Na kamenném nábřeží malého přístavního města na jihu Anglie stála mladá žena s mírným úsměvem na tváři. Měla na sobě slušivý černobílý kostýmek se sukní a sametové lodičky, rovné hnědé vlasy měla sepnuté sponou, barvu očí skrývala za neprůhlednými slunečními brýlemi, tváře pod decentní vrstvou make-upu a své přirozené rysy za přeměňovacím kouzlem.

Hermiona měla bohaté zkušenosti s podobnými změnami vzhledu, upravovala se tak pokaždé, když se jí tenčily zásoby mnoholičného lektvaru, nebo ho jen neměla chuť využívat. Dnes platila druhá možnost, dostala možnost využít Severusových domácích zásob, jen tu nabídku odmítla, neboť nehodlala nijak zpomalovat léčivé účinky esence z třemdavy, což by se stalo vinou prášku z rohu lidožravého dvojrožce. Přestože Severusovi nesouhlas sršel z očí, nic nenamítal.

Celkově si nemohla nevšimnout, jak kolem ní Severus našlapuje po špičkách – jistě, zpočátku byla ráda, že je ušetřena rýpavých poznámek, ale brzy jí jeho opatrnost začala vadit. Zvláště ve chvílích, kdy vyřčená slova naprosto odporovala výrazu ve tváři, což se nejvíce projevovalo při diskuzi o Adamovi. Cítila se díky tomu slabší, zranitelnější a neschopnější.

Přešlápla na místě a na krátkou chvíli ulpěla pohledem na diskutující dvojici několik metrů před sebou. Severus, vystupující jako respektovaný milionář hledající povyražení – u čehož k jejímu údivu vypadal docela přesvědčivě –, hovořil se správcem místních marin a snažil se z něj bez použití jakéhokoliv kouzla vymámit seznam zdejších majitelů nebo kontakty na prodejce. Mhouřila oči ve snaze odhadnout, kam v rozhovoru už stihli dojít, a přitom si všimla nezdravé zvědavosti, s jakou na ni správce čas od času pokukoval přes Severusova záda. Uklidňovala se tím, že malého oplácaného šedesátníka jen chytila druhá míza, má pocit, že stanul před spřízněnou duší, a proto se také tak okatě zajímá, s kým že se to Severus chystá na to moře vyrazit.

V duchu znovu zakroutila hlavou nad tím nápadem… Před několika hodinami se se Severusem shodli, že pro jistotu v jeho bytě nezůstanou ani další noc, kvůli bezpečnosti jich obou. Dlouho se zamýšleli nad výběrem místa, kam se přesunout, až ji nakonec Severus odzbrojil svým prohlášením, že Hawthornův nápad s jachtou byl velice prozíravý, takže by se jej měli i nadále držet.

I kdyby ji to napadlo, neodvážila by se to navrhnout, předpokládala, že už si Severus kolébavých vln užil dost, navíc jejich přepadení naznačovalo, že jachta až tak bezpečná není. I tak souhlasila s tím rozhodnutím, znovu se skrýt na moři, avšak tentokrát v evropských mořích okolo Britských ostrovů, aby měli lepší a jednodušší přístup do země, když bude třeba. Přemisťovat se z kontinentu na kontinent přece jen nebylo tak příjemné a jednoduché, jak se mohlo zdát.

Zatímco hledala nejvhodnější město, ve kterém loď koupit, Severus sepisoval seznam kouzel, kterými by loď ochránil a přitom se snažil anulovat veškeré skuliny, díky kterým se podařilo únoscům proniknout na loď posledně. Věděla, že by to nikdy nepřiznal nahlas, ale ani jemu se nedařilo přijít na to, díky čemu byli odhaleni.

Hermionu ke všemu trápilo i vědomí, že několik osob ví o Severusově spojení s ní, a nedokázala zaplašit strach, že mu možná každou chvíli přijde rozkaz objevit se na bystrozorském ústředí, kde jej obviní ze zrady a z napomáhání uprchlé vražedkyni, přijde o místo a bude zatčen. S tím souvisela úzkost, že právě proto se Severus rozhodne ukončit s ní spolupráci. To sice naprosto odporovalo jejím nedávným úmyslům, kdy chtěla odejít sama, aby jej neohrožovala, ale když nyní byla při smyslech, bylo pro ni ještě nepředstavitelnější, znovu pokračovat sama.

Pokud však měl Severus podobné obavy nebo myšlenky, bravurně to skrýval.

Její zírání do mořských vln, rozbíjejících se o kamennou hráz dva metry pod ní, přerušil až Severus poté, co konečně dohovořil se správcem lodí v přístavu a vymámil z něj seznam majitelů všech jachet, které jsou na prodej.

„Ten muž byl překvapivě sdílný, dokonce nám zvládl doporučit ideálního kandidáta. Tady,“ zabodl prst zhruba do půlky seznamu, „C. Ashbrook je prý čerstvý vdovec, o prodej se začal zajímat teprve včera a správce to ještě nikde nestačil vyvěsit. Zrovna nám hledá číslo, o koupi tedy nebude žádný záznam.“

Násilím odtrhla svou pozornost od jeho hlavy – Severus měl své černé vlasy stažené vzadu na hlavě gumičkou a ji ten výjev zmátl pokaždé, když jej po delší chvíli znovu spatřila. Před lety byla svědkem Kingsleyho snahy Severuse přesvědčit, aby se přestal spoléhat na lektvar a nahradil směs nevhodných bylin obyčejným mudlovským šamponem – kosmetika totiž nebyla pro kouzelníky úplně nejsilnějším odvětvím a jednotný lektvar se nehodil na všechny typy vlasů –, proto pak ani nebyla tolik překvapená, když jeho vlasy přestaly vypadat mastně. Ale nikdy si je nestahoval, proto ji ten krátký ohon teď trochu vyváděl z rovnováhy, že Severuse úplně zapomněla poslouchat. Tak odvedla řeč jinam.

„Vy tedy musíte hrozně zbožňovat jachty, jinak nechápu, proč byste se do toho znovu pouštěl, když uvážím, co se vám na palubě té minulé přihodilo.“

Nadechl se k odpovědi, ale zaváhal a stočil k ní nečitelný pohled. Prolétlo jí hlavou zklamání, že se Severus zase snaží přeformulovat uštěpačnou poznámku na něco, čím by neublížil. Jak zoufale musela vypadat, když i muž jako on měl potřebu s ní jednat opatrně?

Snad se jí něco z myšlenek promítlo do tváře, protože se Severus náhle zatvářil o něco zvláštněji než obvykle. Než však stačil něco říct, správce se k nim přiblížil na doslech.

Zhodnotil ji pohledem a kývl: „Zdravím vás, slečno.“

Postřehla oplzlý podtón a potlačila odpor, místo něj se přinutila k přihlouplému úsměvu.

„Našel jsem vám to číslo,“ napřáhl ruku s kouskem papíru k Severusovi, ten jej ale odmítl převzít, tak správce lístek vnutil Hermioně.

„Mohl byste nám domluvit schůzku vy, pokud možno ještě na dnešní den? Nemám u sebe telefon,“ dodal a mimoděk si prohlédl kapsy kalhot, jako by mobil skutečně hledal.

Správce si je oba přeměřil pohledem, jako by nemohl uvěřit, že někdo může chodit bez mobilu. Pomalu vytáhl ten svůj, ale v půlce pohybu si to rozmyslel s rozmrzelým výrazem.

„Odpusťte, nezavolám. Ale… Dejte mi ještě ten lístek.“ Vytáhl pero, opřel si papír do dlaně a něco na něj v rychlosti dopsal. „Sice bych neměl tyto informace poskytovat… No, snad to na mě neprozradíte. Ashbrook bydlí kousek odtud, tady máte adresu.“

„Děkujeme,“ usmála se Hermiona a znovu potlačovala odpor v hlase, pochopila, že se muž jen pro své pohodlí vyhýbá rozhovoru s truchlícím vdovcem, „sbohem.“

Několikrát se doptali na příslušnou adresu a k domu C. Ashbrooka dobloudili asi po dvaceti minutách. Otevřel jim muž okolo čtyřicítky, jehož tvář nesla známky těžkého zármutku. Zcela očividně se pořádně nevyspal už několik dní, oči měl zarudlé a podlité krví.

„Nemám zájem o žádné zboží, promiňte,“ chystal se znovu zavřít, Severus ale dveře nenásilně přichytil.

„Nám bylo řečeno, že byste rád prodal jachtu. Jsme tady správně?“

Ta slova na muže zapůsobila jako kopnutí do břicha. „Ach tak,“ pokýval hlavou, „pojďte dále, ale tiše, děti mi zrovna usnuly.“

Na gauči v rohu vstupní haly ležely vedle sebe schoulené dvě malé asi osmileté děti, zbytek prostoru vyplňovalo velké množství květin a věnců s kondolencemi. Hermiona pocítila nutkání okamžitě vycouvat, vypadalo to, že zde mají krátce po pohřbu. Severus mírně zavrtěl hlavou, když mu bezhlesně naznačovala, že by měli odejít.

„Jestli chcete, klidně počkejte venku,“ navrhl jí tiše.

To odmítla, jen se do rozhovoru tolik nezapojovala. Ashbrook je usadil ke stolku dostatečně daleko od dětí a donesl všechny papíry, patřící k jachtě. Dlouze je spravoval o jejím stavu a minulých poruchách a kdykoliv mu ji něco připomnělo, rozpovídal se i o své ženě. Když pak došla řeč na cenu a Severus pod stolem vytáhl hůlku, Hermiona zachytila jeho ruku a nenápadně zavrtěla hlavou. Podle plánu měl teď Severus až směšně snížit cenu pomocí matoucího kouzla, protože si ani náhodou nemohla dovolit zaplatit plnou částku. Ale teď, tváří v tvář zlomenému Ashbrookovi, jí ten nápad přišel až odporný. Nechápala, jak o tom vůbec mohla uvažovat. Nakonec místo toho navrhla, že zaplatí jen část a zbytek bude splácet postupně, proti čemuž Ashbrook ani neměl moc námitek. Ani si neuvědomila, že Severusovu ruku po celou dobu nepustila, dokud nebyla vyzvána k podpisu smlouvy. Zjistila, že ji ten kontakt uklidňoval a lépe se jí snášela Ashbrookova bolest.

Krátce poté, co na papír naškrábala falešné jméno, patřící k účtu, který jí zanechal Harry, se Ashbrookovi probudily děti, takže je muž s omluvami vyprovodil a se slzami v očích jim popřál klidné moře.

Vydali se po paměti zpátky na nábřeží.

„Co zapříčinilo vaši touhu po změně plánu?“ zeptal se zvědavě.

„Jeho smutek,“ řekla jen, pak svou odpověď přesto doplnila: „A taky síla. Obdivuji ho, že se dokázal rozloučit s věcí, ke které ho poutá tolik vzpomínek na milovanou ženu, nechtěla jsem, aby zbytek života musel prožívat s vědomím, že tyto své vzpomínky prodal za směšnou částku peněz.“

„To od vás bylo velice… šlechetné.“

„Možná, ale spíše jsem chtěla nechat tomu muži možnost říct sbohem podle svého, když já sama tu možnost nedostala.“

Zachmuřeně si vzpomněla, že už kvůli požáru přišla i o poslední věc, která jí po Kingsleym zůstala; o voňavku, kterou jí daroval.

Když stanuli na molu, porozhlédli po správném číslu kotviště a poněkud zaraženě zůstali stát před naleštěným hnědým trupem dlouhé jachty, z něhož na ně s posměšnou ironií zářil bílý nápis Věčný plamen.

„Já nesnáším lodě…“ zavrčel Severus rozladěně a překročil vzduchové prázdno mezi molem a palubou.

Hermiona se usmála a ten úsměv se ještě rozšířil, když si uvědomila, že jí vlastně odpověděl na jednu dřívější otázku. Pak také překonala volný prostor a ocitla se znovu Severusovi po boku.

Věčný plamen byla o několik stop delší než Polární záře, ta ale měla palubu rovnou, aby se po ní dalo snáze pohybovat kvůli obsluze plachet, kdežto tady se příď svažovala ke špičce, což prostor pro pohyb trochu omezovalo, neboť šikmina byla dobrá pouze k polehávání a opalování se. Celou druhou polovinou lodi zastiňovala stahovací střecha, která kryla venkovní posezení z bílé kůže před špatným počasím a zároveň i vytvářela se skleněným štítem ze tří stran uzavřenou místnost. Uvnitř ní se na pravé straně za řídícím pultem nacházelo několik úložných prostor, malá lednička a umyvadélko, naproti byl vstup do podpalubí, před ním půlkruhová pohovka a malý stůl. Další místo k sezení poskytovala rovná pohovka vzadu před zábradlím, která nechávala jen tolik prostoru, aby se na loď dalo bezpečně přejít z mola.

„Víte, možná jsme měli tomu muži říct, aby nás trochu poučil, jak se to vůbec řídí. Přece jen je to trochu jinačí loď než ta Adamova,“ poznamenala, když se dostatečně rozhlédla kolem sebe.

Severus její slova zvážil, ale zavrtěl hlavou: „Takový rozdíl v tom nebude, nejdříve to vyzkouším sám, pak jen poupravím zaklínadlo.“

Zněl docela sebejistě, tak jen s úsměvem pokrčila rameny. Také si prvně myslela, že řídit loď musí být hračka, ale pak se jí to příliš nedařilo ani po Adamově instruktáži. Nehodlala udělat stejnou chybu dvakrát.

Severus si sedl na křeslo řidiče, otočil klíčkem v zapalování a uspěl hned na první pokus, jakmile se ale pokusil jachtu rozjet, motor dvakrát škytl a vypnul se.

Hermiona se ani nepohnula, když na ni vrhl varovný pohled. Mlčky sledovala jeho druhý pokus.

I tentokrát motor naskočil ihned, Severus se pokusil lehce přidat plyn, ale nejspíše to i přesto přehnal, neboť jachta vystřelila kupředu jako odražený potlouk. Naštěstí po několika metrech motor zase vypadl a loď se klidně pokupovala na utichajících vlnách. Oba poněkud vylekaně hleděli, jak malý kus je dělil od srážky s protějším molem.

I několik lidí ze břehu se po nich otočilo, ale pro nezasvěcené to naštěstí vypadalo, jako kdyby pouze přeparkovali.

Hermioně se horko těžko dařilo zadržovat smích, když si všimla, jak Severus křečovitě svírá volant.

„Říkala jsem vám to,“ nemohla si pomoct.

„Děkuji, Sibylo!“ odsekl popuzeně, „ještě něco vidí vaše jasnozřivé oko?“

Hermioně se konečně ulevilo. Severus se nijak nekrotil, nepřemýšlel na jinou formulací, nehlídal tón hlasu, nebral ohledy na její pochroumanou dušičku, jen jednoduše vypálil to, co mu přišlo na jazyk.

Zadoufala, že už si ty dračí rukavičky sundal nadobro, bylo to k nevíře, ale bez nich ho měla radši.

S příjemným uklidňujícím pocitem si uvědomila, že je to pravda – ano, měla ho ráda. Před měsícem pro ni znamenal jen hrozbu a strach z usínání, protože ji ze spánku nečekaně mohla probudit kletba z jeho hůlky; pak v něm náhle spatřila naději, osobu, která prahne po dopadení Kingsleyho stejně silně jako ona. Držela se ho, protože se stal její spojnicí mezi minulostí a přítomností, kdykoliv jej viděla, měla pocit, jako by Kingsley stále žil – a i když trvalo jen několik vteřin, než si hořce neuvědomila opak, nedokázala se těch chvilek vzdát. Už ale pomalu začínala věřit, že možná se Severusem přeci jen mají šanci přenést se přes tu ztrátu. Společně.

Mrzelo ji pouze, že mu nemůže říct celou pravdu; a to ještě ani netušila, jak brzo ji po ní bude požadovat…

„Hermiono!“

„Cože?“ zareagovala až na lehký dotyk jeho ruky, který ucítila na paži.

„Už dvakrát jsem vám říkal, ať zkusíte řídit sama, ale vy zatím vypadáte, že se snažíte stát modelem támhle tomu malíři na břehu. Mohla byste mě vnímat?“

Zkoumavě se zahleděla na nábřeží a všimla si malíře, o kterém se Severus zmínil. Byl to zřejmě důchodce, seděl na dřevěné stoličce bez opěrky, vedle sebe drobný skládací stolek s barvami a před sebou malířský stojan. Nehleděl směrem k nim a k přístavu, nýbrž daleko za ně, kde zátoka ústila mezi dvěma skalnatými horskými svahy do moře.

Se souhlasným pokývnutím neznámému muži jeho výběr pro zachycení na plátno schválila. Pak se znovu donutila obrátit pozornost k Severusovi.

„Tohle je novější typ, navíc bez plachet. Adam mi o nich sice vyprávěl, ale…“ vybavila si zapálenost, s jakou byl její přítel schopný mluvit o lodích a všem, co s nimi souviselo. Vzpomněla si, jak jí popisoval rozdíly mezi plutím za pomoci motoru nebo plachet a proč se raději spoléhá na vítr. Pak přikývla. „Možná to zvládnu.“

V několika následujících minutách si důkladně přeměřila prostory přístavu, ze kterého se musela s jachtou dlouhou přes dvanáct metrů vymotat, a se smíšenými pocity prozkoumávala řídící pult, ze kterého na ni posměšně poblikávalo nespočet budíků a ciferníků. Zatoužila mít vedle sebe Adama, i když zrovna byla na vážkách, co se jeho úmyslů týče. Věřila mu, ale to neznamenalo, že ji neznepokojovaly Severusovy pochybnosti.

Nakonec snad našla všechny potřebné páčky, uchopila proto volant z červeného dřeva a odhodlaně nastartovala. Pomalu a opatrně couvala a snažila se do ničeho nevrazit.

Zuřivě točila volantem a přitom si s úsměvem vybavila dny, kdy ji otec učil řídit auto. Když poprvé sama couvala, podařilo se jí zajet půlku záhonu sousedčiných červenožlutých tulipánů.

Jakmile se jí úspěšně podařilo vycouvat z místa, kam předtím Severus nechtěně přeparkoval, zařadila nejnižší rychlost. Pomalu míjeli kotviště jednotlivých jachet, propluli ústím zátoky a nakonec se ocitli na otevřeném moři, kde si oba oddechli.

Míjeli další výletníky a snažili se dostat pryč z cizí společnosti, aby Severus mohl v klidu rozmístit veškeré obrany okolo lodi, samozřejmě těsně předtím, než přivede Adama.

Pluli přes půl hodiny, ne příliš rychle, ani pomalu, a zastavili až ve chvíli, kdy podle navigace byli od pobřeží více než několik mil. V tu chvíli se Severus po krátké domluvě, kdy jí připomněl, že se do nadcházejícího výslechu nemá příliš zapojovat, přemístil a jí nezbývalo nic jiného, než nechat loď stát a vyčkávat na příchod dvou mužů. Zrušila kouzla, která upravovala její vzhled, a znuděně hleděla do nebe. Nejraději by něco začala dělat, třeba by si vybalila věci, kdyby nějaké měla, ale její majetek se nyní sestával pouze z kostýmku, kouzlem přeměněného z několika kusů Severusova šatníku. Pak si vzpomněla na tašku s jídlem a s radostí zprovoznila na jachtě elektřinu. Sešla do hlavní místnosti podpalubí, která se rozložením příliš nelišila od Polární záře. Nalevo byl kuchyňský kout a navigátorský stolek, napravo podél celé zdi se ležela rozkládací pohovka. Z místnosti vedly další dveře do dvou různých ložnic a do koupelny.

Vyskládala maso do mrazničky, vše, co se mohlo zkazit do ledničky a zbytek do kredenců k trvanlivým potravinám, konzervám a k nejrůznějším dochucovadlům, které se tam už nacházely. Zrovna s úklidem skončila, když se ozvalo prásknutí a na místě před kormidlem se objevil Severus s podivně se tvářícím Adamem.

Brunet se otřásl odporem, způsobeným nejspíše přemístěním, a vytrhl se z pevného sevření.

„Proč mám pocit, že jsem právě dal svou hlavu dobrovolně pod gilotinu?“ směřoval svou otázku k Hermioně, a ta jen zachmuřeně pokrčila rameny. Severus byl pevně odhodlaný jakýmkoliv způsobem z Adama vytáhnout každičkou podrobnost, kterou o ní věděl, ať už s jeho souhlasem, nebo bez něj. Nelíbilo se jí to, ale nemohla Severusovi bránit, když Adam znamenal ohrožení i pro něj.

Adam s pochopením pokýval hlavou a svalil se na nejbližší bělostnou kůži venkovní pohovky. „Takže to je ono? Přišla ta chvíle, kdy se mě zbavíte? Kdy se mi pokusíte uškvařit mozek, abych nikde nebyl schopný vyzradit, že jsem vás dva kdy viděl spolu?“

Ucukla nad jeho uštěpačností, takto jej neznala.

„Ne, Hawthorne, jen nám odpovíte na pár otázek.“

Zvedl bradu: „A když ne?“

Severus mezi prsty protočil hůlku, kterou po přemístění neschoval: „Pak byl váš prvotní odhad správný.“

„Nejsem váš nepřítel,“ znovu otočil hlavu k ní, „ty to víš, že jo?“

Přikývla. „Přesto je něco, co tajíš, že? Neublížíme ti,“ zamračila se na Severuse, když nesouhlasně zavrčel, „neublížíme,“ dodala důrazněji, „jen musíme vědět, zda pro nás neznamenáš nebezpečí.“

Sedla si doprostřed půlkruhové pohovky a Severus zaujal místo vedle ní na protějším kraji, aby měl přímý výhled na Adama.

„Dal jsem vám k tomu nějakou záminku? Mé myšlenky jste si oba jednotlivě prohlédli, když jsme se poprvé setkali.“

„Ano, ale…“ zarazila se v půli myšlenky. Bodlo ji nepříjemné poznání: „Jak to víš?“

Adam se nevesele zasmál, když si uvědomil, že se sám zahnal do kouta. Severus významně poklepal hůlkou o desku stolku s mramorovým povrchem.

Sledovala důkladně výrazy obou mužů a na chvíli pocítila sklíčenost. Chtěla pobídnout Adama k hovoru, stejně jako umírnit Severusovu nedůvěru. Ale držela se stranou, jak slíbila.

„Možná se vám nebude líbit, co uslyšíte,“ vydechl Adam po dlouhém tíživém tichu a Hermioně se na chvíli zdálo, že se pousmál. Nechápala, proč něco takového říká, stejně jako si nehodlala připustit, že k němu mohla být natolik slepá, že nepoznala nějaké jeho skryté záměry, ačkoliv i nadále věřila, že nebyly zlé.

Znovu se ozvalo zaťukání hůlky.

„Dobře…“ A přestože vysvětlení žádal Severus, věnoval svou plnou pozornost Hermioně. „Víš, že když jsme se potkali poprvé, poznal jsem tě. Ve zprávách už tvou fotku sice neukázali řadu týdnů, ale já mám na tváře dobrou paměť. Ale o své rodině jsem ti neřekl úplnou pravdu; vynechal jsem jednu podstatnou maličkost…“

Koutkem oka zaznamenala, že Severus pevněji sevřel hůlku.

„Rodiny mého otce i matky se skládají ze samých čistokrevných kouzelníků – jsou to vážené rody z Ohia a z Kanady, velmi si zakládající na své pověsti, přestože se více angažují v normálním světě než mezi kouzelníky. Proto nejsou až tak známé.“

Severus se zlostně zamračil, na ni však ještě více dopadla zřejmá těžkost Adamova dospívání. Být homosexuál v dosti prudérní rodině a v okolí plném předsudků muselo být samo o sobě vyčerpávající, pokud přitom nesl břímě motáka v rodinách s hlubokými kořeny a zastaralými zvyky… Otřásla se při té představě a nemohla si nevzpomenout na svůj cejch mudlovské šmejdky.

„Vy nejste moták,“ obvinil ho Severus bez špetky pochybností v hlase. Ale zaznamenala v jeho tónu i něco jiného. Znepokojení.

Adam zavrtěl hlavou s pobaveným leskem v očích. „Nejsem, ne úplný, jinak bys mě, Hermiono, asi odhalila. Nevidím kouzelné tvory, nemám ani tu nejmenší úroveň magie, kterou byste vycítili. Ale, jak kdysi kdosi trefně poznamenal, jsem požehnán a proklet jistým darem - umím přesně odhadnout charakter lidí.“

„Jak?“ zeptali se Severus a Hermiona zároveň a stejně zmateně.

Adam se instinktivně trochu stáhnul. „Když se někoho dotknu, během pár vteřin v hlavě zachytím stovky obrazů, ze kterých umím poznat jeho povahu, někdy i trochu víc. Já to vlastně ani nedovedu vysvětlit, pokud neuvidíte to co já, tak si to asi ani nedokážete představit…“

Severus nahlas uvažoval: „Jakékoliv schopnosti jsou u motáků vzácné. Troufám si říct, že vzácnější než hadí jazyk mezi kouzelníky, a ten se ke všemu dědí. Zvláštní dovednosti motáků nikdy nejsou stejné, příliš se neví, že se to může stát – buď na to motáci nikdy nepřijdou, nebo o tom raději nemluví.“

„Ne,“ přisvědčil Adam, vypadající, že o tom ví své, „opravdu to není něco, s čím bych se zrovna rád svěřoval na potkání. Dost dobře by se mohlo stát, že by mě kouzelníci rozpitvali – no jo, trochu fakt přeháním… Ale lidi se potom na mě dívají zvláštně, když zjistí, že jsem nahlédl do části jejich života. Asi jako vy,“ kývl neradostně na Severuse a pak dodal: „Nebo mi prostě nevěří.“

Všimla si, že se kouše do rtu a pochopila hloubku jeho obav.

„Já tě neodsuzuju,“ ujistila ho, i když se samozřejmě také cítila trochu nejistě. Vzápětí dostala neutuchající touhu nakopnout Severuse za jeho prohlášení: „Ale já ano,“ zahřímal nebezpečným hlasem. „Nemáte právo chodit mezi lidmi a nahlížet do jejich vzpomínek kdykoliv vás napadne!“

„Což vy samozřejmě neděláte, co?!“ reagoval i Adam ostřeji, než možná bylo moudré. Severuse to nevyvedlo z míry: „To nelze srovnávat. Kvůli své práci mám povolení používat nitrozpyt, kdežto vy svůj… um nemůžete ovlivnit, proto byste se měl – ne, je vaše povinnost se o svých dovednostech zmínit lidem, se kterými jste delší dobu v kontaktu, aby mohli provést nějaká protiopatření!“

Adam už nějakou chvíli vrtěl nesouhlasně hlavou, ale přesto nechal Severuse domluvit, než domněnky jich obou vyvrátil: „Ale já to umím ovlivnit!“ hájil se. „Zbláznil bych se, kdybych si přečetl každého, do koho omylem vrazím na ulici. Takhle to nefunguje. Moje schopnost má dvě podmínky – já musím chtít a druhý člověk mi musí ruku podat dobrovolně.“

„Takže mě sis přečetl ihned poté, cos mi vrátil hůlku…“ vzpomněla si na jejich seznámení. Nepobuřovalo ji to tolik jako Severuse, spíše jí to přišlo vtipné.

„Ano,“ zazubil se. „Ale ani předtím jsi mi nepřipadala jako vrah.“

Severusovo rozčílení opadlo, ostražitý stále zůstával. Mračil se na Adama a ten mu přímý pohled oplácel.

Jí toto vysvětlení stačilo; vlastně se spokojila už s tím prvním – obyčejným odhadem na lidi. Adam jí svým způsobem pravdu řekl, opravdu má na lidi čuch.

Byla velmi zvědavá, co o ní asi zjistil, a co jej tak rychle přesvědčilo o její nevině. Také přemýšlela, proč se Severus tak rozzlobil – co nechtěl, aby bylo spatřeno?

„Ne! Nechte toho!“ křikla, když jí došel skutečný účel Severusova zírání do Adamových očí. „Přestaňte!“

Adam zrudl a zbledl zároveň, když byl konečně schopen odtrhnout zrak. Postavil se, aby získal nad Severusem alespoň nějakou převahu: „A vy si, sakra, stěžujte, že někdo spatřil část vašich myšlenek! Jako bych vás za ně odsuzoval, ale ne, já blb jsem nedělal potíže, protože jsem naopak poznal, že se Hermioně snažíte opravdu pomoct. Hermiono, promiň, neumím se nitrozpytu bránit.“ Několikrát se zhluboka nadechl a zvedl se z pohovky.

„Kam si myslíte, že jdete?“ zavrčel na něj Severus jako pes, co si chrání své území a kořist.

Adam se ani neotočil, jen odsekl: „Na záchod. To jste si z mé hlavy nezjistil?!“ a demonstrativně za sebou práskl dvířky.

Mezi Hermionou a Severusem se rozhostilo dlouhé ticho, ani jeden nechtěl porušit mlčení, neboť oba pociťovali stejný práh zlosti a učiněného příkoří. A také nejistoty.

„My dva si budeme muset promluvit,“ pronesl nakonec Severus ledově.

Nezvedla pohled, dokud si nebyla jistá, že mu odpoví stejným tónem. „Souhlasím.“

Navzdory shodnému názoru se znovu odmlčeli, dokud se Adam nevrátil. Vypadal trochu klidněji.

„Co teď? Omrzely vás otázky a budete se mi už jen vrtat v hlavě? Proč se vůbec obtěžujete lidí na něco ptát?“

„Myšlenky už zůstanou pouze vám. Jedna výprava do vašich vzpomínek je pro jeden den až až.“

Adam se ušklíbl: „O mé vzpomínky vám nešlo…“

„Ne úplně. Zajímalo mě, co jste s těmi zjištěnými informacemi udělal. Všichni víme, že jste si je nenechal pro sebe.“

„A proč bych taky měl? Problém je, že jsem se mohl svěřit jen někomu, kdo ví o mých schopnostech a chápe je.“

„Collinsová je tou osobou?“ prohodil Severus tak nezaujatým tónem, že na něj Adam v první chvíli jen nevěřícně zíral a nevěděl jak zareagovat.

„Jak víte… Víte?“

„Vím,“ ušklíbl se Severus vítězně, ta reakce mu vyvrátila i zbytky pochybností.

Hermiona na druhou stranu vůbec netušila, o čem muži mluví. Snažila se pochopit, proč zaznělo zrovna tohle jméno. „Collinsová… Ta bystrozorka?“ ujišťovala se.

„Občas bystrozorka, občas opeřený pták,“ odpověděl Severus a v očích se mu zablýsklo.

Adam se usmál: „Neuslyší ráda, že jste na to přišel sám. Ale jo, máte pravdu, Laura je skutečně ta sova, která vám pomohla. A dělá to proto, že jsem ji o to požádal.“

„Je to tvoje kamarádka?“

„Zčásti kamarádka,“ potvrdil, „ale v první řadě je to moje sestra.“

„Sestra?“ Hermiona a Severus se na vteřinu střetli pohledy, když oba jejich shodné výroky splynuly v jeden. Ze Severusova tónu ale zřetelně čišela nedůvěřivost.

„Rozveďte to,“ přikázal prostě.

Vypadalo to, že přesně na toto vyzvání Adam čekal: „V první řadě vás asi matou naše příjmení. Laura to své nosí po matce. Když se rodiče brali, museli uzavřít dohodu. Protože je matka jedináček a jejím provdáním by navždy zaniklo rodové jméno, trval její otec na tom, aby její prvorozené dítě nosilo příjmení Collins. Vlastně co vím, původně požadoval, aby to bylo první dítě a první syn, ale to zase nemohl překousnout Hawthorne nejstarší, přestože už dávno vnuky měl od ostatních dvou synů. Takže proto já jsem Hawthorne, kdežto Laura Collinsová.“

„Vaše rozdílná příjmení jsou tou nejmenší záhadou…“

Adam pokrčil rameny a pokračoval: „Už od jedenácti let chtěla být bystrozorkou, chodila na Akademii v Kanadě a pak dostala místo v Americe. Když jsme se, Hermiono, v prosinci potkali a já si tě přečetl, okamžitě jsem jí psal, aby ti nějak pomohla. Zná mé schopnosti, protože to ona mi je pomohla pochopit, proto ihned přestala věřit, že jsi vrah. Jakmile ale na vašem ústředí vyslovila zájem o prostudování spisů, někoho asi varovala. Bylo jí řečeno, že se stěhuje archiv a spisy se nedají přesně dohledat, a když stěhování skončilo, našla úplně jiné důkazy, než které jsem viděl ve tvé vzpomínce. Začala hledat způsob jak napadnout případ, ale vzdala to v momentě, kdy jsi mi utekla, že prý to bez tebe nemá smysl.

Dost jsme se kvůli tomu pohádali, ale postavila si hlavu. Myslel jsem, že už tě neuvidím, ale stejně jsem tě dál hledal na vlastní pěst. Odmítala mi pomoct, dokud ji nevyrazili,“ zasmál se něčemu, co jim zůstalo skryto. „Až pak jsem ji konečně přemluvil, aby požádala o místo v Británii, ve stejné době se mi tě podařilo znovu najít v Palm Springs díky tak neskutečné náhodě, že tomu ještě teď nemůžu uvěřit. Brzy poté jste nás dostihl i vy,“ dokončil s pohledem upřeným na Severuse.

Na Hermionu to zapůsobilo, přesto dokázala zareagovat jen na poslední větu: „To… to bylo schválně?! Nechal ses vidět a navedl jsi ho do toho hotelu schválně?!“ zhrozila se a ignorovala Severusovy protesty, že o něm mluví, jako by neseděl hned vedle.

V tuto chvíli si totiž i přála, aby se mohla nějak vyhnout jeho společnosti, cítila k němu rozporuplné pocity, mezi které ještě přibyl stres, strach a vzpomínky na zranění, která jí tenkrát v hotelu způsobil kletbou sectumsempra.

„Nebylo to schválně. I když možná ano, já nevím. Ono je to složitější…“ promnul si čelo a několikrát po sobě ohrnul spodní ret. Vypadalo to, že si neví rady. „Já potřebuju Lauru,“ vyhrkl náhle, „ona to dokáže vysvětlit líp. Dovolíte jí se sem přemístit, když jí zavolám?“

Hermiona neměla námitky, ráda by tu ženu poznala, Severus se tvářil o něco více nedůvěřivě, ale nechal ho zavolat a sdělit souřadnice jejich jachty.

Netrvalo to více než několik vteřin, když zaslechli prásknutí, vysoká brunetka se ale úplně netrefila na loď, objevila se několik metrů před nimi nad mořem. Vypískla nadávku a ve zlomku okamžiku se proměnila v sovu a svůj pád vyrovnala až těsně nad hladinou, kde do zobáku chytila svou padající hůlku. Několikrát plácla křídly o vodu, než se jí podařilo začít nabírat výšku, pak doletěla na příď, kde na sebe vzala zase lidskou podobu a zdárně se kolem zábradlí dobelhala k nim.

„Dobrý den?“ zkusila nevinně pozdravit.

Adam ji přivítal zvesela, Hermiona jen zdvořile přikývla, ale Severuse neobměkčil ani její úsměvný karambol, dál se nepřístupně mračil: „Divím se, že jste tu minulou jachtu našla včas, když vidím vaši šikovnost.“

„Spěchala jsem sem a trochu se netrefila, zabijte mě za to…“ sykla.

„To prozatím nebude nutné, teď chci vaši hůlku!“

„Já vám ji ned-, dobře, tak nic…“ dodala, když jí hůlka z ruky vyletěla po neverbálním odzbrojovacím kouzlu.

„A kdyby vás napadlo uletět, nemusíte se snažit.“ Dalším neverbálním zaklínadlem Severus zabezpečil loď jedním z kouzel, které si dnes ráno vyhledal v knize speciálně pro tuto příležitost.

„Proč bych měla někam lítat, když můžu chvíli pobýt ve vaší milé společnosti? Ale větší cenu máš pro mě ty,“ rychle kývla na Hermionu, „jsem ráda, že konečně máme možnost si spolu promluvit. Uhni kousek,“ vystrnadila bratra z kraje pohovky, na které se vzápětí všichni cítili už trochu stísněně.

„Tu ale podle Hawthorna máte už celý měsíc. Místo toho se nám plížíte za zády a pokoušíte se u toho vypadat nenápadně.“

„Pokouším? Kdyby vám o mně neřekl Adam, tak –“ zmlkla, když právě on její smělé tvrzení popřel. „On o tobě věděl už předtím.“

Collinsová pokrčila rameny, ale bylo na ní vidět, že je trochu zklamaná. Rázem jako by přišla o svůj nadřazený postoj.

„Jak jste mě poznal?“

Ušklíbl se. „Ve své nenápadnosti jste velmi nápadná, především některá gesta v sobě nezapřete. Ale to jsme odbočili, takže…“ snažil se něco si vybavit. „Co nebylo na vás vysvětlovat, už Hawthorne řekl, vy můžete doplnit černá místa – například, proč mi vás představili jako čerstvou absolventku výcviku, přestože máte za sebou už několik let praxe?“

„Před nováčky nejsou lidé tak ostražití, přišlo mi to jako dobrý nápad.“

„To vám přijít mohlo, ale vaše složka to sotva skryje.“

„No,“ protáhla zvesela, „asi ta sova, po které poslali zmíněnou složku, nebyla jedna z nejspolehlivějších. Mohlo se stát, že cestou někde zastavila a dovolila tak někomu poupravit obsah.“

Hermiona nevěřícně zavrtěla hlavou, uvažovala, zda Laura dokázala ovlivnit nějakou svou soví kamarádku, nebo si zahrála na poštovní sovu přímo ona ve své zvěromágské podobě.

„Dokázala jste upravit záznamy, ale co myšlenky? Také si jsem celkem jist, že jste v Příčné ulici neměla ponětí, koho udáváte, i když to má být váš bratr.“

Když se jeho sestra k odpovědi neměla, ozval se Adam, aby ji pobídl: „Má sklony k přehnané opatrnosti, ale musím říct, že je to asi na místě. Jen jim řekni, jak jsi zapomněla na svého malého brášku a poštvala na něj bystrozora,“ zasyčel vyčítavě. K údivu Severuse i Hermiony vyplázla Laura na svého bratra jazyk, což natolik odporovalo jejímu obvyklému chování, že oba ztratili řeč a čekali, až se bystrozorka sama rozpovídá.

„Všechny vzpomínky, které by nějak odhalily mé úmysly, jsem si vyjmula z mysli a uchovala v myslánce. Díry po nich zaplnila zkopírovanými vzpomínkami a modlila se, aby váš ministerský nitrozpytec nehledal příliš hluboko. Nechala jsem se přijmout jako nováček a zhruba týden jsem se tak dokonce bez těch vzpomínek i cítila. Během té doby jsem bohužel stihla udat svého bratra, protože jsem nějakým nedopatřením vyjmula ze vzpomínek i jeho. Prostě chybička… Ale jakmile jsem si vzpomínky převzala zpět, pokračovala jsem v hledání a dnešek je toho výsledkem.“

Severus naklonil hlavu na stranu a měřil si Collinsovou ještě přímějším pohledem, jako by se snažil uhodnout, zda to myslela vážně. I Hermiona na ni hleděla více než znepokojeně.

„Doteď jsem si pouze myslel, že jste blázen, nyní jste mi to potvrdila. Ne náhodou byl tento postup dávno vyškrtnut z vyučovacích osnov a knihy o něm se přestaly vydávat. Nespočet lidí zešílelo, když se jim nepodařilo vyjmout kompletní vzpomínky a oni pak nevěděli, co si to vlastně pamatují nebo ne. Při takové manipulaci si nikdy nemůžete být jistá, zda jste něco nevymazala nadobro.“

„Nejsem,“ potvrdila téměř lhostejně.

„Jde za svým cílem přes mrtvoly, a to i přes tu vlastní,“ dodal Adam.

Laura se na něj ostře podívala, ale její pohled vzápětí nějak roztál. „Podruhé už bych to neudělala, nebyla příjemná zkušenost zapomenout, že máte bratra. Ale když už se to jednou stalo, tak nedopustím, aby to bylo jen tak pro nic za nic. Stačí vám to jako důkaz, že nejsem váš nepřítel?“

Severus po dlouhém váhání přikývl a posléze ženě vrátil i hůlku.

„Do budoucna vám doporučuji létat v menších výškách, mám totiž silné podezření, že vám nastydl mozek. Tohle je vyčerpávající více, než jsem očekával. Dá si někdo kávu?“ vstal a nevšímal si jejich překvapení.

Přikývli všichni.

Pro zanechání komentáře klikni SEM