Nové Bradavice; 29. září 1998

Nevěděla, proč utíká vždycky sem do opuštěné chodby sklepení, snad proto, že se zbytek hradu těmto místům vyhýbal. Jí však nevadilo, že tráví čas na území profesora lektvarů. Nikdy ho nepotkala.

Byla na dně a věděla to. Věděli to i její přátelé, jenomže jí nedokázali pomoci. Vlastně neměli jak, když ani ona sama neznala pravý důvod toho, proč je jí tak mizerně.

Válka před několika měsíci skončila a jakoby s sebou vzala i ten její smysl boje. Smysl života. Ztratila svůj cíl. Harry ani Ron už ji nepotřebovali, připadala si zbytečná.

Nic se nezměnilo ani po prázdninách po nástupu do zrekonstruovaných Bradavic. Byl teprve konec září a už se nedokázala soustředit na učení. Šprtka Grangerová se stala dávnou minulostí. Profesoři si už zvykli, že její ruka není neustále ve vzduchu. Spolužáci se jí spíše vyhýbali po několika neúspěšných pokusech o konverzaci. Ze začátku roku sedávala po večerech ve společenské místnosti před krbem s Harrym, Ronem a Ginny, ale prakticky je nevnímala. Posledních několik dní už se necítila dobře ani vedle nejbližších přátel, našla si tento malý výklenek a po vyučování netrávila čas nikde jinde, než pod ochranou přítmí chodby. Ztracená.

Zprvu se snažila protřídit si myšlenky, ty však utíkaly všemi směry a netvořily souvislé obrazy. Po několika dnech to vzdala.

Když poprvé zaregistrovala něčí přítomnost, brala to jen za svou představivost, protože nikoho v chodbě neobjevila. Přesto další den napínala uši a skutečně zaslechla tiché kroky a šustění pláště. Sice nedokázala zvednout hlavu a zjistit o koho se jedná, ale i tak to věděla a ke svému překvapení se cítila lépe. Vnímala, kdy přichází, kdy odchází, nebo kdy tam stojí, opřený o protější stěnu a pozoruje ji.

Nezůstával dlouho, sotva pár minut, nic neřekl a zase odešel.

Kdo ví, co ji nakonec přimělo pátý den zvednout hlavu, aby se střetla s jeho černým pohledem. Nedokázala v něm číst, ještě ne…

„Dobrý večer, profesore.“ Zašeptala, překvapená jak divně její hlas zní.

„Mluvíte?“

Nemohla se neusmát. „Sama jsem překvapená.“

Pokýval spokojeně hlavou a otočil se k odchodu, ale nemohl si odpustit ještě jednu větu: „Dejte se do pořádku, svým přátelům chybíte. Eseje Pottera a Weasleyho se teď vůbec nedají číst.“

Zase se musela usmát, a to si myslela, že klukům do toho nezasahovala tak okatě.

Zjistila, že už ze Snapea vidí jen vzdalující se záda a z náhlého pocitu zoufalství na něj zavolala: „Profesore, proč jste tady byl?“

Viděla, jak zaváhal. Po chvíli se vrátil několika kroky zpět.

„Smím?“ ukázal na výklenek. K jejímu překvapení si sedl vedle ní.

Nepromluvil hned, i poté jeho hlas byl tichý: „Za celý svůj život jsem dokonale poznal jedno - samotu. Bylo jen jedno období, kdy jsem sám nebyl. Dosud ten čas nic nepřekonalo. Proto vím, že se teď mýlíte, když si myslíte, že vám stranění se přátel pomůže. To je důvod, proč jsem vás tady nenechával samotnou. Alespoň na chvíli ne.“

Nenašla odvahu se na něj podívat. Věděla, jak moc jí teď odkryl své soukromí, jen netušila proč.

Pak najednou ucítila teplou dlaň na tváři. Jemně ji chytil za bradu a donutil tak zvednout hlavu.

„Jste krásná.“ Palcem přejel po jejím rtu. Pak jakoby si uvědomil, co dělá, uhnul pohledem, ale ruku nestáhl.

Rozechvěle polkla. Nedokázala nijak zareagovat. Ani v nejdivočejším snu ji nenapadlo, že tohle uslyší zrovna od něj.

„Děkuju… že… že jste byl poblíž.“

Dlouho zíral do jejích očí. Zjistila, že něco v jejím výrazu hledá, protože měl ty své mírně přivřené přemýšlením.

Zastrčil jí několik volných pramenů vlasů za ucho, pak se k němu pomalu naklonil a se rty jen několik milimetrů od její kůže zašeptal: „Až příště zatoužíte jít sem, mám komnaty za rohem. Dobrou noc, slečno.“

Odtáhl se a nechal ji přemýšlet o tom, co vlastně ta slova znamenala.

Celý následující den nedokázala myslet na nic jiného. Ve vyučování se soustředila ještě méně než kdy dřív; mohla nyní být jen ráda, že už si svou reputaci stihla zničit natolik, aby její současný roztěkaný stav v nikom nevyvolal podezření.

Celý ten rozhovor se Snapem se jí zdál tak neuvěřitelný, že musela ujišťovat sama sebe, že se to doopravdy odehrálo. Každé slovo, každý pohyb, každý pohled. A čím víckrát si rozhovor přehrávala, tím byla nervóznější, protože pokaždé došla se stejnému závěru…

Byl to snad návrh?

Od chvíle, co jí toto vyvstalo na mysli, nedokázala zůstat klidně sedět na místě. Neustále si s něčím hrála, nesvedla se nikomu podívat do očí a hořící hlavu si chladila o studenou lavici. Po neúspěšném provedení kouzla raději nechala schovanou i hůlku.

Pokud se nemýlila, hodně riskoval tím, co v té chodbě předvedl. Mohl mít velké potíže, kdyby se rozhodla svěřit se například ředitelce.

Jenže si překvapeně uvědomila, že nikomu nic říkat nehodlá. Právě naopak. O to více se modlila, aby vyučování už skončilo. Musela za ním.

Pak najednou stála před jeho dveřmi a klepala dříve, než si stihla uvědomit, co se chystá udělat. Srdce jí splašeně tlouklo v hrudi, aby se jako na povel zastavilo, když se dveře otevřely a odhalily vysokou Snapeovu postavu.

„Slečno Grangerová?“ Jen jedno pozvednuté obočí dávalo najevo jeho překvapení.

Několikrát polkla, najednou měla v ústech sucho. Proč si proboha nepřipravila nějakou řeč?

„Já jsem…“ zmlkla a nervózně si olízla rty.

Snapeovy oči zmapovaly chodbu za Hermioninými zády, pak ustoupil stranou a nechal ji vejít.

Ani se moc nerozhlížela, když bouchly dveře, připravená na další rozhovor se k němu otočila čelem. Stál blíže, než čekala; tak těsně u ní, že musela zvednout hlavu, aby mu viděla do očí.

Jeho dech ji šimral na tváři.

„Aby bylo jasno, nečekejte nic víc.“

Cítila úlevu, pryč byly pochybnosti, zda si jeho slova vyložila správně. „Došlo mi to. Žádné závazky, žádné city, jen… sex.“ Zachvěla se.

Zacukaly mu koutky, když sledoval, jak se s tím jedním slovem pere. Poprvé před ní odložil svou masku a jí se líbilo to, co vidí.

Zvážněl a obličejem se ještě více přiblížil. „Necouvnete?“

Tíživý opar zoufalství, trápící jí několik měsíců, zmizel stejně rychle, jako se objevil. Nadechla se a zcela vyrovnaná mu věnovala jeden úsměv… „A vy?“

Pousmál se, to mu stačilo, aby dokončil, co započal v té chodbě.

S náhlou prudkostí se zmocnil jejích rtů a ona se po odeznění překvapení a rozpaků více než ochotně poddala. Nechala vyplout na povrch touhu, která ji zachvátila během všech těch úvah o jeho úmyslech, a přitiskla se k němu s jednou rukou zamotanou v černých vlasech a druhou na zátylku. Pootevřela ústa v pozvání, kterého okamžitě náležitě využil. Jejich polibky byly hrubé, bez zbytečných něžností, naplněné chtíčem a touhou po uvolnění.

Začali někam směřovat. Hekla bolestí, když zády narazila na rám dveří, do kterých se asi původně měli trefit. Na bolest rychle zapomněla, když z ní strhával školní svetr a košili. Chtivé prsty zkoumaly každý centimetr odkryté kůže. Stáhla mu plášť z ramen a pak se zarazila, neboť výstražná kouzla chránící byt třikrát zapípala.

„Teď ne!“ zavrčel Severus rozladěně oproti jejím ústům. Chtěla se od něj odtáhnout, přestože díky zdi neměla moc kam, ale nedovolil jí to. Cítila však, jak vytahuje hůlku a cvaknutí zámku dávalo jasně najevo, že nemá ani pomyšlení na to, aby se s příchozím vybavoval. Momentálně měl chuť na něco úplně jiného.

Vzápětí ležela o kus dál na zemi i její podprsenka a ona byla za stále přítomných teplých rtů na hrudi vmanévrována do ložnice…

… a Minerva McGonagallová neměla ani tušení, co se odehrává za dveřmi, na které v průběhu odpoledne nesčetněkrát důležitě klepala.

Ředitelna, Nové Bradavice; 30. září 2000 (Severus)

Padáka? Proč padáka? Merline, za co? Co udělal, čím se provinil?

„Minervo, já… nechápu!“ vydechl poraženě.

„Severusi, ještě před rokem jsi byl… šťastný. Nevím, proč se to najednou tak změnilo. A upřímně, chlapče… i před válkou jsi byl extrémně nepříjemný na své okolí, ale teď je to snad třikrát horší. Už minulý školní rok jsem zaznamenala zhoršení, jenže letos máme teprve konec září a už je v mínusu dokonce i Zmijozel. Dvanáct studentů si bylo stěžovat, to se ještě nikdy nestalo, a nelze je neakceptovat. Je mi líto…“

Přikývl s ledovým klidem. Minerva si povzdechla.

„Posadíš se už?“

„Nevidím důvod, proč bych měl.“ Chtěl se co nejdříve z ředitelny vytratit. Strhnout studentům body a zchladit si žáhu…

„Prosím!“ zdůraznila svou žádost. Došlo mu, že je to vlastně příkaz.

„Můžeš mi osvětlit, co je příčinou tvé špatné nálady?“

„Ne,“ ucedil. „Nebudu opakovat něco, co už stejně víte.“

„Co prosím?“ Podivila se. Skoro by jí uvěřil, že to není hrané. Skoro. Nehodlal jí to usnadňovat. Založil si ruce na hrudi a vyčkával.

„Dobře tedy… Oba tedy víme, o co se jedná.“ Odkašlala si nakonec přistižena.

Přikývl.

„Když to řeknu nahlas, přiznám, že jsem to věděla a zároveň nic nepodnikla, a jelikož je to nezákonné, byl by to… problém. A když to řekneš ty… Tedy vlastně ne, neřekneš. Takže proto výpověď, Severusi. Vztah profesora a studentky. Nepřípustné!“

Prudce vstal a praštil dlaní do stolu.

„Oba dva taky víme, že ti to bylo úplně jedno! Je to více než rok, nač tenhle tyátr? Nemáte ani tušení, o co mezi námi šlo, laskavě se mi přestaňte plést do života. Oba dva!“ zařval na spící obraz Albuse Brumbála. „Svůj kabinet i komnaty vyklidím ještě dnes, a kdo ti tu bude učit lektvary, je mi naprosto ukradené!“

Otočil se na podpatku a vypochodoval z ředitelny, značně naštvaný nejen na Minervu, ale hlavně na sebe. Co to tam, u Merlinových vousů, vykládal?

„Možná by tě zajímalo, že jsem dostala od slečny Grangerové pohled.“

Zastavil se v půli kroku. Okamžitě by se nejraději proklel. Byla to čistě spontánní reakce na její jméno. Musí to skončit!

„Píše, že ve Francii je touto dobou moc hezky…“

Vystřelil ze dveří rychleji, než bylo přípustné. Slovo Francie mu však v hlavě rezonovalo ještě dlouho poté.

Ředitelka se otočila na Brumbálův obraz.

„Snad jste měl pravdu.“

Akademie čar, Francie; 2. října 2000 (Hermiona)

Váza dopadla na podlahu s ohlušující ránou. Střepy vylétly na všechny strany a ona jim nestihla uhnout. Kousek úlomku se jí zasekl do lýtka. Skousla si ret, bolelo to.

„Reparo!“ švihla hůlkou a váza se zase scelila. Postavila ji na své místo a sebrala ze země kus pergamenu popsaný drobným úhledným písmem. Dopis od Severuse, který po příjezdu domů z nádraží King’s Cross našla mezi svými výsledky OVCE. Lekla se, že ho ztratila. I po roce pro ni znamenal příliš mnoho. Dokonce kvůli němu ignorovala i krvácející ránu na noze.

„Slyšel jsem, že láska léčí. Musíte číst něco velice romantického od někoho, koho milujete…“

Otočila se po hlase ke dveřím svého pokoje ve francouzské Akademii čar, kde nastupovala do druhého ročníku, a spatřila zaujatě se tvářícího ředitele Mikea Ryana. Na její tázavý pohled reagoval slovy: „Omlouvám se, Hermiono, ale slyšel jsem děsivou ránu a bál se o vás. Vidím však, že zbytečně. Jste očividně opravdu výborná čarodějka, vaše zranění se již hojí samo.“

„Vážně?“ podivila se a prohlédla si nohu. Rána od střepu slabě červeně zářila. Teprve teď si uvědomila, že ji to už nebolí.

„Jste překvapená… Kdo vám to píše, zdali se smím zeptat, přítel?“

Překvapená? To opravdu byla, ale možná výraz šokovaná by teď její pocity vystihl lépe.

„Spíše bývalý přítel, už jsme se nějakou dobu neviděli.“

„Možná bych tím neměl být tolik potěšen, ale znamená to, že když vás teď pozvu na večeři, přijmete?“ Podíval se na ni s nadějí.

Věděla, že se jednou zeptá, jen netušila, co odpoví. Pohlédla na dopis v ruce a na drobný podpis muže, kterého dosud milovala. Jenomže…

„Ano,“ usmála se mile. Vždyť to byl velice sympatický muž, tak proč mu nedát alespoň šanci. „Ráda.“

Naposledy pohledem pohladila Severusovo jméno, poté papír vložila do jeho obálky, položila na složené oblečení v kufru a ten zaklapla.

Byt Severuse Snapea, Londýn; 28. června 2002 (Severus)

Nesnášel zvuk rozbíjejícího se skla. Obzvlášť, když to bylo JEHO sklo! Zaskřípal zuby, vážně by toho měl asi nechat.

Zvedl oči právě včas, aby zahlédl těžkou knihu, letící přímo proti němu. „Hajzle!“ Sklonil se jen tak tak. Už toho měl právě dost. Ženy…

Rychle k ní přiskočil a vytrhl jí z rukou další knihu, kterou se po něm chystala zrovna hodit.

„Slečno!“ při pohledu na název knihy ho polilo horko, jedna z nejvzácnějších a měla mu skončit na hlavě? Viděl rudě. Přirazil jí ruce k tělu a musel se hodně ovládat, aby s ní ještě k tomu nezatřásl.

„Dost! Nevím, co jste čekala. Měla byste se naučit poznávat rozdíl mezi nezávazným sexem a láskou. Je docela očividný.“ Znechuceně sjel mladou slečnu od hlavy až k patě a ta mu znechucený pohled statečně vrátila.

„Vypadněte!“

„A vy jste taky pěknej kretén!“ sykla nenávistně a vypochodovala z jeho bytu se vztyčenou hlavou, přičemž samozřejmě neopomněla pořádně třísknout dveřmi. Slyšel, jak mu z nich spadla jmenovka. Vyšel na chodbu a pověsil si ji zpátky, po dívce už tam nebyla ani stopa. Rozhlédl se po obýváku, kde předchozích patnáct minut úřadovala. Rozbila snad všechno, co se dalo a měla to po ruce. Vytáhl hůlku a dal se do uklízení neverbálním reparem.

„Párkrát se s nimi vyspíš a už z toho dělají lásku na celý život?“ odfrkl si a pohlédl na blonďáka, který dosud stál na druhé straně místnosti, kde se ještě před chvílí před dívkou schovával.

„Až se příště budeš chtít s někým rozejít, Draco, udělej to laskavě sám!“

Draco se zachechtal: „Když ty už v tom máš praxi, Severusi.“

Jeho poznámku přešel bez komentáře, což ale Draco v plánu zřejmě neměl: „Ony na mě vždycky křičí a hází všechno, co je napadne, kdežto od tebe to berou v klidu… Až na tuhle,“ připustil. „I Hermiona prostě odešla.“

Severus se zamračil.

„Hermiona je inteligentní mladá žena, kdežto to, co si sem vodíš ty, jsou jen nevyspělé naivní husičky, od kterých nemůžeš žádnou jinou reakci čekat. Už by sis měl najít nějaký stálý vztah, nemůžeš u mě bydlet nadosmrti.“

„Jo, jo, já vím, jenomže včera jsem potkal –“ Severus útrpně protočil panenky a raději se od svého kmotřence vzdálil. Než za sebou zavřel dveře, zavolal na něj Draco: „Já bych s tím sice měl přestat, ale ty bys měl začít!“

Odfrkl si.

Zrak mu padl na stůl. Kde leželo ani ne týden staré vydání francouzského Denního věštce. V dolní části rozevřené dvojstrany vyčníval malý titulek: Ředitel Akademie čar oznámil veřejnosti jméno své snoubenky. Je jí Hermiona Grangerová.

Draco se za ním objevil ve dveřích.

„Hele, Severusi, jsou to už tři roky. Ona tě milovala a tys jí poslal do háje. Od té doby jste se neviděli… Tak jak ses do ní mohl zamilovat?“

„Nejsem zamilovaný!“ odsekl zlostně.

Draco zvedl obočí. „Opravdu? A můžeš mi teda říct, proč jsi ty noviny spálil?“

Spálil? Ohlédl se, aby zjistil, že Denní věštec mizí v zeleném plameni. Bolestně zkřivil ústa a na svého kmotřence se už nepodíval.

„Přestaň se mi vrtat v soukromí. Možná ti dál budu dělat rozchodovou manažerku…“

„Platí,“ odpověděl neochotně Draco, „ale pamatuj si, že tomu stejně neutečeš.“ Odcházel z kmotrova pokoje a na tváři mu hrál široký úsměv, když dodával: „Slíbila Harrymu účast na oslavě narození Lily.“

Byt Hermiony Grangerové a Mikea Ryana, Francie; 26. června 2002 (Hermiona)

„To je úžasná zpráva, Harry, samozřejmě přijedu!“ stála v kuchyni ve svém bytě, jednou rukou telefonovala, druhou míchala kuřecí vývar.

„Výborně, Ginny bude ráda… Jsem tak šťastný, já mám dceru!“ ozvalo se z telefonu.

„Už se těším, až ji uvidím… až vás všechny znovu uvidím.“ Přendala si mobil do druhé ruky a vypnula sporák.

„Herm, jak teď Ginny leží v porodnici, hodně četla noviny a… Kdy ses nám chystala říct, že se budeš vdávat, co?“ vyčetl jí naoko vážně.

„Já a vdávat? Prosím tě, kde jsi na to přišel?“

Harry chvíli mlčel, než odpověděl: „Tak teď jsi mě trochu šokovala… Ty o tom nevíš?“

„Nevím o čem? Počkej, říkal jsi, že jsi to někde četl?“

„Jo, ve vašem Denním věštci. Myslím, že to vyšlo před třemi dny.“

„Vydrž chvíli, podívám se.“

Zašmátrala pod pultem a z hromádky novin vytáhla ty správné. Tentokrát je prolistovala pečlivěji.

Harry celou dobu mlčky trpělivě vyčkával.

Na třetí dvojstraně objevila malý titulek: Ředitel Akademie čar oznámil veřejnosti jméno své snoubenky. Je jí Hermiona Grangerová.

„To snad ne!“ zhrozila se. Nepotřebovala znát obsah článku, už z pouhého nadpisu se jí zvedl tlak.

„Aha, tak hádám, že sis to zrovna přečetla. Jsi v pořádku?“

Byla, jen potřebovala vysvětlení.

„Ano. Harry, až se budu chtít vdávat, vy se tom dozvíte jako první a ode mě, ne z novin. Teď v dohledné době opravdu svatbu neplánuju.“

„To se určitě vysvětlí, Herm, buď klidná. Promiň, už musím končit, přišla Lenka s Nevillem, určitě tě taky rádi uvidí.“

„Pozdravuj je ode mne. A Ginny s malou samozřejmě taky. Ahoj.“

„Měj se.“

Zavěsila a opřela se o kuchyňskou linku. Jen na chvíli, dokud se trochu neuklidnila. Pak vytáhla ze skříňky polévkový hrnek a nabrala do něj dvě naběračky vývaru.

Mike ležel v obývacím pokoji na pohovce a přidržoval si na hlavě mokrý kapesník. Když si k němu Hermiona přisedla, nadějně vzhlédl.

„Děkuju, zlato, mám pocit, že mi ta hlava praskne.“ Zasténal a natáhl se pro hrnek s polévkou.

„Co to máš za noviny?“

Mlčky je před něj rozložila na třetí dvojstraně.

„Nemyslíš, že bych o tomhle měla něco vědět?“

Zakuckal se a namířil lžičkou na titulek: „Co to je?“

„Vzhledem k tomu, že se tu píše ‚ředitel oznámil‘, neměl bys mi to vysvětlit spíše ty?“

Mike si znovu přečetl onen titulek a sundal si z čela kapesník, aby se mohl pořádně posadit. Zadíval se Hermioně do očí.

„Je sice pravda, že jsem tě o ruku požádat chtěl, Hermiono, ale nikdy bych to neudělal takhle. Přeci mi věříš, ne?“

Uhnula jeho pohledu.

„Chtěl jsi?“ Ve skutečnosti ji to teď zaskočilo.

Mike to vycítil.

„Čistě teoreticky, kdybych tě včera požádal o ruku, co bys odpověděla?“ Zeptal se jakoby mimochodem a snědl několik lžiček polévky, než Hermiona odpověděla.

Musela si to promyslet, ale vlastně věděla svou odpověď od začátku…

„Řekla bych ano. Jenomže teď, když jsem to viděla napsané v novinách, uvědomila jsem si, že to vlastně nechci. Ne teď. Promiň, Mikeu.“

Muž si promnul kořen nosu a odsunul zbytek polévky stranou.

„To znamená, že mě pouštíš k vodě?“

Zarazila se nad tónem, kterým to řekl. Byl takový smířený, jakoby něco takového už dávno čekal.

„Ne, samozřejmě, že ne. Jen se zatím nechci vdávat.“

Usmál se.

„Tak s tou praktickou otázkou ještě chvíli počkám… Kdopak ti to volal?“

Změnu tématu nečekala, bylo vidět, že se o svatbě Mike dále nechce bavit. Zranila ho.

„Harry. Narodila se mu dcera a zve nás na návštěvu.“

„Tak to mu gratuluji, kdy máme přijet?“

„Pozval nás na oslavu, příští úterý.“ Mikeův úsměv zmizel. Omluvně pokrčil rameny.

„Hermi, budeš tam asi muset jít sama, mám zrovna kongres, říkal jsem ti to.“

Zamyšleně přikývla: „Promiň, zapomněla jsem. Ale nebude ti vadit, když tam půjdu?“

„Samozřejmě, že ne,“ zavrtěl hlavou a zasténal bolestí. Přistrčila mu zpět misku s vývarem a noviny odhodila ke krbu na podpal.

„Dojez to, bude ti líp. A z toho kongresu mi zavoláš, že jo?“

Souhlasně přikývl a zapnul televizi, což byl pro ni jasný signál konce konverzace – začínaly zprávy a u těch se prostě podle Mikea nemluvilo.

V úterý stála před šatníkem a dlouho uvažovala, co si obléknout, když jde přivítat na svět dítě. Dvě třetiny oblečení zavrhla - některé kvůli barvě, jiné pro počasí. Nakonec, i za cenu, že půjde bez kalhotek, vytáhla delší letní šaty, jež jí nedávno koupil Mike. Když se oblékla, chtěla mu zavolat a říct, že zrovna vyráží, ale pozdravil ji pouze jeho záznamník.

Vydala se do Londýna na Příčnou ulici, aby malé Lily koupila nějaký dárek, nemohla přeci přijít na tu velkou slávu s prázdnýma rukama. Bohužel za celý minulý týden jí na nákupy nezbyl čas.

Bloudila po obchodech a bezvýsledně prozkoumávala police. Neměla s malými dětmi žádné zkušenosti a všechno jí připadalo obyčejné. Už byl téměř čas, aby se přemístila k Harrymu, když jí konečně padl do oka růžový kouzelný dudlík, který se sám očistil a vyskočil zpět k dítěti, jakmile ho zahodilo. Nechala ho dárkově zabalit a z obchodu zamířila zpátky do Děravého kotle, aby se mohla přemístit. Daleko nedošla, musela se zastavit a začít hledat hlasitě vyzvánějící mobil. Kolemjdoucím kouzelníkům se vůbec nedivila, že po ní vrhají nechápavými pohledy a kroutí hlavou nad její nešikovností vytáhnout z miniaturní kabelky neodbytný přístroj. Jenomže to nebylo tak jednoduché, jak se jim mohlo zdát, ale samozřejmě nemohli tušit, že vnitřek kabelky je začarován zvětšovacím kouzlem a něco v ní najít je umění. Pak si uvědomila, že to nemusí ani tak být tou nešikovností, ale samotným mobilem, dosud pro kouzelníky neznámým mudlovským vynálezem.

Vydechla úlevou, když mobil držela v ruce. Ještě zvonil, jenže než se po přečtení volajícího rozhodla, zda to vzít, či ne, dotyčný to vzdal.

„Doprčic,“ zaklela. Skousla si ret a po několika vteřinách váhání vytočila Mikeovo číslo zpátky. Po onom rozhovoru nad dvojstranou Věštce sledovala, jak jejich vztah pomalu ale jistě chladne. Mike trávil v práci ještě víc času a ona už nepociťovala potřebu ho přemlouvat, aby se vracel dříve. Přesto si nezasloužil, aby mu nebrala telefony.

„Ahoj, Mikeu,“ pozdravila, když mobil zvedl, a dál už jen poslouchala, co měl na srdci.

Šla dál po Příčné ulici a raději se moc nerozhlížela, když tak okatě dráždila kouzelníky mudlovskou technologií.

„Nemyslím, že -“

Najednou však na sobě ucítila jinačí pohled, tak důvěrně známý, že ji donutil zvednout hlavu a svou odpověď Mikeovi už nedoříct. Slova se jí z hlavy vykouřila, jakmile zrakem spočinula na vysoké postavě v černém pozvolna kráčející k ní.

„Slečno Grangerová,“ kývl na pozdrav.

Šťastně se usmála. „Severusi… Je to dlouho, moc ráda tě vidím.“

Pohled, který pak vrhl na její mluvící ruku, jí připomněl, že v ní stále svírá telefon s Mikeem na druhém konci. Zrudla.

„Promiň, zavolám později.“ Spěšně hovor ukončila a mobil vhodila do kabelky, kde zacinkal nejspíše o láhev Ogdenské starorežné pro Harryho.

„Tvůj přítel?“ dotázal se se zvednutým obočím.

„Ano, přestože některé noviny náš vztah poněkud zveličují.“ Pak ještě dodala: „To jen k tomu, jak zkoumáš můj prsteníček.“

„Výborné pozorovací schopnosti,“ uznale přikývl. Nijak mu nevadilo, že byl přistižen, přesto se v tom nechtěl pitvat. „Předpokládám, že ses vrátila přivítat na svět malou Potterovou.“

„Víš to? Ale ovšemže víš,“ opravila se hned, „dcera Vyvoleného novinářům těžko ušla.“

„Vlastně jsem také pozván,“ vyvrátil její domněnku, „a nyní mi to vadí zase o něco více, jelikož bych si s tebou rád dal sklenku vína.“

„Co se dá dělat,“ pokrčila rameny, překvapená mírou zklamání, které pocítila. Lákalo ji strávit s ním nějaký čas o samotě. Už nebyla tak nadšená, že jí nákupy vyšly přesně. Pak si uvědomila, o čem přemýšlí a okamžitě ty nemístné pocity zahnala.

Vykročili k Děravému kotli.

„Třeba budeme mít šanci dát si ji na oslavě. No, možná…“ Najednou si nebyla jistá, jak dlouho se tam Severus plánuje zdržet; zda jde Harrymu a Ginny jen popřát, nebo se jejich vztah změnil natolik a jsou přáteli. S těžkým srdcem si uvědomila, že to neví. Nikdy se nechtěla přátelům tak odcizit. Přestože se po Bradavicích odstěhovala do Francie, vídala se s nimi aspoň jedenkrát týdně. Dokud nezačala chodit s Mikeem a nestala se jeho ozdobou večírků, jak ji sám pojmenoval. Kvůli tomu se nemohla dostavit na mnohá setkání pořádaná Weasleyovými nebo spolužáky. Poslední, co si pamatovala, že stihla, byla Ronova svatba – před půl rokem. Povzdechla si, nebyla zrovna nejskvělejší kamarádka.

„Máš chápavější přátele, než si myslíš.“ Promluvil vážně a ona se pro jednou nezlobila, že jí vlezl do hlavy. Potřebovala to slyšet.

„Děkuji.“

Přikývl. Podržel jí dveře hostince a do místnosti za barem, určené pro přemisťování.

Bylo jí jasné, že jakmile se objeví v Harryho domě, bude zatažena do všeobecného veselí, kterému se Severus s největší pravděpodobností vyhne. Pro všechny případy se před přemístěním dotkla jeho paže: „Dobře se bav, Severusi.“

Poté, co se krátce po Hermioně přemístil do Potterova domu, značnou chvíli potlačoval nutkání zase zmizet. Z obyčejného setkání rodiny a přátel se vyklubala oslava srovnatelná s menší svatbou, a to z duše nesnášel. Když rozdýchal prvotní šok, popřál Potterovým k prvorozenému dítěti a odsunul se ke stolu Draca a nějaké… měl by ji asi znát, když to právě ona na něj zuřivě mávala. Jakmile si uvědomil, že má tu čest se slečnou, jež mu před pár dny rozmlátila byt, degradoval Draca na trola. Merlinžel však už bylo pozdě na to, aby změnil směr trasy k jinému stolu.

Původně si vlastně ani sedat nechtěl, na žádné podobné akci se nezdržel déle, než bylo nutné. Popřál, předal dar, vyslechl si řeči… a zase se vzdálil.

To samé měl v plánu i dnes, dokud se od Draca nedozvěděl, že sem Hermiona přijde - ona byla tím jediným důvodem, proč všechna ta pozvání neodmítal.

Už téhož dne měl připravený jasný plán – ukořistit si ji pro sebe nejlépe už před oslavou. Mělo mu dojít, že nebude chtít od svých přátel odejít, a také došlo poté, co si přečetl v její mysli na Příčné ulici. Nyní mu nezbývalo nic jiného, než si počkat na chvíli, kdy kolem sebe nebude mít tolik lidí, aby si mohli promluvit bez posluchačů. Vůbec nečekal, že to bude tak komplikované; nejdříve Potterovi přinesli ukázat svou dceru, pak byla Hermiona nepřetržitě ve společnosti bývalých spolužáků, nebo Weasleyových.

Když se setmělo, objevila se na malém pódiu nově zářící skupina Bludníčci a na prostranství před nimi několik kouzelníků vykouzlilo taneční parket, který se zaplnil už při prvních hudebních tónech. Nejprve se hrály skladby rychlé, postupně však zpomalovaly.

Navzdory své averzi k podobným radovánkám, vstal a zamířil k Hermioně. Lepší šanci už by ani nemusel dostat.

Potter si jeho příchodu nevšiml, dál žvanil o nějaké vtipné příhodě v práci, takže byl nucen si významně odkašlat: „Pane Pottere, nebude vám vadit, když vaši kamarádku požádám o tanec?“

„Pro mě, za mě, třeba o dva. Ale jen pokud bude souhlasit.“ I tak uhnul, jakoby její odpověď znal.

Pro jistotu se zeptal ještě jednou a přímo: „Smím prosit, slečno?“

„Kdykoliv, Severusi,“ usmála se Hermiona a vsunula svou drobnou dlaň do jeho napřažené. Odvedl si ji na parket, a protože to pomalá píseň vyloženě vyžadovala, přitáhl si ji k sobě co nejblíže. Její příjemně hřejivou dlaň na zátylku vnímal mnohem intenzivněji, než si dokázal připustit.

„Už jsem se začínal obávat, že se mi vyhýbáš.“ Řekl, i když si to ve skutečnosti nemyslel.

„To skutečně ne. Už několikrát jsem se pokusila vzdálit, ale vždy si mě někdo odchytil.“ Omluvně pokrčila rameny.

„Raději mi řekni, co teď děláš, Severusi. Několikrát jsem sice mluvila s Ginny, ale raději bych slyšela novinky přímo od tebe.“

„Předpokládám, že ti zrzavá spojka poreferovala o mém pracovním fiasku v Bradavicích. Prostě mi ujely nervy. Neměl jsem ani tušení, jak moc jsi mě ovlivňovala.“ Podíval se na ni vyčítavě a následně sjel nepříjemným pohledem Longbottoma s Láskorádovou, kteří se je pravděpodobně snažili poslouchat.

„To ale nebyla má vina, předpokládám, že ti došlo, že jsem odejít nechtěla.“

Přikývl. Po pár vteřinách mlčení a pomalých tanečních krocích, se pokusil o nezúčastněný tón, když se zeptal: „A co ty a Ryan? Podle novin je to vážné.“

Mírně ztuhla v objetí. „Spíše komplikované.“

„Já vím, nic mi do toho není.“ V očích se mu mihl podivný stín.

„Ta otázka mi nevadí, jen mi přijde zvláštní, bavit se o tom s tebou, když jsme…“ Z náhlé nejistoty se jí podařilo lehce mu přišlápnout špičku boty. „Co vlastně?“

„Když jsme spolu kdysi strávili tolik času?“ Navrhl pobaveně.

„To zní dobře.“

Druhá píseň již byla za půlkou, a protože koutkem oka postřehl Ronalda Weasleyho, který měl očividně v úmyslu si na další píseň Hermionu převzít, přivinul si na posledních několik desítek vteřin její ruku na hruď k srdci.

„Děkuji za tanec, jsem rád, že dopadl lépe, než ten poslední.“

„Já také.“ Chtěla se rozloučit, protože jí nepřipadalo vhodné zůstávat déle, nějak to ale nešlo.

„Zdržíš se ještě, Severusi? Protože já odcházím, Harry už mi zavolal taxík. To víš, moc jsem si s každým připíjela, takže se na přemístění necítím. Takže můžeš jet se mnou, jestli chceš. Všimla jsem si, že jste si s Dracem také často dolévali.“

Usmál se a přikývl.

V následujících deseti minutách Hermiona kolovala z jednoho objetí do druhého, až skončila u brýlatého přítele.

„Harry,“ usmála se na něj a on jí úsměv vřele oplatil.

„Musíš zase brzy přijet, Herm. Půl roku je dlouhá doba!“

„Je čas,“ výmluvně ukázala na dveře, odkud zaznělo Nevillovo zavolání: „Taxík je tady!“

Naposledy jim zamávala z příjezdové cesty a nasedla do auta. Na pravou stranu, levé sedadlo již okupoval Severus, který nepociťoval potřebu se nějak výrazně loučit, vídal se s nimi až překvapivě často.

„Kam to bude, slečno?“ zeptal se řidič. Tázavě pohlédla na muže vedle sebe. „Víš, kam mířím, bydlíš blíže?“

Zavrtěl hlavou. Ani se nemusel rozmýšlet, celý den na to myslel a konečně dostal příležitost opakovat svůj návrh: „A co to víno, na nějž tolikrát nebyl čas?“

Přikývla. Zdálo se to jako neškodný nápad, koneckonců ji doma Mike stejně nečeká.

Taxikář vyjel na zadanou adresu oblíbené Dracovy restaurace.

Dlouho mlčeli, měli si sice co říct, společnost taxikáře za volantem však nebyla vítaná ani jedním z nich.

Hermiona se cítila vyčerpaná a přítomnost Severuse na vedlejším sedadle ji uklidňovala. Po čtvrt hodině raději prolomila ticho, aby neusnula.

„Severusi, jak se z tebe a Harryho stali přátelé?“

Otázka na Snapeově tváři vyvolala slabý úšklebek.

„Nenazval bych to přátelstvím, za všechno může Draco. Tak dlouho otravoval, ať jdu na Potterovy narozeniny, na výročí Weasleyů, výročí jejich nejstaršího syna… Až jsem je začal tolerovat.“ Zamlčel, že hlavním důvodem byla naděje, že potká ji.

Čekal na dívčinu reakci, místo slov mu jen na rameno klesla její hlava. Opatrně se nahnul, aby jí viděl do tváře. S očima zavřenýma pravidelně oddechovala.

Pohlédl z okna, aby určil, kde se nacházejí, pak na semaforech oslovil taxikáře a popsal mu cestu k sobě do bytu. Nedokázal by ji teď probudit.

Muž ve zpětném zrcátku zahlédl spící ženu a nejistě se ošil.

„Nejsem si jist, zda bych s vámi měl dámu nechávat. Raději bych ji odvezl domů.“

Severus se zamračil, v duchu ale vzdal hold mužově opatrnosti, většině taxikářů by byl osud pasažérů ukradený.

„Ujišťuji vás, že nemám v plánu jí ublížit. Mimoto neznáte její adresu.“ Poukázal na očividné.

Taxikář po chvíli připustil, že nemá na vybranou a zařídil se podle pokynů. Vůbec ho nenapadlo dívku probudit a na adresu se zeptat. Za nějakých dvacet minut zaparkoval u chodníku, kde se podle všeho dokonce i trefil ke správným vchodovým dveřím, nechal si zaplatit za cestu a sledoval, s jakou opatrností bere Severus - pokud si dobře vzpomínal na jeho jméno - do náruče spící dívku, která mu se spokojeným zamručením ovinula ruce kolem krku a tvář zabořila do klíční kosti, aniž by se probudila.

S klidným srdcem zamířil za dalším zákazníkem, pochopil, že toho muže odhadl špatně.

Severus pomalu kráčel do schodů, překvapen, jak moc tu cestu protahuje. Tíha jejího těla mu chyběla více, než dosud tušil.

Po mírných komplikacích s klíči v kapse odemkl byt a zamířil rovnou do ložnice s vyhlídkou vlastní noci strávené na pohovce.

Došel sotva do půlky obývacího pokoje, když se nepatrně zavrtěla a nesrozumitelně zamumlala něco, co se vzdáleně podobalo jeho jménu.

„Spi,“ hlesl tiše, aby ji přílišným hlukem nevytrhl z polospánku. Přesto na několik vteřin pootevřela oči. „Chyběl jsi mi.“

Proti své vůli se zastavil a pozoroval její zavřená víčka. Ta tichá slova jej donutila si konečně připustit, jak moc ona chyběla jemu. Už dlouho pravdu znal, jen se ji všemožně snažil popřít, vyvrátit a zapomenout. Vždyť už dávno ztratil naději; sám se o ni připravil.

Ale musel to vyslovit; slyšet, jak absurdně to zní, aby si konečně uvědomil, že musí jít dál a neohlížet se.

Očima ji pohladil po tváři a zašeptal: „Miluji tě.“

Myslel si, že spí, opravdu jej překvapilo, když prudce otevřela oči, dokonale probuzená.

„Opravdu?“

Tohle nechtěl! Nechtěl jí komplikovat život.

„Severusi!“ dožadovala s odpovědi.

Lehce přikývl. „Myslím, že všichni kolem mě to věděli dříve než já.“

„Všichni ne… Proč jsi mi to neřekl? Nedal jsi mi vědět?“

„Bylas pryč, jak by to vyznělo? Ne, neměl jsem to říkat ani teď, a ty bys už vůbec neměla být tady, doma tě někdo čeká.“

Byla si vědoma toho, že je v jeho bytě, přestože si neuvědomila, kdy se tak stalo. Velice intenzivně vnímala i to, že je v jeho náručí. Už tři roky tenhle pocit nepoznala; z pomyšlení, že o něj zase přijde, se jí svíralo srdce. Náhle si uvědomila, že to, co vyslovila v polospánku, je naprostá pravda. Myslela na něj každý den - ať už vědomě, či ne.

„Raději bych, abys to byl ty, kdo na mě čeká, ne Mike. Je to přítel, ne láska, protože tyhle city vždy patřily tobě.“

Na okamžik zavřel oči, nevěříc, že ta slova skutečně řekla. Už to nevydržel, spustil ji na nohy, aby měl volné ruce, vzal její tvář do dlaní a opřel se čelem o její. Přestože se dokázal soustředit jen na její rty, cítil potřebu dát jí ještě možnost odejít, protože tady, v jeho bytě, nebyla dobrovolně.

„Nechci, abys litovala.“

„Nikdy,“ zašeptala. Prsty, jež spočívaly opřené o jeho hruď, uchopila látku jeho košile a donutila jej se ještě trochu sklonit. Zavřela oči, otřela se nosem o ten jeho a pak konečně smazala tu nežádoucí vzdálenost, jež je dělila.

Jemně se přitiskla na jeho ústa, překvapená, jak detailně si pamatuje jejich hebkost. Když polaskal jazykem její spodní ret, slastně vydechla a pootevřela ústa v pozvání. Hbitě vklouzl dovnitř a vyzval její jazyk k něžnému souboji. Brzy veškerá rozpačitost vymizela a polibek se stával hlubší a naléhavější.

Sjel levou rukou po jejích zádech až k pasu a přitiskl si ji těsněji k sobě.

Když jim došel dech, odtrhl se od ní, jen aby vyrazil na pouť po jejím krku.

Zvrátila hlavu dozadu, a když každé jemné kousnutí ukonejšil lehkým polibkem, tiše zasténala.

Poslepu bloudila po jeho hrudníku a postupně rozepínala knoflíčky černé košile. Trvalo to však příliš dlouho, po třetí kulaté zbytečnosti mu košili vysoukala zpod kalhot a přetáhla přes hlavu. Nepatrně se usmála nad výsledkem a zapletla mu ruce do mírně pocuchaných vlasů.

Ve vzájemné shodě se zhroutili do kleku na podlahu.

Severus dosud nechápal, proč Draco trval na koupi nového opravdu kvalitního perského koberce, za který utratil pořádnou sumu galeonů. Teď mu byl za ten nápad vděčný; jen štěstí, že neměl více času o tom přemýšlet.

Na pár chvil se znovu dotkli čely a vychutnávali si ten pocit magnetické přitažlivosti; pak se Severus znovu zmocnil jejích rtů, zatímco rukama zašátral po spodním okraji červených letních šatů. Zdvihla ruce a ochotně si je nechala svléknout.

Ani nezaregistrovala, že zároveň s šatami přišla i o podprsenku, byla schopna vnímat jen horké rty, zkoumající nově odhalenou kůži.

Aby získal lepší přístup, opatrně ji povalil pod sebe a zmocnil se nejprve jedné, posléze i druhé bradavky. Kousal je, sál a laskal, povzbuzen vzrušenými vzdechy, které vydávala skrz skousnutý ret.

Cítil, že mu prsty víská vlasy, teď tady ale pánem byl on! Nesmlouvavě jí ruce uvěznil jednou rukou nad hlavou a dál zasypával každičký kousek její kůže drobnými polibky.

Ucítila ve svém klíně dva hbité zkušené prsty, cíleně v ní vyvolávající vlny neovladatelné slasti. Vzpínala se proti jeho tělu - věděl, kdy a kam šáhnout, a doháněl ji tím k šílenství. Každičký pokus o osvobození odměnil nesouhlasným zamručením a jemným kousnutím.

Teprve, když začal marně zápolit se zapínáním svých kalhot, se jí konečně podařilo vyprostit se. Netrpělivě mu pomohla se zrádným páskem a stáhla mu kalhoty, jak nejníže svedla. Dlaněmi pak sklouzla přes jeho půlky, po bocích až na lopatky.

Vyhledala jeho pohled, zastřený touhou. Potřebovali se, hned…

Pronikl do ní plynulým pohybem a její hlasitý sten umlčel hlubokým polibkem. Prsty putoval po jejím boku až k ňadrům. Když nedočkavě zavrtěla pánví, začal si ji až mučivě pomalu brát, užívaje si jejich vzájemného spojení.

Obtočila mu nohy kolem stehen ve snaze přimět ho ukončit její neúnosně narůstající vzrušení. Prosebně zašeptala jeho jméno.

Hranice Severusova sebeovládání povolila a původní záměr pomalého tempa vzal za své. Sjel rukou na její stehno a přirážel rychleji a prudčeji; brzy mu zaryla nehty do zad a prohýbala se pod ním v návalu orgastických křečí.

Zabořil hlavu do jamky její klíční kosti, několika posledními přírazy dovedl k vrcholu i sebe a zhroutil se na ni, silně oddechujíc.

Trvalo několik desítek vteřin, než nenašel dostatek síly lehnout si vedle ní na měkký koberec. V tuto chvíli se cítil dokonale šťastný.

Políbila jej na zpocený spánek.

Všiml si, že jej s úsměvem pozoruje, otočil se na bok a opřel se o loket.

„Myslím, že-“ zaraženě zmlkl – v zámku najednou zarachotily klíče.

Měl ještě dostatek duchapřítomnosti, aby přes ně přehodil košili. Jako první sice popadl podprsenku, ale zahodil ji, když po něm Hermiona vrhla kombinaci pobaveného, vyděšeného a nevěřícného pohledu.

Pak se ve dveřích objevila blonďatá hlava, krátce přelétla pohledem po místnosti a zůstala s ústy dokořán zírat na dvojici uprostřed.

„Ha, vidím, že mám zvláštní talent vpadat vám do intimních chvilek. Ještěže jsme se zdrželi před domem, mohl jsem vidět něco, co by můj mozek navždy poznamenalo.“

„Vážně to musíš komentovat Draco?“ zeptal se Severus tónem, kterým Dracovi sděloval jediné – vypadni!

Blonďák se zachechtal: „Ale ne, jen klidně pokračujte. Tori, musíme jinam, někdo jiný objevil kouzlo mého báječného koberečku.“

Urychleně zmizel za dveřmi, když se Severus natáhl po jedné ze svých bot a demonstrativně ji po něm hodil.

Hermiona zabořila hlavu do Severusova hrudníku a roztřásla se upřímným smíchem, ke kterému se o chvíli později přidal.

Probudila se uprostřed noci vinou hluku z ulice. Zamžourala do tmy jeho ložnice – tedy alespoň té strany, k níž byla otočená. Ve slabém svitu pouličních lamp rozeznala nějaké obrysy nábytku, nočního stolku, šatní skříně a svázaných balíků časopisů nebo novin.

Na své holé paži ucítila dotek hřbetu jeho ruky. Jemně ji hladil, až z toho dostávala husí kůži.

„O čem přemýšlíš?“

„Asi se ti nebude líbit,“ skousla si ret, „když odpovím, že na Mikea…“

Ruka na její paži se zastavila.

„Máš pravdu, to není něco, co bych slyšel rád. Teď.“

S povzdechem se na posteli převrátila čelem k němu a zadívala se mu do očí.

„Pochop, dosud to byl můj přítel, téměř snoubenec, a já ho… podvedla!“

Díval se na ni se zájmem, nic víc jí šero nedovolovalo v jeho pohledu zachytit.

„A cítíš se zle kvůli tomu, že’s to udělala, nebo protože víš, že je to špatné?“

„Nelituju toho, co se stalo, pokud se ptáš na tohle. Jenomže-“ Nenechal ji vyslovit své pochyby, protože to nepotřeboval slyšet. Palcem obtáhl linii jejích rtů.

„Svědomí dokáže člověka potrápit. Mnohdy děláme něco, co nechceme jenom proto, abychom neubližovali druhým. Udělej, co musíš.“

Myšlenka, že ji ztratí, mu drásala srdce, ale věděl, že nemá právo chtít, aby zůstala. Kdysi možná…

„Proč mi to říkáš?“ hlesla zoufale.

„Abys věděla, že pochopím, když se k němu vrátíš.“

Nevěřícně vykulila oči: „To je od tebe móc šlechetné… Ale já se ti tady snažím vysvětlit, že se vracet nechci. Že se mi právě splnilo jedno z mých největších přání, ale mám strach!“

„Strach?“ tázavě nakrčil obočí.

„Ano. Z toho, že to s námi dopadne stejně jako posledně. Mám hrůzu z toho, že zase zjistíš, že mě nepotřebuješ. Že-“

„Ne!“ zarazil ji znovu. „Zrovna jsem si říkal, že přijít o tebe jednou bylo strašné. Podruhé už bych to nemusel ustát.“ Zadíval se jí upřeně do očí, aby věděla, že svá slova myslí vážně. „Stačí slovo a už se mě nikdy nezbavíš.“

„A co dvě slova?“ Široce se usmála a políbila jej.

„Miluji tě!“

Pro zanechání komentáře klikni SEM