‹‹ Zpět na přehled
Kapitola 26. - Mysl a tělo

Vysoko na nebi těsně pod hladinou mraků plachtila na vlnách příznivého větru krásná sova pálená. Dávala si velký pozor, aby ji žádný člověk ze země nespatřil, nebo přinejmenším nepoznal její druh. Už několikrát se jí stal let nízko za denního světla téměř osudným, dvakrát se mudlovští ornitologové domnívali, že jí v kleci bude líp; čas od času se zase nepohodla s dotěrným jestřábem nebo namyšleným orlem, kteří si z ní zatoužili udělat večeři. A přesto tento způsob cestování milovala. Kdykoliv mohla, vybrala si místo obyčejného přemístění let ve své zvěromágské podobě; létala, když cítila nutkání se zklidnit nebo přemýšlet, a po dnešním napůl neúspěšném dni potřebovala i trochu oddechu od lidí.

Slastně přivírala oči, vychutnávala si nekonečný prostor všude kolem sebe a jen zběžně kontrolovala míhající se krajinu hluboko pod sebou – dokud ji po několika hodinách pomalého letu konečně nezačala poznávat. Klesala, už měla na dohled svůj cíl.

Uprostřed rozsáhlých polí, lemovaných pruhy lesů se pod ní rozprostírala malá osamělá farma. Kdyby jí to zobák dovolil, usmála by se.

Jedenkrát oblétla zvířecí výběhy, dokud nenašla, co hledala – osobu. Snesla se na vrchní lakovanou desku bílé koňské ohrady, jedenkrát syčivě houkla na pozdrav, pak roztáhla křídla a zobákem si začala upravovat pírka, na kterých jí ulpěla zaschlá krev.

„No? Neproměníš se?!“

Zvedla hlavu a v očekávání sledovala nervózního muže. Kvůli výrazu v jeho tváři přestala mít chuť stát zase na dvou lidských nohách, vypadal naštvaně. A merlinžel měl proč.

„To nemyslíš vážně, že ne? Já s tebou chci mluvit, Albi!“

Pobouřeně zasyčela. Naprázdno, muž jí nerozuměl, což bylo jedno z mála úskalí zvířecí podoby. Raději se proměnila, protáhla se a sejmula si z hlavy kápi, tady se už nepotřebovala skrývat.

„Zase ta hloupá přezdívka?!“ zatřásla hlavou.

„Co se stalo, už jsem se začínal bát!“ přešel její nespokojenou výtku bez povšimnutí. Viděla, že měl opravdu strach, její jazyk byl však zase jednou rychlejší než dostavivší se soucit: „No… Jachta shořela, Grangerovou unesli, –“

„Cože?! Sakra, Albi, prosil jsem tě, abys na ně dohlédla!“

Bodly ji výčitky, ale neuměla je dát najevo. „Už jsou v pořádku,“ mávla flegmaticky rukou.

„Zase si jdeš za svým a přes mrtvoly,“ obvinil ji rozhořčeně.

„Oni nejsou mrtví,“ namítla a pro jistotu každé slovo pořádně zdůraznila. Přitom si ale uvědomila, že ani Grangerová, ani Snape neměli ke smrti zrovna moc daleko. Její povaha jí nedovolovala něčemu takovému jen přihlížet.

„Ale asi je na čase si s nimi promluvit,“ vyhrkla ze sebe tak rychle, že muži překvapeně vylétlo obočí vzhůru, „možná by se to tak nezvrtlo, kdyby věděli, co víme my.“ Odůvodnila ten nápad a snažila se ignorovat jeho vědoucí úsměv, který se stále více a více rozšiřoval.

„Změnilas na něj názor, že?“ ušklíbl se. „To ti to trvalo.“

Spolkla jedovatá slova, nemusela pořád být nutně nepříjemná.

„Co se divíš, nemám v poznávání lidí výhodu jako ty…“

Její dobrácky pronesenou poznámku přijal, byl rád, že svou sestru zase vidí. Ukázal rukou k obytné části farmy: „Vařili jsme, nemáš hlad?“

Zaujata užitým množným číslem kývla na souhlas; až teď si uvědomila, jak moc je vyhládlá.

„Hele, Albi, ty krvácíš?“

„Ne, je mi fajn…“

* * *

Velkou část sedmnáctého červencového dne halila oblohu nad Tkalcovskou ulicí šedá mračna. Až chvíli po čtvrté hodině odpolední slunce konečně vyhrálo bitvu a objevilo se za vysokým továrním komínem, přesto v cihlových domech nežilo příliš mnoho lidí, kteří by ostrý studený svit ocenili, většina oken byla vysklená a zabedněná, nebo příhodně zahalená závěsy, aby obyvatelé mohli dál nerušeně sledovat televizní obrazovku.

Ani do domu na konci ulice se paprskům skrz jednoduchou překážku v podobě záclon proniknout nedařilo. Obývací pokoj i většina ostatních místností se topily ve tmě, neboť všechna okna zaštiťovala zatemňovací kouzla.

Za zdí, uprostřed laboratoře, v teplém svitu dvou z půlky vyhořelých svíček, stál skloněný nad stolem Severus Snape. Zamračeně hleděl na dva pergameny, které nesly výsledky dvou na sobě nezávislých analýz. Zatímco v rohu levého pergamenu vybledle svítil rok 1999, inkoust na druhém pergamenu ještě ani nestačil zcela zaschnout, přesto se informace do jedné shodovaly.

Severus se už nějakou chvíli nedokázal rozhodnout, co s tímto zjištěním podniknout; přes dva roky až do včerejšího dne byl přesvědčen, že se s touto érou mučení zajatců s kolegy vypořádali.

Vzpomínal si, kdy se mu do ruky směs dostala poprvé; v ten den si myslel, že skončí jeho začínající působení v bystrozorském sboru, protože se mu podařilo obejít a porušit Povinnostní listinu. Nakonec ale místo konce něco jiného začalo – něco, čeho si vážil více než svého místa v bystozorském sboru.

Zaposlouchal se do tlumeného cupitání drobných nožiček domácí skřítky, které se mu ozývalo za zády…

* * *

„Abu přišla pánovi říct, že za dveřmi stojí ministr kouzel, pan Pastorek.“

„Pusť ho dál,“ rozhodl nepřítomně, „a vzkaž, že dorazím za pět minut.“

Nerad nechával čekat zrovna Pastorka, koneckonců to on sám vyjádřil potřebu s ním mluvit, ale zrovna dokončoval kontrolu množství připravených lektvarů podle pergamenu s instrukcemi z Nemocnice svatého Munga, a kdyby přestal, musel by později začít zase od začátku.

Nebylo obvyklé, aby zrovna on měl na starosti přípravu čtvrtiny nemocničních zásob na následující měsíc, zřejmě ale kvůli stávajícímu dění v bystrozorském ústředí potřeboval být na chvíli odklizen do ústraní a naléhavá žádost z nemocnice byla jen prostředkem, jak to provést nenápadně.

Už trochu vyšel ze cviku, rozladěně zjistil, že dokrvovacího lektvaru udělal o várku méně a bezesného spánku mu zase dvacet ampulek přebývá. Přeškrtl a dopsal do příslušných řádků zjištěné poznámky a pohlédl zamyšleně na dveře.

Najednou si nebyl tak jistý, že se se svým prohřeškem vůči Povinnostní listině chce svěřovat. Chvíli byl v pokušení zamluvit to něčím jiným, pak se ale znovu utvrdil v tom, že říct pravdu hned bude nejlepší, ať z toho vyplynou jakékoliv důsledky.

„Omlouvám se, že jsem vás nechal čekat,“ kývl na uvítanou, rád, že tentokrát není za barbara, co ničí knihy. Odolal bezděčnému nutkání sáhnout si na hlavu v místě, kde mu před sedmi měsíci zanechal roh knihy úctyhodnou bouli. „V posledních dnech jsem poněkud zaměstnán přípravou lektvarů. Ale to vy víte…“

Pastorek se nepatrně pousmál. „Máte pravdu, rozhodl jsem se vás postavit mimo veřejný radar, dokud se Robardsova smrt nedošetří, když už konečně nefiguruje vaše jméno v každém druhém vydání novin pod nesprávnými titulky.“

Severus obratně skryl své překvapení z otevřené odpovědi. Očekával, že Pastorek všechno popře, jako by to udělal mnohý z jeho předchůdců.

„Ještě tři měsíce nemáte kvůli listině nárok na dovolenou, takže jsem potřeboval vymyslet a udat jiný důvod vaší nepřítomnosti. Říkal jsem si, že lektvary pro vás budou vhodnější než výlet mezi draky.“

„Výborný tip.“ Nevadilo mu dozorovat kotlíky, opravdu rád se vyhnul všem těm novinářům, kteří momentálně okupovali bystrozorské ústředí. „Neočekávám ale, že jste vše udělal jen pro mé pohodlí.“

„Pro vaše, pro mé, pro Harryho… Nechme to raději být, vaše sova ve mně vzbudila nemalé obavy, že chcete skončit s prací,“ řekl s náhle vážnou tváří. „Snad vás vaše nepopularita neodradila?“

„Nepopularita je mi lhostejná. Spíše se obávám, že dostanu stop od vás.“

„Skutečně?“

Umlčel část svého já, která mu radila nic neprozrazovat. „Před třemi dny jsem narazil na člověka, kterého ministerstvo eviduje jako Smrtijeda. Navzdory tomu jsem jej nechal jít.“

Očekával pobouřenou reakci, ale Pastorek se jen klidným hlasem zeptal: „Ze staré známosti?“

„Ne, nikdy jsem s ním ve skutečnosti nemluvil, ale vím, že jeho nezletilost byla několikrát během války využita ke krytí odhalených zločinů staršího bratra, mladík sám nikdy nic neprovedl. Rodiče i bratr zahynuli v Bitvě o Bradavice, dokazování neviny by bylo obtížné a zdlouhavé, zejména proto, že se z bratrské lásky k mnohým činům doznal. Proto jsem jej ani nezatýkal.“

Pastorek se s neskrývanou zvědavostí naklonil v křesle, nezajímala jej však totožnost uprchlíka: „Máte podepsanou Povinnostní listinu a dostal jste jasné rozkazy, jak jste je dokázal neuposlechnout?“

„Řekněme, že jsou v listině drobné mezery,“ naznačil opatrně, „například neobsazenost postu vrchního bystrozora.“

„Ach tak, samozřejmě,“ ministrovy zorničky se rozšířily náhlým poznáním, „od smrti Gawaina Robardse nový vrchní bystrozor stále není vybrán, jste prakticky volný.“

Stroze přikývl a obezřetně sledoval Pastorkův výraz.

„A myslíte si, že jsem přišel kvůli tomu, proto mi to říkáte?“

Nediplomaticky mu unikl sebejistý úšklebek. „Ne, jsem si zcela jist, že by se na tento můj prohřešek nikdy nepřišlo.“

„Tak proč?“

Opětoval Pastorkovi pevný pohled, nikdy nepociťoval nutkání své činy nějak ospravedlňovat, jednoduše konal. Tentokrát to bylo jiné. Nemalou roli v tom hrála skutečnost, že oplatil Pastorkovi laskavost v podobě návštěvy Bradavické ředitelny a rozhovoru s jedním všetečným portrétem. To Brumbál jej ubezpečil o tom, že Pastorek je muž na svém místě a rozhodně je diametrálně odlišný od Popletala, který by jej nepochybně za toto přiznání poslal přímo do Azkabanu, pokud by neviděl žádnou pro něj plynoucí výhodu.

„Protože nepochybuji, že bylo nesmírně těžké, vyjednat podmínky pro mé přijetí do bystrozorského sboru, pravděpodobně jste musel vyslovit důvěru vůči mé osobě a nepřímo tak dát všanc své křeslo. Mnoho lidí by tak neriskovalo, rád bych vám oplatil laskavost alespoň tím, že své provinění nebudu zatajovat.“

„Provinění?“ opáčil Pastorek rozvážně. „Takže si myslíte, že uchránit někoho nevinného od vězení je zločin?“

„Podle zákonů ano.“ Nehodlal svůj čin nijak omlouvat, přestože mu právě byla nabídnuta zadní vrátka i s uniformovaným portýrem.

„Udělal byste to znovu, kdybyste se přesvědčil o něčí nevině?“

„Ano,“ znovu nezaváhal. Naštěstí ale už žádnou takovou osobu neznal.

Pastorek se usmál, ale ne prostým zdvořilým úsměvem, nýbrž upřímně a potěšeně. Uvolnil napjatá ramena a znovu se pohodlně opřel do křesla.

„Těší mě vaše nevynucená upřímnost. Jsem rád, že jsem se ve vašem charakteru nespletl. Můžete být klidný, nehodlám nikde o vámi udělené milosti mluvit.“

Severus se cítil naprosto odzbrojen a nevěděl, co říct. Samozřejmě doufal v benevolentnější přístup, nečekal však, že se budou jeho a Pastorkovy názory shodovat úplně, koneckonců jak sám před chvíli řekl – zákony mluvily jasně.

„Překvapil jsem vás hodně?“ zeptal se ministr pobaveně. „Slyšel jsem, že to se moc často nestává.“

„Překvapil, s lidmi ve vysokých postaveních mám jiné zkušenosti.“

„Rád bych dokázal, že nemáme všichni v hlavě jen moc a galeony. Navrhuji, abychom si připili na tykání, jestli souhlasíte. Když už sdílíme takové společné tajemství…“ než domluvil, už měl vyčarovány dvě skleničky, které se právě plnily Ohnivou whisky z mírně zaprášené láhve.

Severus přikývl a zachytil pomalu přibližující se letící sklo, neměl důvod nesouhlasit. Občas uvažoval, zda jej ještě někdo dokáže pochopit tak jako Albus; zda on sám si zvládne někoho tolik připustit k tělu.

„Tak na tebe, Severusi.“

Pastorkův přístup se mu začínal zamlouvat; navíc to vypadalo, že on o přátelství s ním stojí, i když se seznámil s jeho minulostí.

„Na tebe, Kingsley,“ přiťukli si.

„Abys věděl, nepřišel jsem jen kvůli tvé sově. Než bude vybrán nový vrchní bystrozor, rád bych ještě využil tvého volna, pokud nemáš lepší plány.“

„Žádné důležité,“ upřesnil.

Kingsley si nechal láhví dolít, vydatně se napil a chvíli alkohol převaloval na jazyku.

„Nenesu nic příjemného… Včera v podvečer Harry a Neville objevili oběť násilného přepadení. Nejdřív to vypadalo, že muž bude v pořádku, ale standardní léčba na jeho zranění dosud nezabrala. Léčitelé u Munga v ranách našli stopy nějaké neznámé směsi, která zabraňuje zacelení kůže, ale nevědí si rady s identifikací.“

„Takže žádné obyčejné přepadení? Byl vyslýchán; mučen?“ zeptal se, zatímco přemítal, zda někdy neslyšel nějakého Smrtijeda zmínit se, že by něco takového mohlo být zábavné, nebo zda už někdo na výzkumu nepracoval.

„Ještě jsme nedostali možnost se ho zeptat, co se stalo, léčitelé ho udržují v umělém spánku. Nechtějí riskovat probuzení pro případ, že by nezabíraly ani lektvary tlumící bolest. Pošlu ti spis, jakmile jej Harry vrátí, ale věřím, že to s Nevillem zvládnou. Nejdu za tebou proto, abys hledal viníka. Je to jinak – po osmnácti hodinách se rány začaly prohlubovat, jako by do nich někdo naléval pomalou žíravinu. Nechci ani vědět, zda následuje ještě nějaká další horší fáze, co nejdříve potřebujeme účinnou protilátku. Chci, aby ses na to taky podíval.“

„To není zrovna standardní postup,“ konstatoval.

„Není, ale tady jde o čas. Oslovil bych více lektvarových mistrů, ale nechci dávat do ruky tak nechutnou zbraň někomu, koho jsem si neověřil.“

„To chápu, máš u sebe vzorek?“

Kingsley neomylně zajel rukou do pravé kapsy saka, než nakonec se smířeným vydechnutím našel kýženou lahvičku v levé kapse kalhot.

Severus zvedl sklo k očím a zaostřil na nemnoho zrníček válejících se na dně.

* * *

Tenkrát vůbec netušil, kolik potíží celému bystrozorskému ústředí ještě vynálezce směsi, která od něj dostala pracovní název odporný humus, čas od času doplněný o další peprnější přídavné jméno, způsobí. Nebyl tím, kdo první kompletně odhalil složení lektvaru a použitých zaklínadel, měl na to méně času a zasekl se na falešné stopě, když mu ale Kingsley druhý den časně ráno přinesl práci experta od Munga, velmi výrazně pokročil v hledání protilátky – přesněji neutralizačního roztoku – a o několik týdnů později našel způsob jak urychlit jeho účinky.

To stále neměnilo nic na faktu, že nechápal, proč se odporný humus znovu po těch letech objevil. Ten případ byl uzavřen, jestli někdo trestu unikl, proč by na sebe znovu upozorňoval tak okatým způsobem?

„Říkali, že je to jeho podpis…“

Byl tak zahloubaný v myšlenkách, že málem skutečně nadskočil metr do výše, když mu za zády promluvila Hermiona. Ani si nevšiml, že zmizela i Abu, které dal za úkol úklid provizorního pracovního lůžka, na kterém po příchodu domů nejdříve ošetřil Hermionu a pak si nechal skřítkou vyčistit i své rány.

Uplynulo sotva šest hodin od chvíle, kdy Hermionu našel v onom skladišti, které vymazal z mapy. Neměla ani možnost si pořádně odpočinout, budila se téměř každých dvacet minut a musela být vyčerpaná. Neočekával, že by dokázala vstát dříve než někdy uprostřed noci, přesto už zvládla sejít z pokoje pro hosty za ním dolů. Měl obavy, že to neznačí nic o její síle, spíše naopak.

„Podpis toho, kdo to na mě sypal,“ dodala celkem zbytečně na upřesněnou téměř normálním tónem.

Zkoumavě si ji přeměřil. „Měla byste ještě ležet, nenamáhat oči,“ neodpustil si, i když to ze svého stavu nejspíše vypozorovala sama.

Přikývla; když se probudila, pokusila se rozsvítit si lampičku. Netušila, že ostré světlo zapůsobí na její podrážděné oči jako dvě rozžhavené dýky vražené do lebky. Proto se jí velmi zamlouvala tma v celém domě.

„Nemůžu ležet, potom příliš uvažuju a… Kdo to byl, Severusi? Proč?!“

„Já nevím,“ přiznal a cítil se při tom provinile, to on muže na loď zavedl, sledovali jeho stopu.

„Všichni lidé, které jsme před dvěma lety dokázali s touto věcí spojit, sedí v Azkabanu. Sám jsem tam mnohé dotáhl.“

Snažila se vybavit si co nejvíce z krátkého vyslechnutého rozhovoru mezi hlavním mužem, který ji vyslýchal, a tím, který se ji pokusil ošetřit a uklidnit. Zdálo se, že si vše pamatuje jasněji, než by chtěla – od chvíle, kdy ji muži vytrhli ze spánku a unesli z podpalubí, až do Severusova příchodu.

„A samotný výrobce? Taky je v Azkabanu?“

Severusův výraz ztvrdl – nejspíše; vůbec nedokázala na tu vzdálenost plně zaostřit, a k tomu navíc se ještě plamínky svíček neustále třepotaly, možná jen na chvíli vrhly do mužovy tváře stín.

V prvotní domněnce ji nakonec utvrdil chladný tón hlasu, když suše pronesl: „Pokud je mi známo, tak je mrtvý.“

Neptala se jak nebo kdy, jistě věděla, že se její mučitel ke své práci hrdě přiznal a nikdo mu to neupíral.

„Co když není, pomůže nám to nějak?“

Severus zaváhal, nepovažoval za rozumné začít se jí zrovna teď vyptávat na průběh výslechu. „Mohlo by, třeba je to pro sovu ten správný odrazový můstek pro pátrání po těch mužích, kteří nám utekli.“

„Sovu?“ nechápala. Začala se cítit špatně.

Severus konečně odložil kus pergamenu, který doposud třímal v ruce, protože při vzpomínce na toho drzého ptáka hrozilo, že by výsledky analýzy zmuchlal do kuličky.

„Ano, pokud si vzpomínáte na patrona od Munga, tak díky jeho hmotné podobě jsem neuhořel na Hawthornově jachtě, posléze mi pomohla odvést vás ze skladiště.“

Hermionin žaludek udělal z neznámých důvodů nepříjemný kotrmelec.

Neuhořel…

„Takže je to opravdu spojenec.“ Konstatovala. Postřehla nechuť v Severusově hlase, už se na tu sovu raději dál nevyptávala. „O co šlo těm lidem? Myslím tehdy.“

„Určitě to víte. Pád Pána zla vytvořil mocenské vakuum, kterého se snažilo využít mnoho lidí. V době smrti Gawaina Robardse se objevila jedna silnější skupina, přesněji Robardsova vražda se stala jejich prvním velkým činem. Snažili se ničit nové projekty, podkopávali autoritu ministerských orgánů, unášeli a mučili mudly i kouzelníky, aby znovu vyvolali strach… Vzpomínáte si?“

Hermiona přikyvovala, chytla se při jméně bývalého vrchního bystrozora.

„Dlouhou dobu se jim dařilo nám unikat, měli jsme podezření, že dostávají informace přímo z ministerstva, ale neexistovaly důkazy. Dokud mi v lednu 2001 nepředal Kingsley řadu pergamenů s korespondencí, v níž figurovalo jméno zástupce ředitele odboru pro uplatňování kouzelnických zákonů. Když jeho zatkli, pochytání ostatních se stalo jen otázkou času. A… stejně jako se velkým činem uvedli, pokusili se jím i skončit…“ Nevšimla si pohledu, který na ni Severus vrhl, ale poznala smysl delšího mlčení – čekal, zda prozradil dost, aby pochopila, co myslel tím posledním činem. Ale tuhle Ameriku už objevila během svého mučení.

„Jsem hloupá, že mi spojitost mezi tou skupinou a Kingsleyho napadením nedošla už tehdy. Uvěřila jsem, že to byla nehoda.“

Ušklíbl se. „To jste taky měla. Žádný útok se přeci oficiálně vůbec nestal. Chytili jsme muže, co vydával rozkazy, a jak se Kingsley se vším srovnal, už vám vykládat, předpokládám, nemusím.“

Zavrtěla hlavou, o téhle stránce zase věděla více ona, nezapochybovala, že Severus o existenci dvouleté Mackenzie nemá ani tušení.

Už podruhé se její žaludek podivně překroutil, vzpomínka zabolela.

„Co tedy bylo jejich opravdovým záměrem?“

Nadzvedl obočí: „Zborcení režimu vám přijde málo?“

„No…“ protáhla zaraženě, nepochopila, že se tentokrát nesnažil o jízlivost. „Vlastně ano. Pokud stále ta… skupina existuje, pokud stále o něco usilují, měli bychom vědět o co, nemyslíte?“

Měla pravdu, i jeho myšlenky se ubíraly podobným směrem.

„O ministerské křeslo?“ navrhl, i když tušil odpověď. S rozhořčeným zklamáním sevřel desku pultu, o který se opíral, když mu potvrdila domněnky: „Jsem si téměř jistá, že oni Kingsleyho nezabili. Div mi neděkovali za jeho smrt.“

Z té skutečnosti jí bylo zle, proto se snažila soustředit se na něco jiného, plamen svíčky se zdál jako vhodný objekt.

Oheň.

Zakolísala, pocítila závrať.

„Hermiono? Jste v pořádku?“ několika spěšnými kroky k ní přispěchal.

Kéž by věděla, co se jí jen vlastní tělo snaží naznačit…

„Asi ano, to jen –“ zarazila se, když si uvědomila, na co se dívá tentokrát. Trhla sebou, ukročila stranou a zabodla pohled do země.

Severus zapátral po příčině, proč se její nešťastný výraz tolik prohloubil, a všiml si, že nechtěla stát naproti prosklené skříni s přísadami do lektvarů, v níž se odrážela ztemnělá místnost. Vyhýbala se svému odrazu, neboť nejspíše ani špatný zrak, ani šero místnosti nedokázalo zamaskovat řadu rovných rudých čar na její tváři.

„Nebojte se, jizvy zmizí, mnohem dříve než ta má předchozí.“ Nepovažoval za nutné více to rozvádět, podařilo se mu rány vyčistit včas a Hermiona už nepotřebovala znát následky v případě, kdyby měl ten odporný humus možnost působit déle.

„Nejsem ješitná, jen –“ Zvedla ruku k tváři, ale zarazila se a semkla ji v pěst. Zároveň se odvrátila, jako by nesnesla ani jeho pohled.

„Chápu,“ nenutil ji to doříct. Nedovedl si představit nikoho, kdo by po podobném zjištění začal skákat radostí.

„Vypadáte lépe než před několika hodinami,“ přistoupil k ní ještě blíže, aby zkontroloval postup léčby z blízka, svit svíček mohl skutečnost zkreslovat. „Mohu?“ Zdvihl ruku k její tváři a vyčkal na svolení.

Když po dlouhém váhání téměř neznatelně přikývla, opatrně přejel prsty po několika dlouhých zarudlých linkách, aby zjistil, zda se kůže správně hojí. Některé jizvy byly ještě pořád tvrdé, ale jiné, jak spokojeně zaznamenal, se už začínaly rozpouštět.

Za celou dobu se Hermiona ani nepohnula, připadala mu jako socha, bledá a křehká. Jen vyděšeně sledovala jeho ruku, pak se pohledem střetli. V mihotavém svitu svíčky našel v ženiných očích lítost a bolest, které zatoužil zmírnit. Opatrně přikryl její horkou hojící se tvář dlaní a palcem pohladil nezraněnou část líčka.

Hermiona se vděčně opřela o jeho zápěstí, když v tom najednou zaostřila a všimla si zjevných pozůstatků po popáleninách na části předloktí, které odhaloval vyhrnutý rukáv Severusovy černé košile.

Náhle se cítila, jako kdyby ji někdo udeřil pěstí do žaludku; mýlila se, nepamatovala si všechno. Když se muži vrátili a znovu začali s výslechem, její mysl nejspíše potlačila bolestivé myšlenky, aby se ochránila. Že na lodi nebyla sama, když ji unášeli, si vzpomněla až ve chvíli, kdy spatřila popáleniny.

Vyděšeně si vybavila obraz spoutaného omráčeného Severuse, kterého únosci nechali napospas plamenům uprostřed moře, protože jim o něj nešlo – hledali ji, chtěli informace od ní a Severus jim jen stál v cestě. Zranili ho kvůli ní! Málem ztratila dalšího přítele…

Zavřela oči a snažila se najít nějakou sílu – sílu udržet nápor myšlenek a pocitů, panické hrůzy a beznaděje.

Severus jako by se probral z transu, když ztratil kontakt s těma smutnýma hnědýma očima. Vydechl a spěšně odstoupil.

„Myslím, že to bude dobré,“ pokusil se o přesvědčivý tón, ale Hermiona nesouhlasně zatřásla hlavou.

„Dobré?“ hlesla nezvykle vysokým hlasem. „Ne, to nebude dobré. Nebude!“

Severuse naprosto opustil předchozí klid a vrátilo se špatné tušení ohledně případných následků dívčina mučení. Důkladně si ji prohlédl, obavy ani neskrýval.

„Je vám zle?“

„Ne, ne… Já–já nemůžu. Vy…“ lapala po dechu, jako by prožívala záchvat. „Já končím.“

Konsternovaně na ni zíral. „Chcete to vzdát?!“ ujišťoval se, že chápe správně, ale jako by jej neposlouchala.

„Schovám se. Nikdo nezná mou magickou stopu, stačí, když si změním vzhled a někde se ukryju. Zničím hůlku, přestanu používat kouzla a už se nikdy do Británie nevrátím. Budou mě dál hledat, ale s trochou štěstí mě nenajdou. A třeba i časem přestanou… Nemůžu-nemůžou…“

Severus ji chytil za ramena a silně krotil touhu s ní zatřást. Obával se, že něco takového přijde, snažil se nedát jí žádnou záminku k tomu, aby o nějakém nesmyslném vzdávání začala uvažovat. Nechápal, co to spustilo.

„Tak tohle vám nedovolím! Dlužíte spravedlnost Kingsleymu, dlužíte svobodu sobě! Být v ústraní, bez kamarádů a bez rodiny, to není život pro vás. Věřte mi, znám to a znám i vás.“

„Nemůžu vás… Nemůžu –“ zalykala se bez slz.

Měl se snažit být trochu milý. Nešlo to. „Koukejte se sebrat, ženská, kdy se z vás stalo tohle vyděšené štěně? Někdo vám přišlápl pracku, no tak ho koukejte pokousat a neutíkejte do boudy!“

Křivdil jí, a to hodně. Prostřednictvím krátkých snů zjistil, že si při mučivém výslechu vedla více než statečně. Musela si to ale uvědomit i ona sama.

„Já nemám – já nemůžu… Prostě už nemůžu!“ vydechla znovu plačtivě.

Věděl, že její psychika utržila další těžkou ránu, a vlastně by se i divil, kdyby se jednoduše oklepala a zvesela se znovu vrhla do pátrání. Stála před ním, neplakala, zato ale vypadala, že se buď co nevidět zhroutí, anebo začne rozbíjet všechny věci ze svého dosahu. Zcela pochopitelně se ocitla na pokraji svých sil, teď jen potřebovala přítele, který by ji podržel a znovu zopakoval, že se všechno spraví.

Rozhodně měknul, neboť bývaly časy, kdy by jej něco takového ani nenapadlo, jednoduše by jí nalil do krku kombinaci uspávacího a bezesného lektvaru a o nic víc by se už nestaral. Jenomže on v tuto chvíli přece byl její přítel, to děvče všechno-vím se mu pod kůži opravdu dostalo a jemu bylo proti mysli jakékoliv hrubší chování vůči ní.

Udělal to jediné, co mohl; dlouhým krokem překonal půlmetrovou vzdálenost mezi nimi, přitáhl si ji do náruče a držel, přestože se chvíli snažila vytrhnout. Držel, když mu zabořila hlavu do ramene, vlasy do úst a dlaně do zatraceně pomalu se uzdravujících zad.

Držel ji v objetí tak dlouho, dokud se dívčin dech nezklidnil a nepřestala se třást. A možná i o trochu déle.

* * *

Ráno se probudila odpočatá a dokonce plná energie. Asi za to mohla dlouhá klidná noc ve společnosti tišících lektvarů, které od Severuse přijala po svém výstupu. Ani teď si nebyla schopna vysvětlit, kde se jí v mysli zažehl ten zkrat, pamatovala si, že i dýchat pro ni bylo nesmírně těžké, přestože si myslela, že je vše normální. Jako kdyby předtím celý čas měla na nose černé téměř neprůhledné brýle, které teď konečně zmizely. Srdce jí poskočilo radostným zjištěním, že už dokonce vidí zcela normálně, ani pohled z okna do slunné ulice jí nepřivodil záchvat bodavé bolesti.

Nedovedla si představit, jak by dopadla bez Severuse, i když se za to zhroucení hluboce styděla. Kdyby nebylo Severuse, nikdo by to mučení nezastavil, nikdo by ji nehledal, nikomu by nechyběla…

Rázně vstala, aby zaplašila chapadla negativismu, který se zase snažil obloudit její mysl. Teď přece bylo nejdůležitější, že žije – stále na svobodě a s vědomím, že ji Severus nenechal ve spárech nějakých ničemů, i když jemu samotnému bylo hodně zle.

Obrnila se a vkročila před šatní skříň se zrcadlem. Nečekalo ji však žádné nepříjemné překvapení, jizvy stále sice byly velice patrné, ale už nijak nevystupovaly z kůže. Připadala si, jako kdyby celou noc ležela na vroubkovaném odkapávači – nebo spíše mezi dvěma odkapávači. Stále na sobě měla oblečený svůj spací úbor, který nejspíš Severus čistícím kouzlem zbavil zaschlé krve a prachu, tričko ale měla na několika místech trochu natržené.

Lítostivě vzdychla nad dalším nepříjemným zjištěním, že si trosky jachty vzaly s sebou do hlubin i všechny její věci, včetně hůlky.

Sklesle se zavřela do koupelny, shodila oblečení na bílé kachličky a dobrých patnáct minut na sebe nechala dopadat uvolňující proud teplé vody. Pak zastavila sprchu a příšerně se lekla, když zaslechla tichý hlásek: „… vypadá hrozně, Abu vezme tohle prádlo a spraví ty příšerné díry, ano, ano. Ale slečna nemůže před pánem chodit nahatá, ne. Abu už ví! Nechá slečně pánovu košili, čarodějky přece košile nosí, slečně to vadit nebude.“

Od stěn koupelny se několikrát odrazilo tiché lupnutí. Když si Hermiona uvědomila, co vlastně slyšela, a že jí právě odchází i to jediné a poslední oblečení, spěšně na kousek otevřela posuvné dveře a vystrčila hlavu: „Abu, ne! Počkej!“ křikla, ale skřítka jí zmizela před očima.

„Ne…“ zasténala s hlavou opřenou o orosené sklo a úsečným pohledem na složenou černou látku. Nakonec se ale odhodlala do košile obléknout a neskutečně se jí ulevilo, když pod ní objevila i složené kalhoty. Obojí příliš velké.

Kriticky se obhlédla - tohle bude divné…

Vykročila na chodbu; kdysi sem do Severusova domu chodila na doučování, ale znala jen přízemí, kde byla jen laboratoř, koupelna a obývací pokoj se skrytými dveřmi do patra. Ani si příliš nepamatovala svou večerní cestu dolů, protože všude byla tma, schodiště ale naštěstí spatřila snadno. Předpokládala, že Severuse najde někde nad kotlíkem nebo s knihou, jeho hlas se ale ozval ze dveří, kolem nichž procházela.

„Jsem tady,“ upozornil ji.

Nakoukla dovnitř a okamžitě ji udeřila do nosu vůně něčeho smaženého, zjistila, že vstoupila do poměrně moderní do hněda laděné kuchyně, přestože typické mudlovské spotřebiče se zde nenacházely. Ostatně jako v každé domácnosti kouzelníků.

Severus seděl za jídelním stolem zpola skrytý za novinami.

„Dobré ráno,“ zvedla na pozdrav ruku, překrytou špatně zahrnutým rukávem.

Dlouze si ji přeměřil pohledem a tázavě nadzvedl obočí.

„No, hm… Nemám tady žádné věci, o všechny jsem přišla a tohle mi v koupelně nechala Abu,“ obvinila skřítku a pokrčila omluvně rameny.

Cítila se trapně pod jeho přímým nic neříkajícím pohledem. Netušila, proč na ni tak dlouho zírá, ale zdálo se jí, že mu v jednom nestřeženém okamžiku zacukal koutek.

„Pověřím ji, aby vám nějaké oblečení sehnala. Snídani? Ještě bude teplá.“

Teprve tehdy si všimla, že na stole leží talíř s míchanými vajíčky, ošatka s několika houskami a hned vedle konvice s černým čajem. Její žaludek hlasitě odpověděl za ni.

Zrudla a s tichým děkuji se posadila na jedinou další židli.

Mlčky přikývl a opět se začetl do novin. Tušila, že začátek rozhovoru je dnes na ní, to o jejím duševním stavu se pochybovalo. Nejdřív se ale chtěla najíst.

„Hmm,“ zabručela nespokojeně po prvním soustu a Severusova hlava okamžitě vystřelila vzhůru. „Je to trochu připálené,“ dodala na vysvětlenou.

„Vážně? No… to připravovala Abu.“

Skryla úsměv v hrnku čaje, proč jen mu to nevěřila? Jen chudák Abu dnes asi mohla za všechno…

Míjela minuta za minutou a Hermiona přemýšlela, čím by měla začít. Omluvou? Poděkováním? Ze všeho nejraději by se ke včerejšku vůbec nevracela.

Nechtěně důrazně položila vidličku na prázdný talíř, čímž upoutala Severusovu pozornost.

„Chtěla bych vám poděkovat,“ začala nejistě.

„Za jídlo? Myslela jste si, že vás nechám hladovět?“

„Ne, za snídani samozřejmě taky, ale především za vaši pomoc. Nenechal jste mě tam a nejspíš si musíte myslet, že jsem neschopná a emočně labilní, ale –“

„Už jsem viděl, jak se sesypali trénovaní bystrozorové, a to i po menších bolestech, než jaké jste zažila vy. Je má práce chránit lidi a chytat zločince. Zapomeňte na to, nebo se o to aspoň pokuste. Máme jiné věci na práci, především musíme najít a lépe zabezpečit místo pro základnu, tady zůstat nemůžete, to snad chápete. Ne,“ zastavil její nádech k protestům, „opravdu toho nechte, nebo si začnu myslet, že vám s mozkem skutečně něco udělali.“

Nehodlala se vzdát: „Omlouvám se za ohrožení vašeho života a děkuji za záchranu toho svého,“ omezila svůj proslov, ale vyjádřila přesně to, co chtěla.

Nesouhlasně zavrčel, že ho neposlechla, věděla ale, že jeho vzteklý nesouhlas zní jinak. Mlčeli.

Někde ve vedlejší místnosti se začalo ozývat klepání sovího zobáku o skleněnou tabuli okna. Oběma se trochu ulevilo, že se tím téma opravdu uzavřelo, Severus došel zkontrolovat nejspíše příchozí poštu nebo něco jiného, co sova přinesla, a Hermiona začala uvažovat, co všechno měla v batohu, který už asi nikdy neuvidí. Ztracené oblečení ji téměř nemrzelo, pokud Abu opravdu sežene nějaké jiné, i hůlku se jim možná podaří sehnat, ale za nejhorší považovala ztrátu poznámek a myslánky plné vzpomínek. To pro ni byla mnohem větší a těžší rána. Kdyby si to uvědomila už včera v podvečer, možná by pak její panický záchvat ani Severus nedokázal utlumit.

Chtěla se svěřit se svými obavami, když se Severus vracel do kuchyně, ale při pohledu na něj od toho raději upustila.

„…myslí, že je nenápadná.“ Zaslechla jen.

Rázně položil pergamen na stůl čistou stranou vzhůru, takže neměla možnost zahlédnout obsah. A ano – tohle bylo to vzpomínané vzteklé vrčení.

„Co vás tak vytočilo?“ zeptala se opatrně, přestože se v tuto chvíli zdálo být rozumnější kopat do třaskavého skvorejše.

„Jedna hloupá ženská!“ zaprskal.

Zaskočeně zamrkala a stáhla se. Nemyslela si, že mluví o ní, ale její obličej asi naznačoval opak, protože Severus rychle ovládl své rozčílení.

„Ale,“ vzdychl nespokojeně, „nebuďte vztahovačná, ani v nejmenším jsem nemyslel vás…“ dořekl mírněji.

„Koho tedy? Vaši přítelkyni?“

„A kde jste, u Brumbálových citrónových dropsů, přišla zase na tohle? Myslíte si, že na něco takového mám čas?“

Původně sice narážela na tajemnou sovu, ale tohle ji taky vcelku zaujalo. „Pokud si vzpomínám, měl jste.“

Na okamžik vypadal zmateně, pak se mu zvlnily rty pobavením. „Aha, vy myslíte onu neskutečně tolerantní a chápavou čarodějku, se kterou jsem se úmyslně nechal vidět, aby mi Kingsley dal konečně pokoj s otázkami, kdy si hodlám najít nějakou ženu, a přestal mi je i dohazovat?“ Nadzvedl obočí.

Zacukaly jí koutky: „Ani netušíte, jak živě si to dovedu představit… I když mě naštěstí do téhle své zábavy nezatahoval, měla jsem přítele.“

„Vy jste si přece svého vyvoleného dokázala najít i bez jeho dohazovačských nedovedností.“

„Myslíte, že Rona tak mohu označovat?“ rázem se snažila najít něco, kam odvést řeč, její špatně vyložená otázka směřovala někam, kam zabřednout nehodlala. Ale Severusova odpověď ji překvapila.

„Weasleyho ne, ale Hawthorna ano.“

Nechápavě zamrkala.

„Co prosím? Vy si myslíte, že já a Adam… že jsme… spolu?“

Přikývl. „Přinejmenším jeho chování napovídá, že k vám chová více než přátelské city.“

Zavrtěla hlavou a snažila se při té myšlence nesmát. „Adam do mě není zamilovaný.“ V jeho pohledu poznala, že právě hodnotí její inteligenci. Nejspíše mu připadala jako neschopný prvák, který ani nepozná rozdíl mezi lektvarem a dýňovou šťávou.

„To vám možná řekl, ale –“

„Ne! Ne,“ zarazila ho a zavrtěla užasle hlavou, „a to se říká, že to muž na druhém pozná… Adama ženy nepřitahují, je gay.“

Severus mlčel, bylo by pod jeho úroveň něco zakoktat nebo stupidně vybafnout aha. Dostal chuť zakroutit jí krkem, místo toho se raději zabýval otázkou, na kterou náhle neznal odpověď.

„Pak mi tedy vysvětlete, proč vám pomáhá?“

Pochopila, že tady asi prosté sdělení, že je to kamarád, stačit nebude. Jenomže jinou odpověď neměla, od první chvíle z nějakého důvodu Adamovi věřila a on ji přece nikdy nijak nezradil.

„Já nevím…“

Nebo snad byla chyba, že se na nic neptala?




Pro zanechání komentáře klikni SEM

Přehled kapitol
‹‹ 25. kapitola | 27. kapitola ››

Head by Cannos * layout and code by mummy * downloaded from LC