Následující ráno se Hermiona probudila s nepříjemnou bolestí hlavy. Když odlepila levou tvář od stolu, zjistila, že usnula na hůlce, jejíž otlačenina nyní tvořila rovnoběžku s již téměř vybledlou jizvou od Snapea.

Promnula si oči a rozhlédla se po podpalubí. Na druhé straně stolu pod prázdným hrnkem od kávy spatřila kus papíru s nějakým vzkazem. Snapeovo písmo – mnohem kostrbatější, než jaké si pamatovala z poznámek u svých esejí – připomínalo, že se vrátí v devět.

Zamračila se; začichala vůni kávy, venku však již svítilo slunce. Znamenalo to, že tady zůstal přes noc? Pak zaostřila na dvě láhve whisky – jednu prázdnou a druhou vypitou z půlky – a měla jasno. Plán, který se chystala zrealizovat po Snapeově odchodu, selhal. Podle všeho se jí totiž povedlo opít nejen sebe, ale i Severuse.

„Merline!“ vydechla a prudce se opřela do židle; jenom ta představa byla divná. Alespoň si však už celý večer dokázala vybavit; nenamluvili toho moc, protože byla tak unavená a hladová, že odpadla po několika panácích. Co pak dělal on, si mohla jenom domýšlet, ale soudě podle toho, že vzkaz byl napsán na druhou stranu seznamu svědků, zřejmě si prohlížel její záznamy bez ní. Mělo by ji to rozzlobit, tohoto pocitu však pro tuto chvíli nebyla schopná. Hlavní složky stejně zůstávaly schované v batohu, kam se nedostal, takže si maximálně mohl přečíst o způsobech, jak s Adamem hodlali jednotlivé kouzelníky kontaktovat.

Zřejmě jí to ještě pomalu zapalovalo, až později si uvědomila, že by Snapeova iniciativa vlastně ničemu neuškodila…

Přetrvávající vůně kávy ji přiměla postavit si vodu na vlastní hrnek lahodného nápoje. Konvice ji ještě trochu hřála do prstů, Severus musel odejít teprve před chvílí. Do jeho návratu nezbývalo ani půl hodiny, což znamenalo, že by měla se sebou rychle něco udělat, nebo jej odradí dříve, než stihnou něco probrat, takže její kroky nevedly nikam jinam než do koupelny. Cítila se jako nový člověk, když si pak ke snídani připravovala toasty. Málem je vysypala na zem, když vrzly dvířka kajuty a ona urychleně vystartovala po hůlce. Nechápala, jak mohla přeslechnout jeho přemístění.

„Klid!“ nařídil; ruce mírně zvednuté, jako když se na lodi objevil poprvé.

V jeho postoji ale pozorovala jistou změnu; již nebyl tolik nepřátelský ani nejistý. Ale ona už přece věděla, proč tomu tak je. Hlavou jí proběhlo několik minut z večera…

Při dolévání druhého panáku se konečně odhodlala zeptat se: „Myslíte si, že Young ví, jaký měl na vás vliv od té doby, co se stal vrchním bystrozorem?“

„Spíše ne, mám pocit, že by toho více zneužíval.“

„A jak na vás ta listina vlastně působila?“ zajímalo ji, proč si je tak jistý, že by bez ní vše dopadlo jinak.

„Když jsem ji neporušoval, tak nijak.“

„Spíš jsem se ptala-“

„Já vím…“ zarazil ji zvednutou rukou a jemným zavrtěním hlavy. „Svým způsobem je to… jako bych se probral po Imperiu. Ale to se - když k tomu samozřejmě máte vlohy - dokážete našeptávajícímu hlasu vzepřít. Tady jsem nevěděl, že existuje něco, proti čemu vzdorovat. Jak se tedy bránit, pokud nevíte, že je to nutné? Snad jsem občas pochyboval, nikdy však ne tolik, abych polevil ve vašem pronásledování.“

„Přejal jste jeho pravdu za vlastní. Ale stačilo si to jen uvědomit a už to na vás nepůsobí?“ nezabránila skepsi dostat se na povrch.

„Nezapomínejte, že již více než půl roku listinou vázán nejsem. A to je druhý rozdíl mezi ní a kletbou Imperius, po jejímž ukončení zanedlouho víte, že jste udělala něco proti své vůli.“

Znovu na něm bylo vidět, jak nerad odpovídá, neboť tím přiznává své pochybení a slabost. Ona to tak sice neviděla, ale muži smýšlejí jinak.

„Je mnohem zákeřnější,“ souhlasila. „A vy jste ji někdy porušil?“ věnovala více pozornosti jeho slovům, které poprvé přešla kvůli jiné odpovědi.

Zadíval se na ni, jako by zvažoval, zda je vůbec hodna znát tuto informaci. Pak očima na delší chvíli sklouzl ke skleničce.

„Jednou,“ řekl nakonec.

„…,“ nadechla se.

„Víc nepotřebujete vědět,“ zarazil její úmysl nesmlouvavým tónem.

Zklamaně našpulila rty. Pochopila, jak se musel cítit Adam, když ve svém vyprávění udělala nějakou pauzu, kdy si rozmýšlela, co může a nemůže říct. Ani Severus nejspíše nebude nadšený, až se zeptá na objasnění některých událostí, ke kterým ona nedokáže nic říct…

Teď však nebylo moudré uvažovat o večeru, když před ní stále s pozvednutýma rukama stál Snape. Nebo Severus? Přestože návrat ke křestnímu jménu navrhla sama, dělalo jí docela problém, uvědomit si to i v hlavě. Podobně dlouho jej v myšlenkách nazývala Severusem po útěku z vazby, kdy jí právo odebral.

„Dobrý den,“ hlesla rozpačitě a hledala něco, čím by svou reakci a chvilkovou myšlenkovou nepřítomnost zamluvila. „Dáte si?“ znovu popadla pánvičku.

„Ne, děkuji, snídal jsem.“

Pohlédla na toast; výjimečně se jí podařilo při přípravě neroztrhnout žloutek, takže výsledek doslova vybízel k nakousnutí. Když jí celkem hlasitě zakručelo v žaludku, nemohl jí Severus zazlívat, že ona teď od snídaně neupustila a zasedla ke stolu.

Neřekl nic, jen si sedl naproti, s mírným odstupem od alkoholu, který zapomněla uklidit. Rukou zapátral v kapse kalhot a postavil na stůl dvě lahvičky.

Zvedla obočí, počítala pouze s jednou.

„Lektvar na kocovinu,“ dodal na vysvětlenou. „Nebyl jsem si jist, zda se dáte do pořádku.“

„Aha.“ Zastyděla se; to se v jeho očích tak zřídila? Jí osobně ten večer tolik nevadil, byla ráda za možnost popovídat si s člověkem, kterému zároveň nemusela vysvětlovat další spojitosti s děním v kouzelnickém světě – nic proti Adamovi, ten chápal rychle, nic nemusela opakovat dvakrát. Ještě před chvílí také děkovala Merlinovi, že zvládla přiopilá neprovést žádnou hloupost. Raději však měla Severuse nechat odejít, ne se před ním opíjet. Zvláštní, ale s ním všechny panáky ani nehnuly.

Rychle dojedla, aby mohla ten včerejšek nějak zamluvit a zabránit jeho dalšímu rozebírání.

„No, můžeme se tedy podívat do mé složky?“

Pochopila, že na tuto otázku čekal; sotva to dořekla, už na stole ležela malá papírová kostička, která se posléze vrátila do své původní velikosti.

„Prosím,“ gestem naznačil, ať si poslouží. Pak se opřel do židle a jen studoval její výraz.

Odklopovala víko se smíšenými pocity. Když přemýšlela, co by se stalo, kdyby svou krabici dostala do rukou, nikdy ji nenapadla možnost, že v ní ty nezpochybnitelné důkazy nenajde. Poté, co v rukách převrátila jednu zpropadenou sošku v igelitovém pytlíku, přelétla pohledem po jménech vypovídajících lidí a do některých složek nahlédla, uniklo jí opravdu pohrdavé odfrknutí.

„To je všechno?“

„Naprosto,“ pokýval hlavou.

Její pohrdání vystřídalo zklamání: „Tak trochu jsem doufala, že zde bude i neupravený záznam z paměti chrličů. Mohl hrát klíčovou roli při znovuotevření případu.“

„Mohl.“

„Když tady ty falešné důkazy opravdu nejsou,“ uvažovala dál jiným směrem, „tak se jich pravděpodobně po procesu zbavil jejich tvůrce, aby se na ten podvod případně nepřišlo.“

„Nemožné,“ zamítl její úvahy. Když už se chtěla ohradit proti jednoslovným odpovědím, osvětlil i důvody, pro své ujištění: „Ihned po soudu jsou veškeré podklady k případu dány do této krabice a přeneseny do archivu, který je zajištěn mnoha opatřeními proti neoprávněné manipulaci. Odstranění důkazů do této kategorie bezpochyby spadá.“

„Ale vy je máte,“ nechtěla se té myšlenky pustit, „odnesl jste je mimo archiv. Neznamená to tedy, že je můžete zničit, nebo vrátit zpět něco jiného?“ Až když to vyslovila, uvědomila si, že je to hloupost.

„Ne, při odchodu je veškerý obsah zaevidován. Ostatně i o obsahu krabice ze dne soudu existuje záznam v hlavní kartotéce.“

Nový plamínek naděje se rozhořel: „V tom případě ho musíme vidět. Pokud je zaznamenáno něco, co nyní chybí, znamená to, že s důkazy někdo manipuloval a já budu mít něco v ruce.“

„Pokud protistrana nebude argumentovat tím, že jste je nechala odstranit vy,“ namítl.

„To bych přece neutíkala, ale usilovala o nový proces.“

Ušklíbl se: „A vy neusilujete?“

Pochopila narážku: „Nenechala jsem důkazy odstranit. Jak bych pak mohla vyvrátit pravost něčeho, co se ztratilo? Podle vás jsem stejně ještě více v háji, že? Ale tohle je pravda,“ sevřela jednu stranu krabice, div ji neroztrhla, „povězte, byla bych na základě tohoto odsouzena?“ zatřásla s obsahem.

„Pravděpodobně ne,“ připustil. Pak jej očividně přestalo bavit probírat se něčím, co již viděl.

„Hermiono, já vám věřím,“ řekl, jako by to řešilo vše, „ale musíte počítat s tím, že se teď budu ptát.“

Přikývla na srozuměnou, věděla ale, že mu na vše neodpoví.

Všiml si svého vzkazu, otočil jej a poklepal na první jméno prstem: „I ti svědci budou muset počkat. Vzhledem k tomu, že archiv selhal, chci slyšet a vidět co se stalo od vás a popořádku. To znamená, že vy se z této lodi nehnete, prozatím je to nejbezpečnější místo, kde můžete být, o to jsem se postaral.“

„Jak postaral?“

„Při svém příchodu jsem loď zabezpečil kouzly, která jistě znáte. Používala jste je při ochraně jistého stanu…“

Uhnula pohledem od jeho zpytavého.

„Proč jste u toho nezůstala? Ve městech a mezi lidmi jste ochranná kouzla nemohla využít naplno. V opačném případě by bylo mnohem obtížnější vás vystopovat.“

Už první otázka ji ujistila v tom, že tenhle rozhovor vůbec nebude jednoduchý.

„Tehdy jsme se skrývali tři. Znamenalo to téměř úplné odříznutí od světa a od lidí; být sama, to bych neunesla. Prostě to nešlo, i za tu cenu.“ Také měla na tu dobu příliš mnoho vzpomínek, to už však nahlas nevyslovila. „Možná to bude znít divně, ale ten strach mě držel na nohou, i když mě občas srážel na kolena.“

Nevysmál se jí, jak podvědomě očekávala, místo toho po chvilce přemýšlení vylovil z kapsy pergamen a bleskobrk.

Udiveně zamrkala - houby rozhovor, chystá na ni normální výslech…

„Vraťme se k vaší vzpomínce, kterou přerušilo mé kouzlo. Povězte mi, co se dělo dál?“

Zavrtěla hlavou. „Nevzpomínám si, kdy se přerušila.“

„Zrovna jste schovala důkaz – červené album – do zřejmě upravené kabelky, když jej u vás nenašli. Nebylo by lepší ho tam nechat?“

„Ne, spíše horší,“ ujistila jej.

„Skutečně?“ podivil se a tón jeho hlasu naznačoval pochybnosti, že by se její situace mohla ještě zhoršit.

„Co obsahovalo?“

Polkla, stiskla čelist a zavrtěla hlavou.

Přimhouřil oči. „Dobrá… Co pak, šla jste pro bystrozory? Potkala jste někoho cestou?“

„Nechcete raději rovnou vidět mou vzpomínku?“

„Ne,“ zamítl nějak příliš rychle. Chvíli byla v pokušení zeptat se, proč se tomu brání, moudře však pomlčela.

„Přímo si na to nevzpomínám, podle myslánky po chodbě šlo několik lidí. Tři jsem poznala, to jsou ti první na seznamu, jména dalších neznám vůbec. A u výtahu jsem potkala Younga.“

Zpozorněl. Bleskobrk něco zuřivě vypisoval.

„Předpokládám, že jste se do kanceláře ihned vydali, takže místnost zůstala prázdná jen kolem dvou minut,“ počkal na přikývnutí, „moc málo času něco upravovat… Co udělal Young?“

Potřásla hlavou v pokusu zahnat nával bolesti ze vzpomínek. „Nevím, šel dovnitř sám, nechal mě stát na sekretariátu, abych už více neporušovala místo činu. Za pár minut dorazili lidé z odboru pro uplatňování kouzelnických zákonů, pak Harry, nakonec i vy.“

Bleskobrk znovu létal po papíře jako splašený.

„V mé přítomnosti vás zatkli, takže mi neřeknete víc, než vím…“

Pokrčila rameny.

„Harry za mnou do vazby poslal právníka, od něj jsem se pak dozvídala, co vše bystrozorové dávají dohromady, co našli v paměti chrličů, jak vypovídali svědci… Po prohlídce mého bytu mi sdělil, že nedokáže případ vyhrát, když jsem sepsala plán ministrovy vraždy.“ Vůbec jí ta slova nešla přes jazyk. Zoufale si povzdechla: „U Salazara, to se ty důkazy vůbec neprověřují?“ Sama ten dopis viděla, i svůj vlastní rukopis poznala, ale oproti bystrozorům si byla jistá, že nic podobného nikdy nenapsala.

„Prověřují,“ protáhl rozvážně, v jeho očích zahlédla nelibost, že pro svůj povzdech využila zrovna Zmijozelovo jméno. „Právě proto si začínám být zcela jist, že stojíte proti zkušenému kouzelníkovi.“

„To mi nijak nepomohlo…“ neocenila jeho zjištění, samotné jí to došlo už dávno.

„Přesto se divím,“ vůbec jejím slovům nevěnoval pozornost, „jak ta osoba mohla riskovat zmizení důkazů. Se svou vychytralostí musela počítat s tím, že pokud do krabice nahlédne někdo, kdo podobně jako já nebyl přítomen u soudního přelíčení, pozastaví se nad tím, že je případ založen pouze na otiscích prstů a vaší přítomnosti na místě činu.“

Zamyslela se; vůbec poprvé si uvědomila, že v tomhle směru by vlastně tomu kouzelníkovi mohla být vděčná. Přišel by za ní Sn… Severus, kdyby měl k dispozici stejné důkazy jako soud?

„Pokud dotyčný nepředpokládal, že krabice zůstane v archivu nedotčena. Chápejte – vytvořil jasný případ, obžalovaná odsouzena k doživotí. Jakmile by se za mnou zaklaply mříže, už by nikdo neměl potřebu dále se případem zaobírat. Takže kdybych neutekla…“ polkla při té strašlivé představě.

„…zůstala byste vrahem a odseděla si tu skutečnost do konce svých dní,“ dořekl za ni. Ani jemu se o této věci nemluvilo snadno, protože od podobného osudu jej dělilo opravdu málo…

Pro zanechání komentáře klikni SEM