S otráveným zavrčením se zavrtěl na růžovém lehátku – nemohl uvěřit, že si na tu nafukovací příšernost vůbec sedl. Kvůli vlezlému vedru ale byl ochoten udělat cokoliv, vyhrnout si nohavice, rozepnout košili… i odtáhnout nafukovací lehátko do stínu plachty a opřít se o sloupek zábradlí. Kůže se mu přisála ke gumě, oblečení se mu zase nechutně přilepilo na zpocené tělo, stejně jako vyprahlý jazyk na patro. Svou lahodnou studenou vodou zabránil Grangerové vstoupit do dějin jako další upálená čarodějnice, načatá láhev z podpalubí zase stihla za několik hodin citelně zteplat, takže se k dalšímu napití odhodlával jen nerad. Kdyby jej alespoň vítr, opírající se do plachet, trochu osvěžil, vzduch však vanul horký a s nepříjemnou pachutí soli.

S lítostí protočil v prstech lesklou černou hůlku, prolétlo mu hlavou x možných způsobů, jak se jednoduše a rychle ochladit, nemagický ovšem žádný. Chybělo jen málo, aby se začal domnívat, že vzdát se dobrovolně magie a zároveň se odříznout od pevniny, bylo neskutečně pošetilé. Stále se sám sebe ptal, co tady vůbec dělá – uprostřed moře a se ženou, která očividně o jeho názor nestojí? Tím, že tvrdohlavě odmítla jeho první teorie o vrahovi už v samém počátku, jej neuvěřitelně naštvala. Myslel by si, že bude otevřená všem návrhům, kdo je za její situaci odpovědný, ale jakmile se jen zmínil o Weasleym, ona se okamžitě zatvrdila – a kvůli čemu? Citům?

Jako by právě ti nejbližší neměli tendenci ubližovat nejvíce…

Klidně ji nechal, ať se vyvzteká a trochu si na tu myšlenku zvykne, protože věděl, že bude mít ještě dostatek času a prostoru si s ní o tom promluvit; neměla kam utéct.

Jeho žaludek se náhle přihlásil o pozornost; aby taky ne, když naposledy jedl dávno před svítáním. Alespoň měl teď důvod sejít dolů, připadalo mu nepatřičné stát v místnosti, kde Hermiona právě spí. S mlaskavým zvukem se odlepil od lehátka, zkontroloval obzor, a když nenašel žádný důvod, proč by na pár minut nemohl sejít dolů, zdolal ty tři schůdky a úzký prostor.

Okamžitě zkoumal, zda Hermiona stále spí. Oproti chvíli, kdy hledal vodu, teď nebyla otočená čelem ke zdi, ale k němu. Jednu ruku měla skrčenou pod hlavou, druhou objímala cíp tenké přikrývky těsně pod bradou. Pootevřenými ústy pravidelně vydechovala, klidná.

Zůstal stát na prahu a chvíli ji pozoroval. Její spánek se od toho před třemi dny, kdy přišel s cílem ověřit si jisté nesrovnalosti a skončil sledováním jejího snu, nemohl lišit víc. Tenkrát neměl v plánu se zdržovat, jen rychle projít a odejít neodhalen, svým neklidným škubáním a sotva slyšitelným mumláním si ale přitáhla jeho pozornost. Na zvuk svého jména nereagovala, tak si sedl k její posteli a úspěšně zkusil přelstít ten záhadný lektvar.

Teď neměl potřebu něco podobného zkoušet, naopak jej spíše něco nutilo vycouvat ven a ničím její odpočinek nenarušit.

Jenomže měl hlad.

Hermionu probral krátce po poledni nějaký rachot nádobí. Rozmrzele zahuhlala Adamovo jméno, vzápětí jí došlo, že to nemůže být on, kdo právě úřaduje v kuchyňském koutku.

Prohrábla si vlasy a pomalu se posadila. Z kuchyňského koutu ji pozoroval Severus s vařečkou v ruce a úšklebkem na rtech.

„Hleďme, vítejte mezi živými! Máte nezvykle tvrdý spánek, mohli bychom ztroskotat a s vámi by to ani nehnulo…“

Vzdychla; výborný způsob, jak popřát dobré ráno. I přes tu jízlivost v hlase jí ale dělalo problémy uvěřit mu, že skutečně spala tak tvrdě. Většinou ji probral jakýkoliv silnější šramot; ať už byla sebevíc unavená, díky strachu z dopadení nedokázala nikdy úplně přestat vnímat okolí a upadnout do hlubokého spánku.

Rozhodla se nereagovat, aby mu neposkytla další munici. Jako každé předchozí ráno vstala, postavila si vodu na kafe a na dobu, než voda zavařila plus pár minut, se zavřela do koupelny.

Když se vrátila do salonku, stál Severus zase čelem ke sporáku a lehce míchal obsah hrnce. Poznala podle typické vůně polévku, i tak se nedokázala ubránit zvědavosti. S jasným účelem nahlédnout mu přes rameno se přikradla k Severusovi, ale klopýtla o nohu židle a místo aby se za jeho zády zastavila, přímo do nich vrazila.

„Dávejte přece pozor,“ zavrčel. Dojem asi nevylepšila ani tím, že jej dloubla žeber, když se neohrabaně snažila nabrat ztracenou rovnováhu.

Podrážděně se otočil a vyrovnal její stabilitu tím, že ji chytil po stranách za paže. Ihned poté ji od sporáku doslova odstrčil: „Laskavě s tím vaším hnízdem na hlavě vycouvejte od mého oběda, kdybych chtěl mít v polévce chlupy, koupím si psa.“

Ublíženě ucukla, zřejmě se rozhodl jí to dnešní ráno u ohně nedarovat. A ťal do živého; když teď nemohla použít hůlku, pomocí níž si téměř denně vlasy vyrovnávala, krotily se jí kudrliny značně hůř. Potřásla hlavou, aby si pročistila myšlenky, ale když chtěla i s hrnkem kávy vyjít ven na palubu, aby Severusovi dle jeho přání nepřekážela, dodal úplně jiným tónem, jako by jej vlastní výlev slov zamrzel: „Jestli máte hlad, sedněte si.“

Po chvíli nabral do dvou talířů polévku a položil je na stůl.

„Mohla jste se zmínit, že na lodi nemáte nic slušného k jídlu, zastavil bych se před svým příchodem v obchodě.“

„Nenapadlo mě, že vám skromná kuchyně bude vadit,“ řekla popravdě. Už zapomněla, že on je zvyklý na bezchybný servis své domácí skřítky, ale stejně jí jeho reakce přišla přehnaná. Copak nedokázal tři dny vydržet? Zapochybovala, že si při jejím pronásledování mohl dovolit dát si hodinu pauzu na oběd nebo večeři v nějaké restauraci, takže za jeho kousavým chováním zase tušila jinou příčinu než nespokojenost s jídlem.

Rozhodla se jej nějak rozptýlit, nerada by po celou dobu proměny její magie čelila nepřátelské náladě.

„Vždy nakupoval Adam,“ prohodila mezi sousty, „jeho otec tady samozřejmě měl lepší zásoby, ale Adam je úplně jiný než on. Kde jeho otec velí, tam Adam dělá poslíčka,“ nezastavil ji ani jeho lhostejný výraz, „kde si Hawthorne starší užívá vybraných lahůdek, tam si Adam vystačí s chlebem. Já už si také zvykla, minutky nejsou zase tak špatné, když je trochu vylepšíte. Můžu vařit já, pokud se na to necítíte.“ Zcela úmyslně si rýpla.

„Raději ne,“ ušklíbl se, „dobře si vzpomínám na vaši šikovnost.“

„Potom si pamatujete jen to, co se vám zrovna hodí.“ Narážela na nejednu večeři, kterou uvařila pro tři v Kingsleyho domě, a při kterých Severus nevypadal, že by mu nechutnalo.

Nebyla si jistá, zda Severus doputoval myšlenkami ke stejné vzpomínce, když odpovídal, že je to tak někdy lepší.

Dojedli mlčky, Hermiona pak se zaujetím sledovala, jak Severus sebral oba prázdné talíře a začal je umývat.

„Stále nám zbývá dořešit jedna věc, mimo jiných, samozřejmě, a přestaňte se rozčilovat! Stačí, když mi rozumně vyvrátíte mé domněnky.“

Vzdychla, vždyť právě z toho, že nedokáže podkopat podezření vůči Ronovi, pramenila její zloba. A Severus to věděl.

„Tak dobře…“ podepřela si bradu a odevzdaně vyčkávala, dokud Severus neopláchne porcelán, což zřejmě užil jako záminku k utřídění myšlenek: „Weasley měl motiv;“ řekl přímo a gestem zabránil námitkám, „vím, co jste mi řekla, ale už si připusťte, že na vašich slovech vůbec nezáleží – pokud se dav rozhodl věřit něčemu, co vás společensky odsuzuje, nemáte moc šancí, přesvědčit ho o opaku. Jak se to říká… Špatným věcem se věří snáz.“

„A co vás?“ vyhrkla rychle, aby nemusela déle přemýšlet o jeho slovech. Samozřejmě to přísloví znala, ale snažila se vůbec si nepřipouštět jeho pravdivost, neboť stále čelila úkolu, přesvědčit veřejnost o své nevině, což byl problém sám o sobě i bez toho, aby se ještě děsila, že bude nadále odsuzována navzdory dopadení skutečného viníka.

„Vás jsem přesvědčila?“

Chvíli ji bez mrknutí pozoroval, pak neznatelně přikývl, ale nespokojil se s prostým ano: „Jsem ochoten uznat, že má otázka byla nemístná a špatně položená. Ale v konečném důsledku na tom stejně nezáleží. Motiv sám-“

Přerušila ho pobaveným odfrknutím: „To měla být omluva?“

„Možná,“ odtušil bohorovně a navázal ve své předchozí větě: „Motiv sám o sobě nestačí, můžeme si tedy vypočítat dostupné prostředky pro realizaci.“

„Pořád vám v hlavě leží ten neviditelný plášť?“ zamračila se. „Vždyť nevíte, zda jej Harry ten den postrádal. Kdyby ano, řekl by mi to.“

„Dokud nezjistím opak, budu i nadále předpokládat, že Potterův neviditelný plášť poskytl vrahovi maskování. Ale tentokrát jsem měl na mysli něco jiného. I když jsem neměl zatím možnost si prohlédnout důkazy, je zcela zřejmé, že jejich výroba musela být důkladná, aby nešly zpochybnit. Něco takového se neobejde bez přístupu k vašim osobním věcem.“

„Ano, ale prohledávali mi dům. Kdokoliv mohl něco vzít.“

„Možná. Však mnohem pravděpodobněji si někdo,“ přemáhal se nevyslovit konkrétní jméno, když jej Hermiona konečně začala poslouchat bez zbytečných protestů, „přišel potřebné drobnosti vyzvednout dříve, než mohli bystrozorové zaznamenat ztrátu vašich věcí. Zámek porušený nebyl.“

Vycítila, kam svou poslední větou směřoval, tiše nevyslovenou otázku zodpověděla: „Jen Ron má klíče.“

Vyčkávala, zda Severus bude pokračovat ve výčtu ukazatelů na Rona. Když přes minutu nepadlo ani slovo, rozhodla se vyslovit své pochybnosti. Svou obhajobu.

„Znám Rona víc než třináct let, za tu dobu jsem jej viděla dělat různé věci, dobré i špatné, ale on by nikdy nebyl schopen zabít.“

Položil ruce na stůl a spojil konečky prstů do stříšky. „Jste mladá a naivní, pokud tomu věříte.“

Jemně trhla hlavou, ale víc si jeho slov nevšímala. „Také jsem si plně vědoma rozsahu jeho schopností. Aby důkazy nikdo neprokouknul, vytvořil je někdo mocný, a to Ron nikdy nebyl.“ Odvrátila tvář, tohle přiznání ji bolelo; ne pro tu pravdu, ale že něco takového vůbec vyslovila. Vždy byla ke svým přátelům loajální a té vlastnosti si cenila, nechtěla Rona očerňovat nebo o něm říkat cokoliv špatného, přestože on před tiskem neprokázal stejnou laskavost jí.

„Konečně pádný argument,“ jeho výraz zůstal nečitelný, ale pochopila, že přemýšlí, jak tuhle pochybnost eliminovat. Už v sobě další sílu oponovat nenašla, co když měl pravdu? Protože to byl důvod, proč potřebovala pomoc a jiný náhled na ten nešťastný den. Aby ji někdo dokázal přimět uvažovat i o lidech, které měla ráda, jako o vrazích Kingsleyho.

Ale ač si myslela, že ano, doopravdy nebyla připravená jakékoliv konkrétní jméno slyšet. Až doteď, kdy si konečně uvědomila, jak pošetile se chová.

„Bystrozorové se stali v jistém směru uzavřeným společenstvím,“ promluvil zamyšleně, „hlavně proto, jak málo jich po válce zbylo. Po Bitvě o Bradavice Kingsley, Gawain Robards a Potter věnovali množství času a úsilí, aby současný bystrozorský sbor očistili od slaboduchých a snadno ovlivnitelných mužů a žen.“ Odmlčel se a nechal Hermionu o chvíli déle tápat v úvahách, kam svým vyprávěním míří. „Všichni bystrozorové prošli důkladným průzkumem mysli; ve výsledku bylo odhaleno a různě potrestáno opravdu mnoho těch, kteří podlehli výhružkám, utekli a ukryli se, nebo se nakonec přidali na stranu Pána zla, ať už z vlastní vůle, nebo pod vlivem kletby Imperius. Ale teprve pak se mohl Kingsley na jejich oddanost spravedlnosti úplně spolehnout, zatímco se věnoval jiným povinnostem.

Jestli jsem s Weasleym na správné stopě, pak musí on mít silnějšího spojence, který by dokázal to, co Weasley sám nesvede. Je dost znepokojující předpokládat, že i přes opatření byl schopen porušit přísahu jeden z bystrozorů, ale pokud byli dva…“

Hermiona jej ani jednou nepřerušila, nepřipadalo jí vhodné to udělat. Ani jej nenutila větu dokončit. Severusův hlas nezakolísal, ale jí stačilo sledovat jemnou linku na jeho čele, aby pochopila, že nyní jen stroze nepřeříkával skutečnost, ale nepřímo se podělil o své obavy. To zjištění ji překvapilo; sice věděla, že je na své postavení a úspěchy hrdý, ale nepředpokládala, že se jej myšlenka na nedůvěryhodnost společenství, do kterého patřil, dotkne takovou měrou.

Násilím obrátila svou pozornost zpět k jeho posledním slovům, ale než se stihla zeptat, zda má nějaké další podezření na zradu mezi bystrozory, znechuceně si otřel rukou orosené čelo, prudce vstal a zamířil ven s poznámkou o příšerném vzduchu.

Nešla hned za ním, chvíli se snažila vystrnadit z hlavy brouka, kterého jí tam nasadil. Pomalu si prošla seznam bystrozorů, které si pamatovala a se kterými se setkala. Ale buď neměli dle jejího mínění dostatečné schopnosti, nebo si vybavila jejich upřímné jednání a měla poté potíže si představit, že by dokázali bez mrknutí oka krýt vraždu.

Teprve když se plně rozhodla, co mu chce vlastně říct, dlouze vzdychla, prozíravě popadla z poličky tmavé brýle a vyšla na slunce.

Nemusela se příliš rozhlížet, aby Severuse našla, stál přímo před ní ve špici lodi a opíral se o příďový koš. Ono ani nebylo moc jiných míst, kam jinam se postavit nebo si sednout. Bleskla jí hlavou absurdní představa Severuse opalujícího se na nafukovacím lehátku, až musela skrýt pobavený úšklebek za zdvořilým odkašláním.

To jej ale nepřimělo se otočit, tak zakašlala znovu, nemínila mluvit na jeho záda.

„Ale copak, nastydla jste? To je výkon vzhledem k průměrné teplotě 80 stupňů Fahrenheita. Nebo pokud vám vypadlo slůvko Impervius, tak doporučuji ještě jednou si nastudovat odpuzující kouzla dříve, než si znovu usmyslíte rozjímat na dešti.“

Počkala, dokud neskončil.

„Myslím-“

„Ne, dnes mě toho ušetřete.“

Zapíchla zrak do jednoho určitého místa na stěžni a s urputným soustředěním se snažila jeho nespolupráci ignorovat. Poskládala větu jinak, aby jej svými slovy méně provokovala, i když si byla jistá, že Severus dokáže zesměšnit i obyčejnou samohlásku.

„Nebudu vám váš názor nijak vyvracet, věřím, že to nakonec udělají zjištěná fakta a důkazy za mě. Mám však výhradu k teorii o dvou spolupachatelích, protože čím více lidí, tím je větší riziko, že se na podvod přijde. Pokud to nebyla promyšlená vražda ale náhlý zkrat, bylo by daleko bezpečnější zajistit si důkazy a svědky sám, než s tím jít za někým dalším. Přece by nikdo nerisknul se svěřit; vražda je mnohem závažnější věc než cokoliv jiného, a krýt takový zločin vysoce přesahuje hranice normálního přátelství.“

„Ale, Hermiono,“ vzdychl v reakci na její mylné přesvědčení, „vy nejste objektivní, díváte se jen z jednoho úhlu. Co kdybyste stála na opačné straně? Co kdyby za vámi přišel Potter s krví na rukou? Nebo Kingsley?“

Dokázala čelit jeho upřenému pohledu, dokud ji nezradily slzné kanálky. Semkla víčka a zavrtěla hlavou, neschopná najít přímou odpověď.

Nevěděla to, nedokázala odhadnout své případné jednání. Kam by až dokázala zajít při ochraně svých nejbližších přátel? Potlačila by své instinkty i morální zásady?

Severus pokýval hlavou, pravděpodobně mu potvrdila domněnky.

„Ale jedna věc je unést to tajemství a zaštítit jej vlastní mlčenlivostí, druhá dobrovolně si zašpinit ruce, stát se spolupachatelem a přitom ještě zničit život další nevinné osobě.“

Oba se na chvíli ponořili do zahloubaného ticha, do něhož Hermiona proti své vůli popotáhla, takže podvědomě očekávala nějakou narážku. Ale jako by ta chvíle porozumění nějak umetla cestičku pro konverzaci bez urážek a vzájemných úmyslných pokusů vyprovokovat toho druhého. Posadili se na dřevěné lávky a nějakou dobu se nadále věnovali rozvádění úvah, kdo ze známých a přátel Ronalda Weasleyho se stal spolupachatelem; který bystrozor, bývalý spolužák, nebo snad jedna z milenek?

Nezůstali však slepí k jiným možnostem, dlouho do večera rozvíjeli složité teorie o spiknutích, spojovali jisté skutečnosti vláknem hypotéz a předpokladů a vymazali spoustu otazníků, ale nakonec všechno smetli ze stolu, protože ať už příběh zněl sebepravděpodobněji, neměli pro něj ani ten nejmenší pravdivý základ.

Ač měli v plánu pokračovat v rozmluvě i po večeři, během teplého jídla, které uvařila Hermiona, se mezi nimi atmosféra změnila natolik, že se ve chvíli, kdy se vrátili na vzduch, který se díky pokročilejší denní hodině stal o trochu lépe dýchatelným, ani jednomu nechtělo zabředávat znovu do špatných vzpomínek. Dlouho do noci seděli s krásným výhledem na zapadající slunce a rozmanitá souhvězdí, a protože si navzájem poskytli mnoho podnětů k přemýšlení, už ten den kromě několika slov, kdy Severus doléval víno, více nenamluvili.

Druhý den proběhl v klidnějším duchu, Severus si sice neodpustil sem tam malé popíchnutí nebo ironickou poznámku, ale už vedle něj na lodi dokázala chodit, aniž by jakýkoliv její krok něčím okomentoval. Seznámil ji se svým rozplánovaným programem a společně jej doladili. Zbylý čas oba zabíjeli po svém; Hermiona si dvakrát zaplavala a Severus se věnoval jedné ze studií, kterou si s sebou přinesl v batohu. Večer si zase sedli k vínu a v nevyslovené shodě konverzaci přesunuli z vážné půdy ke společným vzpomínkám na Kingsleyho.

Do rána se však přátelská atmosféra někam vytratila a nahradilo ji napětí. Severus zůstal vzhůru, jelikož na něj vyšla řada, a celou dlouhou noc byl nucen poslouchat, jak se Hermiona v jednom kuse převaluje nebo pochoduje po salonku. Když se pak ráno objevila na palubě a předvedla mu svůj podivný stav v celé kráse, jen s velkými obtížemi odolával pokušení předhodit ji žralokům. Ti se ale stejně podle Hawthornea v těchhle vodách nevyskytovali, takže musel Hermioninu náladu trpět dál. Něco ji znervózňovalo a s každou minutou její roztěkanost jen narůstala. Deptala ho tím tak dlouho, že na něj tu nervozitu nakonec i přenesla, takže se pro změnu do podpalubí stáhl on. Zatímco ona se venku starala o vítr, plachty a kormidlo, on přecházel v salonku z jednoho konce na druhý a přemýšlel, co se s ní děje.

Ne, že by to dříve bylo nějak výrazně jinak, ale v posledním roce vůbec nebyl zvyklý na něčí společnost, o to míň na ženskou a na tak málo čtverečních metrech. Něco jiného znamenala několikahodinová návštěva a něco jiného zase vyhlídka tří společně strávených dní. Nutnost se přizpůsobit umocňovala jeho nutkání chovat se nepříjemně, proto se na ni utrhl okamžitě, jakmile se první den v poledne probudila, nebo když mu připomněla stísněné prostory tím, že do něj vrazila u sporáku.

Zrovna když si ale zvykl, začala předvádět typické ženské manýry. Na to zvědavý nebyl, potřeboval se nějak uklidnit… Z malé poličky ve výšce jeho očí nad postelí jej najednou do očí šťouchla čokoláda. Dříve si toho obalu nevšiml, teď mu ale z paměti svévolně vyplula vzpomínka na dětství; na matku, která mu čas od času přesně tutéž čokoládu přinesla. Zamračeně vzpomínku vrátil tam, kam patřila – hluboko do temných zákoutí mysli. Něco ale potlačit nedokázal; chuť. Dlouhá léta sladké nejedl, roztrhnutý obal jej zlákal. Natáhl se pro malý kousek a po krátkém zaváhání si uloupl celou jednu řadu.

Ani nevěděl, proč ruku dětinsky schoval za záda, když po půlminutě uslyšel kroky.

I když Hermiona promluvila přímo k němu, zněl její hlas nepřítomně: „Trochu se zatahuje, ale na déšť to nevypadá.“ Přešlápla. „Jak vlastně poznáme, že je proměna stopy už dokončená?“

Všiml si, že ani teď opravdu není o moc klidnější, škrábala se na paži a celkově se ošívala.

„Po třetím dnu to ověřím.“

„Nelíbí se mi, že je Adam v nemocnici tak dlouho sám, co kdybychom vyrazili už dnes?“

Čistě pro efekt se podíval na budík na navigačním stolku: „Neminula jste se učebním oborem? Měla jste zvolit učitelství; lidé by jistě ocenili, kdybyste jejich dětem předala své vynikající znalosti času. Samozřejmě, že tři dny mají dohromady šedesát čtyři hodin, hlupáci ti, co žijí v přesvědčení, že je to dvaasedmdesát.“

Všiml si, že sebou v jednu chvíli mírně trhla a po očích jí přelétl stín. Odpověď v sobě udusila a zabodla pohled do země. Zřejmě pořád neměla v úmyslu mu sdělit, proč je celý den tak divně nestálá, tak ji k tomu musel vyprovokovat.

„Mimochodem, ať vám tu čokoládu poslal kdokoliv,“ prohlédl si v prstech poslední malou kostičku tak, aby to rozhodně viděla, a konstatoval: „Chutnala docela dobře…“

Zatěkala pohledem a na chvíli mu připadala jako zoufalá laň obklíčená lovci.

„Ta byla moje,“ rozlítostnila se.

„A co s tím uděláte?“ zcela záměrně ji nechal v domnění, že na poličce nic nezůstalo, aby ji rozčílil; kvůli léty ověřené zkušenosti, že ženy jsou tak více sdílné. Mohl ale tušit, že Hermiona do skupiny těch předvídatelných žen tak lehce nezapadne.

Vůbec nepředpokládal, že by její reakce mohla vypadat tak, jak vypadala, ale poznal, že něco chystá, až když už tomu nedokázal nijak zabránit. Zaznamenal v její tváři bolest a odhodlání, když dlaněmi vystřelila k jeho hlavě, prsty se zahákla za krk a překvapivě silně si jej přitáhla do krátkého prudkého polibku. Zaútočila ústy na jeho spodní ret a on se na vteřinu, tvářící se jako věčnost, nezmohl na nic jiného než jen zírat na její zavřená víčka, která se neotevřela ani poté, co se mu podařilo ji od sebe jemně odtáhnout.

Nepotřeboval se nechat pasovat na terč, na němž si Hermiona vybije své frustrace, ale zároveň si uvědomil, že stojí o to vědět, co se jí honí hlavou, a zjistit, čím vlastně Kingsleyho učarovala.

„Budu tady stát, dokud mi to nevysvětlíte,“ upozornil ji, jen mlčení ho tentokrát vůbec neuspokojovalo.

Nevesele se zasmála: „A já doufala, že po tomhle se mnou do večera nepromluvíte.“

„Naopak, ještě více mne zajímá, co vás nutí chovat se tak iracionálně.“

Přešlápla, dnes před ním snad už podesáté. „Že nic, mi asi neuvěříte…“

„Ne, protože tenhle váš výraz jsem už viděl,“ uvědomil si náhle. Neskrývala duševní bolest, ale fyzickou, skrz kterou po jeho slovech na okamžik problesklo překvapení.

„Budu v pořádku,“ pokusila se o jistý hlas, ale její přesvědčivost výrazně narušilo zavrávorání a náhlá nutnost si sednout, protože ji noha odmítala nadále udržet. I když salonek sám o sobě nebyl vůbec velký, k židli dojít nestihla.

„Ano, později snad,“ zavrčel, když ji zachytil a zpomalil tak pád k zemi, „ale teď nejste. To už nepopřete.“

Smířeně vydechla a spustila pomalu hlavu na podlahu. „Od jisté doby mám potíže s nohou. Když v určitém intervalu neutlumím bolesti, utlumí ony mě.“ Pokusila se to zlehčit, ale pomalu ztrácela sílu, protože veškeré úsilí ji stálo udržet klidný výraz. Ještě nikdy nezůstávala bez lektvaru tak dlouho, ani naposledy na hotelu v Sacramentu ne.

„Potíže jakého charakteru?“ všiml si zaťatých pěstí i toho, že se na chvíli ztratila za zavřenými víčky.

„Jedno kouzlo, kterému jsem nestačila uhnout, mi zlomilo lýtkovou kost,“ vysvětlila namáhavě, když přestála první větší nával řezavé bolesti. „Nedokázala jsem to spravit hned, mé znalosti léčitelských kouzel nesahají tak hluboko, abych pomocí nich dala dohromady několik kusů kosti.“ Odmlčela se, aby nabrala dech. „Tak jsem nohu zafixovala po mudlovsku. Sádrou,“ dodala na vysvětlenou. „Ale kost začala srůstat špatně a bolet čím dál víc. Na správnou léčbu jsem neměla dostatek přísad, ale na lektvar proti bolesti už ano.“

„Špatně srostlá kost bolí, ale ne tolik, co čtu ve vaší tváři.“ Zavrtěl hlavou s podezřením, že stále něco tají.

„Čím déle jsem odkládala shánění potřebných přísad, tím více rostly mé obavy z nápravy kosti bez znalostí. Nakonec jsem si zvykla, že co dva dny musím vypít lektvar, a už jsem se léčením nezabývala, ale pokaždé, když účinky lektvaru vypršely dříve, než jsem si vzala další dávku, dostavila se bolest silnější a silnější.“

„A kdy se vám to zranění přihodilo?“

Pevně semkla víčka, když se jí tělem prohnala další vlna řezavé bolesti. Nechtěla mu to říkat, ale ani si nic vymýšlet.

„Před sedmi měsíci.“

Trhla sebou, když z něj spontánně vyletělo: „Vy jste neuvěřitelná! Začínal jsem věřit, že jste chytrá, a vy zatím vyvádíte takovou hloupost, nehodnou ani inteligence horského trolla. Proč jste mi o tom zranění neřekla dříve? Klidně můžete o tu nohu přijít, uvědomujete si to? Nehledě na to, že užíváním bezbolestného lektvaru po delší dobu si na něj vytvoříte pořádnou závislost. To jsem vás nic nenaučil?!“

„Něco přece jen ano,“ vydechla vyčerpaně. Podobná řeč, možná snad obsáhlejší na synonyma k hloupé náně, byla důvodem, proč stále mlčela, ale také nechuť přiznávat vlastní hloupost a porážku, při níž se nechala kouzlem zasáhnout. „Prozradil jste mi způsob, jak minimalizovat riziko závislosti, na který jste přišel za své služby Voldemortovi.“ Připadalo jí správné se o tom zmínit a připomenout mu, že býval stejně nezodpovědný až lhostejný ke svému zdraví. Zapomněla, že některým lidem až dodnes zůstala citlivost na černokněžníkovo jméno. Severus němě zaprskal.

„Vydržíte do večera?“

Hermioně se zatmělo před očima z vyhlídky, že se ještě bezmála půl dne nedočká žádné úlevy. A ke všemu se jí ještě začínal zvedat žaludek. „Pokusím se. Teď, nebudete se zlobit, když přestanu odpovídat? Dělá mi problém nezačít křičet pokaždé, když promluvím.“

„V pořádku,“ řekl, i když se vlastně zlobil. Navzdory tomu, že se vstupu do kouzelných ulic bála oprávněně, nedokázal pochopit, jak se někdo tak bystrý jako ona může chovat podobně nezodpovědně. Jednala proti jeho logice.

Pomohl jí ze země na postel a sám si sedl ke stolu. Čas od času zaznamenal, že ženu zachvátily křeče, ale statečně se snažila nedat nic najevo. Za to si získala jeho obdiv, protože si uměl živě představit, jak moc silná musí být, aby bolesti zvládla maskovat. Několikrát se zkusil postavit před studenty krátce po nevydařeném setkání s Pánem zla, to opravdu nebyly dobré zkušenosti.

Vadilo mu vidět, že trpí. Každé další její trhnutí nebo tichý sten jej nutily přemýšlet, jak může pomoci. Byl rozhodnutý zahodit dva a půl dne přeměny ve chvíli, kdy by se její stav zhoršil, ale dokud měl čas, snažil se přijít na jinou alternativu.

Mohl risknout přemístění z lodi do domu pro něco, čím by jí ulevil; možná by to přeměnu nenarušilo, jenomže pro správné vyléčení Hermioniny nohy potřeboval pomocí diagnostických kouzel zjistit, co s onou kostí doopravdy má. A to ještě netušil, zda by to vůbec pomohlo - sám většinou řešil pouze modřiny, bolest hlavy a přinejhorším i vnitřní krvácení; zlomeniny se mu sice nevyhnuly, ale na ně měl díky Brumbálovi jiného odborníka…

Zarazil se nad směrem svých úvah a střelil pohledem po Hermioně. Sevřená pěst, v níž svírala prostěradlo, a slzy, které už nedokázala nadále zadržovat, jej utvrdily v tom, že není nač čekat.

„Abu!“ zavolal svou domácí skřítku a svým nečekaným výkřikem Hermionu vylekal. Pokusila se posadit, ale uspěla jen napůl. Tázavému pohledu jejích vyčerpaných očí nemohl nic odpovědět, neboť sám úplně přesně netušil, co jeho domácí skřítka svede, nebo přesněji, jestli bude ochotná užít svou skřítkovskou magii na Hermionu.

Po pár vteřinách se před ním objevila malá postavička, pokradmu v rychlosti přelétla pohledem neznámý prostor a uklonila se: „Pán volal?“

„Ano, potřebuji od tebe léčitelskou výpomoc.“

Skřítka vylekaně vypoulila oči a zapištěla: „Pán je raněný?“

„Nejde o mě,“ odvětil klidně a naznačil, že se má otočit.

Jakmile Abu zpozorovala Hermionu, pohladila si netopýří uši a podruhé se zdvořile uklonila v reakci na její tichý pozdrav.

Severus lépe objasnil svou žádost: „Hermiona má pravděpodobně špatně vyléčenou lýtkovou kost v pravé noze. Z určitých důvodů nemůže ani jeden z nás použít svou magii, proto jsem tě přivolal. Jsem si vědom toho, že nikdy nebyla tvá povinnost mi v tomto směru pomáhat, a že ses pro to rozhodla dobrovolně, tak bych tě rád požádal o ještě jednu výjimku.“

Protože se celou dobu díval skřítce do očí, nevšiml si překvapeného výrazu Hermiony, která přemýšlela, proč nedokáže Severus být stejně milý na lidi. Nezněl neupřímně, opravdu skřítku o pomoc prosil.

„Slečna Hermiona vždy byla na Abu hodná,“ skřítka zamyšleně přicupitala k posteli zrovna ve chvíli, kdy Hermioně projely nohou i celým tělem další křeče. Položila drobnou ručku bez zaváhání přímo na zranění.

„Moc hodná,“ horlivě několikrát přikývla: „Ano, ano, Abu ráda pomůže, pane! Ale zlomenina je stará, Abu se diví, že slečna vůbec dokázala normálně chodit. Slečna Hermiona by se měla připravit, Abu musí kost rozlomit, aby ji pak mohla správně spojit.“ Vysvětlila truchlivě.

Severus se neubránil soucitnému úšklebku a prozíravě přistoupil k posteli, aby Hermioně přidržel ruce v živé vzpomínce, že sám poprvé při podobné zkušenosti trhnul rukou a nechtěně skřítku uhodil.

Abu luskla prsty, ne jednou, ale rovnou třikrát, přičemž každé další lusknutí důkladně promyslela. Při prvním lusknutí sebou Hermiona jen škubla, po druhém přerušení kosti zjistil, že je jeho zápěstí svíráno drtičkou v podobě jejích prstů, a nakonec se už naříkavému výkřiku neubránila.

Abu na něj upřela velké oči: „Teď Abu úlomky zase musí spojit, pane.“

Hermiona nesouhlasně zakňourala a Severus pomalu přestával svou ruku cítit. Přesto ji nechával stále na místě jako oporu, a dokonce dívce z náhlého popudu utřel čerstvé slzy z tváří, než kývnul na skřítku. Když Abu sledoval při práci, uvědomil si, že zavolat ji byl šťastný nápad, skřítčí magie byla silnější, dokázali lusknutím prstů přinutit věci k poslušnosti, a to i ve chvílích, kdy by kouzelník potřeboval složité zaříkávání nebo lektvar. Sebekriticky přiznal, že by sám nedokázal podobně odborně Hermioně nohu napravit. Znal teoretický postup pro scelení tříštivé zlomeniny, který byl daleko náročnější než u jednoduché zlomeniny, a právě proto by dlouho váhal se do toho pustit i kdyby mohl, spíše by vymyslel způsob, jak nějakého lékouzelníka přesvědčit, aby se na Hermioninu nohu podíval a nikde se o tom později nešířil.

Po druhém zákroku skřítky upadla Hermiona do chvilkového bezvědomí, které pro ni znamenalo alespoň částečné vysvobození. Kdyby neměl vytrénovaný žaludek, taky by mu asi taky neudělal dobře pohled na prohýbající se kůži na lýtku, když další kousek kosti putoval na své místo.

„Abu je hotová, pane,“ pískla skřítka poté, co na nohu Hermioně položila studený obklad, který ji probudil.

„Slečna bude v pořádku, jen musí odpočívat. Přeje si pán ještě něco?“

Přikývl: „Zítra k večeru se stavím doma, připrav mi na stůl denní tisk za poslední tři dny. Teď můžeš jít, odvedla jsi dobrou práci.“

„Děk-“ Hermiona si olízla vyprahlé rty, „děkuji moc, Abu,“ zachroptěla.

Skřítka zmizela s potěšenou poklonou a rozzářenýma očima.

Hermiona pomalu povolila stisk, z něhož se Severus pokoušel nenásilně vyprostit, a další vděčný pohled obrátila k němu. Viděl, že má jen kousíček k tomu vysypat na něj nashromážděné otázky, jen únava a tělesné vyčerpání jí v tom bránily.

„Pokud budete mít příště problém, tak se ozvěte dříve a netancujte kolem vařícího kotlíku. Dnes vám poněkud vybouchl pod rukama.“

„Děkuji, že jste požár uhasil.“

Mávl rukou, ať to nechá být. Přistavil jí k posteli vodu a doporučil dlouhý spánek, přesto se nemohl přinutit odejít. Povzdechl si způsobem, z něhož Hermiona vyvodila, že se nutí do něčeho, co nedělá rád.

„Ta noha mě mrzí, asi předpokládám správně, že je to pozůstatek našeho letmého prosincového setkání?“ Pomalým mrknutím přisvědčila. „V tom případě se za to omlouvám.“

„Nemusíte,“ zašeptala, příliš unavená, aby větu dořekla. „Ale jsem ráda, že jste to udělal,“ vyslala alespoň myšlenku, o níž si nemohla být jistá, že ji zachytil. Zavřela oči se sotva znatelným úsměvem na rtech; vědomí, že se jí Severus omluvil, odsunulo tepající nohu do pozadí a se slábnoucím zvukem kroků usnula.

Pro zanechání komentáře klikni SEM