Ani poté, co několik dní snášela horké paprsky vlezlého slunce, Hermionu obvyklá sychravost a větrnost hlavního města Velké Británie nenadchla. Prodírat se neřídnoucím davem s deštníkem nad hlavou a se společníkem, který záměrně odmítal vzít na vědomí, že ona jen stěží stačí jeho dlouhému rychlému kroku, vůbec nebyl žádný med.

Rozmrzele zabořila nos do klopy svého nyní o dvě čísla většího kabátu a deštník natočila kolmo k jemným, ale neodbytným provázkům deště. Opatrně popoběhla, aby Severuse dohnala. Spěchali, protože měli jen omezený čas pro výslech Kennetha Towlera a k budově starého obchodního centra, jež sloužila jako zázemí pro nemocnici U Svatého Munga, zbývaly ještě dvě ulice cesty, znamenající mínus dalších asi osm minut z jediné dávky mnoholičného lektvaru, kterou měli k dispozici.

Teprve když klopýtla a nešetrně nabrala loktem kolemjdoucího muže, uvolil se Severus srovnat krok s jejím: „Noha bolí? Zkuste přestat kulhat, přitahujete pozornost. Nepotřebujeme, aby se vás v hale ujal nějaký všetečný Léčitel.“

„Nemůžu si pomoct, nejsem zvyklá ji cítit.“

„Kdyby to tak bylo, nechodíte vůbec.“ Ohlédl se na ni se zvednutým obočím, podtrhujícím váhu hlouposti, kterou vyslovila.

Pokrčila rameny, neochotná objasňovat, že samozřejmě neměla na mysli samotnou nohu, ale veškerou bolest v ní, nebo kdekoliv jinde po těle. Lektvar dokázal utlumit jakoukoliv maličkost, která se jí přihodila. Protože ale zbytky účinných látek mizely z jejího oběhu, potýkala se nyní s několika nepříjemnostmi.

Severusovi však slíbila, že návštěvu Londýna zvládne, tak rychle vymýšlela téma hovoru, jímž by odvedla jeho pozornost od vlastní dezorientovanosti.

„Pořád jste mi neřekl, jak to bylo s Abu. Pomáhala vám už za války?“

Zarazil se jen na okamžik. „Ano. Po událostech z konce vašeho,“ rychle roky propočítal, „čtvrtého ročníku, kdy jsem se vrátil do služeb Pána zla, usoudil Brumbál, že by bylo nanejvýš vhodné, aby někdo získal neustálý dohled nad mým zdravotním stavem.“

„Proč skřítek? Ach, kruci…“ S dalšími omluvami se snažila vymotat svůj deštník ze spletence tří jiných, kterým se nezvládla vyhnout. Neohebné tyčky se do sebe nějak záhadně zamotaly a Hermioně trvalo poměrně dlouho díky rozdvojenému vidění osvobodit svůj deštník. Na klidu jí nepřidával ani Severusův nic neříkající a zároveň velmi výmluvný pohled.

„Kvůli mlčení,“ odpověděl na otázku, jakmile zase pokračovali v cestě, „nikdo jiný nemá lepší předpoklady udržet tajemství. Brumbál hledal někoho, kdo by byl k dispozici v kteroukoliv denní i noční hodinu a bez otázek, což vyloučilo madame Pomfreyovou. Abu patřila k bradavickým skřítkům, stala se druhou… bytostí, která se úplně seznámila s mou úlohou v první válce a rolí v té nastávající. Poté ji Brumbál nechal v mých službách.“

Zahnuli do ulice, na jejímž konci se tyčila chátrající budova z červených cihel – jejich cíl.

„To je právě to, čemu nerozumím. Když si kouzelníci skřítky podrobili, účelně je zbavili možnosti provádět cokoliv fyzického na svých pánech. Abu na vás nemohla užít svou magii.“

„Je opravdu vidět, že jste měla ve škole problémy, když zrovna vám musím přednášet o historii domácích skřítků, což byl hlavní předmět vašeho oboru… Přece vám někdejší skřítek Malfoyů dokázal, že skřítčí magie nezmizela, jen byla zapomenuta, a že ji stále může kdykoliv využít.“

„Dobby jednal bez vědomí svého pána, ale nikdy přímo proti němu, dokud nebyl…“ V tom jí konečně svitlo: „Abu je svobodný skřítek!? Poslouchá vás jen z dobré vůle?“

„Teď už ano,“ přisvědčil, „ale dlouhou dobu zůstávala hradním skřítkem, osvobodil jsem ji až po svém návratu z vězení, jako svůj poslední ředitelský počin, protože si to přála.“

Překvapená z nového zjištění klopýtla o nerovnost na chodníku, a když se srovnala, překvapil opětovně svým netrpělivým rozkazem: „Zastavte se!“

Jen protože se lekla, zabrzdila okamžitě a nevypíchla si oko o jeho ruku: „Můžete mi říci, kolik prstů vidíte?“

Zamrkala. „Čtyři?“ tipla si nevinně.

„No, samozřejmě,“ ruka zmizela, úšklebek a nelibost z jeho tváře však nikoliv. „Vy jste závislá! Ne úplně v pravém slova smyslu, ale vaše tělo si zvyklo na pravidelný přísun jedné ze složek lektvaru proti bolesti. Její náhlá absence rozhodila vaši smyslovou orientaci, to proto mi tady předvádíte Nymfadoru Tonksovou… Díky Merlinovi, že se zase brzy srovnáte.“

Hermiona přikývla, dávno jí došlo, která z přísad zprvu pomáhá a posléze postupně přebírá kontrolu nad smysly. Bála se horších následků, vlastně považovala za výhru, že ji postihlo jen rozdvojené vidění. Akorát doufala, že to dokáže skrýt o trochu déle.

Když dorazili k dosti zanedbané výloze obchodního domu Purge a Dowse, s. r. o., Severus promluvil na dozorčí figurínu a vyčkával, dokud nebudou vyzváni k průchodu, přičemž si nedůvěřivě prohlížel kolemjdoucí dav.

„Můžeme?“

Hermioně se zhoupl žaludek; s útěchou, že doprovod Severuse Snapea se snad nikdo neodváží zpochybnit, přikývla a prostoupila sklem. V kouzelníky přeplněné recepci ji okamžitě napadlo, že sem ale vůbec nepatří. Dýchla na ni atmosféra toho místa, známá a přitom tolik vzdálená od její reality – něco podobného zažila jen ve svých jedenácti letech, kdy se o novém světě dozvěděla.

Připomínala si, že se nesmí rozhlížet příliš okatě, přesto nedokázala úplně odolat pokušení hledat známé tváře. Uvnitř ní se prala rozporuplná přání – zahlédla by ráda nějakého přítele i za cenu jeho nesnází, nebo nikoho, ale zato s vědomím, že jsou všichni v pořádku? Bylo až překvapivě těžké vybrat si jednu možnost.

Severus se nezastavil, aby se zeptal na cestu, zamířil přímo ke schodům, které navzdory jejímu předpokladu neminuli, naopak po nich začali stoupat do vyššího patra.

„Nedivte se, Towler se sice vyboural na koštěti, ale má trvalé následky, proto jej z přízemí přesunuli na čtvrté podlaží.“

Raději našlapovala po paměti, neboť kdyby se dívala pod nohy, určitě by neodhadla vzdálenost dalšího schodu, což by nemuselo dopadnout nejlépe. Obsadit jednu z místních postelí bylo to poslední, co potřebovala, neboť na té následující, Azkabanské, by se rozhodně nespalo tak pohodlně.

Prošli mnoha různými chodbami, až se nakonec dostali do oddělení s lidmi v kómatu, kde panovalo nepříjemné ticho. Příbuzní a přátelé nemocných odcházeli s truchlivými výrazy, naznačujícími, jak asi jejich dnešní návštěva dopadla. Hermionu zamrazilo v zádech, ale dál se snažila udržet blondýně vhodný výraz pro toto chmurné místo.

Jako první míjeli léčitelský pokoj; z prosklených dveří spěšně vycupitala asi šedesátiletá malá žena, k níž se uniforma Léčitelů – křiklavě zelený hábit – absolutně nehodila, a jejíž výraz naznačoval komplikace.

„Pane Snape! Snad už minule jsem vám říkala, že výslech Kennetha Towlera povolit nemohu. Stejně by vám to bylo k ničemu, pacient se stále neprobral.“

„Léčitelko,“ Severus se s klidem uctivě poklonil. „Nepřišel jsem vyslýchat, vedu jen návštěvu jeho návštěvě.“

Žena se na Hermionu ani nepodívala a rovnou vyčítavě spustila: „Nechystáte se mi ji tady nechat, podobně jako toho Hawthorna, že ne?! Nemám zájem znovu pochodovat na kobereček k vašemu veliteli.“

Zda Severuse nějak překvapilo, že se Léčitelka kvůli Adamovi setkala s Derekem Youngem, nedal to na sobě ani trochu znát.

„Slibuji, že si zde přítomnou slečnu zase odvedu.“

Teprve poté si žena zřejmě uvědomila, že ji Hermiona také slyší.

„Tak dobrá, ale chci vaši hůlku. A vaši také, pokud nejste mudla.“ Nijak ji nerozhodil Severusův vražedný pohled; s jednou rukou v bok a druhou napřaženou k němu čekala na jeho rozhodnutí, ještě měla tu drzost popohnat jej dvěma lusknutími prstů. Když v dlani sevřela naleštěné dřevo, spokojeně přikývla: „Výborně, až budete odcházet, víte, kde mě najít.“ A odešla sebejistým krokem, protože si nebyla vědoma toho, že Severus – jako správný bystrozor – má vždy u sebe hůlky dvě…

Během chvíle došli k pokoji s číslem 412. Vevnitř si jako prvního všimla Adama skrčeného v židli a začteného do nějakých novin.

„Dobré ráno, Hawthorne, vedu vám sestru,“ prohlásil Severus normálním hlasem pro případ, že by někdo z chodby sledoval jejich příchod. Následně zavřel a zajistil dveře.

Adam zatěkal poplašeně pohledem, jako by mezi Severusem a Hermionou hledal další osobu. Pak se více zaměřil na podobu Hermiony a tvář se mu vyjasnila, když dívku od bazénu z Palm Springs, jejíž podobu si na sebe dnes schválně vzala, poznal. Přikývl v náznaku pochopení.

Hermiona se odvážila pohlédnout ke třem obsazeným postelím s obavou, co může najít.

Někdejšího staršího spolužáka spatřila ihned u dveří. Příliš se nezměnil, dle toho, co mohla pozorovat – tvář měl stále stejně kulatou a vlasy se mu pořád stáčely do malých kudrlin, i když vlivem nekolikatýdenní nehybnosti a navzdory péči ošetřovatelů nyní vypadaly zplihle.

Nevillovi sice řekla, že ji mrzí, co se Kennethovi přihodilo, přesto jí hlavou proběhla myšlenka o zadostiučinění. Vzápětí se nad sebou zhrozila, to se vážně tolik změnila, že mu dokázala tento bezútěšný stav přát?

„Hlídejte dveře!“ rozkázal Severus a vnořil se do vzpomínek raněného Kennetha.

Hermiona popošla blíže k Adamovi, přičemž si ale udržovala ničím nekrytý výhled na velkou kliku, jež měla zazářit červeným světlem, jakmile by se jí na druhé straně někdo chytil. Tehdy by se zámek na dostatečně dlouhou chvíli zasekl a poskytl tak Severusovi možnost schovat hůlku.

„Přišel někdo, zatímco jsi tady?“ zeptala se po krátkém přivítání.

Adam zavrtěl hlavou, pak ale svraštil obočí: „Vlastně jo, takový černovlasý muž s jizvou, řekl bych, že to byl Harry Potter, co si pamatuju z tvých vzpomínek. Tři minuty seděl u postele, a pak ne zrovna nadšeně odešel.“

„A řekl něco?“ Ze všech jmen to Harryho čekala nejméně. Ale možná se jen pokoušel o to samé, co Severus, který zrovna sevřel ruku bez hůlky v pěst. Zřejmě se mu zatím příliš nedařilo.

„Nic, asi jsem mu tady vadil. Ale zaslechl jsem část rozhovoru z chodby, prý sem chodí týden co týden od první chvíle, co tady ten muž leží. Už přes dva roky.“

Zarazila se nad tím podivným časovým údajem: „Jak to myslíš dva roky?“

Prohrábla si rovné blonďaté vlasy; s touto barvou na hlavě se vůbec necítila dobře.

Adam zrozpačitěl: „Já to asi neřekl, on přišel za tím krasavcem u okna, ne za Kennethem.“

Otočila se tím směrem. Nehybný bledý mladík, snad přibližně stejně starý, jí nepřišel nijak povědomý. Také marně vzpomínala, zda se Harry kdy zmínil, že pravidelně chodí do nemocnice, nebo proč to vůbec dělá. Provedl snad něco, za co se styděl? Dokonce ani Ginny nepokládala tuto informaci za důležitou a vhodnou k prodiskutování s kamarádkou, nebo se Harry nesvěřil ani vlastní ženě?

Její úvahy přerušil až Severus, odvracející se od postele. Pohlédla mu do očí.

„Prolomit zeď vystavěnou ze svědomí je téměř nemožné. Opravdu nám nezbývá nic než počkat, až se probudí sám. Hawthorne, je mi líto, ale budete tady muset ještě zůstat.“

Zrovna tahle vyhlídka se Hermioně vůbec nelíbila. Adamova přítomnost byla únosná ještě maximálně den, ale donekonečna jej tady nechat nemohli – Kenneth se už taky nemusel probrat vůbec. Adam zde zůstával jako pozorovatel; kdyby se něco semlelo, stejně by proti kouzelníkovi nic nesvedl.

„Ne, ještě neodejdeme!“ Nevydržela by se svým svědomím, kdyby se Severusem odešli bez vyčerpání všech možností. Sáhla na druhý pokus po jeho napřažené ruce s hůlkou a donutila jej ji sklonit, aby mohla projít k pravé straně postele. Sedla si na přítomnou židli a chytila muže za ruku.

„Kennethe,“ nervózně si odkašlala a hledala vhodná slova. Vzdala to brzy a vykoktala to první, co jí přišlo na jazyk: „slyšela jsem, že sis hrál na kaskadéra. Zvláštní, protože si tě z Bradavic pamatuju spíše jako tichého kluka, nervujícího se ze zkoušek OVCE. Často jsem odháněla ze společenské místnosti nižší ročníky, když ses potřeboval učit.“ Záměrně vybrala starší vzpomínku, ne soud. „Pomáhala jsem ti v knihovně hledat správné knihy, ujišťovala tě, že zkouškami projdeš. A ty jsi to zvládl. Teď pomoz ty mně, prosím.“

V očekávání hleděla na jeho tvář, ta ale i nadále zůstávala stejně strnulá. Pevně semkla víčka a sklopila hlavu. Překvapeně zaznamenala na rameni váhavý stisk Severusovy ruky. To gesto zmírnilo váhu zklamání, které hrozilo, že ji dnes udusí.

„Nevíme, jestli vás vůbec slyší, zda tuší, kdo jste.“

Vnuknul jí myšlenku na další pokus; vsadila na něj vše: „Kennethe, jsem Hermiona Grangerová,“ nevšímala si Severusova nesouhlasného zasyčení, „vím, že jsi svědčit musel, i že za nic nemůžeš. Nic ti nevyčítám, chci, abys to věděl.“

Ani tentokrát se nic nestalo. Zoufale se otočila na své společníky v němé prosbě o radu. Adam pokrčil rameny, pak ale zalapal po dechu. Severus ustal ve svém podupávání nohou. Otočila se, aby zjistila, že se na ni upírají dvě velice unavené modré oči.

„Vyp-vypadáš jinak, jsi to… opravdu jsi to ty?“

Přikývla s úsměvem; vzápětí se Kennethovy oči zalily slzami. Bylo to tak nečekané, že vůbec nevěděla, co dělat, aby jej uklidnila.

„Mrzí mě to! Mrzí mě, že jsem proti tobě svědčil.“ Pracně ze sebe vypravil mezi vzlyky. Jeho chraplavý upřímný hlas zakalil zrak i jí.

„Kdo tě k tomu přinutil?“

„Nevím, den mi splývá, jako kdyby měl pětadvacet hodin. Skutečné události, jak se bavím na chodbě s Erniem Macmillanem, překrývá vzpomínka, že tě v jednu chvíli zdravím při vstupu do kanceláře a za čtvrt hodiny je ministr mrtev a ty se s krví na rukou hroutíš k mým nohám.“ Zakašlal. Mluvit mu činilo velké potíže, dlouho trvalo, než své myšlenky zformuloval a dokončil. „Zároveň ale vím, že‘s odešla a vrátila se.“

„A dokážeš jasně říct, kdy ti někdo vložil tu novou vzpomínku?“

Kenneth zavřel oči; neotevřel je ani poté, co začal odpovídat: „Možná… Bystrozorové patro vyklidili, poslali mě sepsat výpověď na ústředí. Vím, že ve výtahu nikdo se mnou nejel, ale když jsem z něj vystupoval, už jsem si nepamatoval to, že’s mezitím z té kanceláře i odešla. Co se vlastně stalo?“

Předpokládala, že se znovu neptá na své vzpomínky. Překvapeně, ale opatrně mu připomněla: „Měl jsi nehodu, nepamatuješ si to?“

Ani to pořádně nestihla doříct, Severus si odkašlal, čímž chtěl dát najevo nedůležitost podobných informací, a vstoupil do Kennethova zorného pole: „Nesmíte to nikomu říct. Dál předstírejte, že si na nic nepamatujete, kdyby se vás někdo ptal na vaše svědectví, zopakujte to, co jste řekl u výslechu a u soudu.“

Jeho slova jí vyrazila dech, proč měl Kenneth mlčet? Vždyť právě zboural jeden silný opěrný pilíř její obžaloby. Nedostala však žádný prostor k reakci.

„Protože jste vzhůru, brzy přijdou Léčitelé. Chci vědět, zda jste ochotný svědčit, až přijde čas.“

Kenneth přikývl, ale Hermiona nemohla jinak, musela mu osvětlit, čemu se upisuje: „I když to znamená, že se budeš muset stranit kouzelníků? Nejlépe, kdybys hned po odchodu z nemocnice někam odcestoval.“

„Chápu správně, že nevíš, komu věřit?“

S odpovědí ji předběhl Severus: „Jen částečně. Vaše vzpomínky na 14. června bych rád viděl podrobněji, mimo tuto nemocnici. Ideálně byste mohl nějakou dobu zůstat u Adama Hawthorna, který je váš velmi blízký mudlovský přítel. Hlídal vás tady, neshoďte ho.“

„Rozumím,“ na ztěžklých víčkách bylo zřetelně vidět, jak je Kenneth unavený a že už příliš dlouho konverzovat nevydrží. „Souhlasím a pomůžu.“

Z hory kamení, tížící srdce Hermiony, se právě uvolnil jeden větší balvan, přestože neměla žádnou jistotu, že Kenneth dodrží své slovo. To však muselo pro tuto chvíli stačit.

Severusovy hodinky odpípaly poslední čtvrthodinu Hermioniny proměny, tedy i pravý čas pro odchod. Probrali s Adamem a za napůl nevědomé účasti Kennetha zbytek důležitých podrobností pro nutné oklamání Léčitelů a dalších kouzelníků, dali mu vypít lektvar pro obrnění mysli, aby si žádný bystrozor nemohl jeho slova ověřit nitrozpytem, a odešli vyprovázeni Adamovým pohledem. Ten si v ruce pohrával s nevinně vypadající propiskou-přenášedlem a tvářil se překvapivě vesele vzhledem k vyhlídce na další strážní službu.

Na léčitelském pokoji zastihli dvě Léčitelky v živé debatě o zaručených a nejrychlejších metodách úklidu domácnosti. Kromě ženy, která si prvně vyžádala hůlky, seděla na jedné z židlí i pravděpodobně čerstvá absolventka školy. Když otočila hlavu ke dveřím, kolem tváří se jí zahoupaly velké extravagantní náušnice zavěšené ve vytahaných ušních lalůčcích. Kývla na pozdrav, ale neodvážila se promluvit, slova se stejně okamžitě ujala její starší kolegyně: „Odcházíte? Říkala jsem vám, že ta návštěva nikam nepovede.“ Zasvítilo jí v očích radostí nad jejich domnělým neúspěchem.

„Neměla byste spíše s příbuznými a přáteli pacientů soucítit, udržovat optimistický výraz a neustále mluvit o naději? Vašeho nadřízeného by určitě nepotěšilo, kdybychom si postěžovali na váš věru nevhodný přístup.“

Léčitelce úsměv povadl, Severus si ještě přisadil: „A co teprve kdyby se dozvěděl, že se vám z kómatu před značnou chvílí probral pacient a vy jej necháváte tápat v temnotách, bez lékařské asistence a napospas neodbytnému bystrozorovi…“

„Vy-vy jste s ním mluvil?!“

„Mluvil,“ přisvědčil křivě. „Merlinžel Towler nevypověděl nic, co by mi již nebylo známo.“

Lékouzelnice se po sobě podívaly, když vstřebaly slova a ujistily se, že Severus si z nich legraci opravdu nedělá, spěšně opustily pokoj.

Hermiona hleděla na Severuse, nemohla vypustit z hlavy jeho příkaz Kennethovi, který se jí znovu připomněl.

„Proč jste Kenethovi zabránil říct pravdu?“

„To se na to musíte ptát? A zrovna teď?“

„Ano.“ Uznávala, že něco málo přes deset minut není zrovna moc času k opuštění nemocnice a příchodu na vybrané místo k přemístění, nemohla si však pomoct.

Severus pokrčil rameny, sebral ze stolu svou hůlku a zajistil dveře proti nevítaným posluchačům.

„Nenechal jsem jej mluvit, protože jen jeho tvrzení vás stejně nezachrání, obzvlášť když je po nehodě, při níž si zranil hlavu. Nikdo nemá zájem otevírat případ na základě takovéto malé pochybnosti. Raději a mnohem pravděpodobněji by Towlera umlčeli a někomu hodili na krk prověřování. Vás by nechali do té doby v Azkabanu, to si určitě uvědomujete.“

Zastrašoval ji? Jako by to snad potřebovala…

„Stačilo by, kdybyste se zmínil vy, já bych se nemusela na ministerstvu ukazovat vůbec. Kdyby se mým případem začal zaobírat někdo další, věřím, že by to jen prospělo.“

Několik vteřin ji bezvýrazně pozoroval.

„To věříte marně; velice pravděpodobně bych se stal onou pověřenou osobou já, nového pohledu byste se nedočkala.“

Zarazila se nad jeho zvláštním tónem, nijak nechtěla zmenšovat pomoc, kterou jí poskytl, a už vůbec jej svým prohlášením nezamýšlela urazit, ale zřejmě se tak stalo. Chvíli uvažovala nad omluvou, ale nakonec jen dál pokračovala ve svých pochybách.

„Přece není možné, aby ovlivněného svědka a zpochybněné svědectví nebral nikdo vážně.“

„Připouštím,“ od pohledu velmi neochotně, „že šanci na svobodu, leč mizivou, díky Towlerovi máte. Ale vaše svoboda nic neřeší…“

Zírala na něj, neschopná se rozhodnout, jak se k jeho slovům postavit. To opravdu bolelo. Vyhrkla v odplatu první větu, která jí přišla na jazyk, přestože ji už od začátku nemyslela vážně: „Je vám jedno, co bude se mnou, snažíte se jen o to, přijít před soud jako hrdina?!“

„Naopak,“ odmítl klidně, „snažím se zabránit dalším zbytečným průtahům cesty k pravdě. Bez důkazů proti pravému vrahovi by na vaše místo mohl přijít někdo podobný vám – jen další oběť triků a lží. Sama si ujasněte, zda chcete jen sebe zbavit obvinění, nebo přijít na to, kdo Kingsleyho skutečně zabil a proč.“

Donedávna přesně v tomto měla jasno, proč teď tápala? Proč náhle tak zoufale toužila jen po své svobodě. Po místě, kam by se bez obav mohla vrátit po dlouhém dni v práci. Hotelové a jiné pokoje už ji unavovaly; potřebovala domov.

Nejraději by vše řešila pěkně popořádku, ale Severusova vize se od té její lišila. Také měl pádné argumenty: „Obojí v této fázi s minimem průkazných informací nemůžeme dokázat. Možná je načase, abyste si uvědomila, že nejste jediná, kdo ztratil přítele! Mě to také bolí, ale právě kvůli tomu nehodlám zbytečně varovat všechen odpad ministerstva, který má ten nechutný zločin na svědomí.“

Nenáviděla jej, že jí připomněl bolest druhých; svou bolest. Nenáviděla jej, protože měl pravdu, to ona tady byla ta dětinská, hloupá a sobecká. A zároveň cítila vděčnost za nemilosrdné otevření očí, asi to opravdu potřebovala…

Nemyslela si, že k tomu má cokoliv dodávat; značnou dobu si s porozuměním jen hleděli do očí, dokud tu zvláštní chvíli opakovaně neprotrhl alarm hodinek.

„Skončili jsme?“ ujistil se Severus, než zrušil svá kouzla a nechal ji vyjít ze dveří jako první. Ke své smůle se netrefila do vymezeného prostoru tak elegantně, jak zamýšlela, čímž asi vyčerpala poslední zbytky Severusovy trpělivosti, velmi nalomené proběhlým rozhovorem. Hlubokým vrčivým výdechem dal najevo svůj nesouhlas: „Hodláte narážet i do lidí? Zase?“

„Omlouvám se, nedělám to úmyslně.“

„Pak se jistě nebudete zlobit, když vám zabráním na nás upozorňovat, že?“ bez varování ji uchopil za paži a pohledem ji vyzýval k protestům. Nedočkal se, vůbec neměla v plánu se nějak bránit. Chytila se jej; pevné držení a opora, to bylo něco, co nyní opravdu potřebovala a uvítala, přestože právě bojovala se silným pocitem studu za svou slepotu k druhým lidem a očividným věcem.

Při průchodu nemocnicí nezaznamenali žádný problém, mimo pár zvídavých pohledů kouzelníků, kteří si prohlíželi Severusův malý blonďatý doprovod. Až ve chvíli, kdy od domu z červených cihel byli několik set metrů daleko, ji Severus náhle uchopil ještě pevněji a velice tiše si pro sebe poznamenal: „Je tady zase.“

„Kdo?“ nechápala. Za normálních podmínek by určitě zaznamenala, že jsou sledováni – v tomhle vždy bývala až příliš paranoidní. Dnes se ale spoléhala na Severuse.

„Předtím jsem to považoval za náhodu, už ale ne. Muž v kápi tři metry za námi, pršet přestalo, znamená to, že nechce být poznán, ale právě tím na sebe přitáhl mou pozornost.“

„Hrozí nám něco?“ nechtěla se otáčet, stálo to hodně úsilí odolat přirozené reakci na slovní spojení za námi.

„Mezi lidmi ne, ale při přemisťování by mohl nastat problém, kdyby dotyčný začal zkoumat vaši magickou stopu.“

Přijala tu úvahu, ale pravděpodobně z opačných důvodů než on. Nesdílela přesvědčení, že jsou sledováni, pokud vůbec, kvůli ní, protože nikdo kromě Adama neměl sebemenší důvod spojit si ji v nynější podobě s Hermionou Grangerovou. Potom musel být cílem Severus, a protože dotyčnému zjevně nešlo o přímou konfrontaci, neboť pro tu už měl více příležitostí, ovládlo Hermionu znepokojení. Pojal snad Young nějaké podezření, že už ji Severus neloví, ale pomáhá jí skrývat se? Mohl za nimi jít on sám, nebo hůř, někdo z vnitřního oddělení?

„Pokusíme se ztratit uvnitř obchodního centra ve vedlejší ulici, tak snad se udržíte a neutečete si koupit novou rtěnku.“

„Nepotřebuji, díky,“ ušklíbla se.

Úplně rezignovala na nějaké pokusy o vlastní únikový plán a nechala se vést skrz z jejího pohledu dvakrát hustší dav, než tomu bylo ve skutečnosti. Jen jednou přitom dostala možnost zahlédnout podezřelou osobu v jedné ze skleněných výloh; pod běžnými rovnými džínsy a kompletně černou mikinou bez potisku ale nedokázala zachytit jediný konkrétní rys, který by ji navedl na nějakou stopu.

Otřepala se: „Je pozdě,“ oznámila sklesle, když jí poprvé silně cuklo ve tváři. Třetí varovné zapípání hodinek se ozvalo už zcela zbytečně.

„Inu, zdá se, že teď už riskovat přemístění musíme, vaši tvář nesmí nikdo zahlédnout.“

Nemeškala a přehodila si přes hlavu kapuci kabátu, aby nikdo nedostal šanci spatřit, jak její vlasy náhle mění barvu i tvar účesu. Snažila se jít dál stejně nenuceně, ale jakmile skončila první fáze přeměny a začaly se jí prodlužovat kosti, krotily se jí končetiny několikanásobně hůř. Dostavila se i obvyklá bolest, ale tu dokázala celkem lehko ignorovat, nejen proto, že podobných návratů do své podoby měla za sebou nespočet, ale také už zažila horší utrpení…

Nedělala si iluze, že jejich pronásledovateli změna unikne – mudlům možná, ale kouzelníkovi stěží.

Zahnuli do tmavé uličky mezi dvěma kulturně odlišnými restauracemi; ani si nepotřebovali ujasňovat, co je třeba s pronásledovatelem udělat. Než došli na konec, měla už Hermiona kompletně svůj vzhled i postavu a svírala v ruce Severusovu záložní hůlku, kterou jí opatrně podstrčil s tichým varováním, ať ji využije jen v nejnutnějším případě. U zdi se oba svorně skryli za popelnice, připravení k okamžitému útoku.

Jejich podezření se zcela potvrdilo, když se v průchodu objevila temná postava. Popošla několik opatrných kroků dovnitř, zastavila se a chvíli bez hnutí zkoumala okolí. Následně místo prudkého tasení zbraně zvedla ruce nad hlavu a jen velmi pomalu jednu přibližovala k rukávu té druhé. Vytáhla hůlku, zamířila na opačnou stranu a ve stálém náznaku, že nemá v úmyslu útočit, vyslovila tiché zaklínadlo, jímž přivolala svého patrona.

V šeru vysokých zdí zazářila jako bílá pochodeň nádherná sova pálená. Vytrvale mávala křídly na místě, dokud se její tajemný stvořitel nepřemístil pryč, pak se rozlétla směrem k nim.

Neměli žádný důvod na patrona zaútočit, neboť ten byl tvořen pozitivní energií a nebyl způsob, jak jej zneužít k útoku. Hermiona se Severusovým němým souhlasem napodobila jeho počínání a vystoupila z úkrytu.

Sova doplachtila na metr od nich, jako by měla promluvit a osvětlit tak účel jejich pronásledování. Místo slov se však objevila bílá zář; pták se vytratil a zanechal po sobě dvě krátké věty lehce se pohupující ve větru.

„I já věřím v její nevinu. Nejste sami.“

Pro zanechání komentáře klikni SEM