Blížilo se poledne, slunce úmorně žhnulo a ani docela silný vítr nedokázal ochladit ovzduší. Paluba jachty se mírně kymácela na vlnách neklidného moře, jež prorážela svou bělostnou přídí ve snaze vzdálit se od pobřeží.

Do půl těla svlečený brunet v oranžovo-bílých károvaných tříčtvrťákách se opíral o železné zábradlí příďového koše a ostražitě sledoval sebemenší změnu větrných podmínek, která by je vychýlila z kurzu. Již párkrát se tak stalo a loď se nahnula na opačnou stranu, vždy se pak musel pousmát vzteklému hudrování, které se ozývalo za jeho zády z kajuty.

Několikrát Hermioně říkal, že je nesmysl na lodi něco urovnávat a uklízet, přesto se snažila vyskládat do komínků a řad zásoby jídla, které před vyplutím nakoupil v přístavu. Už nejméně třikrát se jí to vlivem ostrého naklonění paluby rozsypalo, ale, jak soudil podle klapavého zvuku jedné konzervy o druhou, vždy si jen zanadávala a začala s urovnáváním znovu.

Zajisté tolik neprahla po pořádku, byl to jen její způsob, jak se vyrovnat s událostmi uplynulých hodin a dní. Zatím z ní nedokázal vypáčit, co se odehrávalo, zatímco on ležel opakovaně omráčený černě oděným dlouhánem. Předpokládal, že se jí povedlo nějak mu objasnit pravý sled událostí onoho loňského červnového odpoledne, jen jeho reakce pravděpodobně nebyla taková, jakou si představovala a k níž se upínala.

Přestože její duševní rozpoložení nebylo ideální, radoval se za tento stav. Už nikdy nechtěl zažít to, co se stalo poté, co jej probudila, odvázala od topení a odvedla bůhví odkud.

Snape jej nechal vypít Hermionin lektvar, pravděpodobně aby si s ním ušetřil problémy, takže si myslel, že už s přemisťováním nebudou mít žádné problémy. Rychle si uvědomil, že ani zdaleka netušil, jaké komplikace ještě s touto magickou dopravou mohou nastat…

Sotva se objevili na novém místě, příšerně zaskučela bolestí, a kdyby ji nepodepřel, upadla by. Příčinu nehledal dlouho, podíval se stejným směrem jako ona a spatřil její pravou ruku, na níž scházely všechny prsty kromě palce. Naštěstí si pahýl nestihl nijak prohlédnout, protože se téměř okamžitě ozvalo další prásknutí, obklopil je hustý rudý kouř a její ruka se zase nějak dala do pořádku. Později to nazvala odštěpením, přesto úplně přesně nechápal, co se stalo, ale po dalším vysvětlení se raději nepídil.

Po tomto incidentu se Hermiona úplně sesypala. Nevěděl, zda pláče radostí, že ze setkání, jež bylo po mnoho měsíců její noční můrou, vyvázla pouze s několika jizvami místo pruhovaného mundůru, nebo právě proto, že Snape odešel a ona ztratila další naději na pomoc. Mohlo to být i šokem z dočasné ztráty prstů, ale odhadoval, že se všechen ten stres smíchal dohromady a ona to už neustála.

Ať to bylo jakkoliv, musel se o jejich další ubytování postarat sám. Situaci mu trochu ulehčila tím, že je přemístila rovnou na Long Beach, jak navrhoval. Mohl se tedy držet svého původního nápadu.

Už od výletu na Příčnou ulici přemýšlel o jedné z jejích vět, řečené v autě. To zjištění, že se nelze přemístit do pohybujících se dopravních prostředků, jej zaujalo. Řešení mu Hawthorne starší vetkával do krve už od tří let - to byl věk, kdy jej začal brát na svou jachtu. Oba dva společné výlety na moře milovali, otec k nim využíval každou příležitost, všechen volný čas. Po třinácti letech vzkvétání jejich vztahu utkvělo na mrtvém bodě poté, co se příšerně pohádali a Adam mu vmetl do tváře pravdu o své orientaci. Otcova pevná ruka ho naučila tuhle svou odlišnost pečlivě skrývat, palubu Polární záře už nikdy nespatřil.

Tedy až dodnes… Na to, jak se plachtí, totiž nezapomněl, proto své znalosti hodlal zúročit.

Zamířil do známého přístavu, kde - ač nerad - zanechal na chvíli mírně nespolupracující Hermionu na palubě Polární záře samotnou, aby mohl v klubu vyzvednout klíče. Věděl, že by bylo rozumnější si nějakou jachtu vypůjčit na cizí jméno, ale tohle bez Hermioniny pomoci nedokázal navlíknout a ani nevěděl, zda by k tomu měla dostatek finančních prostředků.

Vypluli poté, co se Hermiona alespoň trochu uklidnila a přestala plakat. Prohodili spolu několik vět, pak jej poprosila, aby ji nechal o samotě, zašila se v kajutě a při uklízení jídla, které nakoupil pro delší pobyt na moři, se doteď snažila vypořádat se svými myšlenkami. Moc si přál, aby byla úspěšná…

Zhluboka nasál do plic horký slaný vzduch a ohlédl se k pobřeží; jevilo se nyní jen jako tenká nepravidelná linka na horizontu. Předpověď nelhala; moře se uklidňovalo, vlny se zmenšovaly a vítr utichal, o to víc jej slunce pálilo na odhalené kůži. Protáhl se pod napnutým provazem hlavní plachty a sehnul se, aby uvolnil uzel. Na vítr už se spolehnout nemohl, nastal čas znovu nastartovat motor.

Zrovna se mu podařilo po drobných potížích se zamotaným lanem stáhnout hlavní plachtu ze stěžně, když zaslechl její kroky na palubě a vzápětí i smutný hlas: „Můžu nějak pomoct?“

„Ne, už to mám,“ na důkaz svých slov se vyhoupl na nohy. „Tak co, už se s tebou dá mluvit?“

Vrhla po něm tak nešťastný pohled, že svých slov okamžitě zalitoval a raději zamířil ke kormidlu, přičemž si nadával za své chování slona v porcelánu.

„Promiň, já to tak nemyslel.“ Omluvil se, když dlouho nic neříkala.

„Ne, ty promiň, mockrát v životě se mi nestalo, abych se rozbrečela a nemohla s tím přestat. Snad jen v zadržovací cele před soudem a po odchodu Rona, když jsme společně s Harrym hledali v… když jsme se skrývali před Voldemortem.“ Včas si vzpomněla na informační embargo, které na vše, co se viteálů týkalo, uvalil Kingsley.

„Herm,“ oslovil ji Adam zamyšleně, „tím Ronem myslíš Ronalda Weasleyho?“

„Ano, proč?“ zahleděla se na jeho nakrčené čelo.

„Já jen, že je to jeden z hlavních figurantů, kteří v novinách vystupovali proti tobě. Napadlo mě, že byl tvůj přítel, ale až teď mi došlo jak blízký. Doteď jsem si myslel, že jste s Harrym vymýšleli plán Voldemortovy porážky sami. O nějaké třetí osobě ses nikdy nezmínila, co se teda stalo?“

Zhluboka se nadechla, své přeřeknutí si vůbec neuvědomila. Obrátila se k Adamovi zády, aby jí neviděl do obličeje. Prostá zmínka o Ronovi už ji nebolela jako kdysi, Adamova přímá otázka v ní ale vyvolala nepříjemné vzpomínky. Chytila se zábradlí, které se vyloženě nabízelo k vybití vzteku; kdyby materiálem bylo něco měkčího, dozajista by po sobě zanechala otištěné prsty.

„Ronald Weasley: Myslel jsem, že ji znám. Spletl jsem se!“ ledovým hlasem zarecitovala jeden z mnoha titulků, objevujících se v novinách po několik týdnů po Kingsleyho smrti. Získala je od Harryho až po útěku z vazby a konečně pochopila, proč se od ní odvraceli i kamarádi a spolužáci, kteří ji alespoň trochu znali.

„Ano, byl to můj přítel, ale abys všechno pochopil, měl by sis ještě něco přečíst. Vydrž chvilku.“ Uvolnila ztuhlé prsty od lesklého kovu a sešla tři schůdky do kajuty, aby našla v batohu noviny, které nenáviděla ze všech nejvíce.

„Já to všechno četl a mám výbornou paměť, takže-“ začal Adam, když se s nimi objevila znovu venku. Zarazila ho, protože na jistý článek se pamatovat rozhodně nemohl, a navázala na jeho větu: „… takže jsi určitě narazil na noviny s prázdnou titulní stránkou, že?“

Zaraženě přikývl: „Předpokládal jsem, že se jen stala nějaká tisková chyba.“

„To se u nás neděje,“ zavrtěla hlavou a poklepáním hůlky ukončila mizící kouzlo. Na zašedlém papíru se pomalu začala objevovat drobná černá písmenka, fotografie a nakonec i titulek, po jehož přečtení Adam překvapeně zamrkal: „Až tak?“

Nepřítomně pokývala hlavou. Nedalo jí to a přečetla si prvních několik vět pod tučným nadpisem Ronald Weasley zrušil zasnoubení, s vrahem žít nechce.

Pokud doteď mezi lidmi kolovaly nějaké pochyby o vině Hermiony Grangerové, činy a slova nejmladšího mužského člena rodiny Weasleyů je definitivně vyvrací. Díky naší zvláštní dopisovatelky Rity Holoubkové, která se osobně setkala s vysloužilým bystrozorem Ronaldem Weasleym, vám dnes můžeme nabídnout tento exkluzivní rozhovor.

Dál číst nepotřebovala, už se ujistila, že nezapomněla ani slovo.

„Dobře…“ protáhl Adam rozvážně, když očima dobloudil k poslednímu odstavci. „Uznávám, že osobu, která o tobě vůbec nic neví, by tenhle rozhovor mohl trochu nahlodat, ale soudný člověk, hlavně ten, který tě zná, by tohle okamžitě vyhodil do koše.“

Vzdychla: „Jenomže jedna věc v tom článku pravdivá je a uvědomujou si to právě moji přátelé a známí – Ron byl člověk, který mě znal nejlépe, takže pokud on připustil, že je to možné, nejspíš budu opravdu vrah, ne?“

„To přece neřekl.“ Úroveň jeho hlasu však hraničila s šepotem. Už to dávalo najevo, že svým slovům nevěří.

„Vážně?“ Prstem poklepala na jeden z odstavců; ani ho nemusela hledat dlouho:

Je to válečná hrdinka a válka samo sebou nějaké násilí obnáší, avšak bojovala za spravedlnost. Proč si myslíte, že by najednou byla schopna něčeho tak hrůzného, jako je vražda?

„Určitě to nepřišlo najednou, znám ji už dlouho a mohu říct, že násilné sklony v sobě měla vždy. Vzpomínám si na incident ve třetím ročníku, kdy málem přizabila našeho spolužáka. O pár let později zaútočila i na mě, to seslala kouzlo, po němž mě málem k smrti uklovalo hejno ptáků.“

„To‘s fakt udělala?“ vyprskl pobaveně, čímž Hermionu překvapil, neboť očekávala spíše odsudky. Pořád ale cítila potřebu uvést věci na pravou míru: „Udělala. Ve třetím ročníku jsem dala facku arogantnímu zmetkovi, který jen ubližoval svému okolí a v té době navíc usiloval o smrt jednoho úžasného kouzelného tvora. A ti ptáci… Ron mě tenkrát hrozně naštval. Začal chodit s takovou… takovou…!“ stiskla zuby a nedořekla, nebylo proč.

„Už tehdy jsi ho měla ráda,“ pochopil Adam. Po krátké odmlce nahlas zauvažoval: „Ale on si očividně svou chybu uvědomil, když jste se zasnoubili.“

„Dali jsme se dohromady po válce a zůstali spolu pět let - poslední rok už jako snoubenci. Ron si od začátku neuvěřitelně užíval své slávy, kdy konečně nebyl jen obyčejným přítelem Harryho Pottera, ale jeden z největších hrdinů války, nový idol dětí a žen. Hlavně těch žen. Každou chvíli někde ulítl… Četl jsi to - ten rozhovor je hlavně o tom, jak já jsem ta špatná, co se nevěnuje svému snoubenci a raději se vtírá do přízně ministrovi kouzel – jako bych něco podobného měla zapotřebí.“ Zklamaně zavrtěla hlavou.

„Paradoxní je, že to já byla ta, kdo toleroval Ronovy nevěry, přestože to hodně bolelo, ale on mě odkopl a později i potopil kvůli něčemu, co se nikdy nestalo.“ Pocítila v ústech hořkost příkoří.

„Já bych nevěru svého přítele neunesl. Proč jsi mu to tolerovala?“

„Ron se vždycky vrátil a já ho milovala,“ znělo to tak prostě, avšak skrývalo se pod tím tolik bolesti a bezesných nocí. Už to však nebolelo tak jako dřív.

„Miloval on tebe? Pokud ano, proč tohle všechno novinářům řekl?“

„Myslím, že to nejsou přímo jeho slova, Holoubková často zachovává myšlenku, ale rozhovor si přepíše podle sebe.“ Zčásti se podělila o své zkušenosti s onou ženštinou, zčásti o zbožné přání, protože si doopravdy nemohla být jistá, co bylo a nebylo řečeno.

Pohlédla na Adama, čekaje další otázku. Brunet se ještě několik vteřin tvářil zamyšleně, pak najednou jeho výraz pozbyl veškerou vážnost a zůstal jen veselý úsměv; takový, s jakým ho potkala poprvé.

„Tak fajn, dnes toho bylo dost. Je načase tě zasvětit do tajů plachtění pro případ, že by se mi něco stalo. Co je co, to možná poznáš, ale s účelem to bude horší. Začneme touhle plachtou…“

Hermiona s povděkem přijala okamžitou změnu tématu a zaposlouchala se do jeho vysvětlování ve snaze si všechno zapamatovat. Kdyby si kdysi měla vybrat místo pro dovolenou, jachtu by na seznam asi nezařadila. Z podobných radovánek měla vždycky trochu strach…

Pro zanechání komentáře klikni SEM