Sledoval Grangerovou, jak rádoby zkušeně přešlapuje za kormidlem, a zároveň se snažil nevnímat houpající se palubu pod nohama. Netrpěl mořskou nemocí, pouze mu nedělaly dobře houpavé věci, kam kromě lodí mimo jiné patřily i ministerské výtahy.

Sice jí zopakoval, že kolem lodi rozmístil ochranná kouzla, která se pohybem výrazně oslabí, ujistila jej však, že si je toho vědoma, ale na další cestě trvá. Samozřejmě se tím jen snažila oddálit jeho otázky, čímž jej neskutečně rozčilovala, ale připustil, že se mohla cítit podobně.

Musel se ale ptát, když i jedna z jeho posledních jistot – že přece systém, který pomáhal Kingsleymu a Potterovi budovat, nemůže být tak špatný, aby odsoudil na doživotí nevinnou ženu – už dávno ztratila na významu, a to nejen proto, že se ze zabezpečeného archivu mohly jen tak mimochodem ztratit důkazy.

Vzdychl a opřel se o sloupek zábradlí. Poté, co ji a Hawthornea nějakou dobu poslouchal, a když se na ni teď tak díval, musel obdivovat, jak celé to falešné obvinění nese. Alespoň navenek, ať se totiž snažil sebevíc, nedokázal pomocí nitrozpytu proniknout do její hlavy. S Hawthornem problém neměl žádný, ale na podobnou zeď v mysli narazil u Kingsleyho, když se občas pokusil vyzvědět informaci, kterou mu přítel odmítal říct dobrovolně.

Nesčetněkrát se ta informace týkala právě jeho vztahu s Hermionou…

Pokaždé, když se v průběhu stopování snažil najít racionální důvody, proč si je tak jistý tím, že Hermiona vraždila, skončil právě u toho, že jejich milenecký vztah, který se před ním snažili zamlčet, vyústil do ostré hádky kvůli něčemu, na co byla krátká i její neskutečná trpělivost.

To by také znamenalo, že vztah mezi ní a tím tupohlavem Weasleym nefungoval tak skvěle, jak se psalo v novinách. Ale i o tom věděl, několikrát na ústředí narazil na Weasleyho ve společnosti kolegyně, proto se domníval, že i Grangerová hledá útěchu jinde.

Zapátral v paměti, zda Kingsleyho a Hermionu kdy viděl se na něčem neshodovat, na žádnou výměnu názorů si nevzpomněl, ale vlastně ani na větší náznak bližšího vztahu než dobrého přátelství.

Začínal se v tom ztrácet. A to stačila přece jedna jediná hloupá věta, trocha upřímnosti ze strany přítele. Pak by se nemusel snižovat k té hloupé otázce, zatímco byla pod vlivem veritaséra.

Ale stačilo by nemít pochyby k tomu, aby na něj nevědomý Youngův rozkaz nepůsobil? Podle toho, co si stačil v rychlosti připomenout poté, co Hawthornea přemístil do Ohia, mohl s jistotou říci, že ne.

„Děje se něco?“ vytrhla ho z úvah. Zaostřil a zjistil, že zůstal zaklesnutý pohledem na její tváři.

„Ne!“ sekl nepřátelsky, ani ne tak kvůli ní jako kvůli sobě. V rychlosti se snažil položit jí další důležitou otázku, místo toho z něj málem nesmyslně vypadlo: „Proč vy?“

„To kvůli vašemu mileneckému vztahu vám Kingsley platil školné?“

„My jsme nebyli…“ ohradila se automaticky, uvědomila si však, že bude mnohem snazší nechat jej, aby si myslel zrovna tohle, než aby pátral hlouběji po pilířích jejich silného přátelství.

„Tedy, pravděpodobně ano, právě proto.“ Už to ale nezamluvila.

„Ušetřete mě toho popírání, pod veritasérem jste mi pravdu řekla.“

Chtěla mlčet, ale neudržela se. Neměl zmiňovat ten hloupý lektvar, pořád mu ten podraz zazlívala.

„Sám dobře víte, jak veritasérum funguje. Tak si vzpomeňte, na co jste se mě to ve skutečnosti zeptal.“

„Vzpomínám si velice dobře, potvrdila jste vaše intimní styky.“

Už ji to tvrzení pobuřovalo: „Slovo spát neznamená v prvé řadě sex.“ Obořila se na něj vztekleji, než původně zamýšlela.

Vzdorovala tvrdému pohledu jeho očí. Přinutila jej pochybovat, ale sérum pravdy bylo hold sérum pravdy…

„Co potom vedlo k vašemu přátelství?“

„Není to jedno? Sice to neudělám, ale mohla bych se ptát stejně.“ Pozdě se kousla do jazyka, zbytečně tím jen podněcovala jeho zvědavost. Přesto se jí na několik vteřin ulevilo - jak předpokládala, výrazem dával jasně najevo, kolikrát by si mohla zkusit skutečně se o to zajímat…

Nakonec ale nedokázal být stejně velkorysý: „Co vedlo k vašemu přátelství?“ zopakoval. „Nenuťte mě připomínat vám, jak snadno vás mohu nechat zavřít. Vyšetřování mohu vést dál, bylo by to sice obtížnější, ale ne nemožné. Nebo ještě lépe – předpokládám, že je to nějaký lektvar, který mi brání v přístupu k vašim myšlenkám. Zpoza azkabanských mříží se k němu těžko dostanete, já naopak ke kýženým odpovědím mnohem snáz. Tak si rozmyslete, kterou cestu si zvolíte.“

Teď si uvědomila, jak bláhové bylo vypít lokační lektvar. Ani kdyby chtěla - a že teď cítila velké nutkání-, už nemohla nikam utéct, ve vteřině by jej měla za patami.

Neměla na vybranou. Rozhodla se jít cestou nejmenšího odporu; dát mu dostačující důvod a neposkytnout jedinou záminku pro hledání dalších – tak, jak to měla dělat už od začátku.

„Během Bitvy o Bradavice jsem mu šťastnou náhodou zachránila život, cítil se mi zavázán.“

Spokojeně přikývl: „Rád si to celé poslechnu, ale vevnitř.“

Utřela si z obličeje několik velkých kapek vody. Už chvíli pozorovala, jak se obloha zatahuje. Vypnula motor a šla překontrolovat lana pro příchozí bouři, přičemž celou dobu na zádech cítila jeho pohled.

Hloupé počasí, posteskla si. Venku na vzduchu se cítila mnohem jistěji než ve stísněném prostoru podpalubí.

Když sešla po třech schůdcích, jako první zamířila ke stolu, aby jej konečně uklidila. Viděla, že Severus zase jen s úšklebkem sleduje její počínání.

„Kam se vlastně ztratilo vaše předsevzetí, že už na whisky ani nepohlédnete?“

Tak proto přinesl ten lektvar, došlo jí. Už zapomněla, že i on byl svědkem jejího nepříjemného faux pas, kdy se na bradavickém školním srazu opila.

„Mám ten den spojený s Ohnivou whisky. Té se vyhýbám.“

Při slově whisky mu prolétlo hlavou, že značka, kterou v noci ochutnal, nepatřila zrovna mezi nejlevnější. V tomto případě alkohol asi patřil k vybavení Hawthorneovy lodi, přesto mu v hlavě hlodavý červ zůstal.

Než se však na finance stačil zeptat, začala mu popisovat vše, co si pamatovala ze závěrečné bitvy od doby, kdy on školu spěšně opustil. Nakonec nezůstala jen u Kingsleyho záchrany života, ale vypověděla mu i to, jak Potter odešel do Zapovězeného lesa nechat se podle plánu zabít a následný pád Pána zla – tedy to, co se stalo po jeho skvěle nahrané smrti.

Když pak Hermiona na lodi osaměla, bouře venku teprve začínala nabírat na síle. Celé odpoledne se jen starala o to, aby se někde neroztříštila o útes nebo aby jachtu nějaká velká vlna nepřevrátila. Nakonec vyčerpáním padla na postel v salonku a propadla se do snů…

* * *

Ocitla se zpět v Bradavicích. S náručí plnou baziliščích zubů zrovna vybíhala s Ronem z dívčí umývárny do chodby druhého patra.

„Tak kam?“ zeptal se jí už podruhé.

„Do Vstupní haly,“ rozhodla nakonec; doufala, že Harry nestačil někam zmizet poté, co jej opustili. Bez Pobertova plánku by ho v tomhle hradě neměli šanci najít.

Náhle ji oslepilo několik zářivých světel zvenčí. Musela odbít půlnoc – začala bitva. Povely bojujících se mísily s výkřiky náhlého děsu; nechtěla vůbec pomýšlet na to, jaké nestvůry si s sebou Voldemort přivedl. Když míjeli stěnu, na kterou kdysi Ginny nedobrovolně načmárala vzkaz o Tajemné komnatě, celý hrad se najednou otřásl. Zahlédla, jak bohatě zdobené tabule skla jedna po druhé praskají.

„Pryč od oken!“ křikla na Rona těsně předtím, než stěna vybouchla a dovnitř se vevalily těžké kameny. Prach jí na chvíli znemožnil cokoliv vidět, škodolibý vítězný smích však mrazil krev v žilách. Jak se mohli dostat do hradu tak brzy?

Rachot zubů, dopadajících na podlahu někde za jejími zády, ji probral. Pustila i ty své a vytáhla hůlku. Zbavila se prachu a rozhlédla se kolem, skrytá za nejbližším sloupem. Dva Smrtijedi zrovna mizeli za rohem na konci chodby, chtěla běžet za nimi a zastavit je, aby nenapadli obránce Bradavic zezadu, jenomže ve stejný okamžik dírou ve stěně do chodby vlétlo několik dalších zakuklených lidí.

Šest z nich bez problémů přistávalo, sedmý měl s řízením svého koštěte velké problémy. Uviděla Kingsleyho Pastorka, jak se křečovitě drží konce násady koštěte; zřejmě vytušil plány Smrtijedů, tak si na pozemcích jednoho odchytl. Odrazil dvě nepřátelské kletby, vyhoupl se za muže a pravou rukou s nějakým kamenem jej silně praštil to zátylku. Rychle pak seskočil na zem, neboť se Smrtijed škaredě roztříštil o nejbližší zeď.

„Díky za taxík!“ syknul směrem k nehybnému tělu, a pak se naplno věnoval obraně, neboť zbylí zakuklenci se na něj sesypali ze všech stran. Odrážel jednu kletbu za druhou, ale Hermiona jej nenechala proti takové přesile stát dlouho samotného, naklonila se do chodby a hned druhým kouzlem jednoho zakuklence, který nečekal útok i z druhé strany, omráčila. Tím na sebe sice upoutala pozornost, ale to už jí po boku stál i Ron. Potyčka nebyla dlouhá, jakmile Kingsley srazil k zemi dalšího muže, zbylí čtyři se dali na útěk.

Ron ještě v zápalu boje vrhl po vzdalujícím se hloučku kletbu Sectumsempra, ale minul.

Možná ji to víc pobouřilo, než překvapilo.

„Je to válka,“ pokrčil rameny, „jestli je budeme omračovat, znovu vstanou.“

Nerada, ale přikývla.

„Ne, nebudeme stejní,“ odvětil Kingsley na její nevyřčené pochyby - zřejmě jako zkušený bystrozor během bitvy kontroloval myšlenky lidí okolo.

Vznesl omráčeného muže do vzduchu a rázným švihem zápěstí jej vyslal ven jako vystřelenou kulku.

„Běžte, myslím, že se po vás Harry sháněl. Postarám se o ty zbabělce.“

Kývla. Okamžitě začala sbírat zuby, když ale Kingsley doběhl na konec chodby, začala potyčka nanovo.

Podle křiku usoudila, že Smrtijedi při útěku narazili na jiné obránce Bradavic a zřejmě i na své dva společníky, kteří do hradu pronikli jako první. Hned se jí ve výhledu objevil znovu Pastorek, který rychlým krokem zacouval za brnění v rohu, pak uviděla semknutou skupinu Smrtijedů, bránících se zepředu i zezadu. O malý okamžik později uviděla i havraspárské spolužáky, kteří se snažili zamezit útočníkům v proniknutí do nižších pater hradu.

Kingsleyho manévr – vyslal do jejich středu oživlé brnění – donutil zakuklence ke spěšnému porušení šiku. Okamžitě se chodba proměnila v bojující dvojice a trojice.

Viděla Padmu Patilovou, jak bravurně v boji využívá kouzla, která se pracně naučila v Brumbálově armádě, na levé straně od ní Terry Boot a Michael Corner na sobě zdařile drželi tři Smrtijedy, z nichž jeden padl při zásahu Anthonyho Goldsteina.

„Zvládnou to, musíme za Harrym,“ zaúpěl vedle ní nešťastně Ron.

Pak se stalo několik věcí rychle za sebou – k zemi byl sražen Stephen Cornfoot a náhle nezaměstnaný Smrtijed namířil hůlkou nad sebe. Ostatní zakuklenci se pravděpodobně záměrně stihli částečně přeskupit k pravé stěně a shlukli před sebou havraspárské a Kingsleyho. Výkřik „Bombarda Maxima!“ přehlušil veškeré ostatní kletby; strop vybouchl a masa kamení padala přesně na hlavy bradavických obránců.

„Wingardium Leviosa!“ zakřičela Hermiona zděšeně. Na okamžik se střetla s podobně šokovaným pohledem Pastorka, který po jednom ze zaklínadel Smrtijedů zůstal hůlkou zaseknutý v ledové kře a od uřknutí jej chránil jen Padmin štít.

Nápor snad tuny kamení Hermionu málem srazil na kolena. Co nejrychleji se tu ohromnou hromadu snažila odlevitovat stranou, když do ní najednou z boku vrazil další Smrtijed na koštěti. Bolestivě se udeřila do ruky a plná hrůzy jen doufala, že se kamení sesypalo na zem v místech, kde se zrovna kryli právě Smrtijedi, a ne na její kamarády a Pastorka.

Muž padnul pod kouzlem úplného spoutání od Rona.

Když se po nárazu do zdi otřepala, dobíhali už k ní a k Ronovi spolužáci i Kingsley, který se ještě za klusu zbavoval zbylých kusů ledu, jenž se mu stačil rozrůst až ke krku.

„Hermiono, děkuji. Ten strop by nás zabil všechny.“

Nechtěla to poslouchat.

„Měli bychom trochu opravit tu zeď, jinak sem přijdou další.“

Kingsley ale zavrtěl hlavou: „Ano, my to zvládneme, vy už vážně jděte za Harrym, to je důležitější! Hodně štěstí.“

Sesbírala ze země baziliščí zuby, počkala na Rona, kterému se s koštětem v podpaží manévrovalo značně hůř, a rozběhla se opačným směrem ke schodům. Až po bitvě se dozvěděla, že sutiny zasypaly většinu Smrtijedů, ale i dva studenty – již mrtvého Stephena Cornfoota a Padmu, která prohrála svůj boj se zraněními o tři dny později u svatého Munga.

Když konečně doběhli na roh chodby, kde se tenkrát setkali s Harrym, vrazila místo něj do Snapea.

„Řekl jsem vám, že neutečete. Jste vrah. Avada Kedavra!“

* * *

Rukou si otřela pot z čela, dřevěný strop salonku, jen minimálně osvětlený měsíčním světlem, se jí nyní zdál mnohem přívětivější, než když usínala. Věděla, že se sny vrátí, obzvlášť když teď mnohem intenzivněji na minulost vzpomínala, stejně si ještě nestihla zvyknout, že až na několik posledních okamžiků prožívá vzpomínku, ne obyčejný…

„Míváte podobné sny často?“ zajímal se příjemně zabarvený leč momentálně velmi nevítaný mužský hlas.

V mžiku se vymrštila do sedu: „Co tady děláte?!“ vyjekla ostře.

„Nudil jsem se,“ odvětil prostě, vůbec nezareagoval na její naštvaný tón. Naklonil hlavu; černé oči se vpily do jejích a ona nebyla sto odvrátit hlavu.

„Velice mě začíná zajímat lektvar, který užíváte pro blokování myšlenek. Zdá se, že není tak stoprocentní, jak doufáte. Odkrývá vaše sny, ale nedovolí mi zajít tam, kam bych potřeboval a kam bych chtěl.“

Konečně se vzepřela jeho pokusu o nitrozpyt.

„Několik dní po užití už ztrácí sílu, děkuji za upozornění, již si dám pozor,“ sykla.

„Vztekáte se jako malá holka, a to jsem nic důležitého neviděl. Mám však jednu připomínku - tu kletbu bych tolik nezakřičel,“ pobaveně se ušklíbl a odešel pryč do sousední kajuty.

Praštila hlavou do polštáře, Snape se očividně velmi bavil tím, jak ji děsil ve snech. Umínila si, že už mu žádnou další příležitost neposkytne, žádný další sen neuvidí, i když tento vlastně už znal z jejího dnešního vyprávění.

Ráno už na lodi nebyl, když se však objevil ve smluvenou dobu, okamžitě poznala z jeho tváře, že zjistil něco nového.

„Můžete mi vysvětlit, proč je v záznamu vašich návštěv ve vazbě napsáno, že jsem tam byl dvakrát, když oba víme, že to není pravda?“

„Ehm…“ odkašlala si. „Vlastně jste přišel dvakrát… Ono by se dalo říci, že jsem na svobodě díky vám.“

„Jak to myslíte? A tentokrát žádné vytáčky!“ zaregistroval, jak se zarazila.

Nemohla je zradit, její důvěra v Severuse ještě nebyla natolik pevná. Zatím riskovala jen svou svobodu, své přátele však ohrozit nehodlala, už tak pro ni udělali moc.

„Dobře,“ vzdychla, „pochopíte, když nezmíním jména?“

Viděla, jak nerad s tím souhlasí. Zřejmě se ale více toužil dozvědět způsob, jak dokázala oklamat ministerské ochrany, než jména těch, kteří jí to umožnili.

Skousla si ret a vrátila se v mysli do 17. června roku 2003.

Pro zanechání komentáře klikni SEM