Když Grangerová s Hawthornem odešli, rozhodl se, že než začne o čemkoliv uvažovat, obstará si nejdříve úplně všechny podklady k případu. Vyrovnal účet za pokoj a vrátil se domů.

Boty zanechal vedle dveří na rohožce, protože koberec už z dálky zářil čistotou. Navzdory jeho dlouhé nepřítomnosti maličký obývací pokoj nevypadal vůbec zanedbaně, jako tomu bývalo kdysi. Na policích s knihami nenašel pomalu ani smítko prachu, bar vypadal kompletně a v krbu plápolal oheň, opatřený kouzlem, aby nevydával moc tepla, protože o to se dostatečně staralo slunce.

Zamířil ke stěně kolmé k oknu, bezděky přitom přejel prsty po kožených hřbetech knih na policích; četl rád, scházely mu pravidelné večery s vínem a nějakou kvalitní studií.

V malé skřínce v rohu našel mapu Ameriky a připevnil ji na jediný kus zdi bez knihoven. Jakmile odříkal zaříkadlo, objevily se na pobřeží Kalifornie dvě oranžové blikající tečky, ukazující aktuální pozici Grangerové a jejího přítele. Díky lektvaru, který přidal oběma do pití, získal možnost ještě na přibližně osm dní sledovat jejich pohyb. Možná se mu to bude k něčemu hodit.

Zrovna se snažil přesněji určit, co asi mají v plánu na Long Beach, když se mu za zády ozvalo prásknutí. Nelekl se, čekal, že se jeho domácí skřítka co nevidět objeví. Takové jí totiž zanechal instrukce.

„Abu slyšela pána přijít, proto nese poštu, jak si pán přál.“ Převzal si balík a bez výčitek jej obloukem odhodil na stolek. Abu naštěstí dopisy převazovala tenkým provázkem, díky němuž je nyní neměl rozházené po celé podlaze.

Všiml si, že se na něj velké kulaté oči skřítky stále upírají. Malé tělíčko se pohupovalo na chodidlech dopředu a dozadu a občas trhlo hlavou nebo rukou. Znal to gesto, skřítkové, kteří měli zakázáno užívat na sebe tělesné tresty, se tak chovali vždy, když cítili potřebu říct nebo udělat něco, co jim podle jejich mínění nepříslušelo.

„Co je?“

„Pán vypadá moc unaveně,“ vypískla, „potřeboval by se najíst. Ano, ano, Abu hned připraví pánovi vydatný oběd! Co si pán bude přát?“

„Teď nic nechci. Čeká mě ale nějaké noční zařizování, takže mi ten oběd po půlnoci nech na stole.“

„Samozřejmě, pane!“ uklonila se tak hluboce, že ušima tlumeně zapleskala o podlahu, a zmizela s největší pravděpodobností do kuchyně.

Předtím než se osprchoval a zalehl, prošel laboratoří podlouhlého tvaru, která měla ve výsledku víc metrů čtverečních než obývák, a v přiléhajícím skladu si vzal z poličky lahvičku s bezesným spánkem, protože s tím, co viděl a slyšel, by bez lektvaru neusnul ani náhodou.

O celých šestnáct hodin později se vrávoravě přidržoval madla ve výtahu (Proč tady, u Merlinových vousů, pořád nejsou schody!?) na ministerstvu kouzel a čekal na ohlášení patra, kde sídlilo i Bystrozorské ústředí.

Jakmile se otevřely výtahové dveře, spatřil liduprázdnou tmavou chodbou druhého podlaží. Zašel za roh a následně po několika metrech do dveří, za nimiž se táhla další temná kamenná chodba – chodba ústředí.

Skrz přivřené dveře kanceláří slyšel tlumené rozhovory opozdilců, dodělávajících resty v hlášeních, a bystrozorů, jistících případný poplach. Vůbec nepředpokládal, že by kdy mohl narazit na úplně prázdné oddělení, proto snížil pravděpodobnost setkání s lidmi na minimum alespoň tím, že přišel ve dvě hodiny ráno. Čím méně kolegů ho zde uvidí, tím lépe.

Zamířil přímo do archivu. Mezi kamennými stěnami se jeho kroky nepatřičně rozléhaly, přestože se snažil nenadělat hluk. Každý klapavý zvuk doprovodil pevnějším stiskem zubů a peprnějším hořekováním na osobu, na jejíž popud nováčci přemístili archiv na opačnou stranu chodby - dříve byl vchod hned vedle dveří z hlavní chodby.

A možná právě proto, že ho potkat nechtěl, se za jeho zády Youngův hlas skutečně ozval: „Ale, ale, copak vás přivádí na naše oddělení? Nejméně dva měsíce jsem vás tady neviděl a Grangerová stále nikde.“

Potlačil nutkání obrátit oči v sloup i chuť oznámit mu, že ji našel, ale nehodlá nadále jednat stejně slepě a unáhleně, jako doposud. Otočil se a prohlédl si svého třiadvacetiletého velitele. Muž, oděný v tmavém obleku a plášti, stál ve stínu mimo dosah pochodní a díky černým vlasům a snědší pleti úplně splýval s okolím.

„Mám jedno podezření, přišel jsem si ho sem jen ověřit.“

„Podezření, vážně?“ Young popošel blíže; v očích mu zasvítilo – nebo se jen v jeho světle hnědých duhovkách odrazil plamen nejbližší pochodně. „Opatrně Snape, abych si nezačal myslet, že na svou práci nestačíte.“

Problesklo mu hlavou, že se snad na něj museli s ministrem domluvit. Když Young nastoupil do funkce, nevedli spolu žádné spory, ale po Kingsleyho smrti se to nějak úplně převrátilo. Čím déle zůstával případ otevřen, tím podrážděněji a nepříjemněji se choval vůči podřízeným, kteří se snažili Grangerovou najít. Nevěděl, zda ho víc irituje reputace úřadu - byl informován o jeho soutěživosti – nebo fakt, že přišel o učitele, kterému z velké části vděčil za kariéru.

„Nebojte, já se už postarám o to, aby s Grangerovou bylo naloženo tak, jak si zaslouží. Proto tady také jsem a spěchám! Mohu pokračovat?“

Young zamyšleně přikývl. Rychlým pohledem přelétl několik cedulek u dveří, pak jedny otevřel a po nepatrném zaváhání zavolal dovnitř: „Lauro, mohla byste pomoct tady kolegovi v archivu? Jsem si jistý, že ocení přítomnost někoho, kdo se tam vyzná.“

Severusovi okamžitě došlo, že spíše než jemu pomoc, zajišťuje Young kontrolu a informátora pro sebe.

Pomyslel si, že žádnou Lauru nezná, když ale z místnosti vyšla vysoká dlouhovlasá brunetka s ostře řezanými lícními kostmi, poznal v ní Collinsovou – bystrozorku, která ho v Příčné ulici navedla na Hawthorneovu stopu. Přemýšlel, zda se v odhadu jejího charakteru spletl on, nebo jeho velitel.

„Ano, pane.“ Řekla hlasem oplývajícím asi stejným nadšením, které cítil sám. A tak dříve, než by mu Young stačil hodit na krk dalšího špehujícího nováčka, učinil posledních pár kroků k archivu, nechal Collinsovou vejít a zavřel za nimi dveře.

Při pohledu na nekončící řady polic si hořce povzdechl nad přísným zákazem užívání přivolávacích kouzel, i když důvod k tomu byl naprosto pochopitelný - člověk nikdy nevěděl, v kolika krabicích se mohlo nacházet jméno, které hledal, tudíž by stačilo jedno unáhlené Accio a pečlivě srovnané police by se proměnily v bezútěšnou hromadu, vhodnou leda k táboráku.

Největším problémem ale shledal nové značení uliček. Jak měl z nápisu Sektor G poznat, zda tam najde složky s probíhajícími případy, nebo několik desítek let stará nevyjasněná úmrtí?

Nápadné odkašlání ho vytrhlo z úvah: „Narovinu Snape, nehodlám vám koukat pod ruce, takže najděte, co hledáte, a já mezitím zůstanu tady.“ Rukama obsáhla půlkruh před stěnou, o níž se opírala.

Unikl mu úšklebek, samozřejmě, že pravdu měl on a Young byl ten, kdo se přepočítal a povahu Collinsové neodhadl. Jí záleželo na pravdě, ne na kariérním postupu. Ale…

„Proč sem poslal vás?“ zeptal se, zatímco pátral po nějakém znamení, odkud začít.

„Zřejmě v kanceláři hledal někoho jiného. Vy na ty police zíráte, jako byste nečetl oběžník o významu nových zkratek.“

Asi se přece jen měl po příchodu domů podívat do té pošty, kterou mu Abu předala. Nepřipadal by si pak jako větší začátečník než Collinsová.

„Nečetl,“ přiznal se sebezapřením. „Hledám veškeré dokumenty týkající se vraždy předchozího ministra kouzel Kingsleyho Pastorka. Netušíte, kde se nachází?“

Moc dobře věděl, jak vypadá nesnášenlivost a odpor, v Bradavicích je vídal denně. Sledoval s podivem, jak rychle se její maska, pracně skrývající právě tyto emoce, vytratila. Nyní naopak dávala své znechucení velmi okatě najevo: „Tak přece! Myslela jsem si, že jste zkrátka jen uvěřil těm zápisům, ale to vy ne. Vydal jste se na lov Grangerové a ani vás nenapadlo prošetřit, zda jednáte oprávněně. Vůbec nechápu, jak mohlo projít vaše přijetí, protože-“

„Vy nic chápat nemusíte, Collinsová, nejste tak důležitá, jak si očividně myslíte. Za své jednání necítím hrdost, ale o vaši kritiku nestojím. Pokud mi tedy nemůžete říct, kde ty spisy najdu, tak jsme s debatováním skončili.“

Navzájem si hleděli do očí, ledově a nesouhlasně. Ona patrně uvažovala, zda je hoden její rady; on supěl nad tím, že jej s největší pravděpodobností předešla a spisy si prostudovala – proč by jinak tak vypěnila?

Collinsová uhnula první, ukázala doleva a povýšeným tónem odříkala: „Sektor C s omezením přístupnosti, sedmá řada, police na pravé straně v úrovni očí. Je to čtvrtá krabice od příčky. Sundáte si ji sám, nebo vám mám pomoct i s tím?“

Pevně semkl čelist a odolával nutkání od plic jí vylíčit, co si o její drzosti myslí. To, že to nakonec neudělal, jen se obrátil zády a šel vyhledat krabici podle jejích instrukcí, svědčilo o tom, jak s ním celá situace zacvičila. Nikdy dříve by nedopustil, aby neměl poslední slovo.

Nabyl neblahého dojmu, že z něj vzpomínka Grangerové vysála všechnu energii nad někým převyšovat, protože Collinsová jej právě převálcovala jako stádo uražených hipogryfů.

* * *

O dvě hodiny později seděl v křesle se skleničkou zlatavé tekutiny v ruce a zamyšleně hleděl na několik spisů, označených kulatou ministerskou pečetí v pravém horním rohu. Nutno podotknout, že až teprve teď si stačil uvědomit, jak chabé ty zápisy jsou. Nestal se bystrozorem kvůli papírování, vždy mu řekli koho najít a on šel. Ani tentokrát nedostal do rukou případ, ale pověření vypátrat a přivést Grangerovou, proto mu nepřipadalo nutné prostudovat si příslušné dokumenty, věřil, že je případ dobře prošetřen a na základě nezpochybnitelných důkazů usvědčen viník.

Netušil, že skupina bystrozorů a Derek Young, kteří měli vyšetřování od první chvíle na starost, naprosto zanedbala zákonem dané předpisy a vyšetřovací postupy. Uvažoval, proč byli svědkové vyslechnuti jen sporadicky - většinu ani nepředvolali - a proč se do paměti chrličů nikdo neobtěžoval nahlédnout.

Jediným, co Grangerovou podle všeho opravdu usvědčovalo, zůstávaly otisky na vražedné zbrani a krev na jejích rukou. Teď, protože už věděl, co se odehrálo, mu dva takové důkazy připadaly jako žalostně málo pro doživotní odsouzení. Ale ještě tady samozřejmě existoval motiv, rovněž nijak stoprocentně prokázaný, avšak zřejmě dostatečný.

Když mu na mysl přišlo tohle, obrátil obsah skleničky do sebe a zamířil k baru. Ptal se sám sebe, proč Grangerové tu otázku vůbec položil. Nepotřeboval to vědět. Ale chtěl… Po všech těch mediálních spekulacích, zda Grangerová má s ministrem kouzel poměr a Kingsleyho záhadném úsměvu pokaždé, kdy se ho na to zeptal, to prostě vědět musel. I když teď litoval.

Její kladná odpověď byla také důvodem, proč se rozhodl na žádost o pomoc nereagovat. Nebylo to tím, že by mu snad jejich vztah vadil, maximálně by s tím nesouhlasil. Tady ale šlo o důvěru a upřímnost. Oba dva dobře znal a pracoval s nimi, přesto se nikdy pravdy nedočkal…

* * *

Naposledy zamíchal lektvar v kotlíku a zhasil pod ním oheň. Naučenými pohyby během několika vteřin naplnil tři skleněné ampule a zapečetil je různobarevnými zátkami. Nad každou z nich pak postupně odříkal jiné zaklínadlo a výsledek své práce odnesl ze svého pracovního stolu k muži, který mu celou dobu stál několik kroků za zády, opřený o rám dveří.

„Dnes, zítra, pozítří.“ Vyjmenoval funkce jednotlivých barev.

„Jsi čím dál rychlejší,“ řekl uznale Kingsley, zatímco si ampulky strkal opatrně do kapes. „Vzpomínám si, jak zdlouhavé to bylo před několika měsíci.“

Severus přikývl. „Tehdy jsme začínali téměř od nuly a výzkum nového lektvaru nějakou chvíli vždy zabere. Nicméně před několika týdny jsem udělal finální verzi.“

„Nepopírám, že jsi génius, Severusi.“

Kingsleyho slova Severuse docela potěšila, navzdory tónu, jakým byla řečena. O tichém chichotání mladé ženy v druhém rohu laboratoře už to nemohl říci. Zavrtěl hlavou a praštil přítele po zádech, směrujíc ho tak do obýváku. „Vystydla ti káva.“

Dveře laboratoře za sebou zavřel, nemusela slyšet všechno.

„Já vím, ale bylo poučné sledovat tě při práci.“

Odfrkl si, přece není slepý ani hloupý. „Jako kdybys celou dobu nesledoval ji.“

Kingsley se zasmál. „Přiznávám, že na Hermionu se dívá lépe.“

„Nepochybně.“ Ušklíbl se. „Proč se o ni tak staráš? Zmínila se, že jí platíš novou školu, a vzhledem k prestižnosti onoho ústavu se tohle už opravdu nedá nazvat běžnou přátelskou výpomocí.“

Tvář Pastorka nabrala vážnějších rysů. Do téhle debaty se očividně pouštět vůbec nechtěl. Ukončil kouzlo, kterým si ohříval nedopitou kávu a hůlka mu posloužila jako ukazovátko. „Hermioně něco dlužím a platit školu je to nejmenší, co mohu udělat. Už mě unavuje, jak do toho všichni strkají nos. Ocenil bych, kdybys s těmi jemnými rádoby neprůhlednými narážkami i přímými otázkami přestal. Mám dobrý důvod mlčet.“

Severus pocítil nutnost zeptat se, zda musí mlčet i před ním, jenomže to by bylo pod jeho důstojnost. Ustoupil.

Kingsley se zase usmál a vrátil se k původní konverzaci: „Jak jí to vůbec jde?“

„Trpím ji zde jen kvůli tobě.“ Nezapomněl mu otráveně připomenout.

„Ale nepovídej,“ začal Kingsley a snažil se nedat najevo, jak dobře se baví, „je mi jasné, že kdyby sis myslel, že nemá talent, vůbec by k tobě do laboratoře nevkročila. Však právě díky tušení, že ji neodmítneš, jsem ji za tebou poslal. Vím, že ti scházel někdo, koho můžeš poučovat a Hermiona tak bude aspoň u zkoušek excelovat. Takže, -“

„Za pár měsíců by mohla dosáhnout úrovně průměrného lektvaristy.“ Řekl neochotně a jen proto, aby Kingsley konečně zmlknul. „Stále doufám, že mi byt nevyletí do povětří.“

„To jsem si myslel. Nikdy bys nahlas neřekl, že je tak dobrá jako ty.“

Nadechl se k pořádně jízlivé odpovědi, ale za jeho zády se objevila Grangerová: „Ale, prosím tě, to nebudu nikdy. Ani bych si to netroufla tvrdit.“ Vešla do obývacího pokoje a mrkla na Kingsleyho. Pak se otočila k němu a napřáhla ruku s deskami: „Mám hotovo, Severusi, zde je záznam o přípravě. Vzorek si vyzvednu ráno před školou, jestli vám to nebude vadit.“

Zavrtěl hlavou.

„Děkuji.“ Pak přešla ke Kingsleymu a políbila ho na tvář. „A my se uvidíme zítra večer.“ Počkala si na souhlas a pak se odletaxovala domů.

Znovu se chtěl zeptat, co má to domlouvání znamenat, zvlášť když se jednalo o zítřek. Kingsley ale zavrtěl hlavou okamžitě, jakmile spatřil jeho záměr.

„Bez komentáře.“

Jen si povzdechl a raději se začetl do domácího úkolu Grangerové, aby svůj nesouhlas nedal najevo nějakým nepatřičným způsobem.

* * *

Potřásl hlavou, aby se vytrhl ze vzpomínky, a s nově naplněnou skleničkou se vrátil ke svému křeslu. Z hromady popadl další složku s nápisem Susan Flaneryová, což byla a nadále je sekretářka úřadujícího ministra. Byla Kingsleymu pracovně nejblíže, ale neviděl jediný důvod k tomu, aby zrovna ji označil za podezřelou číslo jedna. Navíc si přečetl, že v době vraždy seděla na schůzi v úplně jiné části budovy. I přesto tento výslech, podobně jako všechny ostatní, vedl vyšetřovatel ve snaze Grangerovou opravdu očernit a obvinit. Nikdo se nenamáhal zjišťovat, zda se tam nevyskytla náhodou. Buď měla opravdu velkého nepřítele, nebo ještě větší smůlu a stal se z ní obětní beránek zcela náhodou. Ani jednu z těch možností jí nezáviděl, jen věděl, že v těchto složkách rozhodně nezjistí, kde je pravda. Jestli má začít nové, spravedlivé pátrání, potřebuje odpovědi na své vlastní otázky, ne na to, zda „Víte, že jsem našel na hábitu flek, který odolává všem čistícím kouzlům, co znám?“ nebo „Kde jste koupil tu mudlovskou krevetu? Můj otec je do těch zvláštních oprátek úplný blázen.“.

Vůbec se nedivil, že se krabice nacházela v sektoru s omezením přístupnosti, kam směli jen oficiální vyšetřovatelé a osoby na případu spolupracující, kdyby totiž něco podobného kdy sepsal on, také by se s tím v žádném případě nechlubil.

Na ex vypil obsah druhé skleničky, čímž se pokusil utopit tu otravnou lítost, kterou vůči ní zase začínal pociťovat. Byla jen umocněna tím, že si ještě sám pamatoval tu beznaděj a neutuchající touhu vykřičet do světa, že on, Severus Snape, není žádný nelítostný vrah, pouze dobrý přítel, plnící přání umírajícího člověka. A přesto to nebylo stejné, protože on vrahem, navzdory okolnostem, skutečně byl, kdežto Grangerová podle posledních důkazů nikoli.

Sjel pohledem od drobné nerovnosti na stropě ke dvěma barevným tečkám na mapě a přemýšlel, jak udělat to, co je správné, když proti tomu celá jeho mysl protestuje. Věděl, jak moc Kingsleymu na Grangerové záleželo, mnohokrát byl svědkem jejich vzájemného pouta, přestože mu nerozuměl. Po Kingsleyho smrti měl on jako jeho přítel povinnost se o ni postarat, místo toho ji odsoudil a dělal všechno pro to, aby ji dostal za mříže – nevinnou.

Tady už vůbec nešlo o to, co by udělat chtěl.

Musel se alespoň pokusit se s ní zkontaktovat a navázat nějakou spolupráci, neboť ona stále zůstávala jeho jedinou šancí na pomstu – i když jiným způsobem než doposud…

Když se u něj po válce objevil Potter, snažící se mu omluvit za roky neoprávněného obviňování, okamžitě s ním vyrazil dveře. Zachová se Grangerová stejně?

Pro zanechání komentáře klikni SEM