Hermioně se v mysli promítaly zvláštní představy. Nějaké jí připadaly známé, jiné zcela nesmyslné. Když se pokusila jednu uchopit, obrazy se hned rozplynuly, nebo je překryly jiné, podivnější, nepochopitelnější, nezřetelnější.

Nedokázala se pohnout, nevnímala čas, jen bolest hlavy, do níž se jí snad pokoušel zavrtat tlustočerv. Chtěla poznat důvod, ale nešlo to. Oči se jí konečně podařilo otevřít po nespočtu pokusů. A jen na vteřinu. Skrz řadu řas rozpoznala svá stehna, nohy židle a podlahu, ale nebyla už schopna ty informace zpracovat. Znovu se propadla do snů, představ a vzpomínek…

* * *

„Hermiono?“

Cizí ruka, kterou znenadání ucítila na svém rameni, ji vylekala. Cukla hlavou, aby se ohradila, ale protest ztuhlého krku jí naznačil, že ve své dlouhodobé snaze zůstat vzhůru zcela neuspěla.

„Jdi si lehnout, takto si jen zhuntuješ páteř. Mělas mi poslat Isoldu zpátky s tím, že ti to dnes nevyhovuje, sešli bychom se jindy.“

Zamrkala ztěžklými očními víčky a zvedla hlavu. „Jsem tu pro tebe vždy, i ve chvíli, kdy mám za sebou probděné dva dny kvůli učení a zoufale toužím po peřinách.“ Unaveně zívla a za skřípotu dřeva si našla o zlomek pohodlnější pozici ve starém přesluhujícím křesle. Před několika hodinami jí drobná sova Isolda v zobáku přinesla klíče od pokoje v Děravém kotli a vzkaz s prosbou o diskrétní schůzku. Vyhověla a dorazila přesně na čas, totéž se nedalo tvrdit o Kingsleym. Přesto se nezlobila.

„Učila ses? A jen ze zvědavosti – víš, že se zkoušky skládají až v červnu?“

Pokrčila v duchu rameny; do závěrečných zkoušek prvního ročníku zbývalo jen necelých šest měsíců, přesto se kvůli tomu příliš nestresovala – od začátku školního roku dodržovala svůj učební plán pro průběžnou přípravu. Jen čas od času ji přepadl malý záchvat paniky…

„Jenom využívám zimní prázdniny a klid svého pokojíku.“ Promnula si ztuhlé krční svalstvo a raději vstala, aby spánek pohybem zaplašila. „Kdys vlastně přišel?“

„Před chvílí… Ach ne,“ Zavadil pohledem o hodiny a nevěřícně zaostřil, „neuvědomil jsem si, že už je tak pozdě. Promiň, zdržel jsem se u případu.“

„Jsi ministr, a to celkem dlouhou dobu, už bys neměl mít své případy, jen dohlížet, jak si vedou druzí.“

Zasmál se; i do jeho hlasu se citelně promítla únava. „Tak to možná dělal Popletal a jemu podobní, už dávno jsem zjistil, že není tak jednoduché se po těch letech úplně držet stranou od některých vyšetřování.“

„Nemá smysl ti to vymlouvat, takže se o to ani nebudu pokoušet.“ Odhadla jeho odhodlání. „Tak mi raději vysvětli, proč jsme tady?“ gestem obsáhla pokoj.

„Protože ani ministerstvo, ani nějaký bar není vhodný pro to, co chci probírat. Děravý kotel je sice svým způsobem také veřejné místo, ale pokoj se dá mnohem lépe zabezpečit.“ Oči mu zajiskřily, pochopila, že kouzla proti odposlouchávání rozmístil dříve, než ji probudil.

„Tak to mě nenapínej.“

Vzdychl a sesul se na křeslo. Na okamžik to vypadalo, že si celý rozhovor rozmyslel, žádná slova mu nešla přes rty.

„Nedávno ses mezi řečí zmínila, že máš problémy s nitrobranou. Pochopil jsem správně, že jsi -“

„Ano,“ skočila mu do řeči a omluvně dodala: „Ještě teď mi vadí, že se to nedokážu naučit. Že mi to prostě nejde.“

„Silou vůle to neovlivníš, to víš…“

Pozorně si Kingsleyho prohlédla. Nesnášela vědomí, že by ani nepoznala, kdyby se jí někdo pokoušel číst myšlenky. Muži před sebou věřila, že by jí tak závažně soukromí nikdy nenarušil, přesto se nemohla zbavit nepříjemného pocitu, že Kingsley nějak odhadl nebo zachytil její plány.

„Vím. Proč se na to ptáš?“

Znovu otálel s odpovědí, ale když se střetli pohledem, viděla, že s váháním přestal.

„Napadlo tě někdy zkusit s tím něco udělat? Třeba… vyzkoumat lektvar?“

Nevěděla, zda se jí má ulevit nebo naopak.

„Je tohle návrh?“

„Žádost,“ upřesnil. „Uvědomuji si, že to ode mě musí znít zvláštně, nabádat tě k něčemu, co ti může způsobit hodně potíží, ale slibuji ti – kdyby se někdo dozvěděl, že na něčem takovém pracuješ, zaštítím tě.“

Vylétlo jí obočí vzhůru, podobné výzkumy podléhaly povinným hlášením o průběhu, ale především bylo nutné nejprve získat samotné povolení k výzkumu v této oblasti. Obejít tohle papírování se rozhodně nevyplácelo, ale Kingsley ji k tomu očividně vyzýval.

Smála se sama sobě při představě, jak by vyváděla nad tímto zjištěním ještě před pár lety, kdežto teď, po dobrodružných školních létech, téměř okamžitě začala uvažovat, jak nejlépe s utajovaným výzkumem začít – znovu.

„Něco takového nezabere jen pár týdnů,“ zamyšleně si masírovala stále ztuhlý krk. Ve skutečnosti začala vypočítávat postupy pouze proto, aby při tom sledovala Kingsleyho výraz, a aby mu neukázala, že není první, koho něco podobného napadlo. Sama se začala zabývat myšlenkou obrnit mysl pomocí lektvaru pár týdnu poté, co jí doporučil, aby si našla nějaký projekt. Nemohla uvěřit, že už je to rok a půl.

„Je třeba shromáždit informace, vyhodnotit vlastnosti a posoudit vhodnost všemožných přísad, sestavit seznamy… Ani zdaleka jsem se lektvarovému umění nevěnovala tak dlouho, musela bych projít nespočet studií,“ a taky prošla, „abych se mohla o něco takového pokusit; a vlastně se i bojím, že bych nakonec zůstala jen u těch pokusů.“ Všimla si, že z ní Kingsley nespouští zvědavé oči, jen si nebyla jistá, co to přesně znamená. „Ale to všechno ty víš, tak mě napadá, jestli mě jen netestuješ…“ protáhla krapet vyčítavě.

„Ne,“ muž překvapeně zamrkal a zavrtěl hlavou, „nemám důvod testovat zrovna tebe, Hermiono. Udivuje mě jen, že se neptáš, proč něco takového chci.“

„A ty o tu otázku stojíš?“

Mrkl na ni, jakože uhodila hřebíček na hlavičku.

„Nebylo by správné, neposkytnout ti žádné vysvětlení. Nejsem si jist, zda to víš, ale lektvarový výzkum obrany mysli byl už jedenkrát zastaven ihned v počátcích a veškeré informace ututlány.“

„Není lepší nechat to tak i nadále?“

Zdviženým prstem naznačil, aby jej ještě chvíli nechala mluvit. „V době Voldemortovy vlády bylo nežádoucí, aby Smrtijedi měli možnost obrnit si mysl a oslabit nás ještě více. I nyní stále existuje až příliš mnoho lidí, kterým není po chuti náš nový režim. Ten lektvar, o který tě žádám, by jen a jen podpořil jejich tichou válku proti nám, ale –“

„Tichou válku?“ přerušila jej polekaně. Nevšimla si, že by se něco takového dělo, a slovo válka v ní zažehlo jiskřičku strachu z dalších bojů a ztrát. „Promiň…“ omluvila se za další přerušení.

„Neděs se, jsem jen opatrný a snažím se právě něčemu takovému předejít. Eliminuji náznaky. A právě proto na ministerstvu zavádím jisté preventivní opatření, kvůli němuž se tě na ten lektvar ptám. Není ale bezpečné, abys věděla více… Pokud budeš úspěšná, rád bych tě požádal o jednu dávku, popřípadě o jeho pravidelnou dodávku.“

Nesmírně ji zaujala zmínka o preventivním opatření, uvažovala, jaká funkce pro člověka se za tímto označením mohla skrývat. Nevyzvídala, pokud Kingsley usoudil, že její nevědomost je lepší, tak tomu věřila.

„Recept znát nechci, naopak – slib mi, že jej budeš držet v tajnosti, nikdy jej nešiř dál!“

„Recept? Vždyť ještě žádný lektvar neexistuje, a soudím podle svých schopností, že ani žádný existovat nebude.“

Nenechal se odradit jejími námitkami, stále vypadal rozhodnutý získat od ní jasný souhlas a slib.

„Mám návrh, co bys říkala na trochu doučování u jistého mrzutého bystrozora, bývalého postrachu Bradavic?“

Zaskočeně vydechla: „U Severuse Snapea?“

„Řekněme, že na tebe ve škole v pokročilých lektvarech vyvíjí jistý tlak, se kterým potřebuješ drobnou výpomoc. Severus je ideální osoba, navíc určitě nebude protestovat, když se budeš chtít přiučit i mimo osnovy.“

O tomto dosti pochybovala, všimla si, že pokaždé když na sebe se Snapem narazili, nebyl tím setkáním nadšený. Předpokládala, že nemá rád jakékoliv připomínky svého profesorského života, ani ji samotnou, tak proč by se to mělo změnit? Obzvlášť jestli se ho Kingsley do doučování chystá dotlačit násilím a jí potom něco nepůjde.

Ne, byla rozhodnutá odmítat ono doučování tak dlouho, dokud bude nějaká naděje, že by mohla výzkum dotáhnout do konce sama.

„Proč neřekneš přímo jemu?“ podivila se.

„Severus je… no, jednoduše řečeno pod dozorem. Ta Povinnostní listina jej trochu limituje.“

„Ani má hlava není nejlepší pro tajemství – další důvod, proč nejsem vhodná osoba pro tyhle experimenty.“

Pronesla své dlouhodobé pochybnosti, kvůli kterým se dlouho zdráhala do výzkumu pustit naplno.

Kingsley chvíli váhal nad jejími slovy, ale už na něm dokázala poznat, kdy něco doopravdy zvažuje, a kdy to jen předstírá, protože odpověď má připravenou.

„Chrání tě tvá pověst výjimečné čarodějky, bez příčiny si na tebe nikdo netroufne. A pokud se někomu nesvěříš, nikdo se jen tak nedozví, že na něčem takovém pracuješ. A já sázím na tvou mlčenlivost. Dlouho jsem uvažoval, za kým jít; napadlas mě jako první a už jsem u tebe zůstal.“

„To mi tolik věříš?“

Usmál se a chytil ji za ruku: „Tak, jak nejvíce to jde. Snad tě tím neurazím nebo nepohorším, ale už nějakou dobu tě považuji za člena rodiny. Za krásnou, mladou a velice chytrou sestru.“

„To myslíš vážně?“ ta slova ji dojala a velmi potěšila.

Kingsley si její reakci vyložil špatně. „Já to věděl, je to pro tebe divné, omlouvám se.“

„Ne! Ne… Já – jen mě to překvapilo. Ale v dobrém,“ dodala rychle a pravdivě, „vždy jsem chtěla mít sourozence. Myslím, že lepšího staršího bratra bych si nemohla přát. A k tomu lektvaru… Musím se ti k něčemu přiznat…“

* * *

Pamatovala si Kingsleyho odpověď, ta se jí ale vyvlékla a odplula pryč. Z klidného snového bezvědomí ji zčista jasna vytrhl proud ledové vody. Zaškubala sebou a zvedla mokrou hlavu do kolem panující tmy, neschopná zkrotit své vylekané bušící srdce. Vyplivla vodu, která jí natekla do úst, zmatená ze své situace. Jako první si s lítostí uvědomila, že rozhodně nemůže být a není ve společnosti Kingsleyho. Lítost nahradil nepříjemný pocit, vybavila si noční můru plnou plamenů a kouře a nedokázala ty obrazy zahnat. Nelítostně do ní uhodilo poznání, že to nebyl sen ale skutečnost; postupně v rychlém sledu se jí vracely vzpomínky na dění z jachty, rozmazané, ale přesto naprosto jasně pochopitelné. A zmatenost vystřídal strach z neznáma.

„Vstávej! Neslyšíš, sakra?! Vstávej!“ zaskřehotal hlas, v němž poznala jednoho z mužů z lodi. Napůl poslouchala jeho další proslov ve snaze nejprve zjistit, co všechno s ní provedli poté, co ji odvlekli z hořící Polární záře, a jak na tom je fyzicky.

Mysl jí pracovala naplno, zmatenost z otravy oxidem uhelnatým zmizela, to znamenalo, že musela zůstat v bezvědomí několik hodin. Poznala také, že má na hlavě nepříliš starou ránu a cítila i tupý tlak rozbitého kolena od pádu na hranu něčeho neurčitého z lodní paluby. Nejvíce ji ale znepokojovaly dva pevné lněné provazy, z nichž jeden jí poutal ruce vzadu za zády ke kovové opěrce, druhý kotníky ke kovovým nohám. Zaškubala jimi, ale jen si více pohmoždila obě zápěstí, spoutání bylo důkladné.

„Hej, já s tebou mluvím! Mě ignorovat nebudeš!“

Bez viditelného varování utržila facku do tváře, muž si s mírou síly hlavu nelámal.

Bolestně zkřivila rty, ale štiplavé pálení tváře ji momentálně vůbec nezajímalo. Věděla, že se muž nachází někde v její bezprostřední blízkosti, přesto neviděla obrysy jeho tváře, ani ničeho jiného. Znovu několikrát a mnohem urputněji zamrkala, ale i kdyby byla na místě kolem pouze tma, nikdy ne taková, aby si na ni její oči už nestihly částečně zvyknout. S hrůzou si uvědomila, že je slepá.

Nedostala ani prostor pro paniku, ucítila ruku ve vlasech a okamžitě následovalo prudké škubnutí. Nemohla potlačit bolestné vyjeknutí.

„Tak už mám tvou pozornost, co?! Jak odoláváš mýmu nitrozpytu?!“

Věděla, že otázka nepadla poprvé. Mdle ze sebe vypravila: „Nijak.“

„To není správná vodpověď!“

V očekávání špatného hloupě natočila hlavu na stranu, když tentokrát dostala ránu, vedla i přes ucho. Zatnula zuby, i přes pálení bubínku a hučení v hlavě však slyšela, že byla otázka neúnavně položena znovu.

Možná by i odpověděla, kdyby jí nedošlo, že ten lektvar není skutečnou příčinou jejího věznění. Bála se, co všechno by mohla vyzradit, kdyby přiznala, že stačí jen počkat, protože za několik dní už její mysl chráněná nebude.

Zakázala si mluvit i přemýšlet, jediným záchytným bodem se jí stalo počítání položených otázek na příčinu neúčinkujícího nitrozpytu, a následných ran hrbolatého hřbetu velké ruky.

Když neodpověděla podeváté, jasně vytušila z hlasu svého vyslýchajícího, že mu dochází trpělivost. Vzápětí ji ještě jednou demonstrativně a s chutí praštil, než zazněl druhý hlas: „Bylo by pro tebe lepší se svěřit, takhle z tebe informace budeme muset vytáhnout násilím. Nezměníš názor?“

„Ne,“ odmítla ustoupit, navzdory jasnému náznaku, že ji čeká ještě horší zacházení.

„Dobře.“ Slyšela, že si zase s druhým individuem vyměnil místo. Chvíli doufala, že to neudělá, vycítila z jeho hlasu, že není úplně spokojen s vývojem situace. Nejspíše předpokládal, že během jejího bezvědomí získají všechny kýžené informace a hotovo, místo toho narazili na neprostupnou zeď a její nesdílnost. O to více si umínila, že dokud bude mít dostatek sil, neřekne nic, ať už chtějí slyšet cokoliv.

Předmět pokládaných otázek se opravdu změnil, nečekala však, že odpověď znát nebude.

„Chci vědět, co ti Pastorek řek; co všechno o nás věděl?! A vyklop pravdu, holčičko, jinak už tu svou tvářičku v zrcadle nikdy nepoznáš, to ti garantuju!“

Opakovaně se snažila objevit všechny možnosti, jak si dotaz vyložit – marně. „Co tím myslíte? Nevím, kdo jste, ani co o vás mám vědět!“

„Než si ho majzla po hlavě, rád s tebou řešil některé svoje záležitosti, to popírat nemusíš. Tak co věděl?!“

Zaškubala utaženými provazy, opětovně bez výsledku, ani její bezradnost se tím nijak nezmenšila. Nevěděla, jak vysvětlit, že opravdu vůbec netuší, jaká odpověď se od ní čeká, neboť zcela zřejmě se muži s žádnou jinou nehodlali spokojit. Zběsile uvažovala; bylo pravdou, že s Kingsleym čas od času probírali aktuální dění, ale nedokázala si vybavit nic, co by bylo odpovědí na mužovu otázku. Vypadalo to, jako kdyby se proti Kingsleymu chystalo nějaké spiknutí, o kterém on sám něco zjistil, ale pravděpodobně pozdě. Nebo se právě nějakým svým pátráním stal těmto mužům tak nepohodlným, že…

„Ale já ho nezabila, ani nevím, kdo to byl!“

„No jasně, nacvičené historky si nech, je mi to fuk.“

„Nezabila jsem ho!“ zopakovala důrazněji, ale už cítila, že její naděje, že je vězněna Kingsleyho vrahy, nepramení z pravdy. Ztrácela energii vzdorovat.

„Todle mě, do hajzlu, nezajímá! Nezajímá mě, proč si ho sejmula, chci jen vědět, jak moc si před tebou pustil hubu na špacír. Vím, že před jistou dobou ste se nejenže vídali, ale von dokonce u tebe bydlel. O čem ste si asi tak povídali, co?“

„Máte špatné informace, my spolu nikdy –“ znovu schytala ránu, a to tentokrát nelhala. Opatrně jazykem prozkoumávala roztrženou kůži na spodním rtu.

„Už nemusíš zapírat, je mrtvej, kariéru mu neohrozíš. A ty seš veřejně známej vrah, sotva ti ňáká aférka víc pošramotí reputaci, hm?“

Vzdala to a zkusila předstírat, že je jí tohle téma naprosto lhostejné. Svůj postoj podpořila i pohledem, ale černá temnota před očima pro ni znamenala velké neznámo – i když muž mluvil, nedokázala stoprocentně určit, v jaké výšce je jeho hlava, takže nejspíše jen naprázdno zírala do jeho hrudníku, nebo někam úplně do prázdna.

„No, každopádně si ho znala, ne? Tak ti nemusim říkat, jak byl otravnej a neoblomnej, pořád do všeho strkal frňák, jako by se ho o to někdo prosil. Vůbec mi nevadí, že chcípnul, pokud si naše tajemství vzal se sebou do hrobu… Tak, copak ti říká čtvrtej srpen 2001?“ Trhla sebou, vzápětí podruhé, když se muž škodolibě zachechtal: „A hele, tak přece víš, vo co de.“

Nevybíravě zaklela, raději jen v duchu, a snad by i další facku přijala dobrovolně. Přestala dávat pozor, čehož muž pravděpodobně zamýšlel dosáhnout úvodním proslovem, a nechala se nachytat jí velmi dobře známým datem, které ale z úst jiného nečekala. Jediným nehlídaným gestem zahodila veškeré slovní popírání, vykoupené velkým množstvím energie a vůle.

Ale stejně rychle jak se na sebe naštvala, se vzápětí i uklidnila; vždyť pouze dala najevo, že to pro ni něco znamená. Přepadla ji zvědavost, protože si muž ono konkrétní datum zcela jasně nevybral náhodně, proto si začínala uvědomovat, že Kingsleyho nehoda, která se mu právě v ten den před třemi roky stala, nejspíše nebyla nehodou, jak si doposud myslela.

Odolala pokušení vyzvídat, stejně by se nic konkrétního nedozvěděla; vyslýchaná tady byla ona; doufala ale, že se muž rozpovídá sám, když bude předstírat, že je se vším srozuměná…

„Ano, na ten den si vzpomínám… Myslím, že mám, co potřebujete. Měl jste říct rovnou, že se zajímáte o svatbu mé kamarádky, určitě bych pro vás někde našla i fotky.“

„Nehraj si se mnou, já nemluvim jen tak do větru!“

„Fotky ne? Tak video? Pokud vůbec víte, co to –“

„Náno hloupá! Nemáš ani tušení, koho tady dráždíš. Doteď sem byl něžnej, ale s tím je konec…“

Ztuhla, pochopila odmlku v momentě, kdy si uvědomila, že cítí na tváři tenkou ocel. Jen zapolykala z přívalu silného strachu, snášet facky sice nebylo lehké, ale relativně snesitelné, kdežto už z pouhé představy řezných ran se jí bouřil žaludek. Pozdě litovala svých provokací, zašla s nimi příliš daleko, bez možnosti vzít vše zpět. Jako by jí teprve teď v plném rozsahu došlo, v jakém je maléru, a že bez úhony nevyvázne. Pokud vůbec…

„Je načase, abys mě začala brát vážně,“ potvrdil muž její obavy.

Studená čepel se ostřím zaryla do její tváře na lícní kosti a neúprosně si razila cestu dolů. Hermiona cítila poslední zoufalý pokus rozdělené kůže navrátit se do původního stavu, než ji definitivně oddělily kapky čerstvé krve.

Zasténala.

„Tak ještě jednou. Co vo tý noci víš? Co se tam stalo?!“

„Kde?“ hlesla, zmatenější než prve. Opakovaně si to vyložila špatně? Pokud útok na Kingsleyho byl naplánován, pak ta jeho otázka nedávala příliš smysl.

„Nehraj blbou, určitě jste v posteli všechno spolu důkladně probrali,“ zasmál se oplzle. „Ale ve skutečnost mi ani tak nejde vo to, co máš v hlavě ty, až tě zabiju, bude to stejně fuk. Čím dřív ale řekneš, komus to vyžvanila, tím dřív si přestaneme hrát. Mně todle nevadí, já se opravdu bavím, ale věř mi, že tebe to bolet teprve začne.“

Dopadlo na ni něco lehkého a sypkého, pokládala to za nějaký prach, avšak dříve než drobná otravná zrníčka stačila setřást, zachvátila ji silná bolest. Z prvotního štípání řezné rány se v rychlém sledu vyvinul pocit neodvratitelné exploze hlavy. Zvrátila hlavu dozadu a táhle naříkavě vykřikla. Zarývala nehty do druhé paže, jak jen jí to provaz dovoloval, při každé další vlně silnější bolesti. A pak najednou, po dlouhých nekonečných vteřinách, vše ustalo, jen otisk prožité agónie Hermioně v paměti stále zůstával.

„To byla jen malá ukázka, co umí pověstná sůl v ráně, vylepšená vo několik speciálních kouzel. Líbí?“

Vyplivla krvavé sliny a slzy, které ji už nějakou dobu tlačily v koutcích, nechala volně téct. Už nedokázala nadále být statečná, ani to předstírat. S přítomností se jí smísily chvíle, protrpěné v rukách Belatrix Lestrangeové kdysi v sídle Malfoyů; míra bezmocnosti a zoufalství, podpořená palčivými obavami z osudu Severuse zanechaného na hořící jachtě, kterým se od probuzení urputně bránila, ji převálcovala a tlačila ke dnu.

„Nedělejte to, prosím! Nevím, co po mně chcete.“ Příčila se jí vlastní slova, nesnášela svou slabost.

„Uvidíme…“

„NE!“ znovu prokřičela řeznou ránu a následně i mučivou sůl.

Co promerlina měla vědět tak strašně tajného, že si někdo dal tu práci ji vystopovat a unést, místo aby ji přímo předal bystrozorům; a kde udělala tu chybu, která mu poskytla takovou šanci? Ten výslech a slibovaná smrt naznačovaly, že pro někoho znamená riziko jak na svobodě, tak za mřížemi. Ale proč?

Přišla třetí řezná rána; už ani nedokázala udržet vzpřímenou hlavu a při smyslech se držela jen zuby nehty. Přála si vypnout, nic necítit. Zemřít.

„Si celkem vodolná, poslední ptáček se mi tu rozezpíval, sotva sem vytasil dýku. Třeba tě nebudu muset zabít, byl by z tebe dobrej –“

„Hej!“

Slyšela vrzání dveří, jako by někdo vběhl dovnitř. Následovalo vzteklé zavrčení, krátký výkřik jednoho z jejích mučitelů a snad i několikavteřinová potyčka. Nemohla vidět, kdo rozruch způsobil, ale byla té osobě nesmírně vděčná za to přerušení. Bez hnutí naslouchala hádce.

„Přestaň, ty idiote!“ nový, magicky pozměněný, leč stále velmi autoritativní hlas, se rozléhal po místnosti. „To se sakra skutečně musíte chovat jako zvířata?! To vám nestačí, že málem uhořela, to ji ještě musíte mlátit? U Merlinových vousů, to máš v ruce dýku? A sypeš jí do toho tenhle hnus!?“

„Jakej hnus? Je to můj nápad, budu to používat, kdy budu chtít!“

„Taky je to tvůj podpis, hňupe!“

„My sme –“ začal druhý.

„Vy jste co?“ Nejistá obhajoba byla utnuta hned na začátku. „Já vám povím, co jste – prachobyčejní sadističtí magoři. Copak jste se zbláznili?! Začněte používat mozek – a hůlku hlavně!“

„Hůlka je k ničemu, má hlavu jak potlouk, dobrou leda k uražení. Zkoušel jsem nitrozpyt, ale je to na hovno.“

„A že jí hlavu uřízneš, tomu jako pomůže? Hele, ne! Nic mi nevysvětluj – prostě sklapni a vypadni! Oba okamžitě vypadněte!“

Nesrozumitelné mumlání dalších vzteklých reakcí zaniklo ve spěšném klopýtání.

„Todle budu hlásit!“ ještě se jeden z nich hrdinsky ozval, ale na reakci nečekal.

Tiché dunění podrážek o podlahu se ozývalo i nadále, když příchozí osoba zůstala v místnosti sama. Zdálo se, že něco hledá, protože kroky doprovázely rány dřevěných dvířek a šuplíků.

„Zatraceně, musí tu někde být… Accio!“

Znovu uslyšela protesty nenamazaných dvířek skříňky, které naznačovaly, že kouzelník hledanou věc získal.

„Hermiono, jsi při vědomí?“

Nezareagovala na oslovení a netečná zůstala i ve chvíli, kdy jí nepříjemně horká dlaň zvedla hlavu a stejně otravné prsty odsunuly mokré slepené vlasy z obličeje, které dosud ke vší bolesti přidávaly nervy drásající lechtání.

Následoval studený kus látky, kterým se neznámý očividně snažil vyčistit její tvář. Ač to všechno měla být gesta dobré vůle, Hermiona na sobě dotek dalšího neznámého snášela se sebezapřením a odporem. Snažila se uhýbat, i když neměla kam. Cukla sebou vždy, když kapky vody zatekly do otevřených ran, kde pekelně štípaly.

„Omlouvám se, vzít lektvar mě nenapadlo. Stejně jako to, že tě ti hlupáci zmlátí a pořežou.“

„Chápu, jste ten hodný, vám mám věřit a vylít si srdce, co?“ znovu a důrazněji trhla hlavou na protest, aby se vzdálila nežádoucímu doteku.

Krátce se zasmál.

„Nezáleží mi na tom, zda mi budeš věřit, vím, že tvou důvěru už –, protože já od tebe nic nechci, to však oni nevědí. Znovu se omlouvám, že si tímto musíš projít.“

Přejel jí po zádech mráz, když ji napadla znepokojivá věc – muž se k ní choval úplně opačně než ti, kteří ji unesli z lodi. Oproti nim si nejen změnil hlas, ale tykal jí spíše ze známosti, než aby tím ukázal, že je teď zcela v jeho moci a nemůže s tím nic udělat.

Znali se snad?

Ucítila hrot hůlky na obličeji, v první chvíli chtěla křičet, poznala ale zaříkadlo pro zacelování hlubokých ran. Účinky se ale nedostavovaly.

„Zatracené svinstvo,“ zaklel způsobem, díky němuž téměř uvěřila, že tu starost o ni myslí vážně.

„Odpočiň si, nevrátí se dříve než za pár hodin. Podruhé už jim ale v hrubém chování nezabráním, nepodléhají mi. Znovu budou chtít odpovědi a já si merlinžel nejsem jistý, zda to nějak můžeš zastavit.“

Znovu ucítila vlhký hadřík na tváři, tentokrát na rozbitém rtu, pak se muž podle poryvu vzduchu stáhl.

„Zůstaň silná, pokusím se tě zítra ráno dostat do Azkabanu, tam ti bude líp.“

Rozhodně ten názor nesdílela, Azkaban se stával od jisté doby častým předmětem jejích nočních můr, přesto bylo vězení momentálně tou lepší ze dvou možností než slíbená smrt.

„Kdo jsi?!“ vydechla navzdory svému předsevzetí už nepromluvit a bez naděje na konkrétní odpověď. Chvíli to vypadalo, že muž neřekne vůbec nic a jen odejde, nakonec přeci jen zaslechla tichou odpověď: „Ne člověk, za kterého by rodiče cítili hrdost, ne muž, kterým jsem vždycky chtěl být…“

Příběh za jeho slovy jí zůstal skryt. Jakmile bouchly dveře, znovu popustila uzdu slzám. Bylo navrtání její psychiky více způsoby skutečným záměrem, nebo ji muž opravdu jen chtěl uklidnit? Protože ke klidu měla velice daleko a naopak se cítila ještě mizerněji než s nožem u hrdla.

* * *

Severus stál na honosném balkóně a namáhavě vdechoval do plic chladný vzduch. Levou rukou svíral studenou vrchní kovovou tyč zábradlí, které používal jako oporu. Vzhledem k venkovní teplotě a aktuálnímu měsíci odhadoval, že se nachází někde v Kanadě, přesnější lokaci ale určit nedokázal. To ho frustrovalo, nejenže nevěděl, jak se dostal z lodi, neměl nyní ani možnost zjistit, co se právě děje s Hermionou, zda je vůbec v pořádku, nebo… Zhoupl se mu žaludek, necítil se zdráv. Rozmrzele pošoupl nohu po mramorových kachličkách; nesměl takto přemýšlet, zatím nedostal důvod myslet na nejhorší.

Popošel pár kroků vpravo, kde mu výhled nezakrýval rozložitý strom. Ostré slunce, odrážející se od bílých zasněžených vrcholků v dáli, jej oslepovalo, přesto si všiml, že dům, přesněji možná rodinné sídlo, nemělo široko daleko žádného souseda, což jeho prvotní odhad ceny navýšilo o dalších pár jedniček a nul. O to víc jej zajímalo, proč někdo tak bohatý má potřebu tahat cizí lidi z hořících jachet.

Vztekle zavrčel, na tři minuty se mu podařilo zapomenout na svá zranění, přemýšlením o požáru se to ale zase změnilo. Sevřel pevněji zábradlí, aby potlačil nutkání podrbat si druhou popálenou paži uvězněnou v šátku.

Nejen jeho ruka však nesla známky požáru, při kterém celá Hawthornova loď lehla popelem, jak se dozvěděl od své zachránkyně nedlouho poté, co se probral z bezvědomí. Měl prý také štěstí, že ležel celou dobu k rozšiřujícím se plamenům zády, řekla mu ta osoba pozměněným hlasem, jinak by místo otřesu mozku, popálené ruky, zad a stehen, mohl přijít rovnou o život.

Předtím než odešla, mu také vysvětlila, že není vězněm, ať klidně odejde, což bral jako výsměch, když mu vzápětí předala zničené trosky obou jeho hůlek. Kam by tak asi šel, byla jeho jediným spojením s kouzelnickým světem, jelikož ani nemohl využít svých bezhůlkových dovedností, ruka a záda mu to nedovolovaly.

Za úplný vrchol drzosti však považoval její zdráhání se ukázat, celou dobu skrývala obličej pod kápí. Nechápal, proč nemá vědět, komu vyjádřit díky za svou záchranu. Nebo snad svou situaci pochopil špatně?

Když o pár minut později zaregistroval něčí kroky, pomalu se vrátil do pokoje. U dveří už přešlapovala osoba v mikině s kapucí, která jí pomocí kouzla zaštiťovala celou tvář.

Chtěl se zeptat, zda skrývá bradavici na nose a mutující hlas, když se ale nadechoval, varovně ho píchlo v zádech. Proto osobu jen zmrazil pohledem, však bez valného účinku.

„Ještě byste měl odpočívat, tento dům nikdy nebyl vybaven na ošetřování popálenin, nejste vyléčen.“

„Neříkejte… Bez vaší připomínky bych si snad ani nevšiml, že sotva stojím na nohou,“ utrousil nevlídně. „Starost oceňuji, říkáte mi tím, že bych vám měl být vděčen? Jenomže přesně nevím za co…“

„Chápu, chcete vědět, jak jste se sem dostal a kdo jsem já. V té druhé věci vám ale neposloužím, není totiž na mě to vysvětlovat.“

Severus zamířil k posteli, zranění mu zase začala ubírat sílu závratným tempem, a to, že přiznal slabost slovně, neznamenalo, že ji bude i ukazovat. Raději ženu pobídl k hovoru: „Tak poslužte v té první, ta mne nicméně zajímá více.“

Zaregistroval odfrknutí.

„Tady máte na ty popáleniny ještě masti a lektvary, nesu vám i novou hůlku, ale dostanete ji, až si promluvíme.“

Zatnul zuby, přestávaly účinkovat tlumící prostředky, díky kterým předtím popáleniny dokázal nevnímat, ale teď už pomalu začínal mít nutkání vysvléct se z kůže.

„Sleduju vás už nějakou dobu, od jisté osoby vím, že Grangerovou neobvinili právem. Chci vědět, co za tím doopravdy stojí.“

„Postavte se do řady,“ ujelo mu v reakci na tu hloupou frázi.

Žena se opřela o nejbližší zeď. „Zjistila jsem, kde se skrýváte, a že máte potíže. Když jsem se přemístila, byl jste už sám, hořelo vám oblečení a loď šla pomalu ke dnu. Majitel nebude nadšený.“

„To je všechno? Nevysvětlíte mi, jak jste se to všechno vůbec dozvěděla? Bylo téměř nemožné loď najít přes kouzla, která jsem kolem ní rozmístil.“

„Tak nemožné, že vás ti dva málem zabili?“ namítla.

Záměrně se pokusila urazit jeho schopnosti, aby odvedla pozornost. On se však nenechal jen tak odbýt, opravdu jej zajímalo, jak může být ta žena tolik informovaná.

„Přišla jste pozdě, ne? Jak víte, že byli dva? A pravdu, jinak mi okamžitě dejte tu hůlku a já si to zjistím sám.“

Žena s odfrknutím sáhla do vnitřní kapsy mikiny, vytáhla hůlku a bez upozornění mu ji hodila. Chytil ji reflexivně i levou rukou, přitom mu ale popraskaly strupy na zádech.

„Jste vážně milý, tak si běžte, když o to tolik stojíte. Já vám chtěla nabídnout pomoc, pochybuju, že ve svém stavu dokážete Grangerovou najít a –“

„Najít?!“ Postavil se, čímž si potvrdil, že o jeho momentální fyzické formě nežertovala, nohy jej sotva nesly, na jazyku cítil krev. Ani to mu však nezabránilo dožadovat se vysvětlení.

„Ano, najít. Není zatčená, ale unesená… Raději se zase posaďte, krvácíte.“ Ukázala prstem na jeho do červena barvící se šátek.

Nerad, ale uposlechl její radu, neměl daleko ke zvracení. Vzal si lektvar, který stál mezi dvěma mastmi, které žena přinesla. Kůže mu pomalu začala srůstat velice tenkou vrstvou pokožky, tak tenkou, že další prudký pohyb by ji okamžitě protrhl.

„Poslouchám.“ S velkým přemáháním polkl železité aroma smísené se zbytky lektvaru.

Přikývla. „Pochopil jste správně, že jsem o vašem přepadení věděla. Zamýšlela jsem zjistit, pro koho ti muži pracují, ale nepočítala jsem s tím, že vás na té lodi nechají. Stálo mě to hodně přemáhání, ale přemístila jsem vás pryč na úkor toho, že se mi oni ztratili. Jachta shořela, s ní i magická stopa, nemám se čeho chytit.“

„Víte o možném sledování magické stopy?“

Nespokojeně se odrazila od zdi: „Zajímáte se o nesprávné věci. Myslela jsem, že vám na Grangerové trochu záleží, ale zřejmě jsem vás přecenila.“

To jej už opravdu urazilo, samozřejmě mu na Hermioně záleželo, nejen to. Umínil si, že jí dopomůže ke klidnému životu, který on po dlouhá léta nepoznal, dokud mu nepomohl Kingsley – proto v duchu svému mrtvému příteli přísahal, že jednu z jeho osudových žen trpět nenechá, ať už si do životů zasahovali jakkoliv.

Bojoval s nedůvěrou k té maskované ženě s vědomím pravdy, kterou vyřkla – nedokáže se sám dát dohromady natolik, aby Hermioně pomohl, a jestli jí ubližují, musel potlačit své přirozené instinkty a přijmout pomoc.

„Já znám způsob jak zjistit, kde Hermiona je.“

„No samozřejmě, byla jsem si jistá, že si ji pojistíte… Co potřebujete, mapu?“

Přikývl. Žena přešla k otevřenému balkónu a chvíli hleděla na vrcholky hor. „Tady ale žádnou nemám, ne takovou, kterou byste mohl využít. Vím však, kde vzít novou, hned budu zpátky,“ ubezpečila jej a překročila práh balkónu.

Severus podezřívavě přimhouřil oči a pak mu svitlo: „Počkejte ještě,“ zavolal, „nemáte náhodou za patrona sovu?“

Vsadil by na to, že se pod kapucí usmívá. Najednou se proměnila, rychle a tiše jako každý zvěromág, a několik vteřin na něj koukala ze zábradlí v podobě jemu už známé a tentokrát opravdu hmotné sovy pálené.

Syčivě zahoukala, zamávala křídly a za pár okamžiků už pro něj byla jen malinkatou tečkou kdesi v dáli na obloze.

* * *

Když se konečně o dvě hodiny později přemístili někam doprostřed nevadských lesů, asi míli od místa, kde se podle lokačního lektvaru v současné chvíli Hermiona nacházela, Severus potřeboval několik vteřin, aby se vyrovnal s několikavteřinovou absencí země pod nohama; samotné přemístění, leč asistované, jeho stavu mnoho nepřilepšilo. Jeho zakolísání neuniklo pozornosti ženy, ač se to snažil maskovat.

„U Morgany,“ vyjela na něj, „měl jste zůstat v domě, jak jsem vás žádala, jenom mě budete zdržovat!“ nešetrně jej praštila do hrudi pěstí, v níž třímala novou dávku lektvaru.

Zvykl si na její útočnou náladu, spíše jej bavilo, jak si pořád mlela tu svou, přestože jí dal zcela jasně najevo, když se po dvou hodinách ráčila vrátit do svého domu, kde jej drze nechala trčet, že už se na ni nehodlá v ničem spoléhat, když nebyla schopná vyplnit i tak banální slib, že se s mapou hned vrátí. Možná ale to, co jemu připadalo jasné, jiným musel vpálit přímo: „Já nevím, kdo jste, vzteklá sůvo, tudíž ani nemohu vyhodnotit míru vašich schopností, logicky tedy budu raději důvěřovat těm svým.“

Pokrčila rameny.

„Výborně…“ ušklíbl se. „Ještě nějaké připomínky, nebo vyrazíme?“

„Nejsem ta osoba, na který tohle všechno ztroskotá…“

„Aha, takže jste i jasnovidka?“

„Nemusím být, stačí se na vás podívat. Vypadáte, že sebou každou chvíli seknete.“

„O sebe se postarám, totéž očekávám od vás.“ Měl ještě na jazyku, že ji z žádné svízelné situace tahat nebude, jenomže zrovna tohle byla věc, kterou jí dlužil.

Oběma ve stejnou chvíli došlo, že dospěli ke konci diskuze, jen po sobě vrhli zlostné pohledy; Severusův byl zřejmý, ten ženin si vydedukoval z jejího postoje.

Na kousku mapy překontroloval přesnost přemístění, zatímco žena pomocí čtyřsměrného kouzla určila sever. Přesun k oranžové tečce jim trval o několik minut déle, než původně chtěli. Severus si těžko přiznával, že on je příčinou pomalejšího pochodu lesem, záda a stehna ho štípaly, ruku v obvazu zase vůbec necítil, přesto v chůzi ani na chvíli nepolevil kvůli obavám o Hermionino pohodlí.

„Žádná záloha, žádné ochrany, ani snaha o ukrytí místa. Buďto máme tu čest s amatéry, nebo na ochranná kouzla narazíme až blíže,“ zhodnotila krátce situaci, když se v dálce před nimi mezi stromy objevily zdi nízké zchátralé budovy, nejpravděpodobněji skladiště.

„Vypadá to jako delší dobu nevyužívaná budova, nevidím však žádnou příjezdovou cestu pro mudly, takže to nejspíše není jen náhodně vybraný objekt.“

Souhlasně pokývala hlavou: „Takže sebejistí hlupáci… Tím líp. Je na čase se rozdělit, dejte znamení, až najdete zadní vchod.“

Přestože budova neměla žádná okna, obcházel ji dostatečně velkým obloukem, aby jej dokázaly skrýt stromy před případným pozorovatelem. Nechtěl riskovat, že lidi uvnitř vyplaší dříve, než soví žena stihne vyčarovat protipřemisťovací bariéru. Jakmile spatřil malá železná dvířka, zvedl ze země větvičku, opřel se o strom, kus dřeva přeměnil v malého sýčka a vyslal jej k ženě. Uběhla sotva minuta, když se ozvala rána, která měla vylákat kouzelníky ven z budovy. Když se sýček vrátil, Severus poznal, že má s největší pravděpodobností volnou cestu, přesto na to nespoléhal a nevrazil dovnitř jako tupý nemyslící trol. V rychlosti a velice opatrně se přiblížil ke dveřím, otevřel je hůlkou ze vzdálenosti, ze které viděl dovnitř a kde jej zároveň nemohl ohrozit případný útok. Naskytl se mu pohled na řadu podpěrných sloupů v téměř prázdné hale skladiště. Jen hromada skříní kolem stěn, z nichž některé byly otevřené a odtajňovaly vlastní různorodý obsah, naznačovala, že je místo stále někým využíváno. A pak spatřil Hermionu sedět na židli kousek od stolu uprostřed haly. Na první pohled nevypadala, že vnímá děj kolem sebe; její hlava spočívala nehybně na hrudi a svázané ruce visely zcela bez odporu v poutech. Ten pohled jej zasáhl, že na okamžik zapomněl na obezřetnost a postoupil kupředu do dveří. V tomtéž okamžiku se mu někdo pokusil urazit hlavu výkřikem: „Reducto!“

Právě ten výkřik umožnil Severusovi vyčarovat štít; kdyby byl útočník inteligentní, zasáhne neverbálně, takto dokonale prozradil i své postavení v místnosti, a jakmile Severus odstínil přibližující se mučící kletbu kusem poblíž ležící desky, s naprostou přesností vyslal omračovací kouzlo, které zasáhlo muže do břicha, ten následně přeletěl značnou část místnosti, narazil do jednoho z podpěrných sloupů a zůstal nehybně ležet na hromádce sutin.

Severus se nad silou svého kouzla nepozastavil, zajímala jej jedině Hermiona. Přikročil k ní a opatrně jí zvedl hlavu, když nezareagovala na jeho oslovení. Přestože za dobu své služby Pánovi zla byl zvyklý vídat mnohá zvěrstva a nechutnosti, bolestně stáhl rysy při pohledu na sedm dlouhých rozšklebených linek na její tváři, které prve překrývaly její vlasy. Pokusil se o prvotní zacelení ran, aby alespoň přestaly krvácet, ale něco jeho magii zabránilo jakkoliv do poraněné kůže zasáhnout. V tom si všiml nějakého smetí na jejím stehně, to jej donutilo lépe prozkoumat věci na stole, kterým dříve nevěnoval pozornost. Když spatřil otevřený plátěný pytlík s něčím, co na první pohled vypadalo jako sůl, jen se silnějším odstínem šedi, rozhořčeně zaklel – až příliš se ta směs podobala něčemu, s čím se setkal v minulosti. S odporem stáhl pytlík šňůrkou a strčil si jej do kapsy, aby si později prověřil, zda jsou jeho předtuchy správné.

Otočil se zpátky a s úlevou zjistil, že se Hermiona už probrala. Poděkoval za to štěstí Merlinovi, obešel židli, chytil dívku za předloktí pro rychlejší odčarování pout, ale její následné chování jej donutilo své unáhlené díky zase odvolat.

„Ne! Nechte mě být!“ zaskučela, nečekaně trhla rukama a vyrazila mu tak hůlku.

Zmateně poklekl, nechápal ten šok, to jej nepoznala?

Ještě stále lovil vzácný kus dřeva zpod stolu, kam se zakutálel, když se venku ozval bolestný výkřik a vraty do skladiště vběhl na první pohled velmi bojem poznamenaný muž. Severus pro něj v tu chvíli byl velmi snadným cílem, neboť neměl k dispozici žádnou záložní hůlku, přesto útok na jeho hlavu nepřišel; jediné, co očividně pošramoceného muže zajímalo, byl omráčený kolega. Přeběhl místnost, jak nejrychleji dovedl, skluzem přistál u jeho těla a kdoví odkud vytáhl aktivované přenášedlo, díky němuž oba zmizeli přesně v okamžiku, kdy se Severus konečně dohledal své hůlky a vyslal kouzlo.

Rozhořčeně zaklel nad ztrátou možnosti výslechu, nedokázal si ale plně vyčítat, že upřednostnil Hermionu před obezřetností a dohledem nad omráčeným kouzelníkem.

Vraty proběhla jeho maskovaná společnice s roztrženým levým rukávem odhalujícím krvavý šrám.

„Kde je ten chlap?!“ zuřivě se rozhlížející kolem sebe se dožadovala se odpovědi.

„Pryč. I s tím druhým.“

„Nechal jste je utéct?!“ Vztekle zaprskala proud nadávek na jeho adresu. „No nic, zase si je najdu. Raději odsud vypadněte, ti dva nemuseli být sami.“ Na odchodu zaváhala. „Jsem ráda, že je naživu, tak už se o ni starejte líp. Nepotřebuje v životě dalšího idiota, jako je Weasley.“

Nenechal se pobízet k odchodu dvakrát, sotva sůva zmizela za vraty, přešel k připoutané Hermioně a po předchozím neúspěšném pokusu konečně sejmul kouzlo z provazů. Avšak i tentokrát když se více přiblížil, aby provazy i rozvázal, zavzlykala a instinktivně se snažila odtáhnout od něj, co nejdál jí to pouta dovolovala.

Nepromluvila, přesto tu prosbu, ať už jí nikdo neubližuje, cítil z každé buňky jejího těla. Nejraději by těm zmetkům za to, co jí provedli, zakroutil krkem.

Neustal v pokusech ji úplně odvázat, ale sotva jí uvolnil jednu ruku, okamžitě se s ní ohnala a praštila jej přímo do ramena. Naštěstí se trefila do nezraněného místa.

Nechápal ten vzdor.

„Uklidněte se, musíme odsud, nejsem zrovna ve stavu, kdy bych se dokázal utkat s jejich zálohou. Ne, u Zmijozela, neperte se se mnou, au!“

Přes svůj zubožený stav v sobě našla dostatek síly k odporu, když si uvědomila svou volnost. Bušila do něj pěstí a snažila se o útěk, nezdálo se však, že by byla schopná vnímat obsah jeho slov.

„Ne! Pusťte mě!“ reagovala na jeho dotek k smrti vyděšeným naříkáním, nepřestávala se bránit, přičemž mu ani jednou nepohlédla přímo do očí. Teprve díky tomu si uvědomil, že se ve skutečnosti dosud nikdy nedívala přímo na něj, ale maximálně skrz.

Oslepili ji, nejspíše aby uchránili svou identitu.

„Zmetci!“ ulevil si. Ale stejně jako nedokázal zacelit rány v obličeji, nedokázal jí navrátit zrak, takže na ni zřejmě nebylo použito obyčejné kouzlo.

Teď ale musel pryč z tohohle skladiště, a to znamenalo Hermionu uklidnit, protože měl maximálně tak sílu na to je oba přemístit a o tu přicházel při její snaze bojovat. Nebyl si jistý, zda volí správnou metodu, neměl nejmenší ponětí, jak někoho utěšit. Neohrabaně se pokusil ji obejmout a držel si ji na hrudi, i když se cukala a rozdírala si tak svoje rány o jeho košili a jemu tak zároveň i popáleniny.

„Hermiono, poslouchej mě,“ nezůstal ani u zdvořilostního vykání, vzhledem k okolnostem mu připadalo zbytečné a nemístné, „no tak, můj hlas přece znáš. Držím tě, už jsi v bezpečí.“ Opakoval tato slova pořád dokola, dokud nepřestala naříkavě plakat. „Všechno bude v pořádku…“

„Severusi?“ vydechla jeho jméno a jemu spadl kámen ze srdce. Poznal proměnu jejího pláče ze zoufalého na úlevný. Opětovala mu objetí – přitiskla se k němu, jako kdyby se už nikdy neměla pustit. „Severusi…“

Zatnul zuby, zvedl ji do náruče a už poněkolikáté si tak poranil hojící se záda. Alespoň to tentokrát tolik nevnímal, Hermionina důvěra ho zvláštně potěšila a touha dostat ji do bezpečí zaháněla jeho vlastní potřebu zařvat bolestí a zhroutit se na podlahu.

Sebral hůlku jednoho z kouzelníků, která zůstala zapomenuta ležet na zemi, a vyšel do lesa až za hranici protipřemisťovací bariéry. I když se mu poněkud hůře mířilo, překontroloval, zda se náhodou v budově ještě někdo neukrývá a pak vyčaroval kolem skladiště štít, který měl za úkol ochránit okolní les před požárem.

Věděl, že se chystá porušit mnoho bystrozorských předpisů, ale naprosto se mu příčila myšlenka, že by toto místo ještě někdy mohlo sloužit takovým zvěrstvům, jakých se v uplynulých hodinách někdo dopustil na křehké dívce, která mu tiše plakala v náručí.

Když si představil pomalé líné plameny, přehodnotil svůj záměr, protože jej vidina vyhořelé budovy neuspokojovala.

Bez zaváhání vyslovil jiné zaklínadlo a se zadostiučiněním sledoval velké i malé kusy kamenů a střepin, na které se sklad rozletěl po mohutném výbuchu.

Čekal, i když to nebylo lehké a vůbec ne bezbolestné, až do chvíle, kdy se prach v prostoru pod štítem téměř všechen neusadil.

„To bychom měli…“

Na čtvrtý pokus zlomil a posléze zahodil hůlku, která tu spoušť způsobila, několikrát se zhluboka nadechl, aby nabral síly, a definitivně opustil nevadský stát.

Pro zanechání komentáře klikni SEM