Poslední paprsky krvavě rudého světla probleskovaly skrz tmavá mračna deště do pokoje a osvětlovaly tvář mladé ženy ležící napříč manželské postele. Když vítr prásknul s okenicí, posadila se a hlavou spočinula ve svých dlaních. Vzpomínala… Přemýšlela, jestli neudělala největší chybu svého života tím, že se provdala za obrýleného chytače Jamese Pottera. Jistě, měla ho ráda, ale to, že ho nemiluje doopravdy, věděla už od návratu domů z Bradavic. To ta osudná chvíle, ten osudový vlak… Bodlo ji u srdce když se jí ta chvíle vybavila. Zelené oči se zalily slzami. Ale proč? Měla by být přece šťastná.

Zamrkala, aby ten příval emocí alespoň trochu zbrzdila. Jak jen se to mohlo stát? Jak jen se mohla zamilovat do někoho jiného? A zrovna do Něho?! Už uplynulo několik let, kdy ji urazil a konečně ztratila nervy. Druhý den už sice hrozně litovala ztráty svého nejlepšího přítele, ale když on tak tíhnul ke špatné straně – zlé straně. Nechápala to. Zjevně pro něj nic neznamenala, když si zvolil Pána zla. Proč to tolik bolí? Sama si zvolila raději žít bez něj, než se dívat jak mučí lidi – jak je vraždí! Měla by ho nenávidět, přece on byl ten, proti komu teď bojovala, tak jak to, že se jí neustále vkrádá do mysli?

Přitáhla si malý péřový polštářek a objala ho jako kdysi svého plyšáka. Nevědomky do něj zaryla nehty. Smrtijed jeden zatracený, co mu udělala, že ji tak mučí? Nikdy mu na ní nezáleželo…

Polštář velkou rychlostí přeletěl místnost a narazil do zdi s tlumenou ránou. Zase se rozplakala.

Možná si to jen namlouvá a snaží se omluvit vlastní chybu. Omluvit to, jak byla nevědomá a slepá; příliš zbabělá na to, aby ho zastavila a neublížila mu. Nezapomněla, právě naopak…

* * *

„Lily, dělej, všichni už jsou venku!“

„Běž napřed, musím se ještě převléct…“ zakřičela na kamarádku. Právě dokončila sedmý ročník Bradavic a vracela se vlakem do Londýna, vlastně už byla zpět v Londýně, jenomže se kvůli profesoru Křiklanovi nestihla převléct do mudlovského oblečení; jako obvykle své ‚přátelské‘ posezení přetáhl. Už tam byla naposledy, konečně!

Vhodila hábit do kufru a zaklapla ho. Všechno ostatní už jí kamarádky vzaly, tak jen ten těžký kufr musela vytáhnout ven sama. Popadla ho, s prudkým škubnutím uvedla do pohybu a vyšla z kupé. Bohužel zrovna uličkou někdo procházel. Zaskočilo ji, že do někoho vrazila, pustila kufr a ztratila rovnováhu. Přepadla přes něj pozadu, a kdyby ji něčí silné paže nezachytily, uhodila by se do hlavy o odpadkový koš.

Z prožitého šoku popadala dech, jakoby uběhla maraton. Otevřela oči po chvíli pravidelného dechu, aby mohla poděkovat svému zachránci, ale slova se jí zadrhla v hrdle. Dívala se přímo do těch tak známých onyxových očí.

V první chvíli ho chtěla odstrčit, je to přece Smrtijed – nebo bude – jenomže ji zradilo vlastní tělo stejně jako hlas. Nedůvěřivě se zadívala do jeho tváře a srdce se jí zcela nepochopitelně rozbušilo. Kam se poděla ta kamenná maska, ten ledový chlad jeho očí? Dívala se do tváře, kterou u něj vídala už tak dávno… Nic nechápala. Proč ji chytil, když je pro něj jen obyčejná mudlovská šmejdka, a stále drží? Blouzní, nebo se opravdu díval tak něžně. Ne, musela spadnout a omdlít, tohle přece nemohla být skutečnost. Ale co by pak on dělal v jejích představách?

Chtěla něco říct, cokoliv, ale nemohla. Skoro jakoby ji uhranul.

Jemně se dotkl její tváře a odsunul pramen neposlušných vlasů za ucho. Naskočila jí husí kůže; to pohlazení bylo tak příjemné. Zachvěla se. Správně by mu měla za tu drzost vrazit přinejmenším facku, ale nechtěla, aby ta teplá dlaň zmizela z jejího líčka.

Sjel rukou na šíji a zajel do vlasů. Z jeho očí teď dokázala vyčíst jen jediné – touhu.

Zrušil tu minimální vzdálenost mezi nimi a něžně ji políbil, otřel své rty o ty její a odtáhl se. Dech se jí znovu zrychlil a srdce div nevyskočilo z hrudi, když znovu otevřela oči. Jeho tvář posmutněla; čekal, že ho odstrčí, začne nadávat, nakopne ho, prokleje… Neudělala to, nedokázala rozumně uvažovat. Objala ho rukou kolem pasu a zarazila tak jeho ústup. Obtočila mu druhou ruku kolem krku a hladově ho políbila. Reagoval ihned. Otočil se s ní o sto osmdesát stupňů a přitlačil ji ke zdi, aby měl snadnější přístup. V okamžiku, kdy se polibek začal prohlubovat, vyrušil je hlas Jamese Pottera: „Lily, jsi tady? Rodiče už na nás čekají!“

Okamžitě se od ní odtrhnul a vzápětí sledovala jeho vzdalující se záda. Ještě než se otočil, zahlédla jeho oči – tak chladné.

* * *

Když se vrátila ze svých vzpomínek, zjistila, že znovu zatíná nehty do dalšího polštáře, na kterém se rýsovala mokrá skvrna od slz. Přesedla si do rohu postele a opřela se o studené dřevo.

Neměla to tehdy dovolit, ale stalo se to tak nečekaně. Měla poděkovat a rychle od něj zmizet, nikdy ji nenapadlo, že by k ní mohl něco cítit. Nikdy. A ona? Pravda, velice to bolelo, když ho ztratila – přítele z dětství – ale milovat ho? Vždy jen kamarád, nic víc. V tom vlaku se v ní však něco zlomilo. Prokletý polibek! Zavřískla v duchu a škubla s polštářem. Rozpáral se a vyletěly z něj stovky malých bílých peříček.

* * *

„Sněží…“ zašeptal do ticha.

„Proč jsi tady?“

„Ty nevíš?“ sklopil své černé oči k zemi, „chtěl jsem tě vidět.“

Pátravě se na něj zadívala.

„Proč až teď? Proč jsi nepřišel dříve?“

Neuniklo jí, jak mírně trhl levou rukou.

„Nedělej to!“ žádal naléhavě.

Zavrtěla hlavou. „Musím, Severusi.“

„Ne,“ přistoupil k ní blíže a chytil ji za obě zápěstí, které si zkroutil na prsa. Ucukla, cítila jeho blízkost, ale už nechtěla udělat další chybu.

„Tobě nic nezabránilo stát se Smrtijedem,“ připomněla mu ostře.

„To je ale něco jiného, je to jen… práce.“

„Práce? Vždyť ty-“

„Miluju tě!“

Chvíli na něj šokovaná hleděla, než jí došlo, co právě řekl.

„Udivuje mě, že máš nějaký cit v sobě. Jestli tvoje ledové srdce opravdu dokáže něco cítit, tak jen k černé magii. Jsi chladný a bezcitný jako každý Smrtijed!“ Stiskl její zápěstí tak, až cítila, jak se tam vytváří modřina.

„Pusť mě!“

Donutil ji, aby couvla a opřela se o zavřené dveře.

„Ani nevíš, jak moc se mýlíš!“ zasyčel jí do ucha. Ve zlomku sekundy pustil její ruce a místo nich sevřel v dlaních její tváře. Drsně se přisál na její ústa. Dvě sekundy se nezmohla na jakoukoliv reakci, pak si uvědomila, že má volné ruce, využila své volnosti a odstrčila ho od sebe. Zavrávoral, ale neupadl.

„Ne – já… já nemůžu! Už ne. Prosím, odejdi!“ zašeptala třesoucím se hlasem a vpadla do svého domu, nechávaje ho stát s bolestným výrazem v očích pod tmavým lednovým nebem.

* * *

Tenkrát už patřila do Fénixova řádu, měla ho namístě zatknout, ale nedokázala to. Nenáviděla ho; tak moc ji ničil, a přitom se od něj v myšlenkách nikdy neodloučila. Tenkrát si byla jistá, že udělala správnou věc. Milovala přece Jamese a to jedno malé klopýtnutí to nemohlo změnit. Alespoň si to myslela.

Proč jen ho odehnala? Věci by pak byly snazší.

* * *

„Promiň, Jamesi, musím si odskočit.“

„Nebuď tam dlouho, zlato, tohle já náš den,“ políbil ji na čelo. Usmála se a odešla. Byla ráda, že nikoho nepotkala, toalety byly prázdné. Přešla k umyvadlu a zadívala se do zrcadla.

„Co ty tady sakra děláš?!“ vyjekla, když v zrcadle spatřila jeho odraz.

„Nepozvala jsi mě, tak jsem přišel sám…“ pokrčil rameny a zastrčil si hůlku, kterou svíral v ruce, do kapsy saka.

„Myslela jsem, že bys nepřišel. Vlastně, jestli tě tu někdo uvidí, zatknou tě.“

„Už jsem si skoro začínal myslet, že mě tady nechceš ty,“ zašeptal se zvláštním leskem v očích.

Přikývla: „Nemýlil by ses.“

Rázem byl u ní a uvěznil ji mezi sebou a umyvadly.

„Dobře víš, že to není pravda.“ Pohladil ji po tváři a políbil ji, hrubě a zároveň něžně a tentokrát se nenechal odstrčit, byl na to připravený. Vytrhla se z polibku.

„Přestaň!“ zaprosila a snažila se osvobodit, zatímco si jeho jazyk pohrával s citlivou kůží na jejím krku. Sjel rukou po jejích křivkách až na stehno a vyhrnul jí krátké bílé šaty.

„Dost! Co to kruci děláš?!“ hlasitě oddechovala z neúspěšných pokusů o svobodu, ale i z něj. Z tepla, které vydávalo jeho tělo.

„To, co chceme oba,“ odvětil hlasem, zastřeným vzrušením a snažil se dostat k jejím rtům.

„Právě jsem se vdala, Severusi, promerlina!“

„Říkal jsem ti, ať to neděláš!“

„Ale já -“

„Mlč už,“ přiložil jí ukazováček na ústa a vzápětí ho nahradil svými rty.

Rozum přikazoval bojovat, srdce však chtělo úplný opak. Přitiskla se k němu a hluboce polibek opětovala. Zapomněla na svého manžela a plně se oddala tomu, koho opravdu milovala.

Potřebovala se rychle zbavit otravného černého saka, které jí bránilo ochutnat Severusovu kůži. Ochotně se z něho vysoukal sám. Zajel rukama pod její šaty a přetáhl jí je přes hlavu, pak ji popadl a vysadil na mramorovou desku umyvadel.

Zatímco se znovu věnoval citlivé kůži jejího krku, klouzala prsty dolů po jeho hrudi, až se dostala ke kalhotám. Po hmatu mu je rozepnula, aniž by se vytrhla z dalšího vášnivého polibku.

Když na zemi posléze skončilo i její spodní prádlo, nebylo cesty zpátky, i kdyby couvnout chtěli.

Přesunul rty k jejím ňadrům a vsál do úst vztyčenou bradavku. Se zavřenýma očima zaklonila hlavu a zapletla mu prsty do vlasů. Oba dva už pomalu ztráceli sebeovládání.

Zabloudil rukou do jejího klína a polaskal ji.

„Proboha!“ vydechla zastřeným hlasem. Ve snaze přimět ho zajít dál, mu omotala nohy kolem pasu. Pochopil její gesto; prudce vyrazil pánví směrem dopředu a konečně do ní vniknul. Slastně zavzdychala.

Vychutnával si ten pocit, pocit štěstí, že konečně získal ženu, kterou miloval.

Začal se v ní pohybovat a pomalu si ji bral.

Ovinula mu ruce kolem krku a zaryla nehty do zad. Nikdy by nedokázala popsat to, co v tu chvíli cítila. Ten pocit blížící se extáze.

Každý jeho další příraz byl rychlejší a hlubší. Skousla si ret a položila mu hlavu na rameno.

Když ucítil její horký dech na krku, přisál se k jejím ústům a několika posledními tvrdými přírazy dovedl k vyvrcholení nejdříve ji a vzápětí i sebe.

Hlasitě vykřikla jeho jméno, které se odrazilo od kamenných stěn. On svůj výkřik utlumil v její kůži. Prudce oddechoval s hlavou opřenou o její rameno. Když se trochu zklidnil, zašeptal: „Vždycky jsem tě miloval, od první chvíle. Teď je jen na tobě koho si vybereš.“

Najednou sebou trhl.

„Už musím jít.“ Odtáhl se, aby si ve spěchu navlékl kalhoty. Když zvedal košili, zahlédla na jeho předloktí vlnícího se hada a pochopila.

„Severusi?“ vyslovila váhavě jeho jméno předtím, než přes sebe stihl přehodit neviditelný plášť.

Vrátil se k ní a pohladil ji po tváři.

„Vrátím se pro odpověď brzy.“

Pak už jenom sledovala, jak mizí pod pláštěm, ruší svá kouzla, a jak se za ním zavírají dveře toalet.

Najednou se cítila podivně prázdná. Konsternovaně na dveře zírala, dokud si neuvědomila, že kdyby někdo přišel - což nyní, kdy dveře byly znovu odemčené, bylo velice reálné - tak by jen těžko vysvětlovala, proč sedí nahá na umyvadlech.

„Merline, co jsem to udělala?“ povzdechla si.

* * *

Pamatovala si každý svůj i jeho pohyb. Jak by mohla zapomenout? Tehdy udělala největší chybu svého života, jenomže stále nevěděla, jestli se tak stalo na dámských toaletách, nebo před oltářem.

Nedokázala se rozhodnout. Vždy, když už si myslela, že se rozhodla správně – pro Jamese – objevil se Severus a převrátil jí život naruby. I tenkrát.

* * *

„Takže, Lily, není to nic vážného. Žádná choroba, jak jsme se domnívali. Jsi jen těhotná.“

„COŽE jsem?!“ vyjekla nevěřícně.

„Uklidni se, vždyť to není nic špatného.“ Doktor nalil do sklenice vodu a postavil ji před ní.

„Panebože!“ chytila se za ústa. To nemůže být pravda, ne teď!

„Před dvěma měsíci jste se vdala, nechtěli jste miminko?“

„Miminko?“ řekla nepřítomně. Gynekolog se shovívavě usmál. „Ne, teda ano, jistě. Ovšemže chtěli, ale…“ polkla, „jak dlouho jsem… těhotná?“

„Jak dlouho? Hmm,“ nahlédl do složky před sebou, „asi dva měsíce. Možná od svatební noci.“ Usmál se, zato ona zbledla tak, že nebýt vlasů, řas a obočí, splývala by s bílou stěnou za sebou.

„Je ti dobře? Nechceš si lehnout?“

„Je mi fajn,“ zalhala. „Dá se… dá se zjistit čí to dítě je?“ spoléhala na lékařské tajemství.

Muž pochopil: „Aha. No, raději bych s tím počkal, až se dítě narodí, pokud ovšem…“

„Nechám si ho,“ v každém případě. Nikdy by neuvažovala o potratu, nikdy!

* * *

Sáhla si na dno svého svědomí, ty měsíce v nevědomí ji ničily. James nikdy nepochopil, proč se neradovala stejně jako on. Vycítil to, i když předstírala, jak mohla. A když se malý Harry narodil, byl Jamesův. Ani by nepotřebovala jít na testy DNA, prostě to poznala. Vše by se vrátilo do správných kolejí, kdyby se zase neobjevila ta zatracená výhybka.

* * *

„Chci ho vidět! Nemůžeš mi to zakazovat!“

„Severusi, proboha nekřič, James je doma.“ Prosila ho. Ale on nechtěl nic slyšet. Hrozivě se nad ní tyčil a ona se ho bála, bála se jeho reakcí.

„Jen ať to slyší. Jen ať ví, že tvé dítě není jeho!“

„Jenomže on je jeho. Není to tvůj syn!“ Měl by být?

„To nemůžeš vědět!“

Rozhodla se vzít mu i tu poslední naději: „Doktor to potvrdil. Je Jamesův, tak, jak to má být.“

„Přestaň mi lhát!“ Uchopil ji za ramena a div s ní nezatřásl. „Proč s ním pořád zůstáváš?!“

„Co jsi čekal? Zničil jsi mi svatbu a zmizel jsi. Rok ses neukázal! Tehdy bych ti možná šanci dala, ale dnes už ne! Byl to jen jeden velký omyl!“

Odstoupil od ní několik kroků dozadu, jakoby dostal facku.

„Omyl?“

Díval se na ni a ona sledovala, jak se v něm odehrává válka pocitů. Nakonec zatnul zuby a v očích mu zůstala jen lítost, bolest… a nenávist.

* * *

Na ten pohled nemohla zapomenout, i když se o to usilovně snažila. Nevěděla, komu ta nenávist patřila… Jí? Jamesovi? Měla nepříjemné tušení, že ten, koho bude Severus nejvíce nenávidět, bude Harry - syn, který nebyl jeho. Však ona si ho už ochrání, nikdy ho neopustí.

* * *

„Musíte se schovat! Já… Udělal jsem chybu!“

„Proboha, Severusi, snad nečekáš, že ti po tom všem budu věřit! Viděla jsem, jak jsi zabil člověka! Vypadni! Vypadni, nebo zavolám Jamese!“ vytáhla na něj hůlku. Ignoroval ji.

„Ty to nechápeš! Pán zla… on… chce vás zabít!“

„Jsi tu, abys to udělal za něj?“ vyštěkla.

„Copak mě neposloucháš? Chci tě ochránit. Slyšel jsem jednu věštbu a řekl mu ji. On si myslí, že jde o tebe a o – o tvého syna. Myslí si, že když ho zabije, bude neporazitelný! Musíš –“

Nechtěla slyšet, co musí. Rozpřáhla se a vlepila mu pořádnou facku na levou tvář. Sama byla překvapená, kolik síly do ní dala.

„Myslela jsem, že hlouběji už klesnout nemůžeš!“ zabouchla mu dveře před nosem a zhroutila se na podlahu. Pořád ho milovala…

* * *

Když druhý den přišel Brumbál se stejnou informací a navrhl, ať se skryjí Fideliovým zaklínadlem, nejraději by odvolala vše, co Severusovi řekla. Ten večer ho viděla naposledy, už se neukázal. Nedivila se.

Být zavřená v tomhle domě v Godrikově dole – to ji ničilo stejně jako Jamese. Nemohla ven, nemohla nic dělat, jít se odreagovat… Jediné, co zbývalo, bylo přemýšlet. Nebýt Harryho, možná by se zbláznila z neustálého dilematu, jestli si zvolila správně. Poté, co viděla Severuse zabít člověka si byla jistá, že ano. Jenomže když zjistila, co by se s oním bystrozorem stalo, kdyby žil dál, už tak zhnusená nebyla.

Někde v nejodlehlejší části srdce věděla, že jediný, koho kdy milovala, je Severus. Rozum věděl, že oni dva jsou jako oheň a voda, dobro a zlo. Že nikdy nemůžou být spolu. Čím dříve se s tím smíří, tím lépe bude jí i jejímu okolí.

* * *

Vítr znovu bouchl s okenicí a ona si uvědomila, že už je večer a měla by uložit Harryho do postýlky.

Televize byla zapnutá, když nahlédla do obývacího pokoje. James seděl na pohovce se synem v náručí a vypouštěl z hůlky červené, modré a jinak barevné obláčky. Usmála se; byl to dobrý táta.

„Zlato, Harry už musí jít spát.“ „Jasně. Tak pojď chlapáku. Maminka tě uloží do postýlky, a mě pak taky…“ Mrkl na ni. Zvedl se a předal jí Harryho. Byl unavený, odhodil na pohovku hůlku a protáhl se.

„Půjdeme spát, co říkáš, zlatíčko?“ políbila svého syna na malinkaté čelíčko. Už byla na vrcholu schodiště, když zaslechla podivný šramot. Chtěla se vrátit, ale Jamesův výkřik jí zmrazil krev v žilách.

„Lily, seber Harryho a běžte! To je on! Běžte! Utíkejte! Zdržím ho tady -“ slyšela v jeho hlase paniku a pak jiný děsivě syčivý hlas pronesl: „Avada kedavra!“

Vykřikla. Slyšela, jak Jamesovo tělo padá na zem – mrtvé. Zachvátil ji strach a bezmoc. Jediné, co mohla udělat, bylo, schovat se v ložnici. Jenomže ani to nezastaví samotného Pána zla. Jak se jen mohl dostat přes Fideliovo zaklínadlo?

Spěšně naházela ke dveřím vše, co našla v blízkosti a pevně Harryho stiskla v náručí.

Takže Brumbál měl přeci jen pravdu… Přišel si pro ně.

Měli raději utéct někam daleko; pryč od lorda Voldemorta, pryč od Smrtijedů… A pryč od Severuse Snapea.

Bylo by to jiné, kdyby si vzala jeho? Kdyby se stala ženou jednoho z nejmocnějších Smrtijedů? Milovala ho, skrze všechno ho milovala, a to, že si nalhávala něco jiného, jim přineslo jen utrpení. A James byl mrtvý. Otec jejího dítěte, její manžel! Proč teď, na sklonku smrti myslí zatraceně zase jen na Severuse?! Kdyby mu tak mohla říct, jak moc ji vše mrzí. Nikdy mu nechtěla ublížit.

Dveře se rozlétly, věci odletěly od dveří na stranu a ona stanula tváří v tvář nejobávanějšímu černokněžníkovi všech dob. Své smrti. Ten hadí démon už zničil tolik životů…

Život Severuse… Možná, že nebyl už odmalička žádný svatý, když vyrůstal tam, kde vyrůstal, ale v jeho srdci bylo dobro. A byla v něm láska; láska, kterou ona sama zadupala do země…

A Jamese, ušlechtilého nebelvírského chytače, jenž si ji po tolika letech získal svou neuvěřitelnou laskavostí, a který teď ležel někde pod schody v předsíni. Jeho také milovala, jenomže ne dost. Pomohl jí překonat chvíle, kdy ztratila svého nejlepšího přítele a milence… Zvedl se jí žaludek. Rychle uložila Harryho do postýlky a vlastním tělem ji zastínila. Když už jí Voldemort vzal dva muže jejího života, toho třetího mu nedá!

„Harryho ne, toho ne!“