Hermiona stála v malém kuchyňském koutu a špičkou nohy poklepávala o podlahu v rytmu nějaké písničky, která hrála z Adamova stolního rádia na baterky. Napravo vedle ní se vlivem vln, které Polární záře vytrvale prorážela svou přídí, pohupoval sporák s hrncem polévky, která zbyla od oběda. Ze stejného důvodu, že se loď často nakláněla, si i při krájení bagety na kolečka musela dávat pozor, aby k nim nepřibylo i několik jejích prstů. To by pak ta jemná lososová pomazánka, čekající připravená v ledničce, chutnala příliš krvavě.

Nejen vaření na lodi však bylo zvláštní, ale i obyčejná hygiena v malých prostorách skýtala občas problém. Ale ač se jí zpočátku ten nápad nepozdával, po třetí noci, kterou konečně prožila beze strachu, že se jí někdo přemístí k posteli, se s radostí přizpůsobila i drobnému nepohodlí.

Také si stačilo uvědomit, že je čarodějka, a tudíž se nemusí bát, že by jejich loď v nějaké divoké bouři mohla ztroskotat a potopit se, nebo že se na nekonečné vodní ploše ztratí a nenajdou cestu ke břehu.

Když si navíc i ověřila, že Adam zvládá řídit jejich cestu více než dokonale, uklidnila se úplně.

Když byla s prací hotová, připravené lososové jednohubky postupně vyskládala na tácek a vrátila se s nimi na palubu za Adamem.

„Moment, nesedej si!“ zadržel ji, když odložila tácek na malý stolek. „Dal jsem to víno někam do batist.“ Sáhl do jmenovaných úložných prostor pod sedačkami a vytáhl Cabernet Sauvignon z roku 2000. Strhl vrchní obal a pak se zarazil: „Sakra, já věděl, že jsem na něco zapomněl… Náhodou nemáš v tom svém bezedném batohu vývrtku, že ne?“

„K čemu vývrtku?“ vytáhla hůlku, vzala si láhev a natočila ji hrdlem k sobě. „Accio korkový špunt!“ Vítězně se na Adama zazubila, když korek se svým typickým zvukem ladně vystřelil do její dlaně.

Sedli si naproti sobě, každý se svou sklenkou, a přiťukli si, načež si Adam hodil nohy na kraj stolku a navázal tam, kde zhruba před hodinou skončili: „Vezmeme ten tvůj seznam svědků pěkně popořádku. Divím se, žes to neudělala už dávno, já bych s tím začal co nejdříve. Někde přece musíš najít trhlinu. Říkalas, že úprava vzpomínek vždycky zanechá stopy.“

Převalila víno na jazyku, aby zahnala nechuť, vázanou na tohle téma.

„Někdy však tak minimální, že k jejich objevení přispěje jen náhoda. Záleží na schopnostech kouzelníka.“

„Ty je zvládneš najít. Nebo můžeme použít to sérum pravdy, které máte.“

„Nejen že je to nezákonné, ale myslím si, že by to ani nefungovalo. Ten, co ovlivňoval svědky, si určitě dal záležet. Nepodsunul jim myšlenku, ale donutil je věřit bez výhrad, že se vše stalo tak, jak si pamatují.“

Zkoumavě si ji prohlédl. „Proč mám pocit, že to nejsou jen dohady? Jak to víš?“

„Protože je mi samozřejmě jasné, že svědci mohou být klíčem. S jedním jsem se setkala. Tehdy jsem přišla na to, že sama nedokážu trhliny najít, a při odchodu mě navíc téměř chytili bystrozorové. Ani mnoholičný lektvar mi nepomohl, myslím si, že ti svědci mají i nakázáno okamžitě volat bystrozory, když se jich někdo neznámý přijde vyptávat na jejich výpovědi. Za nikým jsem od té doby nešla, nemá to smysl.“

„Takže ty nesvedeš manipulovat se vzpomínkami? Vždyť-“

„Vymazat, potlačit a pak navrátit možná. Ale vytvářet jiné…“ ošila se.

„Stejně bychom to měli zkusit,“ prohlásil po chvíli ticha.

„Je to riskantní, chytí mě.“

„Kdo nic neriskuje, nic nezíská,“ zacitoval. „Tak tam půjdu já, ty zůstaneš někde stranou. Stejně si myslím, že už to s tím tvým hledáním není tak žhavé. I když ti asi připadalo a stále připadá, že po tobě jde každý, a chápu to, ale posledním vytrvalcem zůstal pravděpodobně jen Snape, který už je teď taky pryč. Samozřejmě pořád nesmíš nakráčet středem na Příčnou ulici, ale ne každý si po roce ihned uvědomí, koho vidí.“

Dlouho přemýšlela o jeho slovech a nakonec jim dala zapravdu. Navzdory vzpomínkové reportáži v televizi, většina obyčejných lidí už zapomněla její tvář. Pokud bude dostatečně opatrná, v kombinaci s mnoholičným lektvarem by se mohla nějakou dobu pohybovat i mezi kouzelníky, mimo chráněná místa. Ostatní bystrozorové, pokud stále nějací zůstávali, vždy byli za Snapem o dost pozadu.

Vstala s tím, že jde pro papíry. Bylo načase konečně něco naplánovat společně.

Nad seznamem svědků strávili asi půl hodiny. Nakonec naplánovat postupná setkání nebylo tak moc těžké; na případné komplikace se stejně neměli jak připravit. Vrátila se na svou stranu sedačky a dolila si do skleničky zbytek vína.

„Dobrá značka,“ pohrávala si v ruce s prázdnou zelenou lahví, „ale stejně jsi měl koupit nějaké krabicové víno. Nebo v plastu.“

„To jsem měl, znám zásady plachtění. Ale ty krabičáky se pít nedají.“

„Kam ji dáme, ať nepřekáží?“

Adam se pro láhev natáhl, několikrát ji vyhodil do vzduchu a zase chytil. „Hm, můžeme v ní poslat vzkaz po moři, jako to bývá v pohádkách.“

Zasmála se té představě. „Jasně, něco jako… Já, Hermiona Grangerová, se zrovna plachtím po moři na severozápad od Long Beach. Přijďte si pro mě, čekám!“

Jako naschvál se ozvalo hlasité PRÁSK, až oba nadskočili. Srdce se jim zastavila, když si uvědomili, že během jejich konverzace dočista ustal vítr a moře se zklidnilo. Loď se pohupovala, ale stáli.

Hermiona vytáhla hůlku, ale ruku nechala napůl skloněnou, když objevivší se postavu poznala. Měla sice nutkání se bránit, přestože dosud pokaždé prohrála, zarazilo ji ale, že muž svou hůlku v ruce netřímá.

Snape dokonce zvedl ruce k pasu, aby ten fakt vyzdvihl. Nijak moc se nerozhlížel kolem, rovnou se otočil k ní: „Grangerová, rád bych si s vámi jen promluvil.“

Pocítila naději… na okamžik.

Pak zaregistrovala podivný výraz v Adamově tváři. Brunet si přehodil láhev zpátky do pravé ruky, a když se napřáhl, svitlo jí. Stihla jen zakřičet: „Adame, NE!“

Její výkřik se prolnul s pronikavým třeskotem rozbíjejícího se skla.

* * *

BUM!

Tlustá kniha se s působivým zaduněním odrazila od jeho nedostatečně rychle uhýbající hlavy a přistála s natrženou vazbou na podlaze. Před očima se mu zatmělo; nutně potřebujíc nějakou oporu, šátral kolem sebe tak dlouho, dokud nenahmatal příčku mezi knihovnami. Dlaň druhé ruky si pevně přitlačil na pulzující temeno a zuřivě zamrkal, aby rozehnal otravné mžitky. Krev naštěstí mezi prsty necítil, ani potřeba zvracet se nedostavila, kvitoval by však s povděkem, kdyby se svět nehoupal jako paluba kruvalské lodi v bouři. Ne, že by snad na ní někdy byl, ale uměl si to představit.

Pohlédl k nohám; příště, až bude potřebovat sundat knihu z vrchní police, tak jedině ze židle, protože rozbitou hlavu by ještě snesl, ale poničit několik set let starý svazek z odvětví černé magie, to je skutečně vrchol barbarství.

Zrovna když se pulzování tepen v lebce konečně začínalo mírnit, někdo třikrát prudce zabušil na jeho domovní dveře. Vztekle sykl při každém dopadu pěsti na dřevo, znovu se musel chytit za třeštící hlavu. Do špiček prstů jej pálila horkost rostoucí boule.

„Už jdu!“ křikl s přemáháním, aby dotyčného nenapadlo zaklepat znovu.

Cestou ke dveřím ještě párkrát zamrkal, takže nakonec dokázal na příchozí osobu zaostřit bez větších potíží. Přesto chvíli přemýšlel, zda má halucinace, nebo mu na schodech skutečně přešlapuje…

„Pane ministře? Čemu vděčím za vaši návštěvu?“

„Dobrý večer. Doufám, že neruším, ale potřeboval bych s vámi probrat něco důležitého.“

Neměl sebemenší ponětí, čeho by se jejich rozhovor mohl týkat. Od konce května, neboli od svého propuštění z Azkabanu, se úporně snažil nebýt kouzelníkům moc na očích; uvědomoval si, že jeho svoboda leží v žaludku mnoha lidem. Čas od času se u jeho dveří objevil nějaký bystrozor, ale ministra viděl prvně. Co to na něj zase vytáhli?!

„Jistě, pojďte dál a posaďte se.“ Udělal dva kroky vzad a nechal Pastorka vejít do obývacího pokoje.

S nelibostí zaznamenal, že se jeho oči okamžitě zarazily na rozbité knize; podivný výjev sice nijak nekomentoval, Severus přesto cítil potřebu se ospravedlnit: „Před chvílí se mi stala malá nehoda, pokud mě na okamžik omluvíte, napravím to.“ Když jeho host přikývl, zavolal ještě svou domácí skřítku, aby se postarala o pití, a pak se sklonil pro knihu, s níž odešel do laboratoře. Ignorovat tepající spánky se stávalo čím dál těžším, v tomhle stavu s ministrem mluvit nemohl, proto se vrátil do obývacího pokoje až poté, co začal účinkovat lektvar proti bolesti hlavy.

„Promiňte to zdržení, o čem jste se mnou chtěl hovořit?“

Pastorek si poposedl. „Vím, že s nějakým dlouhým proslovem bych u vás nepochodil, tak to řeknu přímo – chci vám nabídnout místo bystrozora na oddělení.“

„Cože?!“ Vyhrkl zcela nesnapeovsky. Podvědomě si ohmatal bouli na hlavě, zvážil možnost, že si omylem vzal matoucí dryák, ale nejpravděpodobněji se jevila třetí možnost: „Děláte si legraci? Můj záznam v trestním rejstříku je delší než Longbottomovo vedení, a to už je co říct. Sám musíte vědět nejlépe, že vaše nabídka není realizovatelná.“

Pastorkovo lesklé čelo se nakrčilo, zřejmě se cítil pohoršen jeho reakcí.

„Zaprvé, Neville je moc šikovný mladík, má v sobě z rodičů více, než se na první pohled zdá, takže o něm, prosím, už takto nehovořte. A zadruhé, opravdu si myslíte, že bych tady seděl, kdybych dávno neabsolvoval sáhodlouhé vyjednávání o podmínkách vašeho přijetí?“

Pořád to nechápal, ale z ministrovy tváře vyčetl, že na podobné argumenty byl připraven. Přemohla ho zvědavost.

„Poslouchám.“

„Jistě víte, že jsem po pádu Lorda Voldemorta požádal pány Pottera, Weasleyho a Longbottoma, aby mi pomohli s pátráním po uprchlých Smrtijedech. Nejsme ani zdaleka v polovině seznamu, je nás málo. Shodli jsme se, že vás potřebujeme.“

Užasle zavrtěl hlavou. Dosud ho ani nenapadlo o něčem podobném uvažovat. Představa, že zrovna on bude prosazovat kouzelnické zákony, byla absurdní. Avšak velice lákavá…

„Já bych nebyl proti, stále si hledám práci, ale to nic nemění na tom, že znám kritéria, která musí budoucí bystrozor splňovat. Hlavní bod, tedy bezúhonnost-“

„Zadržte. Nejsem naivní, abych si myslel, že ministerstvo o všech vašich počinech ví. Avšak vedl jsem velice zajímavý rozhovor s portrétem Albuse Brumbála, takže-“

Teď to byl on, kdo nenechal toho druhého domluvit: „Velice lituji, že ředitelna zůstala po bitvě zachována. Milý Brumbál si zřejmě myslí, že mě zná lépe než já sám.“

Pastorek se usmál a pokýval hlavou. „Ano, zmínil se, že něco podobného řeknete. Ten rozhovor mi každopádně pomohl vás pochopit. Stejně jako Albus věřím v druhou šanci, proto jsem před čtvrt rokem vyhověl Harryho žádosti o vaše propuštění, a proto jsem dnes za vámi přišel.“

Byl by bláhový, kdyby tuhle příležitost zahodil. Od konce války stejně nedělal nic jiného, než že hledal nový životní úděl. Ten mu byl teď nabízen, tak se nové šance hodlal chopit.

„A jaké jsou tedy podmínky?“

„Tou první je, že musíte projít bystrozorským výcvikem.“

Zamračil se. „Pokud si myslíte, že vám mohu být užitečný, proč po mně chcete, abych podstoupil výcvik?“

„Já věřím, že máte všechny potřebné znalosti a zkušenosti, ale abyste mohl být přijat na oddělení, musíte mít složeny všechny hlavní zkoušky. Podle mne je to formalita, merlinžel nutná kvůli veřejnosti. Společně s jedním perspektivním mladíkem, který nedokončil nástavbu kvůli rodinným problémům - tuším, že jeho sestřenice ztratila v Bitvě o Bradavice sestru a zhroutila se – byste následující dva měsíce měli na přípravu, a následně během listopadu podstoupili zkoušky.“

Přikývl, i pro něj to byla formalita, potřebnou literaturu měl nastudovanou už od školních let. S praktickými dovednostmi si poradí lehce, i tento výcvik, i když za jinačím účelem, už měl za sebou.

„A dál?“

Než Pastorek odpověděl, důkladně se napil.

„Druhá podmínka definitivně řeší otázku vaší loajality. Znovu, kdyby šlo jen o mne… Ale i když jsem ministr, nemohu rozhodovat sám, to určitě chápete. Víte, co je to Povinnostní listina?“

„Písemná verze neporušitelného slibu?“ Okamžitě mu svitlo.

„Přesně tak. Ale nestrachujte se, budou v ní sepsány normální závazky bystrozorů, a jakékoliv případné dodatky s vámi zkonzultujeme. I tak si i v prosinci stále budete moct podpis rozmyslet. Listina pozbude platnosti přesně po pěti letech.“

„Pěti letech?“ opakoval zamyšleně. Tohle už jej přimělo pochybovat, zda na podmínky přistoupit. Samotná listina mu až tak nevadila, neznamenala pro něj žádnou novou zkušenost, protože se za svůj život zvládl něčemu upsat už nesčetněkrát. Nikdy však ne na dobu určitou, během níž bude muset bezpodmínečně poslouchat úřadujícího vrchního bystrozora. Nic už však nemohlo překonat to zlo, které absolvoval ve službách Temného pána…

„Přijímám vaši nabídku.“ Možná, že toho v následujících letech zalituje, rozhodně ale méně, než kdyby Pastorkovu nabídku odmítl úplně.

„A nechcete si to ještě… Teda vlastně – výborně!“ Pastorek zpočátku vypadal, že byl připraven reagovat spíše na odmítnutí, souhlas jej zaskočil. Rychle však našel ztracenou nit.

„Připravím potřebné dokumenty a hned prvního září vás, s vaším svolením, navštíví člen komise ohledně zkoušek. Dále pak…“

Slova se vytratila v uklidňujícím šumění mořských vln. Proč se mu to teď vybavilo? Měl pocit, jako by mu Kingsley zaklepal na dveře teprve před chvílí, přitom si byl na sto procent jistý, že od jejich rozhovoru uplynulo mnoho let. Mátly ho však jisté skutečnosti - slyšel silné dunivé klepání, cítil v hlavě tlak rány od knihy, na jazyku zbytky chuti lektvaru… Na rozdíl od onoho srpnového dne jej však nyní studil na čele kus mokré látky a vedle ucha slyšel klapavé zvuky kroků na dřevěné podlaze.

Oči se mu otevřít nepodařilo, pomalu se ale rozvzpomínal na předchozí události. Když se přemístil na palubu jachty, okamžitě se soustředil na Grangerovou a Hawthornea ignoroval, protože jej nepovažoval za hrozbu. Velký omyl! Zřejmě ho něčím přetáhl po hlavě.

Tohle by se mu nemělo stávat, o důvod více si to s Grangerovou definitivně vyříkat. Jedině tak dokáže začít znovu, bez nutkání ji přizabít nebo bez roztržitosti, která právě přizabila jeho.

„Už se měl dávno probrat. Co když jsem něco přehlédla?“

Klep. Klep. „Určitě ne.“ Klep.

„Napadli jsme bystrozora, jak budu obhajovat tohle?“

Klep. Klep. Klep. „Ne my. Já ho napadl.“ Klep. Klep. Buch. „Au! K čertu!“

„Vidíš, jasný náznak abys přestal. Maso počká!“

Klep. Klep. Klep.

„Do háje, Adame. Strašně mě to rozčiluje! Nehledě na to, že pokud s tím nepřestaneš ani až se Snape probudí, naštve se, protože už tak ho bude bolet hlava, a to by pak mohlo špatně skončit.“

„To je mi jedno, to já jsem tady naštvaný! Ty očekáváš, že budu litovat toho, že jsem ho praštil, v tom ale opravdu nemůžu sloužit!“

„Proč?“

„Protože to nechápu! Copak je to nějaký spasitel? Vykašlal se na tebe už dvakrát. Před pár dny tě hnusně vykopnul, ale ty přesto stojíš o jeho pomoc?“ Ne, spasitel opravdu není, ale její odpověď ho zajímala. Ležel nehnutě dál, přestože se mu podlaha stávala čím dál víc nepohodlnější.

„Nejsem v pozici, kdy bych si mohla hrát na uraženou nánu. Je pro mě klíčem ke zjištění, kdo to na mě mohl nastrčit. Bez bystrozora s patřičnými pravomocemi se přímo ke své složce nedostanu a nebudu mít jak vyvrátit všechny důkazy. Přišel, to je pro mě důležité, protože on je jedním z mála těch, kteří ty pravomoci mají.“

Kašlal na nějakou jejich mileneckou hádku, zaujala ho slova o důkazech. Co potřebovala vyvrátit? Sám se přesvědčil, že ministerstvo na ni dohromady nic nemá, přestože dlouho slýchával pravý opak. Už věděl, že dosud stál na špatné straně, ale začínal i chápat, že tady něco pořádně nehraje.

Zaslechl další kroky; soudil, že k němu přiklekla. Pak ucítil na zápěstí teplou dlaň a palec, hledající pulsující tepnu. Poté se ruka přesunula pod jeho hlavu a jemně prohmatávala místo, kam jej udeřil Hawthorne.

Pak překvapeně ucukla, když zjistila, že oči, které měly být zavřené, ji upřeně pozorují. Nebyla dost rychlá, chytil ji za paži a zlobně ji sevřel.

„Přišel jsem se schovanou hůlkou a nabídkou spolupráce, tohle je váš vděk?“

„Promiňte, já-“ začala se omlouvat, pak se ale ozval Hawthorne se svým nebojácným „Pusťte ji!“, čímž jenom podpořil jeho plán, co nejdříve se ho zbavit. Navíc, jako by nebylo nad slunce jasné, že kdyby jí chtěl ublížit, měl k tomu už nespočet příležitostí. Přesto ji pustil, aby se rychleji postavil na nohy. Hlava se mu přitom nepěkně zatočila, ale jen na okamžik. Pak si mohl prohlédnout místo, podpalubí jachty, kde se probral. Na pár chvil ulpěl zrakem na brunetovi a jeho očích, dokud se ten nervózně neošil.

„Myslel jsem, že jste nás přišel zatknout.“

„Vy raději buďte zticha!“ pokusil se jej umlčet. Už minule nemohl vystát jeho moudrosti.

„Proč bych měl?“

„Praštil jste mne do hlavy, očekáváte snad, že vás budu tolerovat, nebo dokonce poslouchat?“

„Jednal ukvapeně, mrzí ho to.“

Otočil se na ni: „Nesnažte se, Grangerová. Stačil mi jeden náhled do jeho myšlenek, abych poznal, o co mu jde. Váš přítel žárlí. Dělá pro vás první poslední, a přesto to není dost, protože stále máte pocit, že potřebujete mne.“

Hawthorne se ohradil: „Hele, když už mi lezete do hlavy, tak to laskavě dělejte pořádně! Ano, štvete mě, ale vím, že pro Hermionu můžete udělat víc než já.“

„A přesto ji o tu šanci připravujete?“

Brunet se nadechl k odpovědi, ale dříve promluvila Grangerová. Postavila se mezi ně dva.

„Prosím, hádáním se nikam nedostaneme. Moc se omlouvám, jen prosím neodcházejte. Mluvil jste o spolupráci.“

„O ní později,“ zavrtěl hlavou, „zajímá mě jiná věc, protože mě jisté okolnosti donutily přemýšlet…“

Odmlčel se, hledal správná slova. Také ho bavilo sledovat nejistotu a očekávání v jejích očích. Pak konverzačně prohlásil: „Přišel jsem se zeptat, proč vás vlastně zatkli.“

Němě otevřela ústa, ale nezmohla se na víc, než na překvapené zamrkání.

Pro zanechání komentáře klikni SEM