„Šťáva z vlaštovičníku možná… Ale lektvar proti bradavicím? Hloupost… Oddenky zázvoru, routa, ale co bylo to třetí? Něco výrazného a ostrého…“

„To mi nezní jako recept na dobrou večeři, mám na zázvor alergii.“

Zamrkala na svoje prsty, aby si uvědomila, že to nebude její ruka, kdo se po zázvoru osype. Aby se o svém kamarádovi dozvěděla tuto zajímavou maličkost, znamenalo to, že…

„Já jsem to řekla nahlas?“

„Jo,“ protáhl utrápeným hlasem, „povídáš si pro sebe už několik minut.“

Okamžitě jí hlavou prolétlo, nad čím vším se asi v posledních minutách zamýšlela, ale nedokázala si to vybavit se stoprocentní jistotou.

„Já to věděl, červenáš se!“

„Co?“ Rychle si dlaní přejela po tváři, jako by červeň byla něco, čeho se dá zbavit tak lehce. Pak se na Adama zamračila, protože jí jeho obličej mnohé naznačil: „Nemluvila jsem nahlas.“

„Ne, celou dobu jsi zticha, jen sis zamumlala něco o lektvaru, tak jsem toho využil. Šíleně se nudím, všechny spisy jsem přelouskal už snad pětkrát. Kdyby tu byl aspoň Snape, raději hádka než tohle ticho.“

„Musel na ministerstvo, když se ozval Neville, že jemu volala Ginny, protože Harry…“ zatřásla nad sebou hlavou, „zkrátka potřeboval vrátit plášť hned, ne až za dva dny.“

„To jsem z toho vašeho rozhovoru pochopil. Stejně to ale nevysvětluje, proč se červenáš,“ nenechal ji odvést pozornost.

Zamračila se. „Nevím, proč se červenám, stačí?“

„Ne.“

Existují chvíle, kdy by Adama nejraději zaškrtila, tohle byla bezesporu jedna z nich. Momentálně litovala, že loď nemohla zůstat na moři nehlídaná po dobu její a Severusovy nepřítomnosti, a že proto museli poprosit Adama.

Ve skutečnosti ji ale rozčilovalo to, že mu doopravdy nedokázala odpovědět. Věděla jen, že si od okamžiku, kdy se přestali bavit o novinkách, protože Severus odešel, neustále v hlavě přehrává dobu jejich společného ukrývání pod pláštěm v Nevillově obýváku. Každý pohyb, každý krok a zejména chvíli, kdy svou dlaní opatrně reguloval její zrychlený dech. Mohla tak cítit z jeho prstů, že se nedávno věnoval krájení nějakých bylinek pro lektvar, a dohánělo ji k šílenství, že si nemůže uvědomit, co za třetí vůni to vdechovala.

A to příjemné teplo jeho ruky…

Zavrtěla prudce hlavou a zvolila jediný možný únik před Adamovými nepříjemnými otázkami…

* * *

Severus netrpělivě přešlápl přede dveřmi Longbottomovy kanceláře, zatímco se vevnitř ozývaly spěšné kroky. Konečně vykoukla i uřícená hlava: „Moc děkuji, že jste to zvládl tak rychle, Ginny mi už poslala druhého patrona.“

„Pusťte mě dovnitř, nebudu tady postávat všem na očích!“

Longbottom spěšně ustoupil a odhalil tak liduprázdnou kancelář, po zdech ověšenou mnohými portréty dopadených Smrtijedů, a stoly, na kterých se Longbottom zřejmě pokoušel uvařit nějaký lektvar, jinak si ten nepořádek nedokázal vysvětlit.

„Řekněte, ví o tom Towlerově zranění ještě někdo? To, že leží u Munga?“

„Vlastně poměrně hodně lidí, Kennethův otec přece býval bystrozorem, než jej Smrtijedi zavraždili.“

Severus pocítil nutkání zaklít, ale udržel se. Urychleně to však chtělo jiný plán… Napřáhl k muži ruku s pláštěm.

„Nevíte, jak často tahle věc koluje mezi lidmi? Je to velice užitečná věcička, když se potřebujete před něčím ukrýt.“

Znepokojeně zaznamenal, že si Longbottom nejdříve nervózně olízl rty, než mohl odpovědět: „To by dokázala přesněji říct jen Ginny nebo Harry, ten si plášť opravdu hlídá, nikdo cizí se k němu bez vědomí jednoho z nich nedostane.“

„Dobrá… Kdybyste měl zase nějakou novinku, která by v případu mohla udělat více jasno, třeba jak nebo kam zmizely důkazy, tak dejte vědět galeonem.“

„Dám, pokud Savage kolem mě přestane slídit. Předejte tohle Hermioně, prosím.“ S přikývnutím sebral ze stolu podlouhlý balíček a vycouval z kanceláře. Ještě potřeboval dojít k sobě domů dodělat důležitý lektvar, takže až za pochodu zmenšoval obdrženou čokoládu, aby s ní v ruce nevypadal jako idiot.

„Dereku, zrovna tebe hledám…“

Ztuhl v půli kroku a v druhém okamžiku se už téměř tiskl ke zdi, v žádném případě dnes netoužil po další příjemné konverzaci s Youngem, se kterým by se zanedlouho zřejmě srazil.

„…zaslechl jsem o nějaké dnešní akci ohledně Grangerové, můžeš mi to trochu přiblížit?“

„Tady se nic neutají,“ posteskl si vrchní bystrozor. „O nic nešlo, byl jsem zrovna s Ronaldem, když přišlo to anonymní udání. Poslali jsme na místo jednotku, ale Savage se vrátil s prázdnou. Hlídal okolí asi hodinu, zbytečně. Nechápu, jak ty lidi pořád může bavit, neustále si vymýšlet a přidělávat bystrozorům práci.“

Druhý muž zabručel na souhlas. „Škoda, už by to chtělo nějaký pokrok, lidi tě brzy sežerou.“

„Jo, není mi zrovna po chuti, že všechno padá na mou hlavu. Ale pokud vím, Snape dostal ultimátum, tak snad dostojí své pověsti. Pokud ne, vážně se vykašlu na veškeré předpisy, vložím se do toho sám a zapojím třeba i celé oddělení. S trochou šikovnosti to na povrch nevyplave, Věštec by mě odepsal.“

Young byl odměněn nepěkným tichým zachechtáním: „Výborně, tvůj přístup se mi velice líbí. Ale pozor, budu asi jediný.“

Severus doteď naslouchal jen z nutnosti, ono se vlastně nic jiného dělat nedalo, když oba muži debatovali zhruba čtyři metry od něj a blokovali mu cestu k východu. Možnost použít služební letax ani nezahrnul do úvah, neměl v plánu takto okatě sdělit, že se zase objevil na oddělení. Už začínal nabírat na jistotě, že ve falešných důkazech má hůlku nějaký bystrozor, nehodlal nikoho na oddělení předem varovat, že se nyní případem zaobírá více do hloubky.

Na druhou stranu se alespoň dozvěděl, že na Hermionu přišlo udání anonymní, takže by si měl Longbottom udělat pořádek mezi sousedy. Jakmile posléze zaslechl své jméno, dostavila se nutná potřeba zjistit, s kým že se to Young vlastně baví. Ten hlas mu připadal velice povědomě, ale něco v něm mu zabraňovalo přiřadit si ke slovům tvář.

„Před nikým jiným bych to neřekl. Jdu dodělat papíry,“ rozloučil se Young stroze.

Severus už chtěl vykročit, protože jeho nadřízený odcházel a druhý muž zřejmě zůstal stát na původním místě, tudíž jej hodlal nenápadně minout – tak, aby zjistil, komu ten známý hlas patří – ale po jediném kroku jej zarazil jiný výjev. Ve dveřích jedné z kanceláří naproti spatřil Collinsovou, opírala se o dřevo stejně nenuceně jako tehdy v archivu, očividně provozující úplně identickou činnost s tou jeho, čili naprosto náhodnou a nechtěnou špionáž nadřízeného a… koho?!

Když i ona spatřila jeho, nijak ji to nevyvedlo z míry, spíše by řekl, že jej pozorovala se zájmem a ve snaze rozpoznat, co si o vyslechnutém rozhovoru myslí – právě to totiž dělal i on sám.

„Počkej, Dereku, mluvil jsi s otcem? Hledal tě tady už několikrát.“

„Skutečně? To se ke mně nedoneslo.“

„Aha,“ hlas dotyčného zněl rozmrzele, Severus mohl však jen hádat, proč.

„Zaúkoluju všechny, aby ho za mnou poslali, až se objeví příště.“

Daleko vepředu vrzly dveře.

„To udělej…“ zaslechl Severus tichý povzdech. Měl poslední šanci zjistit, kdo je ta osoba. Přelétl pohledem místo, kde stála Collinsová, aby zjistil, že po jejím klidu už není ani památky – velice důraznými gesty mu nyní naznačovala, aby se neukazoval. Skutečně zaváhal, ale nakonec přece vykročil.

Pozdě, chodba zela prázdnotou.

Měl sto chutí zakroutit Collinsové krkem, jako by to však vytušila, i ona zaplula do místnosti za sebou. Už sama skutečnost, že získala stůl v kanceláři přímo v hlavní chodbě, svědčila o tom, že musela od té doby, co jej upozornila v Příčné ulici na tehdy neznámého hotelového recepčního, povýšit. Měl si začít dávat pozor i na ni? Potkával ji nějak podezřele často, ať už na oddělení, či mimo něj. Zatím to však vypadalo, že jen se zájmem pozoruje situaci, i tehdy v archivu… Zastavil se a změnil směr, vzpomněl si, že se chtěl podívat, s kým vším sdílí kancelář, aby zjistil, koho s ním doopravdy před osmi dny zamýšlel Young poslat na výzvědy.

Došel ke dveřím a prozkoumal dlouhou cedulku na zdi: Bystrozorské ústředí, 4. úderná jednotka: Collinsová, Fawcettová, Savage, Williamson, Wright; 4. záložní jednotka a oddělení administrativy: Abernathy, Rivers, Weasley.

Ke každému jménu rychle přiřazoval tvář a aspoň tolik informací, kolik o nich věděl. Jen na Weasleym zůstal pohledem zaražen o mnoho déle, v hlavě mu vyvstalo několik otázek, na které si sám v tuto chvíli nedokázal odpovědět; věděl však o někom, kdo by to dokázat mohl…

O jeden dodělaný lektvar později se vrátil zpátky na jachtu bez jakékoliv námahy a jen s minimálním zvukovým efektem – každé další přemístění na palubu bylo snazší a snazší.

Na přídi našel se opalovat jen bruneta, po ženě ani stopy. Možná zrovna odešla do koupelny?

„Kde je Hermiona?“ zeptal se ostře, sám překvapen tím, že jeho hlas zní znepokojeně.

Hawthorne pokrčil rameny. Přesněji zahýbal lokty, protože ležel s rukama za hlavou.

„Šla přemýšlet.“

„Kam?“ ohrnul popuzeně ret.

Tentokrát už muž vstal. „S vámi to nedělá? Je někde v moři, se rozhlédněte, uvidíte hlavu.“ Sám se hned zahleděl na hladinu s dlaní u čela jako clonou před sluncem.

„Tam!“

Severus si prohlédl místo před ukazováčkem. „Hmm,“ zavrčel, „kdy se hodlá vrátit?“

„Nevím, ale váš tón už mi začíná lézt na nervy. Nešlo by aspoň trochu předstírat, že nejsem obyčejná špína na vaší botě?“

Naklonil hlavu zvědavě na stranu, ten hoch mu snad četl myšlenky?

„Mohu se o to pokusit, ale šlo by to lépe, kdybyste se tak přestal tvářit.“

„To skutečně říká ten pravý… Hleďte, já jsem ochotný zapomenout na to, že jste mě omráčil a přivázal k topení jako psa, takže-“

„Zajisté uznáte, že se omračovací kouzlo ani zdaleka nemůže rovnat tomu, že jste si vy dovolil o mou hlavu rozbít láhev vína,“ odvětil sladce.

„Ne, jsme vyrovnáni. Jen jsem vám tím splatil dluh a také jsem se domníval, že jdete Hermionu zatknout. Chci jen pomoct své kamarádce, nehodlám při každém setkání poslouchat vaše poznámky, které mě mají v jejích očích shodit až někam do Mariánského příkopu.“

Přimhouřil oči, až tak hluboko snad ne. Naprosto by stačilo dno Černého jezera…

„Nevěřím, že vám až tolik vadím, myslím, že se ponižováním druhých jenom bavíte. Ale já nadále odmítám být váš fackovací panák, který se dočká aspoň trochu vlídného slova jen tehdy, když jej na něco potřebujete!“

Adam dlouze úlevně vydechl, očividně mu takovéto upuštění páry udělalo dobře. Jakmile si však zpětně uvědomoval, co a komu to vlastně řekl, do očí mu pomalu začaly vplouvat obavy.

Severus se ale bavil, tohle si k němu jen tak někdo nedovolil, ještě před několika desítkami minut by to neřekl ani do tohoto mladíka. Tak přece jen to štěně jen neňafá, ale dokáže i pořádně zaštěkat… Nyní byl dokonce ochoten vzdát se zábavy, kterou mu poskytovalo jeho popichování, a to jen proto, že se mu brunet dokázal vzepřít.

Napřáhl k muži ruku na znamení míru a i nadále se bavil nad jeho překvapenou reakcí.

Vůbec proto nechápal, proč se v Hawthornově tváři najednou objevilo poznání a přátelský úsměv ihned poté, co nabízenou ruku přijal.

„Omlouvám se za svou prudkost, zřejmě se sečetlo několik faktorů. Otec, nuda, vy… Ale myslím, že jste špatně pochopil, proč tady vlastně jsem. Rád bych vám vysvětlil, že-“

Zmlkl kvůli naléhavému zavolání Hermiony odněkud zezadu, která jím prosila o provazový žebřík, aby mohla zpátky na palubu. Adam odběhl, Severus zůstal na přídi a čekal, dokud se oba nevrátí, aby konečně dal do pohybu oba své plány.

Hermiona přišla zabalená v dlouhé osušce, kterou si přidržovala paží, takže zřetelně zahlédl jistý úraz, za nějž pocítil náhlou potřebu se omluvit, tak také učinil. Nechápavě na něj zamrkala.

„Za vaši paži,“ dodal na vysvětlenou.

Pohlédla na malou modřinu, kterou jí nejspíše způsobil loktem, když uhýbali pod pláštěm před Williamsonem, a mávla rukou.

„Vaše nohy na tom budou nejspíše podobně. Něco nového na ministerstvu?“

Chvíli odolával pokušení, zasypat ji otázkami, prioritu měl však jinou.

„Až jindy. Hlavní je, že se podruhé už nehodlám dostat tak blízko ke kolegům, pokud sám nebudu chtít. Tady,“ zalovil v kapse a vytáhl překvapivě další lektvar. Nemohl by jí přinést někdy něco jiného? „Vypijte to. Změní to stopu vaší magie.“

Osvítilo ji poznání – ta třetí bylina, nad kterou si lámala hlavu takovou dobu, nebyla tak úplně bylinou, nýbrž jejím plodem. Nedokázala si vzpomenout na jméno, protože procházela listy a kořeny. Teď už to do sebe zapadalo…

„K receptu nemají přístup mnozí,“ zamyslela se, přičemž si všimla, že mu zacukaly koutky, „a není ten lektvar náhodou protizákonný?“

„Myslím, že v naší situaci už je to jedno.“

Zamrkala. Ani si nedokázal představit, jak moc teď u ní stoupl v ceně, za což vlastně mohla jen maličkost, prostá volba slov. Tím, že zcela mimoděk označil situaci za „naší“, jí dal jasně najevo, kde je jeho loajalita.

„Nezírejte tak na mě a vypijte to. Lektvar potřebuje tři dny na to, aby stopu přeměnil. Během těch nebudete moci vařit lektvary ani je užívat, kouzlit hůlkou nebo bez ní. Zkrátka nesmíte používat magii,“ shrnul.

Znepokojeně zavrtěla hlavou.

„Budu tady celou dobu s vámi, abych v případě našeho prozrazení oba dostal pryč.“

„Ehm, oba?“ upozornil Adam zakašláním na svou stálou přítomnost.

Severus se k němu otočil, zvuk jeho hlasu jej již tolik nepobuřoval, tudíž necítil ani potřebu se rozčilovat. „Vydržte, pro vás mám jiný úkol.“

Brunet přikývl.

„Ještě bude tak třicet minut trvat, než začne působit, proto se zanedlouho s panem Hawthornem přemístíme. Měla byste doplout ke břehu, abych se mohl vrátit pěšky – sice by jiní lidé ve vašem okolí kouzlit teoreticky mohli, ale vyskytly se případy, kdy i cizí magie vyrušila přeměnu. Nehodlám riskovat, že spadáte do kategorie výjimek, my na tyto komplikace nemáme čas.“

Pobrala dostatek soudnosti a nepřipomněla mu, že se o tom lektvaru před několika málo lety učila pod jeho vedením; během jejich spolupráce nad kotlíkem si totiž stihla vštípit i to, že Severus vlastní stejnou potřebu jako ona – všem v okolí něco vysvětlovat.

Přikývla na srozuměnou, opatrně odzátkovala lahvičku a vypila ji. Když v reakci zahlásila fuj, vzal si to osobně a zpražil ji pohledem, jako by snad za hořkost lektvaru mohla jeho příprava, nikoliv přímo vlastnosti přísad.

„Hawthorne, vím, že jste se vrátil domů teprve před pár dny, ale pokud stále chcete Hermioně pomáhat, měl bych pro vás jednu strážní službu.“

Adam poposedl: „Povídejte, bez té přetvářky se ještě několik dní obejdu.“

„Už víte, že v jedné kouzelnické nemocnici leží svědek, který by nám mohl v budoucnu hodně pomoci. Zapíšete se jako jeho dobrý přítel a nehnete se z jeho pokoje, každou návštěvu včetně doktorů si pořádně zapamatujete.“

„Myslíte si, že někdo bude chtít zkontrolovat svou práci? Ano myslíte, jinak byste to nedělal,“ odpověděla si sama, když na jejím kontě přibyl další pohled - „Jste hloupá, nebo to jenom hrajete?“.

„Udělám to,“ rozhodl se Adam bez zaváhání, „ale nebude problém s tím, že nejsem kouzelník?“

„Ne. Tak se mě chyťte, každá minuta znamená… Vlastně ještě moment, mám vám něco předat…“ V rychlosti uvedl zmenšenou čokoládu zpátky do původního stavu a podal jí ji. „Jak jsem řekl, dojeďte ke břehu a hůlku někam schovejte, ať vás nepokouší. Připojím se k vám v ranních hodinách.“

Poděkovala za doručený balíček a rozloučila se s Adamem. Pak se jala prozkoumat malou obálku připevněnou k obalu čokolády. Podle úhledného písma vzkazu identifikovala pisatele jako Ginny. Potěšeně se usmála.

Neville mi sdělil tu velkou novinu, prý sis našla pomocníka. Myslím, že tohle budeš na nervy potřebovat. G

Když si uvědomila, co za tři dny ji čeká, tak musela dát jejím slovům zapravdu. Mít po ruce sovu, nejspíše by si kamarádce napsala ještě o celý karton.

Pro zanechání komentáře klikni SEM