Píseň v rádiu ne zrovna plynule přešla na další, poněkud hlučnější. Opakující se dunivá melodie se rozezněla pokojem navzdory ztlumenému zvuku a vyrušila ze zamyšlení mladou ženu, která již značnou dobu bez pohnutí seděla na parapetu okna a pozorovala neměnnou ulici. Se zasténáním si promnula ztuhlý krk a proklela dýdžeje, který takto namixoval noční hudbu. Po chvíli mávla hůlkou a rádio pro jistotu vypnula, nejenže neměla podobné hudební žánry ráda, ale mohla by probudit sousedy v okolních pokojích. Zdi tohoto hotelu architekt navrhl pozoruhodně tenké, nestačila se divit, co všechno za dobu svého pobytu už slyšela.

Při pohledu na malý budík u postele se neubránila bolestivému píchnutí u srdce. Ne proto, že by snad pro ni byla čtvrtá hodina ranní něčím důležitá, to ji bolelo vědomí, že v Anglii je čas jiný a její přátelé možná zrovinka sedí u společného oběda, zatímco ona je sama. Ale mohla je vlastně ještě nazývat svými přáteli?

Neviděla je už strašně dlouho, a přestože na poslední setkání neměla nejlepší vzpomínky, moc se jí stýskalo. Bohužel si byla téměř jistá, že její stesk nikdo nesdílí.

Rok… Už celý dlouhý rok trval tento její „výlet“. Utíkala - obviněná z vraždy, zrazená nejlepšími přáteli a s jedním z nejlepších bystrozorů za patami. Na dlouhou dobu se stala dennodenní ikonou titulních stránek snad všech kouzelnických novin. Díky jejímu případu se spojilo několik bystrozorských oddělení, hledalo ji nespočet nejlepších detektivů a soukromých oček z obou světů.

Aby taky ne, vždyť přece zabila ministra kouzel!

Alespoň tuhle nálepku dostala při soudním přelíčení nejvyššího Starostolce, a pod tímhle ji také znal celý svět. Doby, kdy bylo provoláváno její jméno, jako hrdinky druhé války, dávno pominuly.

Jak se jen do toho namočila? Milovala přátele, zbožňovala školu, toužila být uznávaná. A teď… jediná věc, pro kterou si na ni občas někdo vzpomene, je doba jejího úspěšného utíkání před zákonem. Tím se sotva někdo může chlubit.

Kéž by to celé byl jen hloupý vtip. Kingsley byl její přítel, tak jak si někdo může myslet, že by ho dokázala zabít? Jenomže všechny důkazy ukazovaly na ni. Otisky na vražedné zbrani, čas smrti i mnohá svědectví.

Už před dvanácti měsíci před procesem jí vlastní právník oznámil, že zde není východisko a ona v každém případě skončí v Azkabanu. Nezbylo jí nic jiného, než utéct, vytrvat a doufat, že se najde někdo, kdo by přeci jen věřil jejímu tvrzení.

S hlubokým povzdechem opustila své místo u okna a vydala se do koupelny. Neměla v úmyslu probdít celou noc, teď už s tím však nemohla nic udělat. Připomněla si, v kolik měla vstávat a rovnou tak zamítla i pokus o usnutí, spát dvě hodiny opravdu nemělo cenu.

Už oblečená se posadila v malém obýváku hotelového pokoje a na stůl si rozložila velikou podrobnou mapu Spojených Států Amerických. Ve většině z padesáti států bylo zakresleno několik červených křížků s různými daty - takto si značila místa, kde se již skrývala. Předpokládala, že ta místa už bystrozorové zabezpečili a není tedy moudré se tam nejméně několik let vracet.

Většinou si vybírala méně známá města a vesnice, přesto se občas chtěla podívat i někam jinam, než do zapadlých špinavých motelů a ubytoven. Před dvěma dny zvolila Monterey v Kalifornii. Okolí hotelu a několik místních pamětihodností, které stihla navštívit, na ni udělalo velký dojem, už si ale zvykla, že nemůže nikde zůstat moc dlouho. Z představy té hromady bystrozorů, která se za několik hodin v tomto pokoji bude potloukat a pátrat po důkazech její přítomnosti a případných náznacích o dalším jejím úkrytu, měla husí kůži.

Zběžně přelétla pohledem po modrých křížkách, budoucích možných úkrytech, a nejvhodněji se jevil jeden v Alabamě. Slunná Kalifornie si ji ale získala. Po dlouhém uvažování zakroužkovala nápis Sacramento a dopsala datum. Když riskovat, tak pořádně!

Znovu pohlédla na záplavu křížků a do mysli se jí probily otázky, nad nimiž v minulosti strávila hodně času a pokaždé se je raději snažila odstrčit někam do zapomenuté části mozku.

Jak dlouho ještě dokáže utíkat? Copak tohle byl nějaký život? Pokud v brzké době nenajde nějaký způsob, jak se zachránit, tak se buď zblázní, nechá se zavřít, nebo se rovnou oběsí. Všechny tři možnosti vyšly na stejno. Přesto se jedna možnost jevila nepravděpodobněji - byla jen otázka času, než ji najdou. Sice měla na své straně štěstí, hromadu znalostí a také pár zkušeností, brzy to však nebude stačit. Dokázala si přesně vypočítat, kdy bystrozorové rozluští všechny maskovací manévry a narazí na její přemisťovací stopu, a ta doba se neustále zkracovala. Ze začátku mizela z místa na místo i po půl dni. Bystrozorů, přiřazených k dopadení vraha ministra, byly desítky, měla však na své straně jednoho z nich – zkušeného nováčka Harryho Pottera. Pomáhal, jak se dalo, zakrýval její stopy a vytvářel jiné, vedoucí do neznáma. Na ni pak už zbyli jen mudlovští strážci zákona a kouzelníci, hledající pomstu na vlastní pěst. Harry však brzy přišel na to, že takový tlak na svou osobu nemůže dlouho ustát, porušoval bystrozorskou přísahu, na každém kroku ho sledovali novináři, a protože by si s Ginny rádi založili rodinu, nemohl na sobě držet břímě Hermionu. Jako jeden z mála zůstal neoblomný v názoru na její nevinu, tak jí předal co nejvíce rad, triků a vychytávek, s omluvou jí vysvětlil své rozhodnutí, a pak se jejich dlouholetého přátelství veřejně zřekl. Pochopila jeho důvody, věděla, že kdyby dokázala svou nevinu světu, zase by při sobě stáli jako dříve, uvnitř se ale cítila prázdná.

Začala se protloukat sama, pomalu se učila utíkat před zákonem a zvládala to tak dobře, že mohla strávit na jednom místě i více než týden. Dařilo se jí celkem obstojně přežívat se svým cejchem.

Pak ale přišel On. Mozek, který se více než rovnal tomu jejímu. Mozek Severuse Snapea.

Ano, nikdy by neřekla, že právě on bude její největší noční můrou. Po závěrečné bitvě druhé kouzelnické války – Bitvě o Bradavice – se postavení největšího postrachu většiny bradavických studentů obrátilo o sto osmdesát stupňů. Pro ni, Harryho i Rona bylo obrovským překvapením, že Snape útok Nagini přežil, když ho viděli na vlastní oči naposledy vydechnout a umřít. Jenomže to by nebyl správný mistr lektvarů, kdyby neužil protijed na uštknutí Voldemortova mazlíčka a zároveň lektvar vlastní výroby, navozující opravdovou, leč přechodnou smrt, dostatečně věrohodnou pro Toho-jenž-je-navždy-pryč. Poté, co se zakrvácený probudil na studeném stole patologie v nemocnici U sv. Munga, k smrti vyděsil její dva pracovníky a odkráčel domů, se Harry postaral o to, aby se svět dozvěděl pravý Princův příběh a využil veškeré své Voldemortovou smrtí posílené moci ke kompletnímu vymazání Snapeových trestních záznamů. Alespoň tak se snažil napravit všechny křivdy, kterých se na něm dopustil nejen on sám. Mezi nimi nikdy nevzniklo přátelství, začali se však navzájem respektovat a uzavřeli mír. Svobodný Snape se vzdal svého ředitelského i profesorského postu, protože o ta místa ve skutečnosti nikdy nestál. Díky svému příteli, Kingsleymu Pastorkovi, dostal místo u bystrozorů. Začal pomáhat se zatýkáním uprchlých Smrtijedů a v mnoha případech vystupoval jako svědek. Mstil se za všechny křivdy tak urputně a bravurně, že na oddělení dostal přezdívku Lovec.

Před šesti měsíci ho Derek Young, nynější vedoucí odboru bystrozorů Velké Británie, nasadil na ni s jistotou, že dostojí své pověsti a uloví pro spravedlnost i ji.

Samozřejmě nevěřila, že je to náhoda, určitě si její případ sám vyžádal. Pro něj byla jediným cílem ona – osoba, která zavraždila jeho přítele.

* * *

Seděla na strohé posteli v zadržovací cele a čekala na svůj poslední rozhovor s advokátem před soudem, když jí dozorující bystrozor ohlásil návštěvu. Vzhlédla k příchozí osobě s nadějí, že konečně přijde nějaká dobrá zpráva. Když rozeznala totožnost příchozího, nebyla si jistá, co by měla říct. Jakmile ale Snapeův obličej ozářilo světlo jediné pochodně v místnosti, pochopila, že nemůže počítat s pomocí ani od něj. Zoufalství ji pohltilo zase o něco více.

„Když vás teď vidím, je dobře, že mi kolegové odebrali hůlku.“

„Severusi, já –“

„Mlčte!“ uťal muž nemilosrdně její pokus o vysvětlení.

Ještě nikdy ji tón něčího hlasu tolik nevylekal. Krev jí ztuhla v žilách. Nechtěla se nechat zastavit, přece někdo musí poslouchat!

Promluvil dříve, než nabrala ztracený dech: „Netuším, proč jste to udělala. Kingsley vám věřil.“ Jeho pohled ztvrdl pomstou. „Modlete se, ať vás Starostolec odsoudí na doživotí, s ničím menším se nesmířím a pokud někdy opustíte zamřížované prostory, osobně se postarám o nápravu podobného omylu.“

Rozklepala se jí brada potlačovaným pláčem. Zabil by ji?

Ale proč? Je nevinná!

Snape už zřejmě neměl potřebu pronášet více slov, otočil se na podpatku a zamířil k východu.

„Vy tomu nerozumíte! Severusi, prosím!“

Na zvuk svého jména se ještě ohlédl. Krátce ji sjel pohledem.

„Mělo by vám být více než jasné, že jste ztratila právo mne takto oslovovat.“ Zkřivil rty pohrdáním a zabouchl těžké dveře zadržovací cely.

* * *

Když o několik hodin později utekla, věděla, že se už Severusi Snapeovi nikdy nesmí dostat pod hůlku. Dlouho si marně lámala hlavu s tím, proč ji neodvlekl na ministerstvo, jakmile po soudu zmizela. Až od Harryho se dočkala překvapivého vysvětlení, že nemůže, jelikož je vázán k oddělení pětiletou Povinnostní listinou a oněch pět let ještě neuplynulo.

Brzy ale pochopila, že to není nejdůležitější věc, jíž by se měla zaobírat, a pustila ho z hlavy.

Až po půl roce se znovu připomněl, když mu jen o vteřinu unikla s hlubokým šrámem na lýtku.

Byl jiný než ostatní bystrozorové, Voldemortův výcvik vzal za své. Jemu nebylo lehké se skrývat. Musela zdokonalit svou ochranu, používat více kouzel, ale opatrně, aby ji právě to neprozradilo – znovu zúročila roky strávené v knihách. A především už na jednom místě nemohla zůstat déle než šestatřicet hodin.

Mnohokrát měla namále, v těch chvílích zcela vážně uvažovala, že se mu vzdá. Dosud relativně snesitelný život, jejž mohla s trochou nadsázky nazývat cestou kolem světa, se smrskl na jiné město a hotel každou noc. Za tak krátký čas se nedalo stíhat téměř nic a ona na takový život stavěná nebyla.

Zatím nakonec vždy zvítězila ta část, která chtěla světu dokázat, že ona vrahem není.

Nikdy dříve se přeci nevzdala.

Sbalila mapu a všechny protokoly i důležité papíry, týkající se jejího případu. Nebylo snadné je sehnat a ty nejdůležitější stejně neměla, protože se nemohla ukázat v bystrozorském archivu. Všechny zápisy už znala nazpaměť, a kdyby nevěděla, že je nevinná, odsoudila by se sama. Proč si někdo dal tu práci a nastražil to na ni? Proč ona? A proč Kingsley?

Však na to jednou přijde a ten někdo za to zaplatí, ať už ji to bude stát cokoliv a měla nad tím strávit celý zbytek života.

Před odchodem po sobě vymazala všechny stopy a vyčarovala ty falešné. Bylo to zbytečné, ale aspoň na chvíli to muže a ženy zákona zadrží.

Krátce před šestou hodinou ranní vyšla z hotelových dveří se zaplaceným účtem. Přemístila se z první zapadlé uličky na nejbližší autobusové stanoviště, kde již od večera měla zarezervovaný lístek. Cestovala dálkovými autobusy ráda, hlavně poloprázdnými. Dnes ale neměla moc štěstí, celou cestu do ní hučel nějaký postarší muž, který nevzal na vědomí ani ty nejokatější snahy o ukončení konverzace. O několik hodin později vystupovala na malém stanovišti ve městě, o kterém donedávna nikdy neslyšela, s hlavou hrozící explozí. Zalitovala, že si nemůže jednoduše obstarat lektvar. Mudlovské chemii nevěřila ani trochu, otec dentista měl docela jasnou představu o jejím složení a neváhal se o to se svou rodinou podělit. Přesto se stavila v lékárně pro nějaké tabletky a na chvíli si sedla k venkovnímu stolečku docela seriózně vyhlížející kavárny.

Červen byl v plném proudu, lidé kolem ní si užívali slunce a děti volnějšího programu na školách díky blížícím se prázdninám. Pozorovala štěstí v jejich tvářích a tolik toužila cítit se také tak. Rychle si připomněla, že míří do hlavního města Kalifornie.

V přízemí jednoho z panelových domů poblíž kavárny si v hlavě vybrala několik míst a na konec vzniklého seznamu zařadila Sacramento.

Pak se vydala vstříc opravdu dlouhému přemisťování…

Pro zanechání komentáře klikni SEM