ale spočítala, že by to ohlášení stejně nic kladného nepřineslo. Lauřina čest se sice v jejích očích začínala rozpadat, ale tentokrát si přiznala, že jí možná křivdí.

„Ne. Nemyslím, že by to bylo přínosné – zatím.“

„Překvapivě souhlasím podruhé. Kdyby se někdo dozvěděl, že důkazy se nyní liší, padne podezření na někoho, kdo s nimi manipuloval, a na seznamu jsou tři bystrozorové.“

Hermioně se potvrdil původní špatný pocit: „Podezření padne na jednoho z vás! To máme problém.“

„O sebe se nebojím, kdybych si měla vsadit, vyhrál by Potter. Ale vy, Snape, taky budete hodně vysvětlovat.“

„Ano, to nemohu popřít. O rozličnosti důkazů se již ví, protože se zaznamenal aktuální obsah archivační krabice ve chvíli, kdy jsem si ji odnesl. Rozruch to ale vyvolá až v momentě, kdy ji přijdu vrátit. Do té doby můžeme vymyslet, jak tuto nepříjemnost obrátit v náš prospěch.“

Hermionu Severusův tón donutil důkladněji prozkoumat jeho mimiku. Svitlo jí.

„Vypadá to, že nějaký nápad už máte…“

Severus rozvážně pokýval hlavou, jako by si v onom plánu ještě urovnával všechny nesrovnalosti. „Ano. Kdyby se nám podařilo vytvořit kopie všech původních důkazů tak, jak byly po soudu uloženy, mohlo by se nám podařit osobu, která je odstranila, znervóznit.“

Hermionu ta slova zklamala, očekávala něco převratnějšího. Tento nápad se jí příliš nezamlouval, hlavně proto, že viděla spoustu trhlin. „Kde vezmete informaci, co tam bylo, aniž byste opětovně vyvolal podezření? Pokud mají být kopie alespoň trochu přesvědčivé, seznam od soudu stačit nebude.“ Netušila, proč se na to vůbec ptá, když věděla od začátku, že jedinou nevyhnutelnou odpověď slyšet nechce.

„Merlinžel, existuje jen jedna osoba, která má dostatek kýžených informací... A tou je Potter.“

„Ne, jeho do toho zatahovat nebudeme!“ zamítala okamžitě.

Severus na ni tvrdě pohlédl: „Už v tom zatažený je.“

Laura shledala Hermionin příliš rychlý nesouhlas podezřelým: „Ty máš s Potterem nějaký problém?“

Zavrtěla hlavou.

„Kromě toho, že Problém je jeho čtvrtým jménem, zázračný chlapec Hermioně ještě ukázal, kde je jeho opravdová loajalita,“ odpověděl za ni Severus s odporem v hlase.

Překvapena těmi slovy i tím, že se Severus o Harryho rozhodnutí nějak dozvěděl, se Hermiona zmohla pouze na slabou obhajobu svého kamaráda: „Tak to není, on jen nechce ohrožovat svou rodinu.“

Laura si oba zkoumavě přeměřovala, oči se jí přitom na střídačku rozšiřovaly a zužovaly: „Teď netuším, zda to myslíte vážně, nebo se jen z nedůvěry ke mně snažíte na Potterovu činnost nepoutat pozornost.“

„Jakou činnost?“

Laura vzala na vědomí pouze Hermionin zmatený tón, otázku kompletně ignorovala: „Takže spolu opravdu nejste v kontaktu?“

„Kroťte svůj zvědavý zobák, než vám ho přelepím.“ Severuse narážky na její zvěromágskou podobu stále nepřestávaly unavovat.

„Můžu říct totéž.“

„To vás zklamu – nemám zobák.“

„Tak tlamu?“

„Zjistěte si to, když jste tak výborná bystrozorka…“

Hermiona za zavřenými víčky naštvaně protočila panenky. Nechápala, proč jim rozumná komunikace vydrží vždycky jen několik minut; vadily jí tyhle hádky – to pošťuchování – protože konečně pochopila, že se tím Severus docela baví – bavila ho Lauřina svéhlavost, zbrklost a drzost, a to se Hermioně z nějakého důvodu vůbec nelíbilo.

Také si ale díky tomu začínala všímat vlastní zdrženlivosti. Když tehdy k Severusovi docházela na doučování, vypozorovala hranice, kam si mohla dovolit zajít, pomocí narážek a podobně jízlivých odpovědí, jakými častoval on ji. Těchto hranic si byla vědoma i poté, co se jejich cesty znovu střetly, ale zůstávala daleko před nimi, protože si Severuse nemínila obrátit znovu proti sobě, když se jí povedlo obhájit se. Až teď a díky Lauře jí došlo, že Severus vedle sebe mnohem více oceňuje pohotového partnera k diskuzi než osobu, která téměř bez přemýšlení přitakává jeho slovům. Přesně tak se teď totiž chovala, vyhýbala se vyslovení vlastních názorů a raději přejímala ty jeho nebo mlčela.

Kde se tohle vzalo? Přece takovou povahu nemívala… A rozhodně v tomto defenzivním módu nehodlala nadále zůstat; obzvlášť když si tím sama zaviňovala svou nejistotu.

Sebrala svou znovu nalezenou odvahu a vrhla se do jejich slovní přestřelky: „Zobák nebo tlama, oba vás zakleju Silenciem, pokud nepřestanete hloupě řečnit. Tvoje hry nás jen zdržují, Lauro, kdyby od soudu uběhl týden, budiž, ale už je to třináct měsíců, čtyři dny a…,“ pohlédla na hodinky, aby si to spočítala, ale vzápětí jí vlastní detailnost přišla nesmyslná, „zkrátka je to už příliš dlouho na nějaké další průtahy a hry. Pokud si myslíš, že víš něco důležitého, mluv a netestuj nás!“ vydechla prudce a zírala upřeně na Lauru, aby se náhodou nestřetla s pohledem Severusovým – i bez černých hlubin bylo obtížné, udržet si autoritativní výraz.

Hodnou chvíli měla pocit, že se jí Laura vysměje, ta to ale nakonec neudělala.

„Pokusím se krotit, ale nic neslibuju.“ Zamyšleně si poškrábala ránu na paži, snad ve snaze vzpomenout si, na co by měla navázat. „O Potterovi toho ve skutečnosti moc nevím, mám jen domněnky, které jsem doufala, že mi potvrdíte. Podezírám ho, že něco hledá, ale jestli to souvisí s tebou, nevím jistě.“

Severus klepl prsty o stůl: „Váš objev tedy spočívá v tom, že bystrozor něco hledá,“ shrnul pichlavě.

Hermiona varovně zavrčela; na Lauře bylo vidět úsilí, s jakým se snažila neodpovědět v podobném duchu. „Ano, hledá, ale mimo rozkazy a záznamy. Chodí mimo radar, tak jako vy i já.“

Severus se ušklíbl: „To se mýlíte, já rozkazy neobcházím, naopak jednám přesně podle nich. Pro předvedení Hermiony mi byly velkoryse poskytnuty tři měsíce.“

„Od Younga?“

„Od ministra.“

Laura se marně pokusila zamaskovat spontánní odfrknutí kašlem.

„Co to bylo?“ udeřil na ni Severus. „A střeste se říct, že nic!“ odhadl její úmysly.

„N–hmf. Jen bych přesně tohle od Scamandera čekala. Není to ministr podle mých představ, on je… Zkrátka Pastorek byl jen jeden, toho těžko někdo kompletně nahradí.“

Hermionu píchlo v žaludku při zvuku Kingsleyho jména, Severus přimhouřil oči a svá další slova volil tak, aby přiměla Lauru více se rozpovídat: „Ano, Kingsley byl velice chytrý, ale ne neomylný.“

„Nesnažím se z něj dělat světce, ani o nějakou chytrost mi přímo nejde, jako o funkčnost vašeho systému, který vytvořil. Jen se na to podívejte tehdy a dnes – Scamander uspíšením soudního přelíčení úplně zazdil možnost, že by to na Hermionu někdo nastrčil. Ne náhodou se většina důkazů po několika týdnech těsně před přelíčením kontroluje znovu. Více než polovina pokročilejších zastíracích kouzel má svou ochrannou lhůtu, během níž prostě nejde zjistit, že je někdo použil – proto jedno prověření důkazů z druhého či třetího dne ani náhodou nemůže být dostatečný základ pro stoprocentní potvrzení jejich pravosti. Ale soud přesto proběhl a nikdo se nad tou absurditou příliš nepozastavil, ani ministerští experti.“

„Zrovna mě nemusíš přesvědčovat, že moje obžaloba stojí na prohnilých trámech,“ ujistila ji Hermiona, „ale jestli se nám snažíš vnuknout myšlenku, že to Scamander se zbavil svého předchůdce, tak rovnou přestaň. Pochybuji, že by byl tak hloupý. A i kdyby byl, tak má alibi – s otcem a dalšími lidmi zařizoval akci k výročí registru vlkodlaků. Měla jsem tam jít,“ náhle a zcela proti její vůli jí zvlhly oči, „doma ve skříni mi ještě visí šaty. Jestli pro mě ještě nějaké doma existuje,“ pohlédla s otazníky v očích na Severuse.

Pochopil: „Byt máte zapečetěný, ještě pár let se jej nikdo kromě správce nedotkne.“

Přikývla, ale i přes to ujištění nepříjemné vakuum, co cítila v srdci, nezmizelo docela.

Laura si ani nevšimla Hermioniny slabší chvilky a Severusova porozumění. „Scamander se už v minulosti několikrát pokoušel o ministerské křeslo, Pastorkova smrt se mu náramně hodila do kotlíku… Ale taky si nemyslím, že v tom má prsty sám a na prostředníka zase ta vražda vypadá příliš nepromyšleně,“ prohlásila s nespokojeností v hlase po několikavteřinové odmlce, kdy mezi nimi těkala pohledem a marně hledala souhlas.

„Tak proč o něm mluvíš?“

„Protože Pastorek by nikdy nedopustil, aby tvůj soud proběhl, jak proběhl. Kdežto Scamander, místo aby nasadil na tvoje dopadení více lidí, dá jednomu nesmyslné ultimátum.“

„Jestli vám leží na srdci celý systém, nezvolila jste si správné povolání,“ namítl Severus, otráven tím, do čeho Collinsová zabředla.

„Bez obav, zvolila,“ ujistila jej rozhodně. „A původně jsem chtěla mluvit o Potterovi, to vy jste odvedli řeč jinam.“ Několik vteřin čekala na námitku, ale žádná nepřišla. „Takže co? Mám si Pottera vyškrtnout ze seznamu možných pomocníků a zařadit k podezřelým?“

„Ano,“ potvrdil okamžitě Severus. Nehodlal přiznávat, že sám donedávna o spolupráci Pottera a Hermiony nepochyboval.

Naopak Hermionina jistota, že se od ní Harry až na finanční výpomoc úplně distancoval, se díky novým informacím nalomila a ona každou sebemenší pochybnost vítala s nepopsatelnou radostí.

„Cos myslela tím, že chodí mimo radar?“

„Jak jsem řekla – něco hledá. Doufala jsem, že mi to objasníš ty, ale jestli nic nevíš, tak je načase zeptat se přímo jeho.“

„Ano, když jej hezky poprosíte, určitě se vám svěří,“ zaironizoval Severus.

Laura se jen usmála: „A když nebudu prosit já?“ vrhla významný pohled na Hermionu; ta jen rezignovaně vzdychla a promnula si čelo. Tušila, že nakonec bude muset slib Harrymu porušit podruhé, ale nepříčilo se jí to o nic méně. Nejraději by odmítla stát se prostředníkem, nechtěla se mu plést do cesty. Ale chtě nechtě musela souhlasit s názorem, že pořád se Harry s větší pravděpodobností svěří jí, než neznámé nové kolegyni, nebo muži, se kterým nejspíše do konce života nedokáže udržet neutrální konverzaci déle než minutu.

Vzdychla podruhé: „Slíbila jsem mu, že se k němu už nepřiblížím, to setkání ho nesmí ohrozit. Postaráte se o to?“ upřela na Severuse prosebný pohled.

Chvíli přemýšlel, než promluvil: „Najdu bezpečné místo, ale spojit byste se s ním měla přímo vy; kdyby vás nečekal, mohl by si vaše objevení mylně vykládat jako podvod a nemusel by spolupracovat.“

Hermiona spolkla námitku a donutila se zvážit ta slova pečlivěji. „Dobře, zkusím to, ale budu mít jen jeden pokus, a když to nevyjde, tak domluva stejně zůstane na vás,“ řekla to s úsměvem a bez zlých úmyslů, ale Severus se zatvářil, jako kdyby mu podrazila nohy kletbou. Zmateně a se sklopenou hlavou se optala: „Stále vám tolik vadí mluvit s Harrym?“

Severus s několikavteřinovým zpožděním zavrtěl hlavou: „Ne, v mé zkažené náladě výjimečně nesehrává žádnou roli Potter, ale ústředí,“ objasnil nespokojeně.

Otočila se na něj tak prudce a nešikovně, že bokem hlavy narazila do sloupku střešní podpory, a vysloužila si tak Lauřino zvednuté obočí, jen Severus to nezaregistroval; celou dobu rentgenoval své hodinky pohledem, zřetelně vypovídajícím, že by je nejraději poslal vzduchem do mořských hlubin.

„Young?“ zeptala se ho s obavami a jeho přikývnutí jí na optimismu nepřidalo. Bavili se o té možnosti, že se na ústředí o jejich navázaném kontaktu dozví, doteď si ale mohla namlouvat, že se to nestane.

„Ten pohřební výraz není nutný, je to jen ministerstvo, ne středověká mučírna,“ zabručel Severus, když si všimnul jejího zděšení. Nechtěl, aby si myslela, že ji prozradí; na to by stejně bylo ještě příliš brzy.

Hermiona jeho pokus o uklidnění ocenila sotva znatelným úsměvem, který však nepřežil její další myšlenku: „Sám víte, že jsou horší věci než trocha bolesti.“

Přitakal jemným nakloněním hlavy, neboť si byl vědom, že Hermiona merlinžel už má dostatečné zkušenosti pro podobná konstatování. Už se nesnažil upřesnit, na co původně narážel.

Pohlédl na Collinsovou, která zůstávala nějakou dobu podezřele zticha, a přistihl ji zrovna ve chvíli, kdy nechávala zmizet v kapse malý kus papírku, který dosud zaujatě studovala. Na jazyku ho zasvědila otázka, ale nestihl ji vyslovit; Collinsová si zapřela ruce o kolena s dostatečnou silou, aby oním zvukem na sebe upoutala pozornost, a spustila: „Ježíši, vy toho z jednoho zavolání naděláte… Snape, vždyť vám zatím nikdo nemůže nic pořádně dokázat, takže vás nelze logicky ani obvinit z nějakého napomáhání. A když půjdu s vámi, určitě společně zamluvíme jakoukoliv Youngovu otázku ohledně vašich… aktivit,“ ušklíbla se a energicky se vyhoupla na nohy, připravená k okamžitému přemístění, jako by se jejich společný odchod stal samozřejmostí.

Severus pochybovačně nadzvedl obočí; do jeho hlasu se znovu vrátila nedůvěra a podezřívavost: „Nejprve se div nestrháte snahou popsat nám, kolik jste si dala práce, aby ministerstvo nevědělo o vašem zájmu o Kingsleyho vraždu, a pak se ani nepozastavíte nad absurditou objevení se na ústředí po mém boku, když právě mé jméno se v tomto směru skloňuje nejvíce?“

Hermiona souhlasně přikyvovala a sama sebe přesvědčovala, že přesně to je ten důvod, proč jí Lauřin nápad nepřipadá vůbec přitažlivý.

„Nakonec nebudete zase tak převelice opatrná. Nebo moudrá…“ dokončil Severus kousavě a bavil se rozpaky, které žena nestihla včas potlačit. Zahoupala se na špičkách, ale nesedla si zpět.

„Jen jsem se trochu unáhlila, fakt je to hloupost, ale můžu se na ústředí objevit jakoby náhodou a zasáhnout, až se dostanete do úzkých a nebudete si vědět rady.“

Severusovi se v očích zablesklo: „Půjdu sám,“ odmítl příkře. Její náznak, že by něco neměl zvládnout, se mu nezamlouval.

„Jak myslíte,“ rozhodila Laura rukama, „vnucovat se nebudu, jen si pak nechoďte stěžovat, že vás zavřeli.“

Díky hodinkám, které mu neodbytně připomínaly nabývající zpoždění, Severus nesmyslnost Lauřina výroku přešel pouhým odfrknutím. Nedochvilnost byla pro něj momentálně závažnější než ušlá možnost Collinsovou shodit. Odvrátil se od ní a nadále hovořil jen k Hermioně: „Obnovte ochrany a raději nikam nechoďte, dokud nezjistím, co o nás vaši únosci stačili rozhlásit. Nehodlám se tam zdržet dlouho, pokud ale nepřijdu do půlnoci, už tady nečekejte.“ Rozdal instrukce a zrušil svá kouzla, s přemístěním ale zaváhal, když viděl její neměnící se výraz plný obav. Věděl, že teď pravděpodobně nemůže říct nic, čím by to zcela změnil, ale pokusil se najít nějaká slova, aby situaci alespoň trochu odlehčil: „Když na to přijde, jsem rád, že mám mezi přáteli osobu, která už má s útěkem z budovy ministerstva zkušenosti – tedy, pokud se vám prvenství v tomto nezalíbilo natolik, že byste mi nepomohla…“ A pokusil se o výraz, ze kterého by pochopila, že naznačené pochyby nemyslí vážně.

Usmála se a jeho překvapilo, jak rád ten úsměv vidí, i to, že si vybavuje, jak ojedinělé byly v poslední době situace, kdy se objevoval.

Kývl a znovu se dotkl bystrozorských hodinek.

Hermiona svěsila koutky a zůstala nehnutě zaklesnutá pohledem do náhle prázdného místa vedle sebe. Nasála do plic slaný mořský vzduch; moc si přála, aby se necítila tak vyčerpaná a bezmocná.

Ozvalo se zakašlání a Hermiona sebou trhla, neboť na malou chvíli zcela zapomněla, že není tak sama, jak se cítí. Otočila se a zaraženě upřela zrak na hůlku v Lauřině ruce; nevěděla, jak si ten výjev vyložit.

Laura ale její zřetelný úlek přešla, očividně měla naspěch: „Nevím, co si myslel, ale já tu fakt nehodlám dřepět,“ zadrmolila. „Zatím se měj,“ bleskově sáhla po hodinkách a následovala Severusova příkladu.

Hermiona nestihla nic namítnout, ale i kdyby se jí to podařilo, stejně by svéhlavou bystrozorku pouhým slovem nedokázala zastavit.

Zamračila se nad tou horlivostí, s jakou žena za Severusem spěchala; představa Laury po jeho boku se jí nezamlouvala. Předně vůbec nechápala, proč Laura nemohla zůstat na lodi; zvědavost ani naznačená nuda jí nepřišly dostatečným důvodem pro takové riskování.

Sžíraly ji obavy o Severuse, dala by téměř cokoliv za povědomí o tom, co se na něj na bystrozorském ústředí chystá. Snažila se zaplašit ty nejčernější představy, kdy jej zavírají do vazební cely jen pár vteřin po příchodu, a hledala jiný důvod, proč by si vrchní bystrozor mohl Severuse tak náhle přivolat. Přemýšlela, jestli je možné, že by ministr zapomněl rozšířit mezi podřízené své rozhodnutí, zbavit Severuse na nějaký čas veškerých povinností, ale usoudila, že to není příliš pravděpodobné, protože věděla, že Scamander prahne po uzavření případu tak moc, že by Severusovi zbytečně neházel klacky pod nohy. Vše tedy nasvědčovalo tomu, že byli prozrazeni. Podezření se začínalo proměňovat v jistotu a její neklid dosáhl vrcholu. Dokonce jí blesklo hlavou, že by se mohla zajít přihlásit, aby Severuse ochránila.

Ta myšlenka ji velmi znepokojila, to bylo vůbec poprvé, co ji napadlo vzdát se bystrozorům z jiného důvodu než ze zoufalství. Věděla, že se teď hlavně potřebuje zaměstnat, aby ji podobné ušlechtilosti už nenapadaly; nerada by si v další vteřině uvědomila, že stojí na ministerstvu a klepe na Youngovu kancelář.

S nečekanou námahou vstala, bolestivá ztuhlost prstů ji upozornila, že celou dobu nevědomky drtila opěrku pohovky. Dlouze sama nad sebou vzdychla a konečně se dala do zabezpečování jachty, přičemž odmítala dumat nad tím, jak se Laura vlastně hodlá vrátit – když se tak hnala pryč, ať se o svůj návrat postará sama.

Když o pár minut později scházela do podpalubí, zůstala ohromeně stát na posledním schůdku a zírala na stěnu nad pohovkou. Konečně plně pochopila Severusovu zmínku o rozdělané práci – právě měla před sebou dle vlastního odhadu téměř dokončenou bystrozorskou nástěnku podezřelých, které dominovala fotka Kingsleyho jakožto oběti.

Vzala si z ledničky láhev s vodou čistě proto, aby něčím zabavila ruce, protože začala důkladněji zkoumat barevné nitky, které propojovaly desítky tváří a jmen rozesetých po celé zdi, aniž by vodu otevřela.

Brzy zjistila, že nejbližší fotky u Kingsleyho v horním půlkruhu patří jeho přátelům. Nechyběl zde Severus sám, ona, velký poválečný bystrozorský trojlístek Harry, Ron a Neville, několik členů řádu, nebo Derek Young, či bradavická ředitelka. Od každé z nich vedlo několik tenkých zářivých spojnic k dalším fotkám – bílá označovala partnery, manžele a manželky; žlutá sourozence, rodiče a další příbuzné; zelená přátele. To vše dohromady vytvořilo barevnou neuvěřitelně rozvětvenou galaxii, zaplňující celou horní polovinu zdi.

Pochopila, že jsou tam podle Severuse téměř všichni, kdo se s Kingsleym měli možnost seznámit o trochu více než z dálky na akcích, a jejichž fotografii nebo podobiznu měl k dispozici. Napadlo ji, kolik mu muselo dát práce propojit ji s Kingsleym barvou zelenou místo bílé, nebo zda už nadobro uvěřil, že bílá není nutná ani pravdivá.

Sklouzla zrakem níž; v dolní polovině se nacházeli lidé, se kterými Kingsley pracoval. Všimla si, že se fotky neopakují, pokud byl někdo Kingsleyho přítel a zároveň spolupracovník, umístil ho Severus na rozhraní obou půlkruhů, nebo prodloužil linku tak, aby neprotínala jinou fotku.

Bystrozorům zde patřila modrá barva, vedoucím různých odborů a oddělení hnědá, poradcům bleděmodrá. Severus použil ještě několik dalších barev, aby odlišil pracovníky ministerstva a dalších institucí, se kterými Kingsley coby ministr byl nucen udržovat kontakty.

Na pravé straně mimo kruh fotek visel seznam všech mužů a žen, které Kingsley za svou kariéru bystrozora zatknul nebo k jejichž zatčení výrazně dopomohl.

Znepokojeně přejížděla pohledem horní část a doufala, že pokud je vrah někde na této nástěnce, tak někde dole. Zaujalo ji hned několik jmen, která Severus doplnil o bílé štítky: „Rolf Scamander, Ministerské křeslo. Prostředník?“, „Ryan Rogerson, Spolužák, dlouholeté spory.“, „Ronald Weasley, Žárlivost.“. I u mnoha dalších jmen objevila štítky, prázdné, ale připravené.

„Taky jsem se na to díval,“ promluvil za jejími zády tiše Adam. Nejspíše už tam nějakou dobu stál, jen ji nechtěl vylekat; její srdce i přesto vynechalo několik úderů. „Většinu těch lidí sice neznám, ale neuniklo mi, že mu tam nějaké vztahové linky chybí. Co?“

Pochmurně se na rozespalého přítele pousmála, a pak se zase zadívala na nástěnku. Věděla přesně, co má na mysli, ani se nepotřebovala ptát, zda si díky svému nadání dal dohromady úplně všechny souvislosti.

„Znovu se mě zeptá,“ vyslovila nahlas své obavy. Jestli se vrátí, blesklo jí hlavou a rázem se znovu cítila o něco hůř.

„Až to udělá, řekni mu to. Sama víš, že bys měla. Dodržování slibů je sice ušlechtilé, ale Kingsley by určitě nechtěl, aby se kvůli tomu jeho dva nejlepší přátelé rozhádali. Už tak vězíte po kolena v bahně něčích lží a intrik, když je budete mít i mezi sebou, nedopadne to dobře.“

Podvědomě cítila, že má pravdu, část v ní se ale stále vzpírala. „Kdyby to tak byla záležitost jen mezi mnou a jím…“

Adam si bezradně prohrábl pro něj netypicky dlouhé vlasy, nevěděl, jak jinak ještě Hermioně naznačit, kudy podle něj vede správná cesta. „Sama nejlépe víš, jestli by si vybrali tajemství, nebo tebe.“ Rozhodl se nechat rozhodnutí na ní. Na chvíli zahlédl v její tváři výraz, kterému nerozuměl, a Hermiona si dala velkou práci s tím, aby jej co nejrychleji skryla. Nechtěla rozpitvávat další bolestivou ránu, pravdou bylo, že neměla sebemenší ponětí, jak jistá skupina lidí zareagovala na její odsouzení. Zvážila odpověď a zvolila jen část pravdy: „Nechci je před tu volbu stavět, není to vůbec tak jednoduché, jak si myslíš.“ V obavách čekala na reakci, kdyby pokračoval v přemlouvání, pravděpodobně by vyhrál – nalomil ji, dílo stačilo dokonat. Toho si ale Adam nevšiml, odevzdaně pokrčil rameny a začal si připravovat kávu.

„Ty jsi tu sama?“ zeptal se po chvíli, jako by si teprve nyní všiml, že Severus ani jeho sestra nepostávají opodál.

„Severuse zavolali na ústředí. Laura šla za ním,“ povzdechla si mrzutě.

Adam zbystřil: „Albi šla na ministerstvo se Snapeem?“ ujišťoval se. „Tak to nechápu; ale snad ví, co dělá.“

„Tím si nejsem tak jistá,“ vzdychla znovu. Když se na Adamově tváři se začal objevovat známý vědoucí výraz, zalitovala, že nemlčela. Ještě nebyla připravená na jeho všetečné otázky a vlastní dušezpyt.

„Albi ti vadí?“ nasadil rádoby nenucený tón.

Nadechla se pro souhlas, ale uvědomila si, že tady mluví o Adamově sestře, a že antipatie k ní se objevují jen za určitých okolností.

„Nevadí,“ odpověděla, ale přesvědčivý tón se jí dvakrát nepodařil. „Chci říct, že jsem opravdu ráda za další pomoc, –“

„… ale nelíbí se ti, jak se ta pomoc ochomýtá kolem Severuse, co?“ dokončil za ni větu. Nestihla to ani popřít, když se mu rozzářila očíčka, jako kdyby objevil třináctý způsob využití dračí krve: „Hermiono, ty žárlíš!“

„Nežárlím,“ zavrtěla hlavou a důrazně utnula jeho snahu trvat si na svém. Adam ji však stále propaloval očima, až to nevydržela a poraženě přiznala své skutečné pocity: „Opravdu nežárlím. Já jí závidím…“

Nejraději by se okamžitě zavrtala pod zem, momentálně jí však byla upřena i tato možnost, pod nohama se jim rozprostíraly jen široké hlubiny vody. „Neumíš si ani představit, jak moc.“

„A co?“

„Že se může kdykoliv sebrat a jít…“

„Jenom to?“ nadzvedl zvědavě obočí a pokrčil rameny, když přikývla. „Jak myslíš.“

Hermiona samozřejmě měla celý seznam toho, co jako uprchlík oproti Lauře nemůže dělat, ale nechtěla si v jednom kuse jenom stěžovat. Už nepřemýšlela nad tím, na co Adam doopravdy narážel, nebo proč totéž neměla potřebu vyčítat jemu nebo Severusovi.

Pro zanechání komentáře klikni SEM