Severus znovu pohlédl na malý lístek v ruce a ještě jednou překontroloval správnost adresy domovních dveří bílé barvy se skleněným obdélníkovým průzorem uprostřed. Uplynula už celkem dlouhá chvíle od okamžiku, kdy se bez pořádného rozloučení vytratil z jachty. Tento vlastní počin mu velmi vadil, místo aby Hawthornova útočná slova odpálkoval jako překážející potlouk, odešel a nepřímo tak jejich obsah potvrdil. Ne, že by si snad s otravnou všímavostí těch dvou nedokázal poradit, naopak právě to byl důvod, proč musel odejít. Za normálních okolností by se nezaobíral negativním dopadem vlastních kousavých poznámek, v současnosti se však snažil Hermionu méně dráždit, aby ji náhodou nenapadlo zase se zbytečně ztratit někde v Americe. Rodil se mu v hlavě plán, který rozhodně nepočítal s dalšími týdny pronásledování.

Přestal hypnotizovat nalakovaný kus dřeva, vystoupal po třech širokých schůdcích, zazvonil a vyčkával na příchod majitele domu.

Než Tiberius Ogden otevřel dveře dokořán, nejprve přimáčkl nos na sklo, takže i přes okrasný vzorek mohl Severus spatřit v jeho očích velké překvapení a snad dokonce i zájem.

„Bystrozor? Pokud vím, tak v nejbližší době žádnému procesu nepředsedám. Co si přejete?“

„Zeptat se vás na jeden ze starších procesů. Mohu dál?“

Ogden svraštil čelo a ustoupil stranou. „No, asi to bude důležité, když jste si dal tu práci se zjišťováním mé adresy.“ Polohou hlasu naznačoval, že je kompletně srozuměn s mírou potíží, kterými si Severus musel projít.

Raději se k tomu nevyjadřoval, ještě teď cítil na jazyku trpkost z toho, jak si jej jednotlivá oddělení mezi sebou bezvýsledně přehazovala. Nakonec se mu podařilo složitě vymámit kýženou adresu z ministerského úředníka, spravujícího seznam domácností, připojených na letaxovou síť. Dříve by se nezdržoval zbytečnostmi a jednoduše by nahlédnul úředníkovi do hlavy, protože ale nyní sám představoval ruku zákona, nemohl jej porušit tak okatě a přímo na půdě ministerstva.

„Tak mluvte,“ pobídl jej Ogden, když prošli chodbou do světlé místnosti, plnící zřejmě zároveň funkci jídelny a pokoje pro návštěvníky, „bude to téma na kávu, nebo něco ostřejšího?“

Posadil se na židli s šedým polstrováním. „Kingsley Pastorek vás vždy prezentoval jako spravedlivého muže, co jste mi schopen říci k okolnostem jeho smrti?“

Ogden si zuby promnul spodní ret a po několika vteřinách zamyšlení hlesl: „Tak ostřejšího…“ Přivolal k sobě láhev Ogdenské starorežné; Severuse ten výběr zaujal, věděl, že název je pouhou shodou jmen, nikoliv ukazatelem rodinné spřízněnosti, a sám by pro podobnou příležitost vybral raději nějaký kvalitní koňak.

„Vy jste u soudu Hermiony Grangerové nebyl, nemýlím-li se?“

„Nemýlíte. Byl jsem sice zvažován jako svědek charakteru, ale od toho se upustilo. Nakonec stejně většinu bystrozorů včetně mě odvolali na akci, která v době procesu probíhala.“

„Ano, už si vzpomínám. Pokud vás to mrzí, nemusí, vaše svědectví by stejně nic nezměnilo. Jak si tedy představujete mou pomoc? Pokud vím, vše je zaznamenáno a uloženo v archivu. Proč nezajdete tam?“

„Zašel jsem,“ ujistil jej a víc se k tomu nevyjadřoval. Nevěděl, jaký by nejvyšší kouzelník Starostolce zaujal postoj k informaci, že veškeré podklady ze střeženého archivu zmizely. Raději se zaměřil na správnou formulaci své žádosti, zde možná neexistovala druhá šance.

„Potřeboval bych vidět soudní přelíčení nezaujatýma očima. Byl byste ochoten poskytnout mi svou vzpomínku?“

„Tímto obviňujete zapisovatele z neobjektivity?“ vyjel ostře, nějakým způsobem jej to pobouřilo.

„Ne,“ obezřetně napravoval svou chybu, „pouze z toho, že je to jen člověk.“

„Chápu. A vyhovím vám, ale pouze za slib, že má dobrota nebude zneužita – jakkoliv.“

Přikývl, neboť takové nebyly jeho úmysly.

Kouzelník se posilnil pálenkou, až poté ze své mysli oddělil stříbrné vlákno vzpomínky, jasné a pružné, jako kdyby v sobě neslo události včerejší.

„Mohu vám poskytnout i myslánku, pokud se chcete podívat okamžitě. Stejně tak vlastní doprovod, přiznám se, že mě láká podívat se znovu na ten smutný proces mimo vlastní hlavu.“

Severus zprvu zamýšlel odmítnout tuto nečekanou nabídku, chtěl mít klid a prostor, aby si poznatky správně srovnal, něco v Ogdenově tónu jej však donutilo své záměry přehodnotit.

„Přijímám. Smím vědět, co přesně vás na tom láká?“

„Co?“ zopakoval otázku, aby si prodloužil čas na odpověď. „Pochybnosti. Důkazy sice hovoří o opaku, to ale neznamená, že pochybovat nemohu. Slečna Grangerová byla Kingsleymu nevšední přítelkyní, nechápu, co se ten den mohlo mezi nimi pokazit.“

Severus mlčel, na venek tak dával najevo nějaký neurčitý souhlas, ale uvažoval, že se ten den toho pokazilo spoustu a na mnoha frontách. A slovo „pokazit“ bylo na jeho vkus ještě příliš slabé, řekl by, že se věci přímo…

„Rozmyslel jste si to?“

„Ne,“ zavrtěl hlavou a pohlédl na runami popsanou kamennou misku. Na Ogdenův pokyn se zavřenýma očima vnořil svou hlavu do nestálé hladiny, lety vzduchem snášel asi jako výtahy – špatně. Když se ujistil, že zase stojí pevně na zemi, pomyslně ze sebe setřásl chlad a prohlédl si situaci, do které se jej Ogden rozhodl vpravit.

Proces s Hermionou se odehrával ve staré soudní síni číslo deset. Míru nehostinnosti tohoto místa, plynoucí z hrubých kamenných zdí, jen podtrhovala plná přítomnost všech padesáti členů Starostolce. S nelibostí si lavice za vyvýšeným pultem přeměřil, neměl ty švestkové hábity rád.

Když začal zkoumat, v jaké fázi se proces nachází, ve vstupu do sálu se něco pohnulo. Vešli dva pracovníci Azkabanu a vedli mezi sebou Hermionu. Severuse zarazily hned dvě věci – přítomnost vězeňského personálu, která už tak trochu hovořila o tom, jaký konec soudu je předpokládán, a netečná Hermiona, která šla se skloněnou hlavou a nezvedla ji, ani když se kolem jejích končetin ovíjely řetězy, ani při prvotním proslovu Ogdena: „Zahajuji soudní přelíčení dne sedmnáctého června dva tisíce tři ve věci vraždy svého času úřadujícího ministra kouzel Kingsleyho Pastorka. Vyšetřující: Tiberius Ogden, nejvyšší kouzelník Starostolce, soudní zapisovatel Samuel Ogden. A… Jsou zde přítomni oba svědkové?“

Z lavice po jeho levé ruce povstal statný muž s krátkými hnědými vlasy, udržovanou bradkou a v drahém luxusním hábitu, zvoleném záměrně tak, aby doplňoval jeho vyrýsovanou postavu.

„Svědek obžaloby, Michael Reyes,“ oznámil hřmotně a sebejistě.

Naproti němu se téže zvedl z lavice patřičně oděný právník s přívětivějším výrazem: „Paul Lewis, svědek obhajoby.“

„Zapisovateli?“ Mladík, maximálně rok po škole, přikývl. Vytáhl ze složky srolovaný pergamen, hbitě vyskočil na nohy a roztáhl jej na stolek před soudce.

„To je můj synovec,“ pronesla druhá, o rok starší verze Ogdena Severusovi u ucha, zatímco si jeho mladší já četlo harmonogram soudního přelíčení. Zabručel něco, co mělo být jakousi očekávanou pochvalou.

„Vidím, že se svědkové shodli na nepřednesení úvodních řečí, tudíž nyní za lid předvolávám Léčitele Daniela Harrise.“

Postranními dveřmi v doprovodu neozbrojeného bystrozora vstoupil člověk v křiklavě zeleném hábitu, netečný k okolí, jako by mu vůbec nevadilo, že jeho příchod sleduje více než sto párů očí.

„Pane Harrisi, pracujete jako vyšetřovatel v nemocnici u svatého Munga, můžete nám blíže specifikovat náplň vaší práce?“

Muž spustil se silným smíšeným přízvukem: „No, sem patolog, zjišťuji u objektů příčinu smrti – tedy u těch, kteří nezemřeli přirozenou smrtí, víte?“

Severuse zamrazilo, nazvat mrtvého člověka objektem, to už chtělo pořádně studenou krev.

„V podvečer čtrnáctého června vám bylo vydáno tělo Kingsleyho Pastorka. Zkráceně parafrázuji z pitevního protokolu, který jste odevzdal vyšetřovacímu týmu: Na temeni zesnulého se nalézá hluboká tržná rána. Lebka byla proražena těžkým předmětem výrazně hranatého tvaru, který poškodil mozkovou tkáň, to mělo za následek okamžitou smrt. Jsou toto vaše slova převedena do běžného jazyka?“

Harrise zmínka o jazyku viditelně pobavila: „No, to je opravdu velmi laicky řečeno, ale jo. Totiž ano.“

Další pokyn patřil svědkovi obžaloby. Reyes namířil hůlkou na svůj stůl, který nebyl běžným vybavením soudní síně, a odlevitoval před Léčitele sošku.

„Je toto vražedná zbraň, kterou popisujete ve své zprávě?“

Harris si předmět důkladně prohlédl – naoko, Severus poznal, že ji Léčitel poprvé rozhodně nevidí, což ale nebylo špatně.

„Ano, hrany podstavce souhlasí.“

„A osobou, která sošku použila, mohla být žena?“

Léčitel se poškrábal na bradě: „Za normálních okolností ne, v ráně sem ale našel stopy magie, merlinžel jsem ji nestihnul nijak identifikovat.“

„Odpovězte na otázku, prosím!“

„Ano, smrtelnou ránu mohla zasadit i žena,“ vydechl Léčitel otráveně.

Ogden si zase chvíli pozorně četl v pergamenu, lidé si v sále mezi sebou tiše vyměňovali domněnky a názory a k Severusově překvapení Hermiona stále hleděla do podlahy jako uhranutá. Nepřipadala mu jako žena, kterou několik let znal a už vůbec ne jako osoba, jíž několik hodin před tímto soudem viděl ve vazbě. Když mu nedávno popisovala své seznámení se s plánem útěku, nezmínila žádný moment, incident, který by ji proměnil na bezduchou postavu.

„Na vražedné zbrani byly nalezeny otisky… Omlouvám se, pane Harrisi, to bylo vše, můžete odejít. Tedy, byly nalezeny jediné otisky, a to slečny Grangerové. Z před-“

Lewis si odkašlal: „Ctihodnosti, není právě to podivné? Někdo, pravděpodobně sám Pastorek, musel s onou soškou manipulovat již předtím, čímž by na ní zanechal i své otisky. Takto to vypadá pouze nastraženě, navíc rozmístění otisků mé klientky nesouhlasí s úhlem držení, nutným pro –“

„Pane Lewisi! Tady nejste na domácí půdě, Starostolec námitky nepřipouští. Počkejte laskavě, až vám bude vyhrazen prostor!“

Severus si odfrkl: „Jakého idiota si to Grangerová vybrala?“

„Nesuďte ho příliš příkře, je špičkou oboru ve své zemi, bohužel tento soud byl svolán příliš rychle na to, aby se mohl seznámit s našimi pravidly. Ke všemu se už léta pohybuje výhradně v mudlovském právu. Mít více prostoru, určitě by se připravil lépe.“

„Není dobrý právník – takovému by tři dny naprosto stačily, aby si zjistil, co se u Starostolce vůbec sluší a patří.“

„Takto vedené přelíčení je u nás velkou výjimkou. Nejspíše se připravoval na běžné líčení. Tohle,“ učinil neurčité gesto rukou, které mělo obsáhnout celý sál, „se svolalo narychlo, Scamander – tedy ministr kouzel – velmi naléhal na uzavření Pastorkovy smrti. V této době však nebyli přítomni ostatní dva vyšetřovatelé – ředitel Oddělení prosazování magického práva ležel v nemocnici s dračími spalničkami a starší tajemník ministra pro změnu se zlomenou páteří –, proto se rozhodlo přizvat oba svědky. Ale když o tom tak přemýšlím, nevím, kde se Lewis na seznamu vůbec vzal.“

„Někde jsem slyšel, že je to Potterův známý. Možná ten –“

„Ne, ne, svědkové byli vybráni systémově – zase kvůli nedostatku času. Známý, neznámý, Potter výběr obhajoby ovlivnit nemohl.“

Severus se zamračil nad jistotou v Ogdenově hlase, i on sám si totiž byl jistý jednou věcí – že svědka obžaloby nevybral žádný systém, ale Derek Young.

„Z předběžných výpovědí svědků je zřejmé, že Hermiona Grangerová jako jediná osoba byla přítomna v místnosti s ministrem v době jeho smrti, což potvrzuje i zápis z knihy hostů. Dále zde máme motiv, který nám blíže specifikuje obžaloba. Inu, předávám rovnou slovo svědkům. Pane Lewisi, prosím.“

„Nedostává první slovo žalobce?“ podivil se Severus.

„Ano, ale podle harmonogramu se domluvili svědkové následovně.“

Musel by být hluchý a slepý, aby tomu uvěřil. Nasměroval Ogdenovu pozornost nalevo.

„Vypadá takto osoba, která věděla, že dostane slovo jako první?“ Lewis si opravdu počínal trochu zmateně, chvíli listoval ve své hrubé složce a tvářil se překvapeně. Nakonec ale našel ztracenou rovnováhu a ujal se své obhajoby.

„No, asi ne.“ Souhlasil muž.

Severus pokýval spokojeně hlavou a přešel přes síň. Nepotřeboval poslouchat řeč obhajoby, ta by ho zajímala pouze v návaznosti na předchozí body obžaloby. Napůl vypnul a začal se více rozhlížet po přítomných lidech, bystrozorech, novinářích… Hledal náznaky vědoucího souhlasu nebo něčeho podobného, co by naznačovalo, že se případ podle dotyčného vyvíjí tak, jak to naplánoval.

Narazil na hodně známých tváří, ale ne na tolik, kolik by jich v souvislosti se soudem Hermiony Grangerové očekával. Ani Potter nemohl přijít svou nejlepší přítelkyni podpořit.

Zato Ronald Wasley dorazil; usilovně upíral pohled na cokoliv jiného, jenom ne na svou bývalou snoubenku. Zdálo se, že by byl rád kdekoliv jinde, třeba v uzavřeném výběhu draků, než právě v této síni. Jeho sestra, přítomna bez své zmíněné drahé polovičky, sledovala Hermionu s obavami a soucitem. I když to v této chvíli ještě netušila, vymyslela spolehlivý plán útěku, přesto přála své přítelkyni očištění přímé, aby se její plán vůbec realizovat nemusel.

Rovněž bez svého manžela seděla o kus dál Parvati Patilová-Longbottomová. Těkala pohledem mezi jednotlivými členy Starostolce a souzenou ženou, přesněji mezi Starostolcem a řetězy ověšeným kamenným křeslem, na kterém Hermiona seděla. Nemusel příliš přemýšlet, aby mu došlo, že tahle žena je nesmírně šťastná, že nemusí snášet to, co Hermiona. Nebyla totiž sama v tomto sále, v jejíž tváři se takovýto pocit zrcadlil, neboť také kdo by chtěl být souzen za něco, co nespáchal.

Pokračoval v obchůzce dál, zatímco Lewis plynule přešel od prvotního zpochybňování důležitosti nesprávně rozmístěných otisků na vražedné zbrani ke zdůrazňování Hermioniny úlohy ve válce a po ní.

O lavici výš se spolu bavili Finnigan a Thomas, ty dva snad konající se přelíčení vůbec nezajímalo, jelikož podle gest Finnigana poznal ukázku letu na koštěti. Znechuceně si odfrkl, neochoten se zajímat o to, jak může některé lidi bavit rozebírat neustále jeden a ten samý kouzelnický sport. Jeho nechuť zřejmě sdílela i Láskorádová, sedící hned vedle Finnigana.

Nakonec se zastavil uprostřed sálu a přiklekl si ke spoutané dívce, aby jí viděl i do očí. Spatřil lhostejnost k dění okolo sebe; nezapochyboval, že i kdyby nebyl pouhým stínem v této vzpomínce, její oči by přesto bezduše hleděly skrze něj. Ani trochu se mu to nelíbilo.

Vyhledal postavu současného Ogdena a možná ostřeji, než se slušelo, se zeptal: „Co je s Grangerovou? Dostala snad nějaký matoucí dryák, nebo uklidňující lektvar?“ Věděl sice sám, že ani jeden zmíněný lektvar se za jejím stavem neukrývá, neboť nezaznamenal žádné jejich příznaky, ale zajímala ho Ogdenova reakce.

„Nerozumím vám. Vypadá tak stále – sedí a tváří se, jako by si své viny byla vědoma.“

Ohrnul ret: „Právě. Já ji však viděl jen chvíli předtím – tehdy. Chovala se naprosto opačně.“

„Nevíte, co se děje v mysli vraha…“ Ogden se na moment zarazil, jako by si zpětně vybavoval minulost muže, se kterým se to baví. Severus převrátil oči a raději předstíral, že si ničeho nevšiml.

„Ona si ale uvědomí, že se mlčením nezachrání. Teprve odporovat začne.“

„Neříkal jste, že o její vině pochybujete?“

„Říkal…“

Během následujících deseti minut dokončil Lewis svou obhajobu, a přestože nevyužil možnosti předvolat dalšího svědka, který by jeho tvrzení podporoval, dokázal před lidmi natolik zpochybnit důkazy a připomenout jim, že by měli být Hermioně vděčni za vlastní svobodný život, že nabyl přesvědčení, že kdyby Starostolec nyní hlasoval o vině a nevině, zbavil by ženu všech obvinění.

Do tohoto rozruchu, plného dohadů a souhlasného přikyvování diváků, se však ozval sebejistý hlas Michaela Reyese: „Drazí pánové, milé dámy, dovolte nyní i mně promluvit o událostech ze dne čtrnáctého června.“ Přešel po sále před řečnický pult a nepřímo tak vystrnadil z onoho místa Lewise, aby o něj vzápětí opřel začátek své řeči: „Kolego, nepochybně víte, že se všechny kanceláře ministerstva kouzel pravidelně uklízí, tudíž veškeré nečistoty ze sošky majestátného vlka byly dávno odstraněny čistícími kouzly – to zanechalo prostor pro posledního člověka, který ze sošky učinil vražedný nástroj – Hermionu Grangerovou.“ Severus si nemohl nevšimnout, že Reyes schválně nezmínil rozmístění otisků, které bylo zapříčiněno Hermioniným nerozvážným odhozením sošky stranou, když nalezla Kingsleyho mrtvého. Ale kdo by v takové situaci myslel, že?

„Budu nyní tlumočit zápis z výslechu Susan Flaneryové, sekretářky Kingsleyho pastorka: Ministrův odpolední program byl následující – ve 14:30 dorazil ředitel Společnosti na ochranu kouzelných zvířat, kvůli jednání o zřízení nové rezervace pro vymírající druhy. Jednání se protáhlo, proto Pastorek sekretářku požádal o přeložení následující schůze na čtvrtou hodinu. Když ve tři dvacet odcházela na jednání v jiné části budovy, kde byla její přítomnost potvrzena, prezident SOKZ zrovna odcházel také. Pastorek zůstal v kanceláři sám, žádnou schůzi už domluvenou neměl. Dle návštěvní knihy a chrliče z chodby přišla do kanceláře, neohlášena, už jen jediná osoba – Hermiona Grangerová. A já tedy nyní předvolávám hlavního svědka, Kennetha Towlera.“

Severus se se zaujetím ohlédl ke vstupu, konečně mohl srovnat minulost se současností. Towler, stejně jako předtím Harris, vešel doprovázen zamračeným bystrozorem, jehož hůlka spočívala v kapse. Ze svého svědeckého křesla se usmál na Hermionu, načež okamžitě zrozpačitěl, když si uvědomil, že je zde kvůli svědectví proti ní.

Když se Severus ohlédl, zjistil, že nejen on sledoval Towlerův příchod, Hermiona zřejmě v průběhu Reyesova popisu Kingsleyho dne zvedla hlavu. Nebo možná přímo reagovala na známé jméno svědka.

„Kennethe, můžete tady znovu zopakovat, co jste vypověděl bystrozorům?“

„Ano. Bavil jsem se na chodbě před ministrovou kanceláří s Erniem Macmillanem o nadcházející famfrpálové sezóně, on totiž pracuje na oddělení kouzelnických her a sportů. Nevím přesně kolik bylo hodin, když vyšla z výtahu Hermiona, pozdravila nás a vešla do kanceláře, ale když potom odešla, no, spíše vyběhla, bylo tři čtvrtě na čtyři. To vím přesně, protože jsem jí pomáhal vstát a přitom jsem se podíval na hodinky.“

„Všiml jste si na ní něčeho zvláštního? Divné detaily, chování…?“

Towler přikývl: „Měla na rukou krev, to byl asi důvod, proč –“

„Závěry, prosím, nechte na nás,“ přerušil jej Reyes příkře a po další otázce jej propustil, aby místo něj na svědecké křeslo dosedl Ernie Macmillan, který vypověděl navlas to stejné ze svého pohledu.

Jako dalšího svědka už Reyes nepřizval náhodného pozorovatele z chodby, ale přímo vrchního bystrozora.

Derek Young přišel sám, méně sebejistý než normálně a v obličeji nepřístupný.

„Pane Youngu, co jste dělal v době ministrovy smrti?“

„Kontroloval jsem zrovna ústředí, když přiběhl údržbář s tím, že se vzadu na prvním podlaží strhla rvačka. Urychleně jsem tam vyrazil, ale ihned, jakmile se otevřel výtah, narazila do mě Hermiona Grangerová, rozrušená a s krví na rukou, proto jsem ji na místě konfrontoval. Řekla, že je Pastorek mrtvý.“ Hlas mu zakolísal, když mluvil o smrti přítele. „Zanechal jsem Grangerovou na sekretariátu a vešel do kanceláře sám. Ministra jsem spatřil okamžitě na zemi, zkontroloval jsem životní funkce, Merlinžel marně. Chvíli poté jsem zavolal kolegy.“

Poté dopodrobna popsal průběh vyšetřování, dostatečně zpřístupněný pro veřejnost.

Jakmile vrchní bystrozor odešel, nasadil Reyes zamyšlený výraz a zastavil se na místě: „Nyní tedy víme, co se stalo, zůstává nám však skryt důvod. Samozřejmě, že Grangerová není typ osoby, který by vraždil bezdůvodně…“

„Já protestuji! Vy –“ Lewis ani nestihl dokončit své myšlenky, Reyes zřejmě neměl v úmyslu nechat jej mluvit: „Ano, omlouvám se, poněkud jsem se nechal unést. Samozřejmě jsem hovořil o motivu a v souvislosti s ním nyní předvolávám svého posledního svědka – skřeta Renhooka, pracovníka Gringottovy banky a strážce mnoha tamějších trezorů.“

Hermiona očividně pochopila důvod skřetovy přítomnosti a upřela nešťastný pohled na kámen zdi vysoko nad hlavami kouzelníků Starostolce v očekávání blížících se nepříjemností.

Do síně se kolébavě vloudal zamračený mužík. Opovržlivě se zašklebil na vysoké křeslo, do kterého se podle předpokladů měl vyškrábat.

„Ach, omlouvám se – Samueli!“

Zapisovatel na výzvu zmenšil křeslo úměrně k výšce skřeta a ještě jednou se mu omluvně poklonil.

„Mistře Renhooku, od nepaměti strážíte rodinný trezor rodiny Pastorků, krátce přes pět let i osobní trezor Hermiony Grangerové, je to tak?“

„Je,“ protáhl skřet, nejen mimikou obličeje tak dával najevo, co si o tomto soudu myslí. Skřeti, Gringottovi obzvlášť, neměli rádi, když je lidé zatahovali do svých sporů. Strážci trezorů sice souhlasili, že v případě nutnosti přijdou vypovídat, ale to rozhodně neznamenalo, že jim to bude po chuti.

„Poskytl jste mi možnost nahlédnout do Pastorkových plateb, bylo v nich něco zvláštního?“

Skřet se znovu zašklebil. Velmi ho obtěžovalo odpovídat na něco, na co očividně sám Reyes odpověď znal.

„Pravidelně po dobu devíti měsíců odcházela z Pastorkova trezoru nezanedbatelná částka galeonů na konto prestižní soukromé školy, která sloužila jako školné pro slečnu Hermionu Grangerovou.“

„Sloužila? Minulý čas?“

„Ano, před deseti dny podnikl Pastorek kroky k tomu, aby onu platbu zastavil.“

„Děkuji,“ usmál se Reyes potěšeně, „můžeme tedy předpokládat, že se Grangerové stala motivem právě tato Pastorkova iniciativa, neboť jak může dosvědčit každý, kdo s ní prohodil více než několik vět, pro tuto ženu vždy bylo a bude nejdůležitější vlastní vzdělání!“

Tehdy poprvé zazněl sálem Hermionin hlas. „Nikdy pro mě nic nebylo a nebude důležitější než přátelství a lidský život!“ Řetězy zachrastily, když se pokusila svá slova podpořit postavením se z křesla. Severus se přistihl, že její hlas slyší opravdu rád. Kdyby se totiž neozvala ani po takovémto nařčení, zcela jistě by si jí přestal vážit. „Je pro mě urážkou a zklamáním, že mé vlastní rozhodnutí o ukončení školy obracíte proti mně a vykládáte jako důsledek nějaké malicherné milenecké hádky. Není to pravda!“

„Slečno Grangerová, nejste svůj vlastní svědek, laskavě nepřerušujte soudní přelíčení!“

Naprosto chápal míru zklamání a zlosti, kterou musela cítit, když vztekle trhla řetězy. Nemoci se hájit vlastními slovy musel být pro ni trest sám o sobě. Kouzelnická společenství obecně dávala přednost soudům, kdy se obžalovaný hájil sám, přestože mnoho lidí za sebe nechávalo mluvit svědka a žalobcem v tom případě zůstával samotný soudce. Hermiona však neměla na vybranou; byl zcela přesvědčený, že by si zvolila jinak. Se svou bystrou myslí a intelektem by se dokázala obhájit daleko lépe, než by to kdy svedl Lewis, který nikdy nemohl pochopit všechny souvislosti přátelství mezi ní a Kingsleym, obzvlášť když mu žena mnohé věci zcela jistě zatajila – její nesdílnost už poznal na vlastní kůži.

Reyes se však vůbec nenechal vyvést z míry Hermioninými slovy, naopak. Zdálo se, že mu žena přímo nahrála do karet, své pověstné eso si nechával na konec: „Ano, ano. Dámy a pánové, do této chvíle jsem přednesl dostatek důkazů, které potvrzují, že Grangerová je skutečně Pastorkovým vrahem, pokud ale stále pochybujete, pokud vám často nepřímé důkazy nestačí, pak vězte, že byly v bytě obžalované nalezeny zvláštní dopisy… Dopisy, ve kterých Grangerová nejen přiznává vztah k Pastorkovi, ale kde dokonce jeho vraždu nepokrytě plánuje!“ Celou dobu náležitě stupňoval svůj hlas, aby na konci podtrhnul míru závažnosti svého objevu. V síni se opravdu strhl rozruch, toto prohlášení vyvolalo v lidech zděšení.

„Já protestuji!“ snažil se Lewis překřičet sál. „O žádných dopisech nic nevím, neznám jejich obsah!“

„Tyto důkazy jsem dostal do rukou pouhou chvíli před přelíčením, nebyl dostatek času vás s nimi seznámit, pokud ale dovolíte, mile rád tomu tak učiním nyní.“

Ogden oběma pokynul, aby přistoupili k jeho stolu. Severus by nejraději šel také, aby vytrhl pergameny Reyesovi z rukou, to však merlinžel nešlo. Zeptal se tedy přímo Ogdena, zatímco zapisovatel vyčarovával dočasné kopie a rozesílal po jedné každému členovi Starostolce: „Co v těch dopisech je?“ na vteřinu se zarazil a dodal: „Podle vás.“

„Pastorek chtěl vztah ukončit, ona ne. S někým dalším si dopisovala o plánované pomstě. Nemyslím, že se ten text dá interpretovat různě. A to je právě důvod, proč nejsem o její vině přesvědčen. Nemyslíte, že někdo s její inteligencí by si dal setsakra pozor na to, co komu píše a kde to následně nechává ležet? Nebo že by se aspoň podle svých slov řídil?“

Pouze přikývl, nemohl se tady s Ogdenem dále bavit o jednoznačnosti obsahu, neboť jej neznal. Když ale viděl, že nejvyšší kouzelník Starostolce má svůj vlastní rozum, podpořil jeho tápání: „Ano? A já žiji v domnění, že je naprostou samozřejmostí nechat na vražedné zbrani své otisky, po činu vyběhnout mezi lidi s jasně krvavýma rukama a ještě se potom nechat chytit bystrozorem.“

„Nechte si ten sarkastický tón, já přece chápu, proč jste si pro mou vzpomínku přišel, i když vaše načasování není ideální…“ Zkontroloval fázi procesu a pokýval hlavou: „Například tady naprosto souhlasím s Grangerovou,“ která zrovna znovu navzdory pravidlům otevřeně protestovala proti posledním důkazům, dokud ji někdo nepřerušil, slovy: „Přece nemůžete s jistotou tvrdit, že jsem to psala já. Uplynuly teprve tři dny, je nemožné doložit stoprocentně průkazný –“, „tyto dopisy neměl Reyes vůbec předkládat. Merlinžel takto však podepsal Grangerové rozsudek, Starostolci to stačilo, neboť jeho členové předpokládají, že dostávají do rukou již ověřené dokumenty a Reyes první svědectví o pravosti rukopisu předložil. O další ověřování se nestarají, neboť to není jejich práce. Velice by mě zajímalo, jak by všechny důkazy obstály u prověřování dnes.“

„Mě také.“ Ani tentokrát nepřipustil, aby se muž dozvěděl o rezavém dně archivu, neměl sebemenší chuť teď tady polemizovat, jak se taková věc vůbec může stát. Proto, navzdory obsahu slov, s trpkou vděčností uvítal Reyesův hlas, který mu zabránil odvést řeč jinam nediplomatickou narážkou na skutečnou váhu Ogdenovy funkce.

„Dámy a pánové, dle mého názoru nastal správný čas pro hlasování. Do této chvíle jsem přednesl mnoho důkazů, které dle mého názoru jasně ukazují, že Grangerové by nemělo být nadále umožněno chodit mezi námi, neboť je to vrah!“

Severus znovu žasl, jak bravurně dokáže žalobce ovládat intonaci svého hlasu a tím zároveň i celý dav. Lidé mu zobali z ruky, Lewis ale ne, alespoň v něčem se choval jako profesionál.

„U Merlina, nedělejte z mé klientky Smrtijeda. Já žádám přinesení veritaséra, mou žádost určitě máte.“

Samuel Ogden na pokyn znovu hbitě prolistovával štos pergamenů, dokud se nezastavil u posledního, který po překopírování strýci podal, druhý pergamen obloukem přeletěl pultík a byl chycen mluvčím Starostolce. Přestože si Ogden text důkladně přečetl, mlčel, reakce nenáležela jemu.

„Podmínky, jež si s užitím séra pravdy kladete, jsou nepřípustné, pane Lewisi. Příliš zužují záběr informací. Nicméně je veritasérum v tomto momentě již zbytečné, Starostolec je připraven hlasovat.“

Ogden vyhledal souhlas v očích několika dalších kouzelníků Starostolce.

„Inu dobrá. Zvedne ruku ten, kdo je pro odsouzení Hermiony Grangerové.“

Severus sice rozsudek znal, přesto s očekáváním sledoval řady kouzelníků. Nejprve se vůbec nic nedělo, síň zahalilo husté ticho. Pak jako první, zvedl ruku nejstarší mluvčí, a to spustilo lavinu ostatních. Jeden po druhém členové poroty podtrhávali nelibou budoucnost mladé ženy, až se nakonec zdálo, že je rozsudek jednohlasný.

Když se vzápětí Ogden zeptal, kdo je pro zproštění obžaloby, přeci jen někdo ruku zvedl. Pravice Mloka Scamandera však visela ve vzduchu jediná.

Severus uznal velikost tohoto muže, který jako jediný zůstal věrný svému názoru a nepodlehl většině. Určitě totiž nebyl mezi padesáti lidmi sám; nebo této komedii s hlavním šaškem Reyesem opravdu všichni uvěřili?

O hlučící dav se přestal zajímat, jakmile si překontroloval, zda se někdo nechová výrazně odlišně a netypicky, a ohlédl se po reakci Hermiony. Plakala, ale vší silou se snažila mluvit se svým právníkem klidně a racionálně, přestože se už proti rozsudku, jehož přeříkávání Ogden před okamžikem dokončil, nedalo nic dělat. Když se řetězy stáhly pryč a Lewis jí nabídl kapesník, všiml si, že si jedno oko suší opatrněji, zřejmě se smířila se svou poslední možností na svobodu – s útěkem.

Z nějakého důvodu necítil potřebu sledovat, jak si ji pracovníci Azkabanu odvádějí za doprovodu urážek, ba dokonce mu to bylo i nepříjemné. Pravděpodobně nastal správný čas, skončit se sledováním vzpomínky.

Jeho rozčarování ale nepominulo, ani když se ocitl zase v Ogdenově světlém obývacím pokoji, hodně kontrastním ve srovnání s chladnou síní číslo deset, z níž se navrátil. Z vylekaného výrazu, který se objevil v Hermionině tváři ve chvíli, kdy na lodi odhalil své úmysly konečně shlédnout její soud, vyvozoval, že nemá strach z nejvyššího kouzelníka Starostolce, ale o jeho důvěru. Po tom co viděl, ale nemohl říct, že na ni změnil názor. Troufl by si i odhadnout, že by neuvěřil v její vinu, ani kdyby byl procesu přítomen v den jeho konání – za předpokladu, že by jej nesvazovala Youngova neochvějná jistota, podpořená Povinnostní listinou, s jakou mu nedlouho po Kingsleyho smrti sdělil, že Grangerová je vrah. I když by si možná tolik nevšímal detailů a nevěnoval by pozornost měnícím se polohám hlasů hovořících kouzelníků.

„Zjistil jste, co jste potřeboval?“

Kdyby byl lekavý typ, zcela jistě by sebou trhnul, neboť na přítomnost Ogdena úplně zapomněl.

„Možná,“ odvětil neurčitě, přestože se od něj viditelně očekávala poněkud podrobnější odpověď. Bylo příliš brzy na nějaké závěry, soudní přelíčení mnohé odhalilo, ale také ledacos zamlžilo. Potřeboval čas a konfrontaci s Hermionou, aby pochopil například to, proč se chovala, jak se chovala, a proč se o tom ani jednou nezmínila.

Vyjádřil vděčnost nejvyššímu kouzelníkovi za poskytnutí vzpomínky a s výmluvou, že je očekáván jinde, se nechal vypoklonkovat z domu. Na jachtu se ale nevrátil, místo toho zamířil domů, překontrolovat poštu, dát si oběd a konečně se pořádně vyspat, což se mu na lodi nedařilo. Nespalo se mu tam nejlépe nejen kvůli houpání paluby a postele, na kterou si nemohl zvyknout. O neklidný spánek se mu v mnoha směrech starala i Hermionina přítomnost…

Možná, kdyby se na loď přece jen vrátil hned, odehrály by se věci jinak. Neposkytl by tak totiž příležitost dvěma mužům skrytým pod neviditelným pláštěm před jeho bytem, proniknout za ním přes ochrany dovnitř do bytu. Ti muži by pak nedostali možnost, očarovat mu hůlku sledovacím kouzlem a zaklínadlem, citlivým na užitou magii, které se ihned poté, co se v nočních hodinách přemístil na jachtu, postaralo o zničení jeho hůlky, a učinilo z něj tak snadný terč.

Když k němu mířil červený omračovací paprsek, věnoval poslední myšlenky bodavému pocitu viny za to, že svou přehnanou sebejistotou odhalil úkryt Hermiony, která teď kvůli němu pravděpodobně skončí ve vězení.

Pro zanechání komentáře klikni SEM