Byl by to Bradavický den jako každý jiný, kdyby zrovna nekončil další školní rok. Stoly ve Velké síni nesly váhu nejrůznějších jídel slavnostního oběda, mnohým studentům se ve tváři zračilo očekávání, obzvláště těm nejstarším. Letošní rok bylo kolejních stolů pět. Ředitelka McGonagallová svolila, že si ročník Harryho Pottera může svůj poslední ročník zopakovat. Díky válce nikdo neměl čas ani pomyšlení na to, zkoušky OVCE skládat.

„Hermi, nemůžeš, prosím tě, přestat klepat tou vidličkou o stůl?“ hlesl otráveně Harry.

„Co? Aha, promiň. Jsem nervózní. Harry, co když jsem to neudělala, co když -“

„Nevyšiluj a zmlkni!“ klidnil ji Ron, který sám ze své palačinky udělal cedník. Hermiona zavrtěla znechuceně hlavou a zaměřila svou pozornost na Harryho: „Copak tebe to vůbec neděsí?“

„Víš… Ani vlastně ne, Jediné, co bych mohl pokazit, jsou lektvary, ale já si věřím, nepokazil jsem je.“

„Stál ti za zády Snape!“ zahučel Ron.

„Ten mě nemohl před komisí znervózňovat více, než ta komise.“

„No, to samo-“

„Grangerová, Hermiona Jean.“ Síní zazněl ledový hlas profesora lektvarů.

„Sakra,“ vypískla, „Ježíši Kriste, pane-“

Harry ji chytl za ramena a zatřásl: „Hermiono, přestaň vyvolávat svaté a běž!“

„Jasně…“ zamrkala. Vstala a omámeně doklopýtala až k ředitelce. Přebrala si výsledky zkoušek s gratulací od Minervy za samé výborné a zamířila zpět k přátelům s širokým úsměvem ve tváři.

„Nevím, proč se vždycky tak stresuješ, nikdy jsi nebyla horší než Nad očekávání.“ Kroutil hlavou Harry.

„To bych netvrdila, v lektvarech to zrovna slavné nebylo.“

Ron se zasmál. „Copak jsi nepochopila styl jeho známkování? Čím horší známka, tím lépe.“

„Jo a čím lepší, tím hůře, proto měl Draco vždycky V.“ Jejich tlumený smích znovu přerušil až hlas profesora Snapea.

„Potter, Harry James.“ Odpor ve Snapeově hlase byl hmatatelný, až to Hermionu pobavilo.

Vrátil se se zdviženými palci, zato Ron se snažil co nejvíce pod stůl.

„Uklidni se, určitě jsi to zvládl.“

Vrtěl hlavou. „Mamka mě zabije!“

„Weasley, Ronald Bilius.“ Čisté znechucení. Hermiona se raději napila, aby si Ron nemyslel, že se směje jemu.

„Zvládl to, brácha je sice divný, ale ne zas tak blbý.“ Prohlásila Ginny.

„To máte v rodině, lásko,“ odvětil jí s vážnou tváří Harry a vzápětí schytal šťouchanec do žeber.

„Já že jsem divná, co teprve ty!“ smála se, jak jen to bylo šeptem možné.

Ron se vracel a div cestou neposkakoval.

„Já to dokázal! Ty lektvary… Já prošel!“

Harry ho poplácal po zádech. „Vidíš a tys nám nevěřil.“

Snape se dopracoval ke konci seznamu. Jakmile se poslední student vrátil ke stolu, ujala se slova ředitelka: „Blahopřeji všem sedmým ročníkům za úspěšné dokončení studia Bradavické školy čar a kouzel. Nyní bych vás prosila o opuštění Velké síně, ať ji můžeme připravit na večerní ples. Příjemný den.“

Harry, Ron a Hermiona zůstali sedět u stolu o něco déle, aby se nemuseli přetlačovat ve dveřích. Vydali se ven mezi posledními. Hermiona kluky objala kolem ramen.

„Tak vida, pánové, dokončili jsme školu!“

„Až mě to překvapilo.“ Ten ledový hlas, který se jim ozval za zády, jí dobrou náladu nezkazil, naopak, s úsměvem se mu zahleděla do očí.

„Konečně se nás zbavíte, profesore. Nesnil jste právě o tom celých sedm… osm let?“

Harry zvedl obočí, Ron zíral a Hermiona se zeširoka zubila na zamračeného Snapea. Po několika vteřinách uhnul pohledem, stočil zrak na Rona a ucedil: „Pravda.“ Poté všechny tři obešel a pokračoval v cestě nejspíše do svého kabinetu.

„Teda Herm, nikdy jsi takhle s profesory nemluvila. Co se stalo?“ Hvízdl Harry.

„A co jsem řekla?“ podivila se s hranou nevinností. „Škola skončila, už za chvíli jsou prázdniny, tak proč si nezačít užívat už teď?“

Harry se zasmál, Ron zavrtěl hlavou: „Musím se zeptat Ginny, jestli ji v noci neprobudila nějaká rána – od toho, jak jsi spadla z postele a praštila se do hlavy.“

To už se smála i Hermiona. Ztichli, když zaregistrovali blížící se ředitelku.

„Díky Merlinovi! Už jsem se bála, že zde nikoho nezastihnu.“ Spustila, jakmile k nim došla. „Mohli byste zajít do sklepení a donést profesoru Snapeovi nějaké dokumenty? Vyžadují jeho prostudování a podpis a on je, merlinví proč, nechal ráno v ředitelně.“ Prosebně se podívala na Harryho.

„Ale jistě,“ usmál se na ni a vzal si hromádku papírů.

„Děkuji, pane Pottere.“

Jen, co zmizela za rohem, hodil papíry Ronovi se slovy: „Já tam nejdu, nechtějte po mně, abych tam šel!“

Ron se nenadšeně podíval na složky v ruce.

„Máš snad dojem, že já tam celý natěšený poběžím?“

Hermiona mu pobaveně vytrhla papíry z rukou.

„Víte co, kluci? Běžte raději balit, vsadím se, že ještě nemáte v kufru ani ponožku. Donesu mu to.“

Ron pohotově chytil Harryho za rukáv a táhl ho ke schodům. „Jdeme, než si to rozmyslí!“

„Jdu, jdu!“ smál se, „užij si to, Herm.“

„Cvoci,“ ušklíbla se, když pozorovala, jak vybíhají schody a předhánějí se jako prváci. Se skvělou náladou vykročila ke sklepením. Za poslední půlrok tudy chodila tak často, že by klidně trefila ke dveřím onoho kabinetu i s páskou přes oči.

Zaklepala a čekala, až dostane povolení vstoupit. Dočkala se dalšího chladného: „Dále!“

Povzdechla si, ten se asi nikdy nezmění.

„Pane? Přinesla jsem vám nějaké papíry od paní ředitelky.“

Nejprve ji sjel pohledem, poté znuděně mávl rukou na malý stolek u stěny.

„Položte to támhle.“ Přikývla a učinila dle jeho pokynů. K opuštění jeho kabinetu se však neměla.

„Profesore, já…“ najednou tak úplně nevěděla, co chtěla říct, když se střetla s jeho tázavým pohledem.

„Ano?“

„Totiž, vzhledem k tomu, že dneškem školní rok končí, už zřejmě nedostanu jinou příležitost, než je tato, abych vám poděkovala.“ Vysypala ze sebe první věc, co jí napadla.

„Poděkovala?“ jeho tón identifikovala jako zvědavý a překvapený, přestože si nebyla úplně jistá.

„I když se to na první pohled nezdá, jste dobrý učitel.“ Zamyslela se. „Možná se to nezdá ani na pohled druhý a třetí… ale je to pravda.“

Ušklíbl se: „Tohle si ani sama nemyslíte.“

Zavrtěla hlavou: „Myslím. Díky vaší pomoci jsem dokončila školu s diplomem. Děkuju.“

Další nečitelný pohled, který po ní vrhl, ji vyděsil.

„I beze mne byste to dokázala,“ řekl nakonec a sklonil se ke své práci.

Chtěla ještě něco říct, ale raději jen zavrtěla hlavou a zklamaně se obrátila k odchodu. Nevšimla si, že v ten samý okamžik on hlavu opět zvedl. Dlouze si povzdechl, odložil brk vedle lahvičky modrého inkoustu a prudce vstal.

„Stůj!“ ten příkaz byl téměř prosebný.

Než se stihla pořádně otočit, byl už u ní. Sledovala ho s bušícím srdcem neschopná pohybu. Málokdy byla trpělivější, než on.

„Dost bylo té komedie!“ zavrčel a prudce si ji přitáhl k sobě a donutil ji zaklonit hlavu. Hladově se přisál k jejím rtům a jazykem si vynutil přístup dovnitř. Slastně mu vzdychla do úst a rukou zajela do jeho vlasů, čímž polibek ještě více prohloubila.

Když se o několik desítek vteřin později od sebe odtáhli, zadýchaní jako po maratonu, nemohl si odpustit poznámku: „Tak poděkovat? Nic lepšího tě nenapadlo?“

„Ne, myslím, že poděkovat byl můj první opravdový záměr.“ Vydechla zastřeným hlasem.

„A za to, že jsi často téměř usínala ostatním profesorům v hodinách, mi chceš taky poděkovat?“

Zrudla. Pochopila jeho narážku na své studentské nadšení, teď se s ním ale dohadovat nechtěla, stál na to příliš blízko ní.

„To bylo přijatelné riziko.“ Zakončila debatu a znovu si přitáhla jeho hlavu k dalšímu vášnivému polibku a Severus jí v tom rozhodně nehodlal bránit. Když to vypadalo, že jejich hra nezůstane pouze u polibků, z ničeho nic do místnosti vpadl Draco Malfoy. Hermiona se polekaně snažila od Severuse odskočit, ale ten jí to překvapivě nedovolil.

„Severusi, potřeboval bych – aj, kruci… Omlouvám se, já myslel, teda nemyslel jsem… To je tak… Ahoj, Hermiono.“ Zakončil své zaskočené koktání nejistým pozdravem své spolužačky. Ta si na okamžik skousla spodní ret, aby se nerozesmála a pak mu odvětila hravým stále zadýchaným hlasem: „Ahoj, Draco.“

„Potřeboval jsi něco?“ prolomil následující ticho Severus. Jeho hlas naopak svého typického klidu nepozbyl. „Zcela pochybuji, že bys mi sem bez zaklepání,“ zdůraznil, „vpadl bezdůvodně.“

„No, já vlastně raději přijdu později. Jdu nevhod.“

„Jen mluv, Draco, tady se to asi protáhne…“

Mladý muž mírně vytřeštil oči a zrudl. Hermiona si opět skousla ret a sklopila hlavu, aby nebylo vidět, jak se usilovně snaží zkrotit své cukající koutky. Na mladého Malfoye byl opravdu úžasný pohled.

„Aha. Chtěl jsem si od tebe vzít zpět ty knihy, co jsem ti půjčoval.“

„Ovšem, ty byly poučné. Počkej tady, dojdu pro ně.“

„Jasně,“ zamumlal Draco a nevěřícně sledoval kmotrovu ruku, která pomalu sklouzla po Hermionině pasu. Jakmile ho očima vyprovodil z místnosti, sjel pohledem Hermionu a hvízdl.

„Ty se nezdáš, myslel jsem, že jsi s Weasleym.“

„Jak vidíš, tak ne,“ usmála se. „Kdybys zaklepal, ušetřil bys své srdce obrovského šoku…“

Zavrtěl nevěřícně hlavou. „A kdo by čekal, že v kabinetu přerostlého netopýra narazí na ženskou. Nevěděl jsem, že spolu spíte.“

„Ještě to tak, kdyby se to provalilo…“ zhrozila se, ale pořád se usmívala.

„Nespíte?“

„To netvrdím,“ zajiskřilo jí v očích.

„Ty kentaure!“ hvízdl podruhé, ale raději hned nasadil nevinný výraz, protože se ve dveřích objevil Severus se třemi knihami v rukách.

„Díky. Tak já asi půjdu. Příjemnou zábavu.“ S šibalským úsměvem se okamžitě vytratil na chodbu.

Severus se vrátil k Hermioně, která se rozesmála naplno.

„Uvědomuješ si, že Draco si nenechá pro sebe to, co viděl?“ zeptala se ho, když ji záchvat smíchu trochu přešel.

Zamyslel se a pak zavrtěl hlavou.

„Nechá si to pro sebe. Díky tobě se změnil.“

Teď zavrtěla hlavou zase ona.

„Dracovi pomáhal Harry, v závěrečné bitvě si navzájem zachránili životy, což je sblížilo, vždyť to sám víš…“

Přikývl.

„Všichni tři jste si našli své charitativní projekty,“ řekl kysele.

„Tak to není, víš to!“

„Co vím? Pomohlas mi, jsem ti vděčný, ale stále nevím, proč jsi to udělala!“

Zarazila se, dostal ji na tenký led. Sama nevěděla, kam má šlápnout, aby se neprobořila.

„Není to už jedno?“ vyhnula se přímé odpovědi, protože ji neznala.

Zamračil se, jakoby se mu něco potvrdilo. Znejistěla a raději se pokusila změnit téma.

„Moc jsme Draca nešetřili.“

Zamyšleně jí hleděl do očí, ale měl nepřítomný výraz, jakoby ji ani neviděl. Posléze třikrát zamrkal a nasadil mírný úsměv.

„Přežije to. Ale každou chvíli mi sem může vtrhnout někdo další a tentokrát bychom nemuseli mít takové štěstí… Možná bys už měla jít.“

Obrat v jeho chování se jí nelíbil.

„Myslela jsem, že bychom si měli promluvit, přeci jen zítra škola končí…“ zahleděla se mu tázavě do očí, ty však pozbyly všech emocí.

„Promluvíme si později, na to se čas najde.“ Ještě jí věnoval jeden polibek a přešel ke svému stolu, což byla jasná výzva k jejímu odchodu. Už nic nenamítala, jen s hořkostí zašeptala: „Nashledanou, profesore.“

„Nashledanou, slečno.“ Odvětil, ale neohlédl se za ní.

Jakmile vyšla z jeho kabinetu, sedl si za stůl a na první esej, která mu přišla pod ruku a kterou u sebe ještě merlinví proč měl, rozmáchlým gestem napsal T, aniž by ji četl. Teprve pak zahlédl úhledným písmem podpis Hermiony Grangerové. Bez rozmyslu pergamen skrčil.

* * *

V modrých večerních šatech bez ramínek a tenkým svetříkem sešla dolů ze schodů do společenské místnosti. Od té doby, co opustila Snapeův kabinet, nevyšla z ložnice. Za celých pět hodin, které zbývaly do večerního plesu, si stihla sedmkrát přerovnat kufr a jen jedinkrát své myšlenky. Už ale konečně věděla, co chce. Získat to však už nebude tak lehké, ne-li nemožné.

Pod schody už čekali kluci s Ginny.

„Hermi, vážně ti to sekne!“ uznale kývl Harry.

„Už nám prozradíš svůj doprovod?“ propustil uzdu své zvědavosti Ron.

Usmála se.

„Ne. Jdu totiž sama.“ Jak by se taky mohla ukázat na veřejnosti po boku Severuse Snapea…

Harry si jí nevěřícně změřil.

„Sama? Po těch nocích, co jsi nebyla ve svém pokoji? Proč?“

„Prostě proto.“ Nechtěla se o tom bavit, měla dojem, že by její vztah k profesorovi lektvarů dvakrát nepochopili. Ale pro jednou se nejspíše zmýlila.

„Ty ses po válce hodně zajímala o Snapea, ne?“ nahodil Harry udičku.

Zčervenala, čímž se na háček napíchla.

„Harry, to – “

Kamarád ji však ve vysvětlování zarazil.

„Mio, v pohodě. Už nejsem ten malý kluk, co nedokázal nic jiného, než ho nenávidět. Jestli jsi s ním šťastná, tak to překousnu, že, Rone?“ Šťouchl loktem do zrzka.

„Jo, jasně.“ Přikývl.

Nevěřícně na ty dva zírala, copak je někdo vzal odrážečskou pálkou po hlavě? Jak to, že jsou najednou oba tak chápaví? A pak jí všechno došlo.

„Ginny!“ otočila se po své kamarádce, ale ta už raději dávno vyklidila pole.

„Nezlob se na ni, nemůže za to, vytáhli jsme to z ní. Ale taky jsme přitom dostali pěknou přednášku o tobě a tvém štěstí.“

Přikývla, ve skutečnosti byla Ginny vděčná.

„Potom chápu, že jdeš sama. Studentka a profesor… Pro veřejnost nic moc, co? Půjdeš s námi, my tě na ocet nenecháme.“ Snažil se sestřino odhalení zamluvit i Ron.

„Díky, kluci. Tak tedy jdeme. Nejvyšší čas užít se poslední noc v Bradavicích!“

O pár minut později už stáli před vchodem do Velké síně, kde už na ně čekala Ginny s Kathrine – Ronovou přítelkyní z Mrzimoru.

Ginny se na Hermionu nejistě usmála a ta jí úsměv po chvíli oplatila.

„Podívej, kdo se žene,“ kývl Ron napravo do chodby, kudy zrovna přicházelo několik profesorů včetně Snapea. Ředitelka se samozřejmě zastavila na kus řeči, zbytek vstoupil do síně. Snape přejel všechny nic neříkajícím pohledem a vevlál do síně také. Hermiona si povzdechla a zrovna, když se chtěla zapojit do konverzace, Minerva s širokým úsměvem odešla. Vykročila tedy za Harrym a Ginny.

Velká síň byla k nepoznání. Velké kolejní stoly zmizely a místo nich byly po stranách síně rozmístěny malé kulaté stolky pro šest lidí. I profesorský stůl byl nyní nahrazen oválným a nebyl vyvýšen. Na stěnách jediné osvětlení tvořily hořící louče a strop kopíroval, jako obvykle, venkovní oblouhu – krásnou červnovou noc bez mráčků. Uprostřed, ve vzniklém prostoru, byl vyznačen taneční parket a stoly s občerstvním zabíraly téměř celý pravý severní roh.

„Pěkný,“ Ron uznale pokýval hlavou, „jdeme si sednout!“ vydal se se svou dívkou zabrat jeden z posledních stolů nalevo. Následovala je. Jakmile se síň zaplnila a ředitelka McGonagallová ples slavnostně zahájila, dokonce i Ron vyzval Kathrine k tanci. Osaměla. Očima prozkoumala celou šíň a nemohla se nezastavit u profesora lektvarů. Hovořil s Minervou a projednou nevypadal tolik otráveně. Vzdychla a vydal se pro pití. Vzhledem k časné hodině večerní a přítomnosti mnoha nezletilých studentů však sehnala pouze máslový ležák.

„Přímo obrovský výběr, že, Hermiono?“

Otočila se po hlase.

„Draco,“ usmála se na blonďáka.

„Co tak sama?“ podivil se a vzal si také jeden ležák.

„Čekáš, že mě vyzve k tanci?“ skoro se zasmála.

Přimhouřil oči. „Já ne, ale ty ano.“

„Jedna nula pro tebe,“ uznale pokývala hlavou.

Rozhlédl se kolem sebe a udělal krok k ní.

„Nevím, co přesně vy dva spolu máte, ale jako tvůj přítel a jeho kmotřenec ti chci říct, že ať už je to cokoliv, nechci abys nakonec byla zklamaná. On se změnil, teď už vím, že je to díky tobě, ale nezměnil se natolik, aby mezi zahořklostí, lítostí a nenávistí k sobě samému našel nějaké hlubší city. Zatím ne, ale časem pochopí, cos pro něj znamenala. A já tobě děkuju, že jsi ho zachránila, žes mu pomohla znovu najít smysl života… Ne, nic neříkej, budeme dělat, jakobych ani já nic neřekl, ano? A vůbec, nepůjdeme si zatancovat?“

Chvíli si jeho slova přebírala, poté znovu nasadila příjemný úsměv.

„Ráda…“ přijala jeho nabízenou ruku. Když jí vedl na parket, naklonil se k ní a zašeptal: „Teď už to bude dva nula, ne?“ Uvolněně se zasmála.

Pohybovali se v rytmu hudby chvíli mlčky. Ticho prolomil Draco svou poklonou: „Sluší ti to, začínám kmotříčkovi závidět.“

Smutně se usmála. „Jemu by to asi bylo jedno.“

Přitiskl se k ní těsněji a přiblížil se rty k jejímu uchu.

„Myslíš? Od první vteřiny, co jsem se k tobě přiblížil, dokonale ignoruje ředitelku a zírá na mě tak nenávistně, že se divím, že sedí namístě a nejde mi upravit mé Malfoyovské vzezření.“

Hermiona musela sebrat všechny síly k tomu, aby se neotočila a nepřesvěčila se o tom. Draco cítil, jak sebou trhla, tak se raději znovu trochu odtáhl.

„Vážně to dělá?“ hlas se jí mírně třásl. Blonďák se s ní místo přesvědčování otočil o 180°, takže se ocitla čelem k Severusově stolu. Zvedla oči a přeměřila si ho. Draco měl pravdu, střetla se s jeho temnýma očima.

Pět minut po desáté hodině, poprosila ředitelka aby nezletilí žáci opustili sál, tudíž se začaly podávat slabší alkoholické nápoje, přeci jenom byly Bradavice škola. Hermiona seděla u jejich stolu se sklenkou vína a poslouchala rozhovor, který spolu vedli Harry, Ron a Neville o škole, po chvíli o famfrpálu, u kterého vydrželi přes hodinu a pak se začala v těch tématech ztrácet.

„Unavená, Hermi?“ všiml si jejího znuděného výrazu Harry.

„Ne,“ zalhala s úsměvem. Ve skutečnosti byla unavená z neustálého čekání… něčeho. Doufala, že se na ni podívá a alespoň trochu se usměje, že jí dokáže, že se jí to celé jen nezdálo. Nedočkala se a po několika hodinách už čekat definitivně přestala.

„Ředitelka si buď pořádně přihnula nebo se už opravdu zbláznila,“ konstatovala Ginny, která se k dizkuzi připojila. Na nechápavý pohled všech přítomných kývla k parketu a dodala: „Zrovna vyzvala Snapea k tanci. Ten vypadá, že by na ni nejraději poslal avadu.“

Hermiona se zamračila. „Dobře mu tak! Omluvte mě.“ Okamžitě vyrazila k nim s jasným cílem.

„Dělej, pomoz jí!“ žduchla Ginny do Harryho.

„Co? Jak?“ vyděsil se, ale když od své dívky obdržel naštvaný pohled, raději vyrazil za Hermionou. Dohonil ji včas.

„Mio, co kdyby ses na chvíli zastavila?“

„Ale já – “

„- se chystám udělat pěknou kravinu?“ dokončil za ní větu se zdviženým obočím.

„Asi máš pravdu,“ vzdychla.

„Počkej chvilku, Minervu ti odlákám.“ Mrkl na ni a zamířil k ředitelce. Sledovala, jak s ní chvíli mluví a pak se dávají do tance. Ušklíbla se, když viděla, jak Severus okamžitě využívá své osvobození od Minervy k útěku z parketu. Řekla by, že teď poprvé je Harrymu za něco vděčný. Zamířila si to k němu a dohonila ho na poslední chvíli. Položila mu ruku na paži, čímž si přilákala jeho pozornost. Otočil se s nepřátelským výrazem, který trochu opadl, když ji spatřil.

„Co?“ otázal se bez emocí. Nenechala se tím odradit.

„Nezatančíme si, profesore?“ zaskočila ho, přesně, jak chtěla.

Povzdychl si a přikývl. Když zaujali taneční pozici, začala hrát jedna z pomalejších písniček skupiny Sudičky. Přitáhl si ji blíže k sobě, i když působil prkenně. Jak ráda by si teď položila hlavu na jeho rameno… Místo toho zašeptala: „Vyhýbáš se mi, to ještě chápu, ale alespoň jeden méně znechucený pohled jsi mi věnovat mohl.“

„Teď na to není vhodná doba ani místo, slečno Grangerová.“ Zavrčel. Pochopila i když se právě cítila, jako kdyby jí dal facku. Mlčky dotančili a potom se od něj odpojila a bez ohlédnutí odešla ze síně. Už neměla sílu déle doufat.

Severus se vydal zpět ke svému místu, přičemž zavadil o dosud tancující pár Harryho a Minervy. Harry ho propaloval naštvaným pohledem, který výmluvně stočil k východu, kudy odešla Hermiona. Na chvíli zavřel oči, možná to doopravdy přehnal.

Ohnivá whisky se stala jeho další partnerkou po zbytek noci. Seděl u rohového stolu až do té doby, kdy ze sálu odešly poslední páry včetně profesorů. Nikdo si ho nevšímal a Velká síň se měla uklízet až po odjezdu studentů.

Zíral do své sklenky, avšak nakonec nepil, pouze držel skleničku v ruce nebo s ní kroužil po stole. A pak si všiml jejího svetru…

Měla co dělat, aby se od něj nerozeběhla, když píseň skončila. Do posledního metru doufala, že ji zastaví, ale věděla, že to se nemůže stát. Zpočátku zamířila do věže, ale nakonec sešla do sklepení, kde měla jistotu, že nikoho nepotká. Sedla si do výklenku ve zdi a prostě jen seděla. Nebyla zvyklá nic nedělat, ale na nic jiného neměla pomyšlení. Podruhé za den musela přemýšlet, co dělat dál. Tentokrát si však už nemohla dovolit plané naděje. Snad hodinu a možná i tři se nehla z místa… Ztratila pojem o čase, cítila jen chlad na svých ramenou. A pak si vzpomněla na svůj zapomenutý svetr. Proto se pomalým krokem vrátila do Velké síně, překvapená, že zde nikdo nebyl. Jen hudba dosud slabě hrála. Zamířila k jejich stolu, jenomže svetr nikde. Pak ho ucítila. Stál těsně za ní a přehodil jí svetr přes ramena.

„Čekal jsem, jestli se vrátíš.“ Vysvětlil svou přítomnost.

„Proč?“

„Dlužím ti vysvětlení mého chování.“

Odmítavě zavrtěla hlavou: „Nemusíš mi nic vysvětlovat, pochopila jsem to.“

Donutil ji, aby se k němu otočila čelem. „Já myslím, že nechápeš nic.“

Přikývla a usmála se. „Tak začněme odznova…“ chytila ho za paži stejně, jako dnes už jednou: „Zatančíme si, profesore?“

Konečně se dočkala toho slabého úsměvu. Opět přikývl a dovedl ji blíže prostředku parketu. Jasně pocítila tu změnu, když si ji k sobě přitiskl tentokrát. Prívětivěji, vroucněji… Mlčky zíral za její hlavu, pak dlouze vydechl.

„Vzpomínáš si, na čem jsme se před půl rokem domluvili?“

„Ano, tajně a nezávazně. To první asi zrovna teď nesplňujeme,“ utrousila rádoby skepticky, jenomže to vyznělo sklíčeně a smutně.

„Ne. A to je právě ten problém, Hermiono, tohle se prostě nesmí dostat na veřejnost.“

Zavřela oči. Věděla to, ale prostě ji bolelo to slyšet.

„Já vím,“ oči neotevřela, „nechci a nebudu ti dělat problémy, za několik hodin budu pryč, už mě neuvidíš.“ Zoufale se snažila vzchopit, ale hlas se jí při posledním slovu zlomil.

Polkla a pokusila se o úsměv.

„Půjdu, má píseň skončila…“ pomalu se vymanila z jeho objetí a zanechala ho samotného uprostřed parketu. Díval se chvíli za ní, než pokýval hlavou a vydal se do sklepení.

* * *

I když do rána příliš mnoho času nezbývalo, nezamhouřil oči. Pronásledovala ho Hermionina tvář a pocit viny, že jí ublížil. Když se rozednilo, vstal pouze proto, že musel na příkaz ředitelky uklidit Velkou síň. Když tam dorazil, zjistil, že už je odjezd studentů v plném proudu. Rozhodl se v okamžiku, jetě nebylo pozdě. Rychlejším krokem, skoro během, se vydal k hlavní bráně Bradavic. Do kočárů zrovna nastupovali šesťáci a první skupinky sedmáků. Ona mezi nimi nebyla. Připadal si jako hlupák, když se rozhlížel kolem sebe, aby ji našel, avšak studenti si ho příliš nevšímali. Pomalu to vzdával, v tom zaslechl její hlas: „ … přijedu, nemůžeš celý dům – “ hlas se jí zadrhl uprostřed věty, z čehož usoudil, že ho spatřila…

„Hermi?“ a Potter zřejmě ne.

Otočil se po jejich hlasech, aby zjistil, že na něho všech sedm kamarádů zírá. Longbottom s Láskorádovou zvědavě, Potter a Weasley se svými polovičkami nahněvaně a ona smutně ale smířeně.

„Mohl bych si s vámi promluvit?“ Kývl na ni.

Harry vystartoval: „To teda vážně nemohl, vy – “ zarazila ho Hermionina ruka na jeho hrudi.

„Buď slušný, Harry, on je taky slušný… Harry!“ zvýšila hlas, když její černovlasý přítel začal protestovat.

„Budu hned zpátky, najděte zatím nějaký kočár, ano?“

Harry váhavě přikývl, ale z jeho výrazu šlo jasně vyčíst, že by raději zůstal a pohrál si s profesorovým obličejem.

Severus trpělivě čekal, než zmizí z doslechu.

„Tak mluv, jsme sami,“ pobídla ho.

Zavrtěl hlavou: „Ne dost. Udělej mi prosím ještě jednu laskavost.“

Souhlasila. Vedl ji ze školních pozemků a ani si nevšiml, jak za zády gestikuluju na kamarády, ať zůstanou, kde jsou. Jakmile došli do vstupní síně, zastavila se: „Dál už nejdu, jestli něco chceš…“

Odstrčil svou hrdost stranou.

„Hermiono… Přál bych si říct to, co chceš slyšet, jenomže nemůžu…“

„Nemusíš se ospravedlňovat, já jsem jen doufala, že se chceš třeba rozloučit. Už nic jiného nechci.“

Chytl ji za zápeští a odvedl stranou otevřených dveří.

„Chci abys to pochopila! Nelituju toho, jen to prostě… necítím. Tos ode mne čekala? City?“

Vzpomněla si na Dracova slova na plese.

„Znala jsem podmínky, je jen moje chyba, že jsem je porušila. Teď to končí. Je to tak lepší pro nás oba. Jsem ráda, že už nejsi ten starý Severus Snape, že jsi člověk, muž jako každý jiný a city v sobě máš, jenom prostě nejsou určeny mě. Přesto ti děkuju. Znovu. Ten půlrok znamenal pro mne víc, než dokážu říct. Přeju ti sbohem, Severusi…“

Pokaždé, když ji chtěl přerušit, jen mu naléhavě položila tři prsty na rty. Pak se prostě jen otočila a zamířila si to zpět ke kočárům.

Nečekal takový proslov, vždyť chtěl mluvit sám. Ona se mu snad ještě omlouvala za to, že se zamilovala. Byla to žena, ne studentka, jak na ni pořád nahlížel. Ještě jednou, naposledy, zatoužil po jejích rtech. Rychle vystřelil ruku k její paži a zabránil jí v odchodu.

„Co to dě-hmf- “ vypískla překvapeně, ale ten výkřik byl utlumen dříve, než vůbec vznikl, jeho ústy. Poddala se okamžitě, ani vlastně po ničem jiném netoužila. Pootevřela ústa a ustoupila jeho chtivému jazyku.

„Ne, dost!“ vydala ze sebe zadýchaně a pažemi se od něj odtáhla, jak nejvíce jí to ty jeho dovolily.

„Prosím… Na tohle nemám, Severusi, neztěžuj mi to.“

Zatnul čelist, aby ovládl touhu její prosby nevysyšet a ustoupil.

„Děkuju,“ zašeptala. Bezděčně zvedla pravou ruku a pohladila ho po lícní kosti. Téměř okamžitě ruku stáhla a prakticky ze vstupní síně utekla.

Až teď si uvědomil, že vlastně neví, jestli ji ještě někdy uvidí.

Doběhla ke kočáru, který už zůstal na cestě jako poslední a utřela si slzy, které jí stékaly po tváři.

„Hermi, díky Merlinovi, máme nejvyšší čas, vlak za chvíli odjíždí. Neměli bychom přijít o naši poslední cestu.“ Podal jí ruku Harry a pak za ní zavřel dvířka.

Zvedla obočí, čekala otázky. Pak jí došlo, čí je tohle zase práce. Ginny byla prostě skvělá kamarádka. Vyhledala její pohled a vděčně bezhlesně zašeptala: „Děkuji.“

Ginny chápavě přikývla.

„Bradavice mi budou chybět,“ povzdychl si Harry, když se kočár rozjel a oni se od hradu začali neodvratně vzdalovat.

Uvědomila si, že jí bude chybět mnohem více studená chodba sklepení vedoucí k jeho komnatám, rozlehlá postel s tmavězeleným povlečením, jeho tělo, doteky, polibky…

Zatřásla hlavou a silně si skousla spodní ret. Dokáže vůbec někdy zapomenout?