17. června 2003, třetí den po smrti Kingsleyho Pastorka

Když Severus odešel ze zadržovací cely, dlouho zírala na těžké dveře, za kterými zmizel. Snape, je to Snape! Vynadala si v připomínce jejich krátkého rozhovoru. Přesto i při dalších úvahách zůstávala u jeho křestního jména; příliš rychle ztrácela všechno, co jí bylo v životě trochu blízké.

Další hodinu čekala na svého právníka, jenže ten nešel a nešel. Dočkala se však jiné návštěvy, mnohem vítanější. Dozorčí bystrozor vešel s otázkou, zda smí dovnitř pustit paní Potterovou. Překvapilo ji to, zda chce vidět Severuse, se jí nikdo neptal.

Na vysokých podpatcích, v krátké sukni a topu, jehož výstřih se už ani pomalu nedal výstřihem nazvat, do zadržovací cely vkráčela Ginny.

„Ahoj, Hermiono,“ pozdravila studeným, nepřátelským hlasem.

„Ginny,“ vypravila ze sebe Hermiona tiše; v krku jí stihl znovu narůst pořádný knedlík smutku a zoufalství, než v hlavě uslyšela svou kamarádku.

‚Herm, normálně mi odpověz. Přišla jsem ti pomoct.‘

„Jsem moc ráda, že jsi přišla,“ dodala s nově nalezenou jistotou.

Ginny pokývala hlavou, ten její kamenný výraz však naháněl Hermioně husí kůži, nedokázala si vybavit, jestli ji vůbec někdy viděla takto se tvářit.

„Ano, to si umím představit, moc návštěv tady asi nemíváš, co?“ odfrkla si pohrdavě.

‚Zakázali ti normální návštěvy, musela jsem toho dozorce trochu přemlouvat…‘ Tolik k její garderobě.

Hermioně rychle došlo, proč hraje Ginny tohle divadlo. Zřejmě ji bystrozorové nepouštěli z očí ani tady. Nebo přinejmenším z uší, protože na hladkých zdech nezpozorovala žádný náznak nějakého sledovacího prostředku.

„Nemívám,“ uvědomila si, že musí odpovídat na otázky.

‚Přiznám se, že jsem se opravdu bála toho tvého lektvaru, ale jsi tady už dva dny, takže-‘

‚Víš o něm?‘ nenechala ji domluvit. To, že se jí podařilo vynalézt lektvar s takovými účinky, bylo nebezpečné tajemství.

‚Ano, vytáhla jsem to z Harryho, abych předešla případným komplikacím.‘

‚Taky to ví?‘

„Ani se nedivím…“

‚Od Kingsleyho,‘ odtušila.

„… To, cos udělala… Nemůžu vyjádřit slovy, jak jsem znechucená!“

‚Sakra, je to složitější, vést dva rozhovory. Ten pro bystrozory jsem si napsala, ale nějak si jej nemůžu vybavit. Vůbec ty mé řeči neber vážně.‘

„Já nic neudělala.“

‚Proč tak riskuješ?‘

„To tvrdíš ty,“ pokrčila rameny a jen nepatrným škubnutím koutků dala najevo své pobavení, jak se jí docela povedlo zareagovat jednou větou na oba rozhovory.

Ve chvilce ticha navenek i v myslích si Ginny sedla na lavici u zdi a na chvíli zavřela oči, které si i několikrát promnula.

‚Večer máš soud, od tvého právníka vím, že to nevypadá vůbec dobře. Paul je Harryho známý,‘ dodala.

‚Jak mi chceš pomoct?‘

„Harry je z tebe zklamaný, vůbec tě nechce vidět.“ Načatou větu dokončila v duchu: ‚Což samozřejmě není pravda, ale bylo mu naznačeno, že by se měl ve vlastním zájmu držet stranou. Až budeš venku, pomůže ti, jenom mu, prosím tě, neříkej, že jsem ti pomohla já.‘

Vnímat, o čem Ginny mluví, zároveň vymýšlet věrohodnou odpověď pro bystrozory a nezapomenout kontrolovat svůj tón, to opravdu nebylo snadné. Navíc musela vynakládat velké úsilí, aby vůbec dokázala s Ginny touto formou mluvit - štěstí, že jí kamarádka pomáhala.

„To mě mrzí, já bych jej viděla ráda.“

‚Neví, že jsi tady?‘

‚Ne, výslovně mi zakázal za tebou chodit. Řekl, že ten případ smrdí a je třeba se držet dál, ať to taky neodneseme. Bude pomáhat, jen pokud zůstane stranou, ale to mu asi taky dlouho nevydrží.‘

Pomyslela si, že je to od něj opravdu milé…

„Chudák můj bratr, jak jsi mu to mohla udělat?“

‚Ještě dnes za tebou znovu přijde Severus Snape – bude to ale Neville. Podle něj je Snape jedním z mála lidí, které tolik nekontrolují.‘

„Nijak jsem Rona nepodvedla, jsou to všechno jen hloupé řeči.“

‚Neville ti předá mudlovskou kontaktní čočku, dej si ji do levého oka. Po skončení soudu tě bystrozorové povedou skrz jednu chodbu ministerstva, kde se mi jakžtakž povedlo oslabit a ztenčit ochrany tak, abych nevyvolala poplach. Až do těch míst dojdete, čočka se stane neprůhlednou. Od té chvíle budeš mít asi tři vteřiny na to ji vyndat – je to přenášedlo. Vezme tě na místo, kam Neville donesl novou hůlku a lístek s adresou, kde se setkáš s Harrym.‘

‚Poznají z návštěv, že mi musel pomoct buď Se… Snape, nebo ty.‘

„Tohle ti nevěřím, Ron by mi nelhal.“

‚Jsem tady, abych otestovala, zda na všechna mnou použitá kouzla nepřijdou a sdělila ti plán. Doufám, že nebudou podezřívat nikoho, myslí si, že jsi všechno naplánovala dopředu, takže i útěk. I kdyby se jim něco nezdálo, nemohou nic dokázat.‘

„Zůstala jsem mu věrná celou dobu, to on mě podváděl!“ ani své rozhořčení nemusela hrát. Bylo snazší reagovat pravdou, než si něco vymýšlet. Ginny to měla horší.

‚Nikdo z nás se tě nesmí ani dotknout, mají tu kouzlo detektoru přiblížení, čočku ti Neville nenápadně hodí na zem pod nohy. Neboj, je opatřena samočisticím kouzlem, ale jen jednorázovým, tak by ti neměla spadnout podruhé. A Neville s tebou takhle mluvit nedokáže, tak ti mám vyřídit, že si jeho slova máš vykládat opačně.‘

„Je to můj bratr, komu myslíš, že budu věřit?“

‚Rozumím. Je to dobrý plán, díky, Ginny!‘

‚Není zač, Herm, znám tě – kolik? Jedenáct let? Jsi má nejlepší kamarádka, ani kdyby tě chrlič u nějaké vraždy viděl, nevěřila bych tomu! Teď mě raději pošli do háje, nenapadají mě žádná další slova nenávisti. Ještě bych se mohla prořeknout…‘

‚Nedokážu ani říct, jak moc jsem ti vděčná, děkuji!‘ Nejraději by ji neposlechla, její přítomnost zmenšovala pocit sklíčenosti a samoty, který ji neopustil od první vteřiny v této cele. Ale nemohla nechat Ginny dále riskovat.

„Běž! Jestli věříš více jemu než mně, fakt běž, o takovou přítelkyni nestojím!“

„Sbohem,“ frkla odměřeně, ‚a hodně štěstí, snad to vyjde!‘

Ginny odklapala na podpatcích z cely a Hermioně dalo velkou práci nedat na sobě znát žádnou pozitivní emoci, když si ji dozorce zkoumavě přeměřil předtím, než zabouchl těžké dveře.

Ani poté se nedokázala duševně uklidnit; aby se nemusela přetvařovat, lehla si na postel čelem ke zdi a zavřela oči. Obdivovala Ginny, odvětví nitrozpytu, které umožňuje komunikaci v myšlenkách, je mimořádně náročné i bez toho, aby si člověk musel dávat pozor na to, co říká nahlas. Ona přitom zvládala udržet v rozhovoru ještě druhou osobu. Zajímalo ji, kde se tomu naučila; od Harryho asi ne, ten během bystrozorského výcviku pouze složil povinné zkoušky z nitrozpytu a nitrobrany a dál se o toto magické odvětví nezajímal. Snad dostane možnost se jí na to zeptat…

Plán, který jí kamarádka předestřela, vypadal slibně. Pokoušela se nemyslet na to, že už i její přátelé předpokládají její odsouzení, ale hledala na tom to jediné pozitivní – alespoň neskončí ve vězení.

Ráda by však znala více podrobností, Ginny neměla moc času se nějak více rozpovídat, už tak z ní před odchodem postřehla jisté obavy, zda byl jejich hádavý rozhovor dost věrohodný pro dozorčího a neobsahoval moc dlouhých pauz.

Sama by osvobození někoho z vazby asi naplánovala jinak, přestože pocházela z mudlovské rodiny, asi by ji nikdy nenapadlo použít kontaktní čočku jako přenášedlo, ale uznala, že nápad je to skvělý – nic moc jinačího by se jim asi do vazební cely nepodařilo propašovat. Už takto to byl risk – padesát na padesát, zda dozorce prověří i hlavu, nebo ne.

Ještě větší starosti jí však dělaly ochrany ministerstva, protože byla u toho, když se znovu vztyčovaly. Odstranit nějakou bez povšimnutí technicky vůbec nešlo, dlouho by váhala a uvažovala jak a kterou oslabit, než by si na ně troufla doopravdy vztáhnout hůlku, ale Ginny se svým vyučením zaklínač - odeklínač k tomu vlastnila lepší předpoklady.

Panty zavrzaly. „Hej, Grangerová, vstávejte!“ ostrým hlasem křikl dozorce. Rychle se postavila na nohy a prohlédla si další návštěvu - černovlasého muže. Měla problém najít nějaký důkaz, že před ní stojí Neville podle plánu, a ne skutečný Snape. Hledala rozšířené zorničky strachem, nějaký nervózní pohyb ruky nebo nohy. Čekala, až promluví - vzpomněla si, že občas ve škole z nervozity koktal - a byla připravená mu rychle přispěchat na pomoc.

Avšak Neville tady sehrával svou životní roli – byl v kůži svého obávaného profesora, ale nedával najevo žádnou nejistotu.

„Grangerová…“

Při zvuku jeho hlasu nepocítila stejné nutkání jej přesvědčovat a bránit se jako poprvé; začínala poznávat rozdíly mezi skutečnou osobností a Nevillem – druhému jmenovanému šlo hůře udržovat typický Snapeův výraz. Myslela si, že prostě patří k obličeji, ale to se asi mýlila.

„Proč jste se vrátil?“ použila první připravenou otázku. Zřejmě se i trefila, protože se Snape radostně ušklíbl: „Nemohu se nabažit pohledu na vás za mřížemi.“ To byl okamžik, kdy si Snape-Neville prsty protřel oči a vyndal si tak z levého kontaktní čočku.

„Vždy jsem věděl, že tady nakonec skončíte.“ Rozpřáhl ruce a obsáhl místnost, v jednu chvíli měla pocit, že zahlédla malý předmět proletět skrz mříže, ale už nezachytila místo, kam přistál.

„Tohle nechci poslouchat, žádám vás, abyste odešel!“

„Dostal jsem za úkol říci vám, že soud začne za hodinu, měla byste být připravená.“

Přikývla. Muž naproti ní se najednou začal věnovat svým hodinkám. Věděla, že jej volají povinnosti bystrozora a byla tomu jenom ráda, už se nechtěla dále přetvařovat.

Snape-Neville po ní vrhl krátký pohled a bez dalšího slova spěšně odešel, přičemž se ve dveřích minul s dozorcem, který se už tvářil značně otráveně: „Tady je to dneska jak v ZOO,“ naštvaně si zabručel pod vousy, „máte tady obhájce. A další návštěvy nejsou povoleny!“

Unikl jí netrpělivý sten, potřebovala se porozhlédnout po čočce, ne se dál s někým vybavovat – dokonce ani se svým právníkem ne.

„Dobré odpoledne, slečno Grangerová.“

„Pane Lewisi,“ kývla na oplátku, pohledem přitom zatěkala po zemi. Rychle přestala, aby vysoký čtyřicátník nepojal podezření.

„Obávám se, že ani dnes pro vás nemám dobré zprávy. Dokonce už mě odmítají pustit přímo k vám do cely, takže můžeme hovořit pouze přes mříže. Pro právníka je to urážka,“ odfrkl si.

Vytáhl ze své tašky tenkou složku, jejíž vnitřní prostor upravovalo zvětšovací kouzlo, aby se do ní bez problémů vešlo několik desítek pergamenů. Lewis prsty procházel jeden po druhém, dokud tři hledané nevytáhl ven. Očima prolétl první: „Rolf Scamander odmítl možnost předsedat Starostolci, takže tato úloha zůstane na nejvyšším kouzelníkovi Starostolce. Tím je Tiberius Ogden, pokud byste nevěděla.“

„Scamander se stal ministrem?“ Poprvé slyšela jméno Kingsleyho nástupce, nikdo se neobtěžoval jí tuto informaci sdělit.

„Ano, usiloval o to místo již několikrát, měl být Brouskův nástupce, ale tehdy proběhla volba ministra za jiných okolností.“

Vzpomínala si, že se o něm Kingsley několikrát mezi řečí zmínil, přesto o něm nevěděla více než to, že je synem Mloka Scamandera, autora knihy Fantastická zvířata a kde je najít.

„To on tlačil celou dobu na nejvyššího kouzelníka Starostolce, aby proces proběhl v tomto šíleném termínu. To je ale pochopitelné, pokud si chce podržet svůj post a získat důvěru kouzelníků, je nejlepším začátkem dopadení vraha svého předchůdce.“

„To mi nemusíte vysvětlovat, chápu přínos pro něj, ale vaše práce byla dokázat, že já tím vrahem nejsem!“ Jako by její slova vůbec neslyšel nebo slyšet nechtěl, zahleděn do nažloutlého pergamenu dál pokračoval v osvětlování situace: „Scamander si nemůže dovolit nechat vás na svobodě, shromážděné důkazy jsou bohužel příliš jasné, jeden doplňuje druhý. Až soud skončí, odvedou vás do Azkabanu. Nevím, jak bych tomu mohl ještě zabránit. To mi věřte, že něco takového se mi nepřiznává lehce.“

Polkla hořkost, odepsal ji i vlastní zástupce. Nejraději by si sedla, ale bála se pohnout, aby nerozšlápla čočku, svou pravděpodobně jedinou propustku z vězení.

„A má žádost o veritasérum?“ vyhrkla náhle.

„To je naše poslední naděje. Žádost jsem sepsal a předal Ogdenovi. Merlinžel to neznamená, že k tomuto výslechu skutečně přistoupí. Měli bychom si ještě jednou projít důkazy.“

* * *

„Víte co,“ přerušil Severus poprvé její monolog, „přeskočte soud a útěk, napadla mne vhodnější osoba, která mi osvětlí, co se ten den stalo.“

„Dobře…“ protáhla udiveně.

„Kam jste se z ministerstva přemístila?“ zněla jeho otázka. Proto vyzvednutí hůlky a jiných drobností přeskočila, nebylo to důležité. Začala rovnou na místě, kde se měla setkat s Harrym.

* * *

Rozhlédla se po malé mýtině, přemýšlejíc, proč se měla přemístit zrovna sem. Nějaké stopy magie zachytila, ale už nedovedla přesněji určit, odkud jsou. Když pozvedla hůlku, někdo náhle promluvil. Málem proto vyskočila z kůže.

„Upřímně… Nevím, co si o tom všem mám myslet.“

„Harry?“ několikrát se rozhlédla kolem sebe, ale nenašla jej. Sklesle vydechla: „Už ani ty mi nevěříš?“

Předpokládala, že se skrývá pod neviditelným pláštěm, Harry se ale objevil znenadání a plášť u sebe neměl.

„Ať se stane cokoliv, vždycky ti věřit budu, Hermiono. Jenom nechápu, co se to vlastně stalo. Dříve než jsem se stihl ohlédnout, zavřeli mi nejlepší kamarádku za vraždu mého jiného dobrého kamaráda.“

„Neříkej to, já už to nemůžu dál poslouchat!“ zaúpěla se slzami v očích.

„Jasně, promiň.“ Šátral v kapsách, dokud nenašel nějaký malý kus pergamenu. „Na, pojď dovnitř, sehnal jsem pár věcí, které asi budeš potřebovat. A nelekni se, nestihl jsem uklidit.“

„Tak jo,“ se zvednutým obočím si převzala lístek s adresou. Během chvíle na kraji mýtinky vyrostla ze země pěkná malá lovecká chata. Dřevo roubených stěn vypadalo nově, takže usoudila, že celé stavení zde nestojí déle než několik let. Dva malé schůdky vedly na úzkou terásku, oplocenou z boků čtyřmi tlustými trámy bez mezer a zepředu jedním dlouhým ve výši pasu, sloužícím jako zábradlí. Okna i dveře Harry otevřel dokořán, asi tady strávil už nějakou chvíli. Vevnitř na stěnách zahlédla několik loveckých trofejí, kus od strmých schodů do podkroví se nacházel malý cihlový krb. Sotva překročila práh, praštila ji do nosu známá vůně lakovaného dřeva a zvířecí kůže, připomínající staré časy. Ve velice podobné lovecké chatě strávila prvních šest měsíců předloňského roku. Předem věděla, že budou velmi náročné, tak se kvůli tomu po vánočních prázdninách už nevrátila do školy. Skoro jako by Harry…

„Vlastně jsem se inspiroval tebou.“

„Co?!“ vytrhl ji z úvah větou, která se jí vůbec nelíbila.

„Jsi tady pořád se mnou? Říkal jsem, co všechno je na tom stole – jo, sehnal jsem i noviny, které vydali za posledních několik dní. A že jsem se inspiroval tvou výbavou korálkové kabelky, ale trochu jsem se i poučil.“

„Ty sis-“

„Jo,“ přisvědčil pohotově Harry. Zahrabal v šuplíku za sebou a najednou v ruce držel malou připomínku válečných let. Nevěděla přesně proč, ale opravdu ji potěšilo, že si tu kabelku nechal.

„Já tě sice balím na útěk, ale mám i jiný nápad. Najdeme ti dům, budu tvým strážcem.“

„Nepoužiju Fideliovo zaklínadlo, Harry. Ty sám dobře víš, jaké peklo by pak měli všichni, kdo se se mnou byť jen potkali. Není příliš velký rozdíl sedět ve vězení, nebo v domě, ze kterého nesmíš na krok.“

Přikývl s úsměvem: „Vlastně jsem věděl, že to řekneš. Proto bych ti asi měl prozradit, jaké triky používají bystrozorové při hledání uprchlíků. I když si nedělám iluze, ty většinu určitě znáš.“

Pochopila narážku, možná by ji vzala s úsměvem jako obvykle, ale dnes ne. „Úplně všechno z knížek nevyčtu, Harry,“ vydechla sklesle, právě teď si totiž nepřála nic jiného než opak svého tvrzení. Sedla by si s knížkou ke krbu a večer znala jméno osoby, která tak krutě zatočila s jejím životem.

Potřásla hlavou, nehodlala se podruhé nechat přistihnout, že je zase myšlenkami úplně mimo…

* * *

„Zadržte.“

Vyslovila teprve druhé kouzlo, které jí Harry poradil, když ji Severus znuděně přerušil: „Nepotřebuji školení, jak se skrývat před bystrozory. Zajímá mě, odkud celou dobu berete finance. Jsem si jist, že mi nehodláte zatajit tak podstatnou věc.“ Jeho hlas se táhl jako med. Vypadalo to, že si snad myslí, že ji všechno to zastírání náramně baví.

„Dostala bych se k tomu!“ zamračila se na něj. Navázat ve vzpomínce bylo zase o něco těžší…

* * *

„Určitě to nebude trvat dlouho a zbaví tě obvinění. Udělám, co budu moci, ale asi mě k vyšetřování nepustí. Proto mě napadlo, že budeš potřebovat nějaký zdroj peněz. Kingsley ti sice v závěti hodně odkázal, ale k tomu se za daných okolností nemáš šanci dostat.“

Sklonila hlavu, aby nemusela čelit Harryho pohledu. Sice se nezeptal, ale viditelně ho ta otázka – proč – pálila na jazyku. Co by mu asi odpověděla? Přestože si nikdy nelhali, tentokrát by mu nemohla říct, že Kingsley neodkázal peníze jí, ale učinil ji jen relativně bezpečným prostředníkem. V rukou obžaloby ona závěť však byla jen dalším písmenem vražedné kletby namířené na její hlavu.

Ani na vteřinu ji nenapadlo, že by Harry znal byť jen část z jejich příběhu. O tom, že vztah mezi ní a Kingsleym přesahoval hranice obyčejného přátelství - a proč tomu tak bylo -, vědělo pořádně jen pět osob, z nichž jedna teprve začínala z úst vypouštět první slůvka a potrvá ještě mnoho let, než dokáže pochopit okolnosti svého příchodu na svět.

„Tak jsem poprosil Billa, společně jsme přesunuli část galeonů ze Siriusova trezoru do mudlovské banky, mělo by-“

„Ne, to nemůžu!“

„Hermiono, mně o ty peníze nejde, mám dost svých. Neplánoval jsem na ně sahat, nechal jsem to jako rezervu, kdyby jí bylo třeba. A teď je.“ Zavzdychal, pohlédl na hodinky a zpátky na ni. „Věřím, že by to Siriusovi nijak nevadilo.“

Zavrtěla znovu hlavou: „Mně ano, nevím, kdy ti to dokážu vrátit.“

Harry sklopil hlavu a svá další slova řekl opravdu tiše: „Nic vracet nechci. Musím tě poprosit, abys mě po opuštění této chaty už nevyhledávala. Ani Ginny ne. Už teď se do nás opřela znovu Holoubková. Téměř neustále máme oba za zády nějakého pisálka, pokud by nás někdo viděl spolu, zatímco budeš na útěku, tak jsme skončili, protože si nemyslím, že by skutečný vrah měl problém potopit několik dalších lidí. Už jen podle toho, jak vypadají všechny důkazy proti tobě.“

Pochopila, že Harry chce mít klid, i to, že peníze jsou jeho prostředkem k vykoupení za své rozhodnutí.

Smutně zavřela oči, bála se zeptat. „A Ron?“

Harryho prudký nádech a semknuté rty jí byly odpovědí. „Říkal jsem mu, ať za tebou zajde. Není správné, aby ses to dozvídala z novin. Zrušil zasnoubení ihned poté, co-“

„Dohodli jsme se na tom už dříve,“ přerušila jej, už nechtěla slyšet nic dalšího.

„No, i tak nevěř všemu, co se tam dočteš.“ Znovu pohlédl na hodinky. „Promiň, nemůžu jinak, musím jít. Nejspíš hledat tebe,“ dodal trpce. „Nezůstávej tu déle než třicet šest hodin.“

Opatrně se objali.

* * *

„Tak jsem si sbalila všechny zásoby do batohu a hned ráno chatu opustila.“

Sáhla po sklenici vody a pořádně se napila, od dlouhého mluvení už se jí jazyk posledních pár minut lepil na patro. Úlevně vydechla. Dalo jí velkou práci nezmínit ani jedno důležité jméno nebo jenom indicii, jež by mu prozradila o daném člověku něco zásadního. Jemu se ale pojem jistá osoba asi moc nezamlouval, i když jej předem varovala, že nebude zmiňovat jména. Stejně se bála, že je až příliš jednoduché si za slova dosadit konkrétní osoby.

„Nemyslete si, že nechápu všechny ty pauzy, jestli ale zjistím, že mi zamlčujete něco zásadního, zase do vás bez váhání vpravím veritasérum!“

Vůbec nepochybovala, že to myslí vážně, jen očekávala více podrážděný tón. Zdálo se, že mu nevadí vynechávání jmen, ale její nedůvěra.

„Vím, že chodím po tenkém ledě, když vám neříkám podrobnosti, ale nechci ohrozit lidi, kteří mi pomohli.“

„Nic se proti nim nechystám podnikat. Pomoc nevinnému od vězení by neměla být trestána, i když to zákony vidí jinak.“

Kde se tohle v něm vzalo? Myslela si, že má nastaveny úplně jiné hodnoty. Tyhle se jí však líbily mnohem víc.

„Dokud nebudu nevinná i v očích nejvyššího kouzelníka Starostolce, tak ani ostatní ne. O svých…“ zarazila se. Zprvu si myslela, že se jí to jen zdá, ale intenzita pálení se zvyšovala. Nahmatala v zadní kapse kraťasů horký galeon. „To je vzkaz!“ zaradovala se a zároveň tak odpověděla na jeho tázavý pohled. „Ozval se…“ v několika vteřinách zauvažovala, kolik mu toho po vyslovení jména tak krátce po dovyprávění okolností jejího útěku dojde. Pravděpodobně úplně všechno. „Neville, že má pro mě důležité novinky. Musím jej navštívit.“

„Longbottoma?“ ujišťoval se.

„Ano,“ odvětila ostřeji. Vůbec se jí nelíbil jeho pochybovačný tón. „Víte, slíbil mi, že se ozve, kdyby zjistil něco zajímavého, přestože není součástí vyšetřování. Měla bych tam jít.“

Její přesvědčovací tón ale na Severuse moc nezabíral, zkoušela to už několikrát, nikdy příliš nepochodila.

„Nejspíše se vám zhoršuje paměť. To, že se z této lodi nehnete,“ poklepal ukazováčkem na desku stolu, „pořád platí.“

„Nezůstanu tady navěky,“ začínala si myslet, že právě o tohle mu jde. Mít ji schovanou na bezpečném místě, kdykoliv přijít a odejít s vědomím, že když v případu nastane zvrat, on bude ten, kdo ji dovede k soudu. Rozhodně se nehodlala stát jeho zajatcem.

„Půjdu za ním s vámi nebo bez vás.“ Znovu jí v hlavě zablikala kontrolka tenký led. Neměla moc prostoru pro vlastní rozhodnutí, stále se však snažila docílit spolupráce bez nedůvěry, přestože si to sama komplikovala mnohými tajemstvími. „Ale měl byste vědět, že preferuji tu první možnost.“

Neodtrhla pohled od jeho očí ani poté, co domluvila. Stejně se na ni nedíval, ale přemýšlel téměř bez mrkání.

„Dobrá, ale ne dnes.“ Vstal a měl se k odchodu. „Zajdu se podívat, kde Longbottom žije. Pokud se s ním můžete domluvit na přesnějším čase, tak ať vás čeká zítra ve dvě hodiny odpoledne.“

Přikývla. Obrátila v dlani galeon a začala upravovat malá čísla na jeho boku.

„A, Hermiono,“ Severus se s mírně zvlněnými rty u dveří na chvíli zastavil, „vy nekloužete po tenkém ledě…“ pousmál se ještě více. „Už dávno jste se propadla.“

„Co…“ tím myslel, se už nezeptala – nejspíše bylo jeho záměrem nedat jí k tomu příležitost.

Pro zanechání komentáře klikni SEM