Po opuštěné polní cestě jel už nějakou chvíli krokem červený kabriolet. Auto zastavilo u jediného rozcestí široko daleko a vylezl z něj muž v obleku a s mapou v ruce; vypadalo to, že má nějaké potíže. I náhodnému pozorovateli muselo dojít, co se muži přihodilo, když vytáhl z kufru černý kanystr. I z dálky na něm byl znát vztek. Zamknul vůz a po krátkém prostudování mapy se rozešel odbočkou pryč.

Po sto metrech mu však cesta před očima najednou zmizela. Zatřásl hlavou, ustoupil několik kroků vzad a byl nucen si protřít oči – silnice se znovu objevila. Chvíli trvalo, než se odvážil vykročit vpřed a tentokrát o něco dál, ale stejně zastavil, několikrát se zhoupl na špičkách a rozhodl se vrátit k autu. U kapoty se prudce zarazil, zvedl malý lístek a nevěřícně si jej několikrát přečetl. Zahodil jej na zem, rozhlédl se kolem, hned ale raději vlezl zpátky do auta a sešlápl plyn, aby z toho podivného místa co nejdříve zmizel.

Neville Longbottom stál u okna, ze kterého měl perfektní výhled na kraj vesnice a onu silnici. Věděl, že onen lístek obsahoval pozdrav a zprávu o doplněné nádrži, i to, že muž brzy zapomene, že vůbec kdy v těchto končinách zastavil.

Vesnice, kde Neville žil se svou ženou už dva roky, zůstávala očím obyčejných mudlů skryta. Když náhodou nějakému nešťastníkovi poblíž hranic došly pohonné hmoty v autě a vydal se špatným směrem, zadržely jej mudly odpuzující kouzla.

Brumbálova alej se začala budovat krátce po válce jako nové útočiště pro všechny, kdo přežili útoky Smrtijedů, ale zůstali bez domova. A protože se za války mnohem častěji stávaly terčem rodiny, jež žily v mudlovských městech a vesnicích, daleko od jiných kouzelníků, mnoho lidí se rozhodlo přestěhovat. Příbuzní a známí se sestěhovávali dohromady, takže vznikaly další a další ryze kouzelnické vesničky, které se měsíc po měsíci nadále průběžně rozrůstaly.

Brumbálova alej zatím byla ze všech největší; celé území si vzalo pod ochranu ministerstvo kouzel a majitelé domů přijali i další opatření, například protipřemisťovací bariéry a hesla k letaxovým sítím.

Vzdychl a sklouzl pohledem na své přátele za sebou. Ron Weasley v křesle zaujatě naslouchal Seamusovým detailním popisům použitých triků Kenmarských Poštolek v posledním zápase a dlouhé vlasy, se kterými by už brzy mohl konkurovat svému nejstaršímu bratrovi, mu zakrývaly levou stranu krku, kam jej při jedné potyčce zasáhl Smrtijed černou kletbou. Díky této jizvě jej noviny velmi rády označovaly za vysloužilého bystrozora, on přitom jenom přešel z aktivní služby do kanceláře, kde se mimo jiné staral o tipy od kouzelníků, kteří tvrdili, že znají Hermionin úkryt, či ji zahlídli někde ve společnosti. Většinu z nich rovnou smetl ze stolu, ale občas vyslal nějakého kolegu na průzkum.

Třetí muž, Dean Thomas, se také do diskuze často zapojoval; nevypadalo to, že by se chystali končit.

Neville rukou sevřel za sebou roh parapetu, aby si zabránil začít pochodovat po místnosti jako lev v kleci – přece není možné, aby měl takovou smůlu podruhé! Posledně, když na Hermionu čekal, taky přišli tady ti tři na návštěvu a veškerá jeho snaha se jich nápadně i nenápadně zbavit šla do háje ihned v základu.

Frustrovaně vydechl, ani Dean ani Seamus to však nezaznamenali. Ani náhodou by si před nimi nepovzdechl, jak rád by býval šel na onen famfrpálový zápas s nimi, kdyby věděl, co tím způsobí. A to navíc museli přivést i Rona. Jestli Hermiona vpadne do této společnosti, rozsekají ji na nudličky…

„Neve, dneska jsi nějak zticha?“ všiml si konečně Dean.

„Jo, jak už jsem říkal, nevybrali jste si nejvhodnější chvíli k návštěvě, pánové. Vůbec mi není dobře,“ obratně nasimuloval ztrhaný výraz, ale pravděpodobně s tím měl začít dříve.

„Nehraj to…“ ušklíbl se Seamus a Ron mu okamžitě přizvukoval: „Přesně, ty určitě čekáš nějakou babu! Slyšel jsem, že se do toho nového domu přistěhovala-“

„Nech toho!“ ohradil se Neville s náhlou prudkostí.

„Že bych se trefil? Tak to vysyp, která to je?“

Nic horšího teď Ron nemohl říct. Neville stěží krotil svůj odpor. Měl Rona hodně rád, přeci jen se znali už téměř třináct let, ale nikdy neschvaloval jeho chování k Hermioně.

„Jsem ženatý, Ronalde, taky bys to mohl zkusit. Aha, já zapomněl,“ teatrálně se plácl do čela, „tys měl skvělou holku – snoubenku, na kterou ses vykašlal, protože jsi naprostý tupohlavec!“

„Podvedla mě,“ ohradil se už tišeji.

„Ty svatoušku… I kdyby to tak bylo, vůbec se jí nedivím.“

Ron teď mlčky studoval konečky svých prstů, Dean se marně pokoušel skrýt své pobavení, ale Seamusův úsměv vypadal až moc křivě.

„Tak vidíš, to by si dal, mít takovou manželku. Naprosto tvé chování schvaluju, dobře, že ses jí zbavil, hnusné vražedkyně.“

„Nemluv o něčem, o čem nevíš ani za zrnko máku!“ Atmosféra v místnosti rázem zhoustla do břečky bláta po velmi dlouhém dešti.

Seamus se postavil: „To říká ten pravej, my u soudu byli na rozdíl od tebe celou dobu.“

„A jak všichni dobře víme, Starostolec je neomylný!“ Neville zuřil i přes vědomí, že si tu hádku zavinil sám. Od poslední rozepře, kterou vedli před mnoha měsíci, se všichni čtyři Hermioninu jménu v jakékoliv podobě a souvislosti vyhýbali. Ale jelikož měl už od rána Hermioniny dnešní návštěvy plnou hlavu, jednoduše z něj ta kritika na Ronovu adresu vylítla, aniž by o následcích více přemýšlel. Musel to co nejrychleji ukončit.

„Ona to neudělala,“ vrátil se k normálnímu tónu, „ale v tomhle se my čtyři prostě neshodneme. Dnes mi opravdu není dobře, mohli byste odejít?“

„Jop!“ plácl se Dean do stehen. Vstal, pohotově popadl Seamuse za košili a doslova jej vystrkal z obýváku, nevšímaje si jeho protestů.

„No,“ odkašlal si Ron a také se zvedl, „asi máš pravdu, neshodneme se… V mnohém. Takže se asi uvidíme až na schůzi. A ven trefím.“

Neville střelil pohledem po hodinách, ukazovaly čtvrt na tři.

Hermiona opatrně zavřela sklepní dveře, sešla dolů a pod schodištěm se opřela o stěnu. Neměla poslouchat, nezískala tím vůbec nic a ještě ji to úplně rozhodilo.

„Hermiono, jsi tady?“ Neville nakoukl do sklepa, kterému dočasně kvůli Hermionině příchodu odebral protipřemisťovací bariéru.

Ještě se několikrát nadechla, než se příteli ozvala a došla k němu. Po krátkém přivítání se s obavami zeptal: „Čekáš dlouho?“

„Ne,“ zalhala, „zaslechla jsem nějaké hlasy, tak jsem raději chvíli počkala dole.“ Nechtěla, aby věděl, že poměrně velké části rozhovoru byla svědkem. Sama toužila všechna slova i hlasy zapomenout.

„Bylo tu pár kamarádů, nezval jsem je.“

„Nic se přece nestalo,“ předstíraným úsměvem se ale pokoušela uklidnit více sebe než jeho.

„Sedni si, nemáš žízeň?“ zavrtěla hlavou a obsadila místo přímo naproti krbu.

„No, já se napít potřebuju.“ Odskočil si, nejspíše do kuchyně, a zpátky se vrátil během chvíle se sklenicí vody.

„Promiň, jen mi nějak po… rozhovoru se Seamusem vyschlo v krku.“

Tomu se vůbec nedivila, možná si to ani sám neuvědomoval, ale v jednu chvíli na Seamuse vyjel opravdu hlasitě.

V němé shodě opustili toto nepříjemné území.

„Je milé vidět na vlastní oči, že jsi v pořádku. Jak se ti daří, máš všechno, co potřebuješ?“

Vděčná za jeho starostlivost dotkla se jeho paže. „Daří se mi v rámci možností docela dobře. Nedávno mi sice došlo několik přísad do lektvarů, ale to už jsem vyřešila.“

„A proč ses neozvala, pomohl bych.“

O téhle možnosti samozřejmě uvažovala, dva důvody jí však použít galeon zabránily. Rozhodně nechtěla Nevillovi přiznávat, že o něm ve slabé chvilce pochybovala. Však to byl jen okamžik. Druhým důvodem samozřejmě byla Nevillova bezpečnost, rozhodla se ji neohrožovat kvůli něčemu, co mohla vyřešit i jinak. Pak se zamyslela: „Víš, nebýt jisté nedávné události, pravděpodobně bych zde nebyla ani dnes.“ Mnohem lépe se cítila se Severusem na chodníku.

„Máš jištění? Harry se umoudřil?“

Ohnula ret: „Ne, Harry ne.“ Neville nějak moc dobře dokázal číst mezi řádky.

Muž se usmál. „Ten kdyby věděl, že Ginny…“

„Jo,“ ztratila se v představách, jak by Harry asi na takové zjištění zareagoval, když žije v domnění, že svou rodinu dokázal udržet dál od případu, který smrdí.

Raději ne…

„Nechci být nevděčná, ale neměla bych se tu zdržovat příliš dlouho. Co jsi objevil?“

Neville poposedl: „Předvčerem jsem potřeboval z archivu odnést nějaké složky – vlastně nepotřeboval, ale chodím tam pravidelně, abych měl přehled o tom, zda se někdo zajímá o Kingsleyho vraždu – a všiml jsem si, že je odnesl Snape. Ale to tebe, jak vidím, nepřekvapuje.“ Prohlédl si ji dřív, než si stihla připomenout, že by o tomhle vlastně neměla nic vědět. Pokrčila nevinně rameny.

„Ono ani tak nejde o to, kdo si ty důkazy vyzvedl, ale co si vyzvedl.“

Sklonila hlavu pod náhlou vlnou zklamání, pokud to měla být ona novinka, kterou jí Neville chtěl sdělit, tak tady zbytečně ohrožovala hned několik lidí. Tato informace by byla důležitá, kdyby o ní už několik dní nevěděla.

„Zaujalo mě, že je seznam obsahu krabice tak krátký, jinak bych to ani nezkoumal. Škoda, ale nemůžu ti říct víc, viděl jsem jen popisky.“

Přikývla na znamení vděčnosti, vnímala však sžíravé výčitky právě kvůli její absenci.

„To ale rozhodně není něco, kvůli čemu bych tě sem tahal…“ znovu se napil, ale ztuhl při pokládání skleničky na stůl.

Oba dva se vyděšeně otočili ke dveřím za jejich zády, protože zaslechli kroky na chodníku v zahradě. Hermioně v hlavě v několika vteřinách proběhly desítky možností, kam utéct a schovat se – jedna hloupější než druhá.

Pak v zámku zarachotily klíče a neozvalo se žádné hlídací kouzlo. Pozpátku do obýváku vešla žena středně vysoké postavy s dlouhými tmavými vlasy zapletenými do copu, když se otočila a zaznamenala návštěvu, v její tmavší indické pleti se objevilo nehrané překvapení: „Oh, Hermiono, ahoj. Opravdu jsem nečekala, že tady budeš.“

Neville ze sebe vypravil opravdu procítěné „uffff“ a prudce zabořil hlavu do měkkého opěradla. „Právě jsem málem dostal infarkt,“ zaúpěl.

„Já se omlouvám, Parvati, vůbec jsem sem neměla chodit a takhle vás ohrožovat.“

„Nevadí,“ ujistila ji černovláska.

„Moje chyba,“ houkl Neville, „měla ses vrátit až večer, nechtěl jsem tě do toho zatahovat.“

Pokusila se o gesto rukou, ale se třemi taškami se to dost dobře nepovedlo. „Hned se vrátím, jen si odložím nákup.“ Odběhla.

„Tak záloha, jo?“ rýpnul si Neville polohlasně.

Pokrčila rameny, aby dala najevo, že absolutně nechápe, jak Severusovi mohla Parvati ujít.

„Lásko, jak jsi přišla?“ zavolal na ni přes rameno.

„Přes zahradu od Lenky, potřebovala podpořit, zase se pohádala s Rolfem kvůli jeho otci a dědovi.“

Na vteřinu přemohl Hermionu hlad po nových informacích ze života přítelkyně.

„Rolfem?“

Za několik okamžiků byla Parvati zpátky: „Jo, ministrovým synem. Už nějakou dobu s ním chodí, ale já tomu moc šancí nedávám. On se pořád se svým otcem nemůže shodnout, Lenka je z toho zralá na lektvary. Co řešíte?“ zajímala se pro změnu ona.

„Vidíš, musím to Hermioně dopovědět.“ Počkal, dokud si Parvati nesedla na gauč, a spustil: „Před dvěma týdny vyrazil Kenneth Towler na dovolenou se svými přáteli do Skotska, druhou noc jejich pobytu pod vlivem alkoholu sedl uprostřed noci na koště, narazil do útesů a zřítil se z úctyhodné výšky na zem. Kromě jiného si přivodil rozsáhlá zranění hlavy; být to mudla, už nežije. Naštěstí ale nezemřel díky pohotovému zásahu jeho staršího bratra, který jej neprodleně přepravil k Mungovi.“

Hermiona zaujatě poslouchala, Kenneth Towler byl jeden ze svědků, který u soudu potvrdil její přítomnost v ministerské kanceláři v přesný čas Kingsleyho smrti, takže to, že o něm Neville mluví, určitě mělo dobrý důvod.

„To mě mrzí,“ řekla a myslela to upřímně, přestože Towler vypovídal proti ní.

Neville pokrčil rameny: „Já soucítím s jeho rodinou, ale je pravda, že si za to Kenneth může z velké části sám. Fyzicky je téměř v pořádku, s většinou jeho zranění se už lékouzelníci dokázali vypořádat, ale přestože tomu nic nebrání, ještě se neprobudil.“

„Nějak to nechápu,“ přiznala se.

„Léčitelé si tedy myslí, že je jeho neustálé bezvědomí psychického původu – že se sám nechce z nějakého důvodu probudit. Proto začali s opatrným zkoumáním jeho myšlenek a narazili na zdařilý pokus o úpravu vzpomínek. Normálně by to nezkoumali nijak důkladně, přeci jen úprava vzpomínek v drobné míře u nás trestná není, ale vzhledem k jeho stavu byla výjimka nutná. Je to ale obtížné a zatím nedokážou vůbec říct, jak stará ta úprava mysli je a co upravuje. Ty to ale víš, že?“

Rychle pokývala hlavou.

„Kdyby se jim povedlo ty vzpomínky rozmotat, myslím, že by ti to hodně pomohlo. Díky Towlerovi bys mohla zpochybnit důvěryhodnost i ostatních svě… No, to snad ne!“ zavrčel. Poplašná kouzla, oznamující příchod vetřelce s nejasnými útočnými úmysly, se rozezněla celým domem, Hermiona tentokrát neměla ani čas přemýšlet o skrýši, příchozí kouzelník byl příliš rychlý. To ji ale paradoxně spíše uklidňovalo, protože dotyčný pravděpodobně znal heslo vstupních dveří.

Neville se postavil před ni s hůlkou v pohotovosti, Parvati dokázala aspoň vypnout nervy drásající alarm, než do dveří vpadl muž v černých kalhotách a košili.

„Co chcete, Snape?!“ vyštěkl Neville.

„To je v pořádku, je tady se mnou,“ rychle se snažila ujasnit situaci, dokud se nestalo nic zlého. To ale ještě netušila, proč sem Severus přišel.

Okamžitě vyhledal její oční kontakt: „Seberte se, musíte ihned pryč, míří sem bystrozorové…“

„Co?!“ Hermioně se sevřelo hrdlo. „Jak to?!“ nebyla ve vesnici ani půl hodiny, jak na ni mohli přijít?

„Náhlá akce v této lokaci není náhoda, když jste právě tady. Longbottome?“ rozhlédl se po místnosti, ale marně – Neville se vytratil už po první větě s tichým a nikým nezaznamenaným povzdechem: „U Morgany, tady je to dneska horší než 1. září na King’s Cross!“.

Severus se zamračeně otočil na Parvati, která se snažila splynout s pohovkou. „Jak daleko sahá vaše protipřemisťovací bariéra?“

„K plotu.“

Hermiona si povzdechla, ta vzdálenost byla příliš riskantní, protože by je někdo z cesty mohl zahlédnout.

„Bude bezpečnější, když se k nim přidáte. Já už nějak zmizím.“

Zavrtěl zamítavě hlavou: „Jsem oficiálně v Americe a mimo dosah této akce. Vůbec bych o tom neměl vědět. Pojďte!“ Chytil ji za zápěstí a rozhodně ji táhl tam, kde tušil dle popisu dveře do sklepa.

„Musíte nás přemístit vy, nikdo se nesmí dozvědět, že jsem tady byl.“

„Ne, já se znovu nepřemístím,“ zavrtěla rozhodně hlavou a ani se nepokoušela se mu vykroutit, svíral ji pevně, nikoliv však tolik, aby jí to ublížilo, „zvýraznila bych svou stopu a Neville by měl potíže.“

Severus netrpělivě zavrčel a otočil se k ní čelem. „Výborně, necháme se tedy zatknout oba. Nějaký jiný chytrý nápad byste neměla?“

„Hej,“ Neville se znovu objevil ve dveřích. V ruce svíral třpytivou látku, kterou ihned hodil Snapeovi, když jej vzal na vědomí.

„Kde-“

„Schovat teď, otázky pak!“ uťal ji velitelsky.

Severus pohotově roztáhl lehkou látku a přehodil je přes oba ve chvíli, kdy si Neville sedal k nervózní Parvati na gauč a domem se rozeznělo rázné zabušení na domovní dveře.

Manželé si, podobně jako Severus a Hermiona, vyměnili emočně rozdílné pohledy, než Neville zase vstal a odešel do předsíně ke vchodovým dveřím.

Neslyšeli, o čem se baví, dokud se všichni neobjevili v obýváku.

„Už mi řekneš, co tu chcete?“ vzdychl pán domu ne nepřátelsky, ale rezignovaně.

„Skrčte se, čouhají nám nohy!“ zasyčela vyplašeně na poslední chvíli. Vysoký bystrozor se pátravě rozhlédl kolem sebe, než promluvil: „Longbottome, opravdu nás mrzí, že vás rušíme,“ uklonil se Parvati, „ale dostali jsme velice znepokojující upozornění, že tady snad hostíš Grangerovou.“

Neville se pobaveně ušklíbl: „A to‘s mi vtrhl do domu s celou skvadrou jenom na základě pokusu nějakého chudáka o zviditelnění?“

„Savage, Fawcettová, Williamson, Wright a Collinsová.“ Vyjmenoval Severus tiše sestavu bystrozorské skupiny.

„Možná…“ protáhl Savage, „ale jistota je jistota. Hlavně proto, že se ozval někdo z okolí. Asi byste si měli pořídit záclony.“

„Nevím, co vám kdo řekl, ale jak vidíš, jsem tady se svou ženou sám.“

Parvati roztržitě přikývla; Hermiona by ji ráda trochu uklidnila, příliš vzbuzovala pozornost bystrozorů, cvičených si všímat nervozity u lidí.

„To se uvidí… Wrighte!“

Oslovený bystrozor udělal několik kroků doprostřed pokoje.

„Teď nás odhalí, chystají se prověřit dům.“ Oznámil neutrálně.

„Neodhalí,“ šeptla vesele, „tohle je Harryho plášť.“ Zdůraznila kamarádovo jméno, jako by vysvětlovalo všechno. Však taky měla za to, že Severusovi určitě muselo dojít, co za poklad vlastně Harry vlastní, i proto, že se pod ním sám kdysi vplížil do Chroptící chýše.

Kouzlo Homenum Revelio sice nezabralo, mnohem vážnější nebezpečí zaznamenali ve Williamsonovi, který se bez varování rozešel přímo jejich směrem. Upravoval si gumičku v dlouhých vlasech a zamyšleně přitom zkoumal interiér domu.

„Zpátky!“ šeptl jí Severus do ucha. Nemusel ji pobízet dvakrát, o překot couvali od přibližujícího se bystrozora. Na něco takového plášť proporce opravdu neměl, museli se držet u sebe ještě blíže, takže Hermiona nevyhnutelně několikrát došlápla Severusovi na nohu, vzápětí ji on praštil loktem do ramene nebo paží do hlavy, jak se snažil plášť z nich nestáhnout. Doklopýtali až ke zdi, div nesvrhli poblíž stojící květináč s nějakým zakrslým jehličnanem. Williamson se zastavil asi třicet centimetrů od ní. Nezdálo se, že by tušil přítomnost někoho pod pláštěm, očividně jej velice zaujal obraz na stěně přímo za nimi.

Hermioně divoce bušilo srdce a dech se jí tak zrychlil, že jí Severus raději přitiskl dlaň na ústa.

V té chvíli si uvědomila, že se svého zatčení bojí mnohem více než doposud, protože se možná konečně začala dostávat na kloub Kingsleyho vraždě.

Bylo tady ale ještě něco jiného, co její obavy jen umocňovalo, ale nedostala příležitost zahloubat se a zjistit, co to vlastně bylo.

„Nikdo tady není,“ prohlásila jistě Collinsová. Williamson se otočil na podpatku a vrátil se na své původní místo. Savage je oba přejel pohledem, načež kývl a zavelel: „Dobrá, jdeme!“ sám však zůstal stát prahu, dokud ostatní členové nezmizeli. „Dávejte si pozor, takovéto nařčení se nesmí opakovat, víte, že bychom se pak museli více zaměřit na vaše každodenní počínání.“

Neville přijal polovýhružku se vztyčenou hlavou. Chvíli se ujišťoval, že bystrozor skutečně odešel, pak se obrátil tam, kde vytušil jejich přítomnost: „Všechno důležité už jsem řekl. Plášť mi půjčila Ginny, bála se potíží, tak si ho teď nechte, předpokládám, že se Savage ještě vrátí. Jděte do sklepa a zmizte, snad přemisťovací stopu nějak zamaskuju. A ten plášť musím do dvou dnů vrátit, tak se stavte na velitelství, Snape, prosím.“

Měla mnoho otázek, ráda by věděla víc o stavu Kennetha Towlera, ale poslechla přítele.

„Díky, Neville!“ špitla, to už ji však Severus vedl spěšně pryč…

Pro zanechání komentáře klikni SEM