K rozebírání totožnosti a záměrů tajemného majitele pozoruhodného sovího patrona se se Severusem neustále vraceli. Ani jeden si nebyl sto vybavit, zda někdy měli tu čest s někým, jehož patron na sebe bral či bere tuto specifickou soví podobu. Severus si sice vzpomněl, že na oddělení je muž s výrem velkým, kromě druhu zvířete zde však nesouhlasila ani výška osoby – přestože jejich pronásledovatel nebyl žádný trpaslík, bystrozor Marc by se pod černou bundou mohl ukrývat maximálně po užití zmenšovacího dryáku vzhledem ke svým úctyhodným dvěma metrům a patnácti centimetrům.

Snad ještě více než identita Hermionu zajímalo, zda napsaná slova byla myšlena vážně, nebo se stala jen součástí únikového manévru. Snažil se je pronásledovatel jen rozptýlit, aby mohl bez úhony zmizet, jakmile jej zpozorovali? Nebo je sledoval a hledal správnou příležitost k onomu sdělení?

Hrozně ráda by věřila v tu příznivější variantu; vědomí, že možná existuje ještě další člověk, který nevnímá Kingsleyho vraždu černobíle a snaží se i něco podniknout, místo aby dál žil svůj život a z gauče sledoval, zda si s tím sama nějak poradí.

Ať tak či tak, stále zůstávalo ještě jedno ale - ať už ta osoba byla kdokoliv, jak je vůbec dokázala vystopovat?

Brzy dalšího dne Severuse a Hermionu od snídaně vyrušilo zvětšující se modré světlo – předzvěst blížícího se přenášedla. Zanedlouho se na zádi lodi objevili Adam a Kenneth, což sice v plánu bylo, ale ne pouhých čtyřiadvacet hodin poté, co se Kenneth vrátil do života. Takže přestože přenášedlo fungovalo pouze na heslo, které svěřili chráněné mysli Kennetha, důkladně si prověřili totožnost obou mužů, než byli ochotni hůlky sklonit.

Kenneth už vypadal mnohem lépe, do tváří se mu vrátila barva a do očí jas. Nenechal se dvakrát přemlouvat, když mu Hermiona nabídla místo u snídaňového stolu - stejně tak Adam, kterýžto se hladově vrhl na talíř toastů dříve, než si vůbec stihl sednout. Kenneth se obšírně rozpovídal o tom, jak už od včerejšího večera urgoval všechny Léčitele, aby provedli veškeré potřebné i nepotřebné testy a co nejdříve ho propustili. A jelikož všechna zranění od pádu z koštěte měl vyléčená už dlouho, poté, co Léčitelé ještě opakovaně vyšetřili jeho mozek, jej, leč neochotně, ráno propustili.

Když domluvil, Severus se svou otázkou, zda opravdu počítá s dalším nahlédnutím do své mysli, už déle neotálel. Hermiona na něm viděla, jak moc se dosud držel a nedal se slyšet, že ho výčet nějakých hloupých vyšetření absolutně nezajímá.

„Slíbil jsem pomoc, má hlava je vám otevřená,“ odvětil Kenneth s úsměvem. Jakmile zanedlouho dožvýkal toast, sešli do podpalubí, kde díky ochlazovacímu kouzlu měli na zdlouhavé průzkumy větší pohodlí.

Hermiona zalovila v kapse batohu a našla poslední lahvičku z jediné existující várky lektvaru, anulujícího účinky toho, který Kennethovi včera obrnil mysl. Přestože bojovala s nutkáním zůstat, vrátila se zpátky na palubu, protože by v tomto případě Severusovi jen překážela.

Adam mezitím stihl připravit loď k odplutí a zrovna vytahoval plachtu na stěžeň. Moc ráda znovu viděla, s jakou přirozeností se kolem lan pohybuje, vzpomněla si, co všechno už se stihlo stát od té doby, co jeho dovednost spatřila poprvé. A přitom uběhlo pouhých čtrnáct dní…

Zaregistroval její upřený pohled: „Co tak koukáš?“

„Nic, jen…“ zatřásla hlavou, „vypadáš, že ti jachta chybí.“

„Trochu,“ připustil, „ale neboj, nevystěhuju vás. Když jsem otci řekl, že jsem Polární záři někomu půjčil, a že ji nebude moci nějakou dobu sám využít, neváhal a zahnal žal tím, že si koupil jinou. Větší,“ dodal s jistou směsicí znechucení a pobavení. „Asi Kennetha ukryju stejně jako tebe…“

Neušel jí zvláštní lesk v jeho očích, a pochopila, proč v nemocnici proti žádosti, aby vzal Kennetha k sobě domů do Ohia, neprotestoval. Zřejmě si padli do oka, nebo přinejmenším Kenneth Adamovi ano.

„Jo, třeba bude rád.“

Adam mírně poupravil kurz vzhledem ke směru větru a pak se s úlevným heknutím rozvalil na dřevěné lávce, rukou si zaclonil oči před sluncem a rozverně na ni začal pomrkávat: „Když máme konečně trochu prostoru k malému pokecu, tak povídej… Jak se ti živoří se Snapem?“ Přímo sršel dobrou náladou a zvědavostí.

Otevřela ústa, aby si obsáhle postěžovala, ale s překvapením zjistila, že nemá na co. Tedy ano, Severus ji zvládl urazit nesčetněkrát, což mu i sem tam oplatila; ale teď jí to přišlo jako nedůležitá hloupost, kterou ani není třeba rozebírat. Skutečnost, že jí zajistil u Abu lékařskou pomoc, všechny ironické poznámky přebila.

„Hm, normálně.“

„Jú, ty jsi sdílná,“ hvízdnul pobaveně. „Ale vypadáš dobře, tak jste se asi nepoprali.“

„To by možná bylo i lepší…“ Ujelo jí v souvislosti s vlastním okamžikem zatmění mysli, při němž se na Severuse vrhla, a na který se jí nedařilo zapomenout. Nebo možná byl problém v tom, že zapomenout nechtěla.

„Lepší než co?“ zareagoval rychle.

„To je jedno,“ zavrtěla hlavou. Nevšimla si, že Adam zpozorněl a s ještě větším zaujetím studuje její tvář. Pak se natáhl, chytil ji za paži a vynutil si její pozornost, přestože mohl jen promluvit. Na vteřinu jeho ruku stiskla.

„A na co teď koukáš ty?“

Adam zamrkal, naklonil hlavu a rozvážně promluvil: „Víš, nikdy jsem se neptal, jak dlouho ho vlastně znáš. Hm?“

Zaváhala, protože si byla jistá, že mu o Severusovi řekla celkem dost, pak jí však slova splynula ze rtů sama: „Třináct let… První polovinu, skrz má studia v Bradavicích, to nebýval zrovna společenský muž, a vlastně mě svým způsobem nějakou dobu trochu děsil. Něco na něm ale bylo, něco, proč jsem nevěřila, že slouží Voldemortovi, když ten se vrátil. A nemýlila jsem se, nevím, kde bychom bez něj byli, kdyby jeho loajalita celou dobu nepatřila Brumbálovi. Po své fingované smrti dostal propustku z vězení a novou práci. Změnil se, i když by to asi nerad slyšel, a stal se z něj dobrý bystrozor, aspoň co se týká chytání zločinců, a-“

„Ty jsi zklamaná,“ podotkl všímavě. Jako by snad zrovna slyšel to, k čemu svou otázkou směřoval.

„To ale… je možná pravda,“ připustila. „Nejspíš mi vadí, že je jen lovec, a tak by to být nemělo. Měl by ho zajímat průběh vyšetřování, předpokládala bych, že během toho půl roku, co podléhal Povinnostní listině, či kdykoliv potom, alespoň vyhledá informace o soudu – když už ne kvůli pochybám, které mu zatrhl Young, tak kvůli zvědavosti.“

„Já teda nevím, co je to Povinnostní listina, ale pochopil jsem správně, že pomocí ní Young svým způsobem Snapea ovládl?“

„Ano, ale nevědomky. Ta listina přímo tak neměla fungovat.“

„Takže neznáte přesný rozsah jeho ovlivnění?“

Zavrtěla hlavou.

„Tak potom třeba ani to, že se nezajímal, nebylo jeho rozhodnutí. Možná Young opravdu nechtěl, aby se Snape, nebo vůbec kdokoliv do vyšetřování pouštěl.“

Vzdychla. „Mám si donekonečna namlouvat, že kdyby se nestalo to či ono… To ne. Navíc, Dereka já znám, nic podobného by z jeho hlavy nevyšlo. Byl a je na mě jen naštvaný, protože podle důkazů mou vinou ztratil svého učitele a přítele. Případ by ale kvůli emocím neodbyl.“

Adam přimhouřil oči, tentokrát ne kvůli slunci. „Míň přemítej nad tím, co se stalo, víc sleduj, jak se Snape chová teď. Myslím, že obhajuješ špatného člověka.“

„Vážně? A proč ty hájíš Severuse?“

Rozesmál se: „Protože navzdory mým předpokladům to není zas tak špatnej chlap.“

Otevřela ústa k otázce, jak na to přišel, v ten moment se však vrátil na palubu Severus. Zřejmě právě skončil s hledáním důkazů.

Adam se rychle posadil a předběhl Hermionu se starostlivou otázkou: „Kde máte Kennetha?“

„Podle Léčitelů je možná zdravý, ale ještě by potřeboval několik hodin nerušeného spánku. Na náročná kouzla dosud nemá dostatek energie.“

„A zjistil jste něco?“

Než dostali odpověď, Severus si sedl a na okamžik spočinul pohledem na výtisku novin, který zapomenut ležel na stole.

„Ale ano. Že jeho mysl musela být upravena opravdovým odborníkem. Nebude vůbec snadné najít osobu, která to má na svědomí.“

„Proč?“ zajímalo Adama.

„Lidé jako oni většinou skrývají a ponižují své schopnosti, aby si jich ministerstvo nevšimlo a nezavedlo je do evidence, protože právě jména ze seznamu jsou vyšetřovány jako první, když se odhalí podobný podvod.“

„A vy na něm jste?“

„Ne,“ odvětil neochotně, „jsem sice nadprůměrný nitrozpytec, ale nepatřím mezi lidi, kteří toto umění ovládli přirozeně a jednoduše.“

Trochu ji toto zjištění překvapilo, automaticky se domnívala, že Severus patří mezi elitu. Když zkoumala historii všech odvětví nitrozpytectví a hledala způsoby, jak jej napodobit pomocí lektvaru, zjistila dvě skutečnosti – že existuje nespecifikovaný počet kouzelníků, který se narodil s mimořádným nadáním pro manipulaci s lidskou myslí a zároveň i jejich naprostý protiklad, nemající v sobě vlohy téměř žádné – jako ona. Věděla i o seznamech, ale předpokládala jejich děravost, podobně jako u zvěromágů.

Nyní si však v duchu nadávala, že ji nenapadlo uvažovat, zda někdo takový nezasáhl i do jejího případu.

„Kontrolují bystrozorové vůbec, zda svědci vypovídají podle vlastních vzpomínek?“ procedila naštvaně skrz zuby. Nevyjádřila tak zrovna nejlépe podstatu své otázky, ale Severus, soudě podle jeho zamyšleného výrazu, pochopil, kam míří.

„Samozřejmě. Jednou z podmínek pro pracovníka ministerstva na pozici nitrozpytce je být takto výjimečný. Svědkové museli být prověřeni, problém nastává v konfrontaci s nadanější osobou. Každý člověk má svou specifickou stopu, metodu chcete-li, takže nějaké konkrétní znaky nemusely být objeveny, pokud je někdo přímo nehledal. Obávám se, že já bych je nikdy nebyl schopen najít, kdybych přesně neznal chvíli, na kterou se soustředit.“ Na vteřinu zaváhal. „Ještě ovšem existuje druhá možnost – nitrozpytec nic nenalezl právě proto, že on sám byl spolupachatelem. Nevzpomínáte si na jméno onoho člověka?“

Nerada zavrtěla hlavou: „Popravdě mám celé to vyšetřování sama nějaké rozmazané, pokud jméno není uvedeno ve spisech, které mi mohl v den soudu poskytnout Harry,“ a ona si byla jistá, že není, „tak nemůžu sloužit.“

Severuse její přiznání zaujalo. „Pak je tedy načase, abych i já shlédnul celý proces.“

„Ano.“ Už dlouho očekávala, kdy ji vyzve k ukázce vzpomínky. Byla připravená, stačilo dojít pro myslánku. Když se ale zvedla s úmyslem sejít pro batoh, zarazil ji: „Počkejte, hodlám soud vidět co nejvíce neutrálníma očima, a vzhledem k tomu, že jste se teď zmínila o vaší pravděpodobné nepřesnosti, půjdu si pro vzpomínku za jiným člověkem, který se už naštěstí vrátil ze své služební cesty.“ Poklepal prstem na noviny na stole v místě obsahu vydání. Hermiona zvědavě pohlédla na příslušný řádek, aby zjistila, kdo se může těšit na Severusovu milou návštěvu. Stálo tam: Tiberius Ogden: „Kanadské soudnictví mne uchvátilo.“

„Vy půjdete za nejvyšším kouzelníkem Starostolce?!“ vyhrkla překvapeně i vyděšeně zároveň.

„Čím dříve, tím lépe. Dočetl jsem se, že nyní má Ogden v nejbližších dnech namířeno do Ruska.“

Začali rozebírat způsob, jakým hodlá Severus provést svou návštěvu u hlavy Starostolce. Adam zmateně těkal pohledem mezi oběma, dokud nepochopil, že se téma debaty opravdu stočilo jinam. Ostře přerušil nějakou Snapeovu sarkastickou odpověď („Požádám o ni, co jste myslela? Že přiběhnu zaškrábat na jeho dveře, zapanáčkuji a-“): „Tak moment, než někam zase zmizíte. Abych to pochopil i já… Nějaký supermagor se pohrabal v hlavách svědků, nasadil laťku tak vysoko, že ji nepřekonali podobní ministerští experti, ale vy, který se nám pokoušíte namluvit, že mezi ty obdařené nepatříte, jste odhalil podfuk během… deseti minut?“

Hermiona sklopila hlavu, aby nezahlédli její úsměv. Adam naprosto vystihl způsobem sobě vlastním, co se i jí honilo hlavou a jen z úcty k Severusově osobě si to nechávala pro sebe.

„Jak už jsem zmínil,“ odsekával kousavě, „nebýt Towlerovy nehody s hlavou, nenašel bych u svědků nic. Poskytl vodítko. Teď mě jistě omluvíte, když se tady nebudu nadále zdržovat kvůli nějakým zbytečným řečem…“

„Ale-“ Hermiona nestihla zareagovat, Severus se bezprostředně po posledním slově přemístil.

„Že bych ho urazil?“ hlesl Adam nevinně.

Zavrtěla hlavou: „Spíše jsi narazil na téma, o kterém on mluvit nechtěl. Vrátí se, až s Ogdenem skončí.“

Během dopoledne Polární záře urazila úctyhodný kus cesty po moři, poháněná příznivým větrem do plachet. Dopluli až na dohled pobřeží, kde vyhodili kotvu a vydali se na nafukovacím člunu do přilehlého městečka – bez Kennetha, ten jejich nabídku rozespale odbyl s tím, že raději zůstane hlídat. Pak se otočil na druhý bok.

Hermiona zamířila do obchodu pro jídlo, neboť se lodní zásoby začaly povážlivě ztenčovat, a Adam odešel na opačnou stranu s úmyslem najít telefonní budku nebo jiný způsob, jak se zkontaktovat s otcem a oznámit mu, že si vypůjčuje i jeho druhou novou jachtu.

Nakonec se sešli v restauraci na obědě, kterým svůj výlet na pevninu ukončili.

Zbytek odpoledne se bavili probíráním novinek a zážitků ze dnů, během kterých se neviděli, dokud se neprobral Kenneth, odpočatý a připravený nějakou dobu se stranit kouzelnické veřejnosti.

Tak osaměla. Sice se mohla těšit z faktu, že její tělo konečně vstřebalo zbytky lektvaru proti bolesti a díky tomu se jí už několik hodin ani jednou nerozdvojilo vidění, ale jakmile zmizela Adamova milá společnost, zabředla do neklidných úvah. Mrzelo ji, že se Severus na jachtu nevrátil, přemýšlela, zda měl Adam pravdu a opravdu jej urazil. Ale nejvíce se bála, že Ogdenova vzpomínka na soud změnila Severusův názor na ni, protože tak poprvé dostal možnost vidět veškeré důkazy, které ji usvědčily.

Neusínalo se jí nejlépe, ani ji nepřekvapilo, že k ní samovolně připlula vzpomínka na podobně neklidné období jejího života…

* * *

Její kroky se rozléhaly chodbou. Nebylo to poprvé, co mířila do kanceláře ministra kouzel, poprvé však to měla být schůze pouze ve dvou. Dosud nedostala příležitost s Kingsleym Pastorkem mluvit bez přítomnosti dalších osob – například při první návštěvě bezprostředně po Bitvě o Bradavice si zde s Harrym a Ronem vyslechli pokyny, co říkat a neříkat novinářům.

„Dobrý večer,“ pozdravila sympatickou sekretářku – Susan Flanneryovou, pokud ji paměť neklamala.

Žena jí úsměv oplatila: „I vám, slečno Grangerová,“ přestala listovat ve svých poznámkách, „zrovna před chvílí jsem obdržela instrukce poslat vás dál, přestože má pan ministr ještě neplánované jednání. Zřejmě potřebuje vysvobodit.“

Pochopila upozornění na možné nepříjemnosti, zaklepala a po vyzvání vešla dovnitř. Zarazila se při pohledu na druhého přítomného muže malého vzrůstu, robustní postavy a momentálně poměrně hodně rozčíleného.

„Hermiono! Prosím, posaď se. Za moment se ti budu věnovat,“ ujistil ji Pastorek a pokusil se navázat na rozhovor, který přerušila: „… takže tě opravdu chápu, Rolfe, ale nemohu s jeho situací vůbec nic udělat. Byl chycen prakticky při činu.“

„Neměl se Smrtijedy nic společného!“

„Už dávno není na mně to zjišťovat, bude souzen podle zákonů.“

„Je to jenom diskriminace, zatkli ho jen kvůli tomu, jaký je.“

Kingsley vypadal zklamán tímto nařčením. „Věř mi, že proto to neděláme. Žádný bystrozor ne.“

„Zklamal jsi mě, Kingsley. Kdybych byl ministrem zvolen já, tak…“ zarazil se a ostře si přeměřil Hermionu. „Nevadí, zařídím si to jinak.“ Odešel bez slova rozloučení, ale zuřivě si pro sebe brumlal něco jistě nelichotivého. Kingsley přešel k baru.

„Právě proto ministr není, nechápe, že je třeba dodržovat zákony a jejich porušování tvrdě trestat i mezi přáteli a rodinou. Vlastně se neshodneme ani na tom, co trestáno být nemá, a co už ano. Ale nebudu tě dál nudit Scamanderovými problémy. Ach, omlouvám se, já se vůbec nezeptal, zda mohu mezi námi i nadále využívat tykání…“

„Samozřejmě, že můžete,“ přikývla s úsměvem. Ani ji nenapadlo se proti tomu nějak ohrazovat.

„Měli bychom to udělat formálně, mám rád pořádek, a co jsem se stal ministrem, přímo nutně potřebuji odlišit přátele od podřízených. Jsem Kingsley.“

„Hermiona,“ potěšeně opětovala polibek na tvář, cítila se poctěna, protože si minis… Kingsleyho velmi vážila.

„Výborně! Dáš si víno?“

„Bílé, prosím,“ přikývla.

„Doneslo se ke mně,“ dosedl do křesla, „že ses zapsala do náhradního sedmého ročníku, podle mě to ale vůbec nepotřebuješ, našel bych nespočet dobrých pracovních pozic, pro které by ses hodila už dnes. Harry, Ronald a Neville souhlasili, že mi pomohou dát naši společnost do pořádku. Velice bych ocenil i tvou pomoc.“

Ano, Harry se nemýlil, když ji upozornil, že jí Kingsley pravděpodobně něco podobného navrhne. Dlouze uvažovala, co na takovou nabídku odpovědět, nyní měla jasno.

„Lichotí mi, že máš o mně takové mínění, ale nemyslím si, že jsem připravena přerušit studium.“ Vlastně si nebyla jistá, zda vůbec zvládne aspoň tu školu ve stavu, v jakém se už nějakou dobu nacházela.

Kingsley se napil, v očích mu jiskřilo vědoucí pobavení. Oproti dřívějšku vypadal mnohem uvolněnější a veselejší, nepůsobil upjatě, jak by očekávala od někoho, kdo před měsícem získal tak náročnou funkci. Snad si ho proto vážila ještě víc.

„Věděl jsem, že toto uslyším. Proto se zeptám jinak – byla bys ochotná se mnou čas od času prodiskutovat nějaký aktuální problém? Uvítal bych tvé názory a pohled na věc.“

„Nevím, zda mě nepřeceňuješ, ale budu k dispozici. I když si nemyslím, že něco podobného potřebuješ.“

Naklonil ruku se skleničkou na stranu místo gesta pokrčení ramen.

„Co bych byl za ministra, kdybych se rozhodoval jen sám a nebral v potaz názory jiných…“

Přikývla. Ulevilo se jí, že se nevyplnila její obava, se kterou sem dnes šla – že se Kingsley nevracel k událostem ze závěrečné bitvy. Pranic netoužila cokoliv z toho dne rozebírat. Pozdě si připomněla, ať se neraduje předčasně, jako by Kingsley vytušil, kam se stočily její myšlenky, zvážněl: „To byly pracovní záležitosti, chtěl jsem s tebou mluvit o samotě z jiného důvodu.“

„Ne,“ zažadonila, „tohle ne…“

„Hermiono, přetvařuješ se výborně, ale tví přátelé o tebe mají starost, já mám starost.“

„Jsem v pořádku!“ znovu se pokusila jeho snahu utnout. Marně.

Smířlivě zvednul ruku. „Jen mě prosím chvíli poslouchej. Nikdo ti nemůže vyčítat, co se na té chodbě tehdy událo. Zachránila jsi mi život, i dalším lidem. Přestaň se tím užírat, co se stalo, stalo se.“

Tomuhle rozhovoru doteď zdárně unikala. A teď už to nevydržela poslouchat: „To je sice moc fajn, ale co Padma?! Nic! Je mrtvá a nic nezmění fakt, že jsem ji zabila já.“ Bylo to jako tupá dýka do srdce, vyslovit nahlas, co ji uvnitř sžíralo už tolik týdnů. Ve společnosti rozdávala úsměvy na všechny strany, když ale byla sama, nedokázala se sebou vydržet. Nemohla spát, budily ji noční můry a vzpomínky, s nimiž se nedokázala vyrovnat. Děsila ji skutečnost, že během bitvy ublížila tolika lidem, u Smrtijedů to sice bylo snazší, tam bránila nejen svůj holý život, ale u smrti Padmy…

„Zkus si s někým promluvit, jsi výborná čarodějka, nesmíme o tebe přijít. Nebo si něco najdi, nějaký projekt, do kterého se zakousneš, a pomůže ti to se se vším smířit. Věř mi, nemáš se za co stydět. Já dokonce mluvil se slečnou Patilovou, která samozřejmě truchlí nad ztrátou sestry, ale tobě to za vinu neklade.“ Natáhl se a vynutil si přímý oční kontakt. „Ona ti odpustila.“

Hermiona tiše zaúpěla. To byla poslední kapka, zlomilo ji to. Schovala hlavu do dlaní a rozbrečela se; poprvé od Bitvy o Bradavice… Kingsley okamžitě vstal a přesunul se k ní na pohovku. Zabořila hlavu do jeho hrudi a nechala se pevně obejmout. Jako by se v ní protrhla nějaká obrovská hráz a proudící slzy nešly vůbec zastavit.

Vnímala jeho hluboký hlas, slova útěchy a uklidňující citoslovce.

„To bude dobré… Dobré. – Musíš se probudit, Hermiono.“

„Cože?“

„Probuď se! Hned!“

Prudce rozevřela oční víčka do prostředku noci, svírána nepříjemným dusivým pocitem. Malátně se posadila na posteli a zamžourala do tmy; něco se zdálo jiné. Snažila se prokouknout temnotou, oči ji z toho úsilí štípaly. Unaveně zívla, načež se zcela nečekaně rozkašlala. Vzduch ji rdousil, rozežíral její hrdlo a spaloval všechny vnitřnosti.

Vyděšeně se vymotala z tenké přikrývky a šátrala po hůlce. Trvalo nějakou dobu, než si uvědomila, kam ji před spaním ukládá; tak by to být nemělo, ne za normálních okolností… Najednou pochopila, že to, co ji obklopuje, není mlha, ale kouř, a že ten asi není v místnosti pouhou chvíli, protože v opačném případě by ještě měla čistou mysl a dokázala by si snáz vybavit, co má vlastně dělat.

Postavila se na nejisté nohy; hlava se jí zamotala, musela se opřít o zeď. Rozostřeným zrakem našla východ ze salonku, agresivní kouř vytrvale štípal a vháněl jí slzy do očí. Slabými prsty svírala kus dřeva; kdyby měl její mozek jen o trochu více kyslíku, určitě by si vzpomněla, že by svou situaci dokázala vylepšit pouhým slovem. Takhle jen beznadějně pomalu přemítala nad tím, odkud se u všech rohatých bere ten dým?

Někde hoří?!

Výkřik o pomoc se jí málem stal osudným.

Zoufale lapající po dechu a téměř poslepu zamířila ke schůdkům. Po jejich zdolání se ocitla v horoucím pekle; přední část lodi se topila v plamenech, vnitřek lodi za zdí salonku už jim zcela určitě musel také podlehnout. Vysoko nad její hlavou hrozil ohořelý stěžeň přelomením, plameny šlehaly do tmavé noci vzduchem, přesyceným kouřem. Jachta se držela na hladině jen z dobré vůle, nebylo úniku z tohoto plovoucího běsu.

Ale jen zdánlivě…

Záď lodi asi metr od ní chránil jako skleněná stěna průhledný štít. Přiblížila se k němu a ledová dlaň sevřela její srdce. Vyčaroval štít Severus, když loď začala hořet? Proč ale ona zůstala v podpalubí? Ne, Severus by se pro ni určitě vrátil, kdyby mohl. Hloupost… Severus na lodi přece vůbec nebyl, když šla spát. A jak požár vůbec vzniknul?

Ani se nepozastavila před magickou bariérou, pomalu ji překročila. Okolí potemnělo, štít tlumil záři destruktivních plamenů. Přesto dokázala rozeznat v pološeru obrysy tří postav. K jejímu pomalému zděšení u zábradlí připoutaný k jedné z tyčí ležel Severus, omráčený a se stružkou zasychající krve na spánku. Další dva stíny se mezi sebou dohadovaly, z toho mála, co zachytila, si stěží odvodila, že se nemohou shodnout na tom, kdo vyzvedne její tělo.

Nachystala si hůlku k útoku a nadechla se ke kouzlu, ale to se podrážděným plicím vůbec nelíbilo. Zakašláním na sebe upozornila. Díky většímu obsahu kyslíku za magickou bariérou už sice získala o zlomek jasnější mysl, svaly však ještě reagovaly příliš pomalu. Než stačila namířit, vyletěla jí hůlka z ruky, údy zdřevěněly a následně se skácela na zem jako žehlicí prkno.

Ozval se vrčivý smích: „Hej, tak vona eště žije!“

„Jenom dobře, informace jsou cennější než mrtvola.“ Odpověděl mu jiný hlas. Hermiona nedokázala rozlišit, který z mužů mluví, neviděla na ně ze své polohy. Mohla jen sledovat plameny za štítem.

„Tak vodsud konečně vypadnem? Začíná mi doutnat vocas.“

„Jasně… Vezmi ji na pevninu!“

Ze země ji nešetrně zvedly mohutné ruce a ona tak znovu na okamžik zahlédla Severuse. Stál nad ním druhý muž, špičkou boty šťouchal do jeho nohy a sledoval, zda tak vyvolá nějakou reakci.

Odvedou mě a Severuse tady nechají?! Problesklo jí hlavou v okamžiku, kdy se onen muž přemístil pryč samotný.

Začala kopat, ječet a škrábat; na venek však i nadále zůstávala stoicky klidná. Kouzlo úplného spoutání by pouhou vůlí nedokázala zlomit ani v plné síle.

„Do hajzlu!“ zaznělo jí u ucha. Vzápětí ucítila, jak její paže vyklouzávají z cizího sevření a ona znovu padá do prázdna; muž ji upustil. Tentokrát však nedopadla na rovnou palubu; ztratila orientaci o dalším dění, dutý náraz hlavou na nějaký úzký oblý předmět ji zbavil vědomí.

Pro zanechání komentáře klikni SEM