Do ticha po vybuchlé bombě hnojůvce v podání Snapeovy poslední věty se rozeznělo tlumené bubnování kapek letního deště o dřevěnou palubu.

Tři postavy, stojící naproti sobě v ne moc prostorném podpalubí, na sebe ostražitě zahlížely, střežíce se jakéhokoliv pohybu druhé strany. Nebylo na první pohled patrné, kdo z nich má v této situaci vlastně převahu.

Snape přešlapoval před východem, občas pomrkával, jako by ho stále bolela hlava, ale zdál se klidný. Adam se opíral o kuchyňskou desku se založenýma rukama, přičemž v jedné stále pevně svíral paličku na maso. Nepřestával se mračit a nedůvěřivě si Snapea měřil, zůstával však již potichu a čekal, co se bude dít dál.

Hermiona si stále nedokázala úplně přeložit Snapeova slova. Nebo se spíše nechtěla ujišťovat, že je pochopila správně.

„Zatkli mě na základě mnoha důkazů, které vy máte k dispozici, takže nevím, co vám není jasné.“ Začala opatrně.

„Slýchal jsem, že důkazy byly nezpochybnitelné, jinak by vás neodsoudili – přinejmenším ne tak rychle – ale když jsem si nedávno prohlédl obsah krabice v archivu, nepřipadá mi to vůbec jako jasný případ. S tímto bych já neváhal a sáhl po veritaséru.“

Nozdry se jí rozšířily vzteky. „Honil jste se za mnou jako lovecký pes jen na základě toho, co jste slyšel?!“

„Dnes už vím, že to byla chyba. Asi mám v povaze předčasně soudit druhé.“

Z kuchyňského koutu se ozvalo odfrknutí: „To je úžasné, ohánět se povahou. Vám není nic svaté, že? Jste policajt, či bystrozor, máte právo hájit, hledat pravdu, ne si slepě vytvářet vlastní podle věcí z doslechu a něčích dohadů!“

„Adame, prosím… Tohle je jen mezi námi dvěma.“

„Važte svá slova, Hawthorne, moře je zrádné, mnoho lidí už se na něm ztratilo. Chcete se k nim přidat?“

„Vy jeden-“

„Prosím!“ zopakovala naléhavě Adamovým směrem. Nebylo to od ní fér, chovala se jako mrcha. Adam jí pomohl více, než sám vůbec tušil; i nyní se snažil bránit zase a znova jenom ji a ona jej za to okřikovala. Jenomže zrovna potřebovala slyšet Snapeovu verzi, ať už se zachoval jakkoliv.

„Jak chceš!“ Zavrtěl nechápavě hlavou a pokrčil rameny. „Ale odsud se nehnu.“ Znovu si vzdorovitě založil ruce na hrudi, aby dal najevo konečnost svých slov.

Hermiona se nadechla a přejela pohledem zpátky na Snapea: „Mohl byste mi podrobněji vysvětlit, co jste myslel tím nejasným případem? Nerada bych se stavěla do pozice, kde se budu sama obviňovat, ale za předpokladu, že by všechny předložené důkazy u soudu skutečně byly pravé, tak bych byla právem i obviněna. Ale ony pravé nejsou, přestože je jich tolik.“

Naklonil hlavu mírně na stranu, zajímalo jej, co všechno se skrývá pod jejím slovem tolik.

„Těmi důkazy myslíte otisky na vražedné zbrani, motiv a vaši přítomnost na místě činu při příchodu bystrozorů?“

Přikyvovala: „A záznamy z paměti chrličů, svědky, kteří potvrdili, že od půl čtvrté do příchodu bystrozorů na místo činu jsem kancelář vůbec neopustila a v neposlední řadě několik dopisů, ve kterých jeho vraždu plánuju.“

Podezřívavě se na ni zahleděl: „Nic takového ale ve vašem spisu není.“

„V tom případě si nejsem úplně jistá, zda jste si vyhledal správný případ. Proběhl soud, musíte přece vědět, co všechno…“ v tom jí to došlo: „No, moment… Nebyl jste ani tam?!“ Měla o tomhle člověku rozhodně jiné mínění. Nikdy by ji nenapadlo, že dokáže situaci posuzovat jen podle toho, co mu vypoví druzí po příchodu na místo. U nějakých malicherných rozmíšek mezi studenty v Bradavicích možná, ale pro bystrozora už je takový počin trestuhodný. Možná by se dalo chápat, že ho Kingsleyho smrt rozlítila natolik, že šel slepě po své kořisti. Třeba by něco takového dokázala pochopit i ona, kdyby, zatraceně, nebyla tím člověkem, kterého takto slepě honil.

„Možná jsi měl pravdu, Adame, nevím, proč bych měla o jeho pomoc stát.“

Měla sto chutí do něčeho kopnout, raději ale nenechala vztek, aby ji ovládl. Zaťala ruce v pěst.

„Chápu vaše rozhořčení, u soudu jsem nebyl, protože v ten den probíhala akce a já obdržel rozkaz se jí účastnit přímo od nadřízeného. Myslím, že vy víte, že takový rozkaz jsem po jistou dobu nemohl ignorovat.“

Přikývla, ale její vztek to o moc nezmenšilo.

„Pochybuji, že vám Povinnostní listina nějak zabránila si později vyhledat zápis ze soudního přelíčení.“

Přestože měl Adam mlčet, neudržel se. Cítil blížící se hádku, která by vše jen pokazila. Sám pochopil, že neměl být tolik vysazený…

„Ani jeden nejste bez viny. Ale když už jste jednou oba připustili nějakou spolupráci, tak byste od toho teď neměli upouštět. Společně máte větší šanci dohledat pravdu. Tím spíše poté, co nesouhlasí ani vaše poznatky o důkazech, jak jsem pochopil.“

Překvapeně zamrkala; co změnilo Adamův názor, že teď najednou hrál roli smírčího soudce?

Snape se Adamových slov okamžitě chytil: „Navrhoval bych se o tom přestat bavit, Grangerová, minulost nezměníme ani já, ani vy.“

Připustila, že na jeho slovech je hodně pravdy. Pak ji znovu překvapil tím, jak rychle si dokázal spočítat, že i přes velké rozhořčení o jeho pomoc stále stojí: „Je však nutno si ujasnit ještě jednu věc. Přesněji jednu mou podmínku.“

Na sto procent si byla jistá, co je onou podmínkou. Už jen kvůli tomu, jak se k sobě ti dva od začátku chovali. A mrzelo ji to.

„Pokud už mám riskovat přinejmenším svou práci a relativně čistý štít, je nutno co nejvíce snížit možnost, že se o mé pomoci vám někdo dozví. Díky panu Hawthorneovi je dvakrát pravděpodobnější, že budete nalezena, což ostatně dokazuje má přítomnost. Z toho vyplývá jediné, pan Hawthorne musí odejít.“

„To nemyslíte vážně!“

„Myslím, a rozhodnutí by mělo padnout co nejrychleji. Je to na vás,“ přejel pohledem od ní na Adama, „počkám venku, abyste si mohli promluvit.“

Opustil podpalubí a zavřel za sebou dveře. O jeho stálé přítomnosti na lodi svědčily jen občasné kroky po dřevěné palubě.

I ona přešlapovala, nedokázala zvednout hlavu a podívat se Adamovi do očí.

„Hermiono, to je v pořádku. Nechápej špatně mou agresivitu. Nejsem rozzlobený na tebe ani na ono rozhodnutí, které, jak oba víme, je jen jediné správné. Strašně mě štve arogance toho chlapa, má nad tebou navrch a ví to, přitom je to on, kdo má máslo na hlavě. Přesto se mi zdá, že už si to více uvědomuje, proto jsem se pokoušel zmírnit tvůj vztek na to, že nebyl ani u soudu.“

Zhroutila se na malou postel, před kterou celou dobu postávala, a hlavu si schovala do dlaní.

„Víš, bylo by pro mne daleko únosnější vědět, že uvěřil falešným důkazům jako všichni ostatní. To, že žádné důkazy k tomu, abych se v jeho očích stala vrahem, nepotřeboval, vážně… bolí.“ Nedokázala najít vhodnější slovo.

„Oprav mě, jestli se mýlím, ale od konce války s tím Voldemortem se ve vašem světě neudálo nic tak závažného, jako byla smrt ministra kouzel, že? To také znamená, že se o tvém odsouzení bavil každý, na koho Snape narazil – každý kolega, kterého neodvolali v den soudu na akci. Třeba už Snape neměl potřebu něco dohledávat, když mu každý vylíčil, jak přesvědčivé důkazy na tebe žalobce našel.“

„I to je možné,“ pokrčila rameny a snad se i trochu uklidnila. Pak sebou trhla, když Adam teatrálně zaskučel: „Bože, nemůžu uvěřit, že toho chlapa obhajuju!“

Smutně se usmála.

Pak Adam vytáhl batoh a začal do něj ukládat to málo oblečení, které s sebou měl. Sledovala jej s rozporuplnými pocity, z nichž nejvíce převažovala lítost z jeho odchodu a stud z toho, že se k němu tak chová.

„Kam půjdeš?“

Odpověděl bez váhání: „Vrátím se domů, už jsem utíkal dost dlouho.“ Bylo vidět, že o té možnosti už přemýšlel.

„Třeba to půjde udělat i jinak.“

Zavrtěl hlavou: „To není nutné, stejně bychom se nesnesli.“ Dopnul zips a kývl bradou: „Tak jdeme nahoru, ne?“

Vyšli na palubu ozářenou měsíčním světlem. Snape stál na přídi někde v místech, kde se před pár hodinami objevil. Díval se na moře a nijak nedal najevo, že by vzal na vědomí jejich příchod.

„Přemístím se s Adamem, počkáte tady?“ Nebylo nutné více objasňovat jejich volbu.

Stále otočen zády zavrtěl Snape hlavou: „Vy raději zůstaňte, přemýšlel jsem - loď není špatný úkryt. Rozhodně nebylo snadné se sem přemístit. Je vaše, Hawthorne?“

„Ano, je,“ přitakal Adam zaraženě, Snapeův hlas totiž postrádal nepřátelský podtón, jenž byl doposud nezbytností.

„Mohla by zde slečna Grangerová zůstat i nadále?“

Trhla sebou, už se pro něj zase stala slečnou? Proč tak náhle?

„Ano, počítám s tím. Klidně zůstaň, Herm, plachtit už vcelku obstojně umíš.“

„To přece nemůžu.“ Teprve teď si uvědomila, že se Adam chystal opustit vlastní loď.

„Musíš a starej se o ni dobře! Pokusím se otci nějak vysvětlit, že jeho kráska zrovna plní důležitou misi. Pokud mě teda pustí ke slovu,“ zašklebil se, „nebo vůbec přes práh.“

„Adame,“ smutně vzdychla a vrhla se mu kolem krku.

„Buď opatrná a neboj se, teď už musí být jenom líp,“ zašeptal. Odtáhl se až po chvíli a vtiskl jí ještě lehký polibek na čelo.

Pak si přehodil batoh přes rameno a zahleděl se na Snapeova záda: „Na vás bych měl jednu prosbu… Nechci být od Hermiony úplně odstřihnutý. Můžeme se třeba jednou týdně někde sejít a promluvit si, co je nového?“

„Vím, že nemáte důvod mi věřit, ale promyslím, jak by takové setkání mohlo proběhnout co nejbezpečněji, a během následujících dnů se s vámi spojím. Souhlasíte?“

Viděla na Adamovi, jak hodně se musel přemáhat, aby odpověděl pouze jednoslovně. Pak Snapeovi sdělil adresu, kam jej má přemístit, čímž jej konečně donutil otočit se k nim čelem.

„Vrátím se za deset minut, slečno, byl bych vám vděčný, kdybyste do té doby nikam necestovala.“

Pak chytil Adama za paži a oba zmizeli dříve, než stihla příteli říct konečné sbohem.

Nepatrně sebou trhla, když jí na tvář dopadla jedna osamělá dešťová kapka; už úplně zapomněla, že ještě před chvílí pršelo. Měsíc se schoval pod mrak a k první kapce se po chvíli připojila další a další. Zvláštně ji mrazilo v zádech, byla sama uprostřed moře, možná už oceánu. Ještě podivnější bylo vědomí, že čeká na návrat Severuse Snapea. A co on; plánoval s ní tady zůstat a hlídat ji? V tom případě nevěděla, zda bude jachta dost velká pro ně oba.

Dodržel, co řekl. Uplynulo přesně deset minut, když šumění moře prořízl zvuk jeho přemístění. Hůlku měla v ruce, už ji ale nepozvedla. Přepadla ji únava.

„Proč moknete?“

„Nevím,“ pokrčila rameny. Déšť byl teplý, ani jej nevnímala.

„Můžeme jít dovnitř? Nezdržím se dlouho, je jen několik věcí, které bych rád dořešil ještě dnes.“

Přikývla a vešla do podpalubí jako první. Všimla si, že maso, které Adam rozklepával, zůstalo na kuchyňské desce. Schovala jej do ledničky a při té příležitosti nalila dva panáky whisky, protože se napít potřebovala.

Jednu skleničku postavila před něj na stůl.

„Mluvte,“ pobídla jej a také se posadila; nohy ji bolely, už na nich stála dlouho.

„Dnes jsem vás našel díly lokačním lektvarům, které jsem vám oběma podstrčil. Účinky ale co nevidět vyprchají; chci, abyste užila další várku. Je to nejrychlejší způsob jak vás najít a kontaktovat.“

„Klidně jej přineste,“ vydechla unaveně, na nějakém lektvaru už jí nesešlo.

„Také bych… Vlastně, když vás vidím, zbytek věcí počká. Přijdu ráno i se složkou k vašemu případu,“ vstal, „čekejte mě v devět.“

„Počkejte,“ vyhrkla z náhlého popudu. Ač se totiž snažila sebevíce už se v tom nevrtat, příliš ji ta otázka trápila, aby se jej nezeptala na jeho verzi. Ani jeho zmínka o povaze, ani Adamovo vysvětlení jí nepřipadalo dostatečné.

„Ráda bych něco věděla… Proč jste se doopravdy neujistil, zda mě obviňujete právem?“

Znovu se posadil a zadíval se na ni. Teprve teď vzal na vědomí skleničku alkoholu. Zpočátku se do odpovědi nehrnul, nakonec se ale rozhodl promluvit.

„Víte, také jsem o tom poslední dobou přemýšlel. A nemyslím, že to byla úplně moje volba.“

„Co tím myslíte?“

„Že jsem se měl zajímat podrobněji o skutečnou podstatu Povinnostních listin, než jsem jednu podepsal.“ Nenechal ji zeptat se, rovnou pokračoval: „Ve většině známých knih najdete popis jejich funkcí a možností, nikde se však nepíše, že původ Povinnostních listin sahá z velké části do černé magie. Je to totiž přetvořená verze úpisů, které byly používány kouzelníky před mnoha staletími k tomu, aby si podrobili jiného kouzelníka nebo člověka. Princip byl ale jiný, než jaký by vás napadl. Osoba, která listinu podepsala, nebyla vyloženě otrokem, přestože přejímala názory svého pána a byla nucena poslouchat jeho příkazy.“

„Mně to teda jako otroctví přijde. Pokud musel poslouchat příkazy bez možnosti odmítnutí…“

„To ano, je tady ale jeden velký rozdíl - tuhle listinu musel člověk podepsat dobrovolně, jinak nenabyla platnosti.“ Pobavilo jej její nehrané zděšené překvapení: „Proč by někdo něco takového podstupoval dobrovolně?“

Pokrčil rameny. „Co já vím; kvůli splacení dluhů? Z lásky? Nebo z nevědomosti, jak doslovně se listina vykládá…“

Zdálo se jí to divné, hlavně to, co jí tím Snape vlastně chtěl naznačit.

„Pokud je Povinnostní listina přetvořena z něčeho takového, ministerstvo by ji nikdy nepoužilo, Kingsley by to nedovolil.“ Namítla.

Snape se ušklíbl: „To je ovšem omyl, byl to jeho nápad. Jinak by mě nikdy mezi bystrozory nedokázal prosadit. Zdá se, že všechny negativní dopady listin nebyly eliminovány tak, jak všichni předpokládají…“

„Počkejte, to vážně tvrdíte, že jste byl přesvědčený o mé vině jenom proto, že vám to někdo řekl?“

Severus si povzdychl.

„Máte myslánku?“

„Ano,“ vylovila mu ji z batohu a sledovala jeho počínání - došel ke kamenné misce, vložil do ní vlákno své vzpomínky a špičkou hůlky šťouchnul do stříbřitého povrchu. Z mísy po chvíli začal stoupat bílý kouř, postupně se formující do dvou naproti sobě stojících postav. Snapea poznala jako prvního, měl na sobě bystrozorský plášť a jeho tvář byla strhaná. Tak jej snad nikdy neviděla.

Druhá postava se vybarvovala o něco déle; poznala ji až ve chvíli, kdy ve snědé tváři spatřila vyčerpané světle hnědé oči. Byl to Derek Young.

„Snape, já na vás vážně nemám čas, musím ještě zařídit spoustu věcí.“ Netrpělivě podupával pravou nohou.

„Chci být součástí vyšetřovacího týmu; i když to tak vypadá, nevěřím, že Grangerová Pastorka zabila. Byli si velmi blízcí.“

Young sebou trhnul: „Je vidět, že neznáte ženy.“ Pak zavrtěl hlavou a vzpurně odříkal: „Nechci, abyste se tím případem zabýval, je to jasné? Tady není co vyšetřovat. Důkazy jsou jednoznačné, Grangerová je vrah!“

I přes některé nevykreslené rysy, co způsobovala myslánka, si nemohla nevšimnout, jak Snapeovi ztvrdly oči, protože právě do nich se celou dobu dívala.

„Rozumím,“ pokýval hlavou, „není pochyb o její vině.“

Postavy zmizely zpátky do myslánky a Hermiona zůstala jen nevěřícně zírat na místo, kde ještě před chvílí byl Snapeův obličej. Snažila se vzpamatovat z toho, že projevil snahu případ prošetřit, a že to, že tak nakonec neučinil, nebyla jeho volba.

„Proč jste se o tom nezmínil dříve? Celou dobu jsem si myslela, že byste se tak nechoval, ale netušila jsem, že je za tím něco takového.“ Opravdu si v hlavě probrala všechny eventuality, ale nemohla přijít na něco, o čem nevěděla, že je možné.

„Ten rozhovor jsem si nepamatoval,“ přiznal rozladěně. „Vlastně až Hawthorne mi pomohl spojit si dvě a dvě dohromady. Po té ráně do hlavy se mi vybavil den, kdy za mnou domů přišel Kingsley a o listině se zmínil. Při jeho příchodu jsem totiž shodou okolností měl v ruce knihu, zabývající se právě touto problematikou. Teprve když jste se s Hawthornem bavili právě o mých pohnutkách – ano, chvíli jsem poslouchal – tak se mi ta pasáž z knihy vybavila a vzpomněl jsem si i na Youngova slova, nebo spíše na ten příkaz, co jsem od něj dostal.“

Chvíli vyčkával, zda mu na to něco poví. Nedočkal se.

„Věřte mi, nebo ne, ale teď už vím, že nebýt vázán listinou, možná by vše dopadlo jinak. Nekonal bych bez důkazů, obzvlášť když se jednalo o našeho společného přítele.“

Přikývla na znamení důvěry. Už byla unavená z neustále přítomného strachu, z utíkání a skrývání. Konečně pocítila i něco jiného – úlevu a poněkud nepatřičné zadostiučinění, že nebyla jedinou podvedenou osobou v tomto příběhu. Pochopila, proč Severus tak náhle přestal být na Adama útočný, když vyšli z podpalubí. A snad jej i litovala, že se dostal do situace, kdy dělal nevědomky něco, co nebylo jeho vůlí. Viděla na něm, jak jej celá ta záležitost s listinou znechutila a rozladila; jak je pro něj těžké srovnat se s tím, že se v podstatě stal Youngovou loutkou.

Dlouho váhala nastalé ticho prolomit právě touto větou, cítila ale naději na nový začátek jisté formy přátelství, které mezi sebou kdysi měli jako doučující lektvarista a studentka: „Nevím, zda je zrovna tento okamžik nejvhodnější, ale smím zase používat vaše jméno místo příjmení?“

Neodpovídal dlouho, až si začínala myslet, že příliš spěchala a nějak ho tou prosbou urazila. Ukázalo se však, že přemýšlel nad něčím jiným.

„Hermiono, důvod, proč jsem vám to právo odebral, neexistuje. Byl bych rád, kdybyste mi mohla alespoň částečně prominout problémy, které jsem vám způsobil během uplynulého roku.“

„Není co promíjet, dokázal jste mi,“ zauvažovala, jak to vyslovit, aby to nevyznělo zle, „že jste nejednal z vlastní volby. Záleží mi jen na tom, co bude dál.“

Přikývl.

„A vůbec, nedáte si se mnou ještě jednu skleničku?“

Pohlédli si do očí a uvědomili si, že se jim právě povedlo přehradit minulost zdí. Jen čas teď mohl prověřit její pevnost.

Pro zanechání komentáře klikni SEM