Hermiona seděla zády opřená o kmen spadlého stromu, který kdosi zbavil kůry a opracoval do tvaru lavičky. Ruce si zkřížila na hrudi a přes špičky svých kolen hleděla do plamenů malého ohně. Kdyby při ní stálo štěstí, vylodila by se na opuštěné pláži, merlinžel se však do neobydlené oblasti netrefila. Kus od ní, a že si na té vzdálenosti dala opravdu záležet, se bavila skupina mladých lidí. Jen jednou, před mnoha hodinami, za ní tři mladíci zkusili zajít, zda se k oslavě plnoletosti nejmladšího z nich nechce přidat. Předpokládala, že si ji po strohém odmítnutí zařadili někam mezi nafoukané husy, ale necítila sebemenší potřebu jim to vyvracet.

Chtěla být sama; zahloubaná v myšlenkách si občas po holé kůži přejela dlaněmi, jako by se chtěla zahřát, ale tento bezděčný pohyb, kterým se zbavovala náznaku husí kůže, nijak nezpůsoboval chlad. Získala mnoho námětů k přemýšlení, nejvýraznějším a nejaktuálnějším však byla probíhající přeměna její magické stopy.

Byla varována, že stráví tři dny bez kouzel, v momentě, kdy vypila obsah Severusovy lahvičky, si ale neuvědomila, co to pro ni vlastně znamená. Neuvědomila si, že co dva dny užívá lektvar proti bolesti, bez něhož prozatím nedokáže existovat. Proto, dokud ještě mohla, vzala si další dávku, čímž zároveň jeho účinky o něco prodloužila, ale mohla teď jen odhadovat, kdy se zraněná noha znovu ozve.

Původně se plánovala prospat, než se Severus vrátí, ale s vědomím, že momentálně není chráněná ani minimálně, to nedokázala. Nezbývalo jí nic jiného, než se svými obavami čekat.

Až po uplynutí dalších dvaceti minut spatřila v dáli siluetu, která by mohla patřit Severusovi. Osoba si vybrala pro svůj příchod západní stranu pláže, kterou neosvětlovalo žádné světlo kromě ustupujícího měsíce, a ona navíc i před zavřenýma očima viděla plameny, takže trvalo ještě nějakou chvíli, než si byla její totožností jistá. Rozpoznala, že si Severus nese na zádech malý batoh. Podivila by se tomu neobvyklému výjevu, kdyby jí nebylo jasné, že on asi nemíní strávit celé tři dny v jediných šatech, obzvlášť v takovém horkém počasí.

Ještě stále na něm visela pohledem, když míjel slavící skupinu lidí a pomalu dokráčel k jejímu malému tábořišti.

Automaticky jí popřál dobré ráno a ona se neubránila letmému pohledu na hodinky, když mu odpovídala. Zároveň si všimla, že on ty své bystrozorské někam odložil.

„Jste připravena vyplout? Neměli bychom moc dlouho otálet.“

„Přesto bych ještě chvíli zůstala.“ Jeho připomínka se zdála rozumná, i tak se Hermiona zatím nehodlala vzdát svého místa u ohně a země, která se nehoupá.

Něco neurčitě zabručel, ale batoh si ze zad sundal a nalezl si vhodné místo k sezení na druhém opracovaném kmeni naproti ní. Díky ohni mu teď viděla do tváře o něco lépe.

„Jak chcete, předpokládal jsem, že budete chtít na bezpečnou půdu.“

„Vy víte nejlépe, kde jsou vaši kolegové.“

Pokrčil rameny a zůstával potichu. Zdálo se, že je fascinován již skomírajícími, ale stále dovádějícími plameny, usoudila proto, že pokud se nezeptá přímo, svou odpověď nedostane.

„Kolik bystrozorů mě ještě hledá?“

Stiskl rty: „Je vám jasné, že se ptáte na tajné informace?“

Zaváhala, zatím mu nedělalo potíže porušovat svou přísahu, za jeho náhlou neochotou vytušila něco víc.

Přikývla a on se ušklíbl, nic jiného ani nečekal.

„Z našeho oddělení kromě mě ještě dva. Young podle předpisů předal váš popis a magickou stopu americkému ústředí, jakmile délka vašeho pobytu na tomto kontinentu přesáhla jeden měsíc. Organizace amerických bystrozorů je podobná té naší, vyslali za vámi jednu skupinu, takže v současné době je vám na stopě asi sedm kouzelníků, sebe již pochopitelně nepočítám.“

„Ale?“ vycítila, že se tam nějaké ukrývá. Tušila, že něco zamlčuje, protože podle toho, co řekl, by již dávno seděla za mřížemi. Jestli po ní pátrá celá skupina bystrozorů, společnými silami by ji už našli, navzdory jejím ochranným kouzlům. Severus, ačkoliv je ve své práci opravdu dobrý, nemohl překonávat rychleji její nástrahy.

„Ale chtěl jsem si být jistý, že já budu ten, kdo vás najde a poprvé konfrontuje, takže se občas mohlo stát, že nějaká důležitá klíčová stopa – nejčastěji ta magická – zmizela a mí britští i američtí kolegové zůstali odkázáni na zastaralejší a zdlouhavější metody.“

Užasle vydechla a proti své vůli se rozesmála, načež se mu rychle omlouvala, protože si byla vědoma, že se jí zrovna svěřil s něčím, kvůli čemu by přišel na ministerstvu o důvěryhodnost a tedy pravděpodobně i o místo, kdyby se to doneslo k Youngovi nebo jinému vysoce postavenému člověku.

Spíše ji až bolestně pobavilo zjištění, že se celou dobu strachovala z mas bystrozorů, které ale nikdy nepřišly, protože ji Severus před nimi „chránil“ a schovával tak pro sebe.

Nechtěla to déle rozvádět a velice by ji udivilo, kdyby Severus ano. Proto tiše hlesla slůvko „rozumím“ a s další otázkou čekala, dokud jeho pohled neztratil trochu na tvrdosti, kterou vyvolala svým smíchem. Ne však příliš dlouho, aby ona otázka neztratila na své aktuálnosti: „Pořád se teď zmiňujete o magické stopě, myslíte si, že změna té mé něco vyřeší?“

„Pokud se hloupě nenecháte chytit při magické činnosti, jíž byste změnu prozradila, je reálná šance, že bystrozorové ztratí vaši stopu.“

„Ale přesně o tom mluvím, co ten lektvar řeší? Má tvář stále zůstane hledaná.“

„Přece trochu přemýšlejte,“ zamlaskal nespokojeně. „S mnoholičným lektvarem se budete moci pohybovat ve většině kouzelnických oblastí. Mnohem snáz můžeme konfrontovat svědky – bez rizika, že zase někdo skrz okno zahlédne váš obličej. Mimochodem, upozorňoval jsem vás, že je hloupost navštívit Longbottoma bez tohoto krytí.“

Vzdychla, byla jen otázka času, kdy ji tohle vmete do tváře. Ale právem, zaplatili za její přehnanou jistotu ohledně bezpečnosti Nevillova domu.

„Ano, omlouvám se. Ale jsou přece i další kouzelné metody, jak-“

„Už rozumím,“ přerušil ji netrpělivě, „vy pravděpodobně nechápete význam, který pro bystrozory má znalost magické stopy konkrétní osoby. Donedávna tvořila stopa jen doplňující funkci, protože neexistoval způsob, jak ji přímo sledovat. To se ale změnilo, asi jste si všimla, že nyní přemístěním bystrozora jen zdržíte, nikoliv setřesete.“

„To já vím,“ zlořečila sama sobě, že hned na začátku nevyslovila svou myšlenku zřetelněji. „Harry mi prozradil, že odbor záhad už nějakou dobu testuje jedno zaklínadlo, které by mi mohlo velice přitížit.“

Oheň mírně vyhasl, přesto viděla na jeho tvář natolik dobře, že si všimla, jak ohrnul ret a přimhouřil oči. Jasný náznak toho, že řekla něco, co se mu nezamlouvalo, jen netušila, co to bylo – dokud nepromluvil: „Tvrdila jste, že jste mi ze dne vašeho útěku řekla všechno, jak mi potom vysvětlíte, že ve vašem posledním rozhovoru s Potterem o tomto nepadlo ani slovo?“

Vzdychla. Mohla jej odbýt tím, že ji kousavě přerušil zrovna ve chvíli, kdy se o tom zmínit chystala. Vyšlo by to nastejno, ale nechtěla lhát i v tomto.

„To bude tím, že nebyl poslední… Já svůj slib porušila, ještě jednou jsem ho navštívila.“ Při té vzpomínce se otřepala. Tehdy zůstala příliš dlouho v dešti, nastydla a nakonec chytila zápal plic. Zeslábla natolik, že si nedokázala sama pomoci, takže se z posledních sil přemístila k brance domu Harryho a Ginny. Kamarádka ji během odpoledne dala v rámci možností dohromady, ne však dostatečně rychle, aby stihla odejít dříve, než se Harry vrátil z práce.

„Tehdy se zmínil o tom kouzle, protože procházelo poslední fází testování a mělo být co nevidět zařazeno do výcviku bystrozorů a prozrazeno těm stávajícím. Proto jsem se začala přemisťovat na více různých míst před tím cílovým a zůstala v Americe, která mi pro takový případ přišla ideální. Přesto jste mě našel až nepříjemně rychle, takže jsem zapojila veškerá kouzla, abych vás zpomalila. Jste dobrý stopař, ale jste sám.“ Zjistila, že už své uznání dokáže vyslovit bez trpkosti.

„V některých případech je to výhoda.“ Severus propletl prsty na kolenou a sledoval své spojené palce, zatímco mluvil. „I vy za to buďte ráda. Naše střetnutí dopadlo jinak, než jsem čekal. Vaše mysl mi byla uzavřena a vaše činy se neshodovaly s konáním někoho, kdo je vinen a utíká před zákonem. Přesto mé odhodlání vás zatknout nezmizelo. Zachránila vás ta vzpomínka, kdybychom však přišli dva, pravděpodobně byste podobnou šanci nedostala.“

Nenašla nic, co by na to mohla odpovědět, proto se raději rozhodla zabývat vyhasínajícím ohněm. S námahou vstala a protáhla si značně protestující ztuhlé svaly. Z hromady suchých větví, které si po vylodění nashromáždila z blízkého okolí, už moc nezbývalo. Popadla poslední nepříliš hrubé kusy a přihodila je na hromádku světélkujících uhlíků. Jejich žár byl ještě dostatečně silný, aby dřevo chytilo.

„Tak co vás skutečně znepokojuje, Hermiono?“

Už si nesedla zpátky na písek, ale na opracovaný kmen.

„Nebude nad slunce jasné, že se má magická stopa proměnila, když se zčista jasna z lodi úplně vytratí a objeví se jiná?“ pohledem hledala potvrzení, všimla si ale jen lehkého zavlnění rtů.

„Předpokládám, že byste ráda vrátila Hawthornovi jachtu v celku, takže na ni bystrozory nesmíte pustit. Pak ani nedostanou příležitost si ony dvě stopy spojit.“

Přikývla.

Oheň nemilosrdně stravoval přiložené dřevo a znovu oživlé plameny rozehrály na Severusově bledé tváři roztodivnou hru. Ta chvíle by jí přišla i romantická, možná za jiných okolností, s jiným člověkem?

Hořce si uvědomila, že vlastně není nikdo jiný, s kým by mohla podobnou chvíli sdílet; snad by to ani nechtěla.

Ušklíbla se sama sobě a stočila pohled na vodní plochu. Svítání z pevniny se zdálo jiné, přestože mořská hladina odrážela paprsky stejně okázale. Možná to způsobovala nepřítomnost pocitu nekonečnosti, který odjímala pevnina. Nebo to byl čistě jen její dojem…

„Až bude přeměna vaší magické stopy dokončena, myslím, že s trochou opatrnosti můžete vejít ke svatému Mungovi a nijak na svou přítomnost neupozornit.“

„Raději jste měl za Towlerem zajít hned, beze mě.“

„Nevím, co vás vede k předpokladu, že jsem to nezkoušel.“ Potřásl hlavou, aby si z očí odstranil pramen černých vlasů. „Nepustili mě přes práh pokoje.“

„Ale Adam…“

„… se prezentuje jako Towlerův přítel, kdežto já jsem obyčejný bystrozor, a jako takový tam nemám co dělat. Ke všemu je ten člověk v bezvědomí, se kterým si zatím neporadili ani lékouzelníci.“

„Ale vy-“ chtěla dodat něco ve smyslu, že má nějakou teorii, proč Kenneth nereaguje, ale on si to vyložil po svém.

„Ano,“ pokýval hlavou, „předpokládám, že mé schopnosti by si mohly s bariérou toho muže poradit.“

Nechtěla nijak popírat nebo bagatelizovat jeho úroveň nitrozpytu, jen měla obavy, že se Kennetha už neúspěšně snažilo uzdravit několik lékouzelníků, školených podobně skvěle v tomto umění a navíc ještě ve správném léčitelském oboru.

„No… uvidíme,“ na poslední chvíli ztišila hlas, aby tu pochybovačnou poznámku nezaslechl, ale on stejně zůstával myšlenkami v nemocnici u Munga, protože sem tam zaslechla pár slov z jeho polohlasných úvah. Poslouchala jej se zájmem, hlavně poté, co si na chvíli pohrával s možností využití neviditelného pláště.

Rozuměla tomu; sama ze začátku odolávala pokušení požádat Harryho, aby jí plášť na nějakou dobu zapůjčil. Nakonec to neudělala, Harry plášť potřeboval k práci, často s ním sledoval počínání některých podezřelých kouzelníků, a ona navíc nechtěla mít na svědomí případnou ztrátu nebo poškození jeho dědictví po otci.

I Severus nakonec plášť zavrhl, protože by to znamenalo zajít za Harrym a požádat ho o něj…

„Co je?“ zeptal se, nikoliv nevlídně, když už zřejmě doba jejího napůl nepřítomného pohledu jeho směrem přesáhla únosnou společenskou hranici. Očividně nebyla tolik nenápadná…

„Víte, že mě vlastně udivuje, že jste ten plášť vrátil?“ kousla se do rtu, takhle ta věta nevyzněla zrovna nejlépe.

Severusovi se v očích varovně zablesklo: „Chápu, že během vašeho dlouholetého přátelství s Potterem vám mohlo připadat, že brát si věci jiných není nijak špatné, ale ujišťuji vás, že já v tomto směru podobně pokřiven nejsem.“

Musela se hodně přemáhat, aby neobrátila oči v sloup.

„To jsem tvrdit nechtěla. Jen, že mnoho lidí by mělo problém ten plášť odevzdat. Je jediný svého druhu, podobný byste nenašel.“

Pod jeho pátravým pohledem se ošila.

„To vskutku,“ protáhl zamyšleně. „Tak mě napadá, zda jste již přemýšlela, jak se vrah dostal z Kingsleyho kanceláře bez povšimnutí a za tak velice krátkou dobu.“

Nebyla to otázka, ale prosté předsunutí faktu, že by neviditelný plášť mohl poskytnout vrahovi velice účinné maskování. Klidně se mohlo stát, že vraždící osoba zůstávala v místnosti i v době, kdy ji bystrozorové prohledávali, nebo se kolem nich protáhla a odešla. Oba případy měly podmínku - onen kouzelník se musel ukrývat právě a výhradně pod Harryho pláštěm, který jako jediný dokáže odolat veškerým přivolávacím a odkrývacím kouzlům. Nejznepokojivější na tom všem byl však fakt, že ten plášť by si na sebe mohl obléct jen někdo, kdo věděl o jeho existenci a měl zároveň možnost jej získat a posléze zase vrátit zpět.

Tohle bylo něco, o čem nechtěla přemýšlet, natožpak se o tom dohadovat. Promnula si oči a pocítila náhlou potřebu vyplout a zaměstnat se prací.

„Ano, přemýšlela. Narovinu vám říkám, že nejsem ochotna připustit, že vrah použil Harryho plášť. On ani Ginny by to nikdy neudělali. A není více lidí, kteří o plášti vědí.“

„Ale no tak,“ zaprskal a začal vypočítávat: „co vy, já, Longbottom, Weasley…“ a k poslednímu jménu připojil výmluvný podtón.

„Ne!“ zamítla rázně k Severusově zlosti.

„Zřejmě budu muset zajít za Potterem a zeptat se ho, zda náhodou svůj cenný hadřík nepronajímá za galeon.“

Vrhla po něm zlostným pohledem, pak rázně vstala a začala botou hasit oheň tak zuřivě, že vážně hrozilo, že se popálí.

„Za chvíli se úplně rozední, už jsem připravená vrátit se na moře,“ úplně zazdila další možnost debaty na téma Harryho pláště, „dejte si věci do člunu, hned přijdu.“

On ji ale neposlechl, otráveně zakroutil hlavou nad její umanutostí a odstrčil ji od ohniště. Vyndal z batohu láhev pitné vody a následně dřevo důkladně zalil, až zůstal jen špinavý štiplavý kouř.

Sledovala syčivé protestování umírajících uhlíků a trochu se při tom uklidnila. Sama se pak v gumovém člunu ujala pádla a odrazila od břehu k jachtě. Během této doby nepromluvili, pouze při přelézání na jachtu po provazovém žebříku vyslovila několik pokynů, aby se nepřevrhli. Zatímco pak člun vyfukovala, aby jej mohla uklidit na místo, Severus sešel do podpalubí a do jedné z malých kajut si odložil batoh s věcmi.

Připravila jachtu na cestu a stroze muže poučila, jak má loď nadále hlídat. Pak, přestože nebyla unavená, odešla spát na svou obvyklou postel v salonku, kde dlouho ležela otočená čelem ke dřevěné zdi a snažila se přitom na nic nemyslet. Ani počítání do určitého čísla, ani přeříkávání definic různých kouzel ji však nezbavilo tíživé přítomnosti Severusových podezření.

Pro zanechání komentáře klikni SEM